Gene Norman slyšel kázat Williama Branhama poprvé ve svém životě v červnu 1950 v Minneapolis ve státě Minnesota. Samozřejmě byl rozpoznáním a zázraky ohromen, ale od počátku se domníval, že služba Williama Branhama je zakotvena v nějakém hlubším smyslu. Gene si vzal u svého zaměstnavatele dovolenou, aby mohl spolu se svou manželkou Marií navštívit další Branhamovu kampaň v Clevelandu v Ohiu.1Byla to zrovna tatáž uzdravovací kampaň, ve které byla vyrovnána zmrzačená noha Davida Wooda. Když v srpnu tato shromáždění v Clevelandu skončila, Gene odjel domů do Minnesoty a objednal si časopis Hlas uzdravení, který skýtal v tištěné podobě cestovní plán shromáždění Williama Branhama a zprávy z výsledků jednotlivých kampaní. Gene si rovněž objednal v kanceláři v Jeffersonville v Indianě pásky s kázáními Williama Branhama z jeho kampaní.
V roce 1953 se Gene Norman přestěhoval se svou rodinou do Parkersburgua v Iowě. I nadále dostával od Freda Sothmanna nahrávky s kázáními Williama Branhama. Fred byl nyní pověřen distribucí těchto pásků. Prostřednictvím svých dopisů se Gene Norman a Fred Sothmann spřátelili. Fred Sothman byl původem z provincie Saskatchewan v Kanadě. V roce 1956 Sothmann uspořádal Branhamovu kampaň v Prince Albertu v provincii Saskatchewan. Gene Norman tato shromáždění navštívil. Po skončení kampaně vzal Fred Sothmann Williama Branhama na třídenní výlet na ryby a pozval zároveň Gene Normana. Uprostřed řídce roztroušených jehličnatých stromů a jezer ledovcového původu Saskatchewanu, byl navázán vztah mezi Billem a Genem.
Nakonec Normanovi nabyli přesvědčeni o tom, že William Branham je Božím prorokem. V roce 1957 se Gene Norman rozhodl sponzorovat Branhamovu kampaň ve Waterloo v Iowě, nedaleko hlavního města, s více než 100 000 obyvateli. Zatelefonoval Lee Vaylemu, který byl v současné době ve funkci manažera Branhamových kampaní. Lee Vayle hovořil s Billem a pak telefonoval Gene Normanovi a podal mu data, v nichž byl Bill ještě dostupný — od soboty 21. ledna až do 2. února 1958. Norman se okamžitě kontaktoval se všemi křesťanskými kazateli ve Waterloo, aby zorganizovali podporu pro tuto kampaň. Pak pronajal velikou posluchárnu, které se říkalo Jízdárna, a začal inzerovat shromáždění.
Během posledního lednového týdne roku 1958 zasáhla celé území státu Iowa sněhová bouře a způsobila, že silnice byly zledovatělé. První dva večery kampaně obviňoval Bill tuto sněhovou bouři ze znepokojivě malého zájmu, jež nenaplnilo posluchárnu ani do poloviny. Pak jednou večer na cestě do shromáždění projížděl kolem jedné střední školy, ve které se konalo basketbalové turné. Podle množství zaparkovaných aut usoudil, že gymnázium bylo nacpáno do posledního místečka. Právě tehdy si uvědomil, že to není mrazivé počasí a zledovatělé cesty, které zdržují lidi od jeho shromáždění. V postoji těchto křesťanů se něco změnilo.
