V polovině ledna roku 1948 telefonoval Williamu Branhamovi malý David Walker, mladý kazatel, s nímž se setkal v Long Beach v Kalifornii před deseti měsíci.
„Nazdar, bratře Branhame, volám ti z Miami na Floridě. Před dvěma týdny jsem tady zahájil evangelizační bohoslužby a nějak se mi nedaří.“
„Oč jde?“
„Mám stan, který může pojmout asi 2 500 lidí, ale až doposud do něho přichází každý večer pouze hrstka lidí. Jsem na rozpacích.“
„To je zvláštní.“ S vědomím, jak dovedně dokáže tento mladý chlapec kázat, byl Bill překvapen tím, že Davidova shromáždění jsou tak uboze navštěvována. „Máš nějaké tušení, co zdržuje lidi, aby nepřicházeli?“
„Myslím si, že to je závist a nedůvěra mezi vedoucími církvemi v této oblasti. Jakmile se dozvěděli, že sem přijíždím, každá církev, která působí ve městě, předvedla svého ‚chlapce — kazatele‘. Těžko se tomu dá uvěřit, ale každý den se v Miamských novinách uveřejňují dvě stránky inzerátů o ‚chlapcích — kazatelích‘ pořádajících své probuzenecké bohoslužby. Oni se musí obávat toho, že kdyby si mě přišel poslechnout někdo z jejich členů, mohli by o něj přijít.“
„To je hanba,“ řekl Bill. Dobře věděl, jak titěrné důvody a závist mohou nakazit vedoucí představitele církví.
„Veliká škoda, že křesťané nemohou přilnout k sobě blíž v Kristově lásce.“
„Určitě je to tak.“ Malý David se odmlčel, pak přistoupil k tomu, kvůli čemu vlastně volal. „Bratře Branhame, mohl bys přijet do Miami a pomoct mi z toho vybřednout?“
Bill si vzpomněl na onu březnovou noc v Long Beach, když ten chlapec, evangelista, byl tak laskav a zaměnil posluchárnu, kterou měl pronajatou, kvůli tomu, aby kapacita obou budov lépe odpovídala počtu jejích posluchačů. Jelikož Bill tak mohl ukončit ve větší a dražší posluchárně, chtěl vyrovnat rozdíl pronájmu ve dvou splátkách. Malý David ale nepřijal peníze, řekl: „Možná mi někdy pomůžeš ty.“
Nyní se Billovi naskytla příležitost toto odplatit. „Jistěže přijedu.“
Nastoupil do prvního vlaku směřujícího na jih a vyrazil na dlouhou cestu. Když projížděli Tennessee, pocítil blížícího se Pánova anděla. Bill ve zděšení cítil, jak se mu ježí vlasy na zátylku. Navzdory tomu, že v uplynulých 21 měsících se Bill s andělem Páně setkal mnohokrát, přesto si nemohl zvyknout na jeho nadpřirozenou přítomnost. Jeho zděšení se zmírnilo, když pocítil, že přichází vidění. Hluk spolucestujících slábnul a drnčení kol vagónu pomalu mizelo. Zanedlouho osobní vůz zmizel úplně… Bill se ocitnul v kopcovité krajině, zeleň vysokých cedrů byla roztroušená mezi skalami, které převyšovaly jedna druhou v dlouhých tabulích. Jeho pozornost přitahoval mladý chlapec, mezi osmi až deseti lety, který ležel rozmačkaný a nehybný na okraji vozovky. Vypadalo to, že je mrtvý. Bill se k němu přiblížil, aby mohl uvidět jeho rysy — plochý nos, hnědé oči, hnědé vlasy, jako kdyby byly upravené nešikovnýma rukama. Měl na sobě ošumělý oděv, který mu připadal cize — podkolenky vytažené pod kolena, golfky s velikými knoflíky vysoko nad pasem. Zde se musela stát nehoda, protože obličej chlapce byl odřený a znetvořený. Na jedné noze měl botu, ale druhá chyběla. Bill nezpozoroval žádnou známku života.
