Bylo teplé červnové ráno roku 1951, William Branham se právě vrátil domů do Jeffersonville v Indianě a doufal, že si trochu odpočine ještě předtím, než se pustí do dalších sérií kampaní. Na červenec měl naplánovány celé dva týdny shromáždění — první týden v Toledu ve státě Ohio; pak dvě večerní bohoslužby v Zionu v Illinois; a pak čtyři večery v Erii v Pensylvánii. Věděl, že to bude namáhavé a protože byl vyčerpán ze svých posledních kampaní, považoval tuto přestávku za velice důležitou vzhledem ke svému zdraví.
Najít si prostor pro odpočinek nebylo pro něj jen tak jednoduché, dokonce ani ve svém domě. Jakmile lidé zjistili, že se vrátil do města, návštěvníci neustále zvonili u jeho dveří. Kolem poledne už byl jeho obývací pokoj naplněn příchozími, kteří si přáli osobní rozhovory a modlitby. Tak tomu bylo pokaždé od doby, kdy obdržel od Boha v roce 1946 své pověření. Bill v podstatě nic nenamítal proti tomuto neustálému narušování jeho soukromí. Miloval lidi a chtěl jim pomoci. Ale právě teď byl příliš unaven na to, aby mohl komukoliv pomoci. Pokud by měl v průběhu dne poskytovat soukromé rozhovory, pak vidění (a tyto rozhovory byly pokaždé viděními provázeny) by jej byla schopna úplně rozházet.
Meda oslovila Billa: „Bille, znovu se zde začíná shromažďovat spousta lidí, dovol, abych tě vzala někam ven.“
Odjeli tedy do oblasti Tunnel Mill, asi 15 mil severně od Jeffersonville. Byla to lesnatá krajina, do které se Bill často uchyloval ve chvílích své nouze, aby tam nalezl, v té zelené samotě, pokoj a utišení. Tam ležela mezi pahorky ta ukrytá jeskyně, kde se někdy uchyloval k odpočinku a k modlitbě. Ale dnes toto místo nebylo cílem jeho cesty. Cesta k jeho tajemné jeskyni byla velice namáhavá. Bill vzal Medu do této jeskyně pouze jednou, bylo to krátce po uzavření jejich sňatku v roce 1941. Tato jedna návštěva jí naprosto stačila. Když se vraceli cestou zpět do Jeffersonville, Bill pociťoval, že by se měl zastavit v místě, kde kdysi stála škola, do které chodil jako malý chlapec. Odbočil tedy na louku a zaparkoval. Rebeka vyskočila z auta, aby nasbírala kytku polních květin. Meda ji následovala. Bill šel směrem ke staré pumpě nad studnou. Uchopil starou páku u studny a několikrát zapumpoval, aby si nabral doušek vody. Školní stavení s jednou místností stálo kdysi opodál této studny. Ale z tohoto školního stavení již nic nezůstalo, dokonce ani kámen, který by označoval základy této budovy. Bill se opřel zády o dřevěnou stěnu a upřel svůj zrak do údolí na místo, kde vyrůstal; tehdy toto místo bylo řídce obydleno, nyní tam však stály hezké domy, kterými byl posetý celý svah kopce. Jak odlišný pohled od toho, který poskytovala dvoupokojová chatrč, v níž kdysi bydlel jako malý kluk. Jak drasticky se tento svět změnil během těchto posledních 30 let.
Bill si vzpomínal, jak veliké mu připadaly ty dřevěné kulaté trámy na jejich chatrči, když byl ještě malým chlapcem. Za touto chatrčí rostla obrovská jabloň, o které byl přesvědčen, že tam bude růst na věky. Ta už tam také nebyla. Vzpomínal si na lavici, která sloužila k praní, kterou jeho otec postavil pod touto jabloní a na rozbité zrcadlo, které bylo připevněno ke kmenu této jabloně. Kolikrát pozoroval svého otce, jak se pod tímto stromem holí. Charles Branham byl malého vzrůstu, ale houževnatý muž s mohutnými svaly. Když si svlékl košili, aby se umyl nebo oholil, jeho svaly se jen vlnily pod jeho kůží. Bill si vzpomínal na to, jak v myšlenkách přemítal: „Ach! Koukejte, jak je můj tatínek silný. On bude žít sto let!“ Ovšem nebylo tomu tak. Zemřel v roce 1936 a to ve věku pouhých 52 let — zničil sám sebe nadměrným pitím whisky.
