Úkazy z Fort Wayne

William Branham přijal radu svých manažerů a snížil své pracovní nasazení s opatrností muže, který se musel naučit tvrdé lekci. Ač se v roce 1949 zúčastnil početných jednodenních shromáždění, plánoval málo několikadenních kampaní, jako třeba v Regině, v provincii Saskatchewan; Windsoru, Ontariu; Beaumontu, Texasu; Zionu, Illinois; Minneapolisu, Minnesotě; a nakonec pozdě na podzim tři večerní shromáždění ve Fort Wayne, v Indianě.

Do Fort Wayne jej provázela Meda, která s sebou vzala svou tříletou dceru, Becky. Přijela rovněž Margie Morganová jako ošetřovatelka pomáhat a povzbuzovat nemocné, kteří čekali v modlitební řadě. Minuly právě tři roky od doby, kdy ji Margin manžel přivezl do Branhamovy modlitebny v bezvědomí a umírající na rakovinu. Ona byla prvním Billovým případem poté, když obdržel Boží pověření nést dar uzdravení lidem na celém světě. Když Bill poprvé uviděl Margie, vážila kolem 25 kg. Nyní tato žena vážila přes 75 kg a cítila se velice dobře.

Hned první večer se do městského divadla nacpalo přes 5 000 lidí. Jako obvykle začal Bill promlouvat k obecenstvu na téma víry v dokončené dílo Ježíše Krista. Vysvětlil postup Božského uzdravení, zdůraznil jeho biblické principy. Zmínil se o svém pověření. Popsal svá dvě znamení a vysvětlil dle svých nejlepších schopností způsob jejich působení. Pak popsal vidění, které měl o tom mrtvém chlapci, který by měl být navrácen k životu. „Poznamenejte si to na volné listy ve vašich Biblích,“ vybízel, „když se to stane, poznáte, že jsem vám řekl pravdu.“

Atmosféra v sále byla zdánlivě chladná a plná nedůvěry. Když se Bill zmínil o andělu Páně, zpozoroval, jak se mnozí v obecenstvu dívají skepticky jeden na druhého. Bill věděl, že to jsou ti, kteří nejsou nemocní. Nemocní jsou dychtiví, aby jim bylo pomoženo, jako hladoví po jídle.

Zatímco uváděči formovali modlitební řadu, mladá žena v bílých šatech hrála na starém pianu hned pod stupínkem. Zkušenými prsty naplnila posluchárnu zvuky staré církevní písně: „Největší lékař je přítomen.“ Prvním pacientem v modlitební řadě byl malý chlapec, ochrnutý po dětské obrně. Howard Branham ho přinesl na stupínek tak, aby maminka mohla sedět na židli. Bill vzal toto bezmocné dítě do náruče, sklonil svoji hlavu a modlil se: „Nebeský Otče, prosím Tě, buď milostiv…“

Najednou Bill spatřil oslnivé světlo. Nejdříve si myslel, že správce budovy k němu nasměroval reflektor. Bill si pomyslel: „To je neomalenost. I kdyby správce s tímto shromážděním nesouhlasil, přece by neměl něco takového dělat.“ Bill zašilhal směrem k balkónu s myšlenkou, že dá pokyn, aby to správce zhasnul. Právě tehdy si uvědomil, že to vůbec není reflektor, ale byl to přece anděl Páně, sestupující ze stropu, hořící jasněji než obvykle. Teď už Bill mohl slyšet ten charakteristický zvuk, úúúúúú. Anděl sestoupil na pódium. Bill už nevnímal, co se pak stalo — jestli pustil dítě na zem, nebo vyskočilo samo z jeho náruče. Chlapec dopadl na podlahu na obě nohy a ony byly úplně zdravé. Začal vzrušeně křičet a utíkal z pódia po schodech dolů. Jeho maminka zakřičela a vyskočila ze židle, natáhla ruce a chytila svého syna do náruče. Pak i ona rovněž uviděla tu hvězdu… a omdlela.

Když to uviděla ta mladá žena hrající na piano, zvedla ruce vysoko nad hlavu a zakřičela. Piano zázračným způsobem pokračovalo samotné v hraní té stejné písničky:

Mladá pianistka se postavila a stále se zvednutýma rukama začala tu píseň zpívat v neznámém jazyce, zatímco piano ji dál doprovázelo. Ve svých bílých šatech a s dlouhými blond vlasy připomínala svým vzhledem a hlasem anděla.

