Navzdory těmto mimořádným úspěchům, pociťoval koncem roku 1954 zvláštní nespokojenost. Doufal, že jeho nadpřirozený dar rozpoznání rozdrtí denominační bariéry a shromáždí křesťany a přivede je k hlubší odevzdanosti Kristu. Jen maličko zneklidněná široká řeka křesťanské průměrnosti nadále a sebejistě stékala ze svahu dolů.
Po mnoha uvažováních a modlitbě si nakonec William Branham uvědomil, že jeho přístup k těmto věcem byl příliš opatrný. Protože kampaně „uzdravení vírou“ přitahovaly mezidenominační zástupy, kázal vždycky jednoduchá kázání s důvěrou, že tím zminimalizuje kritiku a získá příznivější ohlas. Většinou se držel tří hlavních témat: spasení, víry a uzdravení v Ježíšově jménu. Ačkoliv na seznamu základních křesťanských nauk měla tato témata zásadní význam, stále představovala jenom počátky bohatého života v Ježíši Kristu.1Jan 10:10 Bůh zamýšlel, aby poznání a stav jeho dětí byl něčím mnohem větším. Apoštol Pavel domlouval křesťanům, kteří zůstávali nemluvňátky, pili jenom mléko a odmítali tvrdé pokrmy Božího slova.2Židům 5:9−14 Pavel napsal: „Proto zanechme počátečních nauk o Kristu a směřujme k dokonalosti.“3Židům 6:1 Bill pociťoval, že jeho služba by mohla být nápomocna křesťanské církvi na cestě k dokonalosti. A aby to mohl uskutečnit, uvědomil si, že během svých kampaní bude muset kázat tvrdý pokrm Božího slova, i kdyby tím měl některé lidi urazit.
A vědom si toho, že Bůh jej volá k tomu, aby více kázal nauku, vrhl se na to ve svých kampaních v roce 1955 s obnovenou horlivostí. V lednu kázal třináctkrát během jedenácti dnů ve sboru Philadelphia v Chicagu v Illinois. Pastor Matson−Boze mu ponechal svobodu, aby kázal na jakékoliv téma podle vlastní volby. A Bill využil tuto danou svobodu k tomu, aby pronesl několik kázání s naukou — kromě jiných to bylo: „Sedm složených jmen Jahve“ a také „Počátek a konec pohanských věků“ a „Fundamentální základy pro víru“.
V úterý vyprávěl o duchovní stránce svého životního příběhu. Vysvětloval, jakým způsobem jako mladý muž byl zmaten, když mu křesťanští kazatelé řekli, že jeho vidění pocházejí z ďábla. Bill popsal ono odpoledne v roce 1946, když utekl do jeskyně v lesích a hledal odpověď u Boha. Někdy po půlnoci v tom temnu se v jeho jeskyni zjevilo světlo; zevnitř tohoto světla vystoupil muž. Měl kolem dvou metrů a vážil téměř sto kilogramů. Jeho bílé roucho silně kontrastovalo s tmavými vlasy, které lemovaly jeho kulatý bezvousý obličej.
Promlouvaje tyto věci k publiku sedícímu pohodlně ve vyhřáté chicagské modlitebně, snažil se Bill vyjádřit hrůzu, kterou v daném okamžiku prožíval. „Namouduši, jsem si myslel, přátelé, že dostanu srdeční infarkt! Jen si to představte. Zkuste se vžít do mé situace. Cítili byste se stejně. A po stovkách a stovkách navštívení, když on je někde nablízku, stále mě to ochromuje. Někdy se téměř úplně zhroutím. Kdybych zůstal příliš dlouho v modlitbě za nemocné, tak prostě odpadnu.“
„A tak jsem tam seděl a hleděl na něj. Měl hluboký hlas a řekl: ‚Neboj se, jsem poslán z přítomnosti všemohoucího Boha.‘ Když promluvil, poznal jsem, že to byl tentýž hlas, který ke mně promlouval od mého raného dětství, tří let. Věděl jsem, že to byl on. Řekl: ‚Neboj se. Jsem poslán z přítomnosti všemohoucího Boha, abych ti sdělil, že tvé zvláštní narození — (však víte, co se přihodilo, když jsem se narodil tam v té chatrči v Kentucky, v roce 1909. Totéž světlo přišlo a stálo nade mnou, když jsem se narodil) — a tvůj nepochopený život má ukázat, že máš jít do celého světa a modlit se za nemocné. Bez ohledu na to, čím lidé trpí, jestliže je přiměješ, aby ti uvěřili, a budeš upřímný ve své modlitbě, nic před tvou modlitbou neobstojí, dokonce ani rakovina.‘“
„Řekl jsem: ‚Pane, já jsem chudý člověk a žiju uprostřed svého lidu, který je chudý. Jsem nevzdělaný. Oni mě nebudou poslouchat.‘“
„On řekl: ‚Jako Mojžíšovi byla dána dvě znamení, jimiž měl obhajovat svou službu, tak tobě budou dány dva dary, jimiž budeš obhajovat svou službu.4Exodus 4:1−8 Jeden dar bude znamení ve tvé ruce — když se budeš modlit za nemocnou osobu a uchopíš svou levou rukou pravou ruku pacienta. Zůstaň klidně stát. Nemoc démonického původu se fyzicky projeví na tvé ruce, a to ti umožní tuto chorobu určit. Pak se modli. Jestliže otok z tvé levé ruky zmizí, pak nemoc danou osobu opustila. Můžeš ji prohlásit za zdravou. Pokud nezmizí, pak popros o požehnání a nech ji odejít.‘“
„Namítl jsem: ‚Pane, obávám se, že mne lidé nepřijmou.‘“
„On řekl: ‚Když neuposlechnou to první znamení, pak se stane, že ti bude dáno poznat tajemství lidských srdcí. A na to budou slyšet.‘“
„Řekl jsem: ‚Pane, právě kvůli tomu jsem dnes večer tady. Duchovními mi bylo řečeno, že tato vidění, která ke mně přicházejí, jsou špatná.‘“
„On řekl: ‚Ty ses právě kvůli tomu na tento svět narodil.‘“
Když byl Bill u konce se svým svědectvím, usadila se ta neviditelná přítomnost vedle něj. V posvátné hrůze se zmocnila jeho citů a byla tak hmatatelná, že jeho kůže začala brnět. Uvědomoval si, že anděl Páně stojí vedle něj. A pak pocítil, jak se anděl vzdálil a klouzavým pohybem se vznášel nad obecenstvem. Mohl to nyní jasně vidět. Byla to ohnivá koule jantarové barvy, která připomínala nehasnoucí blesk fotoaparátu. Bill sledoval tento pohyb pozorně, protože věděl, že jeho vidění má s tím světlem nějakou souvislost. Anděl se zastavil nad ženou černé pleti a Bill pocítil tažení víry z jeho daru.
„Vy, barevná paní, která tam sedíte se zdviženou rukou. Postavte se, abych vás mohl identifikovat. Já jsem pouze člověk, ale Ježíš Kristus je Syn Boží a On poslal svého Ducha, aby tyto věci potvrdil. Jestliže mi Bůh řekne, co vás trápí (a vy dobře víte, že nemám žádný způsob, jak bych se s vámi mohl kontaktovat), uvěříte mi celým svým srdcem?“
Žena odpověděla: „Ano!“
„Bůh vám žehnej. Ten vysoký krevní tlak vás opustil. To je to, co vás trápilo. Souhlasí to? Můžete se tedy posadit. Cítíte se už jinak, že ano, paní? Ano. To je v pořádku.“
„Ta obyčejná paní, která sedí vedle vás. Trápí ji artritida a má rovněž ženskou nemoc. Je to tak, paní? Postavte se na okamžik — ta obyčejná paní v červených šatech. Byla jste tak blízko anděla Páně, že to vidění teď přišlo na vás. Trpíte artritidou, ženskou nemocí a ještě něčím… máte starosti o svého manžela. Je opilec. Nechodí do kostela. Pokud je to pravda, zvedněte ruku.“
Potvrdila to zvednutím ruky.
