Vody povodně uvěznily Williama Branhama na tomto pustém ostrově na dobu tří dnů plných trápení. Většinu svého času strávil představou o své manželce a dětech, jak plynou v hlubině řeky obráceni tvářemi ke dnu, nebo že jsou někde vyplaveni na hromadě křoví, čímž si ještě více znásobňoval trýzeň. Takové myšlenky málem roztrhaly jeho duši na kousky. V mukách se modlil o pomoc ke svému Mistru. Ale bez ohledu na to, jak vytrvale se modlil, nebyl schopen najít u Pána útěchu. Vypadalo to, jako by se Bůh k němu obrátil zády a odmítal mu naslouchat. Pokaždé, když se modlil, jeho myšlenky se vracely zpět k letničním lidem, s nimiž se setkal v Mishawaka. Byli oni opravdu tou lůzou oproti jiným církvím? Nebo opustili tyto církve kvůli tomu, že nalezli něco hodnotnějšího? Když tak seděl spoustu hodin ve svém vězení na ostrůvku, měl dost času na to, aby přemýšlel, zda tito emocionální letniční lidé byli ve skutečnosti lůzou nebo ne a jestli měl nebo neměl brát ohled na názor své tchýně, a dát tomuto názoru přednost před vedením Ducha svatého.
Na druhý den po svém uvěznění konečně přestalo pršet; vrstva mraků se ztenčila a občas problesklo sluníčko. Byl zpozorován letadlem, které mu shodilo něco potravin. Na třetí den se utišil i vítr a Bill se rozhodl, že to zkusí znovu. Podařilo se mu dostat na svém člunu o jednu míli dále podél rozvodněného potoka, do malé obce Port Foulton, která byla situována natolik vysoko, že vlny dosahovaly k domům pouze do výše několika schodů. V Port Foulton strávil Bill dalších sedm dní; přál si, aby voda poklesla a proud vody se zmírnil. Nakonec to ale déle nevydržel. Pokusil se doplout k protějšímu břehu a tentokrát se mu to podařilo. Přivázal svůj člun ke stromu a pokračoval dál pěšky směrem k Charlestownu. Když došel k okraji města, ptal se každého, koho potkal, jestli něco neví o vlaku, který sem měl dorazit z Jeffersonville krátce předtím, než povodeň podemlela železnici. Žádný z dotazovaných nic nevěděl. Celý sklíčený se plahočil k vlakovému nádraží.
Najednou vedle něj zastavilo auto. „Nazdar, Bille, co tě přivádí do Charlestownu?“ Byl to plukovník Hayes, starý rodinný přítel. Poté co mu Bill pověděl o své vážné situaci, plukovník Hayes mu řekl: „Posaď se sem, Bille. Pomohu ti je najít.“
Za chvíli už stáli ve dveřích kanceláře vlakového dispečinku. Bill se s chvějícím hlasem zeptal: „Před deseti dny, právě když se prolomila hráz v Jeffersonville, nepřijel sem kolem půlnoci nějaký vlak? Údajně to byl dobytčák, ale byl plný lidí, nemocných lidí.“
„Jak bych mohl zapomenout na tento vlak?“ řekl výpravčí. „To byl poslední vlak, který dorazil ještě předtím, než voda podemlela železnici.“
Billovi se na srdci ulevilo. „Co se stalo s těmi lidmi?“ zeptal se zvědavě.