Tyto dva zázraky vlily přesvědčení do srdcí celého obecenstva. Na sedm set lidí se namačkalo do uliček s touhou dostat se dopředu a odevzdat svůj život Ježíši Kristu. Jelikož vpředu nebylo pro tolik lidí dost místa, většina z nich poklekla v uličce a křičela: „Bože, smiluj se nade mnou hříšníkem.“

Když modlitba posléze skončila, dva muži vedli na stupínek slepého muže, aby se za něj Bill pomodlil.

Bill se ho zeptal: „Pane, věříš, že to, co říkám, je pravda?“

„Ano, věřím,“ zněla odpověď.

Pak se dostavilo vidění. Bill řekl: „Jmenuješ se John Rhyn. Jsi katolík. Bydlíš v Benton Harbouru, kde prodáváš na rohu ulice noviny. Byl jsi slepý téměř dvacet let. Tak praví Pán, jsi uzdraven.“

Rhyn se poškrabal na hlavě. „Ale já stále nevidím.“

„To s tím nemá nic společného. Jsi uzdraven. Měl jsem vidění a vidění nikdy nezklame.“

John Rhyn poděkoval a byl odveden zpět. Později v ten večer ti stejní lidé přivedli Johna Rhyna do modlitební řady znovu. Rhyn řekl: „Pane Branhame, ty jsi řekl, že jsem byl uzdraven.“

„A ty jsi odpověděl, že mi věříš,“ namítal Bill.

„Já ti věřím. Ty jsi mi řekl o událostech z mého života, o kterých jsi nemohl mít ani tušení. A proto nemám důvod ti nevěřit. Prostě nevím, co bych měl teď dělat.“

Bill pochopil, že ten muž potřebuje něco, co by mocně upevnilo jeho víru. „Jen si opakuj: ‚Jeho ranami jsme byli uzdraveni‘ a vydávej svědectví všem lidem, že tě Pán uzdravil. To se stane, neboť to je ‚Tak praví Pán‘.“

Další večer ve shromáždění seděl John Rhyn na balkóně. Během kázání vstával a vykřikoval: „Sláva Bohu za jeho uzdravení!“ Ačkoliv byl slepý jako předtím.

Toho druhého večera procházela modlitební řadou žena s dívkou, která měla jednu nohu v sádře. Když Bill uviděl sádru, řekl: „Sestro, to dítě má koňskou nohu, že ano? Sestro, uděláš, co ti řeknu?“ Žena řekla, že ano. Aniž se za dívku pomodlil, přikázal mamince: „Jdi domů, a ještě dnes večer jí sundej sádru z nohy. Uvidíš, že noha bude normální. Přiveď ji zítra večer a svědč o tom, jak velikou věc Ježíš Kristus učinil.“

Naprosto výjimečný zázrak se stal druhý večer, když Ježíš Kristus vrátil zrak slepé dívce. A přece každé jedno uzdravení, ač neobyčejné nebo neokázalé bylo důležité pro osobu, která ho přijala — jako například šilhavá dívka, která nemohla dostat modlitební lístek. V polovině modlitební bohoslužby tato dívka šla do vstupní haly, kde paní Bosworthová prodávala křesťanskou literaturu a uviděla plačící dívku a zeptala se jí, co se jí stalo.

„Právě jsem na pódiu viděla šilhavou dívku, jak byla uzdravena,“ vzlykalo děvče. „Kdybych se jen mohla dostat do modlitební řady, mohla bych být také uzdravena. Ale nedostala jsem modlitební lístek.“

Když paní Bosworthová uviděla, jak hrozně tato dívka šilhá, probudil se v ní soucit. „K tomu nepotřebuješ modlitební lístek, sestro,“ řekla dívce. „Potřebuješ víru. Řeknu ti, co bys měla teď udělat. Vrať se zpět na místo, ze kterého budeš vidět na bratra Branhama, a celým srdcem věř, že rozpoznání je darem Božím. Mohu tě ujistit, že během několika minut tě vyvolá.“ Bill byl na pódiu odvrácen od dívky zády a modlil se za ty, kteří byli v modlitební řadě. Najednou za sebou pocítil mocný tah víry, obrátil se tam a hledal její zdroj v zadní části budovy. Bylo tam tolik věřících lidí, že bylo těžké určit, o koho jde. Ale vycítil, že něčí víra se přehoupla do vyšší úrovně. Pak ji Bill našel. Řekl do mikrofonu: „Mladá ženo v zeleném kabátě, která sedíš tam vzadu. Jsi šilhavá, je to tak? Už se více neboj, Ježíš Kristus tě uzdravil.“ V okamžiku byly její oči normální.

Než modlitební bohoslužba skončila, Bill měl závratě hlavy z vyčerpání. Belhal se dolů z pódia na místo zakryté před obecenstvem oponou.