„Bůh vám žehnej, paní. Můžete jít teď domů a přijmout své požehnání. Jste uzdravena. Viděl jsem, jak se to světlo obrátilo k vám.“
Anděl se přesouval do zadní části modlitebny. Bill dál promlouval k zástupu a přitom očekával a dával pozor, kde se to světlo zastaví. „Mějte víru v Boha. Co si o tom myslíte, vy tam vzadu; věříte? Buďte soustředění.“
„Tam sedí paní v šátku, tam úplně v rohu. Vidím, jak se nad ní zastavilo to světlo. Ona je nemocná na srdce. Vedle ní sedí její manžel. Má zkažený žaludek. Souhlasí to, pane? Pozvedněte ruku, pokud je to pravda.“
Někde v zadních řadách budovy zvedl nějaký muž ruku.
„Pane, vy, který jste zvedl ruku, vidím ve vidění, že jste silný kuřák. Nedělejte to. Kouříte doutníky. Neměl byste to dělat. Je to příčina vaší nemoci. Souhlasí to? Pokud ano, zamávejte takto rukou. To je právě to, co vás trápí. Působí to špatně na vaše nervy. Zahoďte tyto odporné věci, víc to nedělejte a budete v pořádku — a rovněž srdeční potíže vaši manželku opustí. Věříte tomu? Souhlasí to? Dobře víte, že vás odsud ani nevidím; ale vy ve své přední kapse máte doutníky. Je to tak. Dejte to pryč a položte ruku na svou manželku; vyznejte Bohu, že jste s těmi ohavnými věcmi skončil a oba půjdete domů zdraví. Požehnáno budiž jméno Pána Ježíše!“
V publiku to zaburácelo vzrušením. Bill mohl pocítit, jak jejich víra stoupá. Ze všech stran pociťoval tah ze svého daru. Upřel svůj zrak na ohnivý sloup, jak se pohyboval nad hlavami lidí. „Mějte víru v Boha,“ řekl. „Já to nejsem schopen dělat sám; je to pouze Jeho svrchovaná milost. Věříte? O těchto věcech mohu říci jen, když On mi je ukáže. Uvědomujete si, že to nejsem já, váš bratr, který to dělá? Je to vaše víra, která používá Božský dar. Vy stojíte v Jeho přítomnosti. Ještě moment…“
Nyní sledoval světlo, jak směřovalo rovnou k němu. Zastavilo se nad nějakým starším mužem. „V tomto rohu vidím sedět barevného muže, je to starší člověk, na očích má brýle. Postavte se, pane, na okamžik. Věříte, že jsem Boží služebník? Vy teď myslíte na někoho jiného, je to tak? Souhlasí to? Zamávejte rukou.“
Když ten muž zamával, Bill řekl ke shromáždění: „Vidím nad ním visící světlo, ještě to nepřešlo ve vidění. Pokud všemohoucí Bůh řekne tomuto člověku, jaké má potíže, vy ostatní, přijmete své uzdravení také? Tady, asi patnáct metrů ode mne stojí muž. Nikdy v životě jsem ho neviděl. Pokud všemohoucí Bůh zjeví, co trápí tohoto muže, jeden každý z vás by měl odejít jako zdravá osoba. Může Bůh ještě něco udělat?“
„Pane, s vámi to není tak hrozné. Jste pouze slabý a máte nevelké problémy s prostatou; ale to není váš hlavní problém. Ten problém, to je váš syn, který je v psychiatrické léčebně, protože má schizofrenii. Je to pravda? Pokud to souhlasí, zamávejte rukou. Vidíte, je to přesně tak.“
„Kolik z vás věří, že Ježíš Kristus, Syn Boží, je zde? Postavte se a přinesme mu oběť díkuvzdání a přijměme naše uzdravení.“
Mikrofon zdůraznil Billovu modlitbu natolik, že přehlušil hlasy zástupů. „Všemohoucí Bože, Dárče života, Dárče každého dobrého daru, Ty jsi zde, Pán Ježíš Kristus, tentýž včera, dnes i navěky. Satane, ty jsi již dost dlouho tyto lidi obelhával. Zapřísahám tě skrze živého Boha — jehož přítomnost je zde ve formě ohnivého sloupu — zapřísahám tě ve jménu Ježíše Krista, abys tyto lidi opustil a vyšel z nich.“
„Ať teď až každý z vás zvedne ruce a chválí Boha a přijme své uzdravení!“
Mnozí to udělali, ale ne všichni.