„To vám neřeknu. Ten vlak se tu ani nezastavil. Nevím ani kam odjel, ale za chvíli přijde vedoucí směny, který jej vypravoval. Zůstaňte někde nablízku.“
Vedoucí směny toho věděl více. „Matka s dvěma malými dětmi? Ano, vzpomínám si na ten případ. Všichni byli těžce nemocní. Odsunuli jsme je do Kolumbusu v Indianě. Tam se asi sotva dostaneš, mladý muži. Povodeň narušila celou trať do Kolumbusu a cesty jsou taky zablokované.“
Bill spolu s plukovníkem opustili nádraží. Bill byl zmítán starostí, vrtěl se, mnul si ruce a protahoval si prsty. Plukovník Hayes jej pevně objal a řekl: „Bille, já tě tam zavedu. Znám cestičku mezi ploty, která je výše položená a jsem si jist, že vede kolem této vody.“
„Tak pojďme.“
Kolumbus ve státě Indiana byl vzdálen 80 km na sever. Do Kolumbusu přijeli již za soumraku a brzy se dozvěděli o baptistickém kostele, který byl předělán na prozatímní nemocnici, aby v něm dočasně ubytovali všechny nemocné a zraněné oběti povodně. Když přijeli k hlavnímu vchodu budovy, Bill vyskočil a hnal se po třech schodech nahoru. V auditoriu se tísnili lidé. Lavice byly složené na hromadě u stěny a na podlaze byla v dlouhých řadách postavena vojenská polní lůžka. V této velké místnosti převládal hluk a zmatek — lidé chodili uličkami mezi lůžky, hovořili; pacienti sténali a kašlali. Bill hlasitě zavolal: „Hope! Hope! Kde jsi?“ Lidé se otočili ve směru, kde stál. Bill to nevnímal. Běhal mezi postelemi a hledal tvář, která pro něj znamenala více než všechno ostatní na zemi. „Hope, kde jsi, miláčku?“
Daleko na konci místnosti Bill zpozoroval útlou pozvednutou ruku. Hnal se střemhlav mezi pacienty tímto směrem, dokud se neocitl vedle její postele. První pohled na jeho milovanou ženu způsobil, že se nekontrolovaně zachvěl. „Drahý Bože, smiluj se!“ pomyslel si. Hopina kůže byla bílá jako bavlna. Její paže byly tak hubené, že musela zhubnout nejméně o 15 kg. Oči měla hluboko zapadlé do očních důlků a prohlubně na její tváři byly tak hluboké, že bylo možné bez obtíží vidět její lícní kosti.
Hope se na něj podívala a slabě se usmála. „Vypadám hrozně, že Bille?“
Bill zápasil, aby mu nezakolísal hlas. „Ne, miláčku. Vypadáš hezky. Kde jsou Bill se Sharon?“
„Jsou u někoho v jiné místnosti. Oni je ke mně nepustí.“
Nějaká ruka se dotkla Billova ramena. „Jste kazatel Branham?“
„Ano.“
„Jsem jedním ze zdejších lékařů. Mohu si s vámi na okamžik osobně promluvit?“
Jakmile byli z doslechu Hope, lékař promluvil: „Kazateli Branhame, je mi líto, že vám to musím říci, ale vaše manželka prodělává tuberkulozní zápal plic. Nevidím teď nic, co by ho mohlo zastavit.“
Lékařova slova zasáhla Billovo srdce jako skalpel. „Ne, ne, pane doktore, to není možné. Bůh ji zachrání.“
„Ano, to je možné; ale co se týče lékařských věd, ona je u konce. Nejsme schopni pro ni udělat vůbec nic. Starám se rovněž o vaše děti. Váš chlapeček je na tom dobře, ale vaše holčička prodělává zápal plic. Budete šťastným člověkem, pokud se z toho dostane.“
Bill zanaříkal: „Ó, Bože, smiluj se.“
„Nesmíte dávat najevo vaši sklíčenost před vaší ženou,“ upozornil ho lékař. „To by pro ni mohlo být zhoubné. Ona neví, že umírá.“
Bill se snažil ze všech sil ovládnout své hoře. „Kdy ji budu moci vzít s dětmi do Jeffersonville?“
„Jakmile budou otevřené cesty.“
Vrátil se zpět k Hopinu polnímu lůžku a řekl: „Miláčku, lékař řekl, že tě budu moci vzít v nejbližších dnech domů. Pak se o tebe bude starat doktor Sam Adair.“
Tenké Hopiny rty se pohnuly v nevýrazném, žalostném úsměvu: „To bude fajn, Bille. Možná mi Bůh prokáže milosrdenství a nechá mě naživu.“
Bill se s námahou snažil, aby mu nezakolísal hlas, když řekl: „Já doufám celým srdcem, že to udělá.“
Po dobu pěti měsíců byla Hope upoutána na nemocničním lůžku v Jeffersonville. Doktor Adair vyzkoušel celé své umění ze své černé lékařské brašny, aby ji dostal z té šikmé rampy, která ji táhla dolů. Nic nepomáhalo.
