Obdobně jako kampaně v Německu a Švýcarsku, jeho kampaň v Mexiku skončila neobyčejným úspěchem. Odhaduje se, že během těchto pěti večerních shromáždění v Tacubaya, odevzdalo asi 20 000 lidí svůj život Ježíši Kristu. Bill mohl jasně vidět, jakým způsobem Mexiko naplnilo první část jeho vidění z prosince 1955; ale nenaplnilo všechno. Dětská bota a lekce rybaření byla podobenství, která mohl snadno pochopit, ale ta stanová část vidění nebyla k porozumění snadná. Bylo to jenom symbolem „třetího tažení“ jeho služby nebo bude opravdu kázat v nějakém gigantickém stanu či katedrále? Ohledně toho neměl jistotu. V případě, kdyby to mělo mít doslovný význam, Bill prosil své manažery, aby vyhledali ten největší stan, který by mohli pronajmout nebo koupit. Vidění mu každopádně jednu věc vyjasnilo — věděl, že Bůh od něj očekává, aby v evangelizační službě pokračoval.
Miner Arganbright si přál jeho návrat do Evropy nebo Afriky v červnu. Když se ohledně těchto návrhů modlil, řekl Bill ohledně obou kontinentů, ne. Duch svatý jej nutil, aby zůstal na americké půdě. Pociťoval naléhavost, kterou ještě nikdy předtím nepocítil. Jako kdyby to měl být rozhodující rok pro kázání evangelia v Americe. Mnohokrát v průběhu roku 1956 Bill řekl: „Předpovídám, že Spojené státy americké buď Krista přijmou, nebo v tomto roce začnou odpadat od milosti. No, to mi neřekl Pán, ale přesto věřím, že Amerika v tomto roce buď Krista přijme, nebo se od Něj zcela odvrátí — ale já předpovídám, že Ho odmítne.“
V lednu pronesl v Jeffersonville kázání, které pojmenoval „Na křižovatce času“. Bylo to kázání, v němž poukázal na sedm hlavních míst v dějinách, kde všemohoucí Bůh změnil svůj směr a začal něco nového. Během těchto křižovatek Bůh navštěvoval zemi zvláštním způsobem. Slovo „křižovatka“ znamená „dvě věci, které se setkávají“, a v jeho kázání se to slovo vztahovalo, jak k přirozenému, tak k tomu nadpřirozenému. Bill připomenul tyto křižovatky: dobu Noeho, dobu Mojžíšovu, dobu Abrahamovu, dobu Eliášovu, dobu Ježíšovu. Pak se Bill na delší chvíli zastavil a v podrobnostech objasnil pátou velikou křižovatku. Řekl: „Jan Křtitel byl prorok, Gabriel byl anděl. Oni se zjevili kolem roku 33, před křižovatkou času. Bůh varoval lidi, že křižovatka je nablízku. Pohleďte na to, co se událo. Vidíme Jana stojícího na břehu Jordánu, jak káže a říká lidem o tom Velikém, který přichází. Krátce na to se ukázal, nebyl to nikdo jiný než sám Všemohoucí zahalený v těle. Veliký Bůh Jahve se zjevil ve svém Synu Kristu Ježíši. Jednou v noci Ježíš usnul v malé loďce zmítané bouří. Byl tak unaven, že tomu ani nevěnoval žádnou pozornost. Ale čas dospěl ke své křižovatce a něco se muselo přihodit. Postavil nohu na okraji loďky a řekl: ‚Utiš se.‘ Říkám vám, v této loďce ležel sám Stvořitel nebe a země a příroda Jej musela poslechnout. Když Všemohoucnost promlouvá, dějí se zázračné věci. Amen.“
Ohledně našeho dne Bill řekl: „Věřím, že žijeme blízko zjevení se druhého příchodu Pána Ježíše. Poprvé přišel jako dítě. Tentokrát přichází jako Král Slávy, aby se pomstil těm, kteří nebyli poslušní Božímu slovu… Vyučování Slova je znamenitá věc. Víme, že víra přichází slyšením Slova. Ale je vždy potřeba to nadpřirozené, aby potvrdilo Boží všemohoucnost, že stále žije a kraluje. Musíme mít i to nadpřirozené. Já věřím, že Církev nyní stojí na samotném prahu největšího potvrzení Všemohoucnosti, jakou kdy tento svět viděl… Jsme tedy na křižovatce. A co bude dál? Ježíš Kristus přijde podruhé ve slávě, aby vzal k sobě ty, jež zemřeli v Kristu, a žili v Bohu. Bůh přivede jednoho každého s Ním a tiší obdrží zemi do dědictví, a pak bude nastoleno veliké Milénium. Nebudou už války, nebude tu už žádná nemoc, utrpení ani bol. Budeme žít v Jeho přítomnosti na věky věků. A všechna tato znamení a věci jen poukazují na tuto křižovatku.“
Po své kampani v Mexiku pokračoval ve svých shromážděních v modlitbě za nemocné, ale stále víc a víc se věnoval výuce. Anděl mu vysvětloval, jak Božské uzdravování bylo jenom návnadou na háčku, která upoutává lidskou zvědavost. Háček — to bylo Boží slovo. Byl to důležitý prvek. Křesťané potřebovali, aby byli obeznámení s fundamentálními zásadami své víry, aby se jejich víra neukázala, že je marná.