Po skončení lednové kampaně v Chicagu se William Branham odebral na jihozápad do Phoenixu v Arizoně. Provázeli jej: Billy Paul Branham, Jack Moore a Young Brown. Bill měl naplánováno dvanáct shromáždění v modlitebně Shriner ve Phoenixu, v Arizoně, počínaje nedělí 20. února roku 1955.
V sobotu před zahájením těchto shromáždění odjel Bill na poušť, mimo Phoenix, chtěl si najít nějaké místo k modlitbě. Stále jej něco trápilo. Často byl kritizován za to, že se v průběhu svých kampaní osobně nemodlí za dostatečný počet lidí. V průběhu let obdržel stovky dopisů, ve kterých si lidé stěžovali: „Zatímco ty se pomodlíš za pět lidí, Oral Roberts se pomodlí za padesát.“ Byla to pravda. Oral Roberts vkládal na lidi ruce a modlil se za ně tak, jak k němu přicházeli. Bill naopak postavil lidi do řady a potom jednoho po druhém vyvolával, aby mohl skrze vidění rozpoznávat potřeby každé jednotlivé osoby. Jeho metoda nejenže vyžadovala více času, ale samotná vidění si vybírala jistou daň, a to krutou, z jeho těla, a to omezovalo počet lidí, kteří mohli toho večera k němu osobně přijít. Jedno vidění jej unavilo víc, než kdyby čtyři hodiny pracoval s krumpáčem a lopatou. A po patnácti viděních následujících za sebou se cítil tak unaven, že se sotva dokázal udržet na nohou. A kdyby se tuto hranici pokusil překročit, riskoval by kolaps způsobený vyčerpáním. Jeho syn, Billy Paul a jeho současný manažer, Jack Moore, jej pozorně sledovali, aby to nepřehnal.
Ačkoliv Bill tento fenomén neustále vysvětloval svému obecenstvu na různých místech, mnozí lidé to stále nechápali. Dokonce jeho blízcí spolupracovníci měli problém to pochopit. Gordon Lindsay se jednou zeptal: „Proč neuděláš rozpoznání jednoho nebo dvou lidí; pak se můžeš postavit dozadu a modlit se za ty ostatní v modlitební řadě tak, jak to děláme my?“ Z jistých důvodů jeho dar rozpoznání takovýmto způsobem nefungoval. Když se během modlitební řady anděl postavil vedle něj, vidění přicházela spontánně. Nemohl to nijak ovlivnit. Častokrát pociťoval, jako kdyby z něj lidé tato rozpoznání vírou táhli.
V tuto konkrétní sobotu, když byl Bill na poušti mimo Phoenix, poklekl ve stínu velkého balvanu a prosil Boha, aby mu pomohl modlit se osobně v jednotlivých shromážděních za větší počet lidí. Slunce stoupalo výš a výš, zahřívalo červený písek a vlnění teplého vzduchu začínalo rozmazávat vzdálené vrcholky hor. Všechno, co se pohybovalo, hledalo nějaký úkryt ve stínu, jenž se nabízel někde nablízku. Ovšemže rostliny to musely vydržet. Ale tady na poušti rostla statná saguara a křovité opuncie, bičovitá ocotilla a rozmanité druhy kaktusů.
