Když William Branham dovršil druhé desetiletí svého života, možnost přivýdělku, ke kterému se dostal díky nehodě, se mu málem stala osudnou. Jednou si půjčil motocykl značky Harley — Davidson. Při jízdě po ne příliš kvalitní silnici nezvládl řízení a vjel do příkopu, těsně před tréninkovým střediskem boxerů. Několik mužů, kteří tu nehodu viděli, se tam přiběhli podívat, jestli se vážně nezranil. Jeho zranění naštěstí vážné nebylo, ale cítil se dost otřesen, než aby vstal a mohl pokračovat v jízdě. A tak mu ti chlapi nabídli, aby se podíval na několik kol boxerských zápasů, dokud se nebude cítit lépe. Když Bill vešel do jedné z místností, jeden z trenérů, který se jmenoval George „Šestivteřinový“ Smith, otevřel klícku pro ptáky. Vyletěl z ní kanárek a létal po místnosti tak rychle, že ho Smith nebyl schopen chytit. Když ale pták přelétal nad Billovou hlavou, Bill ho v letu chytil.
„Šestivteřinový“ Smith hvízdl údivem: „Ještě nikdy jsem neviděl tak rychlý pohyb ruky. Mladý muži, už jsi někdy uvažoval o profesionálním boxu?“
Tato nahodilá poznámka, na kterou Bill nebyl zrovna připraven, jej přiměla k přemyšlení o profesionálním boxu. Brzy začal trávit většinu svého volného času při tréninku — běhal sedm až osm mil denně; pak přišel do tréninkového střediska, kde boxoval do boxovacího pytle, dokud ho některý z boxerů nevyzval do ringu. Když „Šestivteřinový“ Smith pozoroval Billa, jak boxuje do prázdna, podivoval se víc jeho odhodlání než rychlosti. Trenér s ním trávil dlouhé hodiny, aby ho naučil správným pohybům nohou, pohybům rukou, a to nejdůležitější ze všeho, jak zastavit úder protivníka a nezhroutit se.
George Smith dostal svou přezdívku po svém prvním profesionálním zápasu, v němž knokautoval svého soupeře během šesti vteřin. Smith byl asi o osm let starší než Bill a o 18 kilogramů těžší, a byl tím nejdrsnějším mužem, jakého kdy Bill potkal. Poprvé, když se Bill utkal se svým trenérem v ringu, „Šestivteřinový“ mu dal nemilosrdnou ránu. Jednou Smith zasáhl Billa tak tvrdou ranou, že přeletěl přes provazy dolů a s rachotem spadl do rozkládacích židlí za ringem. Trvalo mu dlouho, než se z toho vzpamatoval. Když konečně popadl dech, řekl: „Šestko, proč se mnou tak tvrdě zacházíš?“
Smith se usmál a řekl: „Takový trénink ti prospěje ze všeho nejvíc.“
„Prospěje? Jak mi to může prospět, vždyť jsi mě málem zabil.“
„Podívej, Bille, není důležité, jakou máš fyzickou kondici, ale každý takový úder, ten ve tvém organismu způsobí šok a na okamžik zastaví přítok krve do srdce. V boxu se musíš naučit, když takový úder dostaneš, jak se z něj ihned vzpamatovat. A když tvé tělo nebude přizpůsobeno, aby to sneslo, budeš ležet na zemi a budeš odpočítáván. Ale pokud si na to zvykneš, i kdybys byl knokautován, rychle se z toho vzpamatuješ. Tímhle způsobem se to trénuje. Teď se ti to možná nelíbí, ale při závodech to oceníš.“
Bill se vyšplhal zpátky do ringu a pokračoval. Konečně se naučil ovládat se natolik, že ho mohl „Šestivteřinový“ Smith zasáhnout do žaludku takovou ránou, která ho odhodila do provazů, ale Billovi to nevadilo. Byl schopen pokračovat v zápase. Jakmile vydržel osm až deset kol v tréninkových zápasech, začal boxovat jako amatér v soutěži o Zlatou rukavici.