Ve Sturgisu, ve státě Michigan, znovu vyučoval o třech částech stánku, s důrazem na to, jak důležité je pro křesťana vejít za oponu do Svatyně svatých, což znázorňuje křest Duchem svatým. Řekl: „Mnoho vyznávajících křesťanů prožívá stále těžký čas, stále bojují, aby mohli obstát. Věřím, že je to kvůli nedostatku správné biblické výuky. Vlastně, křesťan se vůbec nemusí snažit, „aby vydržel“. Drží nás Kristus. Celý křesťanský princip se zakládá na odpočinutí. Ježíš řekl: ‚Přijďte ke mně všichni, kteří pracujete a jste obtěžkáni, a já vám dám odpočinout.‘1Matouš 11:28Všimněte si, to není to, co děláte vy; jedná se o to, co Kristus už pro vás vykonal, a to přináší odpočinutí. Někteří lidé mi řekli, že hledali Boha. Oni jsou na omylu. Žádný člověk nikdy Boha nehledal; je to Bůh, který hledá člověka. Když v Edenské zahradě Adam zhřešil, měl běžet zahradou a křičet: ‚Otče, Otče, kde jsi?‘ Místo toho to byl Bůh, který se procházel zahradou a volal: ‚Adame, Adame, kde jsi?‘2Genesis 3:9Adam se zatím schoval. To je lidská povaha.“
Kromě vyučování ve větším rozsahu během svých kampaní vyučoval Bill rovněž více v Branhamově modlitebně. Kdykoliv se zastavil v Jeffersonville během pravidelného večerního shromáždění, kazatel Orman Neville mu rád ustoupil z pódia, aby Bill mohl oslovit své shromáždění. Tato jeffersonvillská kázání nejenže opakovala věci, které kázal na jiných místech během svých evangelizačních kázání. Veliké, smíšené zástupy byly omezujícím faktorem v tom, jak hluboce se mohl do jednotlivých témat ponořit. V Branhamově modlitebně pociťoval ve svém duchu svobodu, aby mohl vcházet hlouběji; tak, jak to bylo potřebné, aby mohl skrz na skrz objasnit zdravou nauku. Většina jeho jeffersonvillských kázání byla nahrávána na magnetofonový pásek. Uvědomoval si u těchto kázání nahrávaných na pásek dalekosáhlý dosah pro budoucnost. Každý týden se víc a víc lidí dotazovalo na jeho nahrané kázání. Mnozí lidé si tato kázání na neurčitou dobu přechovávali a znovu a znovu si je pouštěli.
27. května 1956 kázal v Jeffersonville o Kádesbarne. Byla to oáza na poušti Sinaj, kde Izraelité tábořili, zatímco 12 mužů propátrávalo zaslíbenou zemi. Když se špehové vrátili, přinesli smíšenou zprávu. Izraelité se tedy museli rozhodnout. Buď půjdou kupředu a pokusí se tuto zemi dobýt nebo se vrátí zpět na poušť a budou si hledat nějaké jiné místo, kde by se mohli usadit. Zcela jistě jim v cestě stály mnohé hrozivé překážky, předtím než si podrobí Kanaán. Ale Bůh jim dal tuto zemi v zaslíbení. Ta skutečná otázka měla duchovní ráz: mají věřit Mojžíšovi nebo ne? Konec konců to byl Mojžíš, který jim řekl, že Bůh jim tuto zemi zaslíbil. Většina těchto Izraelitů se rozhodla, že Mojžíšovi věřit nebudou a výsledkem toho bylo, že museli strávit dalších čtyřicet let putováním kolem dokola pouští, dokud všichni nezemřeli. Byly to jejich děti, které nakonec ovládly zaslíbenou zemi Kanaán. Bill prohlásil, že křesťanská církev v Americe se nachází ve stejné pozici. Pociťoval, že v roce 1956 se Amerika utábořila ve svém vlastním Kádesbarne a stále se čeká na její rozhodnutí.
3. června 1956 Bill kázal na téma „Beránkova kniha života“. Jelikož se zrovna nacházel v Jeffersonville, mohl hovořit o předurčení s větší svobodou, než během svých uzdravovacích kampaní. Používaje Bibli, dokazoval, že jména všech, kteří kdy budou spaseni, byla zapsána v Beránkově knize života předtím, než byl svět učiněn.3Zjevení 13:8; 17:8
17. června kázal na téma „Zjevení, kniha symbolů“. Tam představil scénu ze Zjevení 5. kapitoly, kde Bůh seděl na trůnu v nebi a držel knihu, která byla zapečetěna sedmi pečetěmi; nikdo v nebi ani na zemi nebyl nalezen hoden vzít tuto knihu a zlomit jejich sedm tajemství. Pak předstoupil dopředu Beránek Boží. On byl hoden, a tak zlomil, a otevřel těch sedm pečetí. Prorok Daniel viděl tu stejnou knihu a řekl, že bude zapečetěna až do poslední doby. Bill se rovněž dotknul Zjevení 10. kapitoly, kdy ten Anděl sestoupí dolů z nebe, s duhou kolem své hlavy — tento Anděl položí jednu nohu na zemi a druhou na moři a bude přísahat skrze Toho, který žije navěky, že za dnů sedmého anděla se tajemství Boží naplní.
