Pro Williama Branhama nebyla nově nalezená víra jen okrajovou záležitostí; nebyla jen něco jako nějaká pochoutka, jako máslo a marmeláda na krajíci chleba, byla pro něj opravdovým chlebem. 24 let se bez cíle toulal pouští svého duchovního života a hladověl tak, že byl blízký smrti; a aby se udržel při životě, okousával v duchovním slova smyslu kůru stromů a pojídal listí a trávu. Poprvé v životě teď jedl plnohodnotnou stravu obsahující potřebné duchovní složky, sytil se Ježíšem Kristem, tím Chlebem života, který sestoupil z nebe, aby dal hynoucímu člověku život. Cítil, že týden po týdnu duchovně roste. Nakonec pro něj svět znamenal něco docela jiného, než jenom pot a dřinu, a pohrdání a zmatení. Teď měl naději a lásku, věčný cíl. Jeho víra v Ježíše Krista se brzy stala centrem jeho existence; středem, kolem kterého se točily všechny jeho myšlenky a aktivity.
Bill slyšel svého pastora kázat, že Bůh zapsal své myšlenky v Bibli proto, aby mohl každý křesťan poznat ve svém osobním životě vůli Boží; je tedy potřeba číst Bibli a modlit se. Tato slova na něj zapůsobila, a proto hltavě četl Bibli a toužil prohloubit poznání, které nabyl. Bible pro něj byla jako dům plný pokladů, který neočekávaně zdědil. Chtěl vejít do každého pokoje, vytáhnout každý šuplík, otevřít každou skříň a prozkoumat každý koutek, aby přesně zjistil, co všechno vlastní.
Od té doby, co v sedmé třídě ukončil školní docházku, mnoho knih nepřečetl, a proto byla jeho schopnost čtení značně omezená. Hlavní smysl dokázal dobře pochopit, ale nedokázal vyslovit starozákonní jména jako například Artaxerxes, Nabuchodonozor, Zorobábel nebo Benaiáš. Často se musel potýkat s výslovností zastaralé angličtiny Bible krále Jakuba, tak velmi vzdálené jeho kentuckému dialektu. Když na začátku roku 1933 kázal své první kázání, nedůvěřoval svému jazyku natolik, aby četl z Bible nahlas. Proto přesvědčil Hope, aby seděla za ním na pódiu a aby, kdykoliv jí dá znamení, přečetla text z Bible místo něho. Téma bylo Boží milost a péče v bouřlivém životě Samsona. Hope přečetla text z knihy Soudců a Bill ho začal vykládat. Pak chtěl shromážděným přečíst to, co řekl Ježíš u Jana 14. Vybídl Hope a ona začala: „Ať se vaše srdce nermoutí…“ V tom ji Bill přerušil: „Slyšeli jste, co je tady napsáno; ať se vaše srdce nermoutí.“ Znovu dal Hope znamení a ona pokračovala: „Věříte v Boha, věřte i ve mne…“ A zase ji přerušil: „Děláte to také tak? Opravdu věříte?“ A tak pokračoval ve svém prvním neohrabaném pokusu kázat — bylo to vskutku trapné a kostrbaté, ale vykoupené nesmírnou upřímností — a to ho dělalo výmluvným.
Ella Branhamová seděla v obecenstvu a pozorně naslouchala slovům svého syna. Neuvěřitelná změna v Billově životě a zároveň jeho zázračné uzdravení probudilo něco v hloubi její vlastní duše. Její odpovědí bylo odevzdání se Ježíši v jejích 39 letech. Přetékaje štěstím, pokřtil Bill svou matku ve jménu Pána Ježíše Krista.