Když Hope začala kašlat krev, Bill byl z toho celý zoufalý. Doktoru Adairovi toho nezůstalo moc, čím by mohl Billa utěšovat, vyjma holé skutečnosti: „Bacily tuberkulózy nakazily její plíce a narušily cévy v okolí průduškového stromu. Odtud pochází ta krev.“
„Doktore, není zde ještě něco, co bys mohl vyzkoušet? Jsem z toho celý zoufalý.“
„Znám doktora Millera, který pracuje v sanatoriu v Louisville. Ten má hodně zkušeností s TBC. On by o tom mohl vědět něco víc. Zavolám mu.“
Doktor Miller přijel přes řeku do Jeffersonville, aby vyšetřil Hope předtím, než se mohl vyjádřit k léčebnému postupu. „Tuším, že nemoc je ve značně pokročilém stavu. Jedinou věcí, která by snad mohla zabrat, je umělý pneumotorax.“
Bill pln rozpaků se zeptal: „Co to vlastně je, ten pneumotorax?“
„Pneumo znamená plíce a thorax znamená plicní dutinu, která udržuje plíce a srdce. Pneumotorax je tedy stav, kdy vzduch nebo kyslík vcházející do prostoru mezi plícemi a hrudní stěnou působí tlak v této oblasti, což má za následek plicní selhání. To se stává samovolně u některých plicních onemocnění a obvykle je to velice nebezpečné. U umělého pneumotoraxu způsobíme selhání jedné plíce záměrně. Jelikož bacil, který je původcem TBC, potřebuje ke svému přežití vysokou hladinu kyslíku, pokud způsobíme kolaps jedné plíce, podaří se nám někdy bacily udusit.“
„To vypadá slibně. Co to obnáší?“
„Vsuneme jehlu mezi žebra do plicní dutiny. Pak tam vpustíme odměřenou dávku vzduchu a způsobíme selhání jedné plíce. Postupně tato plíce vstřebává vzduch, a tak musíme vtlačovat více vzduchu ve stanovených intervalech v závislosti od délky léčby.“
Teď si Bill nebyl docela jist. „To vypadá dost riskantně.“
„Každopádně však zde není žádná záruka,“ dodal doktor Miller.
Bill o tom promluvil s Hope a ona souhlasila, ať to zkusí. Nemocnice v Jeffersonville nebyla vybavena pneumotoraxovým zařízením, a tak si Bill musel vypůjčit peníze, aby mohl opatřit tento přístroj z Louisvillské nemocnice. Bill držel Hope za ruku, když lékař znecitlivil její bok a vsunul jí jehlu do prostoru mezi žebry a plicní dutinou. Během celého zákroku měla Hope skousnuté rty a svírala Billovou ruku tak mocně, až zbělela. Trpěla hroznými bolestmi. Když byl doktor Miller se zákrokem hotov, Bill musel vypáčit svoji ruku z Hopina sevření.
Po tomto zákroku provedl doktor Miller rentgen obou plic. Podrobně prozkoumal snímek a pak zatelefonoval Billovi do konzultačního pokoje. „Kazateli Branhame, obávám se, že se nám to nepovedlo. Plíce tvé ženy jsou dost hodně zasaženy. V této chvíli pro ni nejsme schopni udělat vůbec nic. Volá ji k sobě všemohoucí Bůh. Obávám se, že jí zůstalo už pouze několik dnů.“
Nevýslovně rozpolcen ve svém nitru se Bill vrátil do Hopina pokoje. Vypadala bledě a křehce, spíše jako velká čínská porcelánová panenka ležící na posteli. Ó, jak ji miloval. Co by si bez ní počal? A děti — Billy Paul, který ještě neměl ani dva roky; a Sharon Rose, té bylo pouhých 9 měsíců — co si počnou bez maminky?
Hope se zeptala: „Řekl něco lékař?“
Bill přikývl: „Teď se mě na to neptej, miláčku. Musím teď do práce, ale budu tě zde navštěvovat po každých několika hodinách.“ Nerad se od ní vzdaloval, ale jeho výdaje na léčení během několika posledních měsíců dosahovaly stovky dolarů a byl nucen pracovat, aby je mohl splácet.
