Po svých letních kampaních v Evropě si William Branham na poslední čtvrtletí roku 1955 naplánoval pouze dvě delší kampaně. Během dvou říjnových týdnů kázal osm večerů v Chicagu; krátce předtím však odjel jako obvykle na svůj lovecký výlet do skalnatých hor Colorada.
V listopadu domluvil Miner Arganbright jedenáctidenní kampaň v San Fernandu, v Kalifornii. Tato Kalifornská shromáždění probíhala pod plátny cirkusového stanu, který Sdružení obchodníků plného evangelia postavilo na širém poli s důvěrou, že toto neutrální území překoná denominační rozdíly, které Billovi za poslední dvě léta působily v jeho úsilí v Pomerančovém kraji tolik zklamání. Neutrální umístění každopádně nepomohlo. První večer kampaně zástup naplnil pouze necelou polovinu gigantického stanu. Je pravda, že to byla středa večer, ale překážkou v jeho kampaních v Americe nebyla shromáždění uprostřed týdne. Navzdory malému počtu lidí kázal Bill v tomto stanu těmto stovkám lidí s největší upřímností tak, jako by to dělal pro celé tisíce. Ačkoliv jeho shromáždění byla vždycky nedenominační, mnozí z jeho sponzorů byli letniční. Bylo to prostě kvůli tomu, že letniční lidé věřili v dary Ducha svatého, takové jako jazyky, proroctví, Božské uzdravování a zázraky. V pátek večer Bill kázal na téma, které nazval: „V čem podle mého názoru zklamalo Letniční hnutí.“ Měl v úmyslu způsobit obrat v církvi. Řekl: „Jestliže víme, v čem jsme udělali chybu, nejlepší věc, kterou můžeme udělat, je vrátit se k výchozímu bodu a začít znovu.“
Hovořil o dvou typech křesťanů, fundamentálních a letničních, a řekl, že fundamentální ví, na čem v Bibli stojí, ale nemají dost víry, která by provázela jejich poznání. Na druhé straně letniční mají spoustu víry, ale příliš často neznají své místo v Písmech. Je to jako dva lidé, jeden má v bance peníze, ale neumí vypsat šek, ten druhý ví, jak vypsat šek, ale nemá v bance žádné peníze. Kdyby se tito dva lidé mohli dát dohromady, pak by si mohli něco koupit. Bill rovněž cítil, že kdyby se fundamentální nauka a letniční víra mohly sloučit v srdcích více lidí, pak bychom mohli pozorovat výbuch velikého probuzení.
Řekl: „Kdybyste si vy, křesťané, mohli jenom uvědomit, že nyní v přítomném čase jste syny a dcerami Božími, pak byste byli schopni vyplnit prázdný šek za kteroukoliv věc, kterou vám Bůh zaslíbil.1Jan 3:2 Místo toho, abyste tato zaslíbení odsouvali někam do daleké budoucnosti. V Miléniu vám nebude potřeba Božské uzdravování. Vy jste nyní synové Boží a spoludědici s Ježíšem. Všechno, zač Ježíš zemřel na Golgotě, je vaším vlastnictvím. Satan nechce, abyste si to uvědomili. Ale kdybyste se jen chopili Jeho Slova, pak jsou vaše zásoby neomezené.“
Vyprávěl jim příběh, jimž chtěl zobrazit to, co tolik schází v životě tak mnoha křesťanů: Když kazatel Billy Graham pořádal evangelizační kampaň v Louisville v Kentucky, přes 30 000 lidí vyplnilo lístek o svém rozhodnutí a slíbilo, že budou žít pro Ježíše Krista. Za několik měsíců se Billy Graham vrátil, aby si tyto nově obrácené prověřil, a jaké bylo překvapení, když byla jeho skupina schopna najít pouze několik stovek lidí, kteří stále žili pro Ježíše Krista. Proč tomu tak je? Bill vysvětloval, že jsou dvě cesty, jak můžeme přijít ke Kristu. Jedna skrze intelektuální rozhodnutí; ta druhá skrze prožití znovuzrození. Jedna je volbou vašeho rozumu; ta druhá je proměnou ve vašem srdci. Ježíš však řekl: „Musíte se znovu narodit.“2Jan 3:7 Je to duchovní narození, to není nějaká intelektuální koncepce.
Bill dále vylíčil, co se podle jeho názoru zvrhlo v Letničním hnutí. Zdůraznil, že nemá nic proti těmto lidem v různých organizacích, a poznamenal, že má přátele ve všech denominacích. Jedná se však o tu základní myšlenku, která se skrývá za organizovaným náboženstvím, jež mu vadí.
