Stavební práce na rohu ulic Osmé a Penn byly ukončeny v září 1933. Z lásky a respektu ke svému pastorovi shromáždění odhlasovalo, aby modlitebna byla pojmenována „Branham Tabernacle“. Po stavební stránce nepřipomínala stavbu kostela. Neměla věž ani veliké kříže, neměla ostře tvarovanou střechu a uvnitř nebyly klenby. Byla to jednoduchá stavba z betonových tvárnic s mírným spádem střechy a obloženým průčelím, okna a dveře byly pravoúhlé. Někteří lidé z okolí si tropili žerty, že to jsou garáže nebo skladiště, a ne kostel. Ale Williamu Branhamovi to připadalo nádherné. Kazatelnu umístil přesně na tom místě, na kterém poklekl k modlitbě, když mu byl tento pozemek pod inspirací doporučen ke koupi samotným Pánem. V přední části posluchárny postavil tři kříže — jeden na kazatelně a po jednom na každé straně — přesně tak, jak to spatřil ve vidění.
Celý projekt stál 2000 dolarů a banka dala svolení ke splácení úvěru na dobu 20 let na základě hypotéky. Pro takové chudé shromáždění to byla veliká finanční zátěž navíc, když se nacházeli uprostřed veliké krize. Aby Bill získal jistotu, že Branhamova modlitebna bude schopna plnit své měsíční finanční splátky, odmítl přijmout jakékoliv desátky a dary k osobním účelům a dal přednost tomu, aby všechny tyto peníze mohly být investovány do modlitebny.
Bill nadále pracoval v Komunálních službách Indiany, i když byl převeden na jiné pracoviště. Nyní pracoval jako opravář elektrického vedení a dělal pochůzky kolem vedení vysokého napětí, které vedlo lesnatou krajinou. Tato práce se naprosto shodovala s jeho povinnostmi revírníka, takže častokrát mohl vykonávat obě povolání najednou. Byla to spíš šťastná shoda okolností, jelikož práce revírníka mu nepřinášela žádné příjmy.
Aby Bill docílil snížení ceny stavby, ponechal hliněnou podlahu (bez úpravy). Když venku zmrzla půda, podlaha uvnitř zmrzla také. Jednou ve středu večer přišel Bill do modlitebny dříve a zatopil ve dvou kamnech najednou, aby v modlitebně ohřál vzduch předtím, než se sejde shromáždění. Lidé vcházeli do modlitebny po zmrzlé půdě. Předtím však než skončila bohoslužba, podlaha rozmrzla a změnila se v rozbředlou bahnitou louži. Babičky s vnoučaty, všichni společně, zabředli po kotníky do bláta a jen s obtížemi se dostali ven. Ale i po této nemilé blátivé příhodě se tomu srdečně zasmáli, a tak raději povrch podlahy vysypali pilinami, aby se to už neopakovalo.
Bill se chopil svých pastoračních povinností s elánem mladého a horlivého muže, který konečně mohl naplnit svou touhu. Kromě takových rutinních povinností, jako bylo kázání, konzultace a modlitby za nemocné, měl na starosti rovněž vedení zpěvu, placení úroků, vybírání popela z kamen, prostě každou práci, kterou bylo nutno udělat, vykonával Bill dobrovolně.
Jako pastor, který byl zároveň nově obráceným křesťanem, naplňoval Bill svůj čas získáváním zkušeností — některé se daly předvídat, jiné byly naprosto neobvyklé. Když se jednou v sobotu večer vracel domů svým autem, světlomety Billova auta osvítily opilce vrávorajícího na cestě. Jak se pak ukázalo, byl to Wayne Bledsoe, mladý muž, který byl kdysi přítelem Billova bratra Edwarda. Prohibice byla stále v platnosti, a tak Bill naložil Wayna do auta a přivezl jej domů. Předešel tím tomu, že by se Wayne dostal do rukou policie. Pomohl mu vejít do domu, položil ho do své postele a potom sobě ustlal na gauči.
„Wayne, nestydíš se?“ spílal Bill.
„Ku… Bill… ku… neříkej to, Bille.“
„Pití to není východisko. Předčasně tě to zabije. Měl bys svůj život odevzdat Ježíši. To by protáhlo tvůj čas do věčnosti.“
„Aj, Bille.“
Bill položil ruce na Waynovo čelo. „Pomodlím se za tebe, Wayne.“
Před domem zastavilo taxi. Bouchly dveře taxíku a Bill slyšel kroky na chodníku. Nějaká žena zoufale klepala na dveře a volala: „Bratře Bille! Bratře Bille!“
Bill si pomyslel, lidičkové drazí, snad někdo neumírá. Rychle rozsvítil světlo, hodil na sebe oblečení a běžel ke dveřím.
Ve dveřích stála osmnáctiletá Nellie Sandersová, její tvář byla bledá, její oči byly červené a oteklé.