Ve čtvrtek 22. července byl Bill na pochůzce 50 km severně od Jeffersonville, v blízkosti Scottsburgu v Indianě, když náhle zaslechl ve vysílačce zdrcující zprávu: „Voláme Williama Branhama, tvoje manželka umírá. Jestli ji chceš vidět ještě živou, raději ihned přijeď.“
Bill sjel s vozidlem na okraj vozovky a vystoupil ven. Odepnul si opasek s pistolí a položil ho na sedadlo; potom si sundal svůj klobouk a poklekl na okraji vozovky. Sklonil hlavu a modlil se k Bohu slovy: „Nebeský Otče, udělal jsem vše, co jsem mohl. Víš dobře, že trháš duši svého služebníka na kusy; ale já jsem trhal Tebe, Tvou duši, když jsem Tě neposlechl, ale poslechl svou tchýni. Už jsem Ti předtím řekl, že toho lituji. Pane, prosím Tě, abys zanechal Hope naživu, dokud se s ní ještě jednou neuvidím.“
Nasedl zpět do kabiny, zapnul zvukový signál a vyrazil na plný plyn do nemocnice. Běžel do schodů, když najednou spatřil doktora Adaira, který šel po chodbě v tomtéž směru. Doktor Adair letmo pohleděl na Billa, rychle sklonil svou hlavu a vstoupil do bočních dveří, aby se mu vyhnul. Bill proběhl chodbou a otevřel dveře.
Sam jej objal a soucitně povzdechl: „Bille, hochu.“
„Řekni mi, doktore, je ještě naživu?“
„Myslím si, že ano, Bille. Ale nebude to dlouho trvat.“
„Doktore, pojď se mnou za ní. Půjdeš?“
Doktor Adair svěsil svou hlavu. „Ó, Bille, tohle po mně nechtěj. Hope mi upekla tolik koláčků. Je jako moje sestra. Nemohu to snést, abych ještě vstoupil do jejího pokoje.“
Otevřely se dveře a sestřička vstoupila do místnosti. „Kazateli Branhame, vezměte si tento prášek. To vás uklidní.“
Bill jej odsunul stranou a vyšel směrem k pokoji, kde ležela Hope. Sestřička za ním zavolala: „Půjdu s vámi,“ a vyšla za ním.
Doktor Adair zavolal za Billem: „Bille, ona je v bezvědomí.“
Hope ležela na lůžku a prostěradlo měla přes hlavu. Bill odhrnul prostěradlo dozadu. Její oči byly zavřené a čelist visela dolů. Její tělo se scvrklo na méně než 50 kilo. Bill položil ruku na její čelo; cítil, že je chladné a lepkavé. Uchopil ji za ruku, mírně s ní zatřepal. „Hope, miláčku, řekni mi něco. Miluji tě z celého srdce. Promluvíš ke mně ještě jednou?“ Odpověď nepřišla, ani nebylo vidět žádný pohyb. Bill se začal hlasitě modlit: „Bože, vím, že jsem selhal, ale prosím, ať ke mně ještě jednou promluví.“
Dříve, než skončil s modlitbou, Hopina víčka zamžikala a pak otevřela oči. Pokusila se pozvednout ruku, ale byla příliš slabá. Její rty se pohnuly, promluvila slabým hlasem: „Je tam takový klid,“ řekla, „proč jsi mě přivolal zpět?“
Bill se opřel o postel, aby lépe slyšel. „Co tím myslíš, miláčku?“
„Bille, ty jsi o tom mluvil, kázal jsi o tom, ale nemáš ani tušení, jak nádherné to je.“
„O čem to mluvíš?“
„Šla jsem domů. Byli tam dva lidé v bílém rouše, každý z nich stál po jedné straně. Šli jsme cestičkou lemovanou nádhernými květinami a elegantními palmovými stromy. Vládl tam takový pokoj. Pak jsem zaslechla zpovzdáli tvůj hlas a ohlédla jsem se dozadu, abych se na tebe podívala.“ Hope si všimla sestřičky, která stála vzadu za manželem. „Louiso, když se vdáš, doufám, že budeš mít takového dobrého manžela jako já. On byl ke mně tak milý a vlídný.“
Ošetřovatelka si přikryla tvář kapesníkem a rychle opustila pokoj.