Čekal tam na něj netrpělivě baptistický kazatel, doktor Pedigrew, a chtěl si s ním promluvit. „Pane Branhame, používáte tu nejmizernější mluvnici, jakou jsem kdy slyšel užívat nějakého veřejného řečníka. A když se postavíte před tak početné obecenstvo — to prostě působí hrozně!“

Bill už v minulosti hovořil s doktorem Pedigrewem a věděl, že on působil svou uhlazenou a precizní výmluvností jako diplomat. „Ano, pane,“ přiznal Bill pokorně, „vím, že moje gramatika je bídná. Jsem nejstarší z deseti dětí a můj otec onemocněl, když jsem byl ještě chlapcem, a tak jsem musel pracovat místo toho, abych chodil do školy.“

„To není omluva,“ trval na svém Pedigrew, „teď jsi muž. Můžeš si udělat korespondenční kurs a trochu svoji gramatiku oprášit.“

„Dobře, ale teď mě Pán povolal ke svému dílu a celý čas strávím na modlitbách za nemocné. Nemám moc volného času.“

„Je to ostuda,“ spílal doktor Pedigrew. „Celé ty tisíce lidí slyší, jak používáš slova jako ‚hain’t, fetch a tote‘.“

„Ó, myslím si, že mi rozumí dobře.“

„O to se nejedná. Tito lidé se na tebe dívají jako na vůdce. Jsi povinen jim ukázat, co se sluší.“ Například dnes jsi řekl: „Ať všichni přicházejí kolem toho bidélka.“

„Ano, pane. To je špatné?“

„Ne, ne, ne! To je pulpit a ne bidélko.^{1v anglickém textu to je podobné - ‘pole pit’ a ‘pulpit‘.} Lidé si tě budou více vážit, když tvoje výslovnost bude správná.“ Strhaný vyčerpáním z rozpoznávání už neměl sílu pokračovat v diskusi. „Pane, tyto lidi tam nezajímá, jestli řeknu bidélko nebo pulpit. Oni chtějí, abych žil správným životem a předvedl to, co řeknu. Nezastávám se negramotnosti, která se, po pravdě řečeno, podílí na zlém stavu toho světa. Ale na druhé straně věřím, že člověk nemusí mít veliké vzdělání, aby mohl poznat Ježíše Krista a měl věčný život.“

Zrovna se ukázal Ern Baxter a osvobodil jej. Když Baxter odvážel Billa s rodinou zpět do hotelu Indiana, kde byli ubytováni, zeptal se: „Bratře Branhame, proč ses nemodlil za tu poslední dívku s koňskou nohou?“

„Nebylo nutné se za ni modlit, protože odpoledne jsem měl vidění, jak byla uzdravena. Nikdy jsem nebyl svědkem selhání vidění.“

Margie Morganová řekla: „Bratře Bille, pomáhala jsem chromým lidem sedícím vepředu a pociťovala jsem tíhu zvlášť za jednoho člověka. Myslím si, že to je kvůli tomu, že se velice podobá mému muži. Jmenuje se pan Leeman. Všiml sis ho?“

„Ne, nikoliv, sestro Margie. Podívám se na něj zítra.“

V pátek, během posledního večera ve Fort Wayne, řekl Bill svým manažerům, že by chtěl udělat „bleskovou řadu“, pokud jsou v domnění, že to zvládne. Oni souhlasili s podmínkou, že se podělí se svým břemenem s místními kazateli, aby modlitební bohoslužba netrvala příliš dlouho. To se Billovi zamlouvalo.

Modlitba začala svědectvím ženy, která minulého večera přivedla k modlitbě svou dcerku s koňskou nohou. Po bohoslužbě vzala svou dcerku rovnou domů a celou hodinu jí trvalo sejmutí sádrového obvazu. Noha vypadala normální. Dnes ráno lékař udělal rentgenový snímek a potvrdil, že noha je perfektní.

Toto svědectví uvedlo do pohybu náladu masivní kolektivní víry. Do této „bleskové“ modlitební řady se tlačilo tolik lidí, že mnozí, kteří byli těžce postiženi, se tam nemohli dostat vůbec. Bill si všimnul pana Leemana, chromého muže, který se podobal manželovi Margie Morganové. Někteří lidé mu pomáhali a snažili se ho dostat do modlitební řady; ale řada byla tak beznadějně přeplněná, že toho nebyli schopni. A tak tito lidé přinesli pana Leemana blíž k místu, kde se Bill modlil, zvedli ho na pódium a položili na podlahu s důvěrou, že se tam za něj pomodlí. Naneštěstí, lidé přicházející v tom zmatku si nevšimli bezmocného muže ležícího na podlaze. Bílá košile pana Leemana měla na sobě brzo stopy po otisku bot.

