Po Camdenu uspořádal William Branham týdenní uzdravovací kampaň v Pine Bluff, v Arkansasu, načež se přemístil do Little Rocku, hlavního města státu. Kazatel Brown pronajal velikou posluchárnu nedaleko budovy sídla vlády. Touto dobou si Bill získal pověst široko daleko a ta se šířila od úst k ústům, takže zástup, který se zúčastnil shromáždění v Little Rocku, byl větší než v Camdenu. Kapacita posluchárny se brzy ukázala nedostatečná a mnozí lidé zůstali před budovou. Hned první večer vysvětlil Bill andělské pověření a podělil se svědectvím z Camdenu a Pine Bluff. Pak vybídl ty, kteří prosili o modlitbu, aby vytvořili řadu po jeho pravé straně. Stovky lidí se najednou postavily a postupně a ve velikém zmatku tvořili řadu. Znovu a znovu pianista opakoval nápěv písně „Jenom věř“, zatímco lidé jeden po druhém přicházeli dopředu, aby se za ně pomodlil. Když se před ním postavila nějaká osoba, Bill uchopil svou levou rukou pravou ruku pacienta. Jestliže tato osoba byla nemocná, Bill ihned pocítil vibrace pulsující v jeho paži jako elektrický proud o nízkém napětí. Pak jeho levá ruka zčervenala a otekla, jako kdyby byla infikovaná, a na její horní části se ukázala řada bílých boulí. Podle vzoru těch pruhů na kůži mohl stanovit nemoc dotyčné osoby. Pak promluvil do mikrofonu k obecenstvu a sdělil, o jaký problém se jedná: žaludeční vředy, tuberkulózu, rakovinu, a tak dále. Jeho diagnóza byla vždy správná. Pak se modlil a pokáral démony ve jménu Ježíše Krista. Jakmile démoni opustili pacienta, Billova ruka se vrátila do normálního stavu. Pak prohlásil pacienta za uzdraveného a věnoval se další osobě v řadě.
V té chvíli byl z úst lidí, kteří to sledovali, slyšet spontánní obdiv. Tito muži a ženy ještě nikdy nic takového neviděli. Měli uprostřed sebe zřejmý důkaz Boha. To mnohé přimělo k vroucím slzám a pláči.
Bill žasnul nad svým darem stejně tak jako ostatní. Před svým pověřením ho nikdy ani nenapadlo, že by choroboplodné zárodky mohly pulsovat životem. Nyní nejenže cítil tyto vibrace, ale mohl pozorovat fyzické reakce, které způsobily na jeho levé ruce rudý otok a bílé boule, které vytvořily nějaký vzor v závislosti na nemoci. Čím více Bill tento dar používal, tím víc se učil o způsobech démonů. Například teď už věděl, proč pruhy na kůži, na dolní části jeho ruky ustupovaly dozadu. Bylo to kvůli tomu, že démoni byli ovlivněni přítomností anděla.
Duchovní význam vibrací, způsobených zárodky nebo viry, se stával rovněž zřetelnější. Ve svém volném čase mezi bohoslužbami si Bill četl znovu a znovu Nový zákon a snažil se pochopit službu uzdravování Ježíše, Petra a Pavla (aby mohl pochopit tu svou). Snažil se skloubit tato Písma se svými vlastními postřehy z moderní medicíny a připadalo mu, že tyto nemoci mají dvě stránky — fyzickou a duchovní. Ta fyzická úroveň, to byl vlastní zárodek nebo vir, který medicína může spatřit pomocí mikroskopu. Ale odkud se vzaly tyto zárodky virů? V žádném případě ne od Boha. Zárodky a viry čerpaly svůj život ze života daného Bohem osobě, kterou napadly. Když četl biblické popisy uzdravovací služby samotného Ježíše, Bill zjistil, že zárodky a viry byly pouze fyzickým projevem démonických sil. Stejně tak jako u každého jiného živého tvora existuje fyzická a duchovní stránka jeho života, tak je to i u každé nemoci. Lékaři medicíny se soustřeďují na fyziologii nemoci, zatímco Bill měl co do činění s démonologií. To znamení v jeho ruce mohlo zachytit vibrace onoho démonického života, který útočil na Bohem daný život lidské bytosti.
Bill věděl, že otok na jeho ruce nemůže nikoho uzdravit, ale zato může vybudovat víru. Protože nadpřirozené zjevení nemoci mohlo vzbudit u dotyčné osoby víru natolik, že on nebo ona mohli uvěřit a přijmout uzdravení. Ježíš řekl: „Můžeš-li tomu věřit; všechno je možné věřícímu.“ A byl to Ježíš, který vykonal to uzdravení — jak tehdy, tak i nyní.