Zatímco Bill stál a pozastavoval se nad tím, co by to mohlo znamenat, anděl Páně se k němu přiblížil z pravé strany a zeptal se: „Myslíš, že by ten chlapec mohl žít?“
Bill odpověděl: „Nevím, pane.“
Teď se anděl postavil do zorného pole a ukázal mu, že má pokleknout vedle toho mrtvého chlapce a že má na něho vložit ruce a modlit se za něj. Za chvíli se chlapcovy plíce naplnily vzduchem a posadil se. V té chvíli vidění skončilo. Bill se najednou ocitl na svém sedadle ve vlaku drkotajícím se státem Tennessee. Krátce po příjezdu do Miami se s ním malý David podělil se zprávami z novin. Na titulní stránce bylo v černém orámování oznámení o příjezdu kazatele Williama Branhama, který bude po dobu pěti dnů ve městě konat uzdravovací bohoslužby. Zbytek stránky byl plný větších, okázalejších oznámení o jiných uzdravovacích bohoslužbách v místních církvích.
Malý David si povzdechnul: „To se stalo druhý den poté, co jsem umístil oznámení o tvém příjezdu. Jakmile to přečetli, ihned si všechny denominace ve městě vyhledaly někoho, kdo káže Božské uzdravování v jejich církvích.“
„Přál bych si, aby pochopili, že tu nejsme kvůli tomu, abychom založili nějakou novou skupinu,“ komentoval Bill. „Jsme tu pouze kvůli tomu, abychom byli nápomocni podpořit Kristovu věc.“
Ale navzdory všem pokusům místních církví podkopat jeho působení, jméno ‚William Branham‘ bylo přitažlivé samo o sobě. Když Bill v ten večer přijel na své první shromáždění, spatřil půl stanu zvědavých diváků. Bill pozdravil lidi. Pak, ještě předtím, než přistoupil k věci uzdravování, popsal vidění, které se mu dostalo, když projížděl Tennessee. Bill doporučoval posluchačům: „Zapište si to na volnou stránku ve svých Biblích; pak dávejte pozor a sledujte — ten chlapec bude vzkříšen z mrtvých mocí Ježíše Krista. Nevím, kde a kdy se to stane, ale zcela určitě se to stane, protože to je ‚Tak praví Pán‘. A když se to uskuteční, uveřejníme to v novém časopise, který má v záměru vydávat bratr Gordon Lindsay.“ Gordon Lindsay, stále nadšený potenciálem jedinečné Billovy služby, propůjčil své manažerské schopnosti této věci. Navrhnul Billovi, aby si vzal pomocníka, který by mu zařizoval shromáždění a přihlížel ke všem detailům kampaní, a tím umožnil Billovi zcela se soustředit na modlitbu za nemocné. Úspěch Billovy severozápadní pacifické kampaně uspořádané Lindsayem byl důkazem hodnoty této myšlenky. Nicméně, Lindsay si tuto práci nerezervoval pro sebe, přinejmenším ne na celý úvazek. On měl jiné ambice.
Gordon Lindsay začal vydávat časopis, který by byl oficiálním orgánem Branhamových kampaní, měl obsahovat články o uběhlých shromážděních a oznamovat nadcházející události, právě tak jako zveřejňování svědectví těch, kteří byli uzdraveni. Lindsay chtěl nazvat tento časopis Hlas uzdravení. Jakmile Bill souhlasil s tímto nápadem, Lindsay začal pracovat nad publikací. První měsíční číslo ‚Hlasu uzdravení‘ bylo připraveno asi během dvou měsíců.
W. M. Branham s F. F. Bosworthem
Hned první večer prošlo modlitební řadou v Miami asi sto lidí. Víra narůstala, když bylo publikum svědkem, jak Bill zjevoval nemoci darem ve své ruce. Většina případů byla uzdravena a staly se některé významné zázraky, včetně dvou od narození slepých chlapců, kteří oba obdrželi zrak. Zprávy o těchto zázracích přinesly ranní noviny. To vzbudilo zájem místní rozhlasové stanice a oba chlapci byli pozváni do studia k rozhovoru. Bez rozpaků a s horlivostí tyto dvě děti vydaly svědectví o uzdravující moci Ježíše Krista. To povzbudilo zájem veřejnosti — u některých ze zvědavosti, jiných se vzrušením, a ještě jiných se skepticismem.
