Pomalu se blížil konec ničivé války v Evropě a Německo bylo ze dvou stran sevřeno spojeneckými silami. V lednu 1945 ruská armáda pod velením generála Žukova pronikla až k řece Odře, pouhých 40 kilometrů od Berlína. Krátce poté byl postup ruských mechanizovaných divizí zastaven kvůli bažinám, způsobeným jarním táním, a houževnatému odporu Němců. Ve stejné době západní spojenci rychle postupovali přes Francii a Belgii spolu s Američany, kteří hluboko pronikli na území obsazené Němci. Počátkem března se 3. armáda generála Pattona dostala u Koblentze ke břehům řeky Rýn. Několik dnů později se 1. armáda generála Hodgese zmocnila mostu jižně od města Remagenu. Američtí generálové chtěli pokračovat v postupu dál, aby byli v Berlíně dříve než Rusové. Dostali ale rozkaz čekat na 25. britskou divizi generála Montgomeryho, která se s nimi měla spojit.
Do 25. dubna 1945, Rusové nejen, že obklíčili Berlín, ale setkali se s americkými jednotkami na řece Labi, 45 km na západ. Ve stejné době selhala německá obrana v Itálii a tím umožnila západním spojencům rychlý postup italskou botou k severu. Dne 28. dubna byl dopaden a popraven vlastními lidmi italský diktátor Mussolini, a to při svém útěku před postupujícími spojeneckými armádami. Tím fašismus, jako politická síla, utrpěl smrtelnou ránu a nacismus už sotva dýchal. Na druhé straně komunismus rozséval rány, rozpínal se a pohlcoval vše, co bylo v jeho dosahu. Když komunisté s nacisty začali bojovat v ulicích Berlína, Hitler jmenoval jednoho ze svých pomocníků, Karla Donitze, hlavou Německého státu. Donitz začal okamžitě a jednostranně vyjednávat kapitulaci, která byla nakonec přijata 8. května 1945. Válka v Evropě skončila.
Navzdory všem válečným vrtochům Bill mohl jenom pozorovat dění kolem sebe a žasnout. Znamenalo to, že ze sedmi vidění budoucnosti, které viděl onoho červnového rána 1933 uspořádané jedno po druhém v řadě, se tři doslovně naplnila — Mussolini zemřel zneuctěn, Hitler dospěl k záhadnému konci, komunismus se upevnil jako dominující politická síla. Nebylo tedy pochyb o tom, že i ty zbývající čtyři vidění se naplní, až na ně přijde Bohem určený čas. To dalo Billovi důvod k optimismu ohledně jeho vlastní budoucnosti. Pán musí zajisté mít s jeho životem nějaký zvláštní záměr, proč by mu Všemohoucí dal takový zvláštní dar? Bill spotřeboval všechno palivo, které měl po ruce, k udržení tohoto malého plamínku optimismu, neboť hledě na okolnosti tělesnýma očima, neviděl žádnou možnost, jak se vyhrabat z chudoby natolik, aby mohl vykonat něco významného pro Boží království. Stále pracoval na tři pracovní úvazky, z toho dva byly bez odměny. I když stále trpěl nedostatkem peněz, nikdy neuvažoval o tom, že by mohl brát nějaké peníze za službu pastora, kterou vykonával. Měl k tomu hned několik důvodů. Zaprvé čtením v Bibli a pozorováním pastorů kolem sebe shledal hned ze začátku své služby, že láska k penězům je jednou ze smrtelných pastí, kterým musí kazatelé čelit, a Bill se tomu právě chtěl vyhnout. Za druhé, ač někteří z členů jeho shromáždění vydělávali až 3 dolary na hodinu, většina z nich byla chudá, možná ještě chudobnější než Bill, a proto se nemohl odhodlat k tomu, aby požadoval od těchto lidí více, než bylo zapotřebí. Kázal o biblické zásadě placení desátků a každý člen přinášel desátek ze svého příjmu do pokladničky sloužící tomuto účelu, vzadu v modlitebně. Bill z toho nepoužil ani haléř pro sebe. Všechno bylo určené pro placení splátek půjčky a zbytek těchto peněz jen stěží stačil na výdaje spojené s údržbou budovy. Jeho třetí důvod v sobě nesl nádech hrdosti a sebedůvěry. Jelikož byl zdravý a zdatný k práci, uvažoval: „Proč bych neměl pracovat?“
