V SRPNU 1950 pořádal William Branham probuzeneckou kampaň v Clevelandu v Ohiu. Probíhal už desátý den dvoutýdenní kampaně, když pan Boeing — místní milionář, který zbohatl na výrobě automobilových nárazníků — řekl: „Bratře Branhame, myslím si, že tvá shromáždění v Clevelandu by mohla být úspěšnější než doposud. Do tvého stanu se vejdou pouze čtyři tisíce lidí. Než se místní lidé vrátí z práce, poobědvají a než přijdou sem, stan je už plný přespolních. A stovky místních lidí se nemohou dostat dovnitř. Kdyby ses přestěhoval do městské posluchárny, bylo by to mnohem lepší. Všichni lidé, kteří chtějí přijít, by dostali místo k sezení. Ověřil jsem si cenu. Je to 1 900 dolarů za večer. Zaplatím všechno, pokud se tam rozhodneš přestěhovat.“
Zdvořile, ale zcela odhodlaně Bill odpověděl: „Bratře Boeingu, i kdybys zaplatil za celý rok v této posluchárně, nebudu tam stejně moci jít, jestli mi k tomu nedá pokyn Bůh. A pokud jde o současnou situaci, mám sepsanou smlouvu s bratry, že se ještě tři dny budou konat shromáždění v tomto stanu. Musím dodržet své závazky.“
Pan Boeing měl však další návrh. „Až skončíš s těmito stanovými shromážděními, zbývá ještě pár dnů do začátku další kampaně. Proč bys to, než odjedeš z Clevelandu, nezkusil alespoň jeden večer v této posluchárně?“
„Budu se modlit, abych se dozvěděl, jaká je vůle Páně.“
Druhý den ráno měl být Bill čestným hostem na snídani kazatelů. Modrý sedan Kadilak přijel k hotelu, aby vzal Billa a Gordona Lindsaye do restaurace. Po snídani, když uklidili talíře, prosili kazatelé Billa, aby jim vysvětlil průběh vidění.
„Vidění se obtížně vysvětlují,“ začal Bill, „ale pokusím se, nakolik budu schopen, abyste tomu mohli porozumět. Jistě jste byli svědky toho, jakým způsobem mi Pán dává vidění na pódiu. Viděli jste, jak Bůh zjevuje tajemství různého druhu a jak každé rozpoznání je na sto procent přesné. Není tedy pochyb o tom, že jste si všimli, jak mne ihned opouštějí síly, a právě to je mezníkem, který omezuje počet lidí, kterým mohu osobně posloužit každý večer. A to je v souladu s Písmem. Vzpomeňte si, jak se žena s krvotokem dotkla Ježíšova roucha a On pocítil, že Ho opustila moc. Víra té ženy to vytáhla z Ježíše.“
„A tentýž Ježíš je dnes s námi. Každý večer ve shromážděních koná uzdravení. Je pravda, že mi Bůh dal dar vidění. Ale tam na pódiu to vlastně vaše víra vytahuje od Boha a vyvolává tato vidění. Já se prostě podvoluji Bohu a mnohokrát ani sám nevím, co říkám. Je to Duch svatý, který skrze mě promlouvá. To nejsem já, koho se ti lidé dotýkají. Dotýkají se vírou velekněze, Ježíše Krista tak, jak se Ho dotkla ta žena s krvácením a byla uzdravena.“
„Když jsem doma nebo někde na samotě, Bůh mi rovněž dává vidění. Může mě poslat na nějaké místo, abych vykonal konkrétní věc, nebo mi ukazuje něco, co se stane v budoucnosti. Pokaždé, když se to stane, je to přesně tak, jak to bylo ukázáno ve vidění. Zvláštní je ale to, že tato vidění mě síly nezbavují. Někdy mohou trvat i celou hodinu a přesto, když mě opustí, cítím se obvykle posilněn a občerstven.“
„Tak tedy jeden druh vidění mě občerstvuje, zatímco ten druhý se mě snaží zničit. Proč je to tak? No, shledávám, že stejné to bylo i v životě našeho Pána. Měl vidění o Lazarově vzkříšení z mrtvých a toto vidění Ho vůbec neoslabilo. Ale když se ta žena dotkla lemu Jeho roucha a byla uzdravena z krvotoku, řekl, že zeslábl. V tom prvním případě Bůh použil svůj vlastní dar, v tom druhém ta žena sama použila ten dar od Boha.“
