Za oponou času

Mezi 28. únorem a 13. březnem 1960 William Branham pronesl čtrnáct kázání v Phoenixu ve státě Arizona. V úterý večer 8. března kázal na téma „Rozpoznání ducha“. Uprostřed narůstajícího odporu k jeho službě chtěl dokonale ujasnit své motivy vůči každému. Poukázal na to, že Jan přikázal křesťanům, aby prověřovali duchy a přesvědčili se, jestli jsou z Boha nebo ne.^{1Jan 4:1−3} Bill naléhal na křesťany, aby rozpoznávali ducha každé služby tím, že se budou dívat na cíle těchto kazatelů. Co se snaží dotyčný kazatel docílit? Snaží se upoutat pozornost na svou vlastní osobu a tím vyvýšit sám sebe? Nebo se snaží o prospěch své vlastní organizace? Snaží se odstranit každého jiného člověka z obzoru, tak aby byla patřičně viditelná pouze ta jeho skupina? Takový duch je špatný.

Ježíš nevyvyšoval sám sebe, ale odevzdal slávu svému Otci. Pravý kazatel vždycky použije svůj dar k budování Kristova těla, a to způsobem, který přinese slávu Bohu. Pravý kazatel nebude nikdy usilovat, aby lidi rozdělil, ale bude vždy usilovat, aby lidi přivedl dohromady — nikoliv však do denominace, ale do jednoty ducha. Pravý prorok (a novozákonní prorok je kazatel) bude vždy lidem poukazovat směrem od vlastní osoby ke Golgotě.

Bill řekl: „Nestraňte se člověka, který nepatří k vaší skupině. Rozpoznávejte jeho ducha. Jestliže spěje k tomu stejnému cíli, ke kterému spějete vy, pak můžete mít obecenství, pracujete pro jedno společné dílo — je to věc Kristova.“

Mojžíš byl pravým prorokem, protože jeho jediným motivem bylo docílit něco pro království Boží. On opustil bohatství a slávu, kterou mohl mít v Egyptě, aby mohl pomoci Božímu lidu naplnit jejich poslání. Přirovnejme Mojžíše k falešnému prorokovi Balámovi. Balám měl opravdový prorocký dar, ale chtěl ho použít, aby se obohatil a ke své vlastní slávě. Bill řekl: „Jestliže vidíte nějakou osobu s velikým darem, která se snaží vykonat něco k vlastní slávě, vaše vlastní rozpoznání ducha vám říká, že to je falešné.“

„Když je člověk pomazán Duchem Božím, bude jednat jako Bůh a Boží skutek nevede nikdy k tomu, aby nás rozdělil. Boží skutek je, aby nás přivedl k sobě, protože jsme jedno v Kristu Ježíši. Božím úmyslem je přivést nás dohromady. Milujte jeden druhého. Pravý prorok, pravý učitel, bude usilovat o to, aby přivedl církev do jednoty Ducha, aby lidé mohli rozpoznat Boha. Měli bychom mít rozpoznání ducha, abychom mohli rozpoznat ducha, který je v člověku, abychom se přesvědčili, jestli to je nebo není Duch Boží.“

Z Phoenixu Bill odjel do Tulsy v Oklahomě. Tam začal 26. března v sobotu, kázal devětkrát v průběhu devíti dnů a skončil v neděli ráno 3. dubna kázáním na téma „Jak orlice rozhazuje své hnízdo“. Vyprávěl, jak matka orlice vystele své hnízdo kožešinou, aby je udělala pohodlným svým mladým orlíčatům.

Když nastane čas, aby létaly, odstraní kožešiny a hnízdo udělá nepohodlným. Stejně tak to někdy Bůh dělá v našem životě, že se Jeho děti cítí nepohodlně, protože chce, aby se naučily něčemu novému, aby se mohly pozvednout výš.

V neděli odpoledne dostal zprávu od svého starého známého, Orala Robertse, který v Tulse bydlel. Roberts upadl a poranil si nohu a přál si, aby Bill přišel do jeho domu a pomodlil se za něj. Když Bill přijel do Robertsova velikého, nádherného domu, zastihl Robertse v posteli. Koleno měl tak oteklé, že nebyl schopen ohnout nohu. Zatímco se Bill modlil k Ježíši, aby ho uzdravil, krevní cévy se v Robertsově koleně daly hezky do pořádku a otok se začal zmenšovat. Během několika minut byl Oral Roberts schopen vstát z postele a vyprovodit Billa k hlavnímu vchodu.