Jednou ve výplatní den se Bill s Medou radili ohledně rodinného rozpočtu, totiž jak rozdělit těch 28 dolarů týdenního výdělku z Komunálních služeb. Desátek byl samozřejmě na prvním místě. Pak Meda ukázala účty, které musely být neprodleně uhrazeny. Ať již tuto hromádku peněz ve výši 28 dolarů rozdělovali tak či onak, nebyli schopni uhradit ani ty bezodkladné závazky. Chybělo jim asi 10 dolarů. Bill vzal do ruky jednu z obálek a řekl: „Miláčku, tuhle splátku nemůžeme ani začít splácet.“
„Ale to musíme,“ řekla, „ó, Bille, co teda budeme dělat?“
Bill dostal nápad: „Víš co, dnes udělám ve sboru sbírku.“
Zpočátku byla Meda překvapena, ale nakonec to vyznělo přímo legračně. „Chci tě vidět, jak to uděláš.“
Toho večera, když dozpívali před začátkem kázání, Bill řekl: „Dobře, přátele — nerad o to prosím…“ Meda na něj komicky pohlédla s vědomím, v jak choulostivé situaci se teď ocitnul. Bill se snažil od ní odvrátit zrak, zatímco koktavě pokračoval: „Ještě nikdy jsem vás o to neprosil… ale doba je těžká, víte, a… sotva mohu vystačit se svým příjmem… pokud máte u sebe pěti nebo deseti cenťák a hodili byste ho do mého klobouku, když ho nechám kolovat… bratře Wisehearte, pojď sem a vezmi můj klobouk.“
Diakon Wiseheart přišel dopředu a s překvapením zíral na ty ostatní. Ne proto, že lidé si svého pastora nevážili, oni ho měli rádi. Byli ochotní mu pomoci jakýmkoliv způsobem. Překvapení bylo způsobeno tím, že během minulých dvanácti let k takové situaci nikdy nedošlo.
Bratr Wiseheart procházel s kloboukem kolem první řady. Bill zpozoroval, jak paní Weberová sáhla do kapsy své kárované zástěry a ukvapeně vytáhla peněženku. Když vylovila pěti centovou minci, srdce Billa prudce kleslo, jako kdyby na rybářský vlasec někdo zavěsil olůvko a hodil jej do bláta na dno rybníka. Uvědomil si, že tato doba byla těžká pro všechny, nejenom pro něj. Tohle si přece nemohl dovolit. „Moment, sestro Weberová, ty tam neházej nic. Já jsem to tak nemyslel. Chtěl jsem vás jen vyzkoušet, abych se přesvědčil, co uděláte.“
Teď byl ten starý diakon Wiesheart uveden do takových rozpaků, jako nikdy předtím. Zeptal se: „Bratře Branhame, co mám teda dělat?“
„Vrať mi můj klobouk, bratře Wisehearte. Budu pokračovat dál v bohoslužbě.“
Meda si zakryla rukou ústa a zakývala hlavou. Bill podle jejích očí poznal, že se tomu směje.
V Jeffersonville byl v tomto týdnu na návštěvě starý Billův přítel ze severu, John Ryan. Tento odvážný starý muž přijel z asi 400 kilometrů vzdáleného Michiganu na značně ojetém kole. Toto kolo mu během cesty nadělalo tolik problémů, že se jej rozhodl vyhodit a vrátit se domů stopem. S jemu vlastní velkodušností věnoval toto kolo Billovi, který je okamžitě opravil a vyšňořil novým nátěrem, který koupil za deset centů. Bill osobně kolo nepotřeboval, ale měl v úmyslu je prodat a získat trochu peněz, jež mu bylo tolik zapotřebí.