Před chaloupkou kdysi vyvěral pramínek s vodou. Bill přemýšlel o tom, jak častokrát k tomuto prameni vody nosil těžký cedrový kbelík s uchem. Nebylo to pro nejstaršího z deseti dětí snadné. Jeho rodiče od něj požadovali hodně. Měl ve zvyku využívat svého bratra Edwarda, aby udělal práci za něj výměnou za bonbón. Tento pramen tam už teď také nebyl, bezpochyby tuto jámu zasypal buldozer. A Edward už tu také nebyl.
Při pomyšlení na Edwarda začal mít dusivý pocit a slzy se mu nahrnuly do očí. Ačkoliv Edward byl od něj jenom o rok mladší, do školy začali chodit společně. Byly to těžké roky. Jeho rodina byla tak chudá, že ani on ani Edward se neměli pomalu do čeho obléknout. Onoho podzimu roku 1917 chodil Bill do školy bez košile. A když začalo sněžit, nějaká paní ze sousedství se nad ním slitovala a dala mu starý kabát. Po celou tuto zimu Bill nosil tento kabát do školy a také v tom kabátě ve škole i seděl, kvůli tomu, aby se děti nedozvěděly, že na sobě nemá košili. O přestávkách chodily děti sáňkovat, měly sáňky koupeny v obchodě. Zatímco Bill s Edwardem zachraňovali tuto situaci takovým způsobem, že našli starý dřez, který někdo vyhodil na smetišti, a na tomto dřezu se pak spouštěli z kopce, dokud prorezavělé dno neprasklo. O polední přestávce Bill s Edwardem odcházeli ke břehu Ohia, aby si snědli svůj skromný oběd. Měli společnou nádobu, ze které jedli. Posadili se na nějakém špalku a opatrně a důkladně si rozdělili své fazole a kukuřičný chléb na dvě stejné části. Bill si vzpomínal, jak mu jednou maminka zabalila trochu popcornu. Bill vyklouznul ze třídy o něco dříve a tajně si vzal víc, než mu náleželo. Ó, jak toho teď litoval, že oklamal svého bratra!
To se událo v roce 1917, během První světové války. Ranní rituál ve škole se nikdy neměnil. Když zazvonil školní zvon, paní Templeová seřadila své žáky na dvoře před školou, seřadila je do jedné řady, používala k tomu vrbový proutek, aby udržela pořádek. Poté, když uctili vlajku, otočili se tváří ke školní budově, jeden druhému položili ruce na ramena, každý žákovi stojícímu před ním, a tak vpochodovali dovnitř. Každý žák měl v této řadě své vyznačené místo. Bill si tento školní řád stále pamatoval. První, kdo stál v řadě, byl Roland Hollaway, zrzavý, zuřivý chlapec. Roland zastřelil muže při hře v kostky a zemřel ve vězení. Za ním stál Wilmer. Ten zahynul ve rvačce s noži, s bodnou ránou ve své hrudi. A Willis Paul? Ten zahynul během epidemie, která skolila jeho tělo. Howard Higgins zemřel při výbuchu v továrně Colgate. A Ralph Fields a Willie Hinkle? Ti zde již také nebyli. A po Willisovi přišla řada na Edwarda, Billova mladšího bratra. Edward stál v řadě vždycky za Billem a své ruce měl za pochodu do školy položeny na ramenech svého bratra. (Náhle se začal tento sladkohořký stesk Billa zmocňovat a stával se víc, a víc hořkým než sladkým. V roce 1928 Edward Branham zemřel v Jeffersonville, zatímco se Bill honil za dobytkem v Arizoně. To bylo ještě předtím, než se stal Bill křesťanem. Přesně tak; a když Edward umíral, pootevřel ústa a řekl: „Vyřiďte Billovi, že jednoho dne se s ním setkám v nebi.“)