Když Bill zpozoroval tuto nepříjemnou situaci pana Leemana, přistoupil k mikrofonu a řekl: „Nenechávejte zde toho chudáka.“ Když promluvil, Billovy oči se setkaly s očima pana Leemana. Bill cítil tah víry pana Leemana. Dva muži odnesli pana Leemana zpět na jeho místo. Bill se cítil být veden, aby sestoupil za ním dolů a promluvil si s ním.

„Ó, bratře Branhame,“ řekl pan Leeman, když se Bill vedle něj postavil, „kdybych se jen tam na stupínku mohl dotknout tvé nohavice, věřím, že bych byl uzdraven.“

„Bůh ti žehnej, bratře,“ řekl Bill — a najednou se nad ním prolomilo vidění. Kromě jiných věcí Bill uviděl pana Leemana, jak kráčí uprostřed polí; zpozoroval nějakého muže, jak seskakuje z traktoru a běží mu naproti. Bill viděl, jak se ti dva muži vrhli do náruče. Pak se vidění přerušilo. Bill řekl: „Bratře, máš roztroušenou sklerózu, že ano. To ti způsobilo postupné ochrnutí a během posledních deseti let jsi byl upoután na lůžko. Jsi podnikatelem z Fort Wayne a nepřestal jsi pracovat. Vidím tě, jak ležíš na speciálním lůžku, které se zvedá a umožňuje ti psát na stroji.“

Pan Leeman byl viditelně překvapen. „To souhlasí, bratře Branhame. Odkud to víš?“

„Pán Ježíš mi dal o tom vidění. Modlil ses horlivě a on vyslyšel tvou modlitbu. Ježíš Kristus tě teď uzdravuje. Postav se.“

V budově bylo tolik hluku a povyku, že jen několik lidí si všimlo, jak se starší muž poprvé po deseti letech postavil na nohy. Bill se začal vracet ke schodišti vedoucímu na pódium. Další starší džentlmen sedící v přední řadě vztáhl ruku a dotknul se Billova kabátu, když procházel kolem něj. Kostnatá ruka tohoto starého muže byla hrozně znetvořená. Něco řekl, ale Bill to nemohl pochopit. Sklonil se, aby ho v tom hluku slyšel.

Ten muž říkal: „Bratře Branhame, já vím, že když se jenom dotknu tvého oděvu, budu uzdraven.“

Najednou si Bill uvědomil, že toho muže už někde viděl — ve vidění, které měl ohledně pana Leemana. To je ten muž, který byl v traktoru.

„Ty jsi farmář, že ano? A jsi přítelem pana Leemana, který je tamhle.“ Přitom ukázal prstem tam, kde nyní pan Leeman chodil kolem dokola se zvednutýma rukama a spolu s ostatními oslavoval Pána.

„Ano, ano.“

„Trápila tě artritida už několik let, ale neboj se, protože, ‚Tak praví Pán‘, uzdravíš se.“

druhý den ráno na dveře Billova hotelového pokoje zazvonil poslíček. „Kazateli Branhame, je mi líto, že vás musím o tom informovat, ale nebudete se moci dostat ven hlavním vchodem. Nějakým způsobem se prozradilo, že jste zde ubytován a teď je vstupní hala ucpána lidmi, kteří se s vámi chtějí vidět.“

„To není dobré,“ řekl Bill. „Právě se chystáme jít na snídani.“ Poslíček měl ale návrh. „Mohu vás zavést do zadní uličky přes kotelnu, pokud nebudete nic namítat, když budeme muset vylézt po hromadě popela.“

„To zní lépe, než se postit.“

„Půjdu se přesvědčit, jestli je volný průchod a za několik minut se pro vás vrátím.“

Za chvíli se poslíček vrátil. Bill, Meda, Becky a Margie Morganová následovali mladého muže do suterénu, prošli kolem kotle ústředního topení, pak přes hromadu popela ke dveřím a byli v zadní uličce. Nikdo je ani nezpozoroval. Aby se Bill zabezpečil, že nebude poznán, narazil si hluboko do čela klobouk a postavil si límec nepromokavého pláště. Nesl svou dcerku Becky a přitulil se k její tvářičce, což způsobilo, že měl zakrytou tvář. Procházeli ulicí č. 2 podél městského bloku a pak přešli na druhou stranu ulice k Hobbsovu domu, do restaurace, do které několik posledních dnů pravidelně chodili. Najednou Bill pocítil chvění v těle a rozpoznal přítomnost Pánova anděla. Zastavil se.

„Co je, miláčku?“ zeptala se Meda.

„Duch Páně mi říká, abych teď odbočil vlevo.“ Bill podal svoji dcerku Medě a začal kráčet rovnou kupředu.