Povzbuzen matčinou reakcí, snažil se přimět i svého otce, aby i on navštěvoval sbor. Charles Branham však odmítl, a navzdory veškerému Billovu úsilí se tímto směrem z místa nepohnul. To Billa trápilo. Nedokázal se zbavit tíhy kvůli hynoucím duším, což mělo kořeny v jeho děsivém prožitku během operace ve 14. roce života, kdy se zdánlivě nořil do krajiny zatracených a bloudících duší. Teď se často modlil těmito slovy: „Drahý Bože, nedovol, aby se tam dostal můj otec; prosím, dovol mu uvidět tvou milost a dej mu přijmout tvé odpuštění.“
Jednou večer, když už šla většina členů domácnosti spát, ležel Bill na kanapi v předsíni a modlil se za svého otce, který byl právě v nedalekém hostinci. Při modlitbě pocítil takové vnuknutí, jako kdyby mu nějaký hlas řekl: „Vstaň.“ Postavil se tedy a šel ke dveřím, aniž by věděl proč, ale cítil, jako by ho něco někam přitahovalo.
Pěšina za domem vedla přes několik neobydlených parcel porostlých pelyňkem, což je taková načervenalá bylina sahající asi po kolena a v tomto kraji hojně se vyskytující. Kráčel pěšinou pod jasnou hvězdnou oblohou. Když došel doprostřed pole, poklekl, sklonil hlavu a pokračoval v modlitbě za otce. Najednou však otevřel oči a s úžasem před sebou spatřil, ve vzdálenosti asi pěti metrů, stojícího muže; byl to zvláštní muž — drobné postavy, malý, vlasy mu sahaly na ramena, bradu měl pečlivě upravenou, oděn do bílého roucha, které pod hvězdnou oblohou jasně zářilo. Muž byl k Billovi obrácen bokem a díval se směrem k východu. Pokojně vypadající postava, stojící se založenýma rukama a jednou nohou jako by chtěla vykročit dopředu. Bill se na tu nohu, která jako by chtěla vykročit dopředu, znovu pozorně podíval. Bylo to neuvěřitelné, nohy se téměř nedotýkaly země!
„Moment,“ pomyslel si a kousl se do prstu, až ho to zabolelo, „přece nespím. Ne, modlil jsem se za otce a něco mi řeklo, abych sem přišel… a tady stojí tento muž.“
Všechno to vypadalo úplně reálně; vánek, který vlnil vysokou trávu, způsoboval, že vlálo i roucho toho muže. Bill utrhl stéblo pelyňku a dal si ho do pusy jako párátko. Pomyslel si: „Vypadá jako Pán Ježíš. Jsem zvědav, jestli to je On.“
Odbočil z pěšiny a muže obešel, aby se mu mohl lépe podívat do tváře. Pak si odkašlal: „Ehm, ehm.“ Ale muž se ani nehnul. Bill si pomyslel: „Možná bych ho měl oslovit,“ a nahlas řekl, „Ježíši!“
Muž se otočil a napřáhl ruce.
To byla ta poslední věc, kterou si Bill zapamatoval. Ale ještě předtím, než ztratil vědomí a upadl na zem, se mu tato tvář navždy vryla do paměti — byla to tvář oplývající takovým bohatstvím charakteru, který by žádný umělec na světě nebyl schopen vystihnout. Byla to tvář přísné autority — kdyby promluvila, svět by zanikl — a přesto mu z očí vyzařovala vlídnost, soucit a láska.
Za svítání přišel Bill k sobě; ležel uprostřed pole porostlého pelyňkem v promočené pyžamové košili nasáklé jeho vlastními slzami a chladem noci se celý třásl. Šel tedy domů, převlékl se a přeplněn nadšením mířil rovnou do domu svého pastora, aby se dozvěděl, co na to řekne.
Doktor Davis byl ovšem jakémukoliv nadšení na hony vzdálen: „Bille, ty se z toho jednou zblázníš. To je ďábel. Nezahrávej si s tím.“
Z úst muže, který byl pro Billa velkou autoritou, zazněla takováto odrazující slova. Odcházel z jeho bytu vylekaný a zmatený. Chtěl ještě zjistit názor někoho dalšího, a tak navštívil svého starého přítele, kazatele McKinneyho, a i tomu řekl vše, co se mu přihodilo: „No, bratře McKinneyi, co si o tom myslíš ty?“
Kazatel McKinney si zamyšlen hladil bradu: „No, Bille, řeknu ti… věřím, že pokud svůj život zachováš v čistotě a budeš kázat to, co je v Bibli — milost Boží a tak dále… věřím, že na tom budeš líp. Kdybych byl na tvém místě, tak bych za takovými fantastickými věcmi nešel.“
„Bratře, já přece nemám v úmyslu následovat nějaké fantastické věci. Chci tomu jenom přijít na kloub.“
Kazatel McKinney přikývl hlavou: „Víš, v minulosti taková prožití v církvi mívali, ale po smrti apoštolů se tyto věci vytratily. Teď se takovými nadpřirozenými jevy můžou pochlubit jenom démoni a spiritisti.“
„Ó, bratře McKinneyi, myslíš to vážně?“
„Jistěže ano.“
Při těchto slovech se Bill zachvěl: „Ó, Bože, smiluj se nade mnou! Bratře McKinneyi, pomodlíš se se mnou, aby už na mne Bůh nikdy takovou věc nedopustil? Přece víš dobře, že Ho miluju, a že v těchto věcech nechci být na omylu.“
„Samozřejmě, bratře Bille.“
A tak tito dva muži poklekli. Kazatel McKinney se modlil těmito slovy: „Nebeský Otče, prosím Tě, zabraň těmto démonickým incidentům, ať neotravují život tohoto mladého křesťana.“
„Ano, nebeský Otče,“ přikývl Bill v modlitbě, „prosím Tě, ať mě ty věci nechají na pokoji.“
Ty věci však stejně pokračovaly — a navíc pravidelně. Někdy pociťoval na kůži tlak, jako kdyby něco (lépe řečeno Někdo), jako kdyby něco neviditelného stálo blízko a foukalo na něj. Brněla ho pak kůže. Byl z toho vyděšen. Někdy se dokonce, když byl sám při práci, najednou ocitl na několik minut na jiném místě a sledoval nějakou událost tak zřetelně, jako kdyby seděl v první řadě v divadle a sledoval nějakou hru. Pak se znovu ocitl na svém původním místě a vytržení bylo to tam a život pokračoval dál, jako kdyby se nic nestalo. Ten obraz se mu však vryl hluboko do paměti; musel tam zůstat. Když něco takového uviděl, nemohl na to zapomenout, natož to přehlédnout, i když často nevěděl, co to znamená.
Znovu a znovu se v myšlenkách vracel ke slovům pastora: „Pokud chceš poznat Boží vůli ohledně svého života, tak čti Bibli a modli se.“ Bill si vyhlédl místo pod starým dubem a modlil se tam za svůj problém dlouho do noci. Jednou, bylo to už po půlnoci, si očistil zaprášený oděv a vracel se domů. Zaslechla ho matka, zavolala na něj a řekla mu, že je jeho sestra nemocná. Zastavil se vedle pokoje, ve kterém Dolores spala, poklekl tam a pomodlil se za svou tříletou sestřičku a pak pokračoval nahoru po schodech do svého pokoje. Jakmile za sebou zavřel dveře, uslyšel jakoby prskání dvou elektrických zkratovaných vodičů. Copak je tu někde zkrat? Očima si prohlížel zásuvku na stěně, a v tom se najednou pokoj naplnil podivným žlutozeleným světlem. Během okamžiku jeho pokoj úplně zmizel.
Bill měl pocit, že stojí ve vzduchu. Hrůzou se mu sevřelo srdce. Co se to děje? Umírá? Nebo je už mrtev? Světlo, které kolem něj zářilo, pocházelo ze zdroje nad jeho hlavou. Podíval se nahoru a úžasem otevřel ústa, když uviděl, jak se k němu krouživým pohybem blížila velká zářivá hvězda. Srdce mu bušilo jako zvon. Hruď se mu sevřela a nemohl dýchat. Chtěl křičet, ale nebyl ze sebe schopen vydat ani hlásek. A co bylo zvláštní, hořící koule, která se k němu blížila, se zmenšovala, až se zmenšila do velikosti pěsti a potom ho bez znatelné síly udeřila do hrudi a ztratila se v jeho srdci.
V té chvíli se scéna změnila. Bill uviděl sám sebe, jak stojí na kopci porostlém trávou. Na zemi před ním stála starodávná dóza na cukrovinky, taková s hranatým dnem a kulatým víkem. Ale místo toho, aby v ní byly peprmintové tyčinky, byla v ní velká tabáková můra, která zoufale bila křídly o stěny dózy a pokoušela se z ní dostat ven. Ve snaze vidět, co se děje kolem, se Bill otočil doprava. Tam stál impozantní přísný anděl oděný bílým rouchem, které se samo o sobě vypadalo, že vyzařuje světlo. Bill zamrkal a snažil se uvidět andělův obličej, ale nepodařilo se mu to. Vzezření anděla se zdálo být zastřeno světlem.
Anděl k němu promluvil: „Buď ostražitý. Podívej, co ti chci ukázat,“ a ukázal na tu dózu.
Bill se znovu podíval na dózu, a právě v té chvíli uviděl ruku, která hodila kamenem; ten dózu rozbil a osvobodil můru z jejího vězení. Tlustá tabáková můra se snažila odletět, ale nemohla vzlétnout; měla příliš těžké tělo a krátká křídla. Můra otevřela ústa a z nich vyletěl celý roj much, který naplnil okolí divokým bzučením. Mouchy se rozletěly všemi směry. Jedna dokonce vletěla Billovi do ucha. Bill sebou škubl.
Anděl ho upozornil: „Dávej pozor. Ty mouchy představují zlé duchy, takové duchy, jako je věštění a hadačství. Buď ostražitý.“
Bill ani nevěděl, jak se vrátil zpátky do svého pokoje. Vteřinu předtím byl na kopci porostlém trávou, kde se vznášel ve vzduchu, a za okamžik byl už zase ve svém tmavém pokoji. Mezitím ani nestačil mrknout okem. Kde vlastně byl? Tento zážitek ho zanechal ve vnitřním rozechvění, a tak vklouzl do postele. Té noci však nemohl usnout. Znovu a znovu přemýšlel o andělově varování a uvažoval, co asi může znamenat.
Druhý den v práci byl velice ostražitý, až nervózní. Počítal s tím, že se přihodí něco drastického. Během polední přestávky se zastavil v obchodě s potravinami, kde pracovali George DeArc a jeho bratr Ed. Vzadu v rohu Georgovi vyprávěl o svém vidění, a v tom do dveří vešla nějaká žena. Na Billa začal doléhat podivný tlak, tentýž pocit, který cítil, když tehdy nastoupil do autobusu Greyhound a navázal rozhovor s tou astroložkou. Kývl na svého přítele: „Georgi, ta žena je nějaká divná.“
Když ta žena přišla k pokladně, řekla Georgovi DeArcovi: „Hledám jistého muže, který se jmenuje Branham. Bylo mi řečeno, že je Božím mužem.“
„Máte štěstí, je právě tady v obchodě.“ Ed zavolal dozadu: „Bille, někdo tě tady hledá.“
Když Bill přišel, žena řekla: „Ty jsi William Branham, ten Boží prorok?“
„No, William Branham, ano, tak se jmenuju.“
„Jsi ten muž, který udělal v nemocnici na panu Williamovi Merrillovi zázrak a který také uzdravil Mary Der Ohanionovou, která byla 17 let zmrzačená?“
Bill nesouhlasně zavrtěl hlavou: „Paní, máte to popletené. Jsem William Branham a u obou těchto případů jsem byl, ale já jsem ty lidi neuzdravil. Ty zázraky udělal Ježíš Kristus.“
Cítila se tím uspokojená: „Přišla jsem o jistý majetek a chci, abys mi ho pomohl najít.“
Nechápal, o co se jí vlastně jedná, ale byl si jist, že právě před touto situací byl minulou noc varován. Odpověděl: „Madam, trefila jste na špatnou adresu; musíte si vyhledat nějaké médium nebo telepata.“
Podivila se: „Copak ty nejsi médium?“
„Ne. Média patří ďáblu. Já jsem křesťan a mám Ducha Božího.“
Její pohled ochladl. Bill si v tu chvíli uvědomil, že ona sama musela být médiem. Řekl: „Včera večer ke mně Pán ve vidění poslal svého anděla, aby mě před vámi varoval a nabádal mě k ostražitosti. To, čím se zabýváte, patří ďáblu a zarmucuje Ducha Božího.“
Po těchto slovech se žena chytila za srdce a řekla: „Dejte mi nějaký lék.“
„Paní, přestaňte se tím zabývat a srdce budete mít v pořádku.“
Uraženě se otočila a rychle a zlostně opustila obchod. Byla ještě v dohledu, když se znovu zastavila a přiložila si ruku na srdce, vykřikla a zhroutila se na chodník. Když k ní Ed s Billem přiběhli, byla už mrtvá.
Skrze některá vidění přicházela také i další poselství, i když nebyla tak přesně definována. V jednom z nich se Bill viděl, jak poskakuje po ulici ozářené paprsky zapadajícího slunce. Bylo mu lehko u srdce a cítil se šťastně — přesně tak jako v ten den, kdy odevzdal své srdce Ježíši Kristu. V tom vidění poskakoval a tím dával průchod své radosti. Najednou si všiml velkého temného stínu, který se pohyboval směrem k němu a vypadal jako nějaký pes, který ho chce kousnout. Bill se vylekal a kopl do něj a zakřičel: „Jedeš, ty pse!“ Stín se zvedl a k Billovu překvapení to vůbec nebyl pes, ale vysoký tmavě oblečený muž. Muž na něj zařval: „Tys mi řekl pse?“
„Promiňte, je mi to líto, pane,“ omlouval se Bill, „myslel jsem si, že jste pes, protože jste byl na čtyřech.“
Muž zavrčel: „Nazval jsi mě psem, a za to tě zabiju!“ Vytasil ostrou šavli a pomalu a jistě se blížil k Billovi. Z očí mu bylo vidět, že ho chce zabít.
„Prosím, pane,“ hájil se Bill a couval, „nevěděl jsem, že jste člověk. Opravdu jsem si myslel, že jste pes.“
Šílenec ani na okamžik neznejistěl; čím víc se blížil, tím víc připomínal démona: „Dostaneš za vyučenou, protože jsi mi řekl, že jsem pes. Zabiju tě!“
Znenadání Bill pocítil, že má za zády stoku, a tím se dostal do pasti: „Pane, nebojím se umřít, protože mám v srdci Ježíše. Chci vám jen vysvětlit, že „pse“ jsem vám řekl omylem.“
Temná postava bezmyšlenkovitě zavrčela: „Zabiju tě!“ a zvedla zahnutou šavli a chystala se zaútočit.
Bill vykřikl, a právě v té chvíli uslyšel hlas přicházející seshora, který ho vybízel, aby se podíval nahoru. Z nebe letěl střemhlav dolů muž v bílém rouše. Nohu pevně postavil z pravé strany vedle Billa a přísně se svým neústupným pohledem podíval útočníkovi do tváře. Útočník couvl; šavle, kterou držel napřáhnutou vysoko ve vzduchu, se najednou zachvěla a vypadla mu z ruky. Pak se tato temná postava rychle otočila a zběsile se dala na útěk.
Muž v bílém rouše se obrátil k Billovi a usmál se — nakonec se dokázal usmát i Bill. Naklonil se, jak jen mohl, aby se mu mohl důkladně podívat do tváře, ale rysy andělova obličeje nešlo rozeznat. Anděl se těsně ovinul do svého roucha a vznesl se do nebe. Tím to vidění skončilo.
Co to mohlo znamenat? Nebyl si tím tak docela jistý, ale dokud se to neupřesní, pak to může vzít jako znamení, že Bůh pošle svého anděla, aby ho chránil před každou pastí, kterou mu ďábel položí do cesty.
William Branham vzal svou novou službu naprosto vážně. Věrný svému slibu kázal Evangelium při každé příležitosti. Dělil se se svou vírou v Ježíšově lásce a dobrotě se svými starými přáteli, náhodnými známými i s cizími osobami. Jedním z prvních lidí, které přivedl k Pánu, byl pan Short, zástupce šerifa, který mu v minulosti otrávil loveckého psa Fritze. Pak přivedl k Pánu i mnoho dalších. Neustále svědčil o Ježíši; nebál se promluvit ani v neobvyklých situacích, jako například na autobusových zastávkách, v autoservisech, na rozích ulic i v městských parcích — všude, kde mohl najít skupinu lidí, která byla ochotná se zastavit a naslouchat. Tím byla jeho víra neustále vystavována výzvě k souboji.
Jednou v sobotu večer kázal malé skupince lidí, když vtom kolem nich s taškou nakoupených potravin procházel jeden muž, který bydlel nedaleko parku. Bill ho znal. Tento muž kdysi studoval teologii a měl se stát katolickým knězem, ale na náboženství zahořkl a teď se považoval za bezvěrce. Zastavil se a na chvíli poslouchal. Žvýkal při tom velký chuchvalec tabáku. Nakonec mu to nedalo a ozval se: „Kazateli, mluvíš o Bibli, jako kdyby v ní bylo něco dobrého. Bible je ta nejubožejší kniha, jaká kdy byla napsána. Je tak svůdná, že by její četba měla být pro veřejnost zakázaná.“
Bill řekl: „No, žijeme ve svobodné zemi. Máte právo vyjádřit svůj názor.“
Nedostudovaný kněz odplivl hnědou řídkou tabákovou směs těsně vedle Billovy nohy a řekl: „Kazateli, ty věříš, že existuje Bůh?“
„Ano, pane, věřím.“
„Věříš taky, že ten Ježíš byl Bohem a člověkem?“
„Ano, pane. Věřím, že Ježíš Kristus byl člověkem a zároveň Bohem.“
„A věříš, že vstal z mrtvých v lidském těle?“
„Jistě.“
Muž si dal do úst další dávku tabáku a pokračoval: „Pokud ti dokážu, že neexistuje něco takového jako Bůh — člověk, uznáš to?“
„Ano, pane. Jistě.“
Na rtech muže se ukázal lstivý úšklebek: „Dobře, kazateli, řekni mi, kolik má lidské tělo smyslů?“
„Pokračujte, vždyť to sám dobře víte.“
„Ano, ale chci, abys je vyjmenoval.“
Bill rychle odříkal: „Zrak, chuť, čich, hmat a sluch.“
„Dobře, pokud byl tedy Ježíš člověkem — Bohem, jak sám tvrdíš, pak bychom Ho pomocí jednoho z těch smyslů museli poznat. Je to tak?“
Lidé kolem nich pozorně poslouchali. Bill opatrně poznamenal: „To zní rozumně. A dál?“
„Už jsi někdy Boha viděl?“
„Ano, jednou v noci, nedávno jsem…“
„Tak ať Ho můžu vidět i já,“ přerušil ho muž. „Nebavím se teď o víře. Mám stejné smysly jako ty.“
Bill řekl: „Viděl jsem Ho ve vidění.“
„Tak udělej něco, abych uviděl vidění i já.“
„To nemůžu. Jen Bůh může ukázat…“
Muž ho přerušil: „Pravdou tedy je, že ses s Ním nebyl nikdy schopen zkontaktovat pomocí žádného z tvých pěti smyslů.“
„Mohu Ho cítit,“ odpověděl Bill.
„Dobře, pokud Ho cítíš, udělej, abych Ho mohl cítit i já. Moje smysly cítění jsou na tom stejně dobře jako tvoje. Přiveď Ježíše sem, abych Ho mohl ohmatat, pak Mu uvěřím.“
Bill celý zmatený odpověděl: „Cítím Ho ve svém srdci.“
Muž odporoval: „Udělej teda, abych Ho ve svém srdci cítil i já.“
„Pokud uvěříte…“
„No, nejsem zvědav na tvou psychologii, chci znát pravdu,“ a přitom na Billovu nohu odplivl další žvanec tabáku.
Bill se ozval: „Prosím vás, pane, neplivejte mi na nohu.“
Nedostudovaný kněz se škodolibě usmál: „Dobře, kazateli, nějak ses do toho zamotal, netvrď, že ne! Nikdy jsi Ho neviděl, necítil, nenahmatal, nečichal ani neslyšel. A proto, pokud Ho těch pět smyslů není schopno poznat, tak prostě něco takového jako Bůh neexistuje a ty bys měl tyhle lidi nechat na pokoji a nesvádět je svými nesmysly.“
Muž uvedl silný argument. Bill se ve svém srdci modlil o moudrost. Odpověděl: „Pane, myslím si, že některé vaše myšlenky jsou dobré.“
Muž se spokojeně ušklíbl: „Zdá se, že už ti začíná svítat, co ty na to?“
„Možná ano,“ odpověděl Bill, „jste vychytralý, máte bystrý rozum.“
Muž si znovu odplivl a zasmál se: „Jistě, mám totiž zdravý rozum. Moje matka nevychovávala žádné hlupáky.“
„Moment. Řekl jste, že máte rozum?“
„Ano, jistěže mám rozum. Copak ho nemají všichni?“
„Je to lidský rozum?“ zeptal se Bill.
Muže to překvapilo: „Co to říkáš, hochu? Snad jsi ty neztratil svůj vlastní rozum. Samozřejmě, že lidský rozum.“
Bill řekl: „Pokud to teda je lidský rozum, jeden z lidských smyslů vám o něm musí říct, nemyslíte?“
„Hm, myslím, že…“
„Už jste někdy svůj rozum viděl?“
Teď to byl bezvěrec, který znejistěl: „No… lékaři můžou…“
„Ne mozek,“ přerušil ho Bill, „rozum. Mezi mozkem a rozumem je přece rozdíl. Mozek je něco, co dokážete uvidět, pokud se podíváte dovnitř hlavy; rozum, to jsou myšlenky, kterými mozek uvažuje. A rozum jste přece nikdy neviděl, nebo snad viděl?“
„Asi ne.“
Bill pokračoval: „Už jste někdy svůj rozum čichal nebo cítil, ochutnal nebo slyšel? Ne, nikdy, že ano? Pak podle vašeho názoru žádný rozum nemáte.“
„To teda mám,“ namítal rozzlobeně muž.
„A já zase vím, že mám Boha,“ řekl Bill s uspokojením, že docílil svého. Nakonec dostal Bill dobrý nápad. Mezi přítomnými stál chlapec, který měl na límci špendlíkem připíchnutou růži. Půjčil si od něj ten špendlík a řekl: „Teď se podívejte na podstatu věci, o které mluvíme,“ a píchl tím špendlíkem muže do ruky.
„Au!“ vyjekl muž.
„Cítil jste to?“ zeptal se Bill.
„Jistě,“ vyštěkl a zlostně si mnul ruku.
Billovi přeletěl úsměv po tváři: „To je zvláštní, já jsem nic necítil.“
Lidé kolem se začali smát.
„Já tě taky píchnu, ať víš, co to je“, zlobil se muž.
Teď dostal Bill svého protivníka tam, kam chtěl, a řekl: „A právě to je podstata té věci. Pokud přijmete toho stejného Krista, kterého jsem přijal já, pak Ho budete cítit stejně jako já.“
Bezvěrec odcházel nahněvaný, a i tak nepřesvědčený. Billa to nepřekvapilo. I když byl křesťanem pouze několik měsíců a vydal svědectví už mnoha lidem, poznal, že ani dobrý argument nedokáže člověka přesvědčit. Víra je zjevením, které pochází od Boha.