„Ne, miláčku,“ řekl Bill, „nebyl jsem schopen být pro tebe tím, čím jsem chtěl být.“
„Udělal jsi vše, co jsi mohl udělat, Bille. A já tě za to miluji. Ale musím si pospíšit; oni na mě čekají. Předtím ale, než odejdu, bych ti chtěla říct několik věcí. Víš, proč odcházím?“
Chtěl říct, že to ví, ale nenašel v sobě vhodné slovo; a proto přikývnul hlavou.
„Zanic jsme neměli poslechnout matku,“ zašeptala Hope. „Tito letniční lidé jsou v pořádku. Vychovávej takto naše děti.“
„Já vím, že jsem neměl poslouchat tvou matku. Jednou to napravím, Hope, pomoz mi.“
„Bille, pamatuješ si na tu pušku, kterou sis chtěl koupit, ale neměli jsme dost peněz na to, abychom mohli složit zálohu?“
„Ano, miláčku, vím o tom.“
„Tolik jsem si přála, abys ji měl. Šetřila jsem drobné mince ze svého týdenního rozpočtu na oblečení, který jsi mi dával. Když se vrátíš domů, podívej se nahoru na skládací křeslo. Tam najdeš obálku s penězi. Dej mi slovo, že si tu pušku za to koupíš.“
Bill zalapal po dechu, ale slíbil. „Kvůli tobě si ji koupím.“
„A za další — chci se ti omluvit za něco, co jsem před tebou tajila. Vzpomínáš si, jak jsme onehdy jeli do Fort Wayne a ty jsi mi koupil ty punčochy?“
„Ano, vzpomínám si na to.“
„Bille, ty jsi mi koupil jiný druh. Ty punčochy byly vhodné pro starší ženu. Dala jsem je tvé mamince. Neřekla jsem ti o tom, nechtěla jsem tě ranit.“
Bill v této chvíli pocítil vnitřní bol, který jej chtěl rozpoltit. Svou neopatrností tehdy podcenil potřebu své manželky. Jak jen mohl být tak nerozvážný a nezkušený? Jeho muka mu teď připadala nesnesitelná.
Na Hopině tváři se rozhostil pokoj. „Bille, přicházejí zpět. Cítím, že jsou nablízku. Bille, je to tak pokojné. Ten nádherný Duch svatý, kterého jsme přijali, mě provede. Dej mi slib, že tomu zůstaneš věrný až do konce. Je to tak krásné v hodině smrti.“
„Slibuji a vykonám.“
Hope se pokusila pousmát. „Chci, abys mi slíbil, že nezůstaneš sám.“
„Ó, Hope, to ti slíbit nemohu. Příliš tě miluji.“
„Bille, máme dvě děti. Nechci, aby se vláčely z místa na místo. Najdi si nějaké dobré křesťanské děvče a ožeň se s ním; s někým, kdo bude milovat naše děti a vytvoří jim domov.“
„Ó, Hope, prosím, nepros mě, abych ti něco takového slíbil.“
„Prosím, Bille. Nechceš mě nechat umřít nešťastnou, že ne?“
S nesmírným bolem v srdci, Bill zamumlal: „Slibuju, že udělám to, oč mě prosíš.“
Její poslední slova byla: „Zůstaň na misijním poli.“
Bill řekl: „Miláčku, pochovám tě na hřbitově Walnut Ridge. A když usnu já, budu ležet vedle tebe. Jestliže však Ježíš přijde dříve, než zemřu, budu nalezen někde na bitevním poli v kázání evangelia Ducha svatého. V ten velký den, když se na Ježíšova slova rozestoupí nebesa a nový Jeruzalém bude sestupovat z nebe, vezmu Billy Paula a Sharon Rose a setkáme se s tebou u východní brány, předtím, než vejdeme dovnitř.“
Hope se naposledy pousmála. Pak zavřela oči a odešla stezkou mezi palmami směrem k Božímu městu. V Billově srdci a mysli zůstane navždy ve stáří 24 let.