„Doufám, že jste schopni pochopit toto porovnání, které vám chci načrtnout. Neříkám, že ten dar, který mám, je tak veliký jako ten dar, který byl v Ježíši Kristu, protože v Něm přebývala celá plnost Božství tělesně, ale je to přesto tentýž Ježíš Kristus, který koná tytéž skutky. Vidíte, že je to On, tak, jak nám to předkládá bratr Bosworth. Jako ta voda v oceánu. Ten můj dar je jako lžíce vody z toho oceánu, a přesto tytéž chemické látky nacházející se v oceánu jsou rovněž také v této lžíci.“
„Dovolte mi to ilustrovat ještě jiným způsobem. Řekněme, že vy a já jsme malí chlapci, kteří se chtějí jít podívat do cirkusu. Ale nemáme dost peněz, abychom mohli vejít hlavním vchodem. A tak jsme přišli zezadu a obhlížíme oplocení. To je naneštěstí z prken a je příliš vysoké na to, aby kdokoli z nás viděl na druhou stranu. Co můžeme udělat? Připusťme, že já jsem vyšší než vy, vyskočím si nahoru, uchopím se plotu a přitáhnu se tak vysoko, abych viděl do díry po suku, která je pod vrchem plotu. Vy se mě ptáte, co vidím, a já vám říkám, že vidím žirafu, jak okusuje listy ze stromu. Moje ruce ale hned zeslábnou. Musím seskočit dolů, abych si odpočinul, a vy se mě znovu ptáte, co jsem ještě viděl, ale nestačil jsem už zahlédnout nic jiného. Musím proto znovu vyskočit a podívat se. Vydržím to ale jen tak dlouho, dokud nejsem úplně vyčerpán. A takové to je tady na pódiu každý večer, když lidé používají můj dar vidění.“
„Dovolte mi ještě vysvětlit, jak to funguje, když si Bůh ten dar používá sám. Abych pokračoval v té ilustraci o cirkusu, představme si, že přichází manažer cirkusu a ptá se, co tady děláme. Připusťme, že ten člověk má pro nás pochopení, a tak mi říká: ‚Pomohu ti, abys mohl lépe vidět.‘ Má silné, mohutné ruce a zvedá mě tak vysoko, až je moje hlava nad tím plotem. Mohu teď dobře vidět, co se tam děje. Vidím lvy, tygry, slony a klauny, prostě celý cirkus. Vidím mnohem víc, než jsem viděl, když jsem se zvedal jenom k té díře po suku. Nejsem vůbec unavený, protože on sám mě tam zvedl. A tak to je, když Bůh používá svůj vlastní dar.“
„Možná budete zvědaví, kde jsou ty věci v Písmu. Vzpomínáte si na tu ženu, která se tajně dotkla lemu Ježíšova roucha? Vzpomínáte si, že Ježíš zeslábnul? Řekl, že z Něj vyšla síla. Vidíte, ta žena z Něj vytáhla ten Boží dar. Zcela jinak to ale bylo u Lazarova hrobu. Ježíš nejdřív spatřil vidění o Lazarově vzkříšení. A později, když naplnil to vidění, neprojevila se při Něm žádná slabost. Bylo to proto, že Bůh si použil svůj vlastní dar.“
„No, Bůh dal dar každému z nás. Možná jste kazatelé nebo učitelé, já se nepovažuji ani za jednoho ani za druhého. Mým darem je vidět vidění. Všichni jsme byli povoláni k různým druhům služby, ale stejně tak jsme všichni částí jednoho velikého těla. A jaký účel mají tyto dary? Mají proslavit nějakého muže, nebo nějakou organizaci? Ne. Mají oslavit pouze Ježíše Krista.“
Po skončení tohoto krátkého vysvětlení seděl Bill delší chvíli tiše, jen usrkával kávu. Pak prohodil několik slov se svými přáteli, mezi nimiž byl také pan Boeing. Jistý ukrajinský kazatel řekl: „Teď když jsi nám vysvětlil tato vidění, už to lépe chápu. Ale stále jsem zvědavý, jak to funguje za určitých okolností. Když tato vidění přicházejí, co vlastně vidíš? Je to nejasné, neurčité, tak jako ve snu?“
„Ne, to, co vidím, je krystalicky čisté, jako kdybych tu událost sledoval ve skutečnosti.“
„Ale jak se to může stát?“