„Ale, bratře Bille,“ řekla Margie, „tady je místo, kam jsme chodili jíst.“

Meda položila ukazováček k ústům. „Pssst. Ten pohled v jeho tváři už znám. On je teď pod vedením Ducha. Běžme za ním.“

Prošli kolem několika dalších bloků, když Bill odbočil do přeplněné kavárny pod názvem Millerova kavárna. Tam si nabrali jídla na bufetový způsob a posadili se u stolu. Ještě předtím, než si Bill vložil do úst první sousto topinky, jistá žena od vedlejšího stolu zakřičela: „Bože můj!“ Postavila se a pohleděla na Billa.

Margie zašeptala Billovi: „Raději zmizneme. Pokud to neuděláme, celá tato hromada lidí tě tu chytí do léčky.“

„To neříkej, Margie. Duch svatý něco dělá.“ Žena od toho vedlejšího stolu přistoupila k Billovu stolu. Nervózně řekla: „Bratře Branhame, nemysli si o mně, že jsem bezohledná, ale myslím si, že tě Pán sem přivedl proto, aby ses setkal se mnou.“

„Proč mi rovnou neřekneš, oč se ti jedná, sestro?“

„Můj bratr a já jsme z Texasu.“ Ukázala na muže s bledou tváří, který nadále seděl u vedlejšího stolu. Pozoroval je, ale vůbec se nenamáhal, aby se postavil. Nevypadal příliš zdravě. Žena pokračovala: „Můj bratr umírá na srdeční poruchu. Lékaři mu nemohou pomoci. Jeho srdce je zvětšené a tlačí na bránici. Před týdnem byl vyšetřen a lékař mu řekl, že mu už zbývá pouze málo dnů života. Bratře Branhame, my jsme jezdili za tebou během posledních deseti shromáždění až sem, ale můj bratr se nikdy nemohl dostat do modlitební řady. Chyběly nám peníze, ale chtěli jsme udělat ještě jeden pokus, prodali jsme krávu, a tak jsme si opatřili peníze na cestu do Fort Wayne. Když jsme sem potom přijeli, nedostali jsme se do budovy. Včera večer jsem upadla do stavu zoufalství. Modlila jsem se celou noc. Dnes nad ránem jsem usnula a měla jsem sen, že ke mně Bůh mluví, abych vyhledala místo pod názvem Millerova kavárna; že tam mám být v devět hodin se svým bratrem a on že bude uzdraven.“

Bill se podíval na hodinky. Bylo přesně devět. „Přiveď sem svého bratra.“ Bill vzal do své levé ruky pravou mužovu ruku. Měl pocit, jako by se dotknul elektrického vodiče. Démonické vibrace přímo sršely v Billově paži. Dokonce se zastavily i jeho hodinky. Bill sklonil hlavu a tiše se modlil: „Otče, ve jménu Tvého Syna, Ježíše Krista, prosím, uzdrav toho muže.“

Vibrace ustaly. Muž si položil ruku na prsa a zhluboka se nadechl. „Cítím se nezvykle,“ řekl. Znovu se nadechl z plných plic, překvapen, že necítí žádnou bolest. „Cože, tak jsem se necítil, ani když jsem byl mladý.“

Probíhající scéna přitahovala pozornost dalších spoluúčastníků snídaně. Třebaže ani neokusil jídla, Bill se rozhodnul, že to místo raději opustí dříve, než ho poznají další lidé a bude mít problémy se dostat ven. Jakmile se ocitnul před kavárnou, nějaká žena stojící hned za dveřmi s překvapením otevřela doširoka oči. Hned v následujícím okamžiku padla před ním na chodníku na kolena a uchopila jej za nohavice. „Ó, Bože,“ vzlykala se zavřenýma očima, „ó, Bože, děkuji Ti.“ Byla to drobounká žena v černých šatech. Z jejích očí kanuly slzy a celá se chvěla vzrušením. Bill položil jemně svoji ruku na její rameno: „Postav se, sestro, a řekni mi, co ti je.“

„Jmenuji se Damicová a jsem z Chicaga,“ řekla třesoucím se hlasem, zatímco se postavila. „Mám zhoubný nádor. Ani na klinice Mayo mi nemůžou pomoci. Byla jsem na ozařování a podrobila se radioterapii, ale nádor stále roste dál. Můj manžel vlastní velikou továrnu na špagety, a tak jsem měla dost peněz na operaci. Ale lékaři mi řekli, že v mém případě mi to nepomůže. Bratře Branhame, sledovala jsem tvá shromáždění. Velice jsem se snažila k tobě dostat, ale nepodařilo se mi to. Modlila jsem se a modlila — jsem zoufalá. Dnes ráno jsem měla sen, že si Pán přeje, abych přišla sem a postavila se před Millerovou kavárnou deset minut po deváté. A ty jsi zde!“

Bill ji vzal za ruku a modlil se: „Nebeský Otče, vím, že Ty jsi náš Vůdce. Uzdrav tuto ženu ve jménu Ježíše Krista, Tvého Syna.“ Za chvíli pocítil, jak vibrace rakoviny slábnou, až zmizely úplně.