Za nějakou chvíli Bill vedle sebe pocítil přítomnost anděla Páně. V tu chvíli před ním poušť zmizela. Bill se ocitl stojící na pódiu v nějaké posluchárně a díval se na řadu lidí čekajících na modlitbu. Za sebou zpozoroval malého, plešatého muže a vysokého, štíhlého muže; ani jednoho z nich neznal. Nějaká malá žena, která na sobě měla hnědý kabát s odpovídající délkou šatů, kráčela proti němu. V náruči nesla malé dítě, ovinuté dekou. Zastavila se několik metrů před ním, tak blízko, že Bill mohl vidět její světlou pleť, tmavé oči a tmavé vlasy. Nakoukl do její náruče a spatřil mrňavé, na kost a kůži vyhublé nemluvňátko, které vypadalo, jako kdyby bylo na pokraji života a smrti. Poté, co se Bill pomodlil, Bůh toto dítě uzdravil. Anděl se mu postavil do zorného úhlu a řekl: „Až toto uvidíš, tvá služba se změní.“
Každého večera v Phoenixu očekával naplnění se tohoto vidění. Ale během této kampaně se to nestalo, avšak přihodilo se něco úžasného. Ve středu večer 23. února 1955, když byl Bill asi v polovině kázání, spatřil najednou vidění. (Zřídka se mu stávalo, že měl vidění uprostřed kázání. Obvykle přicházela pod pomazáním během modlitební služby.) A tak pokračoval ve svém kázání, zatímco pozoroval, jak se toto vidění rozvíjí a jak se bezprostředně začíná prolínat s jeho kázáním. Před ním rozkvetla Edenská zahrada v celé své kráse. Spatřil Adama, jak objímá Evu kolem krku a odchází ze zahrady a ona jde po jeho boku. Z toho vidění bylo patrno, že Adam nebyl přinucen odejít, protože nebyl sveden tak jako Eva. On opustil zahradu dobrovolně, protože miloval Evu a chtěl spolu s ní sdílet její vyhnanství. Jak Adam, tak Eva, oba byli oděni do ovčích kůží, což znázorňovalo den, v němž Vykupitel zakryje hříchy každého křesťana. Ovčí kůže byly z čerstvě zabitých zvířat, a to působilo, že potůčky krve stékaly dolů po Adamových nohou. Bill mohl dokonce slyšet, jak při Adamově chůzi, ty kůže plácají o jeho stehna.
Pak se ta scéna změnila. Teď Bill mohl vidět druhého Adama (Ježíše Krista, Božího beránka), jak se shrbený v zádech plahočí na vrcholek Golgoty a nese svůj kříž. Krev prosakovala šat na Jeho zádech a stékala potůčky po Jeho nohou. Z toho vidění bylo patrno, že Ježíš šel na svou vlastní smrt dobrovolně, protože miloval svou Církev, svou nevěstu.
Bill kázal: „Adam byl nevinný. Viníkem byla Eva. Adam však natolik svou Evu miloval, že každopádně odešel spolu s ní. To je předobraz Krista a Církve. Kristus hleděl na Církev a věděl, že byla na omylu, ale šel spolu s námi, aby zde dole zaujal naše místo jako hříšník; zemřel za nás a vytrhl žihadlo smrti kvůli nám. Hříšníku, jak můžeš takovou jedinečnou lásku odmítnout?“
Po skončení shromáždění se Bill a jeho spolupracovníci ještě zdrželi do jedné hodiny po půlnoci a hovořili o tomto vidění. Ve čtvrtek večer se o tom zmínil svému obecenstvu. Pocítil, že toto vidění potvrdilo jeho rozhodnutí vyučovat více nauky.
Během pátečního večerního shromáždění řekl: „Kolik lidí v této budově má modlitební lístek? Dovolte, abych viděl vaše ruce. V pořádku, to je dobré, to je pěkný počet. Mám v úmyslu se modlit za jednoho každého s modlitebním lístkem. Ale nejsem schopen je všechny přivést sem do řady. Jak vidíte, mé síly mne po několika viděních rychle opouštějí, a proto nejsem schopen se ke všem takovýmto způsobem dostat. Ale má shromáždění nejsou založena na mém osobním kontaktu s každou osobou. Jsou založena na vyvýšení Pána Ježíše Krista a na Jeho vzkříšení skrze kázání a projev Slova Božího. Slyšením zvěstovaného Slova by lidé měli uvěřit, že Pán Ježíš ve své moci vzkříšení je uprostřed nás a koná tytéž věci, které konal, když byl zde na zemi, jako potvrzení své věčné všemohoucnosti. On je tady s námi a bude navěky. Věřící křesťané, nikdy nebudeme bez Pána. My jsme s Ním spojeni na věčnost. Není to nádherné? Ježíš řekl: ‚Já budu s vámi vždycky…‘5Matouš 28:20 Má shromáždění jsou založena na principu, že věřící by měl hledět a žít.“6Zde potvrzuje pravidlo víry. „Pohleď a žij,” poukazuje na příběh ze 4. Mojžíšovy 21:4−9. Když na Izraelský národ udeřila rána jedovatých hadů, Mojžíš vztyčil na kůlu měděného hada. Bůh řekl, že každý, jenž pohledí na měděného hada, bude žít. Měděný had znázorňuje již odsouzený hřích. Tento Starozákonní příběh byl předobrazem Ježíše na kříži (Jan 3:14, 15). Ježíš zanesl hřích na kříž. Kdokoliv na Něj pohledí ve víře, bude žít navěky.