Bill četl rovněž ze Zjevení 1. kapitoly: „Zjevení Ježíše Krista, které mu dal Bůh, aby ukázal svým služebníkům, co se musí brzy stát. A on je skrze svého anděla poslal a ukázal svému služebníku Janovi…“ Anděl! Tak jak On mu to ukáže. Bůh dal Zjevení Ježíše Krista svému služebníku a proroku, a ukázal to skrze anděla. Amen! Doufám, že to vidíte.“
Pak pokračoval ve čtení: „Který dosvědčil Boží slovo a svědectví Ježíše Krista a všechno, co viděl. Blaze tomu, kdo čte, i těm, kteří slyší slova tohoto proroctví a zachovávají to, co je v něm napsáno; neboť čas je blízko.“ Podívejte, kdy je čas blízko? Když Zjevení Ježíše Krista bylo zjeveno tělu Kristovu a Kristus byl zjeven, že není mrtev, ale že žije ve své Církvi, koná ty stejné věci, jež konal v minulosti, ta stejná služba, to stejné Evangelium, to stejné znamení Kristova vzkříšení. Když On je zjeven svým andělem Církvi, pak je čas blízko. A od toho dne až do toho, tajemství Ježíše Krista nebylo nikdy zjeveno, až v těchto posledních několika letech. Čas je blízko!“
Když kázal v Kalifornii v roce 1954, zmínil se, že v roce 1956 to bude padesát let od chvíle, kdy Duch svatý začal probuzení v misii na Azusa Street v Los Angeles; probuzení, které navrátilo dary Ducha církvi — zejména dary jazyků, výklady jazyků a proroctví. Toto probuzení se rapidně šířilo kolem světa a vyvolalo letniční probuzení 20. století. V roce 1954 Bill naznačil, že by nebylo špatné mít padesátileté výročí spojené s nějakým shromážděním připomínajícím to původní probuzení na Azusa Street. Tato myšlenka se uchytila mezi letničními kazateli, kteří zorganizovali jubilejní sjezd na září 1956; přesně v tom týdnu, kdy v roce 1906 poprvé sestoupil Duch svatý v misii na Azusa Street.
V září 1956 Bill nastoupil do vlaku z Jeffersonville směrem do Los Angeles, aby se zúčastnil shromáždění na Azusa Street. Podle plánu měl v průběhu tohoto týdne dvakrát kázat. Asi pět tisíc lidí naplnilo první večer Angelus Temple, kde kázal. Démos Shakarian, prezident Mezinárodního sdružení obchodníků plného evangelia, jej představil veřejnosti. V průběhu svého úvodu Shakarian vhodně poukázal na dědictví probuzení Azusa Street, když řekl: „Letnice nejsou denominací; jsou zkušeností.“
Bill rozvíjel své téma v kázání „Azuské jubileum“. Vysvětlil, že slovo „Letnice“ znamená padesátý den a slovo „jubileum“ znamená padesátý rok. Pro Židy se Letnice vztahují k jednomu ze svátků předepsanému Mojžíšovým zákonem. Pro křesťany, po vzkříšení Ježíše z mrtvých, kdy byl Duch svatý poprvé dán křesťanské církvi, se Letnice vztahují ke každému dni. Stejně jako slovo „Letnice“, tak i slovo „jubileum“, pocházejí z Mojžíšových dob a vlastně z nařízení Mojžíšova zákona. Bůh přikázal Izraeli dodržovat rok odpočinutí, 50. rok. Během toho jubilejního roku se neměla obdělávat půda. Zaprodané majetky měly být navráceny původním vlastníkům; otroci měli být osvobozeni.4Leviticus 25:8−13 Mojžíšův zákon obsahoval některé zajímavé pokyny týkající se osvobození otroků. Když nastal den svobody a nějaký otrok chtěl zůstat se svým pánem, měl na to právo. Takovému otroku měli propíchnout ušní boltec na znamení, že si přeje zůstat otrokem navždy.5Exodus 21:2−6; Deuteronomium 15:12−17 Koneckonců se každý otrok musel během onoho jubilejního roku rozhodnout sám.
Bill používal ve svém kontextu slovo „jubileum“ a nabízel tu stejnou volbu každému muži, ženě a dítěti, kteří jsou zotročeni hříchem. Řekl: „To je nádherný předobraz, který můžeme aplikovat i dnes, protože každá osoba si musí zvolit, jestli přijme pečeť Boží nebo přijme znamení šelmy. Pavel řekl: ‚Víra přichází slyšením a slyšení skrze slovo Boží.‘6Římanům 10:17 Když člověk uslyší, že se může stát svobodný a odmítne přijmout své osvobození z hříchů, pak je zpečetěn vně Boha a přijímá znamení šelmy. Když muž nebo žena uslyší toto nádherné Evangelium Pána Ježíše Krista, jež jim říká, že musí být pokřtěn Duchem svatým, musí si zvolit. Když to přijme, obdrží svou svobodu v Kristu. Pokud to odmítne, pak je označen a zpečetěn vně Krista. A tak záleží na tvém postoji vůči Slovu.“
Pak se zmínil o mužích a ženách, kteří se shromáždili v této misii na Azusa Street v roce 1906 — byli to obyčejní lidé, kteří se pokořili před Bohem a leželi celé hodiny v modlitbách, dokud se jim tento svět nestal zcela bezvýznamným a Slovo Boží se nerozjasnilo jako oheň v jejich duších. Bill kázal, že kdyby křesťané v roce 1956 udělali totéž, pak by se dostavily stejné výsledky.