Jeden posluchač rádia byl poznamenán obzvláštním trojnásobným dojetím. Kazatel Fred Bosworth poznal uzdravující Kristovou moc z první ruky, protože na toto téma kázal nesčetněkrát během uplynulých čtyřiceti let. Už ve dvacátých letech bratr Bosworth vedl veliké probuzenecké bohoslužby v tuctech amerických měst, volal hříšníky k pokání a vybízel křesťany k víře v Boha ohledně uzdravení z jejich neduhů. Jeho energický styl a řádná prezentace se prokázala tak úspěšně, že po jednom shromáždění v roce 1924 v Ottavě v Kanadě odhadem 12 000 lidí našlo spasení v Ježíšově milosti. Pak velká ekonomická krize ochromila jeho evangelizační snahy. Když se ve třicátých letech scvrkaly příjmy pro financování těchto velikých probuzeneckých kampaní, stalo se to obtížnějším.
Fred Bosworth ustupuje z misijních polí a stává se pionýrem rozhlasové evangelizace. Založil Národní rádio-evangelizační tažení. Napsal také dvě knihy: Křesťanské vyznání a Kristus je lékař. Později odešel do důchodu a přestěhoval se na Floridu.
Nyní v 71 letech si už po dobu několika let užívá zaslouženého odpočinku. Myslel si, že po všem, čeho ve svém životě docílil, nastoupilo období zahálčivých a bezstarostných dnů. Ale když uslyšel v rozhlase ony dva chlapce, kteří vydali svá svědectví, v jeho nitru se pohnulo něco nepředvídaného. Slepí od narození? A teď že mohou vidět? V průběhu let byl Fred Bosworth svědkem mnoha zázraků — němí promluvili, hluší slyšeli, chromí chodili, rakovina zmizela. Ve skutečnosti obdržel na 200 000 svědectví napsaných od lidí, kteří byli uzdraveni skrze jeho službu. Ale nikdy neviděl ani neslyšel, že by lidé slepí od narození obdrželi zrak. Co to je za člověka, ten William Branham? Je to podvodník? Nebo Duch Boží působící tak mocně skrze něj, jak ještě nikdy neviděl? Fred Bosworth cítil nejen zvědavost, ale rovněž i vzrušení. Asi by si to měl ověřit.
Kazatel Fred Bosworth nebyl sám, který si to chtěl prozkoumat. Do konce týdne do Billových shromáždění přicházelo více lidí, než se mohlo vměstnat do stanu. Mnozí se otočili a vraceli se zpět domů, ale tisíce jich stálo před stanem ve víře, že se jim naskytne nějaká příležitost dostat se do modlitební řady. Pro veliký počet lidí toužících po modlitbě se Bill rozhodnul, že nebude používat daru rozpoznání své ruky. Šlo to příliš pomalu. Místo toho přiměl lidi, aby kolem procházeli v takzvané „rychlé řadě“ a to tak, že na ně položil své ruce a krátce se za ně pomodlil; zatímco oni procházeli dál.