Ačkoliv tato kampaň ve Phoenixu měla trvat až do středy 2. března 1955, na sobotu večer 26. února nebylo v plánu žádné shromáždění. V sobotu Bill odjel asi 150 kilometrů na východ, aby mohl mít jedno modlitební shromáždění pro indiány Apače v indiánské rezervaci San Carlos. Naposledy kázal v San Carlos v roce 1947, byly to dva roky předtím, než se dostavilo jeho druhé znamení. Tehdy mohl rozpoznávat nemoci pouze znamením ve své ruce. Když tehdy v roce 1947 začalo shromáždění, indiáni váhali, zda mají vyjít dopředu, aby se za ně modlil, a mysleli si, že je to zřejmě podvodník. Byla to taková pevně sevřená společnost, jakou Apači tvořili, kde všichni věděli o každém všechno. A když uviděli tuto cizí osobu, která přesně stanoví diagnózu prvních několika pacientů, jejich podezření okamžitě zmizelo a ochotně zformovali modlitební řadu, ve které zadrželi Billa až do půlnoci. Zázraky proudily bez překážek, jako voda stékající na jaře z Bílých hor.
Nyní, v roce 1955, indiáni Apači ve své rezervaci s dychtivostí přijali možnost dalšího shromáždění s uzdravením vírou. Jakmile Bill přijel, jedna žena vyšla z chatrče obité dehtovou lepenkou, poklekla na dvorku, sklonila hlavu a nepřetržitě se po dobu celé bohoslužby modlila.
V této exkurzi provázeli Billa Young Brown a Jack Moore, avšak Billy Paul zůstal ve Phoenixu. Jelikož Billy Paul obvykle před každým shromážděním rozdával modlitební lístky, Bill se nezmínil o svém plánu dopodrobna, dokud nepřijel do San Carlos. Teprve tehdy si uvědomil, že nemá žádné modlitební lístky, aby mohl v modlitební řadě udržet pořádek. Koneckonců tito Apači byli natolik ukáznění i bez tohoto opatření. Bill měl v úmyslu se modlit za tolik lidí, kolik jen zvládne a pak, když ho síly opustí, se budou jeho spolupracovníci modlit dál, dokud se nedotknou každého stojícího v modlitební řadě.
Na počátku modlitební řady přišla dopředu matka s dítětem v náručí. Měla na sobě tradiční apačské oblečení po kotníky sahající vlněnou sukni s pastelovými vzory utkanými z vláken. Bill s ní chvíli hovořil, aby rozpoznal jejího ducha. Měla starost o své dítě. Jeho první vidění toho večera ukázalo, jak zelený zákal způsobil slepotu těchto dětských očí. Jednoduchá modlitba k všemohoucímu Bohu obrátila běh přírody. Když Bill pohnul prstem před očima dítěte, jeho malinké oči se začaly soustředit a sledovaly tento pohyb.
Tento první zázrak odstartoval řetězovou reakci víry, která se prudce u Apačů pozvedla. Brzy na to hluší lidé slyšeli, mrzáci chodili a nespočet nemocí se podrobovalo moci Ježíše Krista. Když Bill došel až na pokraj svých sil, jistý misionář, jménem Mitchell, přivedl malou apačskou dívku. Bill poklekl a na něco se ji zeptal, ale ona neodpověděla.