Když se loučili, Roberts se zeptal: „Viděls už moje nové kancelářské budovy?“

„Ne, bratře Robertsi. Ráno bych rád navštívil Tommy Osborna; zastavím se i tady, abych viděl i tvé sídlo.“

„Dobrá. Budeš tím ohromen. Pamatuj na to, že ty jsi sehrál jistou úlohu v budování mé organizace. Ty jsi mě inspiroval, když jsem byl mladý a právě jsem začínal svou službu.“

V pondělí Bill navštívil centrálu celosvětově známého misionáře Tommy Osborna. Bill promluvil ráno hodinu v jejich modlitebně, kde se scházel jeho personál k uctívání a modlitbě, předtím než začínali své každodenní povinnosti. Pak ho vzal na prohlídku budovy. Mapa světa zakrývala celou jednu stěnu Osbornové kanceláře. V mapě byly napíchány stovky špendlíků a ukazovaly místa, kde Osborn podporoval křesťanské misionáře. Řekl: „Bratře Branhame, jsem pouze jedním z tvých učedníků; ty jsi tím, který mě tam poslal.“ Pak dal bratru Branhamovi suvenýr — byla to soška afrického domorodce s kouskem dřeva v ústech. Osborn řekl: „Určitě víš, kolik tisíc lidí jsme z tohoto osvobodili.“

Následně Bill odjel k novostavbě správní budovy Orala Robertse, která pokrývala přibližně jeden městský blok a stála několik miliónů dolarů. Pan Fischer vzal Billa na prohlídku. Vstoupili skleněnými dveřmi do vstupní haly obložené mramorem z dovozu. Tuto místnost zdobila zrcadla a sochařská díla, dokonce samotný strop byl uměleckým dílem. Byl složen ze složitého vzoru utkaného z hliníkových dílců; ale to byl pouze počátek těchto zázraků. Bill pak uviděl zvukové studio, kde Roberts produkoval své rozhlasové nahrávky a televizní programy; pak tiskařský lis, na kterém tisknul svůj měsíčník Vody uzdravení a mnoho kanceláří plných jeho manažerů, účetních, sekretářek a různých úředníků a stovky zařízení IBM, které zpracovávaly poštu. Když skončili prohlídku a vrátili se zpět do vstupní haly, zřízenec ho varoval: „Pane Branhame, budete mít problém se odtud dostat, u hlavního vchodu na vás čeká přinejmenším 50 lidí.“

„Je zde nějaký vedlejší východ?“ Zeptal se Bill.

„Ano,“ řekl pan Fischer, „vrátíme se zpět chodbou ke dveřím označenými ‚exit‘, vedou na parkoviště vyhrazené pro zaměstnance. Když mi dáte klíč od vašeho auta, objedu to na tuto stranu a vyzvednu vás.“

Následujíce jeho pokynů se Bill ocitl venku, a obdivoval vnější architekturu a děkoval Bohu za všechno, co ten jeden muž byl schopen docílit. Bylo to potěšitelné pomyslet, že kdysi Orala Robertse inspiroval.

Ale pak, jako když se kyvadlo zhoupne na druhou stranu, se jeho emoce zhouply jiným směrem. Za pět dnů mu bude 51 let, a čeho on docílil, co by mohlo mít nějaký trvalý význam? Od roku 1933 kázal bezprostředně miliónům lidí kolem světa; spatřil tisíce vidění, modlil se za stovky tisíc lidí a viděl stovky tisíc uzdravení a zázraků. Udělal z toho někdy na světě nějakou podívanou? Když porovnal službu Tommy Osborna a Orala Robertse se svou vlastní, úspěchy těchto studentů jakoby zastiňovaly úspěchy jejich učitele. Musel by se stydět, kdyby měl ukázat Osbornovi a Robertsovi svou vlastní kancelářskou budovu — starý mobilní dům, kde jeho sekretářka na částečný úvazek odpovídá na jeho poštu na starém psacím stroji. A co se týče jeho finančního postavení, jeho bankovní účet v současné době právě čítal méně než 150 dolarů.