„Ó, Bože,“ uvažoval Bill, „ze všech jsem zůstal tím posledním, který je naživu. A kdo vlastně jsem, že ještě mohu žít? Jak velice pravdivé je tvé Slovo:
Neboť zde nemáme trvalé město, ale toužíme po tom budoucím. Židům 13:14
Ó, Pane, raději bych se vzdal zbytku svého smrtelného života, kdybych jen mohl vzít tu trošku popcornu, přiblížit se k těm dveřím a říci: „Edwarde, můj kamaráde, tady je ta hrst popcornu, o kterou jsem tě ošidil, když jsme byli ještě chlapci.“ Najednou Bill hlasitě zavzlykal: „Ó, Bože, ať přijdou andělé a vezmou mou znavenou duši, a odnesou mě z tohoto místa! Tento svět již přece není dále mým domovem!“
Tento náhlý výbuch pláče přivedl Medu k Billovi. Položila mu svou ruku na jeho rameno a řekla: „Miláčku, vždyť jsi sem přišel, aby sis odpočinul, a ty pláčeš jako dítě. Nedělej to.“
„Miláčku,“ odpověděl Bill, „kdybys jen věděla, co se teď promítalo v mém srdci. Vzpomínám si, jak jsem tady stál před tímto domem, když onemocněla Sharon Rosse. A poté onemocněla Hope. Mohu pochopit, proč Bůh vzal Hope,1Hope byla první Billovou manželkou. Měli spolu dvě děti, Billy Paula a Sharon Rosse. Hope zemřela na tuberkulózu v roce 1937 ve věku pouhých 24 let. Sharon zemřela za několik dnů poté, na tuberkulózní zánět mozkových blan. ale nikdy jsem nemohl pochopit, proč vzal Sharon Rosse. Vždyť jí bylo teprve devět měsíců.“
Meda se ho snažila ukonejšit. „Neměl bys o těchto věcech teď přemýšlet, Bille. Teď toho nech.“
Ale její napomenutí přišlo trochu pozdě. Bill si to již všechno připomněl…
William Branham se narodil v hrubě otesaném jednopokojovém srubu poblíž Burkesville v Kentucky. Jeho matka Ella byla tehdy v podstatě ještě dítětem, bylo jí pouze patnáct let. Jeho otci, Charlesi, bylo osmnáct. Bill přišel na tento svět krátce před svítáním 6. dubna 1909. Několik minut po jeho narození se protřelo do srubu pootevřeným okénkem nadpřirozené světlo a na chvilku se zastavilo nad jeho postýlkou, a pak skrze střechu zmizelo. Byl to první náznak, že jeho zvláštní život byl předurčen k tomu, aby byl jiný.
V roce 1912 Charles přestěhoval svoji rodinu na zemědělskou usedlost poblíž Jeffersonville, v Indianě. V roce 1917, krátce potom, když Bill začal chodit do školy, se mu přihodilo něco ohromujícího; tento zážitek se stal jednou z jeho nejživějších vzpomínek na své dětství. Bylo to v době prohibice,2Zákon o zákazu prodeje alkoholu a jeho otec mu přikázal, aby ve vědru nosil vodu po svahu do své palírny, která byla ukryta v kůlně za domem. Asi v polovině svahu se sedmiletý Bill posadil pod topolem, aby si odpočinul. Krátce na to zpozoroval podivný větrný vír, který se usadil ve větvích v horní části stromu. Zvláštní na tom bylo to, že vír se pohyboval v tomto jediném místě. Náhle uslyšel hlas, který jakoby přicházel z toho větrného víru. Ten hlas mu sděloval: „Nikdy nepij ani nekuř, ani neposkvrňuj své tělo žádným způsobem. Je zde pro tebe připravena práce, až budeš starší.“ Bill odhodil kbelík s vodou, utíkal domů a křičel na svou maminku. Nikdy neměl na tento hlas zapomenout; pokaždé, když chtěl být neposlušný tomuto příkazu, přicházelo něco, co přesahovalo možnosti jeho chápání a zabránilo mu to v jeho nerozvážném činu.