Samozřejmě, že ne každé lidské trápení vyžadovalo to nadpřirozené znamení za účelem jeho odhalení. Některé problémy byly viditelné na pohled. Jeden muž měl například veliké, červené vole visící na krku. Jakmile Bill požádal Ježíše o uzdravení tohoto muže, to vole zbělelo, odpadlo na podlahu a skutálelo se k Billovým nohám. A novinář pohotově udělal fotku, která se na druhý den objevila na první stránce v novinách na důkaz toho zázraku.
Jeden starý ochrnutý muž, který po léta belhal o berlích, byl před zraky všech uzdraven a opustil pódium nesa berle nad hlavou s výkřiky a oslavováním Ježíše Krista. Na druhý den večer na začátku bohoslužby se tento muž posadil dopředu s nápisem na svých zádech: „JEŽÍŠ KRISTUS JE TENTÝŽ VČERA, DNES I NA VĚKY.“ Když Bill vystupoval na pódium, tento muž se postavil a hlasitě zavolal: „Hej, kazateli, chtěl bych ti něco říct.“
Bill toho člověka poznal. Řekl: „Co to má být, tati?“
„Jsem nazarejec, a když jsem tě poprvé slyšel kázat, myslel jsem si, že jsi rovněž nazarejcem. Potom, když jsem viděl přicházet do shromáždění tolik letničních, pomyslel jsem si, že musíš být letniční. Potom jsem od tebe slyšel, že jsi baptista. Nechápu to.“
„To je přece jednoduché, tati,“ odpověděl Bill, „jsem letniční — nazarejec — baptista.“ Když se zástup přestal smát tomu neškodnému vtipu, Bill řekl: „Vlastně reprezentuji Pána Ježíše Krista v Jeho milosti. Písmo říká, že jedním Duchem jsme pokřtěni do jednoho těla a stáváme se jedním lidem. Ježíš se vás tudíž nezeptá, zda jste byli metodisté či baptisté. On nás bude soudit podle toho, co je v našich srdcích.“
Každý večer proudily stovky lidí dopředu k modlitbě. Pro Billovo tělo to byla obrovská zátěž, když přihlédneme k tomu, že se modlil za nemocné do jedné, druhé a někdy i do třetí hodiny ranní. Kazatel Brown jej odvedl strnulého a přetíženého vyčerpáním do jeho hotelového pokoje, kde si nemohl dopřát více než šest hodin neklidného spánku.
Jednoho jitra jej kazatel Brown probudil kvůli naléhavé potřebě. „Dole je pan Kinney z Memphisu, v Tennessee. Asi jeho přítel, pan D-, který je poštmistrem zde v Memphisu, umírá na astmatický zápal plic. Pan Kinney přiběhl sem, aby tě požádal, jestli by ses nepomodlil za pana D-. Pan Kinney ti už rezervoval letenku do Memphisu na dnešní ráno. Měl bys to stihnout zpět do večerní bohoslužby. Já půjdu dolů a přivedu jej.“
Bill sotva stačil na sebe hodit kabát, když najednou uslyšel šum mocného větru. V domnění, že to je venku, pomyslel si, „Aj, tam musí být větrné počasí.“ Pak ale zpozoroval nadpřirozené světlo v pokoji visící ve vzduchu, kroužící a pulsující svou energií. Bill poklekl vedle postele. Brzy nato uslyšel hlas anděla, který řekl: „Nechoď tam. Jeho čas se naplnil.“ Potom světlo zmizelo. Bill se postavil a sundal si kabát.