Jeho kázání podnítila stovky lidí, aby vyšli dopředu a požádali Boha, aby je pokřtil Duchem svatým. A přesto ne všem se líbilo to, co kázal. Někteří lidé se urazili, když řekl, že hřích v církvi překáží probuzení. Po shromáždění jedna žena říkala jiné ženě: „Bratr Branham se ohledně toho mýlí. My, jako Američané, máme na kouření cigaret a nošení šortek právo; tak jak se nám to líbí. Kdybych seděla u dveří, pak bych okamžitě odešla.“ Ta druhá žena, jež byla Billovou známou, mu o tom pověděla.
Následující večer Bill kázal na téma „Beránek a holubice“. Když Jan Křtitel uviděl Ježíše kráčejícího k němu, zvolal: „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa.“ Poté, když byl Ježíš pokřtěn, Jan řekl: „Uviděl jsem Ducha sestupujícího z nebe jako Holubici a zůstávajícího na Něm.“7Jan 1:29−36 Bill důrazně poukázal na to, že beránek a holubice jsou dvě nejtišší stvoření na světě. Proč se Bůh rozhodl použít tyto dva jako symboly samého sebe? Syn byl vždy poslušný svému Otci. Ježíš Kristus měl právo žít, ale jako Beránek Boží se tiše zřekl svých lidských práv a podrobil se, aby byl obětován na Golgotě a aby všichni, kteří v Něj uvěří, mohli žít navěky. Ježíš se stal našim příkladem. A On byl poslušný Otcově vůli a stejně tak bychom měli být poslušní i my. Ježíš rovněž přirovnal své lidi k ovcím a sebe nazval dobrým Pastýřem, který hledá ztracenou ovci.8Jan 10:11−14 Ovce se dobrovolně vzdává své vlny ve prospěch osoby, která ji stříhá. Stejně tak se musí křesťané ochotně zříci svých práv ke hříchu, aby mohli následovat dobrého Pastýře v novotě života.
Během posledního čtvrtletí roku 1956 kromě kázání na svá obvyklá témata — lásky, milosti, víry a Božského uzdravování, Bill kázal na některá drsnější témata, jako „Hřích a Boží soud“. V Jeffersonville kázal „Rukopis na stěně“, kázání, v němž přirovnal postoj Baltazara a jeho opilé společnosti v Babylóně k postoji mnoha Američanů vůči slovu Božímu. (Daniel vyložil tento nadpřirozený nápis na stěně: „Jsi zvážen na váze a nalezen lehký.“) 9Daniel 5:25−27
Později Bill v kázání „Rdějící se prorok“ navázal na Ezdrášovy rozpaky, když uviděl hřích a zvrhlost v Izraeli. Bill přirovnal Ezdrášovy dny s rokem 1956. Řekl: „Toto není jednoduché téma k mluvení. Mohl bych vyhledat mnohé snadnější náměty ke kázání, ale, bratři, jestliže se někdo nepozvedne v tomto hříšném cizoložném dni a neřekne slovo varování, co se pak stane? Někdo tyto věci musí říci. Možná to Ezdráš ve své době nechtěl dělat, ale stejně to udělal.“
Bill se neomezoval na takovéto náměty pouze v Jeffersonville. Víc a víc během svých evangelizačních kázání nabádal proti hříchu a vyzýval ke svatosti, zdůrazňoval potřebu křesťana, aby se stranil módy tohoto světa a žil posvěceným, svatým životem před Bohem. Často citoval slova staré církevní písně:
Zrušili jsme oplocení, zrušili jsme oplocení, udělali kompromis s hříchem. Zrušili jsme oplocení, ovce se rozutekly, ale odkud se vzali ti kozli?
