Zatímco se tráva na jeho dvorku choulila pod tenkou přikrývkou sněhu, přemýšlel o tom nejmocnějším vidění, jaké doposud shlédl. To záhadně zrušené shromáždění, neúspěšný pokus šněrování dětské boty, lekce rybaření, záhadná místnost postavená na pódiu pod tím gigantickým stanem — tyto obrazy v něm přetrvávaly a jejich skrytý význam jej mučil. Po dlouhou dobu bylo toto vidění středem pozornosti jeho myšlenek. Ačkoliv poslušně zachovával tajemství, které mu bylo sděleno andělem v té malé místnosti, dopad tohoto tajemství se silně odrážel ve většině toho, co si četl v Bibli, a ve většině toho, co kázal v době následujících měsíců. Jednou v noci, v prosinci 1955, byl natolik podnícen, že nemohl usnout. O půl jedenácté probudil manželku a zeptal se: „Miláčku, mohu ti na chvíli kázat?“ Meda se obrátila tváří ke svému manželovi. Protírala si oči a s úsměvem řekla: „Jistě, Bille, do toho.“
Bill kázal své manželce až do půlnoci. Řekl: „Křesťanská víra se zcela zakládá na odpočinutí. Křesťan není zmítán. Křesťan nepobíhá z místa na místo. Křesťan nepanikaří a nerozčiluje se, nestará se. Křesťan odpočívá. To všechno je ukončeno pro věřícího na Golgotě. Ó, zklamání sice mohou přicházet, ale křesťan stále odpočívá s uvědoměním, že Bůh je schopen dodržet svá zaslíbení. My, křesťané, víme, že nehledě na přicházející problémy — ať je to hlad, nemoc nebo dokonce samotná smrt — nic nás není schopno oddělit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši. My prostě odpočíváme. A ať ta stará skořápka je zmítána sem a tam, ať se zmítá větry nebo bouřkami života, naše kotva pevně drží v bezpečném místě. Naše víra se nezakládá na našich vlastních schopnostech nebo v naší církvi, nebo na našich přátelích. Naše víra zcela odpočívá na dokonaném díle Ježíše Krista. Jistě, různého druhu bouřky a starosti povstávají, ale naše loďka se nepotopí, protože jsme zakotveni ve Slově Božím.“
Prvního ledna 1956 rozvinul toto téma v kázání, které nazval „Proč jsou lidé tolik zmítáni“? Hovořil o křesťanech, kteří jsou neustále zmítáni sem a tam bouřkami života. Tento druh křesťanů je někdy nahoře, někdy dole. Jednoho dne se cítí vítězně, druhého dne je sklíčený. Jednoho dne uctívá Boha a druhý den může být zpět ve světě. Proč? Protože má jen mentální koncepci o Božím slově. Přišel k Ježíši Kristu spíše skrze intelektuální poznání než skrze nadpřirozené prožití ve své duši.
Aby ujasnil, k čemu směřuje, použil Bill příběh Izraelského národa na cestě z Egypta do zaslíbené země. Jelikož s sebou Izraelský národ neměl jídlo, Bůh jim každý den dával nadpřirozený chléb, jenž nazvali manou. Izraelité nemohli tuto manu skladovat; kdyby se o to pokusili, příští den by byla zkažená. Každý den ráno museli jít nasbírat tolik many, kolik mohli za ten den sníst. Stejně tak je to s křesťany, oni se musí každý den krmit Ježíšem Kristem, Chlebem života.
Ačkoliv tato mana obvykle nevydržela déle než jeden den, bylo zde několik výjimek. Jelikož Bůh přikázal Izraelitům pracovat pouze šest dnů v týdnu, mana, kterou si nasbírali šestý den, vždy vydržela i sedmý den. A Bůh také poučil Mojžíše, aby vložil trochu many dovnitř do Truhly smlouvy. Truhla smlouvy, to byla pravoúhlá schránka, která se nacházela v tom nejvnitřnějším místě Svatostánku. Tato místnost byla známa pod názvem Svatyně svatých. Mana uvnitř této truhly nikdy neztuchla. Od pokolení k pokolení voněla tak příjemně jako čerstvě upečený chléb. Duchovně byla tato ustavičná čerstvost dána k dispozici rovněž křesťanům.
Aby vysvětlil to, co tím mínil, přirovnal křesťanský život k Božímu stánku, který Mojžíš postavil na poušti. Tento stánek měl tři části — předsíň, svaté místo a Svaté svatých. (1) Předsíň: Osoba, která přišla do stánku, musela nejdřív vstoupit do ohrazeného nádvoří, nad nímž byla širá obloha, kde stál oltář pro zvířecí oběti a umyvadlo, kde se kněží umývali, dřív než vstupovali do stánku. (2) Svaté místo: Samotný stan byl rozdělen na dvě místnosti oddělené od sebe oponou; ta vnější místnost se nazývala svatým místem a v ní se nacházela lampa, sedmiramenný svícen se sedmi plameny. Svaté místo rovněž obsahovalo oltář pro obětování kadidla a stůl pro chleby předložení, které znamenaly Boží přítomnost. (3) Nejsvatější místo: Ten vnitřní pokojík se nazýval Nejsvatějším místem nebo Svaté svatých. To Nejsvatější místo obsahovalo pouze jednu věc, byla to Truhla smlouvy. Víko této truhly se nazývalo Trůnem milosti. Tyto tři části svatostánku symbolizovaly tři stádia spasení: (1) ospravedlnění, (2) posvěcení a (3) křest Duchem svatým.