O několik minut později se kazatel Brown vrátil s mužem, na němž byla patrná tíseň a znepokojení. „Bratře Branhame, jmenuji se Kinney. Můj přítel pan D- je teď v bezvědomí, ale já mám víru, že Bůh může…“
Bill ho přerušil. „Pane, před několika minutami se se mnou setkal Duch svatý a varoval mne, abych s vámi nejezdil, protože tak praví Pán: ‚Tten muž zemře‘.“
„Myslíš si, že je to beznadějné?“
„On už asi nebude žít, když se vrátíte. Ale budu se za to modlit dál. Zavolejte mi zítra ráno a sdělte mi jeho stav — jestli bude umírat nebo už zemřel dřív, než jste tam dorazil. Nevolejte mi večer, protože budu na bohoslužbě do druhé nebo třetí hodiny ráno.“
Tohoto večera, po několika hodinách modliteb za nemocné, kazatel Brown řekl: „Bratře Branhame, řekni mi, kdy si budeš chtít udělat krátkou přestávku. Chtěl bych ti ukázat něco v suterénu posluchárny. To je případ, jaký jsi ještě neviděl.“
Znaven námahou uvítal Bill přestávku, aby si na chvíli mohl odpočinout. „Mohu si udělat přestávku už teď,“ řekl. Zatímco lidé v modlitební řadě zůstali na svých místech v očekávání, kazatel Brown vedl Billa do suterénu, kde se setkali s mladým mužem stojícím na prvním schodu schodiště. Vypadal jako typicky arkansaský sedlák, měl na sobě vybledlou modrou košili a kalhoty s náprsenkou. Svýma skleněnýma, stísněnýma očima hleděl do suterénu. Bill se rovněž podíval a byl zděšen tím, co uviděl. Během celého svého života ještě neviděl takový obraz. Uprostřed této veliké místnosti se svíjela na podlaze mohutná, svalnatá žena v bílém tričku a tmavých šortkách. Bill odhadoval její věk na 30 až 35 let. Ležela na zádech a její nohy a ruce byly zvednuty nahoru. Na jejích nohou byly stopy krve způsobené mnohými řeznými ranami. Bill se obrátil zpět k muži na schodišti a nevěřícně se zeptal: „Bratře, to je tvoje manželka?“
„Ano, bratře Branhame.“
„Aj! Co se jí stalo?“
„Lékař se domnívá, že narození posledního dítěte u ní způsobilo předčasný přechod. Dal jí nějaké injekce, ale její stav se tím nejenže nezlepšil, ale zešílela z toho. Dva roky byla v ústavu pro duševně choré. Prodal jsem svoji farmu, abych měl dostatek peněz a nějak ji z toho dostal, ale nic, co lékaři vyzkoušeli, nepomohlo. Bratře Branhame, doma mám čtyři děti. Když jsem se dozvěděl o té duševně choré ženě z Mississippi, která byla onehdy uzdravena ve tvém shromáždění, prodal jsem svého mula, abych měl peníze na zaplacení sanitky pro převoz své manželky sem.“
„Proč jí krvácejí nohy?“
„V ústavu mi dovolili vzít ji sem pouze na jeden večer. Ale když se ji pokoušeli naložit do sanitky, nebyli toho schopni. Vzal jsem tedy s sebou čtyři bratry ze své církve, a tak se nám podařilo ji dostat do auta. Cestou sem ji tito čtyři muži nebyli schopní udržet, a tak vyrazila všechna okna v zadní části auta. Když jsme ji přivedli sem do této budovy, smýkala námi na všechny strany. Nakonec jsme ji dostali sem do suterénu a položili ji na záda. Ona tak zůstala ležet s rukama a nohama nahoru.“
Bill se soucitně díval na tuto šílenou ženu, jak ležela na podlaze uprostřed pokoje, její zakrvácené ruce a nohy byly zvednuty nahoru. Bill řekl jejímu manželovi: „Přiblížím se k ní a uvidím, jestli nepocítím nějaké vibrace.“
V očích muže se v tu chvíli zračila hrůza. „Bratře Branhame, nepřibližuj se k ní. Ona tě zabije.“
Nedbaje na varování, Bill se blížil k šílené ženě, která pozorovala s napětím jeho počínání. Bylo jí to vidět z očí. „Dobrý večer,“ řekl Bill a sáhl po její ruce.
V tu chvíli, kdy jeho ruka sevřela její zápěstí, udělala prudký přemet a silně sebou trhla, takže Billa málem srazila k zemi. Její váha nepřesahovala 85 kg, ale zdálo se, že má sílu větší než čtyři normální ženy dohromady. Poté ho k sobě přitáhla a Bill se obával, že mu může polámat kosti. Vytrhnul svou nohu a prudce ji rukou odstrčil od sebe. Tím uvolnil svoji ruku a rychle utíkal ke schodišti.
Šílená žena ho sledovala, stále leže na zádech, usilovně se plazila po betonové podlaze jako obrovský had a stále ze sebe vydávala nelidské skřeky. Na půli cesty ke schodišti změnila svůj směr a místo ke schodišti zamířila k dřevěné lavičce, opřené o stěnu. Udeřila hlavou do rohu lavičky tak prudce, že z ní létaly třísky. Krev zabarvila její vlasy. Vzala kus dřeva do ruky a mrštila jím po svém muži. Dřevo minulo cíl jen o pár centimetrů a udeřilo do stěny tak silně, že se z ní na zem sesypala omítka.