I přes tyto zážitky vyrůstal Bill daleko od Boha. Ve věku 23 let, když pracoval v plynárně v New Albany, byl přiotráven plynem. Tato nehoda ho vážně poznamenala na zdraví, dostavovaly se nepřetržité bolesti hlavy a žaludku, a rozvinul se v něm hrozný astigmatismus.3Porucha zraku Jeho lékař, který stanovil jeho diagnózu, byl postaven před obtížný úkol. Nakonec rozhodl, že Bill má zánět slepého střeva, které musí být odstraněno.
Krátce po operaci, když Bill ležel ve svém nemocničním pokoji, měl pocit, že z něj odchází život. Chtěl zavolat ošetřovatelku, ale byl schopen jen šeptat. Jeho tep se zpomaloval, pokoj, ve kterém ležel, se měnil. Měl dojem, jakoby vstupoval do temného a studeného lesa. Číhala na něj smrt a zpovzdálí mohl slyšet zvuk blížícího se větru. Byl tím vyděšen, myslel si, že pro něj přichází smrt. Najednou jakoby znovu stanul pod tím topolem ze svého dětství. Hleděl na větrný vír ve větvích a jakoby znovu slyšel ten hluboký hlas, který k němu mluvil, ale s tím, že tentokrát byl závěr těchto slov odlišný. Tento hlas teď říkal: „Nikdy nepij ani nekuř, ani neposkvrňuj jiným způsobem své tělo… volal jsem tě, a ty jsi nepřišel.“
Bill zavolal: „Ježíši, jestli to jsi Ty, dovol mi, abych se vrátil zpět na zem, a já budu kázat Tvé evangelium ze střech domů a na rozích ulic. Budu všem o Tobě vyprávět.“
Vidění okamžitě pominulo a Bill se ocitl zpět ve svém nemocničním pokoji. Pomalu se uzdravoval.
Netrvalo dlouho a stal se kazatelem Misijní baptistické církve, ale brzy pocítil, že je veden k tomu, aby si vytvořil svoji nezávislou církev. Jednou v neděli odpoledne 11. června 1933, bylo to na konci dvoutýdenních probuzeneckých shromáždění, křtil lidi, kteří se skrze něj obrátili, v řece Ohiu. Více než tisíc lidí sedělo a dívalo se na břehu. Poté, když Bill pokřtil 16. osobu ve jménu Pána Ježíše Krista, náhle z nebe sestoupila ohnivá koule, zůstala stát přesně nad ním a promluvil z ní hlas: „Jako Jan Křtitel byl předchůdcem prvního příchodu Ježíše Krista, tak ty budeš předchůdcem Jeho druhého příchodu.“
V té době ještě Bill neporozuměl významu těchto slov. Vzal to pouze jako jeden z dalších incidentů v řetězu překvapivých událostí, které jej provázely po celý jeho život; pouze s tou výjimkou, že teď byl křesťanem a zážitků tohoto druhu přibývalo. Jednou dokonce spatřil ve vidění Pána Ježíše Krista, jak se vznáší ve vzduchu několik metrů nad zemí. Celý zmatený touto událostí, chtěl se poradit u jiných kazatelů, kteří bydleli v této oblasti. Oni ho však varovali, aby těchto věcí zanechal a říkali mu, že je to ďábel, který si zahrává s jeho myslí. To Billa vyděsilo a po celá léta se vyhýbal tomuto neobvyklému Božímu povolání ve svém životě. Ale pak v květnu roku 1946 Billovo zmatení dosáhlo vrcholu. Odloučen na samotě ve své jeskyni sliboval, že neopustí to místo v této divočině, dokud se s ním Bůh nesetká a neobjasní mu význam těchto podivných událostí v jeho životě.