Kazatel Mitchell řekl: „Bratře Branhame, ona neumí anglicky. Je slepá.“
Bill zamával rukou před jejím obličejem, ale ona ani nemrkla. Modlil se za ni a pak znovu zamával rukou před jejíma očima. Její mladé oči se zahleděly do té temné budoucnosti, aniž by zareagovaly. Při pohledu na tu krásnou indiánskou princeznu se ho zmocnil hluboký žal. Najednou uviděl podivné vidění. Uviděl sám sebe, jak bere tuto dívku za ruku a běží s ní po obloze a spolu vstoupili do trůnní síně Boha. Tam na Trůnu ležela Ježíšova krev. Tato krev mohla tuto dívku uzdravit, pokud jen tomu bude schopna uvěřit. Avšak ona neměla dostatek víry. Pak se dostavila ta zvláštní část. Bůh přijal silnou Billovu víru v krev Ježíše Krista na místě té nepatrné dívčiny víry. A ihned potom se ocitl zpět v indiánské rezervaci a klečel vedle této malé indiánské princezny. Řekl: „Bratře Mitchelli, něco se stalo. Připadalo mi, jako kdybych proletěl nebe s tímto malým dítětem v náručí…“ Když to vyprávěl, rozmáchl se takto rukou směrem k nebi a právě v tu chvíli tato dívka škubla rukama, ukázala překvapeně na svá ústa. Mohla vidět!
Kazatel Mitchell vzal okamžitě dívku k rezervačnímu lékaři, který ji vyšetřil a potvrdil zázrak. Mezitím Bill směřoval k další osobě v této řadě. Byl to slepý muž. Když se prolomilo vidění, spatřil, že ten muž je otcem dívky, jež byla právě uzdravena. V ten večer Boží milost navrátila zrak i jemu.
Teď už byl Bill opravdu unaven, jeho rty byly znecitlivěny a jeho nohy byly jako z gumy. Bratr Moore chtěl, aby už skončil, ale Bill řekl, že si myslí, že má sílu na ještě jedno vidění. Pospíchala k němu mladá apačská žena, v jedné ruce držela pár ponožek a ve druhé pánskou vázanku. Podala tyto věci Billovi, on je vzal a myslel si, že mu to jen podala, aby to podržel po dobu, kdy se za ni bude modlit. Ale ona měla na mysli něco jiného. Záhy to zjevilo vidění. Bill řekl: „Tyto ponožky patří tvému milovanému. Má nemocné nohy, a ty si přeješ, aby byl uzdraven a aby si tyto ponožky navlékl. Ta vázanka je pro tvého manžela, je nevěřící a ty si přeješ, aby přijal Ducha svatého a uvázal si tuto vázanku.“ Tato žena řekla, že to je přesně to, co si přála. Bill řekl: „Můžeš-li věřit Ježíšovu jménu, obdržíš, zač jsi prosila.“
Později toho večera, zatímco se vraceli do Phoenixu, Young Brown a Jack Moore s podnícením hovořili o tomto shromáždění Apačů. Young Brown byl překvapen, za kolik indiánů se byl Bill schopen pomodlit, dříve než se vyčerpaly jeho síly — bylo to asi třicet lidí, dvakrát více než obvykle. Brown se zajímal, jak mohl Bill snést po tak dlouhou dobu takový nápor vidění.
Bill se nad tím pozastavoval rovněž. Věděl, že to byli právě lidé, kteří ovládali jeho dar. Samotná rozpoznání nemohla uzdravit; mohla vzbudit jen víru a poukázat lidem, že Ježíš Kristus byl přítomen, ochoten a schopen je uzdravit. Na počátku mu anděl řekl: „Jestliže budeš moci přimět lidi, aby ti uvěřili, nic neobstojí před tvou modlitbou, dokonce ani rakovina.“ To, co si jednotlivá osoba mohla z jeho služby vzít, záleželo pouze na víře dotyčné osoby. Možná tito Apači, ač jednoduší, měli více víry než většina Američanů, kteří naopak tento průtok moci omezovali. Tentýž jev pozoroval mezi domorodci v Jižní Africe a v Indii. Připadalo mu, že západní kultura se zdůrazňovaným vzděláním a intelektuálním rozumováním je často překážkou, místo toho, aby lidem pomohla věřit Slovu Božímu.
Zatímco Jack Moore a Young Brown diskutovali o tomto shromáždění, Bill uvažoval o ženě, která si přála, aby se pomodlil nad tou vázankou a ponožkami. A něco v souvislosti s tou vázankou a ponožkami pohnulo jeho pamětí. Když se příštího dne ráno probudil, zaměstnávaly tyto ponožky stále jeho mysl. Nakonec Duch svatý řekl: „Vezmi do ruky svou knihu vidění.“ Otevřel svůj zápisník na konci a listoval svými poznámkami o viděních, dokud to nenašel. 3. prosince 1954, Binghamton v New Yorku; v sedm hodin ráno mu Bůh ukázal vidění o tomto posledním shromáždění u Apačů, od počátku do konce, včetně této ženy držící vázanku a ponožky.