Svatostánek na poušti měl jenom jeden vchod, a pouze ti, kteří věřili Jahvemu, tam mohli vcházet a spatřit oltář. Dnes může být člověk spasen, když věří v Ježíše Krista, jenž je jediným vchodem do věčného života; nadále to zůstává prvním krokem. Víra v Krista je jako vchod do vnějšího nádvoří stánku. Člověk, který vstupuje do tohoto vnějšího nádvoří, věří, že Ježíš Kristus zemřel, aby ho spasil od jeho hříchů. To jej činí ospravedlněným vírou. A to je dobré. Ale je stále pod otevřenou oblohou a je vystaven každé změně počasí. Někdy je slunečno a cítí se skvěle, jindy je zas chladno a deštivo, a cítí se mizerně. Mraky působí, že svit slunce a hvězd se neustále mění.
Posvěcení je druhým stádiem milosti. Člověk, který je posvěcen krví Ježíše Krista, je v lepším postavení než člověk, který se zastavil při ospravedlnění. Posvěcený člověk přestal kouřit, pít, přestal lhát a krást, a tak dále. Takový jedná s lidmi správně a žije před Pánem svatým životem. Je jako kněží, kteří vstoupili do svatého místa stánku. To svaté místo bylo příjemnějším místem než to vnější nádvoří. Bylo pro kněze úkrytem před větrem a deštěm. Tam se rovněž nemusí spoléhat na změny světla na obloze, protože on má své světlo z toho zlatého svícnu se sedmi plameny. Ale těch sedm lamp nevydává dokonalé světlo. Tyto lampy potřebují každý den své ošetření. Někdy se na knotu usadí saze a pak je světlo tlumené a místnost je plná dýmu. Někdy se stane, že lampa zhasne, a pak musí být znovu zapálena.
Existuje však ještě jeden stupeň spasení: je to křest Duchem svatým. Je to, když křesťan vstoupí za oponu, do Svatyně svatých a žije svým životem v přítomnosti Boží slávy Shekinah. Sláva Shekinah je záhadným světlem, které vydává jemné, žhoucí světlo, neměnně a naprosto spolehlivě, jehož zdroj je v samotném Bohu a nemůže nikdy nastat žádná odchylka.
Bill řekl: „Vy, muži a ženy, můžete žít počestným životem, milovat Boha na základě mentální koncepce. Ale to opravdové ukryté místo je v srdci, být ukryt s Kristem. Když Kristus, Duch svatý, vstoupí do vašeho srdce, On je zajedno s vaším temperamentem a žije svým vlastním životem skrze svou vlastní vůli prostřednictvím tebe. Jste tak povolní, že Kristus mluví slova, která chce říci, myslí myšlenkami, jimiž chce myslet skrze vás. Koná skutky, které chce konat skrze vás. Jste zcela odevzdání a v hlubokém odpočinutí.“
„Jak nádherný obraz posvěceného křesťana — povolný, a Kristus skrze něj působí. Pavel řekl: ‚Žít — to je pro mne Kristus; umřít — to je zisk. Už nežiju já, ale žije ve mně Kristus.‘1Filipenským 1:21; Galatským 2:20 Kristus žije v té zcela poddané duši jednotlivce — promlouvá jeho rty, uvažuje jeho rozumem, dívá se jeho očima, jedná skrze jeho temperament. Pak věci tohoto světa pominuly. Jak to může být něčím jiným, než neustálou sladkostí a příjemností? Kristus je správcem. Amen.“
„Vidíte to? Kristus ve vás, a tak celá vaše povaha je Kristus. Váš postoj, vaše touhy, vaše záliby, všechno je Kristus; vy jste poddaní a odpočíváte, a to se vším všudy a dokonale. Nezáleží na tom, jak zasmušile to vypadá, je to stále totéž — Kristus ve vás. On přemýšlí vaším rozumem, tím stejným způsobem, jako kdyby byl zde na zemi. Již více nepatříte sami sobě, protože jste kapitulovali.“
„Jednou do roka Áron, velekněz, vstupoval do toho svatého místa stánku.2Exodus 30:10; Leviticus 16; Židům 9:7−14, 25, 26 Shromáždění jej sledovalo. Áron musel být správně pomazán, předepsaným způsobem oblečen, jeho chůze musela být předepsaná. Na jeho rouchu byly zvonečky, a když kráčel, zvonečky cinkaly: ‚Svatý, svatý, svatý Hospodinu.‘ Nesl před sebou obětní krev smíření, byl pomazán Sáronskou růží a toto pomazání stékalo po jeho bradě až k lemu jeho roucha. Pak vstupoval do toho vnitřního nádvoří, do přítomnosti Boží, opona se za ním zavřela a on byl ukrytý před tím vnějším světem.“
„Sláva Bohu, existuje ukryté místo, místo nepomíjející. Můžeš vcházet do přítomnosti Boží a být ukrytý před věcmi tohoto světa. Už je víc neslyšíš, protože to místo je zvukotěsné. Svět zůstal venku, on jen může lapat po dechu a zírat; vy jste však uvnitř, v přítomnosti věčného Boha, pojídáte tuto manu, která se nikdy nekazí a nikdy se nevyčerpá.“