„Bratře Branhame,“ naříkal manžel, „je pro ni ještě nějaká naděje?“
„Pohleď, bratře,“ řekl Bill a položil ruku na mužovo rameno. „Jediné, co ti mohu říct, je — když byl ke mně poslán anděl, řekl mi, že pokud budu upřímný a budu schopen přimět lidi, aby mi uvěřili, pak On uzdraví nemocné. Máš tuto jednoduchou víru a můžeš věřit, že Ježíš Kristus, Syn Boží, vyhání démony?“
Sebral v sobě celou svoji odvahu a řekl: „Ano.“
Když to uslyšela tato posedlá žena, zaječela: „Williame Branhame, ty se mnou nemáš co do činění. Sem jsem ji přivedl já.“ Pak se začala posunovat po zádech k Billovi.
„Co to má znamenat?“ zeptal se udiveně muž. „Vždyť si přece nepamatuje ani své vlastní jméno! Za poslední dva roky neřekla ani jediné slovo.“
„To není ona,“ řekl Bill, „to je démon, který ji drží ve svém područí. Ví, že ji bude muset opustit, jestli jen teď budeš věřit Pánu Ježíši Kristu. Spojíme se tedy v modlitbě.“
Žena znovu zaječela: „Ty se mnou nemáš nic do činění!“ Bill sklonil hlavu a modlil se: „Nebeský Otče, ve jménu Tvého Syna Ježíše Krista, ať ji ten ďábel opustí.“
Žena zůstala ležet tiše na zemi. V následujícím okamžiku se zhroutila a ležela na zemi jako bez života. Její muž se zeptal: „Co mám teď udělat?“
„Jakmile skončí bohoslužba, vezmi ji zpět do ústavu. Budeš-li věřit, pak se to musí stát. Dej mi vědět, jak to s ní dopadlo.“
Na druhý den ráno pronikající sluneční paprsky otevřely Billovy oči. Otočil na podušce hlavu a chtěl se podívat z hotelového okna na dvůr a tu najednou překvapen spatřil ženu sedící vedle jeho postele. Její šedivé vlasy byly pevně upnuty vzadu do drdolu a měla na sobě světle hnědý kostým s bílým živůtkem. Ona se na něho nedívala, ale seděla stranou u stěny, takže ji mohl sledovat z profilu. Vypadala, že je ztrápená.
Bill si zneklidněn pomyslel: „Jakpak se tato žena mohla dostat do mého pokoje? Dveře jsou přece zamčené a zde na podstavci leží klíč.“
Pozvedl se tedy na loktech a zvídavě řekl: „Madam?“ Pak u stěny vedle této ženy zpozoroval sedícího muže. Byl to vysoký muž se šedivými vlasy. Měl na sobě světle hnědý oblek a sportovní světle červenou vázanku. Jeho tvář byla rovněž zasmušilá. Žena otočila hlavu k tomuto muži a oba se na sebe usmáli.
„Co to znamená?“ pomyslel si Bill. Posadil se na posteli. Když to udělal, pak už nebyl v posteli, ale stál na pódiu v kostele, který nemohl poznat. Kousl se tedy do prstu, aby se přesvědčil, že nespí. Bolest jej ujistila o tom, že je při plném vědomí. Uvědomil si tedy, že upadl do vidění.
Kostel pomalu zmizel a Bill se nacházel znova v posteli. Pozoroval onoho šedovlasého muže a ženu. Oni se na něj usmáli, pokynuli hlavami a spokojeně se usmívali, jako kdyby byli šťastní. Pak oba zmizeli.
Bill zavřel oči a zašeptal: „Bože, nerozumím tomu, prosím, ukaž mi, co to znamená.“ Domníval se, že tito dva lidé se večer objeví v modlitební řadě. Stalo se to už několikrát předtím, že spatřil před bohoslužbou ve vidění nějakého člověka a později večer, když viděl dotyčnou osobu přicházet v modlitební řadě, věděl, že se Bůh chystá učinit v životě toho člověka něco neobvyklého. Vidění tohoto druhu ukázalo obvykle Billovi přesně to, co se má stát v průběhu této modlitební bohoslužby. Ale toto vidění zůstalo zastřené naprostým tajemstvím.
