Eliezerovo poslání

NA PODZIM ROKU 1964 si William Branham zakoupil povolení k lovu pumy. V lednu 1965 dojel do horské oblasti v severovýchodním cípu Arizony, kde se zkontaktoval s mladým mužem jménem Dawson Riley. Dawsonovým povoláním byl prodej lovecké výzbroje a rovněž průvodcovství se specializací stopování horských lvů, což jsou pumy. Tyto obrovské kočky obývají rozsáhlé hornaté oblasti na západě. Často jsou v severních státech nazývány kuguáry, zatímco v jižních státech jim říkají pumy. Kuguáři jsou známí svou mazaností a velice úskočnými způsoby, a najít je znamená opravdovou výzvu, zejména pokud lovec nepoužívá psy, kteří dokážou stopu pumy vycítit.

Bill a Dawson jeli na koních a vedli si s sebou i soumary. Když dorazili do hor, utábořili se. Příští den projeli na koních několik údolí a hledali, kde by mohla být nějaká puma. Třetí den brzy z rána psi zachytili nějakou stopu. Zpočátku si lovci nebyli jisti, zda jde o pumu. Dawson však našel u řeky místo, kde puma při přecházení zanechala otisky. Tuto pumu stopovali celé dopoledne; ušli po stopě v hustě zalesněném údolí asi 32 kilometrů. Pozdě odpoledne zjistili, že se puma přesunula do vyšší polohy, kde byl suchý a skalnatý terén a pro psy bylo velice obtížné sledovat její stopu. V místě, kde se údolí rozvětvovalo na několik strmých kaňonů, na chvíli stopu ztratili. Lovci se rychle rozdělili, každý si zvolil k prohledání jiný kaňon, aby mohli na stopu znovu narazit. Dawson si vzal všechny čtyři psy s sebou.

Bill se v polovině kaňonu zastavil, aby se podíval dalekohledem a propátral římsu, jež se tyčila nad ním. Jednu stranu kaňonu ještě osvěcovalo slunce, zatímco ta druhá strana se nořila ve stínu a ležela na ní sněhová pole. Pozorně tato místa propátrával a vyčkával, jestli neuvidí nějaký pohyb. Zpozoroval kojota, jenže dnes kojota nelovil.

Stíny se prodlužovaly a slunce se začalo schylovat k obzoru. Tam, kde svahy kaňonu měly dostatek půdy, rostla borovice těžká a borovice mexická, které v této oblasti převládaly. Bylo tam však také mnoho skalnatých míst, kde bylo vegetace velice poskrovnu. Když sestoupil na dno kaňonu, hledal její stopu v písku a v jílovitém podloží. Najednou pronikl tichem této odpolední atmosféry pronikavý jek pumy, jehož intenzita se rychle měnila. Tento jek se odrážel ozvěnou a směřoval dolů kaňonem a oznamoval Billovi, že se nachází na správné stopě.

Po zádech mu přešel mráz. Nebylo to daleko a poznal, že se právě stalo něco mimořádného. Vzpomněl si na báseň, kterou napsal jako dvanáctiletý chlapec.

Po více než čtyřiceti letech je on v tom kaňonu poblíž hranice Arizony s Novým Mexikem a poslouchá to kňučení pumy. Nebere to jako náhodu ani jako naplnění snu. Cítí to jako potvrzení od Boha, který ho provázel celým jeho životem; od té doby kdy byl ještě chlapcem. Ještě předtím než se slunce schovalo za horskými vrcholy, Bill pumu zastřelil. (Teprve později se dozvěděl, že to byl největší kus, jaký byl kdy do té doby v Arizoně zastřelen.) Velice opatrně z ní stáhl kůži, protože ji chtěl vycpat a preparovat. Přemýšlel o tom, jak puma dobře zapadne do jeho sbírky trofejí v nově postaveném domku.

Nedávno si Bill s Medou koupili na severním okraji Tucsonu poblíž hor Catalina dům. Byl to skromný třípokojový domek s rovnou střechou, postavený na jednom akru pozemku, který byl celý porostlý kaktusy. Z tohoto svahu byl pěkný výhled na jih Tucsonu a nádherný výhled do hor na sever. V současné době jeho rodina bydlela ve dvojdomku, na ulici Park Avenue. Dříve než se tam však bude moci nastěhovat, bude třeba udělat určitou přestavbu, včetně přístavby nové části na západní straně domku. Do Tucsonu přijel Banks Wood, aby pomohl Royi Bordersovi s touto přístavbou. Měla to být studovna nebo pracovna — pouze jeden pokoj dosti velký, aby pojmul všechny Billovy lovecké trofeje. Tato místnost měla být od domu oddělena a spojena pouze průchodem. Konstrukční plány vyžadovaly veliké vyhlídkové okno, které bude situováno na sever k horám. Puma, kterou právě teď zastřelil, se bude v tom rustikálně vybaveném pokoji, který plánoval postavit jako svou pracovnu, pěkně vyjímat.

DEMOS SHAKARIAN, prezident Mezinárodního sdružení obchodníků plného evangelia, naplánoval ve třetím lednovém týdnu roku 1965 v Phoenixu v Arizoně konferenci. Demos poprosil Carla Williamse, který bydlel v Phoenixu, aby tuto konferenci oznámil a zařídil všechny náležitosti. Carl Williams byl v této mezinárodní organizaci sekretářem a pokladníkem a zároveň byl i prezidentem pobočky v Phoenixu. Carl chtěl, aby William Branham promluvil na této výroční konferenci tak jako mnohokrát v minulosti. Nicméně si uvědomoval, že ne všem se bude tento záměr zamlouvat. Někteří z lidí členské rady byli toho názoru, že William Branham svým kázáním mnoho lidí urazil. V průběhu pravidelné schůze jejich sdružení jeden z ředitelů navrhoval přijetí usnesení, že tatáž konference nemůže mít dva roky po sobě stejného řečníka. Další z ředitelů pak tento návrh rovněž podpořil. Carl Williams řekl: „Vím, o co se vám jedná. Vy prostě nechcete, aby William Branham ještě někdy v budoucnu přijel do Phoenixu a zúčastnil se této konference. Nicméně bych vám chtěl dát na vědomí, že pokud chcete bratru Branhamovi znemožnit, aby se zúčastnil konference v Phoenixu, pak já odcházím.“ Jelikož Carlovy schopnosti a dovednosti v řízení pomohly dostat tuto organizaci z finančních problémů, měl na to, aby svůj úmysl přinejmenším tentokrát obhájil, a tak byl tento návrh odvolán.

Ke své neochvějné věrnosti vůči Billově službě měl Carl Williams dobrý důvod. Ve čtyřicátých letech trpěl artritidou kolen. Nakonec se jeho stav natolik zhoršil, že už nemohl chodit jinak než o berlích. Ke konci této dekády navštívil první Billovo shromáždění „uzdravení vírou“ v Phoenixu. Tohoto nádherného večera Billovo kázání inspirovalo Carla k tomu, aby věřil, že Ježíš Kristus je schopen ho z této artritidy uzdravit. Dobelhal se dopředu a postavil se mezi ostatní do modlitební řady a čekal, až na něj přijde řada. Když se za něj Bill v Ježíšově jménu pomodlil, odhodil berle a po mnoha letech odcházel z modlitebny osvobozen ze svých bolestí. Od té doby mohl chodit normálně, cítil jen takové běžné bolesti a píchání, které občas trápí každého staršího člověka.

Když skončila schůze správní rady, Carl Williams telefonoval Billovi a požádal ho, jestli by nepromluvil na konferenci v Phoenixu ve dnech od 17. do 23. ledna. O tom útoku některých vedoucích představených proti němu se však před ním nezmínil.

„Ano,“ odpověděl Bill, „budu rád, když k vám budu moci promluvit. A ve kterých dnech by to mělo být?“

„Naplánoval jsem tě na pondělí, úterý a středu večer a pak na sobotu dopoledne a neděli večer.“

Než Bill položil sluchátko, řekl: „Bratře Carle, vážím si tvého postoje vůči mně.“

Zrovna nedávno darovala Meda svému muži novou Bibli. Po mnoho let Bill používal Scofieldovu studijní Bibli (překlad Krále Jakuba), v níž byla Ježíšova slova vytištěna červenými písmeny. I když Bill nebyl se všemi poznámkami doktora Scofielda zajedno, nicméně shledával, že některé z nich jsou užitečné. Měl tuto Bibli rád hlavně proto, že ji začal používat již ve své rané evangelizační službě v roce 1946, a k dnešnímu dni pro něj byla tak důvěrně známá jako nějaký starý přítel. Věděl, na které straně najde své oblíbené verše, stejně tak jako kterékoliv jiné místo na stránce, a to pouze takovým způsobem, že se podíval na referenční čísla. Bill jezdil s touto Biblí po celém severu Ameriky až na jih do Mexika a přes Atlantický oceán do Anglie a Skandinávie a napříč Evropou a na jih do Jižní Afriky, a dokonce i do vzdálené Indie. Seděla mu v rukou a dobře se s ní cítil. Byla však jako hodně obnošené rukavice, takové, které už měly být kvůli nějakému novějšímu výrobku dávno odloženy. Jeho Bible byla zkrátka takto opotřebovaná. Teď ji musel otevírat velice opatrně, jinak by z ní mohly vypadnout na podlahu nějaké uvolněné stránky. Meda mu několikrát navrhovala, aby si pořídil novou, ale on se této myšlenky, o rozchodu se svým starým přítelem, zdráhal. V přílivu inspirace mu Meda koupila novou Scofieldovu studijní Bibli; Bibli, která byla úplně stejná jako ta stará a darovala mu ji jako dárek k Vánocům.

Bill si vzal obě tyto Bible s sebou na konferenci Obchodníků plného evangelia do Phoenixu, ale v průběhu týdne i v sobotu ráno použil ve svém kázání svou starou Bibli. V sobotu večer ve svém hotelovém pokoji stále ještě používal tu stejnou Bibli; hledal text na další den a dělal si nějaké poznámky a odkazy k Janu 16:20 a 21, v němž je napsáno: „Amen, amen, říkám vám, že vy budete plakat a naříkat… ale váš smutek se obrátí v radost.“

V neděli ráno se konference Obchodníků plného evangelia konala ve velké banketní síni v Ramada Inn. Když Bill toho rána odcházel ze svého pokoje, rozhodl se nakonec, že si vymění svou starou Bibli za novou. Nechal tedy starou ležet na stole a vzal si novou a své poznámky a scházel schodištěm, aby se zúčastnil konference. Když zazpívali několik písní, Carl Williams předal bohoslužbu svému příteli.

Bill přišel na pódium, pozdravil muže a ženy, kteří byli shromážděni v banketní síni, a potom je požádal, aby si spolu s ním otevřeli Bibli v Janově evangeliu v 16. kapitole a společně s ním sledovali čtení dvacátého a jedenadvacátého verše. Bill nalistoval ve své Bibli počátek 16. kapitoly Janova evangelia, pak přesouval zrak do dolního pravého rohu pravé stránky. Když obrátil stránku, narazil na 20. verš a četl: „A nejen za ty se modlím, ale i za ty, kteří uvěří skrze jejich slova…“ Najednou si uvědomil, že to není to místo Písma, které chtěl přečíst. Omluvil se obecenstvu, zatímco znovu listovat a hledal to své místo. Tady na pravé stránce byl v pravém dolním rohu nadpis 16. kapitoly svatého Jana, jenže když opatrně otočil na další stránku, ta další stránka nepokračovala v tom, co hledal. Cítil se zneklidněn a obracel stránky několikrát tam a zpět a pak svému obecenstvu řekl: „Má žena mi darovala novou Bibli a tam je ten verš nesprávně umístěn.“

Poblíž pódia seděl katolický kněz — biskup, který se jmenoval Stanley. Měl na sobě červené roucho, vyzdobené propracovaným zdobením, byl vlastně arcibiskupem Chaldejské katolické církve Spojených států. Biskup Stanley se zvedl ze židle, přišel k pódiu a podal Billovi svou Bibli se slovy: „Je v tom Boží ruka. Zřejmě existuje nějaký důvod, proč k tomu došlo. Sám Bůh ukáže proč. Je to nádherné.“

Bill biskupu Stanleyovi poděkoval, vzal jeho Bibli, vyhledal verš, který chtěl přečíst a nahlas četl: „Amen, amen, říkám vám, že vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat; budete se rmoutit, ale váš zármutek se obrátí v radost. Když žena rodí, má bolest, protože přišla její hodina; když ale porodí děťátko, už nevzpomíná na soužení pro radost, že se na svět narodil člověk.“ Pak vypůjčenou Knihu zavřel a vrátil ji knězi.

Ve svém kázání, které nazval „Porodní bolesti“, přirovnal náš svět k těhotné ženě, která se chystá k porodu svého nemluvňátka. Žena pociťuje prudké stahy, jež se stávají stále silnější, čím víc se blíží k porodu. Stejně tak náš svět prožil některé prudké stahy v průběhu 20. století — především 1. světovou válku, jež byla následně provázena 2. světovou válkou. Teď už máme atomové pumy a lidstvo by ve 3. světové válce neobstálo — přinejmenším současná civilizace. Nicméně takový den se blíží. Kniha Zjevení tuto dobu nazývá velkým soužením nebo lisem Božího hněvu, který obsahuje sedm koflíků plných Božího hněvu, které sedm andělů vyleje na tuto zem.^{1Zjevení 7:14; 14:19; 15:7 a kapitola 16} Bude to v tom čase, kdy Bůh vyleje svůj hněv na všechny lidi, kteří zavrhli nebo převraceli Jeho Slovo. A přesto se z toho konečného stavu zrodí nová země — očištěná země, způsobilá pro Ježíše Krista (zaslíbeného Syna), aby na ní žil a kraloval se svou nevěstou (znovuzrozenými křesťany, jež pocházejí z každého církevního věku).

I když konference Obchodníků plného evangelia pokračovala ještě několik dalších dnů, když skončil nedělní banket, Bill odjel se svou rodinou zpět do Tucsonu, protože děti musely jít druhý den do školy. Cestou domů se zastavili na večeři v restauraci. Bill stále uvažoval o té tiskové chybě ve své nové Bibli. Meda se cítila na rozpacích, protože si myslela, že mu darovala kazovou Bibli. Sdělila mu, že se ještě nikdy ve svém životě necítila tak nervózní, jako během těch několika chvil, když Bill hledal svůj text. Teď, když byli v restauraci, Bill otevřel svou novou Bibli znovu a snažil se ji důkladněji prozkoumat. Ke svému překvapení zjistil, že to nakonec není chyba tisku, ale že to byly dvě tenoučké stránky, které k sobě přilnuly tak, že se jevily jako jedna stránka. Bill si vzpomněl, co mu řekl biskup: „Je to Boží ruka a je důvod, proč se to stalo a Bůh ten důvod ukáže. Je to nádherné.“ A najednou, jako blesk z čistého nebe, mu přišel na mysl příběh z Lukáše.

V pondělí Bill cestoval zpět, aby si mohl poslechnout doktora Reeda, který měl promlouvat na konferenci Obchodníků plného evangelia. Před shromážděním během rozhovoru s Carlem Williamsem se Bill podělil s tím, co mu Pán ukázal minulý večer v restauraci. Ohromený Carl Billa poprosil, aby se touto myšlenkou s celým shromážděním podělil. Chtěl mu dát deset minut za kazatelnou předtím, než doktor Reed přinese večerní poselství.

A tak v pondělí večer Bill znovu stál na pódiu a oslovil tuto Mezinárodní skupinu křesťanských obchodníků a jejich manželky. Připomněl jim včerejší nahodilou příhodu a poukázal jim na Lukáše 4:16−30. Když Ježíš navštívil své domovské město Nazaret, přišel v sobotu do synagogy a rabín podal Ježíši knihu Izaiáše. Ježíš ten svitek rozvinul, až našel 61. kapitolu a četl část prvního odstavce: „Duch PÁNŮV je nade mnou, protože mne pomazal kázat evangelium chudým. Poslal mne uzdravit lidi zdrcené v srdci, kázat propuštění zajatým a prohlédnutí slepým, propustit zdeptané na svobodu a kázat PÁNOVO milostivé léto.“ Pak Ježíš svitek svinul, odevzdal ho knězi a řekl shromážděným: „Dnes se naplnilo toto Písmo ve vašich uších.“

Bill poukázal na to, že Ježíš přečetl pouze část tohoto verše. V našich moderních Biblích první souvětí Izaiáše 61 je obsaženo ve verši prvním, druhém a třetím. Ježíš přečetl celý první verš, ale jenom první část verše druhého. Proč tuto větu nedokončil? Zastavil se, protože zbytek této věty se k tomuto historickému okamžiku nevztahoval; nemohl být tedy uplatněn, ale týká se až konce času. To platí pro dnešek. Jednoho dne Ježíš Kristus musí oznámit: „Den pomsty Boha našeho,“ jak prorokoval Izaiáš 61:2.

„Není to právě to, co se stalo včera?“ zeptal se Bill svého obecenstva.

Pak citoval Lukáše 17:30 a znovu zdůraznil, že věří, že žijeme v době, o níž Ježíš prorokoval, že přijde — ve dni, kdy Syn člověka bude zjeven. Pokud se to zakládá na pravdě, pak v neděli večer 24. ledna 1965 v Phoenixu v Arizoně „SYN člověka“ použil „syna člověka“, aby oznámil „den pomsty Boha našeho“.

Bylo potřeba těchto dvou slepených stran v jeho vlastní Bibli a vypůjčení knězovy Bible, aby Bill mohl uvidět souvislost mezi Izaiášem 61:2 a Lukášem 4:17. Bez okolků svému obecenstvu sdělil: „Tento den se toto Písmo naplnilo ve vašich uších!“

PO SKONČENÍ KONFERENCE V PHOENIXU měl Bill dva týdny volna před svým dalším plánovaným shromážděním, které se mělo konat 6. února 1965 ve Flagstaffu v Arizoně. V té době zaměstnávalo jeho mysl několik věcí. Popravdě řečeno ho zaměstnávala i přístavba jeho pracovny; ovšem to nebyla ta největší starost. Během plánovací fáze musel udělat mnoho rozhodnutí; ale teď už neměl tolik povinností vyjma odpovědí na nějaké příležitostné otázky. Banks Wood s Royem Bordersem všechno zajišťovali podle stavebního projektu.

V poslední době strávil Bill hodně času při práci na své knize Sedmi církevních věků, aby byla připravena k vydání. Potom, co odevzdal rukopis Lee Vaylemu v Tampě na Floridě, s Leem mnohokrát hovořil. Někdy mu posílal audio poštu, která byla nahrána na magnetofonovém pásku — odpovídal mu na jeho specifické dotazy a navrhoval mu všeobecné informace. Lee byl ve většině případů samostatný — zkoumal předávaný mu materiál a členil těchto deset kázání do knižní podoby. Během posledních osmi měsíců roku 1964 posílal Pearry Green Lee Vaylemu 48 dolarů týdně, aby ho po dobu psaní podpořil. A Lee posílal Billovi přibližně jednu kapitolu měsíčně. Teď v lednu 1965 byla kniha téměř hotová. Bill nad tímto rukopisem trávil mnoho hodin a prováděl různé doplňky a opravy. Důvěřoval Lee Vaylemu, že gramatika bude na patřičné úrovni. Bill chtěl udělat to nejlepší, nač stačil, aby jeho nauka byla jasná a přesná.

V jeho mysli však tanula během tohoto posledního lednového týdne roku 1965 ještě jedna věc. Po mnoho let se ho muži a ženy dotazovali ohledně manželství a rozvodu. Kdysi se ho nějaký křesťanský muž zeptal, jestli se může rozvést se svou nevěřící manželkou a oženit se s jinou ženou. Jindy se zase křesťanská žena tázala, jestli by se mohla rozvést se svým nevěřícím mužem a vdát se za jiného muže. Ač se tyto osobní detaily značně lišily, když je však dal dohromady, směřovaly zpět k té stejné základní otázce. Mnoho křesťanů bylo ohledně rozvodu zmateno a ve své zmatenosti někdy chybovali.

Pravdu o manželství a rozvodu mu Pán Ježíš zjevil ještě v červnu 1963, když se vracel domů z Hot Springsu v Arkansasu. V té době mu Duch svatý řekl, aby na toto téma kázal a pořídil záznam svého kázání, ale on tuto věc odkládal a dělal si starosti ohledně toho, že by tato pravda mohla ranit mnohé z jeho nejdražších přátel, kteří se v této věci dopustili během svého života chyb. Na druhé straně nemohl být vedení Ducha svatého neposlušný. Znepokojen tímto dilematem pociťoval ve svém duchu nátlak, aby ohledně toho něco udělal. Jednoho dne, když jel autem do svého nového domu, aby si zkontroloval, jak postupují práce ve výstavbě jeho pracovny, pohlédl směrem na sever k nepříliš vzdáleným horám a jeho oko spočinulo na skále nazvané Finger Rock. Najednou uslyšel, jak mu Duch svatý zašeptal: „Vystup na tuto horu a tam k tobě promluvím.“

Finger Rock na sever od Tucsonu v Arizoně je ta menší skalní formace na obzoru, která vypadá jako ukazováček vztyčený nahoru.

Poslušně odjel na sever, dokud nedojel na parkoviště ke stezce vinoucí se do kaňonu Pima. Pak se vydal asi kilometr pěšky, než dorazil ke vstupu do kaňonu. Tam se tato stezka rozvětvovala. Jedna větev směřovala do kaňonu Pima, zatímco ta druhá prudce stoupala nahoru směrem k Finger Rocku. Bill si zvolil právě tuto stezku směřující k Finger Rocku. Stezka prudce stoupala, a tak se brzy námahou zapotil. Množství kamenů na tomto svahu se třpytilo vločkami slídy. Ze stínu do stínu skákali malí zelení gekoni a motýli žluťásci třepetali svými křídly. V nižších polohách svahu se nacházely stromy palo verde a různé druhy kaktusů, ale čím výš vystupoval, všude, kde bylo trochu zeminy, rostly borovice pinon s tmavším jehličím. Zastavil se vysoko ve svahu na úpatí ostrého skalního výčnělku, který se tyčil a splýval s Finger Rockem. Vztyčený prst Finger Rocku se objevil vysoko nad jeho hlavou. I když Finger Rock nebyl v tomto horském hřebenu nejvyšším bodem, byl to velice unikátní a nápadný skalní útvar. Vypadal jako pěst lidské ruky s jedním vztyčeným prstem k obloze. Bill se posadil na velký balvan a shlížel dolů do tucsonského údolí. Východně od něj se tyčily hory Rincon a jižně uviděl horský masiv Santa Rita, který měl na mlhavém obzoru zeleno modrou barvu. Bill lokalizoval svůj nový dům vzdálený pouhých několik kilometrů. Pak se jeho myšlenky vracely zpět k tomu, proč je vlastně tady a začal se modlit.

Bill věřil, že manželská smlouva je závažnější, než si mnozí lidé uvědomují. On ji viděl jako předobraz Ježíše Krista a Jeho nevěsty. Starý zákon byl na mnoha místech předobrazem tohoto svazku. Například král Šalomoun měl mnoho žen — jeden král a přitom mnoho královen, což znázorňovalo Ježíše Krista a Jeho Církev. Bill nevěřil v mnohoženství mezi křesťany. Ačkoliv Starý zákon jakoby mnohoženství mlčky přehlížel. Ježíš se nechal slyšet slovy: „…ale na počátku tak nebylo.“ A ten vzor z Edenské zahrady byl pravzorem pro každé křesťanské manželství v budoucnosti — jeden muž, který si bere jednu ženu, dokud jeden z nich nezemře.^{2Římanům 7:1─3; 1. Korintským 7:1─16} Jestliže se rozvedou, nezhřešili. Nicméně jestliže se rozvedená žena opětovně vdá za jiného muže, Ježíš řekl, že žije v cizoložství, protože ve skutečnosti má dva manžely, i když žije jen s jedním z nich.

Lidé, kteří měli manželské problémy, se často Billa dotazovali na rozvod. Na některé z těch otázek byla snadnější odpověď než na některé jiné. Nejchoulostivější otázky pocházely od lidí, kteří byli rozvedeni a znovu uzavřeli manželství, dříve než se stali křesťany. Bill si uvědomoval, jak věrně někteří z těchto lidí následovali jeho nauku. Kdyby kázal tuto pravdu o manželství a rozvodu, mohlo by dojít k tomu, že někteří z těch lidí by rozvázali svá manželství, aby mohli být v pořádku s Bohem a on by pak byl zodpovědný za narušené rodiny. Když seděl na tom svahu bezprostředně pod Finger Rockem, tato tíha na něj těžce doléhala.

Najednou zaslechl hlas jakoby blížícího se větrného víru. Podíval se nahoru a překvapeně zalapal po dechu. Z oblohy jakoby se snášel ohnivý arch jantarové barvy. Než se stačil nadechnout, ovinul se kolem skály nad jeho hlavou. Bill sledoval, jak se tento nadpřirozený plamen vznášel a třikrát sestupoval na Finger Rock. Když nakonec zmizel v nebi, promluvil k němu anděl Páně a dal mu odpověď na jeho otázky ohledně manželství a rozvodu.

Když sestoupil z Finger Rocku, jel domů a cestou zjistil, že má málo paliva, a tak se zastavil u čerpací stanice, která patřila jeho příteli Welchu Evansovi. Ronnie Evans, který na této čerpací stanici pracoval, řekl: „Bratře Branhame, že jsi byl před hodinou tam na té hoře?“

„Co tím myslíš, Ronnie? Co jsi tam viděl?“

„Mohu ti přesně ukázat, kdes byl.“ A Ronnie přesně poukázal na linii horských vrcholů na sever od města. „Byl jsi někde v okolí Finger Rocku. Zavolal jsem matku a spolu jsme pozorovali světlý načervenalý oblak, jak se zvedal a sestupoval dolů. Řekl jsem matce: ‚Tam někde musí sedět bratr Branham a Bůh k němu mluví.‘“

Bill uslyšel totéž, když se děti vrátily ze školy. Někteří učitelé vyvedli děti ze tříd, aby mohli pozorovat ten ohnivý jantarový oblak, který se vznášel nad Fingerovou skálou. Sledovali, jak sestupuje a jak se vznáší třikrát po sobě, než úplně zmizel.

Bill zavolal Ormanu Neville do Jeffersonville a naplánoval speciální shromáždění na středu večer; budou se konat od středečního večera až do neděle, od 17. do 21. února 1965. Když se vrátil do Indiany, kázal v tomto pořadí: „Muž prchající z přítomnosti Páně“, „Semeno nebude dědit s plevou“, „Tento den se toto Písmo naplnilo“ (byla to rozšířená verze jeho svědectví, které přinesl v Phoenixu), „Bohem zvolené místo k uctívání“, „Manželství a rozvod“ a „Kdo je tento Melchisedech?“

V neděli ráno 21. února 1965 kázal „Manželství a rozvod“. Bill dobře věděl, že na tak citlivé téma si může dovolit kázat pouze v Branhamově modlitebně, kde měl naprostou svobodu vyjadřování. A i v tomto případě si dělal starosti, jak srozumitelně se musí vyjadřovat a zvažoval svá slova opatrně kvůli ženám a dětem, které se v obecenstvu nacházely. V průběhu tohoto kázání Bill poznamenal, že křesťané nahlížejí na otázku rozvodu dvěma způsoby. Někteří lidé věří, že muž může být pouze jednou ženatý, dokud jeho manželka nezemře, v tom případě je volný, aby se mohl znovu oženit. Jiní lidé pak věří, že muž se může rozvést a znovu se oženit anebo žena se může rozvést se svým manželem a znovu se vdát, pokud jeho nebo její protějšek se dopustil cizoložství. Bill řekl, že obě tyto školy obsahují trochu pravdy, ale že pro každou z těchto větví existuje možnost zajít příliš daleko a padnout. Jako obvykle legalizmus a kalvinizmus se míjejí s cílem.^{3Kalvinismus (jak to tady William Branham použil) je liberální doktrína, která obhajuje, že když byl člověk jednou skrze Ježíše spasen, může žít jakýmkoliv způsobem, a i kdyby se dopustil jakéhokoliv hříchu, nemůže už být zatracen.} Pravda se nachází někde uprostřed. Pak vzal jako příklad své vlastní manželství. Boží zákon ho poučuje, že má být věrný své manželce, ale on jí je věrný nejenom kvůli tomu, že Bůh to od něj požaduje. On svou manželku miluje natolik, že by ji nechtěl nikdy zranit, a to je důvod, proč jí zůstává věrný.

Pak četl Matouše 19:1−9, kde se farizeové Ježíše tázali ohledně rozvodu. Ježíš řekl, že na počátku měl Bůh v úmyslu, aby každý muž měl pouze jenom jednu ženu. Ale pak se farizeové Ježíše zeptali, proč Mojžíš zavedl rozvod. Ježíš odpověděl, že se to stalo kvůli zatvrzelosti lidských srdcí, ale od počátku to tak nebylo. Ježíš řekl, že každý muž, který se rozvede se svou ženou z jiného důvodu než kvůli smilstvu, zapříčiní, že ona se dopustí cizoložství. (Proč? Protože se znovu provdá, a bude mít dva manžely, i když bude žít jenom s jedním z nich.) Z toho vyplývá, že když se muž ožení s rozvedenou ženou, rovněž se dopouští cizoložství.

Bill se dlouho zabýval Adamem a Evou v zahradě Eden. Jelikož Eva nebyla v originálním stvoření, měla sklon k tomu, aby naslouchala ďábelské lži, která jí byla sdělena prostřednictvím hada, (který na počátku nebyl plazem, ale inteligentním savcem — byl takzvaným scházejícím článkem mezi primáty a lidskou bytostí). Tím, že Eva zpochybnila Boží přikázání a podvolila se hadově pokusu o navázání bližší známosti, dopustila se cizoložství a sprovodila na tento svět smrt. Nicméně, my nemůžeme kritizovat Adama a Evu, protože každý muž a žena v dnešní době si musí stejně tak zvolit — zvolit si, kdy se rozhodne, že se stane buď klenotem v Boží koruně, nebo trnem v Jeho chodidle.

Nakonec Bill přistoupil k závěru této věci, kterou mu Bůh sdělil onoho dne, když se nacházel na Finger Rocku. Řekl: „Mluvím jenom ke své skupině. Toto poselství je jenom pro ně. Malé děti, jsem tady proto, abych vám pomohl. Jsem vaším přítelem. Můžete si myslet, že hovořím proti vám, ale já vás miluji. Je to velice ožehavá věc. Nevím, jak to mám ze sebe vysoukat. Co mohu udělat, když mám dobré muže a ženy v mém shromáždění, kteří byli dvakrát i třikrát ženatí? Nechali se zmást, protože je někdo špatně vyučoval. Neočekávali na Pána. Ježíš řekl: ‚Co Bůh spojil, ať člověk nerozděluje.‘ Ne nějaký podnapilý úředník na magistrátu nebo nějaký odpadlý kazatel, který je spojil. Já hovořím o tom, co spojil Bůh. Jestliže máš bezprostřední zjevení od Boha, že někdo má být tvou ženou nebo tvým mužem, tato osoba ti patří po celý zbytek tvého života. Ale co spojil člověk, to může rozdělit každý.“

Bill zopakoval: „Jste ohledně toho moji svědkové před Bohem: to je pouze pro mou skupinu. Někteří z vás mužů byli podruhé ženatí kvůli převrácené teologii. Jestliže Bůh dal Mojžíšovi a Pavlovi ohledně manželství a rozvodu nějaké zvláštní povolení, copak by mi Bůh nedovolil udělat totéž?^{4Matouš 19:7; 1. Korintským 7:6, kde Pavel říká: (když se zmínil o tématu manželství) „Toto však říkám jako svolení, ne jako nařízení.“} Říkám to tedy na základě potvrzení Jeho oblaku tam nad tou horou a Jeho poselství, které mě přivedlo až tak daleko. Vy, muži, kteří jste se tímto provinili, žijte dál v takovém stavu, jak jste a žijte se svými manželkami v pokoji, ale nedovolte, abyste někdy tuto věc zopakovali. Na počátku to tak nebylo, (že by muž měl naživu více než jednu manželku) a na konci to taky tak nebude. Ale za současných podmínek, pokud jste s nimi šťastní, pak s nimi žijte a vychovávejte své děti v kázni Boží. Ale ať se nad vámi Bůh smiluje, kdybyste znovu něco takového provedli. Učte své děti, aby nikdy nic takového neudělaly. Bůh je mým svědkem, jak mi tam na té hoře ohledně toho řekl — dovol jim pokračovat v takovém stavu, v jakém jsou, ale ať už více nehřeší. Je to nadpřirozené zjevení díky otevření těchto sedmi pečetí, aby tato otázka již nenechala nikoho na pochybách.“^{5Jestliže máte otázku ohledně manželství a rozvodu, neudělejte nějaké životní rozhodnutí na základě mého přehledu ohledně tohoto kázání. Konzultujte na modlitbě celý tento text kázání Williama Branhama „Manželství a rozvod“ a porovnejte ho s kázáním „Volba nevěsty“, jež bylo kázáno 29. dubna 1965.}

Ve svém kázání „Kdo je tento Melchisedech?“ se Bill pustil do letité otázky. 1. Mojžíšova 14 vypráví o tom, jak byla Sodoma vypleněna králem Elamu (Persie). Lot a jeho manželka s dětmi byli zajati a odvedeni na sever. Abraham shromáždil bojovou jednotku o počtu 318 mužů, kteří krále Elamu pronásledovali a v boji ho porazili. Abraham vysvobodil svého synovce Lota z otroctví. Po boji přišel za Abrahamem kněz jménem Melchisedech, požehnal mu a pak spolu jedli chléb a pili víno.^{6To je předobraz velké svatební večeře po boji, když Ježíš jí chléb a pije víno spolu se svou nevěstou. Marek 14:22─25.} Na oplátku Abraham zaplatil Melchisedechovi desátky — dal mu desetinu ze všeho svého jmění. Tento příběh by zůstal záhadou, kdybychom jej vzali pouze tak, jak byl vylíčen v 1. Mojžíšové. Ale v epištole Židům v 7. kapitole Pavel říká, že Melchisedech byl králem pokoje a spravedlnosti, který neměl ani otce ani matku a ani počátek ani konec dnů.

Kdo je tato záhadná osoba? Bill vysvětloval, že Melchisedech musí být samotným Bohem, protože jedině Bůh nemá počátek. Melchisedech byl Boží teofanií, jež se ukázala Abrahamovi jako předobraz Ježíše Krista. To nebyl Ježíš, jakého vidíme v Novém zákoně, protože Ježíš měl Otce a matku, ale tento Muž neměl ani jednoho z nich. Ježíš měl počátek, ale tento Muž ne. Ježíš obětoval svůj život; tento Muž nemohl, protože On byl život. A přesto jsou tady blízké souvislosti.

Aby tuto souvislost vysvětlil, vrátil se Bill na počátek vesmíru, kde Bůh žil pouze se svými vlastními myšlenkami. Bůh je Duch. A po naplánování vesmíru Duch – Bůh promluvil. Jeho slovo se stalo logosem nebo „Slovem Božím“. Slovo je myšlenkou, která je veřejně vyjádřena. Duch – Bůh neměl formu, kterou bychom mohli rozpoznat. Jeho myšlenky nejprve neměly žádnou formu, kterou bychom mohli vidět. Ale jakmile použil svá slova k vyjádření svých myšlenek, pak v tomto smyslu měl formu, v níž mohl být rozpoznán, i když nejdříve zde nebylo kolem nic, co bychom mohli vidět. Ten logos, který vyšel z Ducha — Boha, byl Jeho teofanií nebo „Slovem Tělem“. Boží teofanie nebyla fyzickým tělem; bylo to spíše nadpřirozené tělo. Nicméně když byly jeho myšlenky vyjádřeny, Jeho teofanie se mohla stát fyzickým tělem. A právě to se stalo za Abrahamových dnů. Bill vysvětloval, že Melchisedech byl „Bohem — Slovem“, který se zjevil v těle Abrahamovi dva tisíce let předtím, než se stal vtěleným Bohem v Kristu Ježíši. A tak Abraham uviděl tuto Kristovu teofanii, v té formě před vtělením. Později, když se Bůh vtělil a chodil mezi lidmi, Ježíš Židům řekl: „Abraham se těšil, aby viděl můj den; uviděl ho a zaradoval se.“ Židé mu tedy řekli: „Ještě ti není padesát let a viděl jsi Abrahama?“ Ježíš jim řekl: „Amen, amen, říkám vám: Dříve než byl Abraham, Já jsem.“^{7Jan 8:56─58 (NBK)}

Epištola k Židům vysvětluje, jakým způsobem levitské kněžství (s nímž Bůh začal za Mojžíšových dnů) došlo ke svému konci, když byl za hříchy lidstva Ježíš obětován. Od toho dne Bůh posluhoval svému lidu prostřednictvím Melchisedechova kněžství — Pán Ježíš Kristus byl tím veleknězem par excelence.^{8Židům 4:17 a 10:22}

To všechno mohlo znít abstraktně a příliš technicky, dokud Bill nevysvětlil, že každý znovuzrozený křesťan má rovněž teofanii. Oni ji musí mít, protože byli v Božích myšlenkách od počátku. To z nich v podstatě dělá Boží atributy. Když se Ježíš Kristus narodil na zemi, On měl tuto teofanii s sebou. A proto byl dokonalým Člověkem, protože se nikdy neodchýlil od Otcova Slova. Nemohl se odchýlit, protože On a Slovo Boží bylo jedno a totéž. Ostatní Boží děti se narodily bez své teofanie, a tak mohly být podrobeny zkouškám a testům, aby zvítězily nad hříchem nevíry skrze svou víru v Ježíše Krista. Když muž (nebo žena) nakonec uzná, že Slovo Boží je pravým pokrmem, který nasytí hlad jeho duše, pak ve skutečnosti uslyšel hlas své teofanie. Teď ví, že to Slovo-tělo na něj očekává v tom budoucím životě. To je význam 2. Korintským 5:1, kde je řečeno: „Víme přece, že kdyby byl náš pozemský dům tohoto přebývání zbořen, máme od Boha věčné stavení v nebesích, dům neudělaný rukama.“ V průběhu Milénia a v tom, co bude následovat potom, budou žít Boží děti ve svých fyzických tělech a svých teofaniích, jež budou sloučeny. Bill pojednával tento budoucí stav bytí jako živou osobu v „oslaveném těle“.

DEMOS SHAKARIAN měl dobrý důvod, aby věřil, že Bůh může skrze lidi konat zázraky a dávat pokyny skrze proroctví. Jeho dědeček opustil Arménii (Turecko) v roce 1855, poté když jeden mladý křesťan prorokoval, že se chystá obrovská tragédie. A tak když Otomanská říše systematicky vyvraždila jeden a půl milionu Arménů, jeho rodinu tato velká pohroma z roku 1915 minula. Rodina Shakarianů se usadila v Kalifornii a založila mléčnou farmu, která vzrostla na úspěšný obchod a díky probuzení na Azusa Street v roce 1906 se také stali letničními křesťany.

Demos Shakarian se zapojil do Branhamových kampaní ještě ve čtyřicátých letech, když Bill poprvé navštívil Kalifornii. Během těchto let pomáhal Demos sponzorovat několik Billových kampaní „uzdravování vírou“ a viděl během těchto shromáždění Boha konajícího stovky zázraků. Někdy Demos pracoval jako uváděč — sbíral modlitební lístky od lidí v modlitebních řadách, když z hlediště vystupovali na pódium, kde měl Bill použít dar rozpoznání a pak se za ně pomodlit. Demos si vždy prověřil, co si tito lidé napsali na své modlitební lístky a porovnával to s diagnózou, kterou jim Bill díky nadpřirozenému daru sděloval. Demos nebyl v tomto rozpoznání ani jednou svědkem omylu dokonce ani v těch nejnepatrnějších podrobnostech. Když umírala Demosova maminka, poprosil Billa, aby přijel do nemocnice a pomodlil se za ni. Když se Bill pomodlil, paní Shakarianová ze svého smrtelného lože povstala a těšila se dobrému zdraví ještě několik dalších let.

V roce 1963 byla u Demosovy sestry Florence zjištěna rakovina. I když jí bylo teprve 39 let, rakovina byla v natolik pokročilém stavu, že jí lékaři již nebyli schopni nijak pomoci. Přirozeně si Demos přál, aby se Bill pomodlil k Bohu, aby udělal v životě jeho sestry zázrak.

Když se Bill začal modlit, Bůh mu ukázal ohledně Florence vidění, jak utíká před nějakým nebezpečím, které se ji snažilo zabít. Skočila do postele a křikem přivolávala Billa na pomoc. Bill k ní v tomto vidění přiběhl, ale dřív než se ji mohl dotknout, zemřela. Hodiny vedle postele mu ukázaly čas. S lítostí Bill sdělil Demosovi, že jeho sestra naživu nezůstane a příchod Páně neuvidí, ale zemře někdy nad ránem mezi druhou a třetí hodinou.

Ve čtvrtek večer 29. dubna 1965 Bill promlouval ke Sdružení obchodníků plného evangelia v hotelu Biltmore v Los Angeles v Kalifornii. Dříve než začal své kázání, Florence Shakarianová, které bylo nyní 42 let, zpívala nádherné sólo, jež v tomto sále pohnulo každým srdcem. Tato píseň byla o to více dojímavá, protože většina obecenstva věděla o jejím boji s rakovinou. Najednou promluvil nějaký letniční muž v cizím jazyce. A pak jiný letniční muž přinesl výklad a řekl: „Tak praví Pán, ó, dcero Sionu, neboj se, netrap se, protože budeš žít do příchodu Páně.‘“

Místnost rozčeřil souhlasný projev uznání. Billy Paul Branham byl však tímto proroctvím znepokojen, protože si vzpomněl, že jeho otec řekl Florence, že se příchodu Páně nedočká.

I když byl banketní sál přeplněn lidmi, Bill byl pamětlivý na větší zástup posluchačů. Magnetofony s dvěma kotouči a páskem se otáčely, a tak věděl, že jeho kázání „Volba nevěsty“ se dostane mnohem dál než jenom mezi čtyři stěny tohoto sálu. Vzal si text z 1. Mojžíšovy 24, kde Abraham hledal nevěstu pro svého syna Izáka. Na Abrahama krásné, ale bezbožné ženy kananejských kmenů, mezi kterými žil, dobrým dojmem nepůsobily. A tak doufal, že najde dobrou nevěstu ve své domovině mezi svými příbuznými. Jelikož byl Abraham už příliš starý na to, aby se mohl vydat na takovou cestu, pověřil svého nejstaršího služebníka, Eliezera, aby se zhostil tohoto úkolu. Když Eliezer dorazil ke studni na okraji Náchorova města, modlil se: „Ó, HOSPODINE, Bože mého pána Abrahama… Když jedné z těch dívek řeknu: ‚Nahni prosím svůj džbán, abych se napil,‘ a ona odpoví: ‚Jen se napij; já zatím napojím tvé velbloudy,‘ pak ať je to ta, kterou jsi určil pro svého služebníka Izáka. Takto poznám, že jsi mému pánovi prokázal milosrdenství.“ Stalo se to přesně tak, jak se modlil. Rebeka přijala nabídku doručenou jí Eliezerem. A právě ti velbloudi, které ona napojila, zanesly Rebeku k jejímu budoucímu manželovi Izákovi. Tento milostný příběh je nádherným předobrazem Krista a Jeho nevěsty. (Tentýž Duch svatý, jehož věřící napojí, je dovede k jejich nebeskému Ženichovi.)

Z mnoha rozhodnutí, které my v našem životě uděláme, jen málokteré ovlivní náš život hlouběji než volba našeho životního partnera. Dobrá manželka je tím nejlepším, co Bůh může dát muži kromě spasení. Ale špatná, jak řekl Šalomoun, je jako hnis v kostech.^{9Přísloví 12:4; nebo také Přísloví 18:22; 19:13; 21:19; 27:15; 31:10 a 30.} Dobrá manželka je ta, která dobře plní své povinnosti, která doplňuje jeho charakter a pomáhá mu docílit jeho životní cíl. Muž, předtím než si nějakou zvolí, by se za to měl modlit. Neměl by své rozhodnutí zakládat na vnější ženské kráse. Raději by se měl dívat na tu vnitřní krásu křesťanského charakteru. Vnější krása může být svůdná. (Jen si vzpomeňte, Lucifer byl také krásný, takže přesvědčil třetinu nebeských andělů, aby ho následovali.) Vnitřní krása trvá navěky. Jestliže muž potká ženu, která je znovuzrozená a tito dva se do sebe zamilují a oba se za to budou modlit a pocítí, že je to Boží vůle, pak se mají vzít. Charakter ženy, kterou si muž zvolil za manželku, odzrcadluje jeho vlastní charakter a jeho ambice. Koneckonců, ona mu bude pomocnicí při formování budoucího domova.

Tyto přirozené principy mají hluboké duchovní uplatnění. Když si muž zvolí pro svou rodinu církev, kterou budou navštěvovat, neměl by se dívat na krásnou budovu, na okázalý sbor nebo na skupinové aktivity tímto sborem sponzorované, ale musí se dívat na církev, kde se káže plné Evangelium; církev, kde má poslední slovo Bible.

Právě tak jako muž nebyl stvořen pro ženu, ale žena byla stvořena pro muže, tak Kristus nebyl učiněn pro církev, ale církev byla učiněna pro Krista.^{10Korintským 11:9; Efezským 5:21─32} A koho si zvolí Ježíš Kristus za svou nevěstu v tomto dni? On si zvolí muže a ženy, kteří jsou naplněni Duchem svatým a kteří respektují Jeho Slovo.

Bill řekl: „Ježíš dělal pouze to, co se líbilo Bohu — to znamená, že si vážil a plnil Boží Slovo. Jeho nevěsta bude mít tentýž charakter. Ona nemůže být vybrána z denominace. Každá denominace má nějakou směrnici obsahující pokyny, které říkají lidem, co by měli dělat a co ne — a v mnoha případech je to na hony vzdáleno od pravdy Slova. Bůh nikdy nezamýšlel vést svou Církev papežem, kardinály, biskupy, knězi nebo presbytery. On poslal Ducha svatého, aby vedl Jeho Církev. Ježíš řekl: ‚Když ten Utěšitel (Duch svatý) přijde, On zjeví to, co jsem vám řekl, a uvede vás do veškeré pravdy.‘^{11Jan 14:16─26; 16:12─15} Moderní církev tento plán nesnáší, a tak jak může být Kristovou nevěstou? Když si dnešní křesťané vyberou nějakou denominaci, k níž by chtěli náležet, to odzrcadluje jejich ubohé porozumění Božího Slova. Nerad bych ranil vaše pocity, nicméně bych byl rád, kdyby to proniklo hluboko, abyste to mohli uvidět.“

Bill potom vyprávěl o vidění, kde spatřil Kristovu nevěstu a také přehlídku moderní církve. Když se blížil ke konci svého kázání, pocítil silný impuls k tomu, aby svobodně pronášel svá slova, takže si nakonec stěží uvědomoval, co mluví: „Muži, podívejte se na věrovyznání, jímž sloužíte. Drží se vaše církev přesně Božího Slova? Ženy, podívejte se do zrcadla — ne do zrcadla vaší církve, ale do zrcadla Božího Slova a zkontrolujte, jestli jste způsobilé se stát duchovní nevěstou Ježíše Krista. Shoduje se váš život přesně s Boží svatební smlouvou (Biblí), jak to má být? Kazatelé, zeptejte se ohledně toho sami sebe. Nezměkčujete náhodou svá kázání, abyste ušetřili něčí pocity, aby vás nevyšoupli z církve? Členové církve, pokud vaše církev není podle měřítka a požadavků Božího Slova, opusťte ji a vejděte do Krista. Je to seriózní varování. Nevíte, kdy se toto město ponoří na dno oceánu.“

Billovo napomenutí se najednou proměnilo v proroctví: „Los Angeles, ty město, jež si nárokuješ být městem andělů, které ses vyvýšilo do nebe a rozesílalo jsi špínu módy a špínu filmů do celého světa — bez ohledu na tvoje nádherné církve, zapamatuj si, jednoho dne budeš ležet na dně oceánu. Zemská kůra pod tebou je jako škraloup. Vře pod tebou Boží hněv; nevím, jak dlouho to ještě bude trvat, než ta vrstva písku klesne a oceán vnikne do vnitrozemí — daleko až k Slanému jezeru.^{12Slané jezero je velké jezero nacházející se v údolí Imperiál v Kalifornii a je vzdáleno asi 250 kilometrů na jihovýchod od Los Angeles. Leží v proláklině pod úrovní moře.} Bude to pro tebe horší než poslední den v Pompejích.^{13Pompeje bylo město v Itálii, jež bylo zničeno výbuchem sopky  Vesuvu v roce 79 po Kristu. Výbuch pohřbil celé město a jeho obyvatele vulkanickým popelem.} Los Angeles, čiň pokání! Vy ostatní, čiňte pokání a navraťte se k Bohu! Hodina Jeho soudu je na zemi. Utečte, dokud je čas a vejděte do Krista!“

Uprostřed pláče a slz pokání v obecenstvu se Bill modlil závěrečnou modlitbu. Pak řekl: „Moji bratři a sestry, nevím, co bych ještě mohl dodat. Pokud mi věříte, že jsem Jeho prorok, je to poprvé, co jsem na veřejnosti něco takového řekl, ale cítím nějaký druh silného varování. Nemám sklon k tomu dělat takové věci, dobře to víte. Obvykle to takto nedělám. Byl jsem na rozpacích, jestli toto poselství kázat, ale teď to bylo řečeno a bude to stát v den soudu na svědectví, že jsem vám řekl pravdu. To je: ‚Tak praví Pán Bůh.‘“

„Ó, letniční, utíkejte, jde o život. Prchejte, chopte se rohu oltáře. Křičte, dříve než bude pozdě! Blíží se hodina, kdy budete křičet, ale už vám to nepomůže. Vzpomeňte si, Ezau hledal místo pro své prvorozenství a nemohl ho najít.^{14Židům 12:14─18} Odevzdávám vás, členy Obchodníků plného evangelia, které miluji z celého srdce — odevzdávám vás dnes večer Ježíši Kristu. Utíkejte k Němu. Kéž by se ďáblovi nepodařilo udělat vás vzhledem ke Slovu vlažnými. Držte se pravdy tak, až budete Duchem svatým naplněni natolik, že vy muži a ženy narovnáte své cesty a budete žít zbožně. Pokud tvrdíte, že máte Ducha svatého a váš život se neshoduje se Slovem, je ve vás nějaký jiný duch. Boží Duch je ve Slově. Kristova nevěsta musí být pomazána Slovem.“

Po skončení tohoto shromáždění se Bill cítil strnulý a téměř zmatený, podobně jako když během modlitebních řad odsávala jeho energii vidění. Jenže dnes večer žádné vidění neměl. Jeho jazykem pohyboval někdo jiný. Billy Paul a Earl Williams (který byl synem Carla Williamse) vzali Billa pod paže a vyvedli ho z budovy. Bill odcházel se zakloněnou hlavou a s přimhouřenýma očima. Nohy za sebou sice nevláčel, ale stejně působil dojmem, že své okolí úplně nevnímá. Když Bill přišel do svého auta, sklonil hlavu dopředu, očima si změřil syna a řekl: „Paule, co jsem těm lidem řekl? Nepřišel jsem sem vůči nim se zlými úmysly.“

„To je v pořádku, tatínku,“ odpověděl Billy Paul, „neřekl jsi jim nic špatného.“

Na zpáteční cestě do Tucsonu řekl Bill svému synovi, že si nevzpomíná, co mluvil v té závěrečné části svého kázání. Billy Paul mu řekl, jak prorokoval, že Los Angeles se jednoho dne bude nacházet pod hladinou oceánu.

Pak se Bill na chvíli odmlčel a pak se svého syna zeptal, jestli to nezpůsobilo, že vypadal mrzutě. Billy Paul připomněl svému otci muže, který vykládal neznámý jazyk a prorokoval, že Florence Shakarianová bude žít do příchodu Páně. Billy Paul chvíli váhal a pak vyjádřil svou bezradnost: „Tatínku, ty jsi řekl, že ona se příchodu Páně nedožije, ale zemře někdy mezi druhou a třetí hodinou ráno.“

„Synu, vše, co mohu povědět, je, že Pán mi ještě neukázal nic, co by se nestalo přesně tak, jak jsem řekl.“^{15O několik dnů později, 10. září 1965, ve tři čtvrtě na tři nad ránem Florence Shakarianová zemřela.}

Později toho večera četl Bill Matouše 11:23, kde Ježíš prorokoval: „A ty, Kafarnaum, které jsi až k nebi vyvýšeno, až do pekla budeš svrženo. Vždyť kdyby se zázraky, které se dějí v tobě, staly v Sodomě, zůstala by stát až dodnes.“ Pak nahlédnul do slovníku a dozvěděl se, že zemětřesení poslalo Sodomu na dno Mrtvého moře; a Kafarnaum bylo rovněž zničeno zemětřesením.

OD TÉ DOBY CO WILLIAM BRANHAM navštívil Jižní Afriku v roce 1951, se tam chtěl vrátit a strávit více času kázáním těmto místním domorodcům. Líbil se mu způsob, jak přijímali s jednoduchou vírou jeho poselství, která přinášela obrovské výsledky nejen ve způsobu uzdravování a zázraků, ale také proměny životů pro Ježíše Krista. Cítil, že jeho dílo v Africe není skončeno. Po mnoho let neměl dostatečnou finanční podporu, aby v Africe mohl pořádat více kampaní „uzdravení vírou“. Později mu byla slíbena finanční podpora, ale tehdy nemohl dostat vízum. Měl podezření, že do toho zasahují jihoafričtí náboženští vůdcové, kteří získali velkou politickou moc v celém jejich Poradním národním výboru. V roce 1965 podal Bill žádost o vízum do Jižní Afriky a Mosambiku. Obě víza byla schválena, ačkoliv s omezením, které mu pouze dovolovalo zúčastňovat se lovu, ale zakazovalo pořádat jakákoliv náboženská shromáždění. Jihoafrická republika prožívala eventuálně období politických nepokojů. Vládní úředníci se obávali jakéhokoliv většího shromáždění pro domorodce (jen si připomeňme desítky tisíc domorodců, kteří se zúčastnili jeho shromáždění v Durbanu 1951), že by se to mohlo zvrhnout v rasové nepokoje. I když byl tímto omezením zklamaný, koupil přesto pro sebe a Billy Paula letenky.

26. května 1965 přistáli v Johannesburgu v Jižní Africe. Na letišti se s nimi setkal Sidney Jackson. O několik dní později odletěli tito tři muži do Beira na pobřeží Mosambiku, kde si najali průvodce a vypravili se na třítýdenní safari. Pronajali si skříňový dodávkový automobil značky Land Rover, který má pohon na všechna čtyři kola a je vyráběn v Anglii. Do tohoto skříňového Land Roveru naložili zásoby potravin a vydali se na 230 kilometrů dlouhou cestu na západ, do jedné velice divoké oblasti. Africká savana se skládá ze subtropických travnatých porostů posetých trnitými stromy s malými listy. Napříč savanou se pohybují velká stáda býložravců, jako sloni, žirafy, zebry, pakoni hřivnatí, kozorožci a další. Pro mnohé predátory, jako lvy, leopardy, gepardy, hyeny, šakaly, orly, sokoly a supy, jsou tato stáda zvířat kořistí.

Celé tři týdny Bill a jeho společníci žili v této křovinaté krajině a každý den se vydávali na lov. Večer vařili na ohništi a spali ve stanech. Každých několik dnů přestěhovali svůj tábor do jiné lokality. Jednou odpoledne asi v pět hodin měl Bill vidění, v němž spatřil dva muže tmavé pleti, jak nesli nějakého třetího domorodce na nosítkách. Vidění ukazovalo, že jeden z těchto tří mužů byl těžce nemocen nějakou nakažlivou chorobou.

Když vidění pominulo, Bill přišel ke stanu Sidneye Jacksona a řekl: „Bratře Jacksone, za chvíli sem přinesou muže, který má spálu. Nakolik vím, zákon Mosambiku říká, že jestli tady na savaně nějaký nemocný člověk požádá o pomoc, jsme zavázáni ho odvést k nejbližšímu lékaři nebo do nemocnice.“

„To je pravda, bratře Branhame; v našem případě je nejbližší nemocnice v Beiru, a to je 230 kilometrů. Kdybychom s ním poslali průvodce, tak bychom tady dva dny zůstali bez vozidla.“

„Bratře Jacksone, a kdybys byl požádán, aby ses za toho člověka pomodlil, vložil bys na něj ruce, i kdybys věděl, že má nakažlivou spálu?“

Jackson se pousmál: „Samozřejmě bych udělal to, co mi přikazuje nějaký Ir — nejdřív je třeba střílet a pak se dohadovat,“ byla to zmínka o něčem, co mu Bill řekl za určitých okolností na lovu.

Bill řekl: „Pojď se mnou.“ Otočil se a vešel do vysoké trávy, která rostla kolem jejich tábora. Jackson ho následoval. Teplota se blížila k . Bill kráčel po stezce; musel se prodírat vysokou sloní trávou, která sahala do výšky tří metrů. Toto prostředí mu přirozeně neumožňovalo žádný rozhled ani výhled před sebe. Asi za táborem zůstal stát a řekl: „Stůj tiše.“

Asi po minutě naslouchání uslyšeli nějaký šelest, který se k nim přibližoval. Vysokou trávou se prodírali tři muži. Dva z nich nesli třetího na nosítkách, které byly zhotovené z kůry. Muž jdoucí vepředu se lekl, když uviděl tyto dva bílé muže stojící tiše v houštině vysoké trávy. Sidney Jackson na ně promluvil jejich domorodým jazykem a požádal je, aby položili nosítka na zem tak, aby se mohl americký evangelista za jejich přítele pomodlit. Když tito muži položili nosítka na zem, nemocný muž sténal bolestí. Bill a Sidney poklekli a položili ruce na nemocného a pocítili horko způsobené horečkou, která byla vyšší než horko onoho dne. Po krátké modlitbě se Bill postavil a odcházel do tábora. Sydney šel za ním. Když tito tři domorodci přišli na mýtinu, promluvili s jejich průvodcem, který okamžitě naložil nemocného dozadu do Land Roveru a odjel s ním. Všichni ostatní snědli večeři a pak odešli na noc do svých stanů.

Ráno byl Sidney Jackson překvapen, když uviděl Land Rover, který už byl zpátky. Vzbudil průvodce a řekl mu: „Ty jsi to ale do Beiry rychle otočil.“

Řidič odpověděl: „Ne, já jsem tam nebyl. Jen několik kilometrů za táborem ten muž na nosítkách začal bouchat na kabinu a řekl: ‚Vysaď mě tady. Bydlím kousek odtud.‘ A tak jsem mu dovolil odejít a já jsem se vrátil.“

„Copak nebyl nemocný?“

„Řekl, že se cítí zdravý jako ryba.“

Jednoho dne se Billovi podařilo skolit leoparda, který zabíjel dobytek v nedaleké vesnici. Místní domorodci jim byli za to vděční, a tak uspořádali svým osvoboditelům od leoparda slavnostní hostinu. Lovci se měli této slavnosti zúčastnit; Bill jim daroval maso zebry, kterou právě zastřelil.

Několik dnů později lovci objevili stezku Kapského buvola. Kapský buvol je velké zvíře, které má masívní dolů zahnuté rohy a je známé svou lstivou zlomyslností. Sidney nabádal Billa, aby si ulovil buvola pomocí jeho pušky na slona značky Rigby Nitro ráže 416; ale Bill chtěl raději použít svou pušku značky Weatherby ráže 300, která mu byla darována jistým přítelem místo pušky, která mu explodovala v rukou. Stopovali buvola několik hodin, až ho nakonec našli, jak spásal nízkou trávu. Když se lovci přibližovali, buvol ucítil jejich pach. Okamžitě sklonil hlavu a zaútočil. Bill jej skolil jednou ranou (k veliké úlevě Sidneye Jacksona, protože na další ránu už nezbýval čas).

Bill také bažil ulovit lva, jenže uplynuly dva týdny, a oni ani jednoho nespatřili. A tak se pokusil nastražit návnadu. Nejdřív zastřelil zebru a připoutal ji za Land Rover a táhl ji rozsáhlým kruhem kolem stromů a pak pohodil mršinu zebry pod strom s nadějí, že lev ucítí zápach zebry a půjde po pachu ke stromu. Po několika neúspěšných dnech očekávání zkoušel svoji metodu změnit. Použil své čtyři domorodé stopaře, aby tloukli holemi do keřů a způsobili tak v rozsáhlém okruhu velký povyk a tím se pokusili lva vyplašit a přinutit ho k útěku směrem k lovcům. Tato metoda však byla rovněž neúspěšná.

Navzdory tomuto zklamání to bylo úspěšné safari. Bill a Billy Paul nasbírali 33 trofejí, jež si vzali s sebou. Když už byli v Beiru, Bill zařídil vypreparování hlav zvířat, s tím aby šly pověsit na stěnu a kůže aby byly vyčiněny. Později měly být dopraveny do Tucsonu v Arizoně, kde měl naplánováno je vystavit ve své nové studovně.

Ještě dříve než lovci opustili Beiru, přiběhl nějaký domorodý muž k Sidneyi Jacksonovi a řekl mu, že někdo si přeje vidět „mistra“. Sidney následoval domorodce do pokoje, kde na něj čekal nějaký mladý muž. Byl to ten muž, za kterého se Bill a Sidney modlili, když byl upoután horečkou na nosítkách ze stromové kůry položených ve sloní trávě. Bylo to neuvěřitelné, ale tento muž šel pěšky 230 kilometrů jen kvůli tomu, aby poděkoval „mistrovi“ za to, že se za něj pomodlil. Sidney Jackson přivedl tohoto muže k Williamu Branhamovi a spolu mu tito dva muži posvědčili o zachraňující milosti Ježíše Krista.

NĚKOLIK DNŮ potom, co se vrátil z Afriky, měl William Branham sen, že byl znovu mladým mužem a pracoval ve svém původním zaměstnání v Komunálních službách Indiany. V tomto snu byl na své staré pochůzce a vybíral od zákazníků inkaso za elektřinu. Byl horký den a pot mu stékal po spáncích. Když procházel kolem nějaké řeky, odložil na zem peníze od zákazníků a také stvrzenky, oblékl si plavky a skočil do studené vody. Pomyslel si: „To není správné, když si tady plavu v pracovní době.“ Když vylezl z vody, oblékl se znovu do uniformy. Najednou se zvedl větřík a rozfoukal mu všechny stvrzenky; zůstala jenom hromada mincí. Pomyslel si: „Co si teď počnu? Nepamatuju si, kdo jakou částku zaplatil. Jediné, co mi přichází na mysl, je, abych předal peníze pokladníkovi, a když zákazníci dostanou upomínku, že nezaplatili inkaso, donesou druhou část ústřižku o zaplacení. To je teda opravdu průšvih, a to všechno kvůli tomu, že jsem byl neopatrný.“

Když se probudil, obrátil se v posteli. Meda si protřela oči, otevřela je doširoka a zívla. „Spal jsi dobře?“ zeptala se.

„Ne, zrovna jsem měl sen, že jsem se vrátil zpátky do Komunálních služeb.“

„Znovu?“ zeptala se s náznakem překvapení.

V posledním roce měl Bill sen, že se vrátil zpět do práce do Komunálních služeb v Jeffersonville, několikrát. A v každém z těchto snů se přihodilo něco špatného. Časté opakování těchto snů na něj nepříjemně doléhalo. Copak se mu Pán chystá něco sdělit? Někdy dříve v tomtéž roce prosil Boha, aby mu dal vidění a ukázal mu, jestli se v něčem neprovinil, aby mohl jít a dát to do pořádku. Doposud mu Pán nedal takové vidění, jež by mu tyto sny objasnilo.

Modlili se ohledně toho společně, což bylo jejich ranním zvykem. Pak Meda vešla druhými dveřmi, aby probudila děti. (Jistě si vzpomínáte, že žili ve dvojdomku.)

„Pane,“ modlil se Bill, „v čem jsem se provinil, že moje podvědomí mi nedovolí zapomenout na mé dávné zaměstnání? Musím být hrozný chlap.“

Když se vykoupal a oblékl, přišlo mu na mysl: „Možná jsem v něčem zanedbával Boží dílo a možná se mi Pán snaží skrze tyto sny něco říci.“

Vzal do ruky Bibli, zrovna seděl u stolu. Byl to jednoduchý dřevěný stůl, trochu širší než jeho oblíbené křeslo — asi tak velký, aby se mohl vůbec do tohoto malého bytu vejít. Řekl: „Pane, ve Starém zákoně, pokud tvé děti měly pochybnosti o snu, Ty jsi k nim mluvil skrze Urim a Thumim — skrze to nadpřirozené světlo, které světélkovalo na těch dvanácti kamenech na náprsníku Tvého velekněze.^{16Urim a thumim; urim ─ to jsou světla; thumim ─ to znamená používat společně s urim, kvůli poznání Boží vůle. 2. Mojžíšova 28:30; 3. Mojžíšova 8:8; 4. Mojžíšova 27:21; 5. Mojžíšova 33:8; 1. Samuelova 28:6; Ezdráš 2:63; Nehemiáš 7:65.} Ale tento velekněz se změnil a teď je Bible Tvým urim a thumim. Pane, jelikož jsi mi nedal vidění, abych porozuměl těmto snům, prosím, abys mi ukázal něco ve Tvé Bibli, co by mi to vysvětlilo. Určitě se tu nachází nějaký hrdina a nějaká situace, která se vztahuje na mě. Pokud tady někdo něco udělal špatně, a odpovídá to něčemu, co jsem provedl a co se Ti nelíbí, pak mi dovol otevřít takové místo, z něhož se to dozvím a budu to moci napravit. A pokud tady byl nějaký úkol, který byl někomu svěřen a Ty si přeješ, abych udělal tutéž věc, ukaž mi to.“

Bill držel Bibli před sebou, hřbetem položenou na stole. Desky byly zavřeny mezi jeho dlaněmi. Zavřel oči, rozevřel ruce tak, aby se Bible mohla náhodně otevřít. A pak natáhl prst a dotkl se stránky. Otevřel oči a přečetl verš, na němž spočinul jeho prst. Byla to 1. Mojžíšova 24:7: „Hospodin, Bůh nebes, který mě vzal z domu mého otce…“

„Hmmm,“ pomyslel si, „kdo to říká a komu to říká?“ Znovu se zahleděl a podíval se do záhlaví této kapitoly, aby dostal kontext. Byl to Abraham, který se snažil najít manželku pro svého syna Izáka. Tady v sedmém verši Abraham posílal svého služebníka Eliezera, aby prozkoumal krajinu Mezopotámie. Abraham řekl: „Hospodin, Bůh nebes, který mě vzal z domu mého otce a z mé vlasti, který ke mně mluvil a přísahal: ‚Tuto zem dám tvému semeni,‘ ten před tebou pošle svého anděla, abys odtamtud mému synovi vybral manželku.“ (B21)

On pošle svého anděla před tebou? To bylo pozoruhodné. Po Billových zádech přeběhl mráz. Zamyslel se nad andělem Páně, který byl jeho vůdcem a společníkem od doby, kdy začala jeho služba. Bill si uvědomil, že má pověření jako Eliezer; s výjimkou, že jeho povinností bylo najít manželku pro někoho většího, než byl Izák. On se snažil vyhledat nevěstu pro Pána Ježíše Krista.

Poznámky

1. Zjevení 7:14; 14:19; 15:7 a kapitola 16 ↩
2. Římanům 7:1─3; 1. Korintským 7:1─16 ↩
3. Kalvinismus (jak to tady William Branham použil) je liberální doktrína, která obhajuje, že když byl člověk jednou skrze Ježíše spasen, může žít jakýmkoliv způsobem, a i kdyby se dopustil jakéhokoliv hříchu, nemůže už být zatracen. ↩
4. Matouš 19:7; 1. Korintským 7:6, kde Pavel říká: (když se zmínil o tématu manželství) „Toto však říkám jako svolení, ne jako nařízení.“ ↩
5. Jestliže máte otázku ohledně manželství a rozvodu, neudělejte nějaké životní rozhodnutí na základě mého přehledu ohledně tohoto kázání. Konzultujte na modlitbě celý tento text kázání Williama Branhama „Manželství a rozvod“ a porovnejte ho s kázáním „Volba nevěsty“, jež bylo kázáno 29. dubna 1965. ↩
6. To je předobraz velké svatební večeře po boji, když Ježíš jí chléb a pije víno spolu se svou nevěstou. Marek 14:22─25. ↩
7. Jan 8:56─58 (NBK) ↩
8. Židům 4:17 a 10:22 ↩
9. Přísloví 12:4; nebo také Přísloví 18:22; 19:13; 21:19; 27:15; 31:10 a 30. ↩
10. Korintským 11:9; Efezským 5:21─32 ↩
11. Jan 14:16─26; 16:12─15 ↩
12. Slané jezero je velké jezero nacházející se v údolí Imperiál v Kalifornii a je vzdáleno asi 250 kilometrů na jihovýchod od Los Angeles. Leží v proláklině pod úrovní moře. ↩
13. Pompeje bylo město v Itálii, jež bylo zničeno výbuchem sopky  Vesuvu v roce 79 po Kristu. Výbuch pohřbil celé město a jeho obyvatele vulkanickým popelem. ↩
14. Židům 12:14─18 ↩
15. O několik dnů později, 10. září 1965, ve tři čtvrtě na tři nad ránem Florence Shakarianová zemřela. ↩
16. Urim a thumim; urim ─ to jsou světla; thumim ─ to znamená používat společně s urim, kvůli poznání Boží vůle. 2. Mojžíšova 28:30; 3. Mojžíšova 8:8; 4. Mojžíšova 27:21; 5. Mojžíšova 33:8; 1. Samuelova 28:6; Ezdráš 2:63; Nehemiáš 7:65. ↩