„Pojď dál, Nellie.“
Nellie vešla dovnitř. „Ó, Bille, jsem ztracená. Jsem ztracená.“
„Co se ti stalo, Nellie? Měla jsi srdeční záchvat?“
„Ne, bratře Bille, šla jsem po ulici Spring a namouduši, bratře Bille, neměla jsem v úmyslu nic zlého.“
Billovi to v hlavě jen vířilo, přemýšlel, jak se zachovat k této hysterické dívce. „Uklidni se, sestro. Řekni mi, co se stalo.“
Nellie byla mladou křesťankou, jednou z těch, kteří se obrátili během Billových červnových stanových bohoslužeb. Ještě předtím, než odevzdala srdce Ježíši, byla jednou z nejlepších tanečnic v městě; a její partner, Lee Horn, vlastnil tyto trofeje a mohl to dokázat.
Nellie se zhluboka nadechla, aby se jí přestaly třást ruce. Snažila se mluvit pomalu a srozumitelně, ale znovu tak zrychlila, že její poslední slova vyzněla naprosto nesrozumitelně. „Procházela jsem kolem Redmanova tanečního sálu a zaslechla jsem taneční hudbu. Na chvíli jsem se zastavila a naslouchala. Hudba se mi začala líbit, čím dál tím více. Řekla jsem si: ‚Pane, víš, že Tě miluji, ale teď jsem si zrovna vzpomněla na dobu, kdy jsme spolu s Leem vyhrávali ty všechny poháry a ceny. Možná, kdybych vešla po tom schodišti nahoru, možná by se mi naskytla příležitost vydat svědectví některým z těchto lidí.‘ A tak jsem po tom schodišti vystoupila nahoru, a než jsem se stačila vzpamatovat, už jsem byla na parketu v náručí nějakého chlapce. Ó, Bille, jsem už nadobro zatracena? Nechci dopadnout tak jak Margie.“
Bill si vzpomněl na Margie W-, dívku v těch skrovných plavkách, která odmítla vystoupit z člunu, když ji o to tehdy Bill požádal. V té době křtil nově obrácené po červnové evangelizaci, a když tehdy sestoupila z oblohy ta mystická hvězda, Margie omdlela. Později se dala na pití. Během jedné rvačky v baru dostala do hlavy rozbitou sklenicí, která ji hrozně znetvořila. Poslední zpráva, kterou se Bill dozvěděl, bylo, že je v psychiatrické léčebně.
Nellie byla natolik vzrušená, že se celá třásla. Bill se ji snažil utěšit. „Ne, sestro, nejsi ztracena. Ale udělala jsi chybu, když ses na okamžik zastavila a naslouchala ďáblovu hlasu, který tě zval zpět na místo, kdes byla předtím, než ses setkala s Ježíšem. Nejsem křesťanem až tak dlouho, ale vím jedno, že největší boj se odehrává v lidské mysli. Tam se odehrává boj mezi vírou a pochybností. Chceš věřit Slovu Božímu nebo pochybovat? Musíš se sama rozhodnou. Je to na tobě.“
„Ó, Bille, chci zvolit víru v Ježíše.“
Wayne Bledsoe zatím malinko vystřízlivěl, posadil se na posteli, naslouchal a byl zvědav, kvůli čemu je ten povyk.
Bill řekl: „Neznám dost dobře Bibli, ale věřím, že Ježíš řekl:
‚V mém jménu budou vyhánět démony.‘“
Položil tedy ruce na ramena Nellie a modlil se: „Ďáble, nevím, kdo jsi, ale tohle je moje sestra a ty ji nech na pokoji. Musíš ji teď opustit. Slyšíš mě?“
Dveře se najednou začaly samy otevírat a potom se s bouchnutím samy zavřely — bam — bam — bam — bum.
Nellie doširoka vypoulila oči. „Bille, podívej se tam. Co to je?“
Bill byl stejně tak překvapen jako Nellie. „Nevím.“ Pohleděl zpět na Nellie a pokračoval v modlitbě: „Satane, opusť ji; satane, ve jménu Ježíše, vyjdi z ní.“
Jakmile Bill vyslovil Ježíšovo jméno, přízrak jako stín se povznesl nad Nellie Sandersovou jako nějaký obrovský netopýr s dlouhými křídly a nohama. Zavrčel hrdelné „vrrrrrrrrrrr“ a pustil se do Billa, který zakřičel: „Krvi Ježíše Krista, ochraňuj mě!“ Démon změnil směr a odletěl směrem k posteli, na které seděl Wayne. Udělal jeden okruh a zmizel v posteli. S hrůzou v očích a střízlivý jako v kostele Wayne zaječel, shodil ze sebe přikrývku a utíkal do druhé místnosti.
Bill odvezl Nellie domů. Když se vrátil, spolu s matkou rozestlali celou postel a vytřepali prostěradla. Nebylo tam však nic.
Bill byl z toho znepokojen a zmínil se o té příhodě před několika kazateli. Odpověď každého z nich byla v podstatě stejná: „Bille Branhame, dny vyhánění ďáblů jsou za námi. Kromě toho člověk nemůže démona spatřit. To musela být pouze tvoje fantazie.“ Bill mohl připustit, že to byla jeho představivost, ale ten zjev viděli rovněž Wayne s Nellie. Mohl to tedy být ten démon, který ho neustále trápil? Copak jej stále pronásledoval? Nacházel se stále v jeho blízkosti? Byl příčinou všech těch podivných věci, které jej provázely v jeho životě, včetně těch vidění? Takové myšlenky jej neustále trápily a nutily jej uvažovat o tom, proč jeho život je tak odlišný od života jiných kazatelů, které znal.