TEĎ, KDYŽ JEJICH letní prázdniny skončily, Rebeka, Sára a Josef Branhamovi se v září roku 1963 vrátili každý do své školy. Jednou odpoledne musela Meda odjet nakoupit oblečení a školní potřeby pro své děti. Bill s ní jel do obchodního domu Penny, který se nacházel v centru Tucsonu. Zatímco se Meda prodírala uličkami dámské konfekce v prvním patře, Bill vyjel pohyblivým schodištěm do druhého patra, aby si vybral nějakou košili. Když našel to, co chtěl, posadil se do křesla poblíž eskalátoru a čekal na manželku. Obchod byl přeplněn zákazníky. Dva eskalátory přemísťovaly nepřetržitý proud lidí nahoru a dolů. Jako červené a bílé krvinky protékají krevními cévami, tak byli tito zákazníci živoucí mízou tohoto obchodu. Spousta žen měla ostříhané vlasy vyfoukaného a natupírovaného stylu, který zpopularizovala Jacqueline Kennedyová, manželka prezidenta Spojených států. K eskalátoru přistoupili tři výrostci. Měli dlouhé vlasy a ofiny sčesané až na obočí podle vzoru britské rockové skupiny Beatles. Vlasy jednoho z chlapců byly tak dlouhé, že mu sahaly až na ramena. Když tito tři chlapci vystoupili z eskalátoru, obstoupili pult s košilemi a prohlíželi si cenovky.
Za nimi z eskalátoru vystoupila nějaká žena s nakrátko ostřihanými vlasy. Posadila se do křesla vedle Billa a položila své tašky s nákupem na zem. Otočila hlavu směrem k chlapcům s dlouhými vlasy a podotkla: „Co si o tom myslíte?“
Bill při pohledu na chlapce byl názoru, že vypadají zženštile, ale této ženě odpověděl: „Pokud byste je chtěla kritizovat, měla byste se raději podívat sama na sebe. Oni mají stejné právo si nechat narůst dlouhé vlasy, jako vy máte právo si ty svoje ostříhat. Na základě Bible byste to ani jeden ani druhý neměli dělat.“
Žena překvapena touto odpovědí zvedla své tašky a odešla. Dlouhovlasí chlapci také zmizeli. Bill dál sledoval lidi, kteří se pohybovali nahoru a dolů po schodišti. Někteří nastupovali na eskalátor, který se pohyboval směrem dolů. Několik málo žen na sobě mělo šaty. Většina z nich byla v kalhotách nebo v šortkách. Některé z dospívajících dívek na sobě měly mini šaty s velkým výstřihem. Téměř každá žena měla krátké vlasy. Bill pocítil, jak se ho zmocňuje velký smutek, do takového stupně, že mu začalo být špatně. Uvažoval, jak dalece se může tento svět vzdálit od zbožnosti, svatosti a slušnosti.
Všímal si, že z větší části tváře těchto zákazníků postrádají jakýkoliv výraz. Postupně vnímal celý tento humbuk, který dělali; šoupání nohou a šustění nákupních tašek, smíšené s lidskými hlasy jakoby slyšel nějaké naříkání: „Ach… ach… ach… ach…“ jako vzdálený hukot nějakého vrtulového letadla, nebo zvuk něčeho podobného, něčeho, co už kdysi dávno slyšel, ale nevěděl, kam to má zařadit. Další žena, která přijela eskalátorem nahoru, mu připadala nějak důvěrně známa. Byla to žena kavkazského typu, mluvila španělsky s nějakou Španělkou, která stála vedle ní. Pod hranatými brýlemi byla kůže nad jejíma očima nalíčena zelenou ještěrčí barvou. Barva tohoto očního stínu v Billově paměti něco oživila. Teď už si uvědomoval, kde tuto ženu viděl.
Najednou se ocitl znovu v pekle — v pekle, které navštívil ve věku čtrnácti let, potom, když byl na pokraji smrti následkem zásahu z kulovnice do nohou. Tady bylo totéž děsivé sténání: „Ach… ach… ach…“ někde v pozadí. Tady se nacházeli titíž lidé bez života, s jejich tupými výrazy v obličejích. A tady stála tatáž žena s tou ohyzdnou modrozelenou barvou nad očima, jako zahnívající vřed způsobený nějakou nemocí. To všechno už viděl někdy před čtyřiceti lety, když navštívil tuto krajinu zatracených duší. Nikdy nemohl zapomenout, přinejmenším dokud se bude nacházet tady na této zemi, na to odporné místo.
Pocítil žaludeční nevolnost, zvedl se a odcházel směrem k eskalátoru, kde našel svoji manželku. Když ho Meda uviděla, zeptala se: „Bille, co se ti stalo, je ti špatně?“
„Ne tak docela, ale pokud nemáš nic proti, chtěl bych jet domů. Cítím se, jako kdybych byl mrtvý.“ Tázavě si ho prohlédla a on dodal: „Něco se mi tady přihodilo, jenže ti o tom teď nemohu nic říci. Budu čekat, až se mi naskytne příležitost, abych se s tím mohl podělit ve sboru v Jeffersonville.“
PRO CELÝ PODZIM roku 1963 neměl William Branham žádný rozvrh shromáždění. Nějaký čas si rezervoval pro dvě velké lovecké výpravy. V září s Billy Paulem a s Fredem Sothmannem odcestoval na sever do Britské Kolumbie, tentokrát na lov muflonů s velkým parožím. Utábořili se poblíž řeky Toad u Osady 442. míle na aljašské dálnici. V tomto roce si Bud Southwick již předtím najal mladého muže, aby mu v průběhu této lovecké expedice pomáhal. Byl to rodilý Američan, který se jmenoval Oskar a byl příslušníkem horského indiánského kmene Bobrů. Toho dne, když Bill dojel do Budova srubu, Oskar přišel a poprosil, jestli by uzdravovatel nešel s ním a nepomodlil se za jeho matku. Zrovna prodělala srdeční infarkt a byla blízká smrti. Bill s Budem následovali Oskara do jeho vesnice. Oskar je přivedl do chatrče, kde jeho matka ležela na posteli; byla bledá a slabá. Její manžel s mnoha jejich dětmi byli také přítomni. (Měla 22 dětí.) Jelikož umírající žena nemluvila anglicky, překládala jí to její dcera Louise. Bill hovořil s matkou, dokud se nekontaktoval s jejím duchem. Pak jí Duch svatý zjevil osobní věci týkající se jejího života, a to všechny v místnosti ohromilo. Bill poprosil Boha v Ježíšově jménu, aby ji uzdravil. Obličej matky se uvolnil a za chvíli usnula a začala hluboce dýchat. Za několik minut se probudila jako nová žena. Bill se pomodlil modlitbu Páně, a pak s Budem odešli.