„Když člověk žije v přítomnosti Krále, každý den je nádherný. On nalezl skrýš.3Žalm 27:4, 5; Žalm 91:1; Matouš 6:6 On vešel za oponu, která se za ním zatáhla. On již nehledí na tento svět. Svaté místo bylo učiněno zvukotěsné, ovčími a kozími kůžemi, ale toto skryté místo je zvukotěsné skrze křest Duchem svatým, který skryje člověka v Kristu. Tam se stává novým stvořením a každý den chodí před Bohem takovým způsobem.“4Korintským 5:17; Galatským 6:15, 16
„Jak nádherný je to obraz věřícího v přítomnosti Boží. Všechny věci byly dány Kristu. Vše, čím byl Bůh, přelil do Krista. Vše, čím byl Kristus, přelil do Církve. Ježíš řekl: ‚Toho dne poznáte, že Já jsem v Otci a vy ve Mně a Já ve vás.‘5Jan 14:20 Ó, jakou výsadu mají věřící, kdyby to jen mohli přijmout.“
Závěrem Bill řekl: „Člověk, který vejde za oponu, se uzavře tomuto světu. On se posadí pod klenbu křídel cherubínů a je obklopen Boží slávou Shekinah. Toto světlo nikdy nezeslábne a nikdy nepohasíná. Věřící odpočívá vedle Truhly smlouvy a jí ze zlaté nádoby manu, která zůstává vždy čerstvá. On se nestará o tento svět. O všechno je postaráno. Bůh je nad ním, slyší jeho modlitby a odpovídá na jeho modlitby. A nejen to, ale tento věřící žije v přítomnosti Krále králů, Boha, v Jeho slávě Shekinah! Problémy se sice k němu mohou přiblížit, ale on jim nenaslouchá. Kňourání tohoto světa zůstalo venku.“
„Přátelé, jestli někdy vejdete takto do Krista, jestli někdy vejdete do toho místa, kde je svět mrtvý a vy jste živí pouze ve slávě Shekinah, žijete v přítomnosti Krále, pak každý den bude pro vaši duši sladký. Ó, aj! Všechno je dobré! Všechno je dobré! Nic vám nemůže ublížit. Ó, jaké místo.“
Aby dokázal svou věc, citoval z epištoly k Židům 10:19−22:
Máme tedy, bratři, smělou důvěru k vstoupení do nejsvětější svatyně skrze Ježíšovu krev,
tou novou a živou cestou, kterou pro nás otevřel, skrze oponu, to jest jeho tělo.
Máme také velikého kněze nad Božím domem, a proto přistupme s opravdovým srdcem, v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od špatného svědomí a s tělem omytým čistou vodou.
V průběhu roku 1956 bude toto téma opakovat mnohokrát, a to s důrazem, že stánek byl pozemským znázorněním té nebeské pravdy, jak bylo vyučováno apoštolem Pavlem: „Ti slouží obrazu a stínu nebeských věcí, jak bylo Mojžíši od Boha sděleno, když měl dokončit stánek. Protože On [Bůh] řekl: ‚Hleď, abys udělal všechno podle vzoru, jenž ti byl ukázán na této hoře.‘“6Židům 8:5
Tyto tři části této svatyně znamenaly hodně věcí. Podle Boží numerologie je trojka číslem dokonalosti. Bůh má tři způsoby, jak vyjadřuje sám sebe lidskému rodu, totiž jako Otec, Syn a Duch svatý. Člověk je také učiněn ze tří částí: těla, ducha a duše. Spasení má tři fáze: ospravedlnění, posvěcení a křest Duchem svatým. Svatostánek na poušti měl tři části: vnější nádvoří, místo svaté a Svatyně svatých. Bill si uvědomoval, že jeho vlastní služba bude mít tyto tři části: první, druhé a třetí tažení, jak mu to bylo ukázáno na příkladu toho vlasce a rybaření ve vidění. Ten obrovský stan na konci vidění měl rovněž tři části: shromáždění na jednom konci, zvýšené pódium na druhém konci, a to malé stavení na pódiu. Bill si uvědomoval, že to první a druhé tažení znázorňovalo první dvě stádia jeho služby: znamení v ruce a rozpoznání na základě vidění. Avšak nevěděl, co přinese třetí tažení, ale anděl vysvětlil, že to bude nějakým způsobem souviset s tou malou místnosti na pódiu, do níž sestoupila sláva Shekinah. Anděl řekl: „Setkám se s tebou v té místnosti. To je tvé třetí tažení. Nebude to podívaná pro veřejnost.“
„Třetí tažení“ nebylo jedinou částí tohoto vidění, ohledně které se cítil tak bezradný. Pozastavoval se nad tím, nakolik to bylo symbolické a nakolik se to vyplní doslovně. Proč tento dobrosrdečný gentleman řekl: „William Branham odpočívá.“ Proč tam byla opona před tou modlitební řadou? Proč ta řada dosahovala až mimo prostor toho stanu? Proč lidé v modlitební řadě vstupovali do toho malého pokojíku? A co se dělo v tom záhadném pokojíku?