„Drahý Bože,“ pomyslel si smutně, „domnívám se, že mi nemůžeš důvěřovat ani po té finanční stránce, ani co se týče zodpovědnosti, jako těmto dvěma bratrům.“

A právě tehdy, tak jasně, jak jen mohl slyšet, uslyšel hlas: „Tvým údělem jsem JÁ.“

Kyvadlo zastavilo svůj melancholický pohyb uprostřed své dráhy a vrátilo se zpět do polohy, ve které pocítil pokoj a radost. Bill řekl: „Děkuji Ti, Pane, jsem šťasten, že Ty jsi mým dílem.“ Pan Fischer objel autem budovu a přijel z druhé strany. Bill si v autě pomyslel: „Na konci cesty, poté co se zhostím posledního kázání a pomodlím se svou poslední modlitbu, mi Bůh možná dá malý díl samého Sebe tam na druhé straně.“ To byla ta nejpotěšitelnější myšlenka ze všech.

Bill cestoval domů a uvažoval o těch třech shromážděních, která měl v průběhu desíti následujících dnů naplánovaná v Kentucky. Když ho tři z jeho Kentuckých přátel prosili, aby kázal po jednom večeru v jejich domácích městech, Bill měl ve svém srdci nevýrazný pocit, jako kdyby Duch svatý chtěl naznačit „ne“; ale každopádně odpověděl „ano“. Každý přítel pohotově pronajal ve svém místě budovu Národní gardy a oznámil shromáždění. V Tulse se asi Bill naneštěstí nakazil nějakým virusem, protože jakmile se vrátil domů, začaly jej zlobit dutiny a hlasivky mu vypověděly službu. Druhý den mu teplota stoupla na 39 stupňů a vyvinul se z toho těžký zánět hrtanu, takže stěží mohl šeptat. Devět dnů nebyl schopen ani hlesnout, pouze šeptal. Horlivě se modlil k Bohu, aby jej uzdravil, aby mohl dodržet své závazky vůči svým přátelům. Ale dny těchto kentuckých shromáždění minuly a horečka jej stále držela v posteli.

V pondělí ráno, 11. dubna 1960, se snažil vstát, ale cítil se ještě příliš slabý, a tak se rychle vrátil a usedl na postel. Meda mu přinesla skleničku pomerančového džusu a krajíc toustového chleba. Pokynul jí, aby se vedle něj posadila a pak zašeptal: „Medo, nechápu, co se to děje. Proč byla naplánována tato shromáždění v Kentucky a Bůh mě nechal zde takhle ležet? Někdy se pozastavuji nad tím, jestli On mě vůbec povolal.“

„Bille, měl by ses sám před sebou stydět.“ Jemně mu domlouvala Meda. „Bůh přece dobře ví, co dělá. Jen se ztiš, sedni si, sněz si svou snídaní a já ti za chvíli přinesu čisté prostěradlo.“

Když vyšla ven, jeho pokoj jakoby zmizel. Bill si připadal, jako kdyby stál na parkovišti nějaké zbrojovky. Sluneční paprsek jako kdyby vystřelil z oblohy, zasáhl zbrojovku a rozmetal ji na kusy. Z její sutě vyšel muž a tři ženy a vynášeli zbraně. Muž vzal dva kusy překližky, přiložil je k sobě a řekl: „Bratře Branhame, my ti pomůžeme tuto zbrojovku znovu vystavět. Když podržíš takhle tyto dva kusy překližky, já je sbiji dohromady.“

„V pořádku,“ řekl Bill; vzal ty dva kusy překližky a snažil se je přiložit k sobě.

„Nedělej to!“ Rozkázal anděl Páně. Bill tedy ty překližky odhodil. Anděl pokračoval: „Oni jsou už na cestě a chtějí přesunout termíny těch shromáždění v Kentucky. Upřímně věří, že mají ‚Tak praví Pán‘, ale jsou na omylu. Nedělej to.“

Vidění jej opustilo. Asi za hodinu Fred Sothmann zastavil vedle jeho domu. Chtěl vědět, jak se cítí. Chraptivým hlasem mu Bill šeptal o tom vidění, které zrovna sledoval. V té chvíli vstoupila Meda a řekla: „Bille, máš nějakou návštěvu z Kentucky.“