Druhý den ráno přijel Oskar do Budova srubu brzy z rána, aby jim pomohl naložit soumary. Někdy dopoledne se už lovci ubírali ve svých sedlech na sever. Jelikož se Oskarova vesnice nacházela nedaleko od cesty, Bill se tam chtěl zastavit a podívat se, jak se daří Oskarově mamince. Zastihl ji s její dcerou venku před srubem, když osedlávaly dva koně. Oskar krátce předtím zabil losa a teď se ho tyto dvě ženy chystaly naporcovat na pásy, aby mohly maso usušit.
Bill řekl Oskarově sestře: „Louiso, včera večer, když jsme se modlili modlitbu Páně, ti přišlo na mysl, že je to katolická modlitba. Jenže to není jen pro katolíky. Ježíš nás učil, abychom se modlili: ‚Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno Tvé.‘ To patří každému křesťanovi. Ale dnes bych nechtěl odříkávat modlitbu, ale rád bych se pomodlil za tebe a poděkoval Bohu za uzdravení tvé maminky.“
Louisa řekla: „My už dávno nejsme katolíci. Věříme tak, jak věříš ty. A chceme, abys nás pokřtil ve jménu Ježíše Krista. A toužíme po Duchu svatém.“
Po křtu lovecká skupina nasedla znovu na své koně a ocitla se v divočině. Jejich cílem bylo jedno horské údolí, vzdálené asi 60 kilometrů od nejbližší cesty. Když se toho večera utábořili a lovci jedli svou večeři u ohniště, Oskar vyprávěl o nějakých ponících, které před několika měsíci ztratil. Byla to jeho vina, jasný případ jeho nedbalosti. Bud Southwick mu domlouval a řekl: „Oskare, přece dobře víš, že se koně takhle nenechávají. Určitě jsi o ně přišel. K dnešnímu dni je medvědi stoprocentně sežrali. Takoví domácí koně nemají na to, aby utekli grizzlymu.“ Oskarova tvář při tom pokárání opadla. Po několika následujících dnech se jednoho dne Oskar držel Billa všude, kam se jen pohnul. Večer se pak Oskar na Billa obrátil: „Mohl bych tě o něco poprosit?“
Bill řekl: „Jistě, Oskare. A co si přeješ?“
„Bratře Branhame, nepoprosil bys Boha, aby mi pomohl najít moje poníky?“
Bill si nebyl jist, jestli je to vůbec možné: „Bud řekl, že je už určitě sežrali medvědi.“
„Bratře Branhame, kdybys požádal Boha, aby to udělal, věřím, že Bůh mi moje poníky vrátí.“
„Opravdu tomu věříš, Oskare?“
„Věřím. Bůh uzdravil moji maminku. Bůh ti řekl, kde je karibů. Ukázal ti toho medvěda grizzly, ač ho nikdo nebyl schopen uvidět. A Bůh také ví, kde se nacházejí moji poníci. On je může ochránit, a může ti ukázat, kde jsou.“
Později toho večera, když seděli u táboráku, Duch svatý sestoupil na Billa, a v tu chvíli jakoby se noc proměnila v jasné světlo, na slunečný den. Bill se zahleděl do nějaké strže kaňonu, jejíž stěny se tyčily blízko sebe a čněly do výšky vysokých horských vrcholů. A tam uviděl skupinku koní, kteří se tiskli k sobě. Strž byla zavátá tak hlubokým sněhem, že koně neměli prostor, aby se mohli pohybovat. Vypadali vyzáble, ale jinak zdraví. Najednou Bill viděl, jak se k nim někdo blíží ve sněžnících — boty se širokou šerpou na lemu skřípaly, když se tato postava brodila hlubokým sněhem. Jakmile Bill toho muže poznal, hned se ocitl zpět v táboře zahleděn do plamenů praskajícího ohně. Podíval se nahoru na hvězdnou oblohu a řekl: „Oskare, najdeš své poníky. Je to ‚Tak praví Pán.‘“
„A kde, bratře Branhame?“
„Nevím. Pán mi to neřekl, ale najdeš je. Budou stát ve sněhu.“1června 1964 William Branham obdržel dopis od Louisy, v němž mu psala, že její bratr našel své poníky stojící v hlubokém sněhu ve strži, přesně tak jak mu to Bill pověděl. Sníh byl opravdu v této horské oblasti příliš hluboký, aby mohl poníky okamžitě dostat, a tak jim Oskar vozil krmivo na saních.
V PRŮBĚHU ŘÍJNA roku 1963 odjel Bill na lov jelenů do svého obvyklého loviště ve Skalnatých horách Colorada. Připojila se k němu skupina mužů a na lov odjeli společně. Byli to: Welch Evans se svým synem Ronnim; Banks Wood se svým synem Davidem; Earl a John Martinovi; Jack Palmer, Vernon Mann, Carl Wheeler a Billy Paul Branham. Cestou se zastavili v malém městečku Kremmling, vzdáleném asi 120 kilometrů severozápadně od Denveru, aby si nakoupili palivo a potraviny. Pak projížděli kamenitou cestou, která je vedla z větší částí na sever, souběžně s řekou Troublesome. Nakonec dorazili ke svému tábořišti v pouštní oblasti pohoří Corral nedaleko kontinentálního předělu. Nedaleko odsud směrem na západ se nachází na silnici číslo 40 sedlo Rabbit Ears, a je tak pojmenováno podle významné skalní formace na vrcholu hory Rabbit Ears, což znamená králičí uši.