Jelikož neměl žádný způsob, jak by se mohl dovědět, v jakém rozsahu bylo to vidění symbolické, Bill si zavolal své dva manažery (tehdy to byli Jack Moore a Miner Arganbright) a požádal je, aby se poohlédli po pronájmu nebo koupi toho největšího stanu, jaký by mohli najít. Miner Arganbright navrhoval postavit stan na dobu jednoho měsíce v Phoenixu. Billovi se tento nápad zamlouval, protože jeho kampaně nabíraly každým dalším dnem na síle, když probíhaly na stejném místě. A vždy uvažoval o tom, zda delším setrváváním na jednom místě nepropukne probuzení. Tak nebo tak tento plán padl, když evangelista A. A. Allen oznámil dlouhotrvající kampaň v Phoenixu v tomtéž měsíci. Bill zrušil své vlastní shromáždění a uvědomoval si, že to nebude fungovat, kdyby v Phoenixu ve stejné době probíhaly dvě uzdravovací kampaně.
Miner Arganbright tedy navrhl další plán. Mexický armádní generál Narciso Medina Estrada, který byl křesťanem, požádal Minera Arganbrighta, aby uspořádal Branhamovu kampaň v Mexico City. Vezme Bill v úvahu pořádání nějakých shromáždění ve starém Mexiku?
Když se za to Bill modlil, anděl Páně k němu přistoupil a řekl: „Nikdy jsem ti neřekl, abys šel do Phoenixu. Řekl jsem ti, abys šel do Mexika.“ A tím mu dal najevo několik dalších detailů z vidění, které spatřil minulého listopadu. Ti dva otrhaní chlapci, které viděl na začátku toho vidění, to byly mexické děti. Stejně tak ti všichni lidé, kteří byli rozpuštěni v tom shromáždění ještě předtím, než měl k nim příležitost promluvit.
Bill poprosil Minera Arganbrighta, aby uspořádal kampaň v Mexiku a podrobně mu sdělil vidění, které měl. O několik dnů později Arganbright telefonoval a řekl: „Zajistili jsme arénu pro býčí zápasy v Mexiko City. Pojme kolem 60 000 lidí. První shromáždění se bude konat 16. března. Setkám se s tebou a Jackem Moorem ten den ráno v hotelu Regas v Mexiko City.“ Arganbright nemohl skrýt své vzrušení: „Bratře Branhame, máme již nejméně sto kazatelů ze dvou tuctů denominací, kteří s námi budou spolupracovat; co víc si můžeme přát? Je to poprvé v dějinách Mexika, kdy jejich vláda přijímá do své země protestantského evangelistu. Očekávám nádherné věci, které se stanou.“
Bill strávil první dva měsíce roku 1956 tím, že létal po Spojených státech a kázal jeden večer zde a dva večery zas jinde. Nekonaly se žádné uzdravovací kampaně; nechtěl se modlit za nemocné, dokud se nedostane do starého Mexika, jelikož očekával, že tam začne jeho nová služba.
16. března odletěl Bill do Mexico City v doprovodu Billy Paula, Jacka Moora a Younga Browna. Cestoval s ním Roberto Espinosa, mexicko-americký kazatel, který měl být během této kampaně jeho překladatelem. Po ubytování se v hotelu Regas, si pronajal taxi, aby jej zavezlo do arény pro býčí zápasy. Temné oblaky se kupily a začalo slabě pršet.
Řidič taxi řekl: „V tomto ročním období nemíváme moc deště.“
Bill šťouchl svého manažera loktem pod žebro a řekl: „Copak jsem ti to neříkal? A teď dávej pozor, až tam přijedeme, nastanou nějaké problémy. To místo bude prázdné.“
„Bratře Branhame, jak by se mohlo něco takového stát?“
„Nevím, ale právě to mi bylo minulý rok ukázáno ve vidění.“
Když přijeli na stadión pro býčí zápasy, Jack Moore překvapeně zíral na 60 000 divadelních sedadel seřazených do kruhu, avšak všechna byla prázdná. Řekl: „Bratře Branhame, kdybych až doposud nebyl věřícím ve tvůj dar, zcela určitě bych se jím stal teď.“
Později se dozvěděli, že od rána přicházely do arény tisíce lidí v očekávání na zahájení večerní modlitební bohoslužby. Odpoledne, když začalo pršet, někdo použil místní rozhlas k tomu, aby zástup rozpustil. Kazatel Abel Medina, jeden z hlavních organizátorů kampaně, sdělil Billovi, že neví, kdo je za rozpuštění lidí zodpovědný. Nejhorší na tom bylo to, že jejich smlouva k pronájmu arény pro býčí zápasy byla najednou zrušena. V tuto chvíli ani kazatel Medina ani generál Estrada nemohli poukázat na člověka, který byl jejich nepřítelem, ačkoliv si byli jisti, že znají jméno organizace, pro kterou on pracoval. Jack Moore zaskřípal zuby a řekl: „Musím se dozvědět, kdo za tím fiaskem stojí.“
Bill pokrčil rameny: „Jdi a pokus se o to, ale stejně se nic nedozvíš. Nikdo s kým o tom budeš mluvit, nebude nic vědět.“
Zatímco Bill a Billy Paul odletěli spolu domů do Jeffersonville, Arganbright a Jack Moore zůstali v Mexiko City v domnění, že se jim podaří z této šlamastiky dostat. Jack Moore se pokoušel celé dva dny najít toho, kdo nechal rozpustit lidi a zrušit shromáždění. Chodil od úřadu k úřadu, hovořil s hlavními představiteli tak, až jej z toho bolela pusa. Nikdo s kým hovořil, neměl o tom ani tušení. Mezitím pracoval Arganbright s generálem Estradou a kazatelem Medinou nad záchranou kampaně. Jelikož přišli o svůj kontrakt v býčí aréně, museli najít další vhodné místo, kde by se mohla konat shromáždění. Našli určité místo v Tacubaya na předměstí Mexiko City.