Cestou zpět do hotelu Indiana se Meda chtěla zastavit v papírnictví a koupit omalovánky a pastelky pro Becky, aby se v hotelu zabavila. Bill se ztratil někde v oddělení sportovních potřeb a prohlížel si rybářskou výstroj. Znovu pocítil přítomnost anděla. Sklonil hlavu a modlil se: „Nebeský Otče, co si přeješ, abych udělal?“

Tak zřetelně, jako slyšel hlas své manželky, která hovořila s prodavačem, slyšel Bill anděla, který mu přikazoval: „Jdi na konec bloku, přejdi silnici na druhou stranu ulice a zastav se.“

Medu a Margie poslal do hotelu a řídil se Pánovou instrukcí. Dlouho stál na rohu ulice a pozoroval velikého, kostnatého Ira pískajícího na píšťalku a řídícího provoz. Lidé na křižovatce přicházeli a odcházeli. Bill si prohlížel jejich tváře a byl zvědav, proč Pán chce, aby tam stál. Asi za deset minut si všiml mladé ženy, přicházející k obrubníku na protější straně ulice. Měla na sobě černobílé kárované šaty a stylový vlněný skotský baret. Na Billa udělala nevysvětlitelný dojem, že to je asi ta osoba, s níž se má setkat. Přešel kousek dál, tak, aby v případě, že žena projde na druhou stranu ulice, procházela kolem něj. Policista zvedl ruku a zapískal; auta se zastavila a mladá žena přecházela na druhou stranu vozovky. Měla skloněnou hlavu a přešla těsně kolem Billa, aniž by si ho všimla. Bill pozoroval, jak se vzdaluje a pomyslel si: „To je zvláštní. Proč si Pán přál, abych se k ní přiblížil?“

Mladá žena ušla asi deset metrů, zastavila se a otočila. Na jejím obličeji se promítlo překvapení: „Ó, bratr Branham!“ Rychle se hnala k němu. „Bratře Branhame, snad to není sen, je to skutečnost?“

„Ano, sestro, to jsem já. Máš nějaký problém, abych ti mohl pomoci?“

Chrlila ze sebe slova, jako kdyby se obávala, že on zmizí předtím, než mu to řekne. „Jsem z Kanady. Jsem v invalidním důchodu a pobírám 150 dolarů ročně. Na cestu do tvých shromáždění jsem utratila zbytek svých peněz, ale nedostala jsem se do modlitební řady. Poslední dvě noci jsem spala v křesle v hotelovém vestibulu. Dnes ráno jsem utratila svých posledních pět centů za šálek kávy a teď jdu směrem k hlavní silnici, abych se autostopem dostala zpět domů. Najednou se přihodilo něco zvláštního. Slyšela jsem nějaký hlas jakoby v hlavě, který mi říkal, abych se otočila a šla opačným směrem. A ve chvíli, když jsem zvedla hlavu, jsem tě uviděla.“

„Co potřebuješ, sestro?“

„Mám zmrzačenou ruku. Když jsem byla dívkou, jezdila jsem na psu. Spadla jsem na ruku. Od té doby mi nikdy nefungovala správně.“

V Billových myšlenkách nebylo více pochyb ohledně toho, co má udělat. „Vztáhni ruku,“ nařídil. „Ježíš Kristus tě uzdravil.“

Mladá žena zvedla zmrzačenou končetinu a začala křičet, když spatřila, že postižená ruka je stejně zdravá jako ta druhá. Lidé z ulice se začali shlukovat kolem Billa a prosit o modlitbu. Irský policista opustil svůj post a připojil se k nim. Tam na ulici ve Fort Wayne, v Indianě, vedl Bill modlitební řadu, která trvala téměř hodinu. Nakonec jej našel místní pastor a doprovodil ho zpět do hotelu.