Vysvětlil, že Římskokatolická církev na počátku zorganizovala křesťanství a vnucovala své názory miliónům negramotných lidí po celá staletí. Martin Luther se odtrhl od katolicismu a šel za ohnivým sloupem. Luther kázal, že lidé si nemůžou zasloužit spasení; naopak, že ono přichází jako dar od Boha. Luther zdůraznil Písmo: „Spravedlivý pak bude žít z víry.“3Abakuk 2:4; Římanům 1:17; Galatským 3:11; Židům 10:38Naneštěstí to Lutherovi následovníci zorganizovali, jakožto denominaci. A ohnivý sloup se musel pohnout dál, a tak jak postupoval kupředu, vydával více světla, ale luteráni nebyli schopni se spolu s ním pohnout, protože již měli sepsána dogmata, v nichž bylo vyjádřeno, čemu věřili. Později následoval ohnivý sloup John Wesley v poselství posvěcení a svatosti, a nazval to druhým skutkem milosti. Kázání způsobilo probuzení v Anglii, které se pak rozšířilo do celého světa. Naneštěstí jeho stoupenci Metodistickou církev zorganizovali a vytesali svou nauku do kamene. Ohnivý sloup se pohnul dál, ale metodisté se nemohli pohnout spolu s ním, protože už byli kolem své nauky zorganizováni. V roce 1906 vydal ohnivý sloup více světla na křest Duchem svatým a přinesl dary Ducha svatého, takové jako mluvení v jazycích a proroctví. Lidé, kteří toto světlo přijali, se nazvali letničními. To se stalo nejrychleji rostoucím křesťanským hnutím na světě. A co způsobil ďábel? Přesvědčil letniční, aby se zorganizovali, a to nadělalo různé hranice a oplocení. Oni rovněž vyřezali své nauky do kamene právě tak, jako ta předchozí hnutí.
Bill varoval své posluchače: „Ohnivý sloup jde znovu kupředu, a letniční lidé jsou natolik zorganizováni, že se spolu s ním nemohou pohnout. Boží oheň pokračuje dál přesně tak, jak to udělal v každém věku. A tak nevytyčujte žádné hraniční čáry. To je v pořádku, když řeknete: ‚Já věřím tomu,‘ ale neudělejte za tím tečku, udělejte tam raději čárku v tomto smyslu: ‚Já věřím tomu, plus tomu a ještě mnoha jiným věcem, které mému srdci zjeví Bůh.‘“
Po celý zbytek kampaně v San Fernandu Bill kázal svá obvyklá kázání, která budovala víru, jimiž chtěl inspirovat lidi k přijetí Ježíše Krista jako svého Spasitele a Uzdravitele. Každý večer se konaly v modlitebních řadách zázraky. Za normálních okolností by to zvyšovalo návštěvnost tak rychle, jak se mohou šířit zprávy z úst do úst. Ale v San Fernandu v Kalifornii to takto nefungovalo. Zástup zůstal malý. Po pěti dnech kampaně se Miner Arganbright zmínil o tom, že peněžní sbírky daleko zaostávají za výdaji. Požádal Billa, aby udělal nějaký nátlak na lidi, aby dali ve sbírce na talíř, který koloval každý večer publikem, více peněz. Jako vždycky, Bill nedovolil ve svých shromážděních nikomu prosit o peníze. Znal jiné evangelisty, kteří dlouho a tvrdě apelovali o větší dary. Bill byl přesvědčen o tom, že taková taktika oslabuje jeho hodnověrnost. Na počátku své služby slíbil Pánu, že nikdy nebude prosit o peníze a byl rozhodnut svůj slib dodržet. Po poslední bohoslužbě 20. listopadu, sdělil Miner Arganbright Billovi, že po ukončení San Fernandské kampaně zůstal dluh ve výši 15 000 dolarů.
Bill odjel zpět do svého motelového pokoje, v němž byl ubytován spolu se svou manželkou a synem. Byly asi dvě hodiny nad ránem; ačkoliv měli v plánu odjet domů v půl páté, Billovi se nechtělo spát. Odešel z pokoje a našel si v ústraní místečko, kde si mohl kleknout a modlit se. Měsíční svit tlumil hvězdy. Za několik okamžiků prostupoval jeho kalhotami z tenké látky studený noční vítr a způsobil, že se začal třást. Jen stěží mohl pozorovat své nepohodlí.