Lovecká sezóna začínala druhý den ráno. Potom, když jedenáct mužů postavilo svůj tábor a vzplál táborák, každý muž vytahoval svou pušku a hovořil o lovu. Dělali to všichni kromě jednoho, a tím byl Vernon Mann. Ten si s sebou přivezl místo pušky rybářský prut. Bill Vernonovi poradil, že by nějaké pstruhy mohl nachytat za bobří hrází, která se nacházela nedaleko odsud. Před západem slunce se Vernon vrátil do tábora s osmi pstruhy.
V noci byl třeskutý mráz a ráno obyvatelé tábora museli prolomit led v řece, aby si mohli načerpat do vědra vody. Během snídaně si dělali plány pro lov na dnešní den — to znamená, kdo s kým půjde a kterým směrem se vydají. Bill rád dával dohromady, pokud to jen bylo možné, zkušené lovce s méně zkušenými.
Jack Palmer řekl: „Bratře Bille, pokud dostaneš jako první svého jelena, zastřel dalšího pro mne. Já si na něj dám jen svou značku, a to mi stačí. Já nestřílím pro zábavu. Jde mi spíše o maso než o zábavu.“
Zdvořile ale zcela rozhodně, Bill tuto žádost odmítnul. Před lety měl ve zvyku střílet zvěřinu pro lidi ve svých loveckých skupinách. Během loveckých výprav, ke konci padesátých let, zastřelil 19 kusů losů pro Křesťanské obchodníky, zatímco si oni hověli u táboráku a vyprávěli si své zážitky. Po tomto výletu bylo jeho svědomí hluboce obtíženo a slíbil Pánu, že už to nikdy nebude dělat, jedině v nouzových případech a pokud někdo bude opravdu nutně potřebovat maso.
V úterý Bill s Billy Paulem spatřili Velkého Jima — byl to úskočný starý býk, který jim unikal celá leta. Velký Jim zůstal stát mezi dvěma borovicemi ve vzdálenosti, kde ještě Bill byl schopen nastavit nitkový kříž svého hledí přímo na srdce zvířete. Když z pušky vyšla rána, býk poskočil a zmizel v houští. Bill si byl jist, že ho zastřelil, jenže když přišli s Billy Paulem na to místo, zvíře tam nebylo. Než našli jeho mrtvé tělo, hledali ho déle než hodinu. Kulka ho zasáhla příliš vysoko, než aby ho bez trápení usmrtila. Bill měl výčitky svědomí. Ačkoliv dálkoměr své pušky testoval v Tucsonu před několika dny, změna teploty a vlhkosti zřejmě pohnula hledím. Když zpracovávali maso, s hlavou zacházeli velice opatrně. Bill ji měl v plánu preparovat a umístit na stěnu. S parožím se šesti hroty bude hlava Velkého Jima velkolepou trofejí.
Ve středu ráno bylo 23. října, a to bylo 22. výročí Billovy svatby s Medou. Zatímco Meda byla doma a chystala děti do školy, Bill si ohříval dlaně na šálku kávy a pozoroval, jak se jeho dech v tomto mrazivém horském vzduchu sráží na páru. Lovci opustili tábor brzy ráno. Každá skupina se ubírala jiným směrem. Bill, jelikož již jelena zastřelil, teď zaujal místo pomocného vůdce jiným lovcům, aby rovněž našli svou zvěř. Toho rána nikdo jelena ani neviděl. Bill se vrátil do tábora okolo poledne. Ostatní lovci už byli v táboře. Všichni mluvili o počasí. Když byli na lovu, jejich táborem procházel nějaký lesník a upozornil Vernona Manna na blížící se bouři. Bill šel a zapnul v jednom z jejich automobilů rádio a uslyšel, jak hlasatel oznamoval mohutnou studenou frontu blížící se od severu z Kanady, kterou měl provázet silný vítr se sněžením. Hlasatel počasí řekl, že meteorologové předpovídají, že Colorado by měla tato bouře zasáhnout někdy během zítřejšího dne.
Celé dopoledne se všichni lovci z vyšších poloh stahovali dolů. Celé tucty dodávek a džípů již projelo kolem Billova tábořiště, když odjížděli z hor. Bill své lovecké skupině vysvětlil, proč všichni odjíždějí. V tomto horském terénu může sněhová bouře připravit o život každého, kdo na ni není připraven. Během noci může napadnout tolik sněhu, že sníh úplně stan pohřbí. Podle intenzity této bouře by mohli být v tomto táboře uvězněni mnoho dnů. Bill měl v plánu kázat během šesti dnů v Tucsonu; nicméně kdyby některý z jeho přátel chtěl zůstat na lovu, zůstal by s ním. Earl a John Martinovi, Jack Palmer a Carl Wheeler se rozhodli, že odjedou. Welch Evans, Banks Wood a kazatel Mann chtěli zůstat a pokusit se zastřelit nějakého jelena, předtím než bouře udeří. (Billy Paul Branham, David Wood a Ronnie Evans byli závislí na rozhodnutí svých otců.)
Bill s Vernonem odjeli do Kremmlingu vzdáleného asi 50 kilometrů, aby si mohli v případě, že by je bouře na nějakou dobu v horách uvěznila, nakoupit trochu víc potravin. Bill telefonoval Medě, aby jí popřál k šťastnému výročí. Chtěl se také dozvědět, jak se cítí. (Cista na jejím levém vaječníku stále rostla, takže při posledním lékařském vyšetření dosáhla velikosti grapefruitu — a to byl důvod skutečného znepokojení.) Meda však nebyla doma, a tak zavolal paní Evansové a poprosil ji, aby zavolala jeho manželce a vyřídila jí, že na ni myslí a také na jejich svatební výročí. Když byl ještě v obchodě, koupil si večerní noviny. Titulek na přední stránce předpovídal blížící se sněhovou bouři.