Druhý Billův pracovní, ač neplacený úvazek, totiž revírníka ve státě Indiana, byl spojen s jeho prvním úvazkem v Komunálních službách, takže jen zřídka kdy považoval toto povolání za nějakou dodatečnou námahu. Byla to šťastná náhoda, protože jeho práce jako opraváře elektrického vedení byla sama o sobě vyčerpávající jako dva pracovní úvazky. Jedním z jeho hlavních úkolů v Komunálních službách bylo dělat pochůzky kolem vedení vysokého napětí, které se táhlo v délce několika stovek kilometrů členitou zalesněnou krajinou Indiany. Většinou poblíž tohoto vedení nebylo cest, a tak Bill musel procházet denně pěšky vzdálenost 45 kilometrů po šest dnů v týdnu — a to za 60 centů na hodinu. Existovala ještě i jiná odměna kromě peněz. Při výkonu zaměstnání měl možnost odjet z města do divočiny, kterou tolik miloval. Příležitostně ve své funkci revírníka mohl napravit nějakého pytláka, a tak být nápomocen při ochraně místní přírody. Občas se také zastavil a popovídal si s místními sedláky pracujícími na svých polích. Tématem jejich rozhovorů se pokaždé stal Bůh a Bill tak měl příležitost se s nimi podělit zvěstí o lásce Ježíše Krista. Občas se stávalo, že farmářovo srdce bylo obměkčeno natolik, že je odevzdal Ježíšovi. V tom případě jej Bill ihned zavedl do nejbližší řeky a pokřtil jej ve jménu Páně. Mokří, ale plni radosti se tito dva rozcházeli a šli pokračovat ve svých denních povinnostech.
Jednoho odpoledne se Bill nacházel nedaleko Henryville v Indianě. Jeho úkolem bylo vysadit do řeky určité množství ryb pro Katedru rybího hospodářství a zvěře. Nacházel se nedaleko usedlosti jistého přítele, farmáře, o němž věděl, že je toho času nemocen. Bill tedy uvažoval o tom, že z jeho strany by jistě nebylo hezké, kdyby se tam nezastavil a nepomodlil se za něj. Jelikož jeho hospodářství se rozprostíralo za oploceným pozemkem, Bill se neobtěžoval tím, aby to objel po místních komunikacích. Odepnul pouzdro s pistolí a pušku položil na přední sedadlo svého náklaďáku, zamkl dveře a vyšplhal se na oplocení. Při tom všem zapomněl na to, že na rohu pastviny visela tabulka, jež varovala: „NEBEZPEČÍ! POZOR NA BÝKA!“
Bill si klidně pobrukoval jednu z křesťanských písniček a kráčel napříč pastvinou. Uprostřed pastviny rostla skupinka křovinatých dubů. Byl to mladý porost nepřesahující výšku pěti metrů. Bill se k nim zrovna blížil a tu se najedenou před ním postavil na nohy veliký býk a zafrkal. Ležel si klidně ve stínu zkroucených dubových větví mimo dosah lidského zraku. V okamžiku si Bill uvědomil nebezpečí, v němž se ocitl, protože právě tento býk, plemene Guersney, se těšil neblahé pověsti široko daleko. Byl to plemeník z Burkovy farmy poblíž Jeffersonville, který vyhrával v soutěžích plemeníků, ale projevovala se u něj prudká agresivní povaha, kvůli které ubodal k smrti svého ošetřovatele, a to přinutilo jeho majitele, aby se ho zbavil. Jelikož se ale jednalo o oceněného plemeníka, Burk jej prodal tomuto muži do Henryville s nadějí, že o samotě na venkově nebude mít více příležitosti k takovému darebáctví.
Bill to všechno věděl, ale prostě mu to nějak vypadlo z hlavy. Nyní oba s desperací měřili své možnosti. Dubové houští bylo příliš slabé na záchranu, a navíc bylo na opačné straně. Oplocení pak bylo příliš vzdáleno. Poslední naději mu poskytovala puška. Mohl zvíře zastřelit a pak zaplatit farmáři ztrátu.
Býk zabiják sklonil hlavu, zafrkal a hrabal kopytem do země. Jeho dlouhé ostré rohy připomínaly vražednou zbraň. Bill sáhl po pistoli. Nebyla tam. Pak si vzpomněl — nechal pouzdro se zbraní na sedadle v autě!