V sobotu telefonoval Miner Arganbright Billovi a poprosil jej, aby se vrátil zpět do Mexika. Bill odešel do své jeskyně, aby se za to modlil. V neděli brzy ráno měl vidění mrtvých ryb rozházených po zemi. Anděl Páně řekl: „Vrať se do Mexika. Není to nejvhodnější čas, ale já budu s tebou.“
A tak v pondělí 19. března, pouze několik dnů po návratu z Mexika, se tam Bill se svým synem vrátili. Generál Estrada zajistil na dva týdny fotbalové hřiště v Tacubaya. Bill se měl každý večer modlit za nemocné, až do pátku. Pak měl kazatel Abel Medina pokračovat v kampani a využít místní evangelisty.
V pondělí v devět hodin ráno začali na fotbalové hřiště přicházet lidé. Scházelo tam ozvučení a tribuny. Lidé se posadili přímo v prostoru hřiště a očekávali na začátek večerního shromáždění. Každou hodinu jejich počet rostl. V šest večer zamíchal Billy Paul Branham modlitební lístky a předal je Mexičanovi, který je rozdával dál. Pak za tím mužem šel do zástupu, aby se ujistil, že ty modlitební lístky neprodává. Než Bill v osm hodin přijel, čekalo tam téměř 10 000 lidí, kteří jej chtěli slyšet kázat. Bill uvažoval, jak se dostat na pódium. Jeho sponzoři na tento problém mysleli a vyřešili ho. Pódium bylo postaveno u vysoké zdi, která oddělovala fotbalové hřiště od veřejné komunikace. Bill byl odveden k této zdi ze strany silnice. Pak vylezl po žebříku na zeď, kde mu pomohli dva lidé dostat se po lanech dolů na druhou stranu pódia.
Když Bill pozdravil lidi, přečetl z Judovy epištoly 3. Verš a zdůraznil frázi: Statečně bojujte o víru, která byla jednou provždy dána svatým. Pak vyprávěl příběh o samaritánské ženě a vysvětloval, že Ježíš se s ní nikdy nesetkal, a přece jí byl schopen říci příběh jejího života.7Jan 4:5−39 Pak v tom vyprávění došel až k Natanaelovi, jak Filip Natanaelovi řekl: „Našli jsme Mesiáše.“ Natanael se skepticky zeptal: „Jak to můžeš dokázat?“ Filip řekl: „Pojď a podívej se.“ Když Natanael přišel před toho nazarejce, Ježíš řekl: „Zde je pravý Izraelita.“ Natanael se zeptal: „Odkud mě znáš?“ Ježíš odpověděl: „Předtím než tě zavolal Filip, když jsi seděl pod fíkovníkem, viděl jsem tě.“8Jan 1:43−51 Jak ho Ježíš viděl? Měl o něm vidění. Duch Boží ví všechno. A Ježíš, který je Bohem projeveným v těle, o nás ví všechno.
Bill řekl: „Dnes večer je Pán zde, aby konal zázraky. Já nedělám zázraky, já jsem jako tento mikrofon zde přede mnou. Pokud nepromluvím, pak ten mikrofon sám o sobě nemůže přenášet nic. Stejně tak já jsem pouhým nástrojem v rukou Božích. Pán Ježíš Kristus je jediný, který uzdravuje; já jsem pouhým nástrojem, skrze který Bůh uzdravení uskuteční. Já jednám v souladu se zaslíbením jeho svatého Slova, protože věřím tomu, co je v něm zaslíbeno.“
Žena, která se jmenovala Enriqueta Arellanová, byla první z 25 lidí v modlitební řadě. Vystoupila po schodišti na pódium a postavila se před Amerického evangelistu. Bill řekl: „Tato žena je pro mě stejně tak cizí, jako ta samaritánka pro Ježíše. Ale já mohu říci, co ji trápí. Mohu ji vidět v nemocnici při operaci. Rána se úplně nezahojila a ona se obává, že to může být rakovina. Je to pravda?“ Se slzami oznámila publiku, že je to tak. Po krátké modlitbě Bill řekl: „Raduj se! Pán tě uzdravil!“ Enriqueta odešla z pódia a vypadala, jakoby se znovu narodila.