Bill vzal do ruky Bibli, která ležela na podstavci, a poprosil: „Pane, kde chceš, abych dnes ráno četl z tvého Slova?“ Pak náhodně otevřel Bibli. Stránky se otevřely v 2. Královské, 20. kapitole. Bill četl místo, kde Pán poslal proroka Izaiáše ke králi Ezechiáši, aby mu vyřídil, že jeho čas se naplnil; nemoc, která ho postihla, byla smrtelná. Král Ezechiáš se obrátil tváří ke stěně a horlivě se modlil o prodloužení času. Pán vyslyšel Ezechiášovu modlitbu a promluvil k Izaiáši: „Jdi a řekni mému služebníku Ezechiášovi, že mu přidám ještě dalších 15 let.“
Právě v této chvíli zazvonil telefon. Bill zvednul sluchátko v přesvědčení, že to bude pastor Brown. Ukázalo se, že to byl pan Kinney z Memphisu. Bill na tento případ už zcela zapomněl, ale teď si vzpomněl. „Ano, bratře Kinneyi, jakou zprávu pro mne máš?“
Pan Kinney s potížemi vysvětloval: „Bratře Branhame, seděli jsme vedle něj celou noc. On je v takovém stavu, že nás každou chvíli opustí.“
„Řekni mi, bratře Kinneyi, jestli paní D- nosí světlý kostým s bílým živůtkem?“
„Ona má ten kostým na sobě právě teď. Odkud to víš? Bratře Branhame, ty ji znáš?“
„Ano. Řekni paní D-, aby si vzala sluchátko.“
Bratr Kinney zaváhal. „Již jsem jí zopakoval, co jsi mi řekl.“
„Rád bych si s ní promluvil.“ Bill trval na svém. Brzy poté se na druhé straně linky ozval nejistý, rozrušený ženský hlas. Bill řekl: „Sestro D-, tak praví Pán, ‚tvůj manžel bude žít.‘ Věříš tomu?“
Paní D- neodpověděla. Bill uslyšel ve sluchátku nějaký rozruch a pak se v telefonu opět ozval pan Kinney. „Co jsi jí řekl, bratře Branhame? Ona omdlela.“
„Řekl jsem jí, že její manžel bude žít. Popsal jsem ho, protože před chvílí jsem ho viděl ve vidění. Dalším letadlem přiletím do Memphisu. Čekej mne na letišti.“
Když Bill přišel do nemocnice v Memphisu, potkala se s ním na chodbě sestra pana D-. Celá podrážděná s nelibostí drze řekla: „To je nápad! Nějaký fanatický kazatel se sem přijel modlit za mého umírajícího bratra. Považuju to za trapas.“
Bill vešel dovnitř s přesvědčením: „Satan teď není schopen poslat dost ďáblů, aby to překazil. Vlastně se to už stalo, protože to je Tak praví Pán.“ Setkal se s ošetřovatelkou, která vycházela z pokoje.
„Je tam uvnitř nějaký lékař nebo ošetřovatelka?“
„Ano,“ řekla, „jsou tam dva lékaři.“
„Prosím, řekněte jim, aby na chvíli odešli.“
Lékaři odešli, přitom vypadali velice rozhořčeně. Bill okamžitě poznal muže chřadnoucího pod kyslíkovým stanem. Byl to ten, kterého ráno uviděl ve vidění. Pan D- ležel na zádech se strnulým a zakaleným zrakem upřeným do stropu. Bill natáhl ruku pod kyslíkový stan a vzal toho muže za ruku. Jeho ruka okamžitě otekla s rytmickými údery a vibracemi zápalu plic. „Bratře D-, slyšíš mě?“
Paní D- řekla: „Můj manžel, bratře Branhame, leží v bezvědomí už dva dny.“
Bill se podíval na tuto starší ženu. Vypadala přesně tak, jak ji uviděl ve vidění. „Nepochybuješ o tom, co jsem ti řekl, že ne?“
„Ne, vůbec ne.“
Nyní Bill obrátil svou pozornost zpět k umírajícímu muži a modlil se: „Drahý Bože, vím, že to jsou tito lidé, které jsem spatřil dnes ráno ve vidění. Nyní ve jménu Ježíše Krista, prosím, uzdrav toho muže.“ Přestože měl oči zavřené, cítil, že otok z jeho ruky mizí, protože přestalo bušení. Pak Bill pocítil stisk mužovy ruky. Bill otevřel oči a uviděl, jak si pan D- navlhčuje rty jazykem.
Paní D-, která stála na konci postele se zavřenýma očima, se stále ještě modlila.
Bill řekl: „Pane D-, znáte mne?“
Muž pozvedl hlavu a řekl: „Ano, ty jsi bratr Branham.“
Teď jeho manželka škubla překvapením hlavou. Náhle si uvědomila realitu, skočila pod kyslíkový stan a volala: „Tati! Tati!“ — Zahrnovala ho polibky a objímala ho. Bill bez jediného slova vyklouznul z pokoje a stihnul další letadlo do Little Rocku.
Po dvou dnech měl pan D- k snídani šunku s vejci a byl propuštěn z nemocnice. Během několika dnů opět vykonával práci poštmistra.