Dokonce uprostřed těch několika tisíců lidí, kteří navštěvovali kampaň, mu jejich postoj připadal studený jako ledová voda na chodníku před budovou. Ani hojnost zázraků nedokázala ohřát jejich duše. Na konci středeční večerní bohoslužby neudělal jako obvykle modlitební řadu. Místo toho však udělal něco, co ještě nikdy předtím. Požádal lidi, aby sklonili hlavy a opakovali po něm modlitbu: „Všemohoucí Bože… Stvořiteli nebe a země… Původče věčného života… Dárče každého dobrého daru… buď mi milostiv, odpusť mi mou nevíru… věřím Evangeliu, věřím, že Ty teď uskutečňuješ své Slovo v mém těle… otevři tyto kanály… chci se vyprázdnit ze své nevíry… přijímám tvého Ducha… věřím, že Ty jsi nyní ve mně… věřím, že mé nemoci pominou… přijímám Tě jako svého Uzdravitele.“
Když obecenstvo skončilo toto obecné vyznání, Bill je nadále držel se skloněnými hlavami, zatímco se za ně modlil. Řekl: „Prosím z celého srdce, aby vám Duch svatý dosvědčil, že toto dílo je dokonáno.“
Modlil se: „Bože, můj Otče, přicházím v Ježíšově jménu, abych se modlil za tyto lidi, kteří teď upřímně a čestně vyznali své chyby. Požehnej je, Bože, nechť by tento večer nebyl nikdy zapomenut, nechť by Duch svatý vstoupil do každého srdce a vypudil z jejich těl každou nemoc.“ Se stále skloněnými hlavami a zavřenýma očima, řekl: „Teď vyzývám ďábla k debatě. Satane, ty jsi vědom toho, že jsi dostal nářez. Nemáš legální právo. Ježíš Kristus, můj Pán, tě svlékl z tvé autority, když zemřel na Golgotě, aby sňal hřích a nemoc. Satane, ty nejsi ničím jiným, než obyčejným podvodníkem a my tě podvodníkem nazýváme. Poté, co náš Pán způsobil, že po vyřčení kletby fíkovník uschnul, naléhal na své učedníky, aby měli víru v Boha. On jim řekl, že budou-li mít víru, pak mohou vyřknout Slovo, aby se hora pohnula, a nebudou-li pochybovat ve svém srdci, pak se to vyplní. Budou mít to, co řekli. Totéž zaslíbení platí dnes pro nás. Satane, ty jsi obeznámen s těmito Písmy. Právě jsem vyučoval tyto lidi, že Bůh je v nich. A tak jestliže Bůh je v nich a oni řeknou nemoci: ‚Odejdi,‘ a nebudou o tom pochybovat ve svých srdcích, pak musí tato nemoc ihned odejít, protože to řekl Kristus. Pak to už nejsou oni, kteří mluví; je to Otec, který v nich přebývá a mluví. Říkám to jako Boží služebník, na základě poselství uděleného andělem, který mne pomazal a dokázal těmto lidem, že Ježíš je tady, a že toto poselství je pravdivé. Satane, zapřísahám tě, abys opustil každou nemocnou osobu, jež se zde nachází, a odešel do vnější temnoty, ve jménu Pána Ježíše Krista.“
Jeho modlitba byla provázena neobyčejným zvukem. Znělo to, jako kdyby varhaník podržel na klávesách nějaký disharmonický akord a ozval se zvuk varhanních píšťal. Avšak v Jízdárně varhany nebyly. Najednou byl v budově cítit z jednoho konce na druhý závan prudkého větru. Znělo to jako rachocení plechové krytiny na střeše za prudkého větru. Avšak Jízdárna byla postavena z betonových panelů a ze dřeva. A jelikož žádné dveře nebyly otevřeny, vítr se musel zvednout uvnitř, mezi stěnami. Tento závan dorazil až k pódiu a povíval látkou Billova obleku, když kolem něj proletěl. Než se stačil podruhé nadechnout, všechno zmizelo.
Zástup nebyl schopen pochopit, co se vlastně stalo. Bill vysvětloval, že to byl Duch svatý, který proletěl jako vítr budovou a potvrdil tím své Slovo. Něco podobného se přihodilo, když Petr kázal ve dni Letnic.2Skutky 2:2 Když se Bill zeptal, kolik lidí v obecenstvu pocítilo tento vítr, asi pět set lidí zvedlo ruce, včetně Gena Normana a Lee Vayla. A přesto ani tento nadpřirozený úkaz nepozvedl nějak výrazně hladinu víry ve shromážděních, ani v těch, která ještě následovala.