Mnoho hodin úzkostlivě vyléval své srdce ve vroucné modlitbě. A pak nastalo ticho. Ačkoliv již bylo po půlnoci, na spánek neměl ani pomyšlení. Bill seděl úplně po tmě, modlil se, přemýšlel a naslouchal. Náhle uviděl světlo, které se zvětšovalo, až dokud zcela nenaplnilo tuto úzkou jeskyni. A pak uslyšel kroky. Z tohoto světla vystoupil bosý muž, oděn do bílého roucha. Ten muž byl vysoký asi dva metry a musel vážit přinejmenším sto kilogramů. Jeho tmavé vlasy splývaly po jeho ramenech a zvýrazňovaly jeho obličej bez vousu, a jeho pronikavý zrak s přísným výrazem ve tváři.
Billa se zmocnila hrůza a sevřel své pěsti. Potom k němu tento muž promluvil: „Neboj se,“ v tu chvíli Billova hrůza pominula. Byl to ten stejný hluboký rezonantní hlas, který Bill slyšel k sobě promlouvat z topolu, když byl ještě chlapcem. Ten muž pokračoval se slovy: „Byl jsem poslán z přítomnosti Všemohoucího Boha, abych ti sdělil, že tvé zvláštní narození a nepochopený život ti byl dán proto, aby ti ukázal, že máš nést dar Božího uzdravování k lidem na světě. Budeš-li upřímný ve své modlitbě a přiměješ-li lidi, aby ti uvěřili, nic neobstojí před tvojí modlitbou, dokonce ani rakovina. Půjdeš na mnohá místa na této zemi a budeš se modlit za krále, vládce a panovníky. Budeš kázat k zástupům lidí kolem světa a tisíce lidí bude přicházet k tobě, abys jim poradil. Máš jim vyřídit, že jejich myšlenky jsou v nebi hlasitější než jejich slova.“
Bill oponoval tím, že je příliš chudý a nevzdělaný, aby mohl něco takového dělat a argumentoval tím, že by mu stejně nikdo neuvěřil. Anděl ale řekl: „Jako Mojžíšovi byla dána dvě znamení jako důkaz, že byl poslán od Boha,4Mojžíšova 3 tak i tobě budou dána dvě znamení. Zaprvé: když uchopíš něčí ruku do své levé ruky, budeš schopen rozpoznat přítomnost nemoci způsobené zárodkem pomocí vibrací, které se projeví ve tvé levé ruce. Pak se musíš za dotyčnou osobu modlit. Jestliže se tvá ruka vrátí do normálu, můžeš tuto osobu prohlásit za uzdravenou; pokud ne, pak požádáš jenom o požehnání a propustíš ji. Pod tímto pomazáním od Boha se nikdy nesnaž použít své vlastní myšlenky; bude ti dáno, to co bys měl říct. Zůstaneš-li pokorný a upřímný, stane se, že budeš schopen rozpoznat skrze vidění dokonce i tajemství jejich srdcí. Pak ti budou muset lidé uvěřit. To začne kázání Evangelia v moci a přivodí druhý Kristův příchod.“
Bill po svém návratu do Jeffersonville oznámil svému shromáždění o andělské návštěvě. Jeden z jeho členů pak vyprávěl tento příběh v zaměstnání. To vyprávění zaujalo jistého Williama Morgana, jehož manželka umírala na rakovinu. Jelikož lékaři se jeho manželky už vzdali, pan Morgan si řekl, že o nic nepřijde, jestliže ji přivede k Williamovi Branhamovi, aby se za ni pomodlil.