Uvažoval o slibu daném před devíti lety Bohu, ještě předtím než zahájil svou první uzdravovací kampaň. Když mu anděl Páně sdělil, aby vzal dar Božského uzdravování a přinášel jej lidem na světě, Bill si uvědomil, že tak obrovský závazek jej vystaví velikému pokušení. V Bibli si všiml tří nebezpečí, která mohla zruinovat službu: peníze, ženy a popularita. Balám padl, protože byl hrabivý; Samson padl kvůli žádosti k Dalile; a král Saul padl kvůli své pýše, a to způsobilo, že byl neposlušný Bohu, aby mohl být populární před svým lidem. Bill pociťoval, že ani ženy, ani popularita jej nemohou svést, ale nebyl si tak docela jist ohledně peněz. Uvědomoval si, že budou potřebné tisíce dolarů, aby mohl pořádat veliké kampaně kolem světa. Je možné, že satan chce využít nedostatek peněz, které k tomu potřeboval, aby klopýtnul? Aby do budoucna takovou možnost vyloučil, Bill sliboval Bohu, že zůstane na poli jen tak dlouho, dokud Bůh neuhradí všechny jeho potřeby a že nikdy nebude žádat o peníze. Po dobu devíti a půl roku Bůh opatřoval všechny jeho finance — až do tohoto týdne.
Bill ve své modlitbě bojoval s nerozhodností. Uvědomoval si, že Bůh ho výslovně povolal k tomu, aby tu práci vykonal a slíbil Bohu, že bude tuto práci konat tak dlouho, dokud se On bude starat o jeho finanční prostředky. Bůh to dělal až do tohoto týdne. A tak co bude dělat dál? Má vykonávat práci, která mu byla Bohem přidělena nebo má dodržet svůj slib daný Bohu a opustit evangelizační pole? Celé dvě hodiny se Bill modlil o vedení. Zápolil se všemi možnostmi, které si jen mohl představit. Krátce po čtvrté hodině povstal. Oprášil si kolena a pomalu se vracel do svého pokoje. Jeho rozhodnutí mu připadalo jasné — musí dodržet Bohu daný slib a ukončit evangelizační činnost.
Měsíc zapadal na západě. Obloha na východní straně se začala rozjasňovat s nadcházejícím svítáním. Meda a Billy Paul nakládali věci do auta. Když Meda uviděla uplakanou tvář svého manžela, přirozeně se zeptala: „Bille, co se děje?“
„Ó, prostě jsem hovořil s Pánem.“ Nebyl schopen se vzchopit k tomu, aby jí řekl, že končí. Rozhodl se, že to rodině oznámí v Arizoně. Když projeli Arizonskou hranicí, stále jim to nebyl schopen říct. Texas — chtěl jim to říct v Texasu. Projeli Texas a Bill to stále držel v tajnosti a myslel si…
Co mi tím Bůh chce říct? Nebyly to snad v San Fernandu malé zástupy lidí, které vzbuzovaly tuto nejistotu? Během několika posledních měsíců pozoroval v celé zemi probíhající změny. Zatímco kdysi dostával tisíce dopisů týdně, nyní to byly pouze stovky. Samozřejmě to nemělo vliv na jeho finance. Velice zřídka se v těchto dopisech nacházely nějaké peníze. Rozesílal modlitební šátky zdarma. To, v čem se cítil bezradný, byl klesající zájem o jeho službu. Copak to mělo nějakou souvislost s jeho rozhodnutím přinášet ve svých kázáních více nauky?
Pozastavoval se nad tím, co by měl teď dělat. Jak zajistí živobytí pro svou manželku a děti? Tady je, ve věku 46 let, se svým omezeným vzděláním, s minimální podnikatelskou zkušeností a nemnoha schopnostmi, které se daly zpeněžit. Možná by mohl dostat zpět své zaměstnání ve Veřejných službách v Indianě? Nebo se možná dají s bratrem Banksem Woodem na stavitelskou činnost a budou stavět domy? Banks byl dobrým tesařem. Bill počítal, že čím dřív se vrátí do práce, tím rychleji bude schopen splácet těch 15 000 dolarů, které dlužil.
Připadalo mu to zcela ironické, že tak rychle zabředl do tak velikého dluhu. Kdyby si odkládal jedno procento peněz, které mu lidé osobně věnovali, mohl být teď multimilionářem. Ale on vždycky tyto dary odmítal. Cítil, že kdyby měl veliké bankovní konto, pak by mohl svou důvěru položit do peněz, místo toho, aby důvěřoval Pánu. Jeho sbor mu vyplácel velice skromný plat ve výši sta dolarů týdně. Většinu peněz ze sbírek v průběhu svých kampaní použil k zaplacení výdajů spojených s kampaněmi. Pokud zůstaly nějaké peníze, nechal to křesťanským misionářům nebo na nějaké dobročinné účely. Tento přístup udržoval Branhamovy kampaně s běžným účtem kolem nuly. To nebylo nejlepší řešení z toho praktického pohledu, jak si zabezpečovat svou službu; ale naproti tomu se nikdy nepokoušel být dobrým obchodníkem, snažil se být pouze dobrým evangelistou.
V poslední době mu oznámil Státní úřad pro příjem daní a dávek, že by chtěli prověřit financování jeho kampaní. Bill z této prověrky neměl obavy, ale připadalo mu to nějak zvláštní, že IRS si zvolil tuto prověrku jeho služby zrovna v této zvláštní době. Co se mu tím Pán snažil říci? Copak na jeho službě bylo stále ještě něco špatného? Copak byla zapotřebí ještě nějaká další změna?
Nikdo nebyl schopen popřít dopad jeho služby na křesťanskou církev v posledních deseti letech. Kromě stovek tisíců lidí, kteří byli spaseni a uzdraveni během jeho kampaní, inspiroval stovky dalších kazatelů. Mnozí z těchto začínajících kazatelů byli ryzími, Duchem svatým naplněnými lidmi — ale ne každý z nich, a možná že právě v tom vězel ten problém. Někteří z těch otrockých napodobitelů se snažili napodobit službu, které ani nerozuměli, a tak rozsévali mezi lidmi duchovní nepořádek.
Bill musel přemýšlet o šestnáctileté dívce, která nedávno přišla do jeho domu kvůli rozhovoru. Byla vyděšená kvůli nějakému kazateli z Kalifornie, jenž o sobě tvrdil, že má dar rozpoznání, a tak jí řekl, že má rakovinu. Když ji Bill uchopil svoji levou rukou za její pravou, mohl okamžitě rozpoznat, že žádnou rakovinu nemá. Děvče z jeho domu uvolněně odcházelo. Bill však žasl, kolik dalších lidí asi tento konkrétní kazatel sváděl.
Jednou Bill navštívil shromáždění, v němž jistý muž tvrdil, že má ve své pravé ruce dar uzdravení. Pokaždé, když se někoho dotknul, aby se za něj pomodlil, křičel: „Cítíš to? Cítíš to?“ Po shromáždění se Bill s tímto člověkem setkal za stanem a řekl: „To je lež, a ty to dobře víš. Ty obelháváš spoustu lidí, ale jednoho dne se budeš muset za to zodpovídat před Bohem; a co pak?“
Podruhé zase Bill navštívil shromáždění, kde nějaká žena tvrdila, že má dar rozpoznání. Řekla něco takového: „Pán mi řekl, že někdo v tomto obecenstvu je odpadlík, a Pán mi řekl, že někdo zde má ledvinové potíže. Zvedněte své ruce, pokud patříte mezi ně.“ Bill si pomyslel: „V každém velkém zástupu lidí se určitě najde nějaký odpadlík a rovněž lidé s ledvinovými potížemi. Tohle není duchovní rozpoznání — ona uplatňuje psychologii.“
Pak zase na jiné bohoslužbě Bill pozoroval kazatele, jak se modlil za člověka se srdeční vadou tím, že s ním škubal sem a tam, zatímco kazatelova manželka tloukla holí o podlahu a křičela: „Heš! Opusť ho ďáble! Heš, heš!“ Avšak ještě horší byl případ jiného evangelisty, který udeřil svého pacienta pěstí do žaludku a tvrdil, že tím nutí ďábla, aby ho opustil. Pak zase Bill slyšel o muži, který tvrdil, že démony cítí podle pachu. Jak může někdo naslouchat takovým nebiblickým nesmyslům? Není tedy divu, že tím svět opovrhoval a posmíval se samotné myšlence o Božském uzdravení. Není divu, že tak mnoho křesťanů bylo ohledně duchovních darů zmateno. Jestliže to je provázeno takovou falší, pak to zastiňuje tu opravdovou věc.
Další den se chýlil ke konci, kilometry ubíhaly pod jeho koly — Oklahoma, Missouri, Illinois, a nakonec Indiana. Když už byli téměř doma, Bill pověděl své rodině o svém rozhodnutí skoncovat s evangelizací. Billy Paul řekl: „Tatínku, buď v tom raději opatrný. Copak Pavel neřekl: ‚Běda mi, kdybych nekázal Evangelium?‘“4Korintským 9:16
„Nikdy jsem neřekl, že přestanu kázat Evangelium. Řekl jsem pouze, že skončím s evangelizačními kampaněmi. Stále budu kázat tady v modlitebně. Možná bratr Neville, vezme bohoslužbu v neděli ráno a já v neděli večer. Možná také někdy pronajmu nějaký sál na mezinárodní shromáždění, kde se budeme modlit za nemocné.“
Padla noc, ale tlumené světlo palubní desky odhalilo znepokojení Medina obličeje. Řekla: „Bille, ty dobře víš, jak moc bych si přála tě mít s těmito dětmi doma. Ale pohleď, co tvou službou bylo docíleno. Bylo zahájeno celosvětové probuzení. Nemohu to vidět, že by tě Bůh vedl k takovému závěru. Doufám, že víš, co děláš.“
„Dobře, vím pouze jedno: Musím dodržet svůj slib, který jsem dal Bohu.“
„Bůh ti ale nikdy neřekl, abys opustil misijní pole,“ řekl Billy Paul. „To je něco, cos ty řekl Bohu.“
„Máš pravdu, synu. Ale my očekáváme, že Bůh bude dodržovat svá zaslíbení, která nám dal. A tak my bychom měli dodržet své sliby dané Jemu.“
„Tatínku, já si ale myslím, že děláš chybu.“
„Pokud ano, modleme se, aby mě Bůh napravil.“
Domů dojeli kolem čtvrté hodiny nad ránem. Předtím než se Bill vplížil do postele, modlil se znovu k Bohu, aby mu ukázal, co má dál dělat. A pak navzdory své ustarané mysli se ponořil do hlubokého spánku.
Meda vstala asi v šest ráno, aby mohla připravit Becky do školy. Její pohyb v pokoji probudil Billa. Posadil se na postel a protíral si ospalé oči. „Miláčku, dnes ráno musím zatelefonovat do Veřejných služeb a zjistit, jestli by mě přijali do mého starého zaměstnání. A pokud se mi to nepovede, budu se muset setkat s bratrem Banksem, jestli by se nedal se mnou na podnikání. Musím vydělat nějaké peníze a začít splácet své dluhy.“
„Bille, ty jsi mi řekl, že někteří bratři z Kalifornie se zaručili za tuto kampaň. A tak v tom smyslu byl ten dluh již zaplacen.“
„To je sice hezké, ale toto jsem Bohu nesliboval. Z mého náhledu dlužím těmto bratrům 15 000 dolarů.“
„Bille, doufám, že víš, co děláš,“ řekla Meda.
„Dobře, já si myslím…“ Nedokončil svou větu. Něco se kolem něj dělo. Místo toho, aby se díval na ženu, pozoroval dva špinavé chlapce, kteří kráčeli po prašné, nezpevněné cestě naproti němu. Jejich bosé nohy vířily oblak prachu, který dosedal na jejich potrhané kalhoty. Neměli na sobě košile. Oba chlapci měli rozcuchané, tmavé vlasy, tmavé oči a dohněda sluncem opálenou pleť. Jeden z nich táhl vozík na dřevěných kolech. „Miláčku,“ řekl, „podívej, kdo sem přichází.“
„O čem to mluvíš?“ Zeptala se Meda. Ale teď už byl Bill příliš daleko v tom vidění, aby mohl odpovědět. Manželka opustila pokoj, a to vidění se stalo vším.
Něco mocného jej kolem těch dětí provedlo, a pak došel k Mineru Arganbrightovi, který s úsměvem řekl: „Bratře Branhame, všechno je připraveno. Rozdali jsme modlitební lístky a máme prostředky na to, abychom tě dostali tam i zpět. Shromáždění již začalo, tak pojď.“
„Děkuji ti, bratře Arganbrighte.“ Bill prošel kolem svého přítele a ubíral se směrem k nezastřešené aréně naplněné tisíci lidmi, hnědé barvy pleti. Zástup poslouchal nějakého kazatele, který promlouval z pódia, které bylo postaveno uprostřed arény. Bill se zeptal skupiny kazatelů: „Kdo je ten muž?“
Nějaký blonďatý kazatel mu řekl: „Oni ho tam postavili.“
„A kdo jsou oni?“ Zeptal se Bill.
Aniž by mu kdo odpověděl, kazatelé odešli pryč; všichni s výjimkou toho bloňďatého muže. V té chvíli kazatel na pódiu řekl: „Můžete se všichni rozejít.“ A zástup se začal rozcházet.
Bill se obořil: „Tohle neměli udělat. Vždyť přece ještě neudělal výzvu k oltáři.“
„To je v pořádku,“ řekl ten blonďák, který držel v ruce měšec s penězi a potřásal jím, takže Bill mohl slyšet cinkot mincí. „Přece jsme již udělali sbírku.“
Znechucený Bill se obořil: „Od kdy je sbírka důležitější než duše získané pro Krista?“
Tento muž tuto otázku úplně ignoroval a řekl: „Ty budeš kázat později, dnes odpoledne.“
Ale do této chvíle byla aréna téměř prázdná. A začalo pršet. Bill řekl ironicky: „Budeme rádi, když odpoledne přijde dvanáct lidí.“
Muž pokrčil rameny a řekl. „Copak Ježíšovi nezůstalo pouze dvanáct lidí, když lidem řekl pravdu?“5Jan 6:28−69
Někde za Billovým pravým ramenem anděl Páně řekl: „Podle toho to poznáš…“ Pak jej anděl provázel hlouběji do vidění. Další věc, kterou si Bill uvědomil, byla malá dětská bota v jedné jeho ruce a tkanička ve druhé. A on se snažil protáhnout silnou tkaničku mrňavou dírkou boty. Nedařilo se mu ji však prostrčit; pokaždé, když zkoušel protlačit tkaničku dírkou, uvolňovalo se po stranách více vláken a to mu znemožnilo tento úkon provést. Kroutil tedy koncem tkaničky, aby ji mohl těsnou dírkou protáhnout; pokoušel se znovu, ale čím více se snažil, tím víc se vlákna třepily. Tento úkol mu připadal nemožný. Tkanička na to byla příliš silná, než aby ji bylo možno protáhnout takovou mrňavou dírkou.
Anděl Páně řekl: „Co to děláš?“
„Snažím se zašněrovat botu, ale nedaří se mi to. Tkanička nechce prolézt dírkou.“
„Děláš to špatně. Udělej to z opačného konce.“ Bill byl tak zaujat šněrováním dětské boty, že si nevšimnul délky tkaničky. Sahala až k podlaze, na které byla zamotaná a tvořila velkou hromadu. Když se podíval na druhý konec, uviděl, že byl tak tenký, že se přesně hodil do dírky boty.
Anděl řekl: „Copak tomu nerozumíš? Nemůžeš vyučovat letniční nemluvňata nadpřirozeným věcem. Když jsi tohle dělal, zapříčinil jsi jen tělesné napodobování.“
Pak jej anděl v tom vidění provázel dál, dokud nepřišli ke krásnému jezeru obklopenému zelenými stromy. Voda se zdála být průzračně čistá jako křišťál. Bill viděl hejna malých ryb plovoucích poblíž břehu a kousek dál mohl vidět několik velkých duhových pstruhů. Ze břehu nahazovala své udice spousta rybářů, ale chytali pouze ty malé ryby. Bill si pomyslel: „Jsem dobrý rybář. Myslím si, že bych mohl ulovit toho velkého pstruha tam dál.“
A najednou se ta tkanička boty proměnila ve vlasec, a ta dětská bota se teď stala návnadou a háčkem. Rybářský prut ležel vedle jeho nohy. Bill vzal do ruky prut s navijákem a anděl za ním řekl: „Budu tě učit, jak máš rybařit, ale nechci, abys všem vyprávěl, jak to děláš. Nech si to jen pro sebe.“
„Rozumím.“
„Nejdřív musíš vzít návnadu a konec vlasce, a napíchnout návnadu na háček. Pak nahodíš co nejdál na hlubokou vodu. Návnadu nech ponořit do hloubky a pak jemně zatáhni. To upozorní ty malé rybky plovoucí kolem. Když pocítíš, že něco návnadu okusuje, zatáhni znovu vlascem, ale trochu víc než poprvé. To způsobí, že ty malé rybky se rozprchnou a postupně to začne přitahovat pozornost těch velkých. Když pocítíš, že některá z těch velkých ryb návnadu okusuje, zasekni, aby háček projel její čelistí. Pak už můžeš stahovat navijákem.“
Bill začal dělat to, co mu bylo řečeno andělem. Zatímco napichoval návnadu na háček, jiní rybáři se postavili vedle něj a dívali se. Tito rybáři byli všichni křesťanskými kazateli a byli jeho přítomností na tomto místě vzrušení. A říkali asi něco takového: „Sláva Pánu, to je bratr Branham, to je opravdový rybář. Sledujme, jak to dělá. On nám může ukázat, jak chytit hodně ryb.“
Bill se pocítil na výsluní slávy a řekl: „Jistě, já vám ukážu, jak se to dělá.“ Nahodil daleko do jezera a nechal návnadu ponořit. „A nyní, bratři, ty malé rybky jsou dobré, ale my chceme ulovit rovněž ty velké. Pohleďte, jak se to dělá. Nejdříve musíte jemně zatáhnout vlascem, to přitáhne pozornost těch malých ryb. Když ty malé začnou brát návnadu, je třeba zatáhnout vlascem trochu silněji, ale ne moc. Ty malé rybky odplavou, a pak se připlavou podívat ty velké, co se tam děje. A jedna z těch velikých ryb se musí do té návnady pustit.“
Bill předváděl tuto techniku a poprvé jemně zatáhl. A opravdu celé hejno těch malých rybek připlulo k této třpytící se návnadě. To podnítilo kazatele, kteří se začali plácat po zádech a volali: „Haleluja! Sláva Pánu, to je nádherné!“ Jejich nadšení nakazilo samotného Billa. Mezitím pocítil, jak něco bere návnadu, a byl tak dychtivý ulovit nějakou rybu, že se ukvapil a zaseknul s takovou silou, že vytáhl vlasec z vody až na břeh. Vlasec spadl vedle něj a byl úplně zamotán. A opravdu chytil rybu, ale ta byla tak malá, že se divil, jak mohla vůbec do své malé tlamičky návnadu dostat. Kazatelé se o to přestali zajímat a postupně jeden po druhém odešli.
Nyní vstoupil do zorného pole anděl. Jeho tmavé vlasy a olivově hnědá pleť ostře kontrastovaly s jeho bílým rouchem a turbanem. Zkřížil ruce na hrudi a zamračil se: „Udělal jsi přesně to, co jsem řekl, abys nedělal.“
Bill se pocítil zahanben. „Vím, že jsem to neudělal dobře,“ zavzlykal, a všemožně se snažil tu motaninu kolem sebe rozmotat. „Zasekl jsem příliš brzo, hned napodruhé.“
„Nesmíš dopustit, abys v takových dobách zamotal vlasec,“ napomínal ho anděl. „Tato rybářská lekce je symbolická pro tvou službu. Zaprvé, to první zatáhnutí bylo, když jsi bral lidi za ruku a pociťoval jsi vibrace jejich nemocí. Druhé tažení je rozpoznání, které ti umožňuje říct lidem tajemství jejich srdcí. Udělal jsem tě vidoucím pro lidi. Ale ty ses vždycky snažil tyto věci vysvětlovat. Neměls to dělat. Vzal jsi nadpřirozený dar a udělal jsi z toho veřejnou podívanou. Tím, že jsi to dělal, způsobil jsi spoustu tělesných napodobenin, které z toho vznikly a rozsévaly zmatek.“
„Je mi líto. Budu se snažit být více opatrný.“ K veliké Billově úlevě se mu nakonec podařilo vlasec rozmotat. Navinul ho na naviják a pozvedl ruce, aby znovu nahodil. Než stačil nahodit, anděl ho zavedl ještě hlouběji do vidění.