Na sobotu ráno naplánoval, Gene Norman snídani s kazateli, tak aby Bill a místní pastoři mohli mít spolu obecenství a mohli se lépe poznat. Když všichni dojedli, Bill se postavil, aby přinesl krátké poselství. Svůj text vzal z Pavlova svědectví králi Agrippovi:
Spatřil jsem, králi, v poledne na cestě světlo z nebe jasnější než slunce, které obklopilo mě i ty, kdo šli se mnou.
A když jsme všichni padli na zem, uslyšel jsem hlas, který ke mně mluvil a říkal hebrejským jazykem: „Saule, Saule, proč mě pronásleduješ? Je pro tebe těžké vzpírat se proti bodcům.“
Já jsem řekl: „Kdo jsi, Pane?“ A on řekl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ.
Ale vstaň a stůj na svých nohou; neboť jsem se ti ukázal proto, abych tě učinil služebníkem a svědkem těch věcí, které jsi viděl, i těch ve kterých se ti budu ukazovat.
Budu tě vysvobozovat od tohoto lidu i od pohanů, ke kterým tě nyní posílám,
abys otvíral jejich oči, aby se obrátili od tmy ke světlu a od moci satana k Bohu, aby skrze víru ve mne přijali odpuštění hříchu a podíl mezi posvěcenými.“
Proto jsem, králi Agrippo, nebyl neposlušný tomu nebeskému vidění.3Skutky 26:13−19
Bill použil tento příklad jako precedens a dělil se svým osobním svědectvím o tom, jak křtil lidi v řece Ohiu v roce 1933, když se zjevilo to nadpřirozené světlo a hlas řekl: „Jako Jan Křtitel předcházel první příchod Ježíše Krista, tak ty budeš předcházet jeho druhý příchod.“ A pak vyprávěl o oné noci v roce 1946, kdy se mu zjevil anděl a řekl mu, že byl ustanoven k tomu, aby vzal dar uzdravování a zanesl jej lidem tohoto světa. Jako Pavel v nedávné době, Bill oznamoval: „Nebyl jsem neposlušný tomu nebeskému vidění.“
Když Bill pronášel tato slova, nějaký kazatel odsunul svou židli od stolu, vzal si kabát a odešel. Pak totéž udělal druhý muž, pak další a další a další — celkem vstalo deset pastorů, oblékli si své kabáty a odešli do studeného počasí. Gene Norman se krčil v rozpacích.
Ještě ztrápeněji se cítil, když vezl Billa zpět do motelu. Mezi ním a jeho hostem zavládlo hrobové ticho. Pak Gene, řekl: „Bratře Branhame, rád bych se ti omluvil za nevychovanost těchto deseti mužů.“
Bill se otočil a řekl: „Bratře Gene, miluješ mne?“
Gene, překvapen touto otázkou, odpověděl: „Chceš, abych ti to nějak dokázal, bratře Branhame?“
„Bratře Gene, kdybych byl na tvém místě, odjel bych z tohoto místa někam na západ. Nad tímto místem visí Boží soud.“
Bill měl ve Waterloo v Iowě ještě jedno shromáždění. V neděli 2. února 1958 vyprávěl svému publiku o tom nadpřirozeném závanu větru v Jízdárně ve středu večer. Ačkoliv k němu Bůh během jeho života častokrát přicházel ve formě větrného víru, pouze v tomto a ještě v jednom případě mohl zaslechnout tento nadpřirozený hukot větru tak, jak se to stalo onoho středečního večera. Pak jim Bill vyprávěl o svém rybaření s Banksem a Lylem Woodem, když se Duch Boží přihnal z hor jako mohutný vír a inspiroval jej k tomu, aby vyřkl život k této malé leklé rybce.