Ve čtvrtek brzy ráno si Bill uvařil šálek kávy a prohlížel si kupící se nad severním obzorem černá mračna. Po snídani si muži dali pušky na záda a naplánovali si svou trasu. Bill řekl: „Já půjdu tam do toho sedla, a pokud narazím na nějakého jelena, naženu ho proti vám dolů do kaňonu. Dávejte pozor, kde se nacházíte a hlídejte si cestu zpět do tábora. Jakmile spatříte jednu jedinou sněhovou vločku, vraťte se ihned zpátky, protože během patnácti minut může sněžit tak, že nebudete vidět ani na deset metrů před sebe.“
Navzdory tomuto mrazivému podzimnímu vzduchu se Bill během stoupání na hřeben zapotil. Ve vzdálenosti asi 6 kilometrů od tábora došel na místo, které nazýval sedlem — byla to taková prohlubeň v horském hřebenu ve tvaru kolébky, kterou mohl snadněji projít do dalšího údolí. Když si tak prohlížel rozeklané vrcholky pohoří Corral, které ho obklopovaly, najednou na své tváří ucítil sněhovou vločku. A za chvíli byly všude — velké sněhové vločky podobající se chmýří, kolem něj jen vířily, popoháněné čerstvým severním větrem. Strčil pušku pod kabát, aby se mu čočky dalekohledu nezamlžily. Ve vánicích se pohybují medvědi, a tak potřeboval mít dalekohled čistý v případě, že by se musel bránit. S povzdechem lítosti se otočil a vracel se směrem, kterým přišel. Během pěti minut sněhové vločky velikosti stříbrného dolaru způsobily, že země byla bílá a kluzká. A v této chvíli už tmavě šedé mraky zaplnily celou oblohu a hvízdající vítr rozháněl sníh, který vytvářel na zemi různé vzory. Bill mohl vidět pouze na deset, patnáct metrů před sebe, jenže si nedělal starosti, že by se ztratil, protože hřeben by jej zavedl k řece, podél níž by mohl dojít zpět do tábora.
Když sešel po hřebenu asi osm set metrů zpět, měl dojem, jakoby slyšel, jak někdo říká: „Zastav se. Vrať se.“ On však pokračoval směrem dolů a domníval se, že to byl vítr v korunách stromů, který si zašprýmoval v jeho uších. Ale teď dával bedlivý pozor a opatrně naslouchal. Nad kvílením a hvízdotem větru uslyšel znovu někoho říci: „Zastav se. Otoč se a vrať se zpátky.“
Najednou pocítil, jak mu ztuhly nohy jako jeho puška pod kabátem. Zastavil se a zpozorněl. Bylo už skoro 10 hodin. Vytáhl z kapsy vodou nasáklý sendvič, zakousl se do něj, zatímco uvažoval, co má dál podniknout. Proč by mu Bůh řekl, aby se vrátil zpět do průsmyku, rovnou do té vánice? Připadalo mu to přinejmenším podivné. I když ho celým jeho životem Bůh nikdy nevedl špatným směrem, připadalo mu to jako vhodná příležitost k procvičení své víry. Pomalu se tedy otočil a zvedal se znovu po hřebenu, dokud se nepostavil na skalnatém podloží sedla. Kolem něj dokola vířil sníh. Pomyslel si: „Co tady dělám?“
A jasně přes celé to kvílení větru uslyšel hlas, který říkal: „Já jsem Stvořitel nebe a země. Učinil jsem vítr a déšť. Příroda mě poslouchá.“
Bill si sundal klobouk a rozhlédl se. Častokrát k němu Bůh mluvil z velkého Světla, o čemž Bill věděl, že je to Ohnivý sloup. Jenže tady toto nadpřirozené Světlo nebylo. Ten hlas jakoby mluvil z vrcholu skupinky stromů. Bill se zeptal: „Veliký Jahve, jsi to Ty?“
„To jsem Já, který promluvil slovo k větrům a vlnám, aby se utišily na Galilejském jezeře. Jsem to Já, který slovem přivedl k existenci ty veverky. Já jsem Bůh. Promluv k této bouři a ona tě poslechne.“
Jelikož tato slova zněla v souladu s Písmem, Bill uvěřil, že to je opravdu Jeho Stvořitel, jenž k němu promlouvá. „Nemohu o Tobě pochybovat, Pane,“ řekl Bill. „Mraky, sněhu, plískanice a větře, odmítám váš příchod. Ve jménu Ježíše Krista, se vraťte zpět, odkud jste přišli. A říkám slunci, aby okamžitě vyšlo a svítilo každý den, dokud neskončí tato lovecká výprava.“
Intenzita větru začala najednou slábnout. Začalo foukat z jihu a zvedalo mraky nahoru a zahánělo je zpět, odkud přišly. Přestalo sněžit. Mezerou v mracích pronikl záblesk stříbrných slunečních paprsků. V průběhu pěti minut, od chvíle kdy Bill vyslovil tento příkaz, se ukázalo sluníčko a sníh na zemi tál a vlhkost se odpařovala zpět do vzduchu. Současně s tím, jak přibývalo modré oblohy, se ze zahřátých svahů začala zvedat oblaka páry. Brzy nato se vrátil ráz podzimního počasí v celé své nádheře.
Bill se cítil zkřehlý úzkostí a respektem. Pomyslel si: „Ten stejný Bůh stvoření se nachází poblíž mě. Všechno leží v Jeho rukou. A co mi řekne dál?“
Bůh řekl: „Nechceš se se mnou v této divočině projít?“
„Ano, Pane, to by byla výsada. Projít se s Tebou, to by byla ta nejskvělejší věc, jakou jsem kdy zažil.“
Teď se síla větru utišila a zůstal jen příjemný vánek. Bill si přehodil pušku přes rameno a v klidu sestupoval z hory. Držel se v této panenské lesní přírodě jen zvířecí stezky. Když přišel na mýtinu, pocítil, jak mu sluneční svit proniká oděvem a zahřívá kůži. Nasadil si tedy znovu na hlavu klobouk, aby si zastínil oči.