Bill zašeptal: „Jsou to tři ženy a jeden muž, že?“

„Ano.“

„Říkají, že pro mne mají, ‚Tak praví Pán‘, že?“

„Přesně tak to řekli.“

Bill pokynul Fredu Sothmanovi, aby přistoupil blíž a zašeptal: „Bratře Frede, jdi a řekni jim, že to nemohu udělat; jsou to znamenití lidé, ale upřímně se mýlí.“

Všechna ta vidění skončila a Bill se znovu pozastavoval: „Proč se to děje? Proč nemohu mluvit? Proč nemůžu kázat mým přátelům v Kentucky? Bůh mi přece řekl, že nastane změna v mé službě, ale já nevím, co mám dělat dál. Co když jsem se zmýlil? Mojžíš se zmýlil, když udeřil skálu, místo toho aby k ní promluvil. ^{2Mojžíšova 20:1−12} Elizeus se zmýlil, když proklel děti, které se mu posmívaly, že je plešatý.^{3Královská 2:223, 24} Nechci dělat nic z domýšlivosti a dopustit se omylu jako oni.“

Meda mu přinesla další skleničku pomerančového džusu a postavila ji na noční stolek vedle jeho postele. Když sledoval, jak odchází, zpozoroval nějaký záblesk světla na stěně. Otočil hlavu, aby se podíval, co to bylo, a uviděl, jak se barva na stěně uvolňuje a celá stěna se stává průhledná. Za chvíli uviděl zavěšenou na obloze gigantickou Bibli. Tato obrovská Bible zastiňovala slunce a způsobila, že sluneční paprsky zářily zpoza ní ve všech směrech. Z této nebeské Bible vystoupil zlatý kříž a z toho kříže vystoupil Pán Ježíš. Sestupoval z oblohy, prošel stěnou a zastavil se ve vzduchu nad Billovou postelí. Světlo z této nebeské Bible osvětlovalo Ježíšovu tvář a vrhalo stín do celé místnosti. Tato tvář ztělesňovala každou dobrou vlastnost ve svrchované moci — lásku a soucit, poznání a moudrost, pokoj a spravedlnost, autoritu a moc; všechno to a ještě mnohem více vyzařovalo z Pána. Žádný umělec by na plátně nebyl schopen vystihnout vzhled Jeho obličeje. Ale obraz, který by tomu byl nejblíže a který kdy ve svém životě spatřil, byla hlava Krista ve třiatřiceti letech malíře Heinricha Hofmanna.^{4Heinrich Hofmann, německý malíř, narozen 1824, zemřel 1911. Hofmannův obraz třiatřicetiletého Ježíše Krista, jak hovoří s bohatým mládencem, na základě příběhu z Matouše 19:16−30, Marka 10:17−30 a Lukáše 18:18−30.} Bill již dvakrát předtím viděl Ježíše ve vidění a jeho charakter mohl pozorovat, kdykoliv četl Bibli. Ale spatřit Ježíše teď ve své ložnici — tím byl doslova ohromen.

Ježíš řekl: „Ty čekáš na svou novou službu, na její potvrzení. Já jsem ji již potvrdil. Ty to musíš pouze přijmout.“

Bill to okamžitě pochopil. Kolikrát lidem říkal: „Ježíš vás již spasil a uzdravil, když za vás zemřel na kříži, ale to vám nic nepomůže, dokud to nepřijmete.“ Ten stejný princip platil pro jeho novou službu. Bible říká: „Bez víry se nemůžete líbit Bohu…“^{5Židům 11:6} Možná nerozuměl všemu, co si Bůh od něj přál, ale věděl tolik, že je třeba udělat další krok víry a důvěřovat Bohu, aby mu ukázal ten další krok, když nastane ten čas.

Ježíš pokračoval: „Máš kolem sebe příliš mnoho lidí. Chceš-li chodit se Mnou, musíš chodit sám.“

Této výpovědi Bill rovněž rozuměl. Stále se nechával usměrňovat podněty jiných lidí, a to jej pouze mátlo, když se snažil naslouchat Duchu svatému. Jeho služba ležela před ním. Třetí tažení bylo zde. Bylo načase, aby se obrátil zády k názorům jiných lidí a naslouchal pouze tomu tichému, slabému hlasu Ducha svatého, aby jej vedl. To byla lekce, kterou jej chtěl Bůh naučit na příkladu těch tří zrušených shromáždění v Kentucky.