„Dobrá, Pane — jestliže přišel čas mého odchodu, chci být statečný jako muž.“ Narovnal záda a klidně hleděl na svého soka. Najednou se v jeho nitru stalo něco naprosto neuvěřitelného. Strach zmizel a na jeho místě se objevila láska pramenící ze soucitu a pochopení pro toto zvíře. Něco takového ještě nikdy nepocítil. Pomyslel si: „Ten chudák býk si klidně ležel na poli a já jej vyrušil. On se přece neumí jinak bránit.“
Býk zafrkal znovu a hlasitěji, kopytem rozrýval půdu a vyhazoval drť za sebe, jak to býci dělají před útokem. Bill mu nahlas řekl: „Býku, je mi líto, že jsem tě vyrušil. Nechci, abys mě zabil. Jsem Božím služebníkem a jsem na cestě k nemocnému muži, abych se za něj pomodlil. A na toto varování jsem prostě zapomněl.“
Býk zaútočil, sklonil hlavu s ohnutými rohy smrtelně namířenými do středu terče. Bill kupodivu nepociťoval žádný strach, pouze lásku k tomuto zvířeti. Řekl: „Ve jménu Ježíše Krista jdi a lehni si pod stromy.“
Býk pokračoval v útoku, jeho svaly byly napnuté zuřivostí. Když byl asi ve vzdálenosti pouhých pěti metrů před Billem, vyhodil předníma nohama a zastavil se v oblaku prachu. Nejpodivnější výraz se zračil na jeho pysku, když začal hlavou kývat napravo a nalevo. Pak se divoké zvíře obrátilo a ukázalo Billovi ocas. Vrátilo se zpět do dubového houští a lehlo si na zem, pozoruje přitom Billa, jak kráčí dál na konec pastviny.
Po celý zbytek dne — a po mnoho následujících dnů — Bill žasnul nad touto příhodou, která jej potkala na pastvině s tímto býkem. Navzdory jisté smrti mu bylo nějakým způsobem dopřáno překročit hranici osobního zájmu a vcítit se do chování jiného tvora. Bylo mu dáno pochopit pobouření býka a okusit soucit vůči tomuto zvířeti. Jako pastor často pomáhal druhým, staral se o ně a pomáhal jim, jak jen mohl. Ale tento prožitek byl něčím jiným, něčím hlubším. Na dobu několika minut z jeho života prchl všechen strach a zanechal pouze dokonalou lásku.
Přibližně v té době se Bill dozvěděl o své sousedce, paní Reedové, která bydlela na konci jeho bloku, že umírá na tuberkulózu. Z důvodu prevence před nakažením svých dětí touto velice zhoubnou nemocí byla převezena do sanatoria v Louisville. Jelikož tuberkulóza byla právě tím démonem, který usmrtil Hope, Billovo srdce tím bylo hluboce zasaženo. Neustále mu paní Reedová přicházela na mysl — taková mladá maminka a tolik musí strádat, a navíc opustit své malé děti, které ji tolik potřebují. Jednou večer Bill přijel do tohoto sanatoria a modlil se za ní. O dva dny později, když seděl na verandě, Pán mu ukázal vidění o paní Reedové, ona byla babičkou s prošedivělými vlasy a třesoucíma se rukama v obecenství svých dospělých dětí. Bill se vrátil do sanatoria a řekl jí: „Tak praví Pán, budeš žít!‘“
Paní Reedová zalkala: „Ó, díky Ti, Bože!“
Bill se jí zeptal: „Chtěla bys vstát a dát se pokřtít ve jménu Ježíše Krista, vzývat Ho a dát smýt své hříchy?“
Odpověděla: „Udělám všechno, co mi nařídí.“
O několik dnů později zkoušel Bill na chodníku nedaleko svého domu své právě získané kolo, aby je pak mohl prodat v bazaru. Zrovna když nasedal na kolo a chtěl se rozjet, zavolal na něj jeho soused z vedlejšího vchodu: „Hej, moment, kazateli. Kam jedeš?“
„Dobré ráno, pane Andrewsi. Jedu do bazaru. Chcete, abych vám něco přivezl z obchodu?“
„Ne, chtěl jsem ti jenom něco povědět.“ Tu se tón jeho hlasu změnil v nadávku. „Nestydíš se?“
„A co tím míníte?“
„Řekl jsi té ubohé umírající mamince, že bude žít, a tím v ní vzbuzuješ takové plané naděje!“
Teď bylo Billovi jasné, co je v sázce. Pan Andrews byl po celou dobu slušným sousedem, ale choval se vždycky odměřeně a stranou od Billovy víry v Boha. Pan Andrews pracoval s panem Reedem společně ve vládním Dopravním závodě a musel se nějak dozvědět o jeho vidění. „Dobrá, pane Andrewsi, ale ona bude žít,“ trval si na svém Bill.