V průběhu posledního večera probuzení v Miami, před koncem bohoslužby, malý David přistoupil k Billovi a řekl: „Je tam nějaký táta, který dělá rozruch. Zdá se, že jeho syn se dnes utopil v zavlažovacím kanálu. Otec se celý týden zúčastňoval těchto shromáždění a slyšel tvé vidění o tom malém chlapci, který bude vzkříšen. Nyní se ptá, zda se to vidění nevztahuje na jeho syna. On byl tento týden svědkem tolika uzdravení a zázraků, že věří, že by se to mohlo stát, a nedovolil pohřební službě sáhnout na své dítě, dokud se na ně nepůjdeš podívat.“
„Milerád půjdu a podívám se,“ řekl Bill. Proklestil si cestu k zarmoucenému otci, stačil však pouze letmý pohled, aby to poznal. Řekl otci: „Je mi líto, ale to není ten chlapec, kterého jsem viděl ve vidění; ten měl rozcuchané hnědé vlasy a vypadal na osm až deset let. Tvůj syn má pěkně ostříhané černé vlasy a není mu víc než pět. A tvůj syn je příliš pěkně oblečen. Chlapec ve vidění byl oblečen opravdu chudě. Navíc, tvůj syn utonul. Chlapec, kterého jsem spatřil ve vidění, byl rozmačkaný, jako kdyby se mu stala nehoda. Je mi líto, pane, ale mohu pouze poprosit v modlitbě o útěchu pro vaši rodinu.“
Během posledního večera v Miami bylo tolik lidí, kteří se toužili dotknout Boha, že Bill zformoval modlitební řadu do čtyřstupu, aby se tak mohli modlit současně s malým Davidem — on na jedné straně a malý David na druhé. Uprostřed té masy a tíhy do sebe strkajících stovek lidí Bill uviděl žalostný obraz mladé dívky, které pomáhala procházet modlitební řadou starší žena. Dívka se namáhala v těžkých výztuhách na nohou sahajících jí do pasu. Když procházela kolem, stačilo, že se jen krátce dotknul její ruky a pocítil démonické vibrace dětské obrny. Zpozoroval rovněž, že dívka nemá dost víry k uzdravení. Bill odtáhl dívku stranou a řekl: „Miláčku, postav se za mne a modli se, aby Bůh upevnil tvou víru.“ Zmrzačená dívka udělala, co jí bylo řečeno, a chvíli se přidržovala Billa za konec kabátu, zatímco sklonila hlavu a modlila se. Bill obrátil svou pozornost zpět k modlitební řadě. Za chvíli pocítil, že dívčina víra začíná narůstat jako údery srdce — bum – bum, bum – bum, bum – bum. Otočil se k ní a řekl: „Teď, miláčku, ve jménu Ježíše Krista kárám démona, který tě svázal. Satane, vyjdi z ní.“ Bill pohleděl na starší ženu, která s ní přišla, a nařídil: „Sundej teď z ní ty výztuže.“
Žena se zděsila. „Ale, bratře Branhame, ona se sama na nohou neudrží!“
„Paní, nepochybuj. Udělej, co ti bylo řečeno.“ Žena polkla slinu a byla viditelně plná úzkosti. Ale začala odvazovat a dávat pryč výztuže. Náhle pronikavý výkřik přehlušil hluk davu. Bill se otočil a uviděl, že ta předtím ochrnutá dívka teď držela výztuhy nad hlavou a dělala dlouhé kroky sem a tam po pódiu tak, jak chodí všechny ostatní děti.
To byl zázrak, který nemohl uniknout nikomu sedícímu ve stanu. Víra lidí prudce stoupala a lidé usilovali dotknout se Billa, když procházeli kolem. Bill se modlil za tolik lidí, kolik jen zvládnul, tak rychle, jak jen mohl. Během několika minut pocítil další specifický tah víry. Otáčel hlavu, hledal ten zdroj. Pak ho zpozoroval. Bill přistoupil k mikrofonu a řekl: „Pane, ty tam úplně vzadu, čtvrté sedadlo od uličky, v bílé košili. Pociťuji tvou víru zřetelně až zde. Postav se. Ježíš Kristus tě uzdravil.“
Onen muž se postavil a současně zvedl ruce nad hlavu. Ale jakmile zvedl ruce, jak jen mohl, náhle je pustil dolů a překvapeně se díval na jednu z nich. Pak zakřičel. To přitáhlo pozornost ženy, která seděla vedle něj. Když se i ona podívala na mužovu paži, byla překvapena a prudce pozvedla ruce, radostně přitom poskakovala a nekontrolovatelně křičela.
Bill opět obrátil svou pozornost k modlitební řadě, zatímco Fred Bosworth se postavil a proklestil si cestu do zadní části stanu. Když se ten uzdravený muž nakonec utišil, Bosworth se zeptal: „Pane, jsem kazatelem Evangelia, jsem zvědav, co se ti přihodilo. Můžeš mi to říct?“
Muž napřáhnul ruku. „Podívej na ni,“ řekl vzrušeně.
„Vypadá jako normální ruka,“ řekl Bosworth.
