MĚSTO TUCSON V ARIZONĚ je pouštní oázou vzdálenou 60 kilometrů severně od hranic s Mexikem. V roce 1963 bylo město Tucson domovem asi pro 300 000 lidí. Jeho populace vzrůstala v zimních měsících, když přijížděly tisíce návštěvníků z chladnějších severních států, aby se kochali teplejším podnebím. Místní lidé je nazývali „sněžní ptáci“. Mnozí z těch „sněžných ptáků“ se vraceli na jaře na sever, aby unikli velkému teplu tucsonského léta. Někteří lidé zde ale zůstávali natrvalo a město se rok od roku rozrůstalo.
William Branham se svou rodinou přijel do Tucsonu v pátek 4. ledna 1963 v poledních hodinách. Bill v minulosti navštívil Tucson několikrát, ale tentokrát na něj zapůsobily široké čtyřproudové silnice. Prostor je něco, čeho je na jihozápadě dostatek. To, čeho se však nedostává, je voda. Bill si všimnul chybějících trávníků. Mnozí lidé si zdobili svoje dvorky kaktusy a jinými zdejšími sukulenty, které dokázaly hospodařit s vodou. Většina domů byla postavena z cihel, mnohé z nich měly štukové omítky a doškové střechy ve španělském stylu. To, co působilo na Billa v Tucsonu největším dojmem, byly rozeklané horské hřebeny, které obklopovaly město ze tří stran. Na severu Tucsonu se nacházely hory Catalina, které vyznačovaly jižní cíp kontinentálního předělu.
Branhamova rodina se zastavila nejdříve u Normanů. Gene Norman, je uvedl do malého domu, který pro ně pronajal. Gene, si myslel, že pro pětičlennou rodinu to bude příliš malé, ale bylo to jediné místo, které mohl najít v cenovém rozsahu, který mu Bill stanovil. Bill mu poděkoval a pak jeho rodina přinášela svá zavazadla z auta a vybalovala je. Později v průběhu týdne dorazil do Tucsonu také Billy Paul se svou manželkou Loyce a jejich chlapečkem. Billy Paul si však pronajal větší dům, který by mu mohl sloužit zároveň jako rodinný dům i jako kancelář, ze které bude moci řídit otcovy kampaně.
V pondělí ráno vypravila Meda děti do školy. Rebece bylo 16 a byla v polovině střední školy; Sáře bylo 11, chodila do šesté třídy a sedmiletý Josef chodil do druhé třídy.
Netrvalo dlouho a Bill pronajal pro svou rodinu větší dům. Pronajal vlastně celý dvojdomek. Jeho adresa nyní byla 3 908 a 3 910 ulice Park Avenue. Oba byty byly ve srovnání s jeho domem v Jeffersonville malé, ale dohromady měl teď více prostoru, a to mu poskytovalo pro jeho rodinu dostatečné pohodlí. Teď měli víc místa než v domě, který pro ně našel, Gene Norman. Jelikož Bill nevěděl, jak dlouho si Bůh bude přát, aby v tomto městě zůstal, byly prozatím tyto dva byty postačující. Pokud mu Bůh řekne, aby zůstal v Tucsonu natrvalo, mohl by se v budoucnu poohlédnout po nějakém větším a vhodnějším domě.
V sobotu 12. ledna 1963 Bill odjel do vzdálenosti asi 1 600 kilometrů a zahájil v průběhu následujících dvou týdnů kazatelskou kampaň, která ho přivedla asi do tuctu sborů v oblasti Phoenixu. V neděli odpoledne 27. ledna ukončil své kazatelské turné v Ramada Inn, kde promlouval k Obchodníkům plného evangelia na téma „Absolutno“. Poukázal na důležitost pojmu absolutna pro naši společnost a za příklad vzal rozhodčí míčových her a rovněž křižovatky na pozemních komunikacích řízené světelnými signály, kteréžto věci se řídí zákony schválenými Nejvyšším soudem Spojených státu. Text vzal z epištoly k Filipským 1:20−22, kde Pavel řekl: „Neboť žít — to je pro mne Kristus; a umřít — to je zisk.“ Ježíš Kristus byl Pavlovým absolutnem; byl zdrojem veškeré jeho síly a základem všech jeho rozhodnutí. A tak se to musí stát s každým křesťanem.
