Na podzim v roce 1932 William Branham kontroloval elektroměry v jedné z vedlejších ulic v New Albany, když v tom najednou přijelo nějaké auto a zaparkovalo za jeho služební dodávkou. Dveře se otevřely a vystoupila krásná dívka. Tmavé vlasy se jí na slunci leskly a zdálo se, že její tmavé oči jiskří nějakým vnitřním ohněm. Jediný pohled jejím směrem stačil na to, aby Bill změnil své rozhodnutí zůstat starým mládencem.
Dívka si upravila pomačkané šaty, vzala zavazadlo, které leželo na sedadle, a měla se k odchodu. Bill se začal potit. Jestli teď něco neřekne, může se stát, že ji už nikdy neuvidí. A tak ze sebe vysoukal: „Dobrý den. Je hezký den, že ano?“
Dívka se otočila a usmála se: „Hezký? Je nádherný!“ a rukama udělala kruhový pohyb. „Jen se podívej na ty javory, jak se vybarvily do oranžova a do červena. To je přímo báječné.“
„Ano, myslím, že ano — ó — báječné.“ Při tom si ale pomyslel, že báječná je vlastně ona. „Já jsem Bill Branham. Pracuju u technických služeb a právě kontroluju elektroměry.“
Podala mu ruku: „Ráda tě poznávám, Bille. Já jsem Hope Brumbachová. Možná jsi už zaslechl jméno mého otce - Charlie Brumbach. Je mistrem u železnice.“
„Ne, myslím, že ne. Bydlíš někde tady?“
„Tamhle v tom domě,“ a ukázala na dům o kousek dál.
Bill měl pocit, že udělal určitý pokrok — nejenže se dozvěděl její jméno, ale dokonce ví, kde bydlí. Ale to mu ještě nestačilo. Kladl Hope další otázky; hledal nějakou záminku, aby se s ní mohl ještě jednou vidět. Po chvíli zjistil a dozvěděl se, že je křesťankou a že navštěvuje místní Misijní baptistickou církev ve Wattově ulici v Jeffersonville. A tak už byl jednou nohou za dveřmi. „Víš co, právě jsem se před několika týdny stal křesťanem a nemám vlastní sbor, do kterého bych mohl chodit — třeba bych mohl v neděli navštívit tvůj a vyzkoušet, jestli se mi tam bude líbit.“
„Budu ti držet místo,“ řekla s úsměvem.
Když se Bill příští neděli ukázal v kostele, všiml si, že vedle Hope na něj čekalo prázdné místo. Po bohoslužbě, ještě než odešla domů, s ním prohodila několik slov. Tato oslnivá a milá devatenáctiletá dívka jej zaujala víc, než kterákoli jiná žena, kterou znal. V její radosti a nevinnosti bylo něco občerstvujícího. Znovu a znovu ho přitahovala do kostela ve Wattově ulici jako magnet, dokud se to nestalo pravidlem.
Bill přiznával, že důvod, proč si zvolil Misijní baptistickou církev a nedal přednost jiným církvím, byla právě Hope Brumbachová, která tam chodila. Velice brzy však pocítil hluboký respekt k jejímu pastorovi. Doktor Roy Davis kázal, že Bůh není jiný než Jeho Slovo a křesťan není lepší než jeho víra ve Slovo Boží — toto rčení zasáhlo Billa svou absolutní opravdovostí. Doktor Davis neustále vybízel své shromáždění k víře v Boží Slovo z celého srdce a k uplatňování Slova v každodenním životě. A ještě něco k tomu; tento pastor působil dojmem, že žije tím, co káže.
Jednou ráno v kostele doktor Davis vyprávěl příběh ze svého mládí o tom, jak potkal nevěřícího člověka, který chodil od sboru ke sboru a po skončení bohoslužby vždy v kostele povstal a svou výzvou vystavil křesťanskou víru velké zkoušce. Doktor Davis ho slyšel ve velkém shromáždění v Memfisu ve státě Tennessee. Tento muž přečetl z Markova evangelia 16. kapitoly, kde Ježíš řekl: „Ty, kdo uvěří, pak budou provázet tato znamení: v mém jménu budou vymítat démony, budou mluvit v nových jazycích, budou brát hady, a kdyby vypili něco jedovatého, nijak jim to neublíží; budou vkládat ruce na nemocné a bude jim dobře.“ Ten bezvěrec pak postavil láhev kyseliny sírové na pódium a vyzval shromážděné: „Vy všichni, kteří se považujete za křesťany; Ježíš řekl, že pokud věříte, můžete vypít něco smrtelně jedovatého a neuškodí vám to. Je-li to tedy inspirované Slovo Boží, pak se napijte této kyseliny sírové.“ Tu výzvu opakoval několikrát a přitom kritizoval křesťany pro nedostatek víry a posmíval se samotné myšlence o Bohu.