A dál odpověděl na otázku: „Kozli vešli dovnitř, protože jste zbourali oplocení. Udělali jste kompromis s hříchem.“
5. října 1956 kázal v Chicagu na téma „Jezábel s nalíčenou tváří“. Použil příběh Jezábel, tuto neblaze proslulou manželku krále Achaba, aby ukázal, jak by se ženy neměly chovat.10Královská 21:1−24; 2. Královská 9:30−37 Nakreslil paralelu mezi Jezábelinou nemravností a mravním úpadkem žen v moderní Americe; mravním úpadkem, který prosakuje už i do křesťanských církví. Kázal proti ženám, které nosí šortky a kalhoty, stříhají si vlasy, dělají si make-up a kouří cigarety. Vyučoval, jak mají být ženy poddány svým mužům, jak nemají nad nimi doma vládnout. A řekl: „Jestli je ve mně Duch svatý, měli byste se raději s těmito nešváry vypořádat před příchodem soudného dne. Nedovolte, aby vám váš pastor namlouval něco jiného, protože to je ‚TAK PRAVÍ PÁN‘ v Božím slově.“
„Zapamatujte si, když se tohoto druhu hříchy dostávají mezi lidi, Bůh má vždycky někoho, kdo se postaví a řekne jim o tom. Ve dnech Jezábely měl Bůh proroka, který se jmenoval Eliáš Tesbitský, který přišel rovnou ke králi a řekl: ‚Achabe, jsi na omylu. A Bůh tě bude popotahovat za nešváry tohoto druhu.‘ A co udělala Jezábel? Nenáviděla Eliáše, protože jim vždycky poukazoval na to, co je správné a co špatné. Jistě, když řeknete lidem pravdu, místo toho, aby činili pokání, častokrát vás za to budou nenávidět. Měli byste činit pokání a děkovat Bohu, že vám dává na zřetel, co je pravda. Je to tak.“
Bill se ve své kritice neomezoval pouze na ženy. Řekl: „Stydím se i za vás, vy slaboši, křesťanští bratři, kteří dovolujete svým manželkám dělat takové věci. To ukazuje vaši pravou barvu. Pokud nejste natolik muži, abyste usměrnili vaše manželky, Bůh vám buď milostiv.“ Pro případ, aby to lidé špatně nepochopili, Bill přesně vysvětlil, co tím myslel. „Prosím, pochopte, vaše manželky to nejsou rohožky, jsou to vaši miláčci. Měli byste se s nimi posadit a domlouvat jim o těchto věcech. Měli byste spolu pouvažovat, číst spolu Bibli a modlit se spolu. Kdyby to více křesťanských mužů dělalo, tyto hříchy by v církvi ani nebyly.“
Uvědomoval si, že některé lidi jistě takovými řečmi bez obalu urazil. Ačkoliv doufal, že to bude přijato jako konstruktivní kritika vyslovená v lásce, věděl, že ne všichni to takto uvidí. Když realita roku 1956 přicházela k závěru a zaslíbení roku 1957 se otevíralo, Bill sdělil svému sekretáři: „Bratře Coxi, rozhodl jsem se ve svém srdci kázat proti hříchu. Omezím se jen na předložení jim pravdy, ať už se to týče čehokoliv; Bůh si to postaví sám na správné místo.“
V neděli 20. ledna 1957 seděl William Branham ve své pracovně a dělal si poslední poznámky ke kázání, které nazval „Napodobování křesťanství“, když se najednou před jeho domem zastavil na návštěvu jeho starý přítel z Kanady. Bill si nemohl nevšimnout, o kolik jeho přítel zestárnul od doby, kdy se naposledy viděli, a tím si uvědomil, jak zestárl i on sám. V roce 1947 se tento kanadský kazatel honosil knírkem tmavým jako ornice v Indianě. Teď v padesáti byl jeho knírek z valné části prošedivělý. Billovi bylo 48 a i jeho vlasy kdysi husté, tmavé a kadeřavé, byly nyní prořídlé a prošedivělé.
Přítel řekl: „Bratře Branhame, před dvěma lety jsem si myslel, že mě Pán povolal, abych sloužil ve Spojených státech. Po nějakou dobu jsem působil jako evangelista. Když jsem cestoval po tvé zemi, většinou jsem si všiml dvou druhů církví — jedny jsou buď studené, formální, lhostejné, ty druhé jsou uvolněné a fanatické. Před několika měsíci mě jedna církev ve Spojených státech požádala, abych byl jejich pastorem. Měl jsem jisté pochybnosti, když jsem je pozoroval. Bili do piana a kopali do židlí. Pak, když jsem kázal, se utišili; doufal jsem, že je budu moci získat. Na konci svého kázání jsem řekl: ‚Budeme uctívat Pána a posvětíme Mu naše životy.‘ V té chvíli přiběhl ke kazatelně nějaký pomatený, mladý muž a řekl: ‚Amen, kazateli, koukej na mé ruce, kape z nich olej od samotného rána. Haleluja! Když sem lidé přijdou, dám jim pomazání olejem pro uzdravení.‘ Řekl jsem: ‚Synu, klidně se posaď a seď zticha.‘ Bratře Branhame, víš, co se stalo? Dopředu přišli starší a řekli mi, abych se já posadil a seděl tiše!“ Tento Kanaďan položil obličej do dlaní a začal plakat.