Bill řekl: „V tomto atomovém věku nejistoty potřebují křesťané víc než pouhé připojení se k církvi. Vy potřebujete kotvu. Absolutno, o kterém víte, že nezklame. Církve selžou, lidé selžou, ale Kristus nemůže selhat, On je pro věřícího absolutnem. Jestliže Kristus je vaším absolutnem, ke kterému jste přivázáni, pak jste současně přivázáni k Božímu slovu. A jak můžete poznat, jestli máte správné absolutno nebo ne? Jestli čtete v Písmu něco, co vám bylo nařízeno Kristem a pak vám někdo řekne, že to bylo jenom pro jeho učedníky nebo že se to vztahuje na něco jiného — a vy věříte této osobě a nevěříte Písmu, pak Kristus vaším absolutnem není. Ta osoba, která překroutila Písmo a odvedla vás na scestí, ta se stala vaším absolutnem. Kristus, Slovo, musí být vaším absolutnem. Nenechte se odvést z cesty Slova.“
„Když Bůh dal člověkovi Ducha svatého, nasměroval jeho tvář směrem ke Golgotě a postavil před něj Slovo. Nuže, na okraji vozovky mohou vyrůst malé popínavé rostliny a pak vyrostou a ovinou se kolem nějakého malého stromu a vy to budete považovat za nevinnou věc. Ale zakrátko se přesvědčíte, že vás to tak silně uchopilo, že vás to začíná odtahovat nesprávným směrem a způsobuje, že se nakláníte na nesprávnou stranu. A tak máte světské filozofie, které se mezi vás dostaly, takže vás to začíná stahovat zpět do světa. Musíte vzít obousečný meč Božího slova a dostat se ze všeho světského, abyste mohli zůstat rovnou ve Slově, protože ono je svrchované; je to absolutno pro každého věřícího.“
„Muž nebo žena, kteří jsou naplněni Duchem svatým, budou zdůrazňovat každé zaslíbení Boží svým ‚amen‘. Někdo vám může namlouvat: ‚Dny zázraků už patří minulosti. Neexistuje něco takového jako Božské uzdravení. Křest Duchem svatým byl pro jiný věk.‘ A pak čtete v Bibli, co o Letnicích řekl Petr, když byli všichni pohnuti ve svých srdcích a chtěli vědět, co mají dělat, aby byli spaseni. Tedy, pokud by bylo odpovědí připojení se k církvi, pak by jistě řekl: ‚Musíte najít vhodné tělo a připojit se k církvi.‘ Ale on něco takového neřekl; dal jim přesný předpis, co mají udělat. Řekl: ‚Čiňte pokání a ať se každý z vás pokřtí ve jménu Ježíše Krista na znamení odpuštění hříchů a přijmete dar Ducha svatého. To zaslíbení totiž platí vám i vaším dětem a všem, kdo jsou daleko, kohokoli povolá Pán, náš Bůh.‘ A to je absolutno. Duchem naplněný křesťan bude vždy věřit a jednat v souladu s Božím slovem.“
Po návratu do Tucsonu využil Bill příležitost k tolik potřebnému odpočinku. Stále ve své hrudi pociťoval tíseň nejistoty, která na něj doléhala, jako když býk přitlačí kovboje k ohradě. Snažil se to zapudit, ale stále se to k němu vracelo. Jednou, krátce po návratu z Phoenixu, se probudil brzy z rána, a když tak ležel v posteli, přemýšlel o své budoucnosti a pozastavoval se nad tím, proč ho Pán poslal sem na západ. V myšlenkách si promítal nedávné vidění o andělech přicházejících ve formě pyramidy. Toto vidění začalo explozí. Jakby někdo mohl tak silnou explozi přežít? A přesto slyšel Josefa, který ho volal. Co to asi mohlo znamenat? Pokud ho Pán již brzy plánoval vzít domů do nebe, pak by měl udělat opatření pro svůj sbor a zaopatřit svoji rodinu. Možná by jeho rodině dali důchod. Billy Paulovi bylo téměř 28 a dokázal by se sám o sebe postarat, ale Bill si dělal starosti o zbytek své rodiny, protože, aby mohli přežít, byli závislí úplně na něm.
Najednou v hlavě uslyšel tichý hlas, který říkal: „Jdi do kaňonu Sabino.“
Aniž by posnídal, odešel z domu a odjel na severní okraj Tucsonu, kde se hory Catalina prudce zvedají do výše, a dělají městu přirozenou překážku, aby se v tomto směru nemohlo dál rozšiřovat. Sledoval cestu na východ, která vedla rovnoběžně s horským hřebenem, který v ranních slunečních paprscích zářil jako mosaz. Tento horský hřeben zvrásňovaly nespočetné kaňony. Jeden z těchto kaňonů byl v současné době národním parkem. Bill vjel do kaňonu Sabino a směřoval svým automobilem na sever úzkou cestou, která vedla kolem říčky Sabino. V této říčce bylo dost vody jenom v zimních měsících, kdy byla napájena tajícím sněhem ze svahu hory Lemmonu. Voda přetékala z jedné tůňky do druhé, někdy tvořila na obrovských balvanech kaskádu vodopádu, někdy je zas obtékala, aby zavlažila různého druhu stromy — jilmy, americké topoly, břízy, osiky a ořešáky. Záhy potok protékal vzhledem k jeho poloze po východní straně, ale po půldruhém kilometru křižovala potok cesta devíti úzkými mosty z kamene a betonu a nechala potok po levé straně. Krátce na to se cesta od potoka odchýlila a stoupala několik set metrů nahoru, kde končila na parkovišti, ze kterého se rozcházely turistické stezky.
Bill si zvolil stezku, která vedla podél východní stěny kaňonu. Nyní se nacházel nad hranicí lesa a naslouchal švitoření ptáků žijících v tomto údolí. Odněkud nahoře z útesu volala holubice svého druha. Na západní svah kaňonu Sabino, dopadaly sluneční paprsky, ale kolem východního svahu Bill vystupoval ve stínu velikých tyčících se do výše skalních masívů.
Tato krajina vypadala jako rostlinná říše divů. Vysoké štíhlé kaktusy saguaro rostly samostatně v nižších polohách jako strnulé gigantické lidské postavy se zvednutýma rukama k oslavování Pána, a ty menší druhy kaktusů si chránily svá místečka na skalních římsách. Roste tam také kaktus „soudkovitý“ se stovkami ostnů zakončenými háčkem; „hruškovitý“ ostnatý kaktus, který připomíná kolekci pingpongových pálek plných ostnů — a mnoho jiných druhů. Rostou tam také různé pouštní keře jako mesquite a paloverde. Tyto keře mají na svých větvích trny skryté mezi spoustou zakrnělých voskových lístečků. Nad ním se svah kaňonu setkával se svislou skalní stěnou, která čněla stovky metrů vysoko. Na těchto skalnatých velikánech lpělo jen velice skrovné rostlinstvo.
Asi po dvaceti minutách chůze vstoupil Bill do strmé skalnaté osamocené skupiny horských vrcholů, které měly daleko k těm nejvyšším skaliskám, a přesto značně převyšovaly dno kaňonu. Vyšplhal se na nejbližší osamocený vrchol a zůstal stát na malé plošince poblíž vrcholku, aby nabral dech. Nad jeho hlavou se tyčilo do výše několik skalnatých věží, ale co se týče jeho cíle, toto místo bylo to nejvyšší, kam se chtěl vyšplhat. O něco níže pod ním zahlédl na horském svahu na zvířecí stezce stojícího jelena. Bill stál nehybně a pozoroval, jak jelen zvedá hlavu a snaží se zavětřit blížící se nebezpečí. Jediný zvuk, který mohl Bill slyšet, bylo tiché bublání potoka, které se mísilo s hlubokým dechem mírného větru. Najednou mu poryv větru pozvedl klobouk a sfoukl jej o několik metrů níže, kde se usadil v sevření keře ocotilla. Jelen, překvapen tímto náhlým pohybem, znehybněl.
Když našel klobouk, poklekl na zem vedle ocotilla, aby se pomodlil. Ocotillo je keř, který nemá střední kmen, ale větve, jež vyrůstají z jednoho bodu na úrovni země. Větve má pokryty listy a za každým listem je ukrytý asi dva centimetry dlouhý trn. Ocotillo je příbuzné jedné trnité rostlině v Izraeli, ze které v dávné minulosti římští vojáci upletli trnovou korunu, aby ji vložili na hlavu Ježíše Krista v den Jeho ukřižování.
Bill odložil Bibli na zem, pak otočil hlavu k východnímu útesu, zvedl ruce nad hlavu a hlasitě se modlil: „Ó, Pane, co měla znamenat ta exploze v tom posledním vidění, jež jsi mi dal? Znamená to mou smrt? Nebojím se smrti, ale potřebuji to vědět, abych mohl zabezpečit svou rodinu. Pokud se mě chystáš vzít brzy domů, ať se to stane tady, kde nikdo nenajde mé tělo. Možná někdy dovolíš Josefovi tady najít moji ležící Bibli.“
Najednou pocítil, jak se něco tvrdého dotklo jeho pravé ruky. Instinktivně tuto věc sevřel prsty a podíval se, co to je. Když to uviděl, užasl. V jeho ruce se uvelebil dvojsečný lesknoucí se meč. Spustil ruku, aby si ho pozorně prohlédl — jeho ostří směřovalo nahoru k oblakům. Ochrana ruky na rukojeti vypadala jako ze zlata a rukojeť vypadala, jako kdyby byla z perletí. Slunce už bylo dost vysoko a prosvítalo průsmykem na východním horizontu kaňonu, záplava jeho jasných paprsků způsobila, že ostří meče se blýskalo jako naleštěné stříbro a bylo jako břitva. Bill pocítil přitažlivost a půvab této věci a zároveň cítil k tomuto krátkému dvojsečnému ostří nějaký odpor. Vždycky se mečů bál a byl rád, že nežije v době, kdy meče byly něčím, co se občas používalo k řešení sporů.
„Je to zvláštní,“ řekl, když ostřím zamával ve vzduchu. „Cítím to tak skutečně, jako cokoliv, co jsem kdy držel v ruce. Blízko mě je tentýž Bůh, který stvořil Abrahamovi berana; ten, který pro mě stvořil v Indianě a v Kentucky veverky. A teď pro mě stvořil tenhle meč. Ale co s ním mám dělat? Vím, že králové používají meče k tomu, aby své hrdiny pasovali na rytíře. Možná to znamená, že bych měl na někoho vložit ruce a ordinovat ho na kazatele.“
Bill najednou uslyšel hlas, a zůstal jako omráčený; z výšin kaňonu přicházela slova: „To je meč Krále!“
„Ale proč mi ukazuješ královský meč?“ zeptal se Bill nejistě.
„To není královský meč,“ odpověděl hlas, „To je meč KRÁLE!“
Najednou meč v záblesku slunečního světla zmizel. Ačkoliv Billova ruka byla teď prázdná, jeho srdce však bylo naplněno. Teď to pochopil. Bůh je tím Králem, a mečem Krále je Jeho Slovo — Bible. Biblická pravda byla jedinou dostatečně silnou zbraní, která byla schopna porazit satana a jeho démony. Byla rovněž jediným průvodcem ukazujícím cestu k věčnému životu. Byla kompasem, kterým Bill usměrňoval svůj život. Byla jeho absolutnem.
Když se jeho rozbušené srdce zklidnilo do normálního tepu, cítil, jak k němu tiše promlouvá Pán, jako hlas v jeho hlavě, který říkal: „Neboj se smrti. To je třetí tažení tvé služby.“
Vzal Bibli a běžel zpět k autu, křičel radostí, která se ozvěnou ozývala ve zlatých stěnách kaňonu. Teď byl rád, že to vidění andělů neznamenalo jeho odchod a smrt — každopádně ještě ne teď. Bůh měl pro něj ještě nějaký úkol, který by měl předtím vykonat.
O NĚKOLIK DNŮ později Bill poprosil Billy Paula, aby poslal všem lidem z Branhamovy modlitebny na jejich adresy dopisnice a informoval je, že bude v Jeffersonville od 17. do 24. března a povede speciální sérii shromáždění. V únoru kázal jen jednou, a bylo to v Tucsonu, takže nemusel nikam daleko cestovat. Dobře si odpočinul a čekal na zahájení lovecké sezóny na javeliny, předtím než se vrátí zpátky do Jeffersonville.
Prase javelina (nebo pekari) je americký živočišný druh, který se vyskytuje od Arizony až po Argentinu. Ačkoliv se podobá praseti, liší se některými zvláštnostmi kostry a chrupu. Prasata javelina žijí ve stádech do 25 kusů a jsou dobře přizpůsobena k přežití v drsném prostředí arizonské pouště. Živí se rostlinami, malými zvířaty a mršinami. Jejich skvrnitě hnědé zbarvení jim umožňuje splynout s pouštním prostředím, ve kterém žijí, což z nich dělá pro myslivce nesnadný cíl.
V roce 1963 začala v Arizoně lovecká sezóna na javelinu v pátek 1. března a trvala do 10. března. Původně si Bill naplánoval zahájit lov hned první den zahájení sezóny. Jeho plán byl však změněn poté, co obdržel obšírný telegram od nějaké ženy z Texasu. V telegramu ho naléhavě prosila, aby přijel do Houstonu a požádal o omilostnění jejího syna, na kterého byl za jeho zločiny vynesen trest smrti. Když si přečetl o tomto případu v novinách, cítil, že pokud se nepokusí zachránit život tohoto mladého muže, nebude už nikdy více schopen lovit. Odložil tedy svou loveckou expedici a okamžitě naplánoval cestu do Houstonu. Zavolal také jednomu pastorovi z Houstonu, který ho prosil, aby se v případě, že bude někdy projíždět tímto městem, zastavil a kázal v jeho sboru.
V neděli 3. března 1963 Bill s Billy Paulem odjeli do Houstonu v Texasu. V pondělí ráno projednával Bill svou záležitost u soudu1Místo trestu smrti byl tento mladý muž odsouzen na doživotí. a večer kázal v městské posluchárně a pak okamžitě po bohoslužbě odjel domů. Přátelé ho zavezli zpět do Tucsonu, zatímco Billy Paul pokračoval na severovýchod do Jeffersonville.
Ve středu 6. března William Branham, Fred Sothmann a Gene Norman naložili Sothmannovu dodávku svou výzbroji a kempinkovým vybavením. Vyjeli po silnici východně do Wilcoxu a pak se stočili na sever a jeli po nezpevněné cestě, až dojeli k východní části horského pásma Galiuro. Nacházeli se poblíž Sunsetu „města duchů“ v Arizoně, které bylo v minulosti prosperující hornickou komunitou. Vrchol Sunsetu se svými 2167 metry nad úrovní moře byl nejvyšším bodem této oblasti tyčícím se 600 metrů nad dnem údolí mezi horským pásmem Galiuro na východě a horami Pinalena na severu.
Toho odpoledne rozložili svůj tábor na vyschlém řečišti naproti skalní římse, která kolem nich tvořila křivolaký oblouk a tyčila se nad nimi jako vztyčené prsty ruky nějakého obra v horizontální poloze. Dno kaňonu bylo porostlé ostrůvky stromu mesquito, které lovcům, když prodlévali v táboře, poskytovaly dostatek stínu. Ve čtvrtek zpozoroval Bill stádo javelin a jednu z nich zastřelil, ale jeho druhové se večer vrátili do tábora s nepořízenou. Bill znal přibližně místo, kde se pohybuje stádo javelin a uvažoval o tom, že by mohl druhý den být nápomocen Fredovi a Genovi, aby si i oni mohli ulovit svá zvířata.
Za ranního rozbřesku v pátek 8. března poslal Bill Freda a Gena, aby šli jedním směrem, zatímco on odešel jiným směrem, s tím, že nažene stádo prasat rovnou na ně. Tato oblast byla porostlá hustým křovím s převládajícím porostem stromů mesquito, které dorůstaly do výšky 5 až 12 metrů — v závislosti na vrstvě zeminy. Vyšší poloha nad hladinou moře v poušti Galiuro měla podnebí příliš chladné na to, aby tam mohly růst dlouhoruké kaktusy saguaro; avšak jiné rostlinné druhy tam rostly v hojnosti, jako například soudkový kaktus a ostnatá hrušeň. Nejhustší vegetace však rostla na dně kaňonu, který poskytoval hodně stínu a úkrytu pro javeliny. Bill kráčel směrem k hřebenu na konec kaňonu, aby mohl snadněji pozorovat maskovaná zvířata. Teď se mu skýtal nádherný pohled na několik hřebenů, ze kterých se zvedaly větší vrcholy těchto horských hřebenů. Vrchol Sunsetu se tyčil trochu jižně od něj a od vrcholu Chinu, který byl vzdálen asi šestnáct kilometrů severně. Tucson ležel ve vzdálenosti asi 65 kilometrů jihozápadně.
Procházel se několik hodin; někdy vystupoval výš, někdy zas sestupoval do rokle nebo průrvy, často se zastavoval, aby dalekohledem prohledal terén. Kolem osmi zpozoroval Gena a Freda, kteří od něj byli vzdáleni přinejmenším půldruhého kilometru. Fred byl na druhém konci kaňonu. Bill mu zamával a Fred mu odpověděl. Slunce prosvítalo mezi oblaky a zapudilo ranní chlad a způsobilo, že na lemu Billova černého klobouku se ukázal pot. Posadil se na skálu, pušku si položil do klína a odpočíval. Všiml si, jak se mu na jednu z nohavic přichytila řepeň; chtěl ji odtrhnout a všiml si pichlavého semínka, které se vklínilo mezi jeho palec a ukazovák. Řepeň nebyla v těchto pouštních horách běžnou rostlinou, ale přesto mu toto semeno připadalo nějak povědomě.
Koutkem oka zachytil nějaký pohyb v kaňonu pod sebou. Vedle jalovcového keře ve vzdálenosti asi 250 metrů se ukázal kanec javeliny. Bill vzal dalekohled a teď mohl pozorovat asi 20 prasat, jak se pohybují v křoví. Vůbec si neuvědomovala nebezpečí, které jim hrozilo. Bill odtrhl přichycenou řepeň a opatrně se chtěl z tohoto místa odplížit. Když mu javelina zmizela z očí, postavil se a rychle přešel po hřebenu na druhou stranu a sestupoval jelení stezkou ke dnu kaňonu. V běhu uvažoval, jak to nejlépe udělat, aby nahnal prasata kaňonem nahoru, aby je jeho přátelé mohli lehce dostat na mušku.
Najednou zemí otřásla mohutná exploze. Zvířený prach se pozvedl do vzduchu a po svazích kaňonu se začaly valit kameny velikosti koňské hlavy. V prvním okamžiku si Bill myslel, že ho někdo zasáhl z pušky. Podíval se na západní oblohu a spatřil bílou pyramidu, která se k němu blížila rychlostí nadzvukového letadla. V tu chvíli si uvědomil, že to bylo seskupení andělů. Byly to mocné bytosti v bílém brnění se silnými křídly sklopenými dozadu a paže měly natažené dopředu. Bill zalapal po dechu a než stačil vydechnout, byl jimi obstoupen a nějak (ne svýma rukama) ho zvedly do vzduchu. Země i nebe se kolem něj točily, a jeho smysly byly vypjaté do nejzazší lidské schopnosti vnímání a následně i dál. Andělů bylo celkem sedm. Po každé jeho straně se vznášeli tři andělé v poloze směrem nahoru a jeden anděl doplňujícím tento trojúhelník byl nahoře. Anděl v pravém dolním rohu upoutal jeho pozornost. Tento anděl žhnul více než ti ostatní. Jako kdyby šlo o někoho pozoruhodnějšího, než byli jeho druhové. Když počítal zleva doprava, byl to sedmý anděl. Bill byl k němu obzvláštním způsobem přitahován, jako kdyby mezi nimi existovalo nějaké zvláštní pouto. Najednou ten anděl zvedl meč a řekl: „Vrať se do Jeffersonville, tam bude otevřeno sedm zapečetěných tajemství knihy Zjevení.“
Pohotově, ač jemně, ho andělé postavili na dno kaňonu. Potom se vyřítili stratosférou, kde se zastavili a znovu se na něj podívali. Když je Bill sledoval, andělé změnili svůj vzhled na něco, co připomínalo světelné bytosti — nepodobalo se to však žádnému pozemskému nebo galaktickému světlu — zkrátka vypadali nadpřirozeně. Byly to bytosti čistě duchovní, které se na krátký čas zhmotnily v tomto světě. Bill těch sedm andělů pozoroval, jak se rozptylují, dokud nesplynuli v jeden oblak, který vypadal jako nepravidelný kruh lehoučkého světla — tak trochu připomínal tvar trojúhelníku. A potom mu zmizeli z očí… ale jenom z očí, protože v nějaké formě jejich přítomnost zůstávala — Bill si byl této skutečnosti jist.
PŘED PŘÍCHODEM TĚCH ANDĚLŮ se Gene Norman procházel po samotném hřbetu hřebene a prohlížel si údolí kaňonu, kde se Bill snažil vyplašit stádo javelin. Gene v této chvíli nemohl svého přítele vidět, ale věděl přibližně, kde se Bill nachází. Upíral napjatě svůj zrak a prohlížel si křoví a sledoval každý pohyb s důvěrou, že uvidí nějakou javelinu, kterou Bill mohl vyplašit a přimět ji k běhu směrem k němu. Najednou se Gena zmocnil prapodivný pocit a z neznámého důvodu se rozplakal. Během několika minut tento podivný pocit zmizel a slzy ustaly. Přemýšlel o tom, co se mu zrovna přihodilo, když tu najednou z ničeho nic — BUM! — ten výbuch jej polekal a způsobil, že mu srdce začalo rychle bušit z přílivu adrenalinu.
Tato detonace zazněla, jako kdyby přicházela někde z oblohy bezprostředně nad jeho hlavou. Myslel si, že to může být zvuk přetlakové vlny letadla a podíval se nahoru. V dohledu žádné letadlo neletělo, ani nic neprozrazovalo rachot zvuku tryskového motoru v povzdáli. Neslyšel žádný zvuk, ale uviděl něco zvláštního. Uviděl dva pruhy páry nebo světla nebo něco takového… Byly od něj vzdáleny několik mil a vznášely se směrem nahoru. Nikdy nic podobného neviděl.
V této chvíli Gene ztratil o pokračování v lovu jakýkoliv zájem. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu se chtěl co možná nejrychleji setkat s Billem, a proto vykročil v jeho směru. Terén byl velice rozeklaný, a to znamenalo, že se nemohl pohybovat rychle. Musel dávat pozor, aby si náhodou neodřel holeň o kaktus, který by ho svými ostny nelítostně pobodal. Asi po půl hodině chůze přišel na místo, kde předtím viděl Billa, jak se ztrácel v kaňonu. Teď jej spatřil, jak pospíchá po svahu směrem k němu. Bill na něj zamával a zavolal, aby upoutal jeho pozornost.
Když se setkali, Bill se Gena zeptal: „Slyšel jsi tu ohlušující ránu?“
„Jistě, bratře Bille. Zprvu jsem si myslel, že to byla nadzvuková vlna letadla, ale žádné letadlo jsem neviděl. Chodím sem lovit už léta a nikdy nic takového jsem tady neslyšel. Co si o tom myslíš?“
„Vím, co to bylo, bratře Gene; ale teď se mě na to neptej, povím ti to později.“
Gene jednoduše přerušil rozhovor na toto téma, ačkoliv jej tato událost celé odpoledne hluboce zaměstnávala a stále se k ní až do večera, kdy usedli u táboráku, vracel. Také i Fred Sothmann ráno slyšel tento výbuch a zmínil se o něm.
Bill o tom ale nechtěl mluvit, protože cítil, že k tomu není vhodný čas ani místo. Ale věděl přesně, co má dále dělat.
V sobotu ráno tito tři lovci sbalili svůj tábor a vrátili se do Tucsonu. Bezprostředně po své ohromné zkušenosti ztratil Bill o lov úplně zájem. A tak využil nadcházející výjezd do Jeffersonville jako záminku k přerušení této lovecké výpravy. I když ani Fred ani Gene ještě javelinu neulovili, vůbec je to nemrzelo. Cítili, že něco velikého viselo ve vzduchu a dychtivě očekávali na tato zvláštní shromáždění, která měla být v průběhu osmi dnů zahájena. Oba plánovali, že tam pojedou.
V úterý ráno 12. března vyjela z Tucsonu směrem k Jeffersonville do Indiany kolona čtyř automobilů. Bill jel s Genem Normanem. Sothmannovi, Simpsonovi a Maguireovi je následovali ve svých automobilech.
Předmluva — Bůh v jednoduchosti
Poznámky
- Místo trestu smrti byl tento mladý muž odsouzen na doživotí. ↩