Bill měl v ringu úspěch. Ať už se jednalo o trénink nebo o opravdový zápas o nějakou cenu, vydal ze sebe všechno. Při boxu dával volný průchod svým emocím; vnitřní hněv a zmatení se rázem uvolňovalo a jeho paže létaly vzduchem jako výstřely z pušky. Jeho rychlost a sebedůvěra mu přinášely jedno vítězství za druhým. Každý další úspěch mu přinášel větší slávu a Billova sebedůvěra prudce rostla. Nikdy předtím nebyl tak uznáván a přijímán. Začal se cítit, jako kdyby byl někým důležitým.
V amatérských zápasech ani jednou neprohrál. Po roce působení ve Zlaté rukavici se stal profesionálem. Vyhrál 15 profesionálních zápasů za sebou, včetně krajské soutěže v bantamové váze, které se účastnili boxeři ze tří států. Teď si připadal jako nepřemožitelný. Jednou večer narazil na rovnocenného soupeře.
Měl se utkat s Billem Pritchardem, boxerským šampionem ze Západní Virginie. Zápas se konal v Evansville v Indianě. William Branham přijel do Evansville se svým přítelem Hovardem McLeanem, boxerem welterové váhy, který se tam měl večer také utkat se svým soupeřem. Ve tři hodiny odpoledne poobědvali a vrátili se do arény, aby si ještě odpočinuli, než si před zápasy zabalí ruce. Bill měl na sobě modrý oblek. Vytáhl z kapsy hřeben a přičísnul si své husté tmavé vlasy.
Howard si svého kamaráda prohlédl a hvízdl: „Víš co, Bille, vypadáš jako baptistický kazatel.“ Bill vzplanul hněvem. Byl přecitlivělý na každou urážku vůči své osobě a v jeho představách slovo „kazatel“ znamenalo totéž co „slaboch“. „Moment, Howarde. Měl ses líp usmívat, když si to říkal.“ Bill zaujal boxerský postoj. I když byl Howard o 15 kilogramů těžší než on, Bill byl hotov zaútočit. Ale Howard se zasmál a řekl, že to byl jen žert, a tak Billovy ruce se zaťatými pěstmi klesly dolů.
Večer byl Bill v ringu překvapen silou a rychlostí svého soupeře. Pritchard zaútočil tak prudce, že ten útok Bill nezvládl. Poprvé během své boxerské kariéry se cítil nejistě. Hned zpočátku zápasu si uvědomil, že je v nesnázích, ale doufal, že se mu zápas podaří ukončit remízou. Během zápasu ale utržil další rány, a začal přemýšlet, že ho Pritchard může dokonce i zabít. Ke konci zápasu, když mezi jednotlivými koly odpočíval na židli, vzhlédl k nebi a tiše se modlil: „Bože, jestli mi pomůžeš, abych z toho vyváznul živý, slibuji ti, že boxu nechám.“
Potom už Bill nikdy do boxerského ringu nevstoupil.
Jednou na podzim roku 1931 Bill opravoval v plynárně v New Albany plynoměry. Když zjišťoval místo úniku plynu, unikající výpary ho přiotrávily a on upadl do bezvědomí a klesl k zemi. Následky této nehody ho neustále sužovaly — trpěl bolestmi hlavy, viděl rozmazaně a měl potíže s jídlem; překyselení žaludku způsobovalo, že kdykoliv dal něco do úst, pocítil bolest a kyseliny podporující trávení se vracely a způsobovaly pálení žáhy. Jeho zaměstnavatel, Technické služby Indiany, mu zaplatil několik návštěv u odborníků v Louisville a v Kentucky, ale lékaři nemohli přijít jeho problému na kloub. Po několika vyšetřeních došli k závěru, že se jedná o zánět slepého střeva. To Billa překvapilo, protože on cítil bolesti v oblasti žaludku, ne v podbřišku. Ale odborníci mu tvrdili, že otrava plynem vyšetření komplikuje a tím zkresluje příznaky slepého střeva. Trvali na tom, že slepé střevo je zanícené a musí pryč.
Bill tedy nakonec s operací souhlasil, ale pouze s podmínkou, že bude provedena pouze s místním znecitlivěním. Trápily ho hrozné vzpomínky na operaci, kterou prodělal ve 14 letech, když mu výstřel z pušky poranil nohy. Tehdy se nemohl probrat z narkózy; a nikdy nemohl zapomenout na ten hrozný zážitek, když padal dolů těmi krajinami zatracených a bloudících duší — v temnotách, v mlze, v osamělosti; a ty ohavné tváře! Už nikdy to místo nechtěl vidět!
Nervózní a vyděšený Bill si přál, aby s ním během operace byl někdo, kdo by se uměl modlit, a tak požádal místního kazatele První baptistické církve, aby u něj stál. Slepé střevo bylo úspěšně odstraněno a Bill byl odvezen na svůj pokoj. Ležel na lůžku a při plném vědomí začal pociťovat, jak se mu zpomaluje puls. Snažil se zavolat ošetřovatelku, ale hlas měl tak slabý, že pouze šeptal, a i ruce měl příliš slabé a nemohl jimi pohnout. Jeho dech byl čím dál mělčí; tlukot srdce se zpomaloval, až se zastavil. Pomyslel si: „Je to smrt? Umírám?“
V pokoji se setmělo, stěny potemněly a změnily se ve stíny podobající se stromům. Připadal si, že je ve studeném temném lese. Někde zpovzdálí bylo slyšet šum větru. Zpočátku slabé zvuky byly čím dál silnější a přibližovaly se. Bill propadal panice. To je to! To je smrt, která si pro mne přichází! Pokusil se modlit, ale nenašel vhodná slova. Vítr se blížil čím dál víc, až celou svou silou rozhýbal koruny stromů. Náhle se všechno změnilo, temný les zmizel a Bill viděl sám sebe, jak stojí ve stínu velkého stříbrného topolu. Byl to ten stejný strom, kterému se vyhýbal od té doby, co ho v dětství tak vyděsil. Bylo dusno a vzduch se ani nepohnul, jako při 99% vlhkosti vzduchu. Jeho pozornost upoutal šum větví; podíval se nahoru. Spatřil ten stejný vír kroužící ve větvích a uslyšel ten stejný hluboký hlas, který říkal: „Nikdy nepij, nekuř ani žádným způsobem neposkvrňuj své tělo. Volal jsem tě, a ty nechceš jít.“ Bill si vzpomněl na den, kdy k němu před mnoha lety tento hlas promluvil: „Až budeš starší, je pro tebe připravená práce, kterou budeš vykonávat." Teď ho ale ten hlas obviňoval: „Volal jsem tě, a ty nechceš jít."
Bill se cítil vyděšen. Copak minul svůj životní cíl? Copak je už pozdě? Horečnatě se nahlas zeptal: „Kdo to volal? Kdo jsi? Co chceš, abych dělal?“
Hlas mu potřetí odpověděl: „Volal jsem tě, a ty nechceš jít.“
Bill křičel: „Ježíši, jsi-li to Ty, dovol mi vrátit se ještě jednou na Zem. Budu kázat Tvé Evangelium ze střech i na rozích ulic. Řeknu o tom všem!“
V tom okamžiku se Bill ocitl na nemocničním lůžku. Srdce mu silně bušilo a měl zrychlený dech. Přežil to.
Chirurg stojící vedle lůžka byl nemálo překvapen, když viděl, jak Billovy tváře zrůžověly a jak se mu rychle vrátila síla. Otočil se k Charlesovi a Elle Branhamovým a řekl: „Nechodím do kostela, mé povolání mě natolik zaměstnává, že na to nemám čas. Ale vím jistě, že toho chlapce navštívil Bůh.“
Jakmile se mu stehy zahojily, Bill se musel vrátit do práce. Tato operace však naneštěstí žádný z jeho původních problémů neodstranila. Během zimy na přelomu roku 1931 − 1932 se jeho zdravotní stav neustále zhoršoval. Jeho žaludek odmítal v podstatě všechno, co vzal do úst, a to ho přinutilo k tomu, že žil na vývaru z ječmene a švestkovém džusu — a i to nebylo bez problémů. Oči trápil astigmatismus a bez silných brýlí neviděl. Pokaždé, když si sundal brýle, se mu hlava začala třást tak, že ho ani holič nemohl ostříhat.