Nyní stál ve vzduchu — ne venku; ale měl dojem, jakoby stál uvnitř nějaké konstrukce. Nad ním se tyčila klenba, jako v nějaké katedrále nebo gigantickém stanu. Bill ještě nikdy neviděl tak obrovské celty. Pod ním sedělo v řadách tisíce lidí a hledělo na pódium směrem k jednomu konci stanu. Stovky lidí klečely vpředu před pódiem a tiše plakaly a velebily Ježíše Krista. Podle všeho to bylo evangelizační shromáždění a kazatel zrovna udělal výzvu k oltáři. Bill řekl: „Kéž by toho bylo více.“
Nějaký dobrosrdečně vypadající gentleman přistoupil ke kazatelně a řekl konejšivým hlasem: „Zatímco bratr Branham odpočívá, uděláme modlitební řadu. Každý, kdo má modlitební lístek, ať se postaví do řady po mé pravé straně.“
Bill se díval tímtéž směrem jako ten zástup — to znamená směrem ke kazatelně na pódiu. Z jeho výhodného postavení nad shromážděním sledoval lidi s modlitebními lístky, jak vstávali a směřovali vlevo, aby vytvořili řadu, která se táhla daleko dozadu, až ven ze stanu. Bylo to velice odlišné od jeho současných shromáždění. Nejenže v této řadě bylo mnohem více lidí než obvykle, ale lišila se rovněž celá struktura této modlitební řady. Vpředu modlitební řady byla zavěšená plátěná opona, která neumožňovala lidem stojícím na podlaze pohled na pódium. A na pódiu byly věci rovněž jinak uspořádány. Mezi modlitební řadou a kazatelnou stála pravoúhlá budova, asi čtyři metry široká a šest metrů dlouhá, s dřevěnými dveřmi na obou koncích. Nějaká žena se zápisníkem v ruce stála vedle dveří a dívala se na modlitební řadu. Jiná žena se postavila vedle dveří poblíž kazatelny. Bill se rozpačitě na to díval a vzhlížel k andělu Páně, aby se ho mohl zeptat na vysvětlení. Anděl se vznášel ve vzduchu vedle něj po jeho pravé straně. Nad andělem vířilo světlo a vrhalo své ohnivé plameny s rachotivým a pulzujícím zvukem větrného víru. Pak se stalo něco, co Bill ještě nikdy neviděl. Ohnivý sloup opustil anděla Páně a klouzavým pohybem se snesl dolů posluchárnou, a potom vstoupil do té malinké budovy na pódiu. Světlo se na okamžik zavěsilo nad tou malou budovou a pak sestoupilo stropem přímo do této místnosti.
Jakmile byl ohnivý sloup ukrytý před zraky lidí, anděl Páně řekl: „Tam se s tebou setkám. To je třetí tažení.“
Teď se modlitební řada pohnula kupředu. Prvním pacientem v řadě byla žena na ambulančních nosítkách. Dva muži ji nesli po schodech napříč pódiem za oponu do této malé budovy. Žena, která stála vedle dveří poblíž modlitební řady, si zapsala jméno dotyčné ženy a její nemoc do zápisníku. Pak ti dva muži vešli s těmi nosítky do pokoje. Zástup se utišil a všichni soustředili svou pozornost na budovu stojící na pódiu. Najednou se dveře, které byly blíž kazatelny otevřely a zde vychází tato žena, a tlačí nosítka před sebou, a velebí Boha tak hlasitě, seč jí síly stačily.
Ta tmavovlasá žena, která stála u zadních dveří této malé budovy, vypadala jako reportérka. Zeptala se té ženy: „Co se tam stalo?“
„Já nevím, co se stalo,“ odpověděla žena. „Byla jsem dvacet let ochrnutá a teď se na mě podívej. Cítím se jako bych nikdy nebyla ochrnutá.“
Druhou osobou v modlitební řadě byl muž o berlích. Odbelhal do toho malého pokoje, ale za okamžik vyskočil zadními dveřmi, křičel a držel své berle vysoko nad hlavou. A ta žena se znovu zeptala: „Co se ti stalo?“
Muž řekl: „Nevím. Ale podívej, mohu chodit!“
Bill řekl andělu Páně: „Nerozumím. Co se děje v tom malém pokoji?“
„Copak náš Pán neřekl: ‚Když se modlíte, nebuďte jako pokrytci, protože oni se rádi modlí, když stojí v synagogách a na rozích ulic, aby byli viděni lidmi… Ale ty, když se modlíš, vejdi do svého pokojíku a zavři za sebou dveře, a modli se k Otci v skrytu, a váš Otec, který vidí v skrytu, vám zjevně odplatí?‘“6Matouš 6:5, 6
„Ó, ano, to nám Pán přikázal, abychom to dělali.“
„Já se s tebou setkám v tom pokoji. To je tvé třetí tažení. To nebude veřejná podívaná.“
„Rozumím.“
Anděl jej zavedl do toho pokoje a vysvětlil mu, co má dělat potřetí. Pak mu anděl sdělil jisté tajemství. Když o tomto rozhovoru vyprávěl, Bill řekl: „Křesťanští přátelé, když opustím tento svět, tohle tajemství bude stále přetrvávat v mém nitru. Ale zapište si má slova, dávejte pozor, co se stane dál.“