Po skončení shromáždění ve Fort Wayne se Johny Rhyn vrátil do Benton Harboru v Michiganu. Dva týdny stával na rohu ulice, prodával noviny a vykřikoval: „Zvláštní, zvláštní vydání, sláva Pánu, že mě uzdravil,“ i když bylo vidět, že je stále slepý, a tak si všichni mysleli, že je pomatený. Jednou jej jistý chlapec z novinového stánku zavedl k holiči, aby ho oholil. Když mu holič mydlil tvář, tropil si z něj žerty: „Johne, někdo mi řekl, že jsi byl ve Fort Wayne u toho kazatele — blouznivce, aby se za tebe pomodlil. Dokonce jsem slyšel, že jsi byl uzdraven.“

John odpověděl: „To je pravda. Chvála Pánu za uzdravení.“

Jakmile to vyslovil, vrátil se mu zrak. Zakřičel radostí, vyskočil z křesla a běžel na ulici s ručníkem na krku a hlasitě sděloval dobrou zprávu všem, které potkal. Ještě v ten večer telefonoval Williamu Branhamovi.

Za několik měsíců se Bill zastavil v Benton Harboru a Johnyho Rhyna navštívil. Tento sedmdesátiletý muž mu názorně ukazoval, jak ostrý je jeho zrak tím, že hlasitě četl z novin. Potom Rhyn poprosil Billa, jestli by s ním nešel do židovské synagogy, kde si s ním chtěl promluvit rabín. Bill souhlasil. Židovská synagoga se nacházela na kopci, s výhledem na přístav. Ke dveřím synagogy přišel mladý rabín s ryšavou bradou. Když přivítal své návštěvníky, rabín řekl Billovi: „Vím, že John byl slepý. Mnohokrát jsem mu dával na ulici almužny. Chci vědět, jakou autoritou jsi mu otevřel oči?“

„Já jsem jeho oči neotevřel. Udělal to Ježíš Kristus, Syn Boží.“

„To je absurdní. Ježíš Kristus nebyl Synem Božím a nebyl Kristem. Když přijde Mesiáš, bude mocným vládcem.“

„Pane, čekáte na Jeho druhý příchod. Ale to stejné Písmo hovoří o Jeho prvním příchodu, jako o beránku vedeném na porážku.“

Rabín zavrtěl hlavou: „Vy pohané mluvíte o Bohu ve třech osobách. Říkáte Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý. To dokonce nedává smysl. Jestliže Otec je osobou a Syn osobou, pak máte víc než jednoho Boha, a to znamená, že máte bohy jako pohané. Vy pohané nemůžete rozdělit Boha na tři části a dát Ho Židům.“

Bill odpověděl: „Někteří křesťané možná rozdělili Boha na tři části, ale já ne. Bůh je jeden. Ve Starém zákoně byl uveden ve známost jako Jahve a projevil se rozmanitým způsobem, jako ohnivý sloup, který vyvedl Izraelské děti z egyptského otroctví. V Novém zákoně se Bůh projevil v těle ve svém Synu Ježíši, aby zemřel za hříchy světa. Pane, vy nevěříte svým vlastním prorokům?“

„Jistěže věřím.“

„Izaiáš řekl: ‚Nebo dítě narodilo se nám, syn dán je nám, i bude knížetství na rameni jeho a nazváno bude jméno jeho: Předivný, Rádce, Bůh silný, Rek udatný, Otec věčnosti, Kníže pokoje.‘ Jak tedy vidíte, to nejsou tři různé osoby; to je jeden Bůh, který se zjevuje ve třech úřadech. V každém úřadě se Bůh zjevuje v jiné formě, nejprve jako Otec, potom jako Syn a dnes jako Duch svatý. To je důvod, proč křtím lidi ve jménu Pána Ježíše Krista, protože to je jméno Otce, Syna a Ducha svatého.“

Slza stékala po hustém rabínově plnovousu. Bill byl plný naděje. „Teď věříte, že Ježíš byl Mesiášem, že ano?“

Rabín poukázal na symbol svého kněžství — šesticípou Davidovu hvězdu na vrcholku synagogy. Řekl: „To mi zajišťuje dobré živobytí. Kdybych nebyl rabínem, asi bych se musel vláčet po ulici a žebrat o něco k jídlu.“

„Raději bych pil vodu ze studny a pojídal suchary, ale říkal lidem pravdu,“ řekl Bill, „než abych jedl denně smažené kuře a obhajoval lež.“

Rabín se začal třást, obrátil se a odešel zpět do synagogy.

Krátce po tomto rozhovoru William Branham pořádal jednodenní uzdravovací bohoslužbu v Pine Bluffu, v Arkansasu. Po skončení shromáždění se vrátil do svého pokoje ve třetím patře hotelu na okraji města. Byl unaven, a tak si ve svém obleku lehl na postel, a za chvíli upadl do hlubokého spánku, když najednou uslyšel klepání na dveře. Byl to hotelový zřízenec.