Odborníci z Louisville byli bezradní. Po sérii vyšetřování mu jeden lékař řekl: „Pane Branhame, je mi líto, ale váš zdravotní stav je beznadějný. Váš žaludek, to je jeden velký vřed. Budete muset do konce svého života přísně jíst jen měkkou stravu. Nikdy na to nezapomeňte, protože jedno sousto tvrdého pokrmu vám může přivodit smrt.“
Bill se vrátil domů nemocný a sklíčený. Ale alespoň zůstal naživu. Pevně se rozhodl najít Boha, aby splnil daný slib. Začal horlivě číst Bibli. Čím víc četl, tím víc byl povzbuzen. Ve skutečnosti mohl své vlastní zkušenosti ztotožnit s těmi, které četl — třeba to, když muži a ženy slyšeli Boží hlas, který k nim osobně mluvil. Mohl to být Bůh, který k němu promluvil z topolu, když byl ještě chlapcem? Vždycky se domníval, že by to mohl být On, ale nikdy o tom nebyl zcela přesvědčen, dokud se nedočetl o tom, jak Bůh z větru promluvil k Jobovi. To ho přesvědčilo. A pak, když se začetl do životů Ježíše, Petra, Pavla, vzplanul vzrušením. Tady našel vysvětlení těchto podivných podobajících se transu zkušeností, během kterých se při plném vědomí ocital najednou na jiném místě a uviděl něco tak skutečného jako třeba botu na vlastní noze. Bible tomu říkala vidění. Snad pak jeho život konec konců ani nebyl tak podivný. Snad to byla jen Boží cesta s ním.
Bill začal navštěvovat různé církve ve svém okolí a hledal odpověď na to, jak by se mohl setkat s Bohem. Ale místo toho, aby se setkal s obecným pravidlem a jasnou stezkou, nacházel rozporuplné názory, které v něm působily zmatek. První baptistická církev po něm požadovala, aby se nechal zapsat do jejich církevního registru, a oni mu vystaví potvrzení o přijetí. Luteráni zase požadovali účast na konfirmačních hodinách. Katolíci řekli, že musí uznat papeže za nejvyšší autoritu Boží na zemi a každou neděli se účastnit mše. Adventisté sedmého dne mu řekli, že je zapotřebí dodržovat sobotu jako sabat. Každá církev si nárokovala monopol na pravdu a vylučovala ty ostatní.
Bill nevěděl, co si má počít. Nevěděl, kde Boha hledat. Pak ho napadlo: „Přece jsem Ho viděl v přírodě. Možná že bych si s Ním mohl promluvit v lesích.“
A tak se šel projít na jedno ze svých oblíbených lovišť, ale ani to nepomohlo. Nevěděl, co říct a cítil se hloupě, když mluvil, a nebyl tam nikdo, kdo by ho poslouchal. Potom dostal nápad. Proč by nemohl Bohu napsat dopis? Zdálo se mu, že je to dobrý nápad, a tak napsal:
Drahý, vážený Pane.
Vím, že se procházíš touto stezkou. Lovil jsem tady veverky a vím, že jsi šel kolem. Potřebuji Tě. Nepřišel by sis někdy se mnou pohovořit? Chtěl bych Ti něco říct.