Ještě několik dalších lidí procházelo modlitební řadou s rovněž ohromujícími výsledky. Pak přišel muž, který se jmenoval Mariano Santiago a postavil se před evangelistu. Bill řekl obecenstvu: „Jestliže mi Bůh zjeví, kdo je tento muž, uvěříte všichni Ježíši Kristu?“ Pak se Bill obrátil k Santiagovi a řekl: „Ty jsi ke mně přišel, abych se za tebe pomodlil ohledně kýly. Ale máš také ještě jiný důvod. Ty jsi kazatel evangelia z Veracruz a tvůj sbor se jmenuje Calvary. A chceš, abych se pomodlil za několik kapesníků, abys je mohl rozdat nemocným lidem ve tvém sboru.“
Zatímco to probíhalo, jeden z uvaděčů informoval kazatele Medinu, že v modlitební řadě stojí nějaký pomatený, mladý muž, drží modlitební lístek s napsaným jménem nějaké ženy. Když to Medina prošetřil, zjistil, že tento mladý muž vypadá na mentálně postiženého, ale že nebudí dojem nebezpečného člověka. Z okraje zástupu vystoupila matka toho mladého muže. Řekla, že ten modlitební lístek patřil jí. Ona byla nemocná, ale víc než cokoliv jiného toužila po tom, aby její syn mohl být uzdraven. A tak darovala lístek jemu. Kazatel Medina s jejím přáním soucítil. Každopádně zde však bylo tolik nemocných, kteří nebyli schopni dostat modlitební lístek, že měl Medina obavy, aby z toho nevzniknul nějaký zmatek v zavedené proceduře a nevyvolalo to nepokoje. Požádal tedy matku, aby svému synovi modlitební lístek vzala, což také udělala.
Když se nakonec postavila na pódiu, Bill jí řekl: „Ty jsi katolička, a modlíš se růženec. Jsi tady kvůli tomu, protože toužíš, aby někdo z tvých milovaných mohl být uzdraven a tou osobou je tvůj syn. Bůh dal všechno do pořádku, odejdi v pokoji.“
Toho večera se v Mexiku přihodila stejná věc, která se stala v Africe, v Indii a také v indiánské rezervaci Apačů. Jednoduchá víra Mexičanů přijímala rozpoznání podle jmenovité hodnoty; oni totiž věřili, že to byl Ježíš Kristus zjevující sám sebe mezi nimi. Zázraky vzkvétaly tak hojně jako květiny po jarním dešti na poušti.
Bouřková fronta stále ovlivňovala počasí v tomto regiónu. Celý den pluly po obloze a vlnily se nad horami oblaky s deštěm. Hned první večer začal foukat vítr, ale v místě shromáždění ještě nepršelo. Nicméně příští den začalo odpoledne slabě pršet. To ale neodradilo lidi, aby nepřicházeli do shromáždění. Než Bill stačil v osm hodin přijet, aby se modlil za nemocné, zástup vzrostl asi na 25 000 lidí.
Pátá osoba, která přišla do modlitební řady, byl starý, slepý muž. Bill jej pozoroval, jak se pomalu šoural kupředu veden mexickým uvaděčem. Tento starý muž se stále uvaděče na něco ptal. Espinosa to přeložil Billovi: „Ptá se, jestli už je v blízkosti amerického evangelisty. Chce se tě dotknout.“
Za několik okamžiků položil uváděč chvějící se ruku slepého muže na Billovu klopu saka. Muž poklekl na kolena a vytáhl z kapsy řetízek s růžencovými korálky a začal odříkávat: „Zdrávas Maria, milostí plná…“ Bill muže zastavil a nutil jej, aby se postavil, se slovy: „To tady nemusíš dělat, tatínku.“
Muž měl na hlavě roztřepený, slaměný klobouk, který byl roztržený a znovu ze dvou kusů sešitý. Neudržovaná kštice vyčnívala z pod mužova klobouku. Nezastřižený knír překrýval jeho horní ret. Kalhoty a kabát byly roztrhané a zaprášené a neměl na sobě košili. Tento ubohý muž se dotknul nejbolavějšího místa soucitu v hloubi Billova srdce. Bill si pomyslel: „Kdyby můj otec ještě žil, byl by asi v takovém věku. Jak krutý osud života musel provázet tohoto starého muže. Možná se nikdy v celém svém životě dosyta nenajedl ani nevlastnil slušný oblek nebo pár bot. Mimoděk se teď potácí v temnotách, neschopen si sám pomoci.“
Bill se teď podíval na bosé mužovy nohy. Byly zaprášené, samý mozol, s dlouhými, zkroucenými nehty. Bill v tu chvíli uvažoval, že by mohl tomu muži dát své boty. Pak si ale uvědomil, že by mu neseděly. Mexičanovy nohy byly mnohem větší než jeho. Bill se zadíval na jeho záda a uvažoval, že by se mu možná hodilo jeho sako. Ale ramena muže byla příliš široká. Bill zjistil, že ani jeho sako by se mu nehodilo.
Slepý muž sundal klobouk, sklonil čelo směrem k Billovu ramenu a zaplakal. Bill pocítil nejen bol tohoto muže; něco uvnitř něj mohlo vejít do utrpení tohoto muže, něco, co přesáhlo soucit — co přesáhlo uvažování, něco, co vešlo do lásky, která se může modlit modlitbou víry s absolutní upřímností.