„U Boha není nic nemožné. Minulost i budoucnost jsou pro Něj stejně skutečné jako přítomnost. Zapamatujte si, čas je něco, co Bůh stvořil, a On sám čas přesahuje. On může znát konec před začátkem. Jak jinak by mohla být Bible naplněna proroctvími, která se uskutečnila? Jak jinak by zde mohli být proroci, kteří byli schopni nahlédnout do minulosti i budoucnosti?“
„To dává smysl, viděl jsem, jak se vidění zjevují na pódiu, ale vy říkáte, že máte vidění, i když jste sám. Co vám tehdy Pán zjevuje?“
„Dám vám příklad, abyste to mohli pochopit. Včera večer mě pan Boeing požádal, abych zůstal v Clevelandu ještě jeden den a ať udělám shromáždění v městské posluchárně. Řekl jsem mu, že se budu muset za to nejdřív pomodlit a potom se s ním budu kontaktovat. Dnes ráno mi Pán dal vidění, aby mi pomohl pochopit, co mám dělat. Někdy během dnešního rána mám uvidět jistou dámu, která bude přecházet přes ulici a bude držet za ruce dvě děvčátka, dvojčata. Obě budou mít kostkované šatičky a vlasy spletené do copů. To bude první znamení. Dále, ačkoliv jsem přijel na tuto snídani v modrém autě, budu se vracet do hotelu v červeném. A když pojedu tím červeným autem, uvidím jít po ulici dvě mladé dámy v dlouhých večerních šatech. A když se tato tři znamení uskuteční, pak budu vědět, že mi Bůh dovolil konat to další shromáždění v Clevelandské posluchárně.“
Tento rozhovor pokračoval ještě déle než hodinu. Nakonec přišel ke stolu Gordon Lindsay a řekl: „Bratře Branhame, nemyslíš, že bychom se už měli vrátit do hotelu?“
„Myslím si, že ano,“ souhlasil Bill. Když sahal pro kabát, koukl se do okna. „Podívejte, pánové, vidíte je?“
Kazatelé se podívali. Naproti vedlejšího bloku přecházela žena na druhou stranu ulice a držela za ruce dvojčata. Obě byla oblečena stejně, přesně tak, jak je Bill před chvílí popsal. Měla kostkované šaty a copy jim vlály ve větru. Pan Boeing zatajil dech a řekl: „Jedno je za námi. Teď číslo dvě.“
Gordon Lindsay řekl: „Bratře Boeingu, ten muž, který nás sem přivezl, už musel odjet domů. Mohl bys nás odvézt zpět do hotelu?“
„Jistě, bratře Lindsayi, bude mi ctí. No, bratře Branhame, to já jsem ten, kdo má to červené auto.“
„To je tedy číslo dvě,“ řekl Bill. „A teď sleduj. Třetí znamení nemůže být daleko.“
Šest mužů se natlačilo do červeného auta a pan Boeing nastartoval. Parkoviště u restaurace bylo zakončeno dvěma jednosměrnými ulicemi. Pan Boeing měl správně jet vlevo, ale místo toho odbočil vpravo. Policista na koni, který stál na rohu ulice, se musel uhnout.
Pan Boeing otevřel okno a policista mu začal nadávat jako nějakému mladému delikventovi: „Chceš mi říct, že jsi z Clevelandu, a děláš takové věci? To tě neomlouvá!“
„Omlouvám se strážníku,“ ospravedlňoval se pan Boeing, „asi jsem byl zamyšlený.“
Tento člen policejní hlídky ale pokračoval velice tvrdě v napomínání pana Boeinga. A tím se zdrželi na parkovišti ještě několik minut. Mezitím zpoza rohu vyšly dvě mladé dámy ve vysloveně večerních společenských šatech. Když procházely kolem jejich auta, Bill poklepal pana Boeinga po rameni a řekl: „Koukej, bratře, tady jsou.“
Ten zapomněl na to, že mu četník nadává. Zvedl ruce a křičel: „Sláva Bohu! Haleluja! Haleluja…“ Připojil se také i ukrajinský kazatel: „Sláva Pánu! Sláva Ježíši Kristu!“ A najednou začal mluvit v neznámém jazyce.
„Jste blázni,“ vyštěkl četník, „zmizte.“
S Božím svolením, které mu bylo právě dáno, Bill pořádal v srpnu 1950 ještě jedno shromáždění v Clevelandu a více než 12 000 lidí naplnilo městskou posluchárnu, aby slyšelo poselství vysvobození skrze moc Ježíše Krista.