Když vidění povadlo, Bill řekl: „Amen, Pane!“ Tato slova řekl svými ústy hlasitě a s patřičným přízvukem. V krku pocítil náhlou změnu, dutiny se najednou uvolnily a horečka byla tatam. Vyskočil z postele a volal: „Medo!“

Meda přiběhla do pokoje: „Bille, vrátil se ti hlas!“

„Nejen to — vrátila se mi i síla. Pán Ježíš mě uzdravil.“

Dva týdny později — v sobotu ráno 7. května 1960 — se Williamovi Branhamovi v noci zdálo, že Josef kašlal. Vzal svého pětiletého syna do náručí a přivinul ho k sobě a opřel Josefův spánek o svou tvář, Josef hořel vysokou teplotou. V tom se Bill probudil se silnými údery srdce, jako kdyby jej probudil budík. Dýchal zhluboka úlevou, když si uvědomil, že to byl jenom sen. Pak přemýšlel o tom, jestli to může mít nějaký význam. Možná Josef onemocní.

Když tak ležel v posteli a promítal si tento sen, zíral do prázdna ze svého okna v ložnici. Byl obklopen hlubokými stíny, ale stále mohl vidět něco málo přes žaluzie. Venku bylo typické jarní ráno, jak bývá v Indianě: zamračené, svěží a chladné. Pak uslyšel zpovzdálí štěkat psa. Automobil projíždějící ulicí Ewing, na chvíli štěkot psa přehlušil.

Zrovna měl v úmyslu vstát, když uviděl nepatrný, hnědý stín, jak se pohybuje v jeho pokoji po podlaze. Ten stín neměl před sebou nic, co by mohlo zadržovat nějaké světlo, a proto tam neměl vůbec být. A přece jen tam byl. Jeho tvar mu něco připomínal. Najednou si Bill uvědomil, že mu ten stín připomíná jeho samého. Pak uviděl bílý stín, jak přicházel zezadu toho hnědého stínu a popostrkoval ten hnědý stín dopředu. Tento bílý stín mu připomínal Pána Ježíše.

Bill se podíval, jestli se jeho manželka neprobudila, aby jí mohl toto vidění ukázat. Ale Meda spala. Povzdechl si: „Je mi líto, Pane, ale tak to bylo v celém mém životě. Všechno dobré, co jsem kdy mohl vykonat, Ty jsi mne do toho musel postrkovat. Ó, kéž bys mě mohl jen vést.“

V tu chvíli jako kdyby ten bílý stín předstoupil před ten hnědý. A jakoby sáhnul dozadu a uchopil ten hnědý stín za ruku; jako kdyby jej chtěl vést. Hlava toho bílého stínu se otočila směrem k posteli a na krátkou chvíli zůstala nehybná. Když to vidění povadlo, Bill pohlédl na tu nejpěknější tvář muže, kterou kdykoliv viděl.

Druhý den ráno — v neděli 8. května 1960 — se Billovi zdálo, že byl na západě. Všude kolem něj se rozkládala suchá zem posetá pouštními keři a travinami. Ve svém snu se on se svou manželkou vraceli z ryb. Bill držel v ruce rybářský prut a ve druhé několik pstruhů. Zastavil se, aby otevřel bránu z ostnatého drátu. „Nebesa jsou tady na západě tak průzračná,“ řekl. „Tady není ten modrý opar, který tak často vidíme v Jeffersonville. Medo, měli jsme se sem přestěhovat už dávno.“

„Ano, měli jsme to přinejmenším udělat kvůli našim dětem.“

Bill se probudil. Bylo sedm hodin. „Poslední dobou tak často mívám sny,“ pomyslel si. „Proč to asi je?“ Opřel se o lokty, pohleděl na svou manželku a zeptal se: „Spíš ještě, miláčku?“ Ona se ani nepohnula. Položil se tedy znovu na záda, nadzvedl si polštář, takže se hlavou téměř dotýkal záhlaví, dal si ruce za hlavu a uvažoval: „Jsem rád, že dnes dopoledne nemusím kázat. Jak rád se posadím a budu poslouchat bratra Nevilla, který bude pro změnu kázat.“