„Ona je normální! To je zázrak. Před několika lety jsem spadl z koně na tuto ruku. Od té doby byla zmrzačená a ochrnutá — až do dneška!“ Energicky pohnul prsty a tím chtěl ukázat, jak dobře fungují.
Bosworth se zeptal: „Proč jsi tedy nešel do modlitební řady jako ti ostatní?“
„Dnes večer jsem přišel jako kritik. Ale čím víc jsem poslouchal, tím víc jsem začínal věřit, že Bůh stále může uzdravovat a konat zázraky. A když jsem viděl, jak té malé dívce byly sundány výztuže, byl jsem si jist, že Bůh může rovněž uzdravit moji zmrzačenou ruku.“
Bosworth si zatím klestil cestu vpřed, aby upoutal Billovu pozornost, řekl: „Kazateli Branhame, jsem také kazatelem Evangelia a chci ti položit otázku. Jak jsi mohl vědět, že ten muž tam vzadu měl víru k uzdravení?“
„Najednou jsem pocítil slabost,“ vysvětlil Bill. „Věděl jsem, že něčí víra mocně táhne z toho daru, a tak jsem se začal rozhlížet dokola. Zdálo se mi, že se všechno soustřeďuje na toho muže.“
Fred Bosworth si ohromeně plácnul po tváři. „Vždyť to je právě to, co se přehodilo Ježíšovi, když ta žena trpící krvácením se dotknula jeho šatu. On řekl, že pocítil, jak z Něho vyšla moc. Moc je síla. Mohu něco říct k tomuto obecenstvu?“
„Ano, prosím.“
Když Bosworth přistoupil k mikrofonu, podělil se se všemi s tímto zázrakem a dodal: „To dokazuje, že Ježíš Kristus je tentýž včera, dnes i na věky. Ten dar, který byl v Ježíši Kristu, byl jako Atlantický oceán, který naráží svými vlnami na břeh; dar, který je v našem bratrovi, je jako lžíce vody, která byla z něho vzata. Ale ty stejné chemikálie a minerály, které jsou obsažené v oceánu, jsou rovněž v této lžíci.“
Příští den večer Fred Bosworth s Billem společně večeřeli v hotelu. Bosworth vyprávěl Billovi o některých zázracích, jichž byl svědkem během čtyřiceti let své služby.
„A přesto po všechna ta léta,“ poznamenal, „jsem nikdy neviděl nic podobného včerejšímu večernímu shromáždění.“
A tak Bill sdělil staršímu kazateli, jak se s ním v roce 1946 setkal anděl Páně a jak jej pověřil přijetím daru Božského uzdravování pro všechny lidi na světě. Vysvětlil mu znamení na ruce, jak může rozpoznat nemoci pomocí vibrací na ruce — těch způsobených démonickým životem, které způsobí otok na jeho ruce provázený boulemi na povrchu ruky ve formě určitých vzorů. Najednou Fred Bosworth zapomněl na svůj důchod. „Bratře Branhame, mohl bys upotřebit nějak mé zkušenosti? Rád bych s tebou cestoval a pomohl ti, kdekoliv bych jen mohl.“
„Bratře Bosworthe, mít takovou společnost, to by byla pro mne čest. Už jsem se dokonce modlil o manažera.“ Když opustili hotel, procházeli se nábřežím a hovořili o druhém Kristově příchodu. Slunce právě zapadalo za pláží rozprostírající se před hotelem. Zpěněné vlny umývaly stopy těchto dvou mužů. Bill si všiml pružnosti chůze Freda Boswortha, tak odlišné od jeho vláčení unavených nohou. Bill se cítil vyčerpán, i když dnes dlouho spal. Měl pocit, že sotva zvedá nohy z písku. Zeptal se: „Bratře Bosworthe, kolik je ti let?“
„Sedmdesát jedna.“
„Kdy jsi měl nejlepší formu?“
„Právě teď, bratře Branhame. Jsem jako dítě bydlící ve starém domě.“
Bill mu záviděl jeho svěžest. Jemu bylo 38 a únavou se cítil jako bez života. Co vlastně bylo důvodem toho, že se cítil tak sklesle?