Bill Branham
Dopis připíchl na strom a šel domů. Usoudil, že se sem později vrátí, aby uviděl, jestli to něco přineslo. Ale druhý den přišly pochybnosti, a tak uvažoval: „Moment. Přece jsem v lesích nikoho nespatřil. A k tomu, jestliže je Bůh všudypřítomný, pak je na dosah stejně tak ve městě jak i na venkově. Ale tím se vlastně dostávám zpátky ke svému problému. Chci mluvit s Bohem, ale nevím, jak to mám udělat.“
Šel tedy do staré kůlny za domem a zavřel za sebou dveře. V kůlně bylo vlhko, protože minulou noc pršelo. Nedbal na rozmoklou zem pod nohama a poklekl vedle vraku Fordu T. Jeho mysl byla soustředěna jen na jedno, totiž na zoufalý rozhovor se svým Stvořitelem. Řekl si tedy: „Jak to mám udělat? Viděl jsem obrázky modlících se lidí a myslím, že měli takhle složené ruce.“ Složil tedy ruce dlaněmi k sobě v klasické modlitební poloze. „Ale co mám teď říct? Přece existuje nějaký způsob, ale nevím jaký.“ Rozhodl se, že jediný způsob, jak by mohl něco docílit, je tápat dál a zkoušet to. „Drahý Pane, přál bych si, abys na chvíli přišel a promluvil si se mnou. Chtěl bych Ti říct, jak jsem špatný.“ Zastavil se a poslouchal. V kůlně bylo úplné ticho. „Měl bych snad ruce složit takhle?“ Sepnul ruce a zkusil to znovu: „Drahý Pane, nevím přesně, jak to udělat, ale doufám, že mi rozumíš. Pomůžeš mi?“ Znovu se zastavil a poslouchal. Nic.
Mezitím úplně ztratil sebekontrolu. Oči mu zalily slzy a rozplakal se: „Pane, i když Ty ke mně nemluvíš, já chci mluvit s Tebou. Pane Bože, nejsem dobrý člověk. Stydím se za sebe. Je mi líto, že jsem celá ta léta promarnil. Ale teď Tě chci. Přijď, prosím, a ozvi se mi.“
Najednou v těle pocítil něco zvláštního. Když otevřel oči a zvedl hlavu, strachem mu přešel mráz po zádech. Před ním se vznášelo zářivé jantarové světlo a vytvořilo ve vzduchu tvar kříže. Z něho slyšel hlas promlouvající jazykem, který Bill ještě nikdy předtím neslyšel. Pak to zmizelo.
Bill klečel na kolenou se zatajeným dechem a neschopný pohybu. Posléze se zmohl na slovo a řekl: „Pane, neporozuměl jsem tomu jazyku, ale tuším, že je někde v tomto kříži pro mne místo… a předpokládám, že tam by měly teď ležet moje hříchy. Pokud mi odpouštíš, pak se ještě jednou vrať a promluv ke mně svým vlastním jazykem. Pokud neumíš můj jazyk, pochopím to tímto způsobem.“
Kříž se ukázal znovu, vyzařoval teplo a světlo. Bill zavřel oči a zvedl ruce. Zakoušel zvláštní pocit; cítil, jakoby na jeho tělo padaly teplé dešťové kapky. Najednou pocítil klid a uvolnění, jako kdyby mu z ramen bylo sňato půlmetrákové břemeno. Když otevřel oči, světlo bylo pryč.
Bill oplývající vzrušením běžel z kůlny přímo domů. Matka se vyděšeně zeptala: „Bille, co se ti stalo? Nejsi nervózní?“
„Ne, mami. Přihodilo se mi něco nádherného.“
„A co to bylo?“
„Nevím. Prostě se cítím báječně.“
Vyřítil se ven a hledal způsob, jak dát průchod své radosti. Za domem byla železniční trať. Bill vylezl na násep a běžel po trati, zastavil se a skákal a boxoval kolem sebe do prázdna a tímto způsobem dával průchod svým citům. Konečně, po dlouhé době, našel Boha v kříži Ježíše Krista.
O několik dnů později mu Ella pověděla: „Bille, v noci se mi o tobě zdálo. Stál jsi na bílém obláčku a kázal celému světu.“
To Billa zasáhlo jako něco zvláštního, protože maminka téměř nikdy sny nemívala.