Bill se dotkl přítelova ramene: „Vím, jak ti je. Tyto dvě skupiny vidím všude, kamkoliv jdu — ty intelektuální církve na jedné straně a ty emocionální na straně druhé. A někdy je ta jedna strana proti té druhé, a tak není snadné si najít cestu a přistoupit s opravdovým Evangeliem k oběma.“
„Bratře Branhame, ty, jako cestující evangelista, jak můžeš udržet rovnováhu ve své službě mezi těmito dvěma extrémy?“
„Je to pouze Boží milost.“
„Dobrá, vracím se do Kanady a pokusím se uniknout těmto zlým duchům.“
Asi v té době Billův sekretář, Rhode Cox, zaklepal u jeho hlavního vchodu a chtěl ho vzít s sebou do modlitebny. Cestou do Branhamovy modlitebny Bill uvažoval: „Pane, můj kanadský přítel má pravdu. Od chvíle, kdy jsem položil úhelný kámen své modlitebny, uběhla již dlouhá doba těžkých bojů, byl jsem vláčen oběma těmito extrémy, zatímco jsem se snažil stát uprostřed cesty a pokoušel se předkládat pravé Evangelium. Minulý rok jsem o to tak velice usiloval, abych lidi nějak stabilizoval, aby byli více vyvážení ve Slově, a aby křesťané zapomněli na své rozdíly a sešli se spolu v jednotě. V minulém roce jsem pociťoval takové nutkání kázat, jako kdyby to měl být poslední rok, kdy se může Amerika rozhodnout. Ale k dnešku se změnilo velice málo. A co s těmi americkými církvemi, Pane? Co se s nimi stane?“
Tak průzračně jako zvuk barytonového pozounu uslyšel Bill hlas, který řekl: „Co tobě po tom, ty následuj Mě.“
Rhode Cox zpomalil u semaforu a zapnul směrovku na znamení odbočení. Bill dovolil svým myšlenkám se vrátit k onomu jitru roku 1933, kdy pokládal úhelný kámen v Branhamově modlitebně. Poté, když mu bylo ukázáno vidění ukončené budovy, anděl ho šokoval slovy: „To není tvá modlitebna.“ Pak ho anděl odnesl do zahrady. Nad hlavou měl modrou oblohu, čistou a bez mráčků. Anděl řekl: „Tohle je tvá modlitebna.“ Ta ovocná zahrada měla pouze dvě řady stromů: v jedné řadě rostly slivoně, v druhé jabloně. Na konci každé řady byl prázdný květináč. Anděl řekl: „Do těchto dvou prázdných květináčů bys měl zasadit stromky.“ Bill v tom vidění odlomil větvičku z jedné jabloně a zasadil ji do jednoho květináče, pak odlomil větvičku ze slivoně a zasadil ji do toho druhého květináče. Stromy v květináčích začaly okamžitě růst a přinášet ovoce. Hlas z nebe řekl: „To jsi udělal dobře, nastav teď ruce a sklízej úrodu.“ Zafoukal silný vítr, až začalo ovoce padat. Bill chytal jablka do jedné ruky a švestky do druhé. Hlas řekl: „Až skončí vidění, přečti si 2. Timoteovi 4.“ Ode dne toho vidění si Bill často tuto kapitolu četl:
Kaž slovo; buď připraven vhod i nevhod, usvědčuj, kárej a napomínej se vší trpělivostí a učením.
Neboť nastane čas, kdy nebudou snášet zdravé učení, ale budou si podle vlastních chutí shromažďovat učitele, lechtající jejich sluch.
Odvrátí uši od pravdy a uchýlí se k bájím.
Ty však buď ve všem střízlivý, snášej útrapy, konej dílo kazatele evangelia, naplň svoji službu.
V roce 1933 byl tímto viděním zmaten. Když se díval z pohledu roku 1957, mohl vidět, co to znamenalo. Modrá obloha znázorňovala celosvětovou službu. Když jej v roce 1946 Bůh povolal k mezinárodní službě, vyšel jako nezávislý evangelista a nepřidružil se k žádné z křesťanských denominací. To mu ponechalo svobodu jít, kamkoliv byl pozván. Ale přesto, jelikož letniční lidé hájili a zdůrazňovali duchovní dary, nebylo překvapením, že letniční církve se staly jedněmi z jeho hlavních stoupenců. Tyto dvě řady stromů v ovocném sadu znázorňovaly dva hlavní směry, kterými se letniční hnutí ubíralo: trojiční a jednotářské. Ačkoliv obě skupiny měly dost věcí společných, jejich sporný názor na Božství je rozděloval. Jednoduše řečeno, jednotáři věřili v jednoho Boha a tvrdili, že zde není rozdíl mezi Otcem, Synem a Duchem svatým. Trojiční skupina věřila, že Otec, Syn a Duch svatý jsou tři různé osoby, které spolu tvoří jednoho Boha.
Po mnoho let se Bill opatrně pohyboval mezi těmi dvěma směry a snažil se neurážet ani jednu ani druhou stranu, tak aby mohl mít s oběma obecenství. Avšak od chvíle, kdy začal zdůrazňovat a posunovat se k nauce fundamentální křesťanské víry, nemohl se již tématům Božství vyhýbat. Koneckonců povaha Boha byla jeho výchozím bodem k pravdě. Jak se mohou křesťané ve svém růstu přibližovat ke svému Stvořiteli, dokud nejdříve nepoznají, kdo Bůh je?