Najednou se rozvinulo jako květ kaktusů vidění a ukázalo toho starého muže poskakujícího radostí. Bill věděl, že věc je vyřízena. Jemně nadzvedl hlavu muže; muž dvakrát mrknul a pak zakřičel: „Gloria a Dios! Veo! Veo!“ Což znamená: „Sláva Bohu! Vidím!“ Znovu padl na kolena a chtěl políbit Billovu botu. Bill jej pozvedl. Starý muž políbil Billa a pak už uháněl po pódiu a objímal Arganbrighta, Browna, a jiné kazatele na pódiu, a křičel: „Gloria a Dios!“ Lidé celými tisíci podchytili ten nápěv: „Gloria a Dios!“
Tento zázrak vzbudil takový rozruch, že ho Katolická církev nebyla schopna ve sdělovacích prostředcích potlačit. Tisíce Mexičanů se o tom příští den ráno dozvěděly. Mezi nimi byla mladá maminka, jejíž dítě bylo postiženo zápalem plic a bojovalo o poslední dech. Někdy toho rána, zatímco maminka stála v čekárně ordinace lékaře, její dítě naposledy zalapalo po dechu a jeho dech se zastavil. Zoufale přivolala lékaře, ale jeho úsilí oživit dítě selhalo. Lékař jí zasmušile řekl, že může dítě nechat v jeho ordinaci a že zavolá do pohřebního ústavu.
V nitru té matky se něco vzpříčilo. Uvažovala, že pokud Bůh mohl vrátit zrak tomu starému muži, proč by nemohl vrátit život jejímu dítěti. Řekla lékaři, že si dítě vezme. Z ordinace šla rovnou na hřiště, kde se bude americký evangelista modlit večer za nemocné. Než se tam dostala, bylo už krátce po poledni, ale fotbalové hřiště už bylo ze dvou třetin zaplněno lidmi. Slabě pršelo, postavila se na konci dlouhé řady lidí čekajících na hodinu, kdy budou toho večera rozdávány modlitební lístky.
Když Bill vylezl na zeď a spustili ho po laně na pódium, byl překvapen, když uviděl takovou spoustu nosítek a rovněž šátků, čekající na něj. Miner Arganbright mu vysvětlil, že mnozí z těch, kteří nemají modlitební lístky, nashromáždili tyto předměty na pódium, aby se za ně Bill pomodlil. Věřili, že pouhý dotek kabátu, za který se bude modlit, je uzdraví. Bill to s radostí udělal se vzpomínkou na Pavla, který se modlil nad hromadou kapesníků a zástěr v Efezu.9Skutky 19:11, 12 Bill věděl, že dnes to bude fungovat stejně, jako tehdy. Tito Mexičané rozuměli konceptu víry. Jako vždy jim Bill zdůraznil, že jejich víra musí být mocně upřena na Ježíše Krista, jenž je jediným Uzdravitelem.
Krátce poté, co začala modlitební bohoslužba, Bill zpozoroval v modlitební řadě nějaký rozruch. Jako kdyby se nějaká žena na konci modlitební řady pokoušela projít kolem uvaděčů. Bill také pozoroval, jak se protlačuje, jak je přeskakuje a prchá směrem k pódiu. Lidé kolem ní začali povykovat, další se ji snažili zadržet a odtáhnout dozadu, na konec řady. Za chvíli zas jim proklouzla mezi nohama a znovu se pokoušela dostat k pódiu. Byla však zadržena a odtažena zpět; ona se však nevzdávala.
Netrvalo dlouho a Billy Paul přišel na pódium: „Tatínku, nejsme schopni déle udržet v pořádku modlitební řadu. Nějaká žena vzadu má mrtvé dítě v náruči a plná zoufalství chce, aby ses za dítě pomodlil. Problém vězí v tom, že nemá modlitební lístek. Všichni lidé v modlitební řadě čekali od časného rána. Kdybych té ženě dovolil projít bez modlitebního lístku, může dojít k výtržnostem. Ale ona je v zoufalství a uvaděči ji nemohou udržet vzadu. Co máme dělat?“
Bill se obrátil a podíval se na svého manažera. Jack Moore byl malý muž, stejně tak jako Bill. Oba byli téměř stejného věku, oba měli prořídlé vlasy. Bill řekl: „Bratře Jacku, ona nezná mne ani tebe, nešel by ses za to její mrtvé dítě pomodlit? To by ji uspokojilo a uklidnilo.“
Jack Moore sklonil hlavu a sestoupil po schodišti na trávník. Bill se obrátil znovu k mikrofonu, aby promluvil k obecenstvu, když najednou spatřil, jak se před ním vznáší bezzubé, mexické nemluvně. Dítě sedělo na dece a štěbetalo, smálo se, mávalo ručičkami, tak jak to dělají nemluvňata, když jsou podnícena. Bill řekl: „Moment, bratře Jacku. Raději to vyřídím sám. Řekni uvaděčům, aby tu ženu sem pustili.“
Billy Paul zakroutil nesouhlasně hlavou: „To nemohu dovolit, táto, to může způsobit vzpouru.“
„Billy, viděl jsem vidění.“
„Vidění? To je něco jiného.“ Billy Paul dobře věděl, co to znamená zpochybnit vidění.
„Já tam půjdu sám a řeknu to uvaděčům,“ řekl Espinosa. Krátce poté se uvaděči postavili stranou a dovolili této ženě projít.
