Andělské prognózy

„BILLE BRANHAME, propánakrále, chlape!“ zvolal doktor Adair, když pozvedl oči od lékařské zprávy. „Ty jsi v Africe chytil amébu.“ Když Sam Adair dočetl zprávu laboratorních výsledků, potřásl smutně hlavou. „Bille, nemohu ti v ničem pomoci. Musím tě poslat ke specialistovi.“

Po mnohých testech doktor Lukas vysvětloval neradostné skutečnosti. „Pane Branhame, tyto améby jsou paraziti. Oni jsou přenášeni jako maličké cysty, jen o něco větší než bílé krvinky. Ty jsi je pravděpodobně chytil z nějakého jídla nebo pití. Příznaky nemoci se začínají objevovat asi čtyři až šest týdnů poté, co paraziti vejdou do lidského těla. Tvůj případ je ten nejhorší, jaký jsem kdy viděl.“

Bill si vzpomínal, že první pocity břišních křečí začal pociťovat v Port Elizabethu, čtyři týdny poté, co opustil Johannesburg. To znamená, že amébitskou cystu mohl spolknout v Klerksdorpu. Určený čas byl naprosto přesný. Och, kéž by raději zůstal v Johannesburgu, jak mu bylo řečeno andělem. Nikdy by se to nestalo.

Doktor Lukas pokračoval: „Invazní amébová úplavice je třetí v pořadí parazitní nemocí, jsou jí infikovány stovky tisíc lidí na celém světě. Ve většině případů améby jsou latentní, to znamená ve spícím stavu. Rovněž tito infikovaní lidé se nyní stávají nositeli a mohou tuto nemoc rozšiřovat, ačkoliv jí sami nejsou postiženi. V jiných případech, jako je ten tvůj, se tito paraziti stali aktivní. Neznáme důvod tohoto jevu. Právě teď se améby živí hlenem tvého střevního traktu. Musíme je tam kontrolovat, protože jestli se dostanou mimo střevní trakt, zaútočí na játra nebo na mozek a pak se problémy stupňují. Na neštěstí jsou tito paraziti resistentní vůči lékům a ve tvém případě bych začal šedesátidenní kůru.“

Zatímco se nacházel na klinice, jedno vyšetření vyžadovalo, aby se napil Bariumové suspenze. Lékař provádějící toto vyšetření mu řekl: „Pane Branhame, dozvěděl jsem se, že jsi misionář.“

„Ano, jsem evangelista, misionář. Právě jsem se vrátil z Afriky.“

„Já jsem také studoval na kazatele. Zabralo mi to čtyři roky studia, abych zjistil, že křesťanství je jedno velké nic. Začal jsem studovat nauky Mohameda, Budhy, Confucia a mnoha jiných. S překvapením jsem zjistil, že křesťanství není jediným náboženstvím, které mluví o panenském narození a Spasiteli. Došel jsem k názoru, že na tom všem vlastně vůbec nic není, a tak jsem celý ten zmatek zavrhl a teď jsem se stal agnostikem^{1Agnosticizmus − skeptické stanovisko k možnosti pravdivého poznání skutečnosti.}.“

S bolestmi v břiše a s myšlenkami naplněnými hrůzou vyplývající z jeho stavu, nepociťoval Bill, že by se měl nyní dát do souboje s takovýmto chytrým a bystrým mužem. Ztišil se v modlitbě a řekl: „Pane Ježíši, dej mi nějakou jinou příležitost, kdy se budu cítit lépe.“

Poté, co se vrátil domů a vyprávěl své manželce tyto otřesné zprávy, Meda řekla: „Bille, vzpomínáš si na paní Shaneovou z New Albany?“

„Není to ta neurotická učitelka nedělní školy ze sboru bratra Johnsona, ta, za kterou jsem se modlil krátce předtím, než jsem odjel do Jižní Afriky?“

„To je ona. Právě, když jsi byl v Africe, ona mi volala co druhý den. A teď, když ses vrátil domů, mi volá každý den.“

„A jak se jí vede?“

„Hrozně. Je to s ní tak špatné, že může sotva vyjít z domu. Přála by si, aby ses, když budeš pod pomazáním, za ni pomodlil, ale obává se, že nebude schopna přicestovat do shromáždění.“