Řekl svému zástupu: „Věřím, že můj další krok v mé službě se blíží a že bude daleko převyšovat vše, co vidíme nyní. Je tady někdo, kdo si vzpomíná na počátky mé služby, když jsem bral lidi za ruku a mohl pociťovat vibrace nemocí způsobené zárodkem? Pán již tehdy zaslíbil, že zůstanu-li upřímný, budu jednoho dne moci poznat tajemství jejich srdcí. Dnes může každý z vás být svědkem toho, co se stalo. A teď vám říkám, přichází něco, co bude ještě větší.“
A pak přečetl z Lukášova evangelia 17. kapitoly 26. až 30. Verš:
A jako bylo za dnů Noe, tak bude i za dnů Syna člověka.
Jedli, pili, ženili se a vdávaly až do toho dne, kdy Noe vešel do archy; a přišla potopa a všechny zahubila.
Také podobně jako bylo za dnů Lota; jedli, pili, kupovali, prodávali, sázeli, stavěli;
ale toho dne, kdy Lot vyšel ze Sodomy, pršel z nebe oheň se sírou a všechny zahubil.
Právě tak bude v ten den, kdy se zjeví Syn člověka.
Z těchto veršů vytáhl tři důležité lekce. Zaprvé, Lot vyšel ze Sodomy; zadruhé, Noe vešel do korábu. Tito dva muži znázorňují potřebu lidí dnešní doby. Oni musí vyjít ze systému tohoto světa a vejít do svého bezpečí v Kristu. A pro svou třetí lekci se Bill vrátil k Lotovým dnům a poukázal, že Abraham, jenž byl Lotovým strýcem, měl neobvyklého návštěvníka těsně před spálením Sodomy.4Genesis 18:1−15
Bill řekl: „Přišel nějaký Muž. Ten anděl nebyl nikým jiným než samotným všemohoucím Bohem zjeveným ve formě člověka. Abraham Jej nazval Pánem, Elohimem. Byl to všemohoucí Jahve, který byl oblečen v lidském oděvu. Ten Muž se posadil zády ke stanu a řekl Abrahamovi: ‚Navštívím tě příští rok a Sára bude mít syna.‘“
„Sáře bylo devadesát let. Když uslyšela slova toho Muže, zasmála se — ne hlasitě, ale pouze ve svém srdci. Anděl obrácený zády ke stanu Abrahamovi řekl: ‚Proč se Sára zasmála?‘“
„Jaký druh mentální telepatie to byl? Copak se vy lidé zde ve Waterloo nestydíte sami před sebou? Ten stejný anděl milosrdenství sem přichází do této budovy každý večer a koná tytéž věci. To se zopakuje znovu předtím, než oheň zkázy spálí tuto zem. Jak bylo za dnů Lota… tak bude ve dnech, kdy se Syn člověka zjeví.5Lukáš 17:28, 30 Za Lotových dnů přišel anděl k Lotovi s poselstvím; a ten anděl byl schopen rozpoznat, co se dělo v Sářině srdci, i když byla za Ním vzadu ve stanu.“
„Copak, vy lidé, nevidíte povahu tohoto Ducha? To nebyl nikdo jiný než Kristův duch. Později byl zde na zemi ve formě Pána Ježíše; dělal tatáž znamení, aby dokázal, kým byl. Ten stejný je tady dnes a dokazuje tatáž znamení, předtím než oheň zkázy pohltí tento svět.“
Je to první výskyt na páscích, kdy se Bill odvolal na text Lukášova evangelia 17:30. To se stane důležitým tématem v pozdějších letech jeho života.
Druhý den ráno Bill s Billy Paulem sbalili své šatstvo do Billovy dodávky a zamířili směrem k Jeffersonville. Bouřkové počasí již pominulo a teplota se o trochu zvedla. Sněhové pluhy státu Iowa odhrnuly a posolily dálnice. Billy Paul jel tak, aby si jeho otec, vyčerpán touto kampaní, mohl zdřímnout.