NĚKOLIK DNŮ po ukončení kampaně v Clevelandu cestoval William Branham železnicí do Phoenixu v Arizoně. Vlak měl krátkou přestávku v Memphisu v Tennessee. A tak si Bill odskočil koupit sendvič. Na stanici se tlačili cestující, jedni přijížděli a další odjížděli. Bill se proplétal mezi zástupem, a přitom si všiml železničního zaměstnance v červené čepici, jak před sebou tlačí vozík pro zavazadla a blíží se k němu. Když se mladý tmavý muž podíval a uviděl Billa, jeho tvář se rozjasnila překvapením. Nechal stát svůj vozík, přiběhl k Billovi a vzrušeně mumlal: „Kazateli Branhame! Kazateli Branhame!“ Uchopil Billovu ruku a srdečně jí potřásal. „Vítejte zde, kazateli Branhame.“
Bill se podíval na toho mladého muže a pomyslel si: „Pravděpodobně se se mnou setkal někde ve shromáždění?“
„Kazateli Branhame, nepoznáváte mě?“
„Asi ne.“
„Bylo to asi před šesti měsíci, když vaše letadlo nuceně přistálo v Memphisu. Vzpomínáte si na toho chlapce, který umíral, a vy jste se za něho modlil?“
„Snad to nejsi…?“
„Ano, pane, to jsem já. A byl jsem nejen uzdraven, stal jsem se i křesťanem.“
Na Billa vždycky blahodárně působilo, když mohl jako první vidět výsledky svých modliteb, nebo když se setkával s lidmi, kterým bylo pomoženo jeho službou. Do dneška to byly desítky tisíc lidí po celé zemi.
Na podzim roku 1950 Bill obdržel dva dopisy, které ho hluboce dojaly. První byl od jeho dřívějšího pastora, doktora Roy Davise — baptistického kazatele, který jej ordinoval v prosinci 1932. Ten dopis nebyl adresován Billovi osobně, ale byl poslán Gordonu Lindsayovi spolu s žádostí, aby byl otištěn v časopise Hlas uzdravení. Doktor Davis se chtěl veřejně omluvit za dřívější kritiku Billa a jeho služby.
Bill se po přečtení tohoto dopisu zamyslel. V myšlenkách se přenesl daleko do toho rána v květnu 1946… Pospíchal na faru říct doktoru Davisovi o tom andělu, který mu dal pověření, aby nesl dar Božského uzdravování lidem na celém světě. Bill si vzpomněl, jak doktor Davis zesměšnil tuto myšlenku slovy: „Bille, co jsi měl včera k večeři?“ Bill mu odpověděl se vší vážností: „Doktore Davisi, tohle jsem od vás nečekal. Jestli o mě nemáte zájem, najde se někdo, kdo mě bude chtít. Bůh mě poslal a já půjdu.“ Ten starší muž se mu vysmál a řekl: „V pořádku, Bille, klidně jdi. Vezmi to rovnou kolem světa. A jsem zvědav, jak daleko se dostaneš.“ A teď je tady dopis s omluvou za tento trpký vtip. Doktor Davis napsal: „Kdybych byl upřímnější a studoval pečlivěji Bibli, pak bych lépe pochopil vidění a Boží moc.“
Druhý dopis byl z Jižní Afriky. Florence Shirlaw Nightingaleová, která byla uzdravená v Londýně, mu teď posílala podrobné svědectví svého postupného uzdravení z rakoviny žaludku. Během posledních šesti měsíců přibrala na váze z původních 25 kg na více než 75 kg. Připojila také současnou fotografii, aby dramaticky zdůraznila tuto neuvěřitelnou proměnu. Bill žasnul nad tímto záběrem a byl ohromen. Vůbec mu už nepřipomínala tamtu ženu. Na snímku byla v šatech skotského vzoru, jak stojí na ulici a drží v ruce dámskou kabelku. Její ramena, nohy a obličej se tak zakulatily, že by ji Bill nepoznal, kdyby nevěděl, že v dubnu byla jenom krok od smrti.
Bill si vzpomněl na modlitbu, kterou vyslovil v tom mlhavém dubnovém ránu: „Pane, jestli uzdravíš tuto ženu, přijmu to jako znamení, že si přeješ, abych konal uzdravovací kampaň v Durbanu v Jižní Africe.“ Nyní držel potvrzení ve své ruce. Černobílou fotografii robustní Florence Shirlaw Nightingaleové. Bill zavolal svého manažera a požádal jej, aby začal dělat přípravy. Netrvalo dlouho a Ern Baxter obdržel potvrzený závazek Národní církevní rady z Jižní Afriky. Byli žádostiví toho, aby takový slavný americký evangelista stanul na jejich půdě. Předběžný termín byl stanoven na polovinu roku 1951.
Bill byl vzrušený. Jestliže jej Bůh volá takovýmto zvláštním způsobem do Durbanu v Jižní Africe, pak ho jistě budou provázet veliká znamení a zázraky. Jednoho dne, když pak byl ve Shreveportu v Louisianě, jej Duch svatý varoval a řekl: „Tak praví Pán: ‚Buď opatrný, satan na tebe nalíčil v Africe léčku.‘“ Neřekl nic víc. Pouze toto a nechal Billa v nejistotě, o jaký druh léčky se bude jednat.