V březnu si Bill naplánoval, že bude znovu ve Phoenixu, tentokrát na celotýdenní uzdravovací kampani. V ten den, kdy přijel do města, se Bill zmínil o své chronické únavě před pastorem, který sponzoroval ona shromáždění. „Bratře Branhame,“ řekl pastor, „tvůj problém vězí v tom, že jsi příliš upřímný. Když se modlíš za Boží děti, měl bys na vše ihned zapomenout. Koneckonců, je to Boží věc, jestli tito lidé přijmou své uzdravení nebo ne.“
„Nevěděl jsem o tom, že bych mohl být příliš upřímný, pokud jde o dílo Páně,“ poznamenal Bill. „Myslel jsem si, že čím upřímnější budu, tím lépe si mne Bůh bude moct použít.“
„Dobrá, ale pokud se budeš chtít udržet na takové úrovni,“ varoval pastor, „pak se nervově zhroutíš.“
Bill odjel do pouště na modlitbu. „Nebeský Otče, jak jsem jen mohl tak zeslábnout? Jiní kazatelé tento problém nemají. Bratr Bosworth mi řekl, že zůstával v takové službě jako já celá léta a nikdy mu to nevadilo. Možná měl více Ducha svatého než já. Jestli to je můj problém, pak prosím, Pane, dej mi více Ducha svatého, abych se mohl držet statečněji.“
Udělal přestávku, rozhlížel se po poušti porostlé hruškovitými kaktusy, palo verde a stromy mesquito. Všude vpovzdálí okolo něj čněly strmě nahoru z pouštní roviny drsné hory. Když Bill naslouchal, zdálo se mu, jako by slyšel Boha promlouvajícího — ne, že by Ho slyšel, nýbrž v jeho myšlenkách — promlouvajícího: „Tito muži se spoléhali na svou vlastní víru a kázali skrze své vlastní slovo. Tvoje síla je tak odčerpávána kvůli tomu nadpřirozenému daru.“
Najednou se mu oživilo jedno místo Písma, které mohl pochopit. Vzpomněl si, jak měl jednou prorok Daniel vidění a fyzicky se tím trápil mnoho dnů. Bill si rovněž vzpomněl na poznámku Freda Boswortha o ženě, která se dotkla cípu Ježíšova roucha. Ježíš řekl, že z něj vyšla síla. Toho odpoledne, když se Bill vracel z pouště, jeho tělo balancovalo na samém pokraji zhroucení, ale v každém případě teď pochopil proč.
Během svého druhého večera ve Phoenixu, když se modlitební řada blížila ke konci, Bill uchopil za ruku podsaditou ženu. Zpočátku nebyl schopen objasnit vibrace, které pocítil. „Máš buď rakovinu, nebo ženskou nemoc; obě tyto nemoci se projevují stejně. Moment… To je ženská nemoc. Je to to? Blíží se to rakovině. Neměla jsi život ustlaný na růžích. Ne, musela jsi hodně pracovat. Ale dnes večer může Ježíš to břemeno z tebe sejmout, jestliže tomu uvěříš.“
Další v řadě byl muž středního věku v hezkém obleku. Bill jej vzal za ruku. „Pane, necítím žádné vibrace. Ať už tě trápí cokoliv, není to způsobeno zárodkem.“
Ten zalkal. „Bratře Branhame, domnívám se, že jsem se zachoval jako pokrytec, když jsem přišel do modlitební řady a nejsem nemocen, ale to byl jediný způsob, jak jsem se mohl k tobě dostat. Slyšel jsem, že jsi chudý. Chtěl jsem ti dát oběť.“ Držel šek. Bill tento šek jemně odstrčil. „Nepřijímám oběti.“
„Pohleď, chci tím jenom vyjádřit svou vděčnost Pánu. Včera večer jsem přivezl do modlitební řady na invalidním vozíku svou ženu. Když ses za ní pomodlil, začala po 16 letech chodit.“
„Ale já jsem ji neuzdravil,“ trval na svém Bill. „Uzdravil ji Ježíš Kristus.“
„Dobrá, já jsem naftařem z Texasu a napsal jsem ten šek na 25 000 dolarů na tvé jméno…“
Bill vzal šek z mužovy ruky a roztrhl jej vedví, pak složil tyto dva kusy a znovu je roztrhl. Pak mu je vrátil zpět. „Pane, nechci vaše peníze. Přál bych vám, aby vaše rodina mohla být mocně spojena s Ježíšem Kristem.“
Poslední osobou, za kterou se toho večera modlil, byla žena, která se jen tak tak přibelhala. Její muž ji neustále uklidňoval, když si razila cestu ke schůdkům, na nichž stál Bill. Uchopil ji za ruku a řekl: „Také necítím žádné vibrace.“
„Mám artritidu,“ řekla mu žena.
„Dobře, pak to je jasné,“ řekl Bill. „Vibrace mají původ v bakteriích. Nepociťuji tvé potíže, jelikož jsou způsobené kyselinou. Ale přesto tě Ježíš Kristus může uvolnit, pokud mu budeš věřit. Dar, který mi dal, neuzdravuje, ale má povzbudit lidi k víře. Ježíš Kristus je jediným lékařem.“
Když se Bill začal modlit za tu artritickou ženu, oči se jí obrátily v sloup a její svaly se uvolnily, jako kdyby upadla do vytržení. Mezitím co hostující pastor přistoupil k mikrofonu a chtěl rozpustit shromáždění, tato žena stála jako oslněná s očima vytřeštěnýma na Billa, dívajíc se, jak vrávoravým krokem odcházel z pódia k bočnímu východu. Za několik dnů se manžel této ženy ptal na dveře Billova hotelového pokoje. Bill jej pozval dál. „Bratře Branhame, nikdy ses se mnou nesetkal, ale setkal ses tento týden s mou ženou v modlitební řadě. Ona měla artritidu a byla poslední osobou, za kterou ses v ten večer modlil.“
„Ano, vzpomínám si. Jak se jí daří?“
„Vypadá to, že její artritida je na ústupu, ale je něco jiného, v čem není v pořádku. Ona mluví, jako kdyby byla pomatená.“
„Co tím míníš?“
„Poté, co ses za ní pomodlil, dokud jsme nedojeli domů, budila dojem, jako kdyby byla ve vytržení. Na druhý den ráno se mě zeptala: ‚Kdo to byl ten druhý muž, který tam sestoupil, když se bratr Branham za mě modlil?‘ A já jí řekl: ‚Tam už nikdo jiný nebyl.‘ Ona řekla: ‚Ó, ano, byl.‘ To byl statný, snědý chlap, měl černé vlasy, které mu splývaly na ramena.“
„Bratře Branhame, o kom ona mluví? Ty jsi byl na pódiu sám.“
Bill si uvědomil, že viděla anděla Páně, ale ještě to nechtěl říct. „Pane, byli jste už někdy, vy nebo vaše žena, na mých shromážděních nebo slyšel jste už někdy můj příběh?“
„Ne, my jsme o tobě nikdy neslyšeli, až teprve tento týden.“
„Aha! Vyprávěj mi podrobněji o tom jiném muži, kterého tvoje manželka viděla se mnou na pódiu. Co on tam dělal?“
Billův host se neklidně vrtěl, jako by měl starost, že jeho příběh bude neskutečný. „Ona řekla, že viděla, jak se ten muž dívá na tebe, zatímco ty ses modlil za ni. Když ses pomodlil, ten muž se podíval na moji ženu a řekl: ‚Ty jsi sem přišla, protože jsi chtěla být uzdravena. Neboj se, modlitba bratra Branhama bude vyslyšena a ty se uzdravíš.‘ Pak se ten muž znovu na tebe podíval a řekl mé ženě: ‚Nevypadá bratr Branham příliš hubený a slabý? Ale za nějaký čas bude znovu při síle.‘ Když jsi pak odcházel, ona řekla, že pozorovala, jak ten muž jde spolu s tebou k bočnímu vchodu. Bratře Branhame, já jsem tam byl také. Vím, že tam nestál nikdo kromě tebe a mé manželky. Můžeš mi to nějak vysvětlit?“
Bill rozvážně vysvětloval: „To je anděl Páně, který se mi zjevil. Jsem unavený a ztrápený; je dobré, že jsem se dozvěděl, že za nějaký čas budu znovu v pořádku.“