Ač byl Bill sebevíc unaven, nemohl usnout. Seděl tiše, kilometr za kilometrem pozoroval zasněžené pláně, jimiž projížděli. Zanedlouho vedle sebe pocítil neviditelnou přítomnost anděla. Záda mu znehybněla, ruce zkřehly. Najednou jeho dodávka někam zmizela. Bill se ocitl sedící za volantem ve svém autě a odbočoval na příjezdovou cestu svého domu. Musel však zastavit na ulici, protože jeho cestu blokovala změť velikých kamenných balvanů. Dřevěné vytyčovací kolíky byly zatlučeny rovnoběžně se silnicí na okraji jeho pozemku. Ulicí Ewing Lane projížděly silniční grejdry. Po obou stranách cesty byly skáceny některé stromy a pařezy byly vytrhány.
Napříč Billovým dvorkem projížděl mladý muž buldozerem a otáčel se zatahováním brzdových pák tak, že jeden pás se zastavil, zatímco druhý se pohyboval kupředu a způsobil otočení stroje na jednu nebo druhou stranu; přitom úplně rozrýpal Billův trávník po vnější straně dřevěného kolíku zatlučeného zeměměřičem. Když Bill vystoupil z auta, všimnul si jednoho dřevěného kolíku zatlučeného do země vedle jeho nohy. Vrcholek kolíku byl nabarven na oranžovo.
Bill pokynul rukou na buldozeristu, aby vystoupil, že si s ním chce promluvit. Muž slezl po schůdcích buldozeru a přicházel k příjezdové cestě. Bill se zeptal: „Co to tady děláš? Nezajížděj tak hluboko, ničíš mi dvorek.“
Muž ukázal směrem dozadu a ušklíbnul se: „Tak je to s vámi kazateli. Vy vždycky poučujete lidi, co by měli dělat.“
Bill byl jeho agresivitou překvapen. „Já se jenom ptám, proč to tak děláš? Zasahuješ příliš hluboko do mého dvorku.“
Mladý muž se znovu ušklíbl a pak se pokusil dát Billovi facku. V Billovi vzplanuly staré rohovnické reflexy, uhnul rychle hlavou, takže ruka muže jej nezasáhla. Bill bez řečí zasáhl mladíka s takovou silou, že jej srazil k zemi. Když se muž postavil, Bill jej srazil znovu. Muž vstával podruhé a Bill jej srazil k zemi potřetí.
Teď se za ním po jeho pravé straně zjevil anděl Páně a řekl: „Nedělej to, jsi přece kazatel.“
Bill se cítil zahanben. Neudeřil přece nikoho od dob, kdy skončil s profesionálním boxem, ještě než se stal křesťanem. Zvedl mladého muže ze země, oprášil jej a řekl mu: „Já se na tebe nehněvám, rád bych ti jenom dal na vědomí, že takto se mnou mluvit nemůžeš.“
Anděl řekl: „Nech to tak.“
„Jak?“ Zeptal se Bill.
„Když uvidíš ten kolík zaražený na svém dvorku vedle své brány, odjeď na západ.“
Bill se otočil směrem k západu a spatřil pár koní uvázaných k vozu krytému plachtou — takovému druhu vozu, jemuž američtí průkopníci říkali prériový koráb. Jeho manželka seděla na předním sedadle a měla nasazený na hlavě čepeček průkopnického stylu. Jejich děti seděly vzadu a vyhlížely škvírou plachty vozu. Pak nastoupil Bill a posadil se vedle své manželky. Vzal do ruky opratě a řekl: „Medo, snášel jsem to tak dlouho, jak jsem jen mohl.“ Pak otočil pár koní k západu a zatáhl opratěmi. Když to udělal, koně zmizeli a vůz se změnil v automobil — v jeho Ford kombi.
Najednou byl zpět ve své dodávce, seděl na sedadle spolujezdce, díval se oknem a sledoval zasněžená pole státu Iowa, kterými projížděli. Při první příležitosti si zapsal vidění do své knihy s viděními. Později se mělo ukázat, jaký mělo význam.
Gene Norman vzal jeho podnět vážně a odstěhoval se na západ. Během šesti měsíců prodal svůj dům i svůj obchod a přestěhoval se se svou rodinou do Tucsonu v Arizoně. Nakonec se ukázalo, že jeho přestěhování odehrálo jistou roli ve stěhování na západ samotného Williama Branhama.