V tuto neděli (27. února 1955) ve sboru Bill řekl: „Nejposvátnější shromáždění, které se konalo na americké půdě, bylo včera večer v indiánské rezervaci. Mám ve zvyku kázat k 15 až 18 tisícům lidí. Minulý večer jich bylo jenom asi kolem pěti set, ale nikdy předtím jsem v Americe neviděl Ducha Božího protékat svobodněji.“
Dřív než začal své kázání, chtěl vysvětlit jistou věc, aby nedošlo k nedorozumění. Na začátku týdne řekl, že Adam byl nevinný a Eva byla viníkem. Zřejmě někteří lidé, včetně kazatelů, telefonovali Jacku Moorovi a ptali se, jestli bratr Branham věří, že Adam v Edenské zahradě nezhřešil. Nyní se Bill pokusil objasnit, co měl na mysli. „Někteří si myslí, že Adam nezhřešil. Adam zhřešil a byl odsouzen stejně tak jako Eva. Ovčí kůže, jako vykupitelský oděv, to na něm dokazovaly. Ale Eva udělala špatnou věc a myslela si, že jedná správně. Ona byla svedena. Adam nebyl sveden. On zhřešil se svýma očima otevřenýma dokořán a věděl přesně, čeho se dopustil. Vědomě zaujal svou pozici vedle své manželky, protože ji miloval. Stejně tak si byl Ježíš vědom toho, co dělal; zaujal své místo s hříšníkem, s Církví, aby tak mohl vykoupit Církev zpět pro sebe. Rozumíte? Adam byl předobrazem. Skrze prvního Adama všichni zemřeli; skrze druhého Adama všichni ožili.7Korintským 15:20−23 Protože Adam miloval Evu, dobrovolně vzal její hřích a byl odsouzen. Protože Kristus miloval svou Církev, dobrovolně vzal naše hříchy a byl odsouzen, zemřel a byl poslán do pekla. To je pravda. Bůh by Jej neposlal do pekla čistého. On byl odsouzen. Zemřel jako hříšník. Kristus nikdy sám nezhřešil, ale vzal naše hříchy na sebe; a třetího dne Jej Bůh vzkřísil a tím zvítězil nad smrtí a nabídl věčný život každému, kdo Mu uvěří.“
Bill doufal, že jeho objasnění vysvětlí jeho předchozí výpověď. To nebylo poprvé, že jej někdo nesprávně pochopil. Uvědomoval si, že čím zásadnější jsou nauky, které vyučoval, tím více může takových nedorozumění povstat. To ho ovšem neodradilo, ani neznechutilo v jeho novém rozhodnutí, které si předsevzal. Vidění o prvním Adamovi a druhém Adamovi jen upevnilo jeho přesvědčení, že byl povolán, aby vyučoval i evangelizoval a chtěl využít svůj Bohem daný vliv, aby pevně postavil na stejný základ lidi v biblické pravdě. Cítil, že kdyby křesťané mohli pochopit zjevení o zmrtvýchvstalém Ježíši Kristu uprostřed nich, všechno by se změnilo.
Poznámky
- Jan 10:10 ↩
- Židům 5:9−14 ↩
- Židům 6:1 ↩
- Exodus 4:1−8 ↩
- Matouš 28:20 ↩
- Zde potvrzuje pravidlo víry. „Pohleď a žij,” poukazuje na příběh ze 4. Mojžíšovy 21:4−9. Když na Izraelský národ udeřila rána jedovatých hadů, Mojžíš vztyčil na kůlu měděného hada. Bůh řekl, že každý, jenž pohledí na měděného hada, bude žít. Měděný had znázorňuje již odsouzený hřích. Tento Starozákonní příběh byl předobrazem Ježíše na kříži (Jan 3:14, 15). Ježíš zanesl hřích na kříž. Kdokoliv na Něj pohledí ve víře, bude žít navěky. ↩
- Korintským 15:20−23 ↩