V podstatě Bill prohlásil, že i jednotáři i trojiční jsou na omylu, a pravda leží uprostřed těchto dvou extrémů. Vyučoval, že Bůh je opravdu jeden: Otec, Syn a Duch svatý. Ale nejsou to tři různé osoby v jednom Bohu, ale spíše jedna osoba projevující se ve třech různých úřadech. Ve Starém zákoně Bůh ukazoval sám sebe jako všemohoucího Otce; v Novém zákoně se stal Bůh člověkem kvůli vykoupení svého lidu. Nakonec Bůh přebýval ve svém lidu ve formě Ducha svatého. Bill řekl: „Ó, letničním je zapotřebí dobrá biblická lekce; pak se nebude dít tolik nesmyslů. Ježíš Kristus je Syn Boží. On měl Ducha bez míry. Bůh nepřebýval jen částečně ve svém Synu, ale vše, co bylo v Bohu, bylo i v Synu Kristu Ježíši.11Kolossenským 2:9 Plnost Boží byla přelita do Krista. A vše, čím byl Kristus, bylo přelito do Církve. Ale vy, letniční, pokračujete v odmítání této věci. Rozumíte? Ježíš řekl: ‚Jestliže nekonám skutky svého Otce, nevěřte mi. Ale pokud ano, i když mi nevěříte, věřte těm skutkům, abyste mohli poznat a vědět, že Otec je ve mně a já v Něm.‘“12Jan 10:37, 38
3. února roku 1957 navštívil shromáždění Obchodníků plného evangelia v Evansville v Indianě. Na této jednodenní konferenci doktor Roy Weed, presbyter Sborů Božích v Indianě, veřejně kritizoval v mnoha oblastech Billův postoj. Zejména Božství, křest Duchem svatým a také vedení křesťanů, obzvláště během bohoslužby. „Bratr Branham říká, že se pokouší kráčet v těchto otázkách středem cesty. To není dost etické. Člověk, který kráčí středem cesty, se nechá přejet.“ Když byla Billovi ponechána možnost odpovědět, řekl: „Doktore Weede, ta cesta, po které my putujeme, je jednosměrka. Buď jdeme s Bohem kupředu, nebo odpadneme na jedné nebo na druhé straně. Nám nejsou zapotřebí všechny tyto formality, stejně tak nepotřebujeme všechny ty fanatické projevy, které v dnešní době sledujeme. Celá nebesa jsou plná ryzího Ducha svatého, nepotřebujeme nějakou náhražku. Proč se snažíme o to, abychom se dostali do nebe skrze nějakou senzaci, když Boží slovo říká, že to nelze udělat? Proč přijímáme náhražky — ať je to připojení se k církvi nebo k nějaké jiné skupině, která tvrdí, že musíš poskakovat nahoru a dolů nebo že musí olej stékat z tvých rukou, nebo krev z tvého obličeje? Tyto nesmysly pocházejí rovnou z pekla. Toto není v Božím slově. Jestli mi věříte, že jsem Boží prorok, přijměte má slova a držte se od těchto hloupostí zdaleka.“
Později kázal proti fanatismu ještě více. Po mnoho let křesťanský fanatismus hnisal na Západním pobřeží, ale nyní jakoby se formou infekce začal šířit i do jiných částí země. Jeden kazatel v Los Angeles získal mezinárodní pozornost, protože se na jeho rukou ukazovala krev, když se modlil za nemocné. Tento muž tvrdil, že byl pomazán krví Ježíše Krista. Bylo to překvapivé, tisíce lidí se hrnulo, aby viděli toto svedení. Bill byl znechucen a veřejně to odsoudil. Tvrdil, že to nemůže být Ježíšova krev. Pokud ano, pak by to znamenalo, že se fyzická Ježíšova krev vrátila; ale to byl nesmysl. A jelikož to nebyla Ježíšova krev, pak to byl naprostý nesmysl. Žádné místo z Písma nespojovalo kapku lidské krve s Božským uzdravováním. Bill opakovaně domlouval křesťanům, že přijímají znamení a zázraky, které nesouhlasí s Božím slovem. Všechno, o čem křesťan přemýšlí, řekl, a rovněž vše, co dělá, musí být v souladu s Biblí.
10. až 17. února roku 1957 kázal v Minneapolis v Minnesotě. Jeho další naplánovaná kampaň měla začít 26. února v Madison Square Garden v Phoenixu v Arizoně. Bill měl doma týden času, než odjel do Phoenixu. V průběhu tohoto týdne neustále přijímal od kazatelů telefonáty, kteří se obávali fanatismu, který se vloudil do jejich církví. Telefonáty neustále prosily o pomoc. Jednoho dne měl méně než za dvě hodiny 30 telefonátu tohoto druhu. Kazatelé opakovali podobnými slovy asi toto: „Bratře Branhame, fanatismus Západního pobřeží zasáhl část mého státu. Odjeď z Phoenixu a přijeď sem. Moji lidé tě budou určitě poslouchat; pokud ne, mám strach, co bude následovat.“
„Bratře, teď nemohu,“ odpovídal Bill. „Slíbil jsem bratrům ve Phoenixu, že tam budu. Ty jsi mužem Božím. Postav se za kazatelnu, vezmi slovo Boží a kaž proti tomu na rovinu. Ježíš řekl: ‚Mé ovce slyší můj hlas a za cizím nepůjdou.‘“13Jan 10:27; Jan 10:5
Jeho kampaň v Phoenixu trvala dva týdny. Jednou večer vysvětloval fanatismus v kázání, které pojmenoval „Bůh dodržuje své Slovo“. Použil text z příběhu o Mojžíšovi vedoucího Izraelské děti z Egypta. Druhá Mojžíšova 12:38 říká, že spolu s nimi šel smíšený dav. Ten smíšený dav byl přídavkem k Izraelskému národu. Ten smíšený dav byl svědkem, jak Mojžíš ukazoval svá nadpřirozená znamení v Egyptě. Oni se shrnuli kolem jeho nadpřirozeného potvrzení, ale zůstali neobrácení ve svých srdcích a pokoušeli se napodobovat skutečné věřící. Právě to sem přichází dnešního dne.
Bill se zmínil o tom jednookém černochovi z Los Angeles z Kalifornie, který obdržel křest Duchem svatým v roce 1906 v Misii na Azusa Street. Řekl: „Na tom místě vložil Bůh svou svítilnu do rukou lidí, kteří si přáli mít to stejné letniční prožití, jak bylo popsáno v knize Skutků. Bůh navrátil dar mluvení v jazycích. Vy, letniční lidé, jste to přijali. Ale co se stalo? Udělali jste nauku, že počátečním důkazem přijetí Ducha svatého je mluvení v jazycích, a řekli jste, že nikdo nemůže obdržet Ducha svatého, aniž by nepromluvil v jazycích. A že každý, kdo promluví v jazycích, má Ducha svatého. A když jste z toho udělali dogma, Bůh vzal tuto svítilnu z vašich rukou.“
„A pak jste vy, jednotáři, začali s křtem v Ježíšově jménu. To je v pořádku, protože tak je to v Bibli; ale co se stalo? Vy jste to zorganizovali a udělali jste za tím tečku. A tak vám Bůh rovněž vzal svítilnu. Bůh tedy začal nedenominační hnutí Božího uzdravování. A co se stalo? Příliš mnoho mužů opřelo svou službu o nějaké fantastické senzace. Letniční hnutí spadlo hlavou dolů do emocí a nemají na to žádné biblické důkazy. Základem je Boží slovo.“
„Poslyšte, bratři, vy nejste spaseni skrze znamení nebo senzaci; jste spaseni, když splníte požadavky Božího slova. Já nejsem spasen, protože jsem pocítil, že jsem spasen. Jsem spasen, protože Duch dal zaslíbení a já jsem splnil Boží podmínky. A na základě svatého Božího slova mohu přemáhat satana sedm dnů v týdnu a stejně tak tolik nocí, protože to je Boží slovo. Ježíš řekl: ‚Kdo slyší má slova a věří Tomu, kdo mě poslal, má život věčný a nepřijde na soud, ale přešel ze smrti do života.‘14Jan 5:24 To řekl sám Král králů. Věříte tomu?“
Když byl ve svém domovském sboru v Jeffersonville, hovořil o tom a mluvil na toto téma ještě více otevřeně. Vyučoval, že satan je schopen padělat každý dar Ducha svatého. Samozřejmě, že se to zakládá na Písmech; ale rovněž poukázal na mnohé pohanské kultury, které konají satanské skutky, jež jsou shodné s tím, co křesťané mohou nazvat prožitím naplnění „Duchem svatým“.15Matouš 7:21−23; 1. Korintským 13:1, 2; 2. Korintským 11:13−15 Jestliže přítomnost duchovních darů nelze brát za důkaz života naplněného Duchem, pak „mluvení v jazycích“ nemůže být důkazem „křtu Duchem svatým“. Kázal: „Jestliže říkáte: ‚Ó, haleluja, mluvil jsem v jazycích,‘ to neznamená nic víc, než kdybyste zahráli nějaký tón na kytaru. Kdybyste mluvili v jazycích, i kdybyste křičeli a běhali sem a tam uličkami a plakali a ronili slzy jako při loupání cibule, to neznamená nic, dokud to nedokážete svým vlastním životem. Nuže, jestliže ty věci děláte a navíc máte tento život — amen, to je skvělé. Ale můžete tyto věci dělat, aniž byste měli tento život. Tak tedy žádná z těchto věcí není důkazem Ducha svatého. Ježíš řekl: ‚Po ovocích je poznáte‘; a ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, upřímnost, věrnost, krotkost, zdrženlivost.“16Matouš 7:16−23; Galatským 5:22, 23
Těmito slovy urážel a pohoršoval mnohé letniční lidi. Někteří z jeho podporovatelů byli na rozpacích.
Poznámky
- Matouš 11:28 ↩
- Genesis 3:9 ↩
- Zjevení 13:8; 17:8 ↩
- Leviticus 25:8−13 ↩
- Exodus 21:2−6; Deuteronomium 15:12−17 ↩
- Římanům 10:17 ↩
- Jan 1:29−36 ↩
- Jan 10:11−14 ↩
- Daniel 5:25−27 ↩
- Královská 21:1−24; 2. Královská 9:30−37 ↩
- Kolossenským 2:9 ↩
- Jan 10:37, 38 ↩
- Jan 10:27; Jan 10:5 ↩
- Jan 5:24 ↩
- Matouš 7:21−23; 1. Korintským 13:1, 2; 2. Korintským 11:13−15 ↩
- Matouš 7:16−23; Galatským 5:22, 23 ↩