„Jste kazatel William Branham?“

„Ano. Děje se něco?“

Muž upadl do rozpaků. „Je mi líto, ale musím vás požádat, abyste opustil hotel.“

„Proč? Co jsem udělal?“

„Neudělal jste nic špatného, ale my si prostě tohle kolem hotelu nemůžeme dovolit.“ Zřízenec přistoupil k oknu a ukázal prstem na ulici.

Bill přistoupil k oknu a podíval se. To byl pro něj šok. Řada lidí se táhla z hotelového vestibulu až na vzdálenost městského bloku.

„Nějak se muselo prozradit místo vašeho pobytu a já je nemohu přesvědčit, aby odešli.“

Bill se cítil tak unaven, že ten problém byl pro něj téměř neřešitelný. „Opravdu, pane, nevím, co si mám počít.“

Zřízenec přišel s vlastním plánem. Jděte k nouzovému východu do zadní uličky a já zatím zavolám taxi. Řeknu taxikáři, aby přijel do zadní uličky a odvezl vás. „Už jsem vám zajistil pokoj v jiném hotelu ve městě.“

Bill se znovu podíval z okna. Sněžilo. Viděl maminky, jak drží noviny nad svými nemocnými dětmi a tím je chrání před sněhem. Viděl jiné lidi s hůlkami. Všiml si silně se třesoucího muže, buď z chladu, nebo ochrnutím. Bill se nemohl odhodlat k tomu, aby je tak nechal. Řekl manažerovi: „Mám jiný plán.“

Oblékl si kabát a šel dolů na ulici, kde se na rohu zastavil. Tam na ulici v Pine Bluffu, pod žlutavým světlem lucerny se sněhovými vločkami padajícími na hlavu, se Bill modlil za nemocné. Tato modlitební řada přinášela stejné výsledky jako obdobné řady v plánovaných shromážděních. Jeden muž odhodil svou hůl a křičel: „Sláva Ježíšovi, jsem uzdraven!“ Pak byl uzdraven další a další, což vyvolávalo více a více díkuvzdání. Někdo začal zpívat. Další se k němu připojili. Víra rostla. Sněhové vločky padající kolem světla lucerny se třpytily na pozadí temné oblohy. Byla to jedna z nejkrásnějších modlitebních bohoslužeb Billova života. Vytrval na ulici, dokud mu neprokřehly prsty a nebyli už lidé, za které by se mohl modlit. Pak se doplahočil zpět do svého hotelového pokoje a usnul.

Asi měsíc po shromážděních ve Fort Wayne pořádal Bill bohoslužbu v Little Rocku, v Arkansasu. Paní Damicová se ho také zúčastnila a s horlivostí povstala, aby vydala svědectví — ani jedna buňka rakovinného nádoru nezůstala v jejím těle!

Po uplynutí několika týdnů Bill obdržel dopis od pana Leemana, ve kterém psal, že lékaři nenašli ani stopu po roztroušené skleróze v jeho těle. Psal, že právě před týdnem, když se projížděl krajinou, setkal se se svým přítelem farmářem, který byl postižený artritidou, a právě oral na poli. Pan Leeman zastavil vůz a šel brázdou směrem k traktoru. Když uviděl přicházet svého přítele, slezl z traktoru a běžel mu naproti. Setkali se uprostřed pole a padli si do náruče, střídavě zvedali jeden druhého a společně velebili Ježíše Krista. (Bill si vzpomněl na své vidění a usmál se.) Pan Leeman se zmínil v dopise ještě o jedné věci. Řekl, že všem známým vyprávěl o svém uzdravení, včetně jednoho přítele z Anglie, který byl mimochodem soukromým sekretářem krále Jiřího VI.

Tím bylo možno pochopit telegram, který Bill obdržel z Anglie o několik dnů později. Zdravotní stav krále Jiřího, kterému nyní bylo 64 let, se během několika posledních let zcela evidentně zhoršoval. Ohromen zprávou o uzdravení pana Leemana si král přál, aby William Branham přiletěl do Anglie a modlil se za něj. Bill to považoval za Boží vůli, protože se právě chystal na cestu do Skandinávie, a to na jaře roku 1950. Nebude tedy pro něj problém, aby se zastavil v Londýně a pomodlil se za jeho veličenstvo krále Jiřího.

Bill se rozpomenul na tu noc, kdy obdržel pověření. Vzpomínal, co mu bylo andělem řečeno: „Pojedeš do mnoha míst na zeměkouli a budeš se modlit za krále, panovníky a vládce…“ v té době to vypadalo jako přitažené za vlasy a nepravděpodobné. Nyní se to stává skutečností.

Poznámky

1. v anglickém textu to je podobné - ‘pole pit’ a ‘pulpit‘. ↩