Jeho myšlenky se zatoulaly někam od Pánova dobrodiní k výročí jeho svatby a vlídnosti jeho manželky. Přemýšlel o těch nejlepších vlastnostech manželky Medy; o její zbožnosti, trpělivosti, spolehlivosti a nadevše její pracovitosti. Pobíhala po domě a starala se o své děti, zatímco on cestoval a kázal na jedné evangelizační kampani za druhou. Častokrát, když se vracel domů, nějaký magnet přitahoval do jeho domu tucty lidí, což způsobovalo v jeho rodině další napětí. A tak musel znovu odcházet na lov a na ryby, aby se od těch zástupů vzdálil a našel duševní klid. Ona si nikdy přesto všechno nestěžovala, s výjimkou jedné události vloni na podzim. Byla to taková obdivuhodná žena, opravdový klenot.
Pokud na ní vůbec byl nějaký malý nedostatek, snad to byla její plachost nebo příliš velká úzkostlivost při úklidech. Nicméně naposledy, když byl jednoho odpoledne doma, měl pocit, že by se s ní měl posadit v obýváku a promluvit si s ní. Meda byla nějaká roztržitá, protože byla uprostřed svých povinností, prala prádlo a nebyla s tím ještě hotová. Když tak sestupoval z toho horského hřebenu dolů, uvažoval: „Možná je ráda, když jsem na cestách, aby mohla důkladně vykonat svou práci.“ Hluboko ve svém nitru však věděl, že to není pravda. „Pane,“ řekl, „Ty víš, že jsem měl včera výročí svatby. Pokud pro mě nemáš nějaké konkrétní místo, kam mě vedeš, zajdu k téhle skupině osik a vzdám své manželce památnou poctu za mnoho šťastných let manželství.“
Nedaleko sedla rostla skupinka osik, které Billovi připomínaly jedno místo v horách Adirondack ve státě New York, kde před dvaadvaceti lety s Medou tábořili během jejich svatební cesty spojené s loveckou výpravou. Každý říjen, když byl na lovu tady v Coloradu, toto místo navštívil jako vyjádření pocty k jejich výročí svatby. Když došel k tomu osikovému háji, uvažoval, jak se Meda od doby co se s ní oženil, změnila. Byla stále krásná, ale teď byly její tmavé vlasy prošedivělé. Bill vytáhl zpod kabátu pušku a zadíval se na svůj obličej, který se odrážel v kruhovém skle jeho mysliveckého dalekohledu. Ve věku padesáti čtyř let prokvétalo na jeho tři dny neholené bradě hodně šedin. Když tak ty šedivé vousy pozoroval, byly najednou všechny vousy tak tmavé jako v onen den, kdy si je před svatbou oholil. Vzhlédl vzhůru a najednou s překvapením uviděl Medu, jak stojí na stezce před ním — jenže ne takovou, jakou zanechal v Tucsonu, ale tmavovlasou, takovou, která s ním procházela uličkou v kostele, aby si s ním vyměnila svatební prsten.
„Co se to děje?“ pomyslel si. A tu si uvědomil: „Ó, ano, vždyť přece kráčím se svým Mistrem.“
Tato mladá Meda pozvedla ruce a vztáhla je k němu. Když vykročil kupředu, vidění povadlo, a spolu s ním ho opustila radost, kterou vystřídala hluboká touha, jež si nebyl schopen vysvětlit.
Když došel k tomu osikovému háji, lehl si na břicho. Místo bylo vystláno silným kobercem spadlého listí. Zavřel oči a modlil se: „Drahý Bože, byl jsi pro mě tak dobrý. Nejsem hoden být tvým služebníkem, ale děkuji ti za tu výsadu, že ti mohu sloužit. Lituji všech svých chyb, které jsem udělal. Po mnoho let jsem pociťoval tajemné břemeno, které mě nikdy neopouštělo. Myslel jsem si, že mě to opustí, potom, co bylo otevřeno sedm pečetí, jenže se to nestalo. Činil jsem pokání, nakolik jsem je jen mohl činit. Nejsem si dokonce ani jist tím, co to břemeno znamená. Prosím, nesejmeš ho z mého srdce?“
Uslyšel, jak někde nablízku kapala voda: kap, kap, kap. Teprve až otevřel oči, si uvědomil, že ten zvuk působí jeho slzy, které padají na koberec tohoto suchého listí. Posadil se, opřel se zády o strom a sledoval, co se děje kolem něj. Osika patří do rodiny topolů. Osiky měly bílou kůru kolem tenkých kmenů, které směřovaly jako šípy nahoru. V průběhu léta je osikové listí zelené, ale teď zežloutlo a zhnědlo. Možná polovina listí se ještě stále držela větví a třepotala se jako praporky za mírného větru.
Najednou nějaké chrastění listí způsobilo, že otočil hlavu. Tři jeleni se přiblížili k háji — laň a dva mladí jeleni, téměř úplně dospělí. Jelikož jelen nerozpoznává dobře barvy, mohli si nevšimnout červeného hedvábného šátku, který Bill používal, jako stuhu na svém klobouku, jenže tato plachá zvířata si nemohla nevšimnout pohybu jeho hlavy, nebo obrysu jeho siluety na světlém pozadí osikových kmenů a listí. A přesto jeho přítomností nebyla vůbec znepokojena. Jak je to možné? Vždyť přece včera napříč údolím zaznělo nejméně na tucet výstřelu. Zvěř by přece měla být vůči něčemu takovému velice nedůvěřivá.