„Každým rokem na TBC umírají tisíce lidí. Odkud jsi přišel na takový nápad, že paní Reedová bude žít?“
Bill mu dal jediné vysvětlení, které na to měl. „Protože to řekl Ježíš. Ukázal mi to ve vidění.“
Pan Andrews si s opovržením odplivl. „Kdybych byl tebou, styděl bych se takhle chodit a balamutit lidi. Vím, že jsem vůči tobě bezohledný, ale… “
„To je v pořádku, pane Andrewsi. Vy máte na to své názory a já své.“ Bill sedl na kolo a odjel.
Stav paní Reedové se zatím zlepšil natolik, že si její lékař znovu vyžádal snímek plic. Ke svému překvapení však nemohl najít ani stopu po této nemoci v jejím těle. Nebyl už tedy žádný důvod, aby déle pobývala v sanatoriu. S velikou radostí a slávou se vrátila domů ke své rodině.
O dva dny později řekla Meda Billovi: „Bille, dozvěděla jsem se, že paní Andrewsová je těžce nemocná. Měl bys ji navštívit.“
„Jistě, půjdu se na ni podívat, ale musím si dát pozor na jejího manžela. Nemá o mně valné mínění.“
Bill zašel k vedlejšímu vchodu a zaklepal. Pan Andrews otevřel dveře. „Dobrý den, pane Andrewsi. Dozvěděl jsem se, že máte nemocnou manželku. Mohu vám nějak pomoci?“
„Hele,“ řekl nevrle soused, „je u ní dobrý lékař, nepotřebujeme tvoji pomoc. Ona má jen zánět slepého střeva. Necháme to odstranit a postaráme se o ni sami. Není proč se kvůli tomu modlit.“
„Pane Andrewsi, neprosil jsem o souhlas, abych se mohl pomodlit za vaši ženu. Chtěl jsem jen nabídnout pomoc. Možná přinést večeři nebo zajít do obchodu a tak dále, něco, s čím bych vám mohl pomoci.“
„Děkuji, opravdu děkuji,“ řekl pan Andrews sebejistě. „O všechno je postaráno.“
„Věřím, že ano,“ řekl na to Bill. „Dejte mi vědět, pokud byste přece jen moji pomoc potřebovali.“
Soused něco nevrle zabručel a zabouchl dveře.
Druhý den ráno šel Bill jako obvykle do práce, na obchůzku kolem vedení vysokého napětí. Vystoupil ze svého náklaďáku, zapnul si revírnický pás se zbraní a vydal se na cestu. Neušel příliš daleko, když najednou pocítil silný tlak, aby se otočil a vrátil domů. Ze zamračeného nebe sice drobně pršelo, ale to jej nemohlo zastavit. Tlak se zopakoval, a to ještě ve větší míře než předtím. Bill se vrátil do auta a vysílačkou se spojil se svým mistrem, sdělil mu, že nebude dnes pracovat. Pak se vrátil domů.
Meda byla překvapená, když uviděla svého manžela, jak se hned po ránu vrátil domů. „Co se stalo, že ses vrátil?“
„Vlastně sám nevím. Pán mi řekl, abych se vrátil, a tak jsem Jej poslechl.“
Odložil zbraň v kuchyni na stůl, rozebral ji a začal promazávat olejem a leštit jednotlivé díly. Oknem spatřil pana Andrewse, který procházel podél stěny jeho domu. Za okamžik bylo slyšet klepání na dveře a hlas pana Andrewse: „Paní Branhamová, je pan kazatel doma?“
Meda právě něco připravovala na kuchyňské desce, utřela si tedy ruce do zástěry a odpověděla: „Ano. Pojďte dál, pane Andrewsi.“
Jejich soused vstoupil do kuchyně a připomínal zbitého psa. Oči měl oteklé a červené, z nosu mu teklo. Na hlavě měl nakřivo nasazený klobouk. „Dobrý den, kazateli,“ řekl zkroušeně.