Přiběhla k pódiu jako aztécky běžec. Padla před Americkým evangelistou na zem a plakala: „Padre! Padre!“ Bill s Espinosou ji postavili na nohy. Byla to hezká žena, něco málo přes dvacet let. Měla po celodenním pláči oteklé oči. Možná to bylo její první dítě, které teď držela bez života ve svém prosebném náručí. Bill to dítě neviděl. Vše, co mohl spatřit, byl nehybný tvar, pod promočenou dekou.
„Kdy ti to dítě zemřelo?“ Zeptal se Bill.
Řekla, že dítě zemřelo ráno v ordinaci lékaře. Bill řekl: „Bratře Espinoso, nepřekládej tuto modlitbu.“ Položil ruce na deku a modlil se: „Nebeský Otče, nevím, co to všechno má znamenat, ale právě před několika minutami jsem viděl před sebou malé dítě, jak si štěbetá a hraje. Pokud to vidění ukazovalo toto mrtvé dítě, ať se k němu život vrátí v Ježíšovu jménu.“ V tu chvíli dítě zakřičelo a začalo kopat nožkama pod dekou; matka rovněž zakřičela a chytila vrtošící se dítě, a přivinula je k hrudi.
Bill vážně řekl: „Bratře Espinoso, neoznamuj to, ale ať tě ta žena vezme k lékaři, měl bych rád písemné potvrzení od jejího lékaře s důkazem, že to dítě bylo mrtvé.“
Na konci modlitební bohoslužby se Bill zeptal, kolik lidí chce zvednout ruce a odevzdat své životy Ježíši Kristu, poté, co byli svědky této události. Zvedly se tisíce a tisíce rukou. Bill se překvapeně obrátil k Espinosovi: „Řekni jim, že já nechci, aby zvedali ruce katolíci nebo protestanti, přeji si vidět jenom ruce těch lidí, kteří doposud nikdy nepřijali Ježíše Krista. Espinosa to zdůraznil davu, ale jako kdyby se nezměnil počet rukou, které byly zvednuty.
Příští den Roberto Espinosa obdržel orazítkované přísežné prohlášení lékaře, který ohledal dítě té ženy a prohlásil je za mrtvé. Teprve tehdy dal Bill souhlas k tomu, aby mohl být tento případ zveřejněn. Nejdřív v místních novinách a později rovněž v časopise Hlas uzdravení.
Když se Bill před odjezdem z Mexika balil, telefonovala mu katolická reportérka a pozvala ho k rozhovoru. Poté, co se tázala Billa na mnohé zázraky, které se staly v průběhu posledních pěti dnů, se reportérka zeptala: „Věříš, že naši katoličtí svatí mohou také dělat zázraky?“
„Pokud jsou na živu, tak ano,“ odpověděl Bill důvtipně.
„V Katolické církvi nemůžeš být svatý, dokud nezemřeš,“ oponovala reportérka.
„Tak to může říkat Katolická církev, ale v Bibli Pavel psal epištoly k svatým, kteří byli v Efezu. A oni v té době byli naživu.“
„My rovněž čteme Bibli. Ale když vyvstane nějaká otázka, věříme tomu, co o tom říká naše církev a ne jak to říká Bible, protože papež slyší přímo Boha.“ Bill se zamračil. Reportérka řekla: „Z toho jsem pochopila, že nejsi katolík.“
„Ano, jsem protestant, to znamená, že protestuji proti Katolické církvi — nikoliv proti lidem v této církvi, tito lidé jsou duše, za které zemřel Ježíš — ale protestuji proti katolickému systému, který těmito lidmi manipuluje, a odvrací je od Bible.“
Taková otevřenost mexickou reportérku překvapila: „Pane Branhame, s jakou církví jste spojen vy?“
„S Církví Ježíše Krista.“
„Myslím si, že jsem nikdy nic o takovéto denominaci neslyšela.“
„Je to proto, že to není denominace, je to Kristovo tělo. Bible říká: ‚Jedním Duchem jsme všichni pokřtěni do jednoho těla.‘10Korintským 12:13 Organizace se vůbec nepočítají. To, co platí, je víra dotyčné osoby v Ježíše Krista — a ta víra přichází skrze Bibli.“
„Uvědomujete si, pane Branhame, že Bible je pouze starobylým příběhem Katolické církve?“
„V tomto bodě s vámi nesouhlasím. Četl jsem mnoho historických knih, a nakolik to mohu vidět, Katolická církev nevznikla dřív než za Konstantina, téměř tři sta let po smrti posledního z apoštolů.“
„Pane Branhame, jaký je váš souhrnný názor na Katolickou církev?“
„Byl bych rád, kdybyste se mě na to neptala, ale jelikož jste se mě na to zeptala, pak vám to řeknu na rovinu. Katolická církev je nejvyšší formou spiritismu.“
Reportérka tím byla šokována: „Odkud jste něco takového vzal?“
„Každý, kdo se snaží mluvit k mrtvým, je spiritista. A vy, katolíci, se stále snažíte mluvit k mrtvým svatým a prosíte je, aby za vás orodovali.“
„Pane Branhame, vy přece mluvíte k Ježíši Kristu, a On zemřel.“
„Ale Ježíš Kristus nezůstal mrtvý. Vstal z hrobu a dnes žije. A pokud moje kampaň v Mexiku něco dokázala, pak dokázala, že Ježíš Kristus žije!“