Jeho myšlenky se znovu vracely k jeho snu. Spatřoval v nich přímo nebeský obraz západu, a to jej přimělo, že zauvažoval o tom, co leží za prahem tohoto života. A jak je to vlastně se smrtí? Věděl, že člověk ihned přejde do teofanie, ale neměl jistotu ohledně toho, jak bude vypadat to nebeské tělo. Bude mít nějakou formu? Věděl, že když se Ježíš vrátí na zem a nastolí Tisícileté království, budeme mít pevné tělo. Ale co kdyby zemřel před druhým Kristovým příchodem? Jak to bude vypadat v tom období očekávání? Bude duchem jako obláček vznášející se kolem dokola, neschopen promluvit ke svému příteli nebo mu podat ruku? To mu nepřipadalo příliš přitažlivé.

„Doufám, že tím nebudu muset procházet,“ pomyslel si. „Raději zůstanu člověkem až do vytržení. Jsem ale zvědav, kolik mi zůstalo ještě času. Je mi už 51, a tak to nejlepší, víc než polovina mého času na zemi, už pominulo, a možná víc než to. Otec zemřel v 52. Jistě, on se upil k smrti, ale stále zde není žádná záruka, že budu žít déle než on. Budu-li schopen ještě něco pro Boha vykonat, měl bych neprodleně začít a neodkládat to.“

Odněkud uslyšel nějaký neurčitý hlas, který říkal: „Právě začínáš. Pokračuj v boji.“

Bill potřásl hlavou a pomyslel si: „To je asi moje představivost.“

Ten hlas ale znovu řekl: „Pokračuj v boji. Probíjej se vpřed.“

„Asi jsem to řekl já,“ pomyslel si Bill. Přiložil si ruku na ústa, aby se ujistil, že se jeho rty nepohybují.

Hlas opakoval potřetí: „Blíží se tvá odměna. Jen pokračuj v boji. Kdybys jenom věděl, co je tam dál na této cestě…“

Zpovzdálí uslyšel zpívat nějaký pěvecký sbor starou církevní píseň:

Ten hlas se ptal: „Chtěl by ses podívat, jak to vypadá za oponou času?“

„To by mi tolik pomohlo,“ odpověděl Bill.

To, co se přihodilo později, nebyl schopen vysvětlit. V jedné chvíli ležel na posteli a za okamžik stál na svahu kopce a shlížel na travnatou pláň. Přes tuto pláň k němu běželo tisíce lidí s výkřiky: „Náš vzácný bratře!“ Mohl pouze tušit, kolik tisíc jich bylo; mohlo jich být milióny. Přibíhali k němu ze všech stran. Vypadali mladě, možná na dvacet let — muži a ženy v rozkvětu svého věku se zářícíma očima jako hvězdy, s lesklými zuby jako perlami, běželi bosí, zatímco se jejich bílá roucha vlnila při každém kroku. Muži s dlouhými vlasy až na ramena, ženy měly vlasy sahající až do pasu.

Jestli to bylo vidění, pak se lišilo od každého jiného vidění, které doposud zažil. Svýma bosýma nohama mohl pociťovat, jak stojí na měkké trávě a také jemný vánek větru ve svých tvářích. Ještě více nepochopitelné však bylo to, že mohl na straně asi deset metrů od místa, na kterém stál, stále vidět svou ložnici. Tam visela na věšáku jeho košile a tam ležela a spala jeho manželka. Nejpřekvapivější ze všeho bylo to, že mohl stále vidět své vlastní tělo ležící vedle jeho manželky na posteli. Oči měl zavřené, jako kdyby spal — nebo byl mrtev. Jak zvláštní pocit to byl, když se díval na sebe na posteli a viděl se tak, jako když někoho vidí jiní lidé — své tělo staré asi půl století, s pleší na čele, s prošedivělými a řídnoucími vlasy a svraštělou kůží. Kůže? Podíval se na své ruce. Zde (ať to bylo kdekoliv) vypadala jeho kůže hebká a pevná. Sáhl na své čelo a prsty mu klouzaly po hustých kadeřavých vlasech.