„Dobrý den, pane Andrewsi. Posaďte se.“
Pan Andrews se posadil vedle Billa. Vnitřní boj, který prožíval, byl patrný z každé vrásky na jeho obličeji. „Slyšel jsi něco o mé manželce?“
„Ne. Není snad něco v pořádku?“
„No, kazateli“ — jeho hlas se chvěl — „ona umírá.“
„Je mi líto, pane Andrewsi. Nakolik vím, máte přece dobrého lékaře.“
„Ano,“ řekl, zatímco se vysmrkal do kapesníku, „ale to nebylo vůbec slepé střevo. To je embolie v blízkosti jejího srdce. Právě byl v nemocnici specialista z Louisville. Řekl, že jakmile tato sraženina dojde k jejímu srdci, zemře.“
„Aj, to je zlé,“ řekl Bill. „Tohle nerad slyším. Ale jsem alespoň rád, že máte v tom případě takového dobrého lékaře.“
Pan Andrews začal koktat a snažil se vyslovit další slovo. „Dobrá… aj… ona je na tom velice špatně, víš, a — aj — chtěl jsem vědět, jestli — nebo — myslíš si, že bys jí mohl nějak pomoci?“
„Já?“ Bill pokrčil rameny. „Nejsem lékař. Jak bych jí tedy mohl pomoci?“
„Dobrá — aj — ví — myslím si, že bys jí mohl trošku pomoci, jako té ženě tam na rohu, paní Reedové.“
„To jsem nebyl já,“ vysvětloval Bill. „To byl Pán Ježíš, který pomohl paní Reedové. Myslel jsem si, že mu nevěříte.“
Pan Andrews prožíval vnitřní boj. „Víš co, měl jsem tetičku, křesťanku, která žila v horách. Jednou slibovala Bohu, že zaplatí na konci roku okružnímu kazateli 5 dolarů. Ona byla pradlena a snažila se tyto peníze našetřit, ale když přišel konec roku, ještě je neměla ušetřeny. Musela den před kazatelovým příjezdem koupit za pět centů mýdlo. Stála nad vanou a plakala, protože nebyla schopna dodržet svůj slib. Utřela si zástěrou slzy a vložila ruce do vody a začala potírat valchu tím mýdlem, aby jí to zapěnilo. Najednou mýdlo začalo divně cinkat. Když se podívala zblízka, našla pěti dolarovou minci ve zlatě, která byla zastrčena v tom mýdle. Tak mohla nakonec dodržet svůj slib, který dala Bohu.“
„Odkud se tam mohla vzít ta zlatá mince?“ zeptal se Bill, i když byl přesvědčen, že na to zná odpověď.
Pan Andrews zakýval hlavou. „Nevím. Často jsem o tom přemýšlel.“
„Řeknu vám jak. Udělal to zmrtvýchvstalý Ježíš. Ta žena dala slib s dobrým úmyslem víry a z čistého srdce. Myslela si, že je to schopna dodržet. Bůh jí to prostě umožnil, aby ten slib mohla dodržet.“
Pan Andrews přikývl hlavou. „Hodně jsem o tom přemýšlel. Kvůli tomu jsem musel přemýšlet i o tom, jestli Bůh existuje.“
„Pane Andrewsi, Bůh opravdu existuje.“
Ten muž sklonil hlavu. „Myslíš si, že by mohl pomoci mé manželce?“
„Jistě, jsem si jist.“
„Pomodlíš se za ni?“ prosil pan Andrews.
„Začneme raději od začátku. Nejdřív dejte do pořádku své srdce. Co kdybychom tady poklekli a společně se pomodlili?“
„Ano, ale já vlastně ani nevím, co bych měl říct.“
„Pomohu vám.“
A tak odtáhli židle od stolu a poklekli, opřeli se lokty o sedátka židlí. Bill poučoval pana Andrewse, co má říct: „Z hloubi srdce řekněte ‚Bože, smiluj se nade mnou hříšníkem.‘“
Takto pokračovali v modlitbě, dokud si to zatvrzelé ateistické srdce v pláči neproklestilo cestu víry k Ježíši Kristu. Pak si pan Andrews utřel v slzách oči a zeptal se Billa: „Dobrá, kazateli, půjdeš teď do nemocnice?“
„Ano, půjdu.“
Meda šla s ním. Předtím než přišli do nemocnice, paní Andrewsová na tom byla už tak špatně, že se jí z očí vytratila všechna barva. Tváře měla propadlé a stěží jim teď připomínala tu osobu, která tolik let bydlela ve vchodu opodál. Když ji Meda uviděla, v jejích očích se objevily slzy. Bill klekl vedle postele a modlil se slovy: „Drahý Bože, prosím, pomoz paní Andrewsové. My všichni jsme bezmocní. Lékaři udělali, co mohli, ale ona stejně umírá. Ježíši, víme, že jsi povstal z mrtvých a žiješ mezi námi a jsi mocný učinit všechno. Prosíme Tě, smiluj se nad touto ubohou ženou a nech ji žít.“
Bill vstal, ale stále držel oteklou ruku paní Andrewsové.