Mladý doktor Davis řekl starému metodistickému kazateli sedícímu vedle něj: „Jestli ten bezvěrec tu výzvu ještě jednou zopakuje, pak půjdu a vypiju to.“
Biskup se ho snažil odradit: „Ten muž to nemá v hlavě v pořádku. Nech ho být, synu. Pamatuj, že Bible říká: ‚Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.‘“
Ale Davis byl rozhodnut: „Ne, já to tak nenechám. A jestli na místě zemřu, pak půjdu do nebe ve víře v Boží Slovo!“
Zatímco se křesťané vrtěli na židlích, ten neznaboh se smál: „Tak co je s vámi, lidé, kteří věříte, že Bůh existuje? Podrobte se tomuto testu s kyselinou sírovou.“
Doktor Davis vyšel na pódium, otočil se k obecenstvu a promluvil ke třem tisícům lidí: „Je mi 25 let. Jsem kazatelem Evangelia. Vím, že můj Bůh mě může zachránit před působením kyseliny sírové, ale i kdyby to neudělal, nedovolím, aby tady ten neznaboh stál a zpochybňoval Boží Slovo.“ Pak tu kyselinu vzal a láhev vypil do dna a nic mu z toho nebylo. Pak kázal Evangelium tak přesvědčivě, že 1500 lidí znovu odevzdalo své životy Ježíši Kristu.
Když Bill tento příběh poslouchal, pomyslel si, že se ten metodistický biskup zachoval rozumněji než mladý doktor Davis. Proč by měl někdo Boha dokazovat? Copak Ježíš nemluvil o nevěřících farizejích: „Nechte je být. Jestliže slepý vede slepého, oba spadnou do jámy.“ Ale i když Bill s tím, co doktor Davis udělal, nesouhlasil, přesto víru svého pastora obdivoval.
A tak byl Bill pod vlivem muže s tak hlubokým přesvědčením, že ho to inspirovalo k tomu, aby stále větší pozornost věnoval Božímu Slovu. První refrén, který se v kostele naučil, zněl: „Být takový jako Ježíš, být takový jako Ježíš, zde na zemi chci být jako On. Po celé cestě života ze země do slávy toužím po jednom, být takový jako On.“ A právě to se stalo neustálou modlitbou Billova srdce: „Ježíši, pomoz mi být jako Ty.“ Když Bill podruhé přečetl Nový zákon, uvědomil si, že by měl být pokřtěn. Četl u Matouše 28, jak Ježíš řekl Petrovi a ostatním učedníkům toto: „Učte všechny národy, a křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého.“ Pak přečetl ve Skutcích ve 2. kapitole, jak o několik týdnů později Petr přikázal lidem: „Pokřti se jeden každý z vás ve jménu Ježíše Krista.“ Billovi to připadalo, že pokud někdo pochopil správně to, co myslel Ježíš, když dal učedníkům tento pokyn, pak to musel být právě Petr a ostatní učedníci. Bill tedy požádal doktora Davise, aby jej pokřtil stejným způsobem, jak to dělali apoštolové v knize Skutků. I když to bylo v rozporu s naukou Misijní baptistické církve, doktor Davis mu vyhověl a Bill byl pokřtěn ve jménu Pána Ježíše Krista.
Od oné nešťastné nehody v plynárně v New Albany už uběhlo několik měsíců. Billův zdravotní stav místo, aby se zlepšoval, byl čím dál horší. Hlava se mu třásla, i když nosil silné brýle. Bez nich by byl skoro slepý. Navzdory dodržování přísné diety, což byla voda s ječmenem a švestkový džus, trpěl stále bolestmi žaludku. Nejvíce znepokojující však bylo to, že kvůli této neplnohodnotné stravě ho opouštěla síla a energie.
Ale teď našel novou dietu — víru. Přečetl si Ježíšova slova: „A všechno, o cokoliv byste prosili v modlitbě, dostanete, když budete věřit.“ (Matouš 21:22). Pak si přečetl Jakuba 5: „Je-li někdo z vás nemocný, ať zavolá starší sboru a ať se za něj modlí a pomažou ho olejem v Pánově jménu. Modlitba víry uzdraví nemocného a Pán ho pozdvihne…“ Byla to pro něj odpověď. Ihned pospíchal do domu doktora Davise s prosbou, aby ho starší pomazali olejem a aby se za něj pomodlili. Pak se s radostí a vyznáním, že byl uzdraven, vrátil domů.
Večer při večeři si Bill položil Bibli na stůl, vyznal, že byl uzdraven a prohlásil, že od teď bude jíst to, co všichni.