„Já tomu nerozumím,“ řekl, „měl jsem srdeční záchvat a zemřel jsem? Ale kdo jsou všichni ti lidé, kteří ke mně běží?“

Ten hlas k němu promluvil a řekl: „Copak si nepamatuješ, že v Bibli je napsáno, že proroci byli shromážděni se svým lidem?“^{6Genesis 25:8; 35:29; 49:29}

„Ano, vzpomínám si na to. Ale vždyť přece tolik Branhamových není.“

„To nejsou Branhamovi. To jsou lidé, kteří se skrze tebe obrátili k Pánu.“

Jako první k němu přiběhla hezká, mladá žena. Rozevřela náruč, objala jej a křičela radostí: „Ó, můj vzácný bratře!“ Její objetí bylo však takové, jako kdyby ho objímala jeho vlastní žena na zemi. Zde však nepociťoval to stejné vzrušení.

Ten hlas řekl: „Copak ji nepoznáváš?“

„Ne, nikoliv.“

„Ty jsi ji přece přivedl k Pánu, když jí bylo devadesát let.“

Bill tuto ženu přidržel déle v náručí, aby se jí mohl lépe podívat do tváře. Byla jednou z nejpěknějších žen, jakou kdy viděl, ačkoliv si nemohl vzpomenout, že by ji už někdy předtím viděl. Nebylo vůbec lehké si ji představit jako stařenku. Jaký div, že byl tolik podnícen, když ji teď viděl.

I když tu první ženu nepoznal, poznal hned tu další. Byla to Hope, jeho první manželka.^{7William Branham se oženil s Hope Brumbachovou 22. června 1934, když jí bylo 21 let. Tři roky později zemřela na tuberkulózu.} Vypadala tak oslnivě, jako toho dne, kdy se vzali. Hope vztáhla ruce a objala jej. Ale neřekla mu: „Můj drahý manželi.“ Místo toho zvolala: „Můj vzácný bratře!“ Pak se obrátila a objala tu první ženu a obě zvolaly: „Má vzácná sestro!“

Bill uvnitř cítil lásku, která se rozpínala jako vesmír. Tam neexistuje žádná žárlivost. Toto místo se rozeznívá dokonalostí. Dokonce to bylo něčím větším než dokonalost. Bylo to něco velkolepého. Ne, to bylo ještě něčím větším než velkolepost; snažil se vyhledat nějaké vhodné slovo, ale nemohl je najít… nemohl najít žádné, které by to mohlo vyjádřit. Každý vznešený koncept ve slovníku se ukázal vůči této realitě nedostatečný.

„Tomu nerozumím,“ řekl.

Hlas vysvětloval: „To je to, co jsi kázal, to je Duch svatý. To je dokonalá láska. Bez ní sem nemůže nic vejít.“

Teď se už kolem něj shromáždil celý zástup. Mladí muži jej vzali na ruce a vynesli ho na vrcholek kopce. Tam jej posadili, postavili se dozadu a volali: „Náš vzácný bratře!“ Zástup obklopil kopec a připojil se jako v nápěvu — stovky tisíc mladých mužů a žen křičelo: „Náš vzácný bratře!“

Bill zvedl ruku, aby utišil podnícený zástup. Když to konečně zpozorovali, řekl: „Neměl bych tady být, nejsem nikým zvláštním.“

Ten hlas řekl: „Ty jsi byl nazván naším vůdcem.“

A zástupy volaly: „Kdybys ty nešel s evangeliem, my bychom tady nebyli!“

„Kde tedy jsem?“ Zeptal se Bill. „Kde jsem?“

Ten hlas opakoval: „To je místo z Písma, kterému se říká ‚duše pod oltářem.‘“^{8Zjevení 6:9}

„Jestli jsem za oponou času, pak bych se rád viděl s Ježíšem.“

„On je ještě výš. Ale lidé tady čekají na Ježíšův příchod. Když se to stane, On přijde nejdřív k tobě. Pak ty a tento tvůj lid budete souzeni podle evangelia, které jsi kázal.“

„Copak se každý vůdce musí postavit před soudem? A co s Pavlem?“

„Ano.“

„Pak já budu v pořádku, protože jsem kázal to stejné evangelium, které kázal Pavel. Když on křtil ve jménu Pána Ježíše Krista, já také. Když on vyučoval křest Duchem svatým, já také. Cokoliv Pavel učil, učil jsem to tímtéž způsobem.“

„My v tom odpočíváme!“ Zakřičel zástup. „Jsme obohaceni tou jistotou. Ty nás představíš Ježíši Kristu, našemu Spasiteli, a pak se vrátíme zpět na zem, abychom žili navěky.“