Meda řekla: „Vidíš něco?“
„Ne, miláčku, nic.“
Opustili pokoj a odcházeli po chodbě směrem k porodnici, chtěli se oknem podívat na novorozeňátka. Potom se znovu vrátili do pokoje paní Andrewsové. Jakmile Bill překročil práh, spatřil paní Andrewsovou ve své kuchyni, jak vytahuje z pečící trouby jablkový koláč. Dále pak Bill viděl sebe, jak sedí na verandě před svým domem. Paní Andrewsová obcházela kolem rohu domku a přinesla mu tento koláč. Poté, co jej nakrájeli na kousky, Bill si vzal jeden kousek a snědl jej. Potom vidění okamžitě zmizelo a byl opět v nemocnici a obrátil se k Medě se slovy: „Miláčku, všechno bude v pořádku. Neboj se, Bůh vyslyšel naše modlitby.“
Ošetřovatelka zaslechla, co Bill říkal Medě. Zeptala se: „Kazateli Branhame, co tím myslíte?“
Bill vysvětloval: „Paní Andrewsová mi za tři dny upeče koláč. Pokud ne, nebudu více kazatelem.“ Když se vrátil do domu pana Andrewse, Bill mu sdělil: „Tak praví Pán, vaše manželka bude v pořádku. Nestarejte se, pane Andrewsi.“
„Jak si tím můžeš být, tak jistý?“
„Bůh ke mně promluvil tím stejným viděním, které mi dal o paní Reedové, že bude žít, a ona je už doma a daří se jí skvěle.“ Ale Bill se nezmínil o tom jablečném koláči.
Vrátil se s Medou domů. Za dvě hodiny pan Andrews opět zaklepal na dveře Billova domu. „Kazateli, doktor řekl, že právě umírá. Už jen chraptí.“
„Ale Pán Ježíš řekl, že bude žít,“ odpověděl Bill a tím se jej snažil ujistit o tom, co říká. „Nevěříte tomu, co říkám?“
„Ano, kazateli, snažím se, ale lékař řekl, že nezůstane naživu déle než hodinu.“
„Na tom, co řekl lékař, vůbec nezáleží. Když Bůh něco řekne, musí se to stát.“
Nervózní a bez špetky jistoty pan Andrews odjel do nemocnice. Meda, která viděla, jak sklíčeně vypadal, řekla Billovi: „Bille, co si o tom myslíš?“
„Proč? Nestarej se o to. Bůh řekl a tím je to vyřešeno. Tato žena mi upeče za tři dny jablkový koláč a já budu v té době sedět na verandě a jíst z něj první kousek. Pokud by se to nestalo, pak ke mně nepromluvil Bůh.“
Za hodinu se pan Andrews vrátil, byl celý rozjařený a křičel: „Kazateli, víš, co se stalo?“
Bill právě začal skládat svou pistoli, kterou rozebral na kusy. Vložil bubínek, zajistil spoušť a vložil zbraň zpět do pouzdra. „Co se stalo, pane Andrewsi?“
„Vyšla z ní všechna voda. Postavila se a řekla: mám hlad jako vlk. Když jí jedna sestřička přinesla drůbeží vývar, řekla: nechci vývar, chci buřta s hořčicí. Kazateli, oni mi řekli, že si pro ni mohu za několik dnů přijet!“
Za tři dny, když Bill seděl na své verandě před domem, paní Andrewsová procházela kolem rohu jejich baráku s koláčem v ruce. Bill si podepřel nohu a radoval se z nejlepšího kousku jablkového koláče, jaký kdy jedl.
Na druhý den Bill prodal opravené kolo za 10 dolarů, a to mu právě stačilo na splátku úvěru na tento měsíc. Věděl, že Pán se o něj stará.