William Morgan přinesl svoji manželku do modlitebny na nosítkách, ona už byla v bezvědomí. Když Bill vzal její pravou ruku do své levé, pocítil neobvyklé vzrušení. Jeho zápěstí a dolní část předloktí se začalo prudce chvět, jako kdyby se dotkl elektrického vedení o středním napětí. Vibrace byly cítit až v jeho rameni a pronikaly až k jeho srdci. Z ničeho nic se mu zastavily hodinky. Kůže na horní části jeho ruky zčervenala a ukázal se jistý vzorec sestávající se z bílých bouliček. Když poprosil Ježíše Krista, aby uzdravil tuto umírající ženu, tyto vibrace náhle ustaly. Billova ruka byla v tu chvíli normální. Právě tehdy si uvědomil, že tyto vibrace pocházely z rakovinového života démona, který se ničivě projevoval v těle této ženy. Teď ji tento démon opustil. Bez stopy pochybnosti ve svém srdci Bill oznámil: „Pane, neboj se; neboť tak praví Pán: ‚Tvá manželka zůstane naživu!‘“
Margie Morganová se v tu chvíli vzpamatovala a během několika dnů ji lékaři s překvapením propustili z nemocnice domů. Když odtamtud odcházela, byla již úplně zdravá.
Zprávy o této události se začaly rychle šířit v náboženských kruzích a nabádaly kazatele dokonce z tak vzdálených míst, jako byly St. Louis v Missouri nebo Shreveport v Louisianě, aby napsali Billovi a požádali jej, aby přijel, a konal probuzenecká shromáždění v jejich oblastech. Bill přerušil svůj pracovní poměr v Komunálních službách Indiany, opustil rovněž i svůj post pastora v Branhamově modlitebně v Jeffersonville, aby se mohl na plný úvazek věnovat práci evangelisty.
Zahájil rozsáhlou cestovní činnost; s uzdravující vírou konal kampaně napříč Spojenými státy a Kanadou. Znamení v jeho ruce a zázraky, které je provázely, přitahovaly stále nekonečné zástupy lidí. Kdykoliv Bill uchopil do své levice pravou ruku nějaké osoby, pokud nemoc této osoby byla způsobena zárodkem nebo byla virového původu, jeho levá ruka zčervenala a otekla, a on mohl určit každé onemocnění způsobené tímto zárodkem nebo virem, na základě bílých bouliček, které se ukázaly na horní části jeho oteklé levé ruky. Lidé mu dokonce ani nemuseli říkat, co je trápí; on jim to řekl sám a pokaždé to bylo správné. A když se za dotyčného pacienta pomodlil a pokud otok z Billovy ruky zmizel, věděl, že démon byl vypuzen, a dotyčná osoba byla uzdravena.
Během každého shromáždění se tisíce lidí shromažďovaly, aby byli svědky tohoto dramatického Božího znamení a stovky z nich úpěnlivě prosily o modlitbu. S vědomím této veliké lidské potřeby se Bill každý večer a každý měsíc, pouze s několika malými přestávkami, nelítostně nutil k modlitbě za řady nemocných lidí, po tři, čtyři, pět a někdy i šest hodin za sebou. Po dvou letech této vyčerpávající práce se nervově zhroutil a byl přinucen na dobu šesti měsíců opustit tuto službu. Když byl znovu schopen zahájit službu pro Pána, byl už zralejším a opatrnějším člověkem.
V roce 1949 se dostavilo druhé znamení v jeho službě právě tak, jak mu bylo řečeno andělem Páně. Bill konal modlitební bohoslužbu v Regině v Saskatchewanu. V modlitební řadě přišla dopředu žena ve středním věku. Ještě předtím než Bill mohl uchopit její ruku a stanovit diagnózu, spatřil ji ve vidění jako mladou dívku; uviděl, v čem vězí její problém a také proč přišla požádat o modlitbu. Pak rovněž uviděl její budoucnost — budoucnost zakládající se na tom, že bude zdravá. Počínaje od tohoto večera, toto druhé znamení, totiž rozpoznání na základě vidění, se dostávalo do popředí víc a víc, než to první znamení, v každém shromáždění.
To neznamenalo, že znamení v jeho ruce ho opustilo; nikoliv. Mohl je používat pokaždé, když to považoval za vhodné. Bill nikdy nezapomněl na jistou příhodu, která se stala v roce 1949, kdy měl shromáždění v Kalifornii. Spolu s Medou byli v hotelovém pokoji, zatímco jejich přítel, Paul Malicki je přišel poprosit o malou laskavost. „Bratře Branhame, moje manželka je krátce po porodu a je velice nemocná. Její lékař nemůže zjistit, co ji trápí. Mohl bych ji přivést k tobě, aby ses na ni podíval?“
„Jistě, bratře Malicki,“ odpověděl Bill, „ale přijď ještě dnes, protože zítra odjíždím do Cataliny.“
Paul Malicki nečekal a okamžitě přijel se svou ženou.
Již při pohledu uviděl, že je opravdu nemocná. Řekl: „Sestro Malická, podej mi ruku. Uvidíme, co nám o tom řekne Pán.“ Jakmile se její pravá ruka dotkla jeho levé ruky, Bill řekl: „Ó, to je embolie.“
„To je zajímavé,“ řekla, „necítím žádné příznaky, že bych měla krevní sraženinu v noze.“
„Počkej, podívej se. To je opravdu embolie. Ten dar se nikdy nemýlí.“
Paní Malická se podívala na horní část Billové oteklé ruky, na které se ukázaly bílé skvrny a světlé body. „Bratře Branhame, pozorovat takovou věc, to je úžasné. Funguje to s každým člověkem, kterého se dotkneš?“
„Ne,“ odpověděl Bill, „to se projeví pouze tam, kde dotyčná osoba není v pořádku. Dívej se, co se stane, když chytím za ruku svoji ženu. Ona je úplně v pořádku.“
Billová ruka se stala normální, jakmile pustil ruku paní Malické. Meda natáhla ruku a dala ji do manželovy levé ruky. Bill žasnul překvapením: „Medo, ty máš ženskou nemoc. Ty máš cistu na levém vaječníku.“
„Já ale nic necítím,“ odpověděla Meda.
„Ale ona tam opravdu je.“
O dva dny později byla paní Malická u svého lékaře, ten ji vyšetřil a zjistil, že v její levé noze se opravdu nacházela krevní sraženina.
Od této doby byl Bill znepokojen cistou na vaječníku své manželky. A právě teď se mu naskytla příležitost, aby si to ověřil. 19. března 1951 odvezl Medu do nemocnice, aby tam porodila jejich druhé dítě, Sáru. Stejně tak, jako v případě prvního dítěte, i to druhé muselo přijít na svět císařským řezem. Zatímco byla připravována k operaci, Bill se obrátil k doktorovi Dillmanovi s tím, že když bude otevřena — „Prověř, prosím levý vaječník a odstraň cistu, pokud ji tam uvidíš“ — řekl.
Později mu doktor Dillman sdělil: „Neviděl jsem na jejím vaječníku nic špatného.“
A tak Bill s nadějí, uchopil ruku své manželky do své levice. S lítostí znovu spatřil, jak jeho ruka otekla a zrudla; věděl, že ta cista je stále tam.
Mrak zahalil louku svým stínem. Začal foukat vítr a pocítili chlad. Třesoucí se Meda navrhla, aby se vrátili domů. Bill se upřeně zahleděl do tváře své manželky, na které vždy tolik obdivoval její jemné líce a upřímné oči. Bylo ji pouze 32 let, ale teď už byly její tmavé vlasy prošedivělé. Bill tyto šediny připisoval její snaze chránit ho před veřejností, když byl doma. Ó, jak hluboce ji miloval. Jak hrozné bylo pomyšlení na to, že by o ni měl přijít tak, jako přišel o svou první manželku Hope. Ujišťoval se, že Pán nedovolí, aby se mu něco takového přihodilo. Nebo snad ano?
Bill vzal na ruce malou Rebeku s kyticí lučních květů a odnesl ji zpět do auta.