NEJEN CIZÍ LIDÉ narušovali soukromí Williama Branhama, které bylo zdrojem jeho přetížení v průběhu onoho roku 1953. V poslední době se jeho syn začal vzpouzet proti své striktně křesťanské výchově. Obdobně jako mnoho dalších mladých lidí, si chtěl Billy Paul žít svým vlastním životem, bez jakýchkoliv zábran a omezování. Naneštěstí tento postoj ho sváděl na nebezpečnou stezku. Bill hledal vhodnou příležitost, aby si ohledně toho mohl se svým synem popovídat.
Jednou večer, když se Bill modlil, spatřil ve vidění svého syna, který popíjel se svými kamarády, pak vyskočil oknem a nešťastnou náhodou padl hlavou na zem. Bill s hrůzou zvolal: „Och, Bože, nedovol mu umřít! Je to můj jediný syn!“ Vidění skončilo nepřesvědčivým prasknutím, Bill s sebou pohotově trhnul, po jeho spáncích začal stékat pot. Modlil se: „Pane, prosím, nedovol, aby můj syn takto zahynul.“
Někdy po půlnoci Billy Paul vcházel po špičkách do domu, jeho dech byl cítit pivem. Druhý den ráno nechal Bill spát svého syna tak dlouho, jak chtěl. Když Billy kolem desáté hodiny vstal, jeho první myšlenka byla, aby šel navštívit svého kamaráda. Bill myl na příjezdové komunikaci své auto, když se přiloudal Billy Paul ze vstupních dveří. Bill zastavil vodu v hadici a řekl: „Včera večer jsi přišel velice pozdě, synu, je to tak? Mohl bys mi říct, kdes byl?“
„Ne,“ odpověděl Paul. Ačkoliv věděl, že jeho otec by mu to mohl říct.
„Začal jsi kráčet po nesprávné cestě, Pavle.“
„Táto, já se chci přesvědčit o tom, jak to tam venku vypadá.“
„Synu, věříš, že tatínek tě miluje?“
„Vím o tom.“
„Dobrá, chtěl bych ti něco říct a říkám ti to s láskou. Už nemůžeš se mnou déle spolupracovat ve shromážděních, protože to vrhá špatné světlo na mou službu. A nejen to, nemůžeš takto žít a zůstávat na tomto místě.“
„Táto, já chci tak či onak opustit tento dům. Chtěl bych poznat tento svět skrz na skrz.“
„Nedělej to, Pavle. Hřích tě zavede dál než by sis to přál a přidrží tě tam déle než bys tam chtěl zůstat. A pokud mu dovolíš, hřích ovládne tvůj život a může tě to stát mnohem více než bys chtěl za to zaplatit.“
„Táto, já přesto půjdu.“
„Než odejdeš, udělej mi malou laskavost. Roztáhni své ruce takto.“ Billy Paul doširoka rozpažil. Udělal, o co ho otec požádal. Bill řekl: „Teď se obrať a podívej se na stěnu, která je za tebou. Tvůj stín vytvořil tvar kříže. Dvě cesty se protínají v samém středu kříže: jedna cesta vede do nebe; ta druhá do pekla. Nemůžeš jít oběma cestami najednou. Dnes stojíš na rozcestí. Já ti mohu říct, co je správné, ale ty sám se musíš rozhodnout. Pokud však vyrazíš po té špatné cestě, Bůh tě bude muset někde na této cestě otočit, protože já jsem si tě vyžádal pod znamením.1Mojžíšová 12:13 Ten návrat může být velice obtížný; ale je to tvé rozhodnutí.“
Billy Paul si zvolil špatnou cestu.
O několik dnů později doktor Pilai, arcibiskup Presbyteriánské církve v Indii, zastavil před Billovým domem a snažil se ho přesvědčit, aby pořádal uzdravovací kampaň v Indii. Bill s Medou se zrovna chystali se svými dcerkami k zubaři do New Albany, a tak Bill poprosil arcibiskupa, aby jel s ním. Když Meda s Rebekou a Sárou odešly do zubní ordinace, Bill s doktorem Pilaiem zůstali v autě a hovořili o arcibiskupově návrhu. Najednou Bill pocítil nutkání, aby vystoupil z auta. On však tento pocit nebral vážně. Za chvíli uslyšel hlas, který šeptal: „Vystup okamžitě z auta.“ Teď si byl jist, že si s ním Pán chce promluvit osobně. Omluvil se, vystoupil a začal kráčet ulicí. Netrvalo dlouho, když anděl Páně řekl: „Vrať se domů tak rychle, jak jen můžeš. Billy Paul je v nesnázích.“
Když přijel domů, zastihl svou tchyni, jak stojí na verandě před domem a hystericky pláče: „Billy Paul je v nemocnici, umírá.“ Bill ji utišil, aby mu mohla říct, co se vlastně stalo. Billy Paul u ní bydlel. Včera šel na ryby a spadl do jezera. Dnes ráno si stěžoval na bolesti v krku, a tak paní Broyová naléhala, aby šel navštívit doktora Adaira. Doktor mu dal injekci penicilínu, aniž by věděl, že Billy Paul byl velice alergický na penicilín. Zjistil to teprve, až bylo pozdě, krátce potom, co se penicilín dostal do jeho krevního oběhu, jeho srdce se zastavilo. Doktor Adair se jej snažil oživit adrenalinem, ale jeho alergická reakce přetrvávala. Sanitka ‚rychlé pomoci‘ odvezla Paula do nemocnice a lékaři nyní bojují, aby ho udrželi naživu.
Když Bill přispěchal do nemocnice, běžel rovnou na oddělení ‚intenzivní péče‘, a cestou se na chodbě setkal s doktorem Adairem. Doktor Adair řekl: „Nevěděl jsem o tom, že je alergický na penicilín. Již předtím jsem mu dával injekci, a neměl žádnou reakci. Ale tentokrát ano. Dali jsme mu tři injekce adrenalinu, ale jeho puls se stále zpomaluje. Je mi líto Bille; ale asi jsem vinen smrti tvého vlastního syna.“
„Doktore, ty jsi můj přítel. Vím, že jsi udělal to nejlepší, co jsi mohl, abys ho zachránil. Mohl bych se s ním vidět?“
„Je napojený na hadici a je v bezvědomí, ale pojď.“ Bill vešel na oddělení ‚intenzivní péče‘ a zavřel dveře. Billy Paul ležel na zádech, s hadicí z umělé hmoty zastrčenou v nose. Jeho tělo bylo oteklé, jeho kůže byla smrtelně popelavá, s výjimkou kůže kolem jeho očí, jež byla černá; jeho spodní čelist byla ochablá a svěšená dolů tak, že jeho ústa byla doširoka otevřená. Zařízení pro záchranu života tiše šuměla a jemně vrčela v pozadí.
Bill padl na kolena a zoufale se modlil: „Drahý Bože, z hlediska pomoci lékařské vědy, je můj syn vyřízen; ale já tě prosím, aby ses smiloval a nedovolil mu odejít.“
Minuty ubíhaly a pak spatřil totéž vidění, které viděl před několika dny, ale tentokrát trochu pozměněné. Viděl Billy Paula, jak vyskakuje z okna, viděl ho, jak letí vzduchem vzhůru nohama; ale tentokrát uviděl dvě silné, natažené paže, které ho zachytily a vyzvedly ho zpět do okna. Potom Bill uslyšel slova: „Tati, kde jsem?“ Ale to již nepatřilo k tomuto vidění.
Bill povstal ze svých kolen a postavil se vedle postele. „Jsi v nemocnici, Pavle. Nestarej se, všechno teď bude v pořádku.“
O několik minut později zavolal Bill ošetřovatelku. Billy Paul chtěl, aby hadice byla vytažena z jeho nosu. Když ošetřovatelka zkontrolovala chlapcův puls, zjistila, že je normální.
Žel ono setkání se smrtí nepřimělo Billy Paula k pokání. Po svém propuštění z nemocnice se ihned zarputile vydal na scestí, začal častěji navštěvovat bazény, pil, kouřil, hrál poker a hazardní hry. Bude zapotřebí mnohem tvrdší lekce, aby mu ukázala správnou stezku. A tato lekce již byla nablízku.
Třináctého září 1953 měl Billy Paul osmnácté narozeniny. V říjnu vzal Bill svou rodinu na dovolenou do Colorada. Jelikož Billy Paul žil mimo domov a neudržoval žádné styky se svými rodiči, ani Bill ani Meda nevěděli, když odjížděli na svůj výlet, že Billy má vážné zdravotní potíže. Paul měl vnitřní krvácení. Tyto příznaky podceňoval tak dlouho, jak dlouho to jen mohl vydržet. K lékaři šel teprve tehdy, až se svíjel v křečích. Doktor Brenner ho okamžitě poslal do nemocnice.
Billy Paul se nacházel v kritickém stavu. V jeho střevech vznikly vředy, které snad byly způsobeny požíváním alkoholu a silným kouřením. Již samotné vředy byly vážným ohrožením jeho života. Ale ta horší věc byla jizva, která se vytvořila nad těmi vředy a začala blokovat průchod jeho střevy a tím odřízla cirkulaci a zabíjela tkáň. Usadila se v něm gangréna.2Gangréna − infekční rozpad tkáně Doktor Brenner ho na toto nebezpečí upozorňoval a navrhoval, aby bylo co nejrychleji provedeno vyústění tlustého střeva, jinak že je v ohrožení života.
Život Billy Paula visel na vlásku. Zoufale se snažil poslat vzkaz svému otci a myslel si, že kdyby se jen otec za něj pomodlil, tak bude zase všechno v pořádku. Byl svědkem těchto věcí, uzdravovacích kampaní svého otce a také doma — zázrak za zázrakem, někdy i stovky najednou. Proč by se to nemohlo stát i jemu? To by se určitě stalo, pokud by otec byl tady a pomodlil se. Ale nikdo vlastně nevěděl, kde se jeho otec nachází nebo kdy se vrátí. Uplynulo několik dnů a doktor Brenner naléhal, aby byla provedena operace. Tvrdil, že operace už nemůže být déle odkládána. Paulův život se ocitl v sázce. Paní Broyová, ač neochotně, podepsala revers doktoru Brennerovi, aby provedl operaci jejího vnuka.
Druhý den ráno čekal Billy Paul nervózně na svou operaci a naříkal nad svým osudem. Asi za hodinu chtěl doktor Brenner odstranit část jeho střeva a jeden konec vyvést ven otvorem provedeným v jeho břiše, odváděným do plastového sáčku. Po zbytek svého života bude tak odsouzený k tomu, že bude nosit plastový sáček. Vzpomínal si na to, co mu říkal otec: „Hřích tě bude stát mnohem víc než bys chtěl za něj zaplatit.“ Och, proč se jen otočil k Pánu Ježíši Kristu zády?
Najednou pocítil ruku na svém rameni a uslyšel hlas svého otce. „Jak se máš, Pavle?“
Ulevilo se mu. „Tatínku, usilovně jsem se tě snažil najít. Kde jsi byl?“
„Byl jsem s rodinou na dovolené v Coloradu. Pavle, vzpomínáš si na ten večer ve Vandalii v Illinois, kdy ti Bůh dovolil spatřit svého anděla?“
Billy Paul si připomínal vířící chomáč ohně, který se následovně před jeho očima zhmotnil do podoby muže. Anděl se postavil v rohu jejich hotelového pokoje se svýma zkříženýma rukama na hrudi. Jak dobře si vzpomínal na tuto tvář, ona byla přísná a mocná. „Nikdy nezapomenu na tuto noc, tatínku.“
„Ten stejný anděl se setkal se mnou ve skalách Colorada a řekl: ‚Jdi rychle k Billovi. Je v nesnázích.‘ Synu, cesta provinilce je těžká.“
„Modli se za mne, tatínku.“
Bill nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Ještě ne, synu. Já jsem nezhřešil; ty jsi zhřešil. Nejdříve ty popros Boha, aby ti odpustil. A jestli jsi hotov učinit Ježíše Krista svým Pánem, věřím, že tě i uzdraví.“
Tam na té nemocniční posteli se Billy Paul otočil a vrátil se zpět do středu toho rozcestí a tentokrát zvolil tu správnou cestu, tu, která vede k věčnému životu. Pak se jeho otec pomodlil za jeho uzdravení.
Když doktor Brenner přišel, aby si prohlédl svého pacienta před operací, Bill ho poprosil, aby vyšetřil Paula ještě jednou. Po četných vyšetřeních doktor Brenner řekl: „Kazateli Branhame, já to nechápu. Tvůj syn přestal krvácet a nemohu najít ani stopu po gangrenózní infekci. Prostě se musel stát zázrak.“
„Ale vy nevíte o té nejlepší věci,“ řekl Bill. „Paul opustil Pána Ježíše Krista, ale dnes se vrátil zpět. To je ten největší ze všech zázraků.“
V LISTOPADU 1953 konal William Branham devítidenní kampaň ‚uzdravování vírou‘ v Owensboro v Kentucky a pak dvacátého devátého zahájil kampaň v Palm Beach na Floridě. Když byl v Palm Beach, telefonoval mu Gordon Lindsay a požádal ho, zda by nepromluvil na konferenci ‚Hlasu uzdravení‘ v Chicagu v pátek večer 11. prosince. Bill měl naplánováno zůstat v Palm Beach až do 15. prosince, ale protože minulého léta slíbil Lindsayovi (a také Josefovi Matsonovi-Boze), že promluví v Chicagu na konferenci ‚Hlasu uzdravení‘, souhlasil s tím, že zkrátí svůj pobyt na Floridě. Jakmile skončil rozhovor s Lindsayem, zatelefonoval Matsonovi-Boze, aby mu oznámil den svého příjezdu do Chicaga. Jelikož měl na této konferenci promluvit pouze během jednoho večera, Matson-Boze ho požádal, jestli by nekázal v sobotu večer a v neděli ráno ve sboru Philadelphia v Chicagu. Bill řekl, že to rád udělá.
V Palm Beach skončil večer 6. prosince, a téhož večera se spolu s Billy Paulem, (který mu znovu pomáhal v jeho kampaních) vydali na cestu domů. Projížděli zatáčkami, strávili celou noc na cestě a přijeli domů na druhý den asi kolem třetí hodiny ráno. Když se Bill připravoval do postele, anděl Páně vstoupil do jeho ložnice a řekl: „Něco nekalého se děje v Chicagu.“
Bill se zeptal: „A je to ve sboru Philadelphia?“
„Ne,“ odpověděl anděl a rozvinul to ve vidění. Bill spatřil Gordona Lindsaye, vydavatele časopisu Hlasu uzdravení, jak se obrací k jistému muži a říká: „Jdi a řekni to bratru Branhamovi. Ale nedej mu znát, že já s tím mám cokoliv společného.“ Když vidění pominulo, anděl řekl: „Během této konference budeš postaven před nějakého muže a on tě pak vyvede ze shromáždění.“
Anděl zmizel dřív, než mu Bill stačil položit ještě další otázku a zanechal ho udiveného, co by to mohlo znamenat.
11. prosince 1953 přijel Bill na konferenci Hlasu uzdravení, čtyřicet pět minut předtím než měl kázat. Ve dveřích se s ním setkal muž jménem Velmar Gardner, vzal ho za ruku, vešel s ním rychle do předsíně a do vedlejšího pokoje. Gardner velice pečlivě zavřel dveře. Za chvíli vstoupil jiný muž a představil se mu jako kazatel Hall z časopisu Hlas uzdravení. