Služba Williama Branhama vyžadovala, aby se po celé týdny nacházel někde na cestách, když se pak vracel z misijního pole, doma se událo vždycky mnoho nových věcí. Meda byla velice podnícena, když se dozvěděla, že bylo konečně dohodnuto datum Billové nadcházející kampaně v Jižní Africe. Měl odletět z New Yorku 1. října roku 1951.
Když však Bill o této cestě přemýšlel, míval smíšené pocity. S jistou částí svých pochybností se podělil s Medou. Měla to být teprve jeho druhá cesta do zahraničí mimo hranice Severní Ameriky. Na jaře roku 1950, jeho obrovské uzdravovací kampaně ve Skandinávských zemích přitáhly veliké zástupy lidí a byly provázeny ohromujícími zázraky, včetně vzkříšení finského chlapce, který byl již asi půl hodiny mrtev a pak byl navrácen mocí Ježíše Krista zpět k životu. Bill očekával obdobné výsledky i v Jižní Africe, protože Bůh mu výslovně sdělil, aby tam jel.
V lednu roku 1950 Bill pořádal kampaň v Houstonu v Texasu, kde obdržel dopis od Florence Shirlaw Nightingaleové, která jej úpěnlivě prosila, aby přijel do Durbanu v Jižní Africe a pomodlil se za ni. Rakovina žaludku způsobila pozvolné umírání hladem. K dopisu slečna Shirlaw přiložila i letenku s fotografií, na níž byla žena, připomínající spíše egyptskou mumii. Billovi bylo velice líto, že k ní nemůže odletět. Bylo to zcela nemožné, zejména kvůli blížící se kampani ve Skandinávii. Její fotografie ho naplnila takovou lítostí, že se modlil slovy: „Bože, jestliže si přeješ, abych odjel do Jižní Afriky, prosím, uzdrav tuto ženu.“ K Billovému překvapení Florence Shirlaw přiletěla a přistála v Anglii soukromým letadlem, aby se tam s ním mohla setkat. A tam jednoho mlhavého dubnového rána roku 1950 ji Bůh zázračným způsobem uzdravil. Na základě toho Bill věděl, že si Bůh přeje, aby přijel do Durbanu v Jižní Africe a očekával, že Bůh bude v této zemi dělat mocné skutky.
Ale v té stejné době se ho však zmocňovaly určité obavy. Minulý rok na podzim, když byl v Shreveportu v Louisianě, na něj připadl Duch svatý a prorokoval, že v Jižní Africe na něj satan nalíčil past. Billa zajímalo, o jakou léčku by mohlo jít. Ve své představivosti se mu vybavovaly myšlenky o kouzelnících, kteří budou vyzývat moc Ježíše Krista. Ale to mu nedávalo o této léčce tak docela jasný obraz. Mohla existovat ještě jiná léčka, která na něj byla v Africe nalíčena, ale tu si nedokázal představit. Každopádně nebyl schopen se těchto myšlenek úplně zbavit.
Kromě dobrých zpráv mu Meda sdělila i jednu špatnou zprávu, která se týkala Billova přítele Williama Halla, který umíral.
„Snad ne bratr Hall,“ řekl s překvapením Bill. William Hall byl jeho první obrácenou osobou v probuzenecké kampani, kterou konal v Milltownu v Indianě před jedenácti lety. Později se tento muž stal pastorem Milltownské baptistické církve.
„Ano,“ odpověděla Meda. „Má rakovinu jater. Doktor Dillman řekl, že už zde dlouho nepobude. Přivezli ho do New Albany a teď leží v domě své sestry. A volal tě.“
„Dobrá, pojďme ho tedy navštívit.“
Když přišli do domu jeho sestry, Bill pohleděl na svého přítele a polekal se, když ho uviděl vyhublého, a smrtelně bledého. Kůže tohoto muže měla oranžovou barvu jako dýně. Bill se zeptal: „Co se stalo, bratře Halle?“
William Hall mu jen s velikou námahou odpověděl. „Bratře Branhame, lékaři už udělali všechno, co jen mohli. Domnívám se, že jsem na konci své cesty, jedině, že by Bůh udělal nějaký zázrak.“
Bill se tedy za svého starého přítele pomodlil. Když spolu s Medou odcházeli, paní Hallová je vyprovodila až před dům. Zeptala se: „Bratře Branhame, není zde ještě něco, co bys mohl udělat?“
„Je mi líto, sestro Hallová, to jediné, co mi zůstalo, je, abych se za něj modlil.“
Ona se podívala do prázdna a zamumlala: „Snad se najde ještě nějaký jiný lékař…“
„Lékaři a kazatelé se těší stejné vážnosti,“ řekl Bill. „Musíš jim důvěřovat, jinak ti nepomůžou. Samozřejmě, znám jednoho doktora, je to můj dobrý přítel, doktor Sam Adair. A domnívám se, že on je tím nejzodpovědnějším až tam, kam sahá lékařská věda.“
Paní Hallová se upřeně podívala na Billa. „Ráda bych věděla, zda by ten tvůj přítel, doktor Adair, nevyšetřil ještě jednou mého manžela.“
Bill odpověděl: „Poprosím ho.“
Když mu Bill zavolal, doktor Adair řekl: „Bille, já jednoduše zajdu do nemocnice a přečtu si jeho výsledky z laboratoře. Ty mi řeknou vše, co budu potřebovat.“ Později ráno doktor Adair zavolal: „Prozkoumal jsem si laboratorní vyšetření, tento muž trpí rakovinou jater. Tento druh rakoviny se nedá operovat a je nevyléčitelný. Je mi líto, ale on zemře.“
„A není zde nějaký odborný lékař, k němuž bys jej mohl poslat?“ Ptal se Bill.
„No, mohli bychom ho poslat k doktoru Ablesovi do Louisville. On je jedním z nejlepších odborníků v této zemi na rakovinu.“
Paní Hallová se chopila i tohoto stébla slámy a najala si sanitku, která zavezla jejího manžela na druhou stranu řeky Ohia na kliniku doktora Ablese.
Onoho večera jeden z dlouholetých přátel, pastor Johnson z Metodistické církve na Main Street v New Albany, telefonoval Billovi a prosil ho o jistou laskavost. „Bratře Branhame, mohl bys pro mě udělat jedno nebo dvě shromáždění? Byl bych velice rád, kdybys to pro mě udělal.“
„Můžu, ale já bych se nechtěl modlit za nemocné, bratře Johnsone. Když jsem doma, rád bych si odpočinul a vyhnul se této věci, protože když dochází k rozpoznávání, oslabuje mě to.“
„Přijď tedy a budeš jen kázat. Stačí mi jeden večer. A slibuji ti, že tě nebudu prosit o modlitbu za nemocné.“
„Dobře, bratře Johnsone. A kdy by to mělo být?“
„Perfektní by to bylo ve středu.“
Jelikož kazatel Johnson těmto shromážděním udělal reklamu ve středečním ranním rozhlasovém vysílání, toho večera se na 500 lidí natlačilo do svatostánku Metodistické církve při Main Street a asi stejný počet stál před budovou, a chtěl se dostat dovnitř. Jelikož okna modlitebny byla umístěna vysoko nad zemí, lidé nemohli nahlížet dovnitř, a proto dal diakon do oken reproduktory, aby mohli alespoň kázání poslouchat. Mezitím se Bill dostavil na místo, ale zástup na chodníku byl tak velký, že se nemohl dostat ani ke dveřím. Diakon jej proto nasměroval na opačnou stranu budovy do aleje, kde ho jiný muž dostal dovnitř otevřeným oknem; chytil Billa za zápěstí a vytáhl ho nahoru.
Když Bill tohoto večera kázal, mimo jiné řekl: „Nepůjdete do pekla kvůli tomu, že jste pili. Nepůjdete do pekla, že jste kouřili nebo žvýkali tabák. Nepůjdete do pekla, že jste lhali, podváděli nebo kradli. Nepůjdete do pekla, že jste cizoložili.“
Najednou nějaká metodistická maminka vyskočila a přerušila ho. „Kazateli Branhame, já tohle odmítám, to jsou přece všechno hříchy. Jestli člověk nejde kvůli těmto věcem do pekla, pak za co tedy?“
„Člověk jde do pekla za to, že nevěří Božímu Slovu. Jediný hřích, který Bůh odsoudí, je hřích nevíry. Všechny tyto ostatní věci jsou pouhými atributy hříchu. Vy je děláte, protože nevěříte. Je to zvláštní, že můžete v kostele sedávat celý svůj život a přitom stále neuvěřit Božímu Slovu! Bible říká, že kdo uvěří v Ježíše Krista a dá se pokřtít, bude spasen; ale kdo neuvěří, je již odsouzen!1Marek 16:16; Jan 3:18 Ježíš řekl:
„Kdo slyší má slova a věří tomu, který mě poslal, má věčný život, a nepřijde na soud. Jan 5:24
Ó, kdybyste doopravdy věřili Ježíši Kristu, že je Synem Božím, pak byste nežili tím stejným hříšným životem, jakým jste žili předtím, než jste se s Ním setkali.
Po shromáždění kazatel Johnson řekl: „Bratře Branhame, vím, že jsem ti slíbil, že tě nebudu prosit o modlitbu za žádnou nemocnou osobu, ale máme zde jistou učitelku nedělní školy, která je ve veliké nouzi. Jmenuje se paní Shaneová. Je to roztomilá osoba, jedna z těch nejvěrnějších členů; ale je neurotičkou. V posledních deseti letech navštěvuje nějakého psychiatra v Louisville, ale bezvýsledně. Mnozí z uzdravovatelů vírou se za ni modlili, ale jí to nic nepomohlo. Ona je v hrozném stavu. Její nervy, to je prostě politováníhodná záležitost. Mohl bys na ni jen vložit ruce a poprosit Boha, aby ji požehnal?“
„Dobře. A kde je?“
„Řekl jsem jí, aby počkala dole v suterénu pod schodištěm.“
Podle toho jakým způsobem popsal kazatel Johnson tuto ženu, vzbudil v Billovi představu, že se setká s ženou, která bude krocena a držena na uzdě. Místo toho se setkal s milou paní po třicítce, která na první pohled vypadala, že je úplně v pořádku.
„Dobrý den, bratře Branhame,“ řekla.
„Dobrý den, madam. Vy jste tou pacientkou, za kterou bych se měl pomodlit?“
„Ano, jmenuji se Shaneová.“
„Nevypadáte na to, že byste byla nemocná.“
„Já ve skutečnosti nejsem nemocná. A nevím, co se vlastně se mnou děje. Nemohu se prostě udržet pohromadě. Někdy mám pocit, že z toho zešílím.
Teď začal Bill pozorovat nepatrné známky neurózy v chování této ženy; nervózní pohyby prstů, cukání v koutku úst. Bill řekl: „Nemyslím si, že jsi pomatená, sestro. Ale dovol, abychom tento problém přinesli k Pánu Ježíši.“ Vložil na ni ruce a pomodlil se za ni, ale na konci modlitby neměl jistotu, že byla uzdravena.
O dva dny později byli Bill s Medou na nákupech v New Albany a tu se najednou na ulici setkali s paní Shaneovou. „Je ti trošku lépe, sestro?“ Zeptal se Bill.
„Ne, cítím se ještě hůře,“ povzdechla si. Nervózně pohybovala hlavou a neklid v jejich očích způsoboval, že její zrak při pohledu na ulici přeskakoval z jednoho objektu na druhý. Působila dojmem, že má smrtelný strach, jako kdyby se bála, že může být každou chvíli oloupena. „Bratře Branhame, já nemohu ani odjet z New Albany, protože kdybych to udělala, vím, že by se mi něco stalo. Myslím si, že jsem opravdu ztratila rozum.“
„Já si to nemyslím, sestro. Jsi křesťankou a žiješ nad hladinou hříchu?“
„Ano, jsem posvěcenou metodistkou a jsem znovuzrozená. Vyučuji mladé sestry každou neděli odpoledne v nedělní škole.“
„Dobře, pomodlíme se tedy ještě jednou.“ Bill sklonil hlavu a modlil se: „Bože, prosím Tě, smiluj se nad touto ubohou paní, prosím o to ve jménu Ježíše Krista. Amen.“ Když se loučili, Bill měl pocit, že tato věc ještě stále není u konce.
Následujícího dne pak nějací známí přivezli paní Shaneovou do Billova domu. Ona se jim však stavěla na odpor a křičela: „Vezměte mě domů! Nemůžu odjet z New Albany, jinak zemřu!“ Když se k ní Bill pokusil promluvit, ona pomateně pletla, že nesmí odjet z New Albany, jinak, že se může otevřít země a pohltit ji. Bill se znovu modlil a ona se utišila; ale Bill se nenechal oklamat tím, že byla uzdravena. Něco opravdu hluboce ukrytého sužovalo tuto ženu.
Paní Shaneová si toho byla rovněž vědomá. „Bratře Branhame, já věřím, že když se za mě pomodlíš, až na tobě bude pomazání, teprve pak budu uzdravena.“ A pak řekla svým přátelům: „Příště, až bratr Branham bude pořádat nějakou uzdravovací kampaň poblíž New Albany, říkám vám o tom už teď, že bych tam chtěla být, i kdybyste mě museli přivést na uzdě, i kdybyste mě tam museli přitáhnout, i kdybych dupala nohama a křičela.“
Odpoledne telefonoval Billovi doktor Sam Adair. „Bille, doktor Able mi předložil svůj názor týkající se tvého přítele. Bylo by nejlépe, kdybys to jeho manželce vyřídil ty. Pan Hall zemře nejpozději do čtyř dnů.“
„Nemůžete pro něj už nic víc udělat?“
„Bille, to je rakovina jater! Játra nejde z člověka odstranit, aniž by nezemřel. On prostě umírá. A domnívám se, že jakožto kazatel by měl být na tuto věc připraven.“
„Ó, jeho duše je s Bohem v pořádku; ale tak bych ho nerad viděl odcházet. Je mu teprve 55 let. Pán má pro něj ještě spoustu práce. Nechápu, proč ho Bůh chce vzít.“
„Ano, to není jednoduché pochopit. Někdy se s tím prostě musíme smířit.“
Bill s Medou odjeli k paní Hallové. Její poslední naděje se rozbila o skálu reality, byla stísněna zármutkem. Bill se ji snažil utěšit: „Sestro Hallová, pamatuj, že je křesťanem. On je hotov odejít. Apoštol Pavel řekl o křesťanech: ‚Jestliže tento pozemský stánek bude zbořen, máme jiný, který na nás očekává‘2Korintským 5:1. A bratr Hall na tom bude daleko lépe, když odejde. Samozřejmě ve tvém věku a v bezdětném manželství zůstaneš sama. Ale zapamatuj si, Bůh ví, co je nejlepší a dělá, co je nejlepší.“
„Ale já nevím, co si bez něj počnu,“ lamentovala.
„Pojďme tedy a pomodlíme se ještě jednou,“ navrhnul Bill.
William Hall byl po celý týden v neustálém pohybu mezi vědomím a bezvědomím. Zrovna teď upadl do bezvědomí. Jeho růžová kůže byla jako z vosku. Bill s Medou a paní Hallovou se znovu modlili, a prosili Boha, aby se smiloval, a ušetřil jeho život.
Předtím, než Bill odešel, paní Hallová ho úpěnlivě prosila: „Bratře Branhame, neřekl ti Bůh ohledně toho něco ve vidění?“
„Je mi líto sestro Hallová, ale neřekl ani slovo. Modlil jsem se z hloubi svého srdce. Patrně si Bůh opravdu přeje, aby bratr Hall zemřel.“
„Myslíš, že opravdu zemře?“
„Ano, věřím, že ano, protože o tom svědčí všechny příznaky. Musí to být vůle Páně, ač to nemohu potvrdit s jistotou.“
Bill s Medou odjeli domů. Jako obvykle před jeho domem parkovala dlouhá řada aut. Na tucet cizích lidí čekalo, aby se s ním mohli vidět. Bill se modlil za jednoho každého z nich. Poslední osoba odjela krátce po půlnoci. Bill opřel svoji pušku, kterou používal k lovu veverek, o dveře ložnice. Posadil se na kraj své postele a nastavil budík na čtvrtou hodinu ráno. Jelikož doma nenacházel svůj odpočinek, chtěl odjet brzy ráno do lesa a několik hodin lovit veverky, a pak si trochu zdřímnout někde pod stromem. Aspoň tam v lesích jej nikdo nebude vyrušovat ze spánku.
Ve čtyři hodiny jej probudil budík. Bill nejistě vylezl z postele a tápal po svém oblečení. Dotknul se okenní žaluzie, povytáhl ji jen natolik, aby se mohl podívat ven. Někdy lidé přijížděli i uprostřed noci a přespávali v autech; čekali pak do rána, až se on bude moci za ně pomodlit. Dnes bylo na příjezdové cestě prázdno a to znamenalo, že by měl bez otálení vyrazit na lov.
Vzal si pušku ráže 22, rozsvítil světlo v síni a šoural se do koupelny, přitom si protíral ospalé oči. Když byl asi v polovině síně, uviděl nevýrazné zelené jablíčko, které jakby viselo na stěně. Bill si pomyslel: „Proč manželka pověsila takové škaredé, červivé jablko na stěnu?“ Přistoupil blíž, aby se lépe podíval. Najednou si uvědomil svůj omyl. To jablko nebylo připevněno ke stěně; vznášelo se ve vzduchu!
Poklekl na jedno koleno, odložil pušku, sundal si klobouk z hlavy a řekl: „Co si můj nebeský Otec přeje oznámit svému služebníkovi?“
Pak se jiné zelené jablko, celé pokryté strupy, ukázalo vedle toho prvního… a pak další, a další, dokud se pět nepěkně vyhlížejících strupovitých jablek nevznášelo jako hrozen. Zatímco to Bill všechno pozoroval plný úžasu, najednou veliké bezúhonné žluté jablko udeřilo shora do toho hroznu. Bill uslyšel křupavý zvuk, byl to zvuk, jako když se člověk zakousne do křehkého ovoce. Takovým způsobem bylo těch pět zelených jablíček pohlceno tím žlutým jablkem.
Vidění pominulo, ale to nadpřirozené světlo přesto zůstávalo dál, vířilo pod stropem a vydávalo zvuk, jakoby větrného víru. To světlo už nebylo viděním. Bill znovu řekl: „Co si přeje můj Pán oznámit svému služebníkovi?“
„Vstaň,“ přikazoval anděl, „jdi a řekni Williamu Hallovi: ‚Tak praví Pán, nezemřeš.‘“
A v tu chvíli světlo zmizelo.
Všechny myšlenky na lov veverek byly ty tam. Běžel rychle do ložnice, probudil svou manželku a řekl jí o této dobré novině. Zeptala se: „Ó, můžu jet s tebou?“
A tak společně odjeli do domu, kde ležel na smrtelné posteli William Hall. Sluníčko už vykukovalo nad vrcholky stromů, když přijeli na místo. Maggie Hallová seděla na posteli vedle svého manžela; znavená a apatická, hladila ruce svého manžela.
„Jak mu je?“ Zeptal se Bill.
„Ještě žije, bratře Branhame, ale asi brzy zemře. Co se stalo, že vypadáš tak rozjařeně a tváříš se tak vesele?“
„Sestro Hallová, mám ‚Tak praví Pán‘ ohledně tvého manžela.“ Zalapala po dechu: „A dobrou zprávu?“
„Ano, sestro Hallová.“ Pak se Bill obrátil k němu: „Bratře Halle, slyšíš mě?“
Jeho víčka se pohnula a slabým hlasem promluvil: „Copak jsem ještě naživu?“
„Ano, teď ještě neodejdeš. Mám pro tebe slovo od Pána. Asi před dvěma hodinami jsem spatřil vidění. Bratře Halle, jak dlouho jsi byl nemocen?“
Byl příliš sláb, aby si na to vzpomněl. William Hall si začal protírat oči a obrátil zrak ke své manželce a zasípal: „Maggi, řekni mu to.“
„Teď je tomu asi pět měsíců.“
Bill přikývnul. „Myslel jsem si to. Brzy ráno jsem měl vidění, velkého žlutého jablka, které polklo pět malých zelených červivých jablíček. Ta zelená jablíčka znázorňují měsíce, kdy byl bratr Hall nemocen. A od teďka se mu bude vracet zdraví. Je to ‚tak praví Pán‘!“
Když se Bill vrátil domů, zatelefonoval svému příteli Samu Adairovi: „Doktore, vzpomínáš si na toho muže, který měl zemřít do čtyř dnů. Pán mi právě řekl, že bude žít.“
Sam Adair jej přerušil. „To není možné. Jak by mohl žít s rakovinou jater?“
„Já nevím, ale bude žít, protože to řekl Pán.“
„Bille, nerad pochybuji o tvých slovech; viděl jsem příliš mnoho úžasných věcí, které tě provázejí, než abych mohl zpochybňovat to, co mi říkáš. Ale ten starý lékař se na to bude chtít podívat dříve, než tomu uvěří.“
„Dobrá, neumřeš stářím, dokud to neuvidíš, protože se to opravdu stane.“