„Na tom nezáleží. S tím, jak to teď vypadá, se může stát, že už nebudu mít žádné další shromáždění.“

„Bille, tohle neříkej. Každopádně mě paní Shaneová požádala, abych tě poprosila, že když tě někdy podruhé navštíví anděl Páně, aby ona byla tou první osobou na seznamu, která se bude s tebou vidět.“

„Jistě,“ odpověděl Bill roztržitě. Uvažoval o tom, že anděla Páně již nespařil od doby onoho osudového dne v Klerksdorpu, když se smířil s tím a souhlasil, že se podrobí scénáři Národního výboru, v rozporu s Pánovou vůlí. Uvažoval: „Och, jak jsem si tím zpackal svůj život.“

Další týdny Billova života, to byla mizérie. Léky nepomáhaly. Tělo ho týralo, v noci měl problémy se spánkem. Noc po noci se procházel po podlaze svého domu, naříkal a prosil: „Bože, smiluj se nade mnou. Jestli chováš ve svém srdci vůči mně ještě nějakou laskavost, prosím odpusť mi. Již nikdy vědomě nepřekročím tvou linii.“

Ale Pán mu neodpovídal, ani hlasem, ani viděním, ani psaným Slovem, ačkoliv neustále četl svou Bibli. Cítil se bezmocný, osamělý a jeho mysl se blížila víc a víc k jámě zoufalství. Och, proč byl tak hloupý, že neuposlechl bezprostředního Pánova příkazu? Den za dnem prozkoumával své dilema v Africe a proséval různé možnosti, sondoval různá řešení, aby se poučil ze svých chyb. Nyní mohl jasně vidět, že jeho největší chybou bylo to, že se nechal zamotat Jihoafrickým Národním výborem, vedoucí skupinou organizátorů, která byla natolik neohebná, že by se nesklonila ani v tom případě, když by je samotný Bůh požádal o změnu jejich plánu. Pak si Bill uvědomil, že viděl tutéž nepoddajnost mezi denominačními kazateli v Americe. Možná se nejednalo o tyto lidi, ale na vině byl celý tento systém. Každá křesťanská organizace žila podle určitého seznamu učení a stanov, které se často stávaly dogmaty a byly uctívány tak hluboce, že členové více nemohli uvidět nižádným způsobem Slovo. Všechno by bylo v pořádku, kdyby ony měly vždycky pravdu. Ale co když se mýlily? Co když jim chtěl Bůh ukázat něco více a oni to nebyli schopni přijmout, protože to neodpovídalo jejich dogmatům? V tom případě jejich vlastní nepoddajnost je mohla odsoudit a odevzdat Božím soudům. Co když denominační křesťanství bylo ve skutečnosti překážkou místo toho, aby bylo nápomocno Duchu Božímu?

Po hlubokém zpytování svého svědomí Bill zjistil, že jeho druhou chybou bylo, že příliš citlivě reagoval na kritiku. Tato přecitlivělost pramenila z toho, že ve svém dětství byl odmítán a vyobcován společností kvůli špatné reputaci své rodiny. Když se stal křesťanem, přineslo mu to lásku a přijetí, které postrádal jako chlapec. Ale některé z jeho komplexů přetrvávaly, včetně jeho tendence k nervozitě a přecitlivělosti na kritiku. Teď, když tolik tisíc lidí volalo, aby obrátilo na sebe jeho pozornost, on chtěl všem vyhovět, ačkoliv byl tento úkon nemožný. Rozhodl se, že od nynějška musí dělat, cokoliv si bude Bůh přát, aby dělal bez ohledu na to, koho by mohl v tom procesu urazit. Bude mnohem lepší, jestliže zklame lidi, než by měl zklamat Pána Ježíše Krista.

Naneštěstí to nebylo vždycky jednoduché dozvědět se, co si Pán přeje. Teď dumal nad jednou kritikou, která ho po léta pronásledovala. Mnoho křesťanů si stěžovalo, že se nemodlí za dostatečný počet lidí během svých uzdravovacích kampaní. Stovky nemocných mužů a žen přicházely na každou z bohoslužeb a přály si osobní modlitbu za svou potřebu. Ale ta nadpřirozená rozpoznávání zatěžovala jeho tělo natolik, že měl zřídka kdy sílu, aby se během každého večera těchto kampaní pomodlil za víc než tucet lidí. Mnozí kritici říkali, že by to měl dělat víceméně, jako Oral Roberts nebo jako někdo jiný z evangelistů se službou uzdravování vírou, kteří svolávají dlouhé řady lidí, které procházejí tak rychle, jak je to jen možné a on se jich dotýká a modlí se za ně několika slovy. Snad jeho kritici měli pravdu; možná, že jeho metoda byla příliš pomalá. Někdy tato hádanka hlodala Billa celé hodiny, pozastavoval se nad tím, jak si Bůh opravdu přeje uspořádat tyto uzdravovací kampaně. Jindy ho tato otázka tolik netrápila, protože už možná nikdy více nebude kázat.

Brzy ráno zastihla Meda svého manžela klečícího na podlaze se skloněnou hlavou na sedátku své pohovky, jak pláče.

„Bille, co je s tebou?“

„Miláčku, kdybys věděla, jak špatně se cítím. Je mi teprve čtyřicet dva let a moje zdraví je zhrouceno; moje služba je u konce; navíc jsem zadlužen. Co mohu dělat? Jaké jsou mé vyhlídky do budoucna? Připadám si, jako bych byl na konci cesty.“

„Možná by ses cítil lépe, kdybys něco snědl,“ navrhovala Meda.

Bill plakal tak vroucně, že jeho oči byly oteklé. Meda ho zavedla ke stolu na snídani, kde se zakousl do toastu s vajíčky. V poslední době jeho chuť k jídlu klesala tragicky dolů. Následkem toho se v průběhu několika posledních týdnů jeho tělesná váha neustále snižovala, takže teď vážil sotva padesát pět kilo. Jeho stav místo toho, aby se zlepšoval, se stále zhoršoval.

Asi v polovině února 1952 se Bill vrátil, aby se podrobil testům. Doktor Lukas potřásl hlavou, když si prohlížel výsledky. „Kazateli Branhame, obávám se, že léky, které jsem vám podával, nezabírají. Příště použiji arsenik.“

„Arsenik? Není to nebezpečné?“

„Ano, musím ho dávkovat velice opatrně. Ale kazateli Branhame, neudělejte v tom případě chybu, protože váš stav je velice vážný. Atakující améby usmrtí ročně kolem 40 000 lidí. Tyto aktivní améby si mohou prokousat cestu skrze střevní stěnu a dostat se do krevního řečiště, kterým se dostanou do jater a tam vytvoří hlízy, které vás budou ohrožovat na životě. Někdy je také krev roznese do jiných částí těla, včetně mozku. Když k tomu dojde, dostaví se horečky a během několika hodin zemřete.“

Bill se vracel domů mentálně rozrušen, více než kdykoliv předtím. Použil nový lék, jak bylo předepsáno, ale jediný výsledek, který se dostavil, byla barva jeho kůže, která se stala žlutě-oranžová.

Asi v té době mu jeho přítel doktor Sam Adair telefonoval o neštěstí, které potkalo jeho mladého přítele. „Bille, víš o tom, že Delbertova maminka zemřela před několika lety. Delbertovi je teď sedmnáct a dostal se do špatné společnosti. Teď je v nemocnici a umírá na syfilis. Dával jsem mu takové dávky penicilínu, jaké mohlo snést jeho tělo, ale ani trošku mu to neprospělo. Říkám ti to jenom proto, abys o tom věděl.“

Ač se Bill cítil velice nemocný, sebral své síly, aby mohl odejít do nemocnice a navštívil tohoto mladého rodinného přítele. Když vstoupil do nemocničního pokoje, Delbert řekl: „Bratře Branhame, stydím se za to, že jsi ke mně přišel.“

„Je to s tebou vážné, Delberte?“

„Lékař mi doporučil, abych si dal do pořádku své věci s Bohem.“

„Vím, že tvoje maminka byla křesťankou. A co s tebou?“

„Když jsem začal jít svou vlastní cestou, někteří chlapci mi říkali, abych nebyl tak hloupý a začal kouřit; a tak jsem je poslechl. Pak jsem začal pít spolu s gangem, popíjeli jsme pivo a za chvíli jsem měl namále.“

„Odevzdat své srdce Ježíši Kristu, na to není nikdy pozdě.“

„Já — já bych to chtěl,“ zakoktal chlapec, „ale obávám se, že Bůh mě nepřijme kvůli tomu, že jsem tak hříšný.“

„Ach, ano, On to udělá,“ ujišťoval ho Bill. „Právě proto vydal svůj život na kříži, aby zachránil hříšné lidi.“

„Myslíš si, že by mě teď přijal s takovou nemocí?“

„To není tvé tělo, které Mu odevzdáváš, to je tvoje duše.“

„V tom případě jdu.“

Bill otevřel Bibli a četl z Janova evangelia 14. kapitolu, která začíná:

Když Bill skončil tuto kapitolu, poklekl vedle lůžka a modlil se. Delbert zvedl ruku a zaplakal: „Drahý Bože, smiluj se nad mojí duší. Prosím, nenech mě umřít jako hříšníka, z celého srdce věřím, že to Slovo je pravdou a teď přicházím a přijímám Tě jako svého Spasitele.“

Bill se postavil a pohladil Delberta po zádech. „Teď si promluvíme o Božském uzdravení.“

„Teď mi už více nezáleží na tom, jestli zemřu nebo ne.“ Delbert si položil ruku na srdce.

„Něco se zde stalo a teď už se nebojím zemřít.“

„Ano, Delberte, spasení to je ta hlavní věc. Ale tentýž Pán Ježíš, který spasil tvoji duši, tě může také vysvobodit z nemoci těla.“ Bill vložil své ruce na hruď toho mladého muže a znovu se pomodlil.

Když se vrátil domů, zatelefonoval Samu Adairovi a řekl: „Doce, proč nedáš už Delbertovi další injekci penicilínu?“

„Bille, já jsem mu dal antibiotik víc než dost. Kdyby mu to něco pomohlo, pak by se to muselo už dávno projevit.“

„A uškodila by mu ještě jedna dávka?“

„Ne.“

„Tak mohl bys mu dát ještě jednu injekci z laskavosti?“

„Ano, ale to stejně nic nepomůže.“

Za několik dnů doktor Adair znovu telefonoval a řekl: „Ta poslední injekce zabrala. Delbert se z toho asi vylíže.“

„To je nádherné,“ řekl Bill. Když odložil telefon, radoval se ze svého mladého přítele, ale byl smutný sám nad sebou. „Pane,“ modlil se. „Ty jsi uzdravil Delberta. A proč nechceš uzdravit mě?“

V POSLEDNÍM únorovém týdnu roku 1952 se William Branham vrátil na kliniku k doktoru Lukasovi.

Zeptal se: „Jak to teď vypadá?“

Doktoru Lukasovi nebylo do smíchu. „Po každém vyšetření nacházím více améb ve tvém systému. Kazateli Branhame, nechtěl bych ti nahánět strach, ale ty jsi ženatý muž a máš několik dětí. Dej si všechny své neuspořádané věci do pořádku. Není zde nic, co by mohla lékařská věda pro tebe ještě udělat. Jestliže tito paraziti proniknou do tvého krevního řečiště, dostaví se vysoké horečky. Bude to zlé, jestliže se usadí ve tvých játrech, ale kdyby pronikly do tvého srdce nebo mozku, pak ti již nezůstane více než deset hodin života a tím to končí.“

Bill se domů vracel v zoufalství. Této noci se znovu procházel po podlaze, modlil se a modlil, prosebně volal k Bohu o smilování; ale teď se cítil ještě více zoufalý než předtím. Každé půlhodiny nebo tak nějak si prověřoval teplotu, aby se přesvědčil, jestli už nezačíná horečka. Co si jeho rodina bez něj počne? Billy Paul si možná nějak poradí, ale co s jeho malými dětmi? V březnu bude mít Rebeka šest a Sára pouze rok. Bude Meda schopna vychovat tyto dvě malé holčičky sama?

Kolem jedenácté hodiny si Bill lehl a upadl do spánku. Ve tři nad ránem ho něco probudilo. Ležel ve tmě a naslouchal tikotu hodin nacházejících se za lůžkem. A náhle začal pociťovat lehký tlak, který působil brnění na jeho kůži. Anděl Páně byl nablízku. Bill očekával s velikým napětím, pak uslyšel známý hlas říkající: „Jdi ke svému dítěti a dej mu doušek vody.“ Tlak polevil.

Vstal, oblékl si župan na pyžamo, vešel do síně a pak do ložnice své dcery a zastihl Sáru stojící v postýlce, jak chraptivě pláče. Její tvář byla červená a skvrnitá napětím. Během posledních několika dnů byla nemocná a tak plakala, že téměř ztratila hlas. Bill ji vzal na ruce, zanesl do kuchyně a nalil skleničku vody. Sára ji vypila, a Bill si pomyslel: „Není to roztomilé, že můj Pán udělal pro Sáru takovou věc? Ježíš je tak láskyplný a starostlivý.“

Místo toho, aby dal Sáru zpět do postýlky, položil ji do své vlastní postele vedle Medy, kde okamžitě usnula. Bill se vrátil do Sářina pokoje, lehl si na rozkládací pohovku, ale nemohl usnout. Už po x-krát se pozastavoval nad tím: „Co mi přinese budoucnost? Myslím si, že nepotrvá dlouho a už tu nebudu. Přijde horečka a pak… deset hodin… a je po všem. A moje manželka zůstane se dvěma malými děvčaty a bude je sama vychovávat.“ Hlasitě zavzlykal: „Och, Bože, zůstalo mi ještě něco, co bych mohl udělat?“

Nějaký šramot narušil ticho a stával se hlasitějším. Jako kdyby se blížila vichřice. Odhodil přikrývku a posadil se na okraji postele. „Drahý, Bože, přicházíš s odpuštěním pro svého služebníka nebo mě přicházíš vzít?“

Ukázal se vír duhově zbarveného světla, který se zvedal ke stropu. Zpod toho světla vystoupil anděl Páně. Ruce měl zkřížené na hrudi a v jedné dlani svíral velké množství listů bílého papíru. Anděl řekl: „Jelikož ses staral nad svou budoucností…“

„Ano,“ řekl Bill, „staral jsem se, co mi přinese budoucnost.“

Anděl upustil několik archů papíru na podlahu. Bill mohl vidět, že každá strana byla popsána slovy, ale ještě předtím než je mohl přečíst, anděl řekl: „Podívej se na to“ a ukázal Billovi zbývající listy ve své ruce. Ty byly čistě bílé, prosté jakýchkoliv poznámek. Anděl vyhodil tyto papíry do vzduchu. Náhle se ocitl tento pokoj bez stropu. Papíry se vznášely k noční obloze, výše a výše, dokud nevypadaly jako nepatrné tečky velikosti hvězd, předtím než zmizely někde za Mléčnou dráhou. A pak se ozval hlas z nebe: „Tvoje budoucnost je průzračná.“

Když Bill přišel k sobě, seděl na okraji své postele. V pokoji byla tma a ticho. Cítil se zkřehlý a zmatený. Úpěnlivě prosil: „Bože, jestliže jsem nalezl u Tebe milost, prosím řekni mi: Co bude s těmi amébami? Dostanu se přes ně? Prosím, Pane, pokud jsi mi odpustil můj hřích, promluvíš ke mně ještě jednou?“

Ta nadpřirozená přítomnost znovu sestoupila do pokoje a anděl vystoupil z tohoto světla. Když promluvil, jeho hlas byl soucitný, ale přísný. „Jelikož jsi byl zvědav ohledně těch améb, ony tě již déle nebudou trápit.“

Anděl ho opustil a zanechal Billa přetékajícího radostí. Byl uzdraven. Uzdraven! Bůh se dotknul zázračně jeho těla. Každopádně bude moci vychovávat svoji rodinu. Bude se moct vrátit ke své službě. Když si vzpomněl na svou službu, Bill si pomyslel: „Když anděl byl zde, měl jsem se ho zeptat, jakým způsobem se mám modlit za nemocné.“

A náhle stál anděl znovu vedle něj. Andělovo bílé roucho odráželo to nadpřirozené světlo, které kroužilo nad jeho hlavou.

Bill řekl: „Různí lidé kritizovali moje shromáždění a říkali, že Oral Roberts a ti ostatní se modlí za pět set lidí najednou, zatímco já jsem schopen se pomodlit za patnáct. Ty jsi mi řekl, abych přiměl lidi k tomu, aby mi uvěřili. Mám pokračovat stejným způsobem, jak to dělám teď, v očekávání na vidění? Nebo bych se měl modlit za lidi v rychlých řadách způsobem, jak mi to navrhoval bratr Bosworth?“

„Dělej to tak, jak budeš k tomu veden,“ odpověděl. A s tím anděl zmizel.

„Dělej to tak, jak budeš veden,“ opakoval si Bill. Jak povzbudivé. To bylo to hlavní poučení, kterého se mu dostalo následkem chyb, jichž se dopustil v Jižní Africe.

Zanedlouho pocítil Bill andělovu přítomnost ještě jednou a uslyšel ten důvěrně známý zvuk, jako kdyby byl oheň šlehán větrem v pravidelném rytmu: Fíííí, fíííí, fíííí…

Této noci to bylo však trošku odlišné od jiných vizitací. Obvykle anděl přinášel pouze jedno poselství. Této noci se však ukazoval opakovaně.

Anděl pozvedl Billa v Duchu a postavil ho ve shromáždění v Durbanu. On stál na severní straně Greyvillovy dostihové dráhy a díval se směrem k jihu, přesně tam kde stál, když kázal před několika měsíci. Lidé vyplňovali volný prostor pozemku, přesně tak, jak si na to vzpomínal. Jakmile se ujistil, že to bylo totéž shromáždění, anděl ho pozvedl a přenesl ho k východní straně. Bill sledoval Durbanské shromáždění, jak se mění na modro a potom pohasíná na západě. A pak ho anděl postavil uprostřed jiného davu. Tito lidé byli tmavé pleti a hubení, mnozí z nich měli pouze bederní pásy a turbany na hlavě. Bill předpokládal, že pocházejí z východní Indie.

Uslyšel nad sebou hlas, jako kdyby hučelo obrovské dynamo. Pohleděl vzhůru a spatřil jiného anděla sestupujícího z nebes oděného do červeného roucha s velikým kmitajícím světlem, jež svíral ve své vztažené ruce. Dav dole pozvedl ruce a vykřikoval chvály Ježíši Kristu. Anděl nahoře posvítil reflektorem do dálky, aby ukázal nejzazší okraje davu, až k samotné pahorkatině, která ho obklopovala. Vypadalo to jako oceán lidí, kam až Billovo oko mohlo dohlédnout. Anděl Páně, který stále stál vedle něho, zvolal: „Je jich tři sta tisíc na tom Branhamově shromáždění.“

Omráčený silou tohoto vidění se Bill předklonil dopředu k podlaze, mezi rozkládacími pohovkami. Když přišel k sobě, mohl spatřit denní světlo pronikající záclonami v okně. Uvědomil si, že musí být brzo ráno, protože v domě vládl ještě naprostý klid. Pak uslyšel něco podivného.

Znělo to jako stránky knihy převracející se ve větru; až na to, že to nemohl být vítr, protože okna byla zavřena. Posadil se a s překvapením uviděl, jak se na nočním stolku vedle postele otevírá jeho Bible a začíná se vznášet v pokoji, pak se zastavila před ním, ale stále se vznášela ve vzduchu. Byla otevřena ve Skutcích 27. kapitole, kde Pavel promlouvá k posádce své vězeňské lodi během té děsivé bouře. Nahoře se ukázala ruka, poukázala na text verše, zatímco Bill četl:

Jakmile skončil čtení tohoto odstavce Písma, vznášející se ruka obrátila stránky zpět do knihy Jozue 1. kapitoly, a poukázala na druhý a následující verš a sledovala řádky tisku, které Bill četl:

Ta ruka jako kdyby chtěla zdůraznit pátý a šestý verš:

Copak jsem ti nepřikázal: buď odvážný a silný, neboj se a nelekej se: protože HOSPODIN tvůj Bůh je s tebou kamkoliv půjdeš?

Když Bill dočetl celou první kapitolu knihy Jozue, sáhl pro svou Bibli, která se okamžitě ocitla na nočním stolku, kde ji nechal.

Vyrušilo ho klepání na dveře ložnice. Meda se zeptala: „Můžu dál?“

„Je to zvláštní,“ pomyslel si Bill. „Proč se ptala, jestli může vstoupit?“

Poznámky

1. Agnosticizmus − skeptické stanovisko k možnosti pravdivého poznání skutečnosti. ↩