Bill pomalu pozvedl pušku a řekl si: „To je jeden jelen pro bratra Evanse, druhý pro bratra Wooda a jeden pro bratra Manna. Stačí tři výstřely, a to je všechno — tři vteřiny, možná čtyři.“ Najednou se zastavil. „Jenže to nemohu udělat. Slíbil jsem Pánu, že nebudu střílet jeleny pro někoho jiného. A tak to neudělám.“ Jeleni se k němu přiblížili tak blízko, že kdyby se sklonil a natáhl ruku, mohl se jich dotknout. Oni přišli až k samému okraji lesíka, a pak z nevysvětlitelného důvodu se otočili a znovu procházeli kolem něj. Nějaká myšlenka se rozeznívala uvnitř jeho hlavy: „Zastřel je. Pán je dal do tvých rukou!“ Bill se však tomu ve svých myšlenkách vzepřel příkladem z Písma: „Totéž jednou v noci říkal někdo Davidovi, když král Saul spal v ústí jeskyně, kde se ukrýval David. David to však odmítnul udělat.2Samuelova 24 Stejně tak já nezabiju tyto jeleny.“ A tak nahlas řekl: „Maminko, tvůj život je v mých rukou, ale já tě ušetřím. Vezmi si své děti a odejdi.“
Laň zvedla hlavu a podívala se škádlivě na něj, postavila uši, zakývala ocasem, a klidně odvedla své děti z háje.
Odněkud z výšky se ozval majestátní hlas: „Ty sis pamatoval na svůj slib, který jsi Mi dal. Já rovněž pamatuji na své zaslíbení vůči tobě: nikdy tě nezanechám ani tě neopustím.“
Najednou jej to jeho tajemné břímě opustilo a už se nikdy více nevrátilo. Během čtyř následujících dnů všichni myslivci jeho skupiny ulovili jelena. Počasí zůstávalo jasné a teplé po celou dobu jejich lovu. Když se vraceli zpět do civilizace, zastavili u čerpací stanice, aby doplnili palivo. Když si Bill povídal s majitelem čerpací stanice, řekl: „Měli jsme na lovu nádherné počasí, i když v horách je trochu sucho. Trocha deště nebo sněhu by neuškodilo.“
Majitel se poškrábal na hlavě: „Víte co, tady se stalo něco zvláštního. Minulý týden meteorologové předpovídali, že přichází sněhová bouře. Ve čtvrtek začalo sněžit a pak to najednou přestalo. Když jsem si přečetl páteční noviny, abych se dozvěděl, co se vlastně stalo, pranostici nevěděli, co to vlastně bylo. Cítili se poraženi.“
„Je to zvláštní,“ poznamenal Bill, ale cítil, že by o tom už neměl mluvit, dokud nejdříve o tom nepromluví před svým sborem.
V POLOVINĚ LISTOPADU měl Bill naplánováno kázat po dobu jednoho týdne v New Yorku. Několik Letničních církvi ve městě sponzorovalo tuto evangelizační kampaň. Během cesty z Tucsonu do New Yorku se Bill zastavil v Jeffersonville, bylo to v pátek 8. listopadu 1963 kolem poledne. Přirozeně, že Orman Neville ho požádal, aby pro něj kázal v neděli. Během ranní bohoslužby Bill sdělil lidem Branhamovy modlitebny o tom, jak seděl v obchodním domě Penny a jak se potom náhle ocitl znovu v pekle. Co to mohlo znamenat? Sám to nemohl pochopit, nevěděl to, ale měl o tom určitou představu. Své kázání nazval „Duše, které jsou teď ve vězení“. V tomto kázání zvolil obdobný postup, jehož se držel, když kázal „Pánové, je to znak konce?“ — to znamená, že zkoumal některá Písma, co se jednoho dne stane a uvažoval o tom, jak blízko může být ten den.
V Matouši 24:36 a 37 Ježíš řekl: „Ale o tom dni a hodině však nikdo neví — ani nebeští andělé — pouze sám můj Otec. Ale jak bylo za dnů Noéma, tak bude i při příchodu Syna člověka.“ 36. verš, teď už to věděl, ten se vztahoval k sedmé pečeti. A to přimělo Billa studovat od 37. verše do konce této kapitoly s novým porozuměním. A vlastně, jakým způsobem byly Noemovy dny protějškem času konce? Noe varoval lidí a vedl je k pokání z jejich špatných cest, aby se vrátili k Bohu a tak unikli před nastávající potopou tím, že vstoupí do korábu, který stavěl. To jim však znělo tak fantasticky, že mu to starodávné společenství neuvěřilo. Noemovi trvalo postavit tuto loď sto dvacet let. Pak Noe vešel do korábu se svou rodinou a Bůh zavřel dveře. Bible říká, že čekal v korábu následujících sedm dnů, než začalo pršet.3Mojžíšova 7:6─10 Během těchto sedmi dnů, všichni, kteří se nacházeli vně korábu, pokračovali ve svém životním stylu jako obvykle, aniž by si uvědomili, že promeškali šanci, jak uniknout této zkáze. Jediné dveře do bezpečí už byly zavřeny.
Noemův koráb znázorňuje Krista, který je jediným bezpečím pro lidskou duši. Po Ježíšově smrti na kříži, v průběhu těch pár hodin, kdy Jeho tělo leželo v hrobě, Jeho duše sestoupila do pekla, kde kázal duším ve vězení. Proč? On oznamoval své vítězství nad smrtí a peklem. Petr řekl, že Ježíš sestoupil do pekla, aby kázal lidem, kteří zavrhli Noemovo poselství.4Petrova 3:18─20
„Ale jak bylo za dnů Noema…“ Bill se pozastavoval nad tím, kam až sahá tento předobraz pro dnešek. Byla tam evidentně podobnost mezi špatnými Noemovými dny a hříchem a zkaženosti v dnešní společnosti. Nicméně, může se tato podobnost vztahovat na „dveře do korábu“ a jejich uzavření a vyčkávání těch věřících uvnitř korábu po nějakou dobu předtím, než začaly Boží soudy?