Maminka vylekaná tímto nápadem poznamenala: „Bille, nemám nic proti tvému náboženství, ale víš, co řekl lékař — jedno sousto pevné stravy tě zabije.“
Bill opakoval: „Já zase vím, co řekl Bůh; a On řekl, že jsem uzdraven! Můžeme se pomodlit?“ Nikdy předtím se u Branhamů u stolu nikdo nemodlil. Charles ani nevěděl, jak se má chovat, a tak se vrtěl na židli. Ella se ustaraně na syna podívala a pak propukla v pláč. Bill mezitím sklonil hlavu a začal se modlit: „Bože, jestli zemřu, pak se v důvěře v Tebe vrátím k Tobě domů. Tvé Slovo mě však prohlašuje za zdravého. Buď tedy budu poslouchat lékaře, nebo Tebe. Řídil jsem se radami doktora déle než rok a nepomohlo mi to; ve skutečnosti jsem na tom ještě hůř. A proto už dál na slova doktorů brát ohled nebudu. Budu se řídit tím, cos řekl Ty. Prosím, abys toto jídlo požehnal k prospěchu našich těl. Prosím o to ve jménu Tvého Syna Ježíše Krista. Amen.“
Odložil stranou skleničku se švestkovou šťávou a naložil si fazole, cibuli a k tomu kukuřičný chléb. Jakmile se dostalo první sousto do žaludku, okamžitě se vracelo zpátky. Dal si ruku na pusu a pevně ji přidržel a pak to znovu spolknul. Ihned se to vrátilo zpátky. Ještě jednou to spolknul. Žaludek proti invazi pevné stravy znovu a znovu protestoval; vrhal to zpět, zvedal se mu, a jícen a ústa měl plná pálivé kyseliny. Bill přesto odmítal brát na žaludek ohled. Myšlenky upíral k tomu, co o tom řekl Bůh a ne k tomu, co pociťoval; a pokračoval s polykáním toho stejného sousta fazolí, až nakonec zůstalo uvnitř. Pak si dal sousto vařené cibule.
Po večeři se Bill zavřel ve svém pokoji. Bolesti žaludku byly tak silné, že mu z očí tekly slzy. Často říhal, což způsobovalo, že mu žaludeční šťáva kapala z úst. Slabým hlasem si pobrukoval jednoduchou písničku, kterou se naučil zpívat v kostele:
„Mohu, chci, věřím,
mohu, chci, věřím,
mohu, chci, věřím,
že mě Ježíš uzdravil.“
Pak klesl na postel. Hlasem sotva silnějším než šepot řekl: „Pane, beru Tě za Slovo.“
Matka zaklepala na dveře. „Jak se cítíš, Bille?“
„Cítím se dobře.“
„Telefonovala jsem doktorovi. Řekl, že umřeš.“
Bill polkl žaludeční šťávu, které měl plná ústa: „Neumřu, maminko. Cítím se báječně.“ Nemluvil o smyslech těla, ale o tom, co cítil vzhledem k Božímu zaslíbení.
Druhý den ráno stál hrnec s fazolemi ještě na vařiči. Když Bill vešel do kuchyně, Ella se k němu otočila: „Co si dáš k snídani, Bille?“
„Dal bych si ještě trochu těch fazolí a kukuřičného chleba.“
Ubíhal den za dnem a on stále strádal. Každé jídlo byl tělesný boj — žaludek se mu svíjel v kyselém protestu; měl závratě. Ale co se týče víry, nebojoval, ani se nechvěl. Neustále si opakoval Ježíšova slova: „Můžeš-li tomu věřit. Pro věřícího je možné všechno.“ (Marek 9:23). To byla jeho kotva a navzdory všem příznakům mluvícím o pravém opaku všem svědčil, že Ježíš Kristus ho uzdravil.
Četl také napomenutí apoštola Pavla: „Nikomu nedlužte nic, než abyste se navzájem milovali.“ (Římanům 13:8). Při těchto slovech ho píchlo u srdce. Vždyť měl dluh 2 000 dolarů za lékařské výdaje související s jeho operací. Když se za to pomodlil, uvědomil si, že Bůh, ne že by křesťanům nedovolil, aby měli dluhy, ale vybízel je k tomu, aby zaplatili, co mohou a aby s tím zbytečně neotáleli. Bill měl také dluh ve výši 300 dolarů u lékárníka, pana Masona, sympatického muže, který mu nikdy neodmítl dát léky, i když věděl, jak je Branhamova rodina chudá.
Šel tedy do lékárny a řekl: „Pane Masone, jsem vám dlužen, ale splatím vám to. Po operaci jsem ještě hodně slabý, ale snažím se už pracovat. Jsem zaměstnán u Technických služeb, kde vydělávám 20 centů za hodinu. Z toho se vám pokusím po každé výplatě něco vrátit. Stal jsem se křesťanem, a proto je má první povinnost vůči Bohu. Nejprve jsem povinen odevzdat desátek Jemu. A mou další povinností je splatit své dluhy. Mám co dělat, abych se vešel do rozpočtu — můj otec je nemocný, a tak pomáhám živit maminku, sedm bratrů a sestru. Ale z každé výplaty se vám pokusím splatit alespoň 25 centů. A kdybych nemohl, pak se zastavím a řeknu vám to.“
Dny střídaly týdny a Bill trpěl dál. Ale krůček po krůčku se během několika dalších měsíců jeho zdravotní stav zlepšil natolik, že mohl bez větších potíží jíst všechno. I jeho zrak se mu zlepšil natolik, že už nepotřeboval brýle. Když si pak nakonec nechal svůj zrak vyšetřit, vyšetření vyšlo 20/20 — perfektní zrak. Přetékal radostí a jeho důvěra v Boží zaslíbení prudce rostla.