Právě tehdy Bill pocítil, jak ho něco šťouchá do zad. Otočil se a uviděl koně, na kterém jezdíval jako chlapec. „Princi! Já jsem věděl, že tady budeš.“ Princ spočinul hlavou na Billově rameni a zařehtal. Najednou Bill pocítil, jak mu něco olizuje ruku. Pohlédl dolů a uviděl svého nejdražšího přítele z dětství — svého pejska smíšené rasy. „Frici, věděl jsem, že ty tady taky budeš.“

Ten hlas říkal: „Všechno, co jsi kdy miloval a všechno, co milovalo tebe, Bůh ti to tady dává.“

Scéna kolem něj jakoby povadla a v tu chvíli jeho ložnice vypadala skutečnější. Bill se zeptal: „Copak se mám vrátit do té staré mrtvoly?“

„Ano, musíš pokračovat v tom boji.“

Jeho další nádech ho přijal zpět do jeho starého těla. Ale byl zde jistý rozdíl. V jeho nitru nastala určitá změna — veškerý strach ze smrti byl ten tam. Teď věděl přesně, co tím Pavel mínil, když řekl: Bude-li náš pozemský dům tohoto přebývání zbořen, máme od Boha věčné stavení v nebesích, dům neudělaný rukama.^{9Korintským 5:1} Posadil se a položil si nohu na jednu stranu postele. „Medo, už ses probudila?“ Zeptal se. Neodpověděla. Bill klekl vedle postele a modlil se: „Drahý Bože, buď mi nápomocen, abych nikdy neudělal kompromis s tvým Slovem. Dovol mi, abych je kázal způsobem, jak to dělal Pavel. Nezáleží na tom, jaké problémy mě potkají, nebo kdo bude co dělat, dovol mi zůstat věrný tvému Slovu a pokračovat až na to místo.“

Příští neděli ráno, poté když vyprávěl svou zkušenost ve sboru, Bill řekl: „Představte si někde ve vesmíru blok dokonalé lásky veliký miliardy čtverečních kilometrů. Představte si, jak se to každým krokem zužuje, jak se to přibližuje k zemi, dokud to nedosáhne místa, kde se nacházíme. Tímto bodem je láska, kterou nyní pociťujeme, a to je pouze stín toho, co je tam. Ó, moji vzácní přátelé, moji drazí v evangeliu, mé děti, které jsem zplodil Bohu, slyšte mne, vašeho pastora. Přál bych si, abych našel nějaký způsob, jak bych vám to objasnil, ale nenalézám žádné slovo, jak to udělat. Ale hned za tím posledním výdechem se nachází ta nejslavnější věc. Ať je to tedy cokoliv, přátelé, nenechte si to ujít. Odložte stranou všechno ostatní, dokud nedostanete tu dokonalou lásku. Musíte se ocitnout na místě, kde můžete milovat každého, dokonce vašeho nepřítele.“

„Tato jedna návštěva mě změnila. Již nikdy nebudu tím stejným bratrem Branhamem, jakým jsem byl doposud. Ať se tedy to letadlo kolébá, ať se míhají blesky, ať po mně někdo střílí, ať je to cokoliv, na tom nezáleží. S milostí Boží budu pokračovat v tomto boji, budu kázat evangelium každému člověku, kterého mohu přesvědčit, aby přijal Ježíše Krista jako svého Spasitele a mohl vejít do té nádherné země tam nahoře.“

Poznámky

1. Jan 4:1−3 ↩
2. Mojžíšova 20:1−12 ↩
3. Královská 2:223, 24 ↩
4. Heinrich Hofmann, německý malíř, narozen 1824, zemřel 1911. Hofmannův obraz třiatřicetiletého Ježíše Krista, jak hovoří s bohatým mládencem, na základě příběhu z Matouše 19:16−30, Marka 10:17−30 a Lukáše 18:18−30. ↩
5. Židům 11:6 ↩
6. Genesis 25:8; 35:29; 49:29 ↩
7. William Branham se oženil s Hope Brumbachovou 22. června 1934, když jí bylo 21 let. Tři roky později zemřela na tuberkulózu. ↩
8. Zjevení 6:9 ↩
9. Korintským 5:1 ↩