Zjevení 5. kapitola ukázala Krista, Božího beránka, který vzal Knihu vykoupení od svého Otce. Kniha vykoupení obsahovala všechna jména těch, jež budou zachráněni. Zjevení 13:8 říká, že Beránek Boží byl zabitý v Božích myšlenkách před založením tohoto světa, a že tehdy Bůh zapsal jména svých dětí do této Knihy vykoupení. Na počátku putování člověka po zemi člověk ztratil cestu a byl oddělen od Boha. Ježíš Kristus, Beránek Boží zaplatil plnou cenu lidského vykoupení, když se obětoval na římském kříži, kolem 30. roku našeho letopočtu. Nicméně, mnozí z těch předurčených, kteří měli být vykoupení, se ještě nenarodili. A tak Ježíš vstal z mrtvých, zaujal místo Prostředníka mezi Bohem a člověkem, dokud se ten poslední předurčený syn a dcera Boží nenarodí, nepřijme Krista a nedostane se mu znovuzrození. A když poslední dítě přijme Ducha svatého, Kristus již déle nebude působit, jako Prostředník.
Uvědomoval si, jak ohromná událost se stala v březnu 1963, když Beránek Boží zlomil těch sedm pečetí. Bill se pozastavoval nad tím, jestli „dveře do korábu“ už nejsou v procesu zavírání. Sedmá pečeť poukazovala na určité časové rozmezí, ta tajemná „půlhodina ticha“, ty podrobnosti, které Bůh uchoval ve skrytosti. Ježíš řekl, že On je „jedinými dveřmi“ do Božího království.5Jan 10:1─18 Ty dveře byly otevřeny pro pohany přibližně po dobu 2 000 let. Bill řekl, že někdy mezi otevřením sedmé pečetě a otevřením sedmé trouby dveře Boží milosti budou navždy uzavřeny. Kristova služba jakožto Beránka Božího bude ukončena. Když se On vrátí k Izraeli a Jeho nohy se znovu dotknout Olivetské hory, bude uveden v známost jako Lev z pokolení Judy.
V tomto kázání Bill nezdůrazňoval strach, zdůrazňoval jenom tuto klíčovou otázku: jsi znovuzrozený? Jestliže jsi znovuzrozen, tvá nová povaha tě povede do Božího poselství na tuto hodinu. Zbytek církve to promešká, a v určitém okamžiku „dveře do korábu“ budou uzavřeny. Lidé, kteří zůstanou venku, budou předobrazem vězení, které si sami zvolili.
Bill dosvědčoval: „Měl jsem vidění obou těchto míst — krajinu zatracených i krajinu vykoupených. Buď vzdáleno kterékoliv osobě, aby vstoupila do té krajiny zatracených. Lidský rozum není schopen pochopit takovou hrůzu! Kdokoliv z vás slyší můj hlas, pokud nejsi spasený, čiň pokání v této chvíli a dej svou duši do pořádku s Bohem. Připoj se do společenství vykoupených. Chci, abys skončil v tom požehnaném místě, kde vykoupení žijí v pokoji. To místo naprosto převyšuje naše pojmy o dokonalosti a naše slova to nejsou schopna vyjádřit.6Korintským 2:9; 2. Korintským 12:1─4; Zjevení 21 a 22 Jakože Bůh je mým soudcem, věřím se vší vážnosti, že jsem byl na obou těchto místech. Říkám vám pravdu.“
Toho večera kázal Bill na téma „Ten, který je ve vás“. V průběhu tohoto kázání vyprávěl svému shromáždění o lovecké výpravě do Colorada, kdy promluvil k bouři a ona ho poslechla. Znovu zdůraznil význam Marka 11:23 — kdokoli by řekl této hoře, zvedni se a vrhni se do moře a nepochyboval by ve svém srdci, bude mít, cokoliv řekl. Bill řekl: „Kdybychom si jen mohli uvědomit, co toto Písmo obsahuje: ‚Větší je ten, který je ve vás, než ten, který je na světě.‘7Janova 4:4 Víme, že se to zakládá na pravdě. Jenže popravdě řečeno tomu nerozumíme. Co je to to Větší, co se nachází ve vás? Je to Kristus, ten Pomazaný! Bůh, který byl v Kristu je ve vás. A tak pokud On je ve vás, pak to už nežijete vy, to je On, který žije ve vás. Rozumíte? To neznamená, že On bude konat zázraky skrze každého jednotlivého věřícího. Když Mojžíš vedl děti Izraelského národa, byl jediným Izraelcem, který konal zázraky. Ti ostatní jen následovali jeho poselství. Ale Bůh je ve vás, jako byl v Ježíši Kristu. Zapamatujte si, vše, čím je Bůh, On přelil do Krista a vše, čím je Kristus, přelil do své Církve.“
Na zpáteční cestě z New Yorku, strávil Bill víkend 23. a 24. listopadu v Jeffersonville. V neděli ráno v Branhamově modlitebně kázal na téma „Co udělat s Ježíšem zvaným Kristus?“ — a odkázal na otázku římského guvernéra Pontského Piláta.8Matouš 27:32 Chtěl zdůraznit jednu věc — neunáhlujte se v odsuzování Piláta, protože jeden každý z vás čelí té samé otázce: Co mám udělat s tím Ježíšem Kristem? Večer kázal „Tři druhy věřících“, a ukazoval, jak svět může být rozdělen na tři skupiny lidí: věřící, pokrytce a nevěřící. Pokrytci jsou lidé takového rázu, kteří tvrdí, že mají víru v Boha, jenže ovoce jejich života se neshoduje s tím, co říkají.
Později večer se rozhodl, že zavolá manželce. Z důvodu rozdílu časových zón, (v Indianě bylo o dvě hodiny více než v Arizoně) počítal s tím, že Meda ještě nebude spát. Bill se obával o Medino zdraví. Za posledních 12 měsíců se cista na jejím levém vaječníku zvětšila z velikosti vlašského ořechu na velikost grepu. Společně se modlili o zázračné uzdravení, ale doposud jejich modlitby nebyly vyslyšeny. Bill si uvědomoval, že už déle nemůžou čekat. Doktor Scott na ně naléhal, aby si nechala ten nádor chirurgicky odstranit, než se změní ve zhoubný.
Bill nebyl proti lékařům. Ve skutečnosti se častokrát o nich kladně a s úctou vyjadřoval před svým publikem. Vždycky lidem připomínal, že Bůh je jediný Lékař a lékaři častokrát jen asistují přírodnímu procesu uzdravení, ustanovenému Bohem.
Když Meda vzala do ruky sluchátko, okamžitě se dělila se svými špatnými zprávami: „Ó, Bille, to byl pro mne doposud ten nejhorší týden. Jen tak tak se vláčím. Můj bok otekl natolik, že odstává asi pět centimetrů. Dokonce nemůžu snést, když se šaty dotýkají toho místa. Většinu týdne jsem proležela.“
„A kdy jsi objednána k lékaři?“
„Zítra ráno. Pojede se mnou sestra Normanová.“
„Miláčku,“ řekl Bill, „myslíš si, že bys mohla počkat s tou operací ještě několik týdnů? Bylo by fajn, kdybychom na Vánoce vzali děti zpět do Jeffersonville. A pak, hned po Vánocích, by sis nechala ten nádor odstranit.“
„Zeptám se doktora Scotta, jestli s tím bude souhlasit.“
„Já hned ráno odjíždím do Louisiany. Bude to trvat dva dny, než se dostanu do Shreveportu.“
Meda řekla: „Zavolej mi ve středu večer po shromáždění a řekneš mi, jak se daří všem známým.“
Druhý den ráno Bill poklekl k modlitbě před svou čalouněnou podnožkou ve svém obývacím pokoji. Po ta všechna léta jeho života na této faře v Jeffersonville, pokaždé když odjížděl z domů na nějakou evangelizační kampaň, jeho rodina se shromáždila kolem této podnožky, aby se s ním společně modlila před jeho odjezdem. Toho rána se krátce pomodlil za nadcházející kampaň a pak se v modlitbě soustředil na Medino utrpení.
„Pane Ježíši, prosím Tě, buď jí milostiv. Nedovol, aby se tento nádor stal zhoubným. Pane, ona to tak nemyslela, když to toho rána řekla. Nikdy si nestěžovala na mé cestování a kázání. Stejně tak na moje lovy a rybaření. Měla vždy moje oblečení čisté a připravené. Byla mi vždy velikou pomocí. A já ji tak hluboce miluji. Kdyby ta cista musela být odstraněna, ať s tím lékař počká do ledna. Ale přesto Tě prosím, abys vykonal zázrak a uzdravil ji bez operace. Ona už byla otevřená několikrát, aby mohla přivést na svět naše děti. Nerad bych ji viděl jít na další operaci.“
Bill měl dojem, že slyší slovo: „Vstaň!“ Protože byl jedinou osobou v domě, myslel si, že to je jeho představivost, a tak pokračoval ve své modlitbě. Ale znovu uslyšel slovo: „Vstaň!“ Podíval se na Ježíšův obraz, který visel na stěně, byla to reprodukce obrazu Heinricha Hoffmana. Bill se rád modlil pod tímto obrazem, protože mu to pomáhalo zůstávat ve stavu soustředění. Pomáhalo mu to připomínat si, že Ježíš opravdu slyšel každé slovo, které vyslovil. Teď spatřil Ohnivý sloup, jak se zrcadlí ve skle, které chránilo tento obraz. Ten hlas uslyšel potřetí. Byl to příkaz: „Vstaň!“
Postavil se, otočil se a spatřil pilíř plamene, uprostřed obývacího pokoje. V hrudi cítil sevření. Zalapal po dechu, aby nabral více kyslíku. Zevnitř plamene zazněl hlas: „Cokoliv řekneš, stane se.“ A pak jakoby se tento Ohnivý sloup začal skládat, až zmizel úplně.
V pokoji bylo ticho a klid. Pokrytec by mohl zpochybnit, že se stalo něco nadpřirozeného, ale William Branham byl věřící a teď se nacházel ve stavu, kdy nebylo možné nevěřit Pánu Ježíši. Řekl: „Předtím než se lékařovy ruce dotknou mé manželky, ať ruka Boží odstraní tento nádor, tak aby už nebyl nalezen.“
Bill odjel do domu, kde bydlel Billy Paul a Loyce s důvěrou, že Meda bude v pořádku. A pak spolu všichni tři odcestovali na jih do Shreveportu v Louisianě. Ve středu večer po bohoslužbě se sešli u telefonu, aby zatelefonovali Medě do Tucsonu. Bill řekl svému synovi: „Poslouchej, a uvidíš, jestli se nestane přesně to, co jsem ti řekl.“
Když Meda mluvila do sluchátka, její hlas zněl jemně a šťastně: „Bille, musím ti říci něco nádherného. Cista zmizela. Nevím, co se stalo. Když jsem přišla do ambulance na vyšetření, bok mě tak obrážel, že jsem sotva za sebou vláčela nohy. Sestra Normanova mi musela pomoct si lehnout na vyšetřovací stůl. V tu chvíli, kdy doktor Scott vešel do pokoje, jsem pocítila, jak něco studeného prochází mým tělem a mým bokem a bolest přestala. A když se chtěl doktor Scott podívat na cistu, byla pryč. Udělal všechny testy znovu, nic však nenašel.“
Banks Wood, Billy Paul Branham, Ronnie Evans, William Branham, Welch Evans, Carl Wheeler a Vernon Mann (ve dřepu) během lovecké výpravy, v níž došlo k bouři.
Poznámky
- června 1964 William Branham obdržel dopis od Louisy, v němž mu psala, že její bratr našel své poníky stojící v hlubokém sněhu ve strži, přesně tak jak mu to Bill pověděl. Sníh byl opravdu v této horské oblasti příliš hluboký, aby mohl poníky okamžitě dostat, a tak jim Oskar vozil krmivo na saních. ↩
- Samuelova 24 ↩
- Mojžíšova 7:6─10 ↩
- Petrova 3:18─20 ↩
- Jan 10:1─18 ↩
- Korintským 2:9; 2. Korintským 12:1─4; Zjevení 21 a 22 ↩
- Janova 4:4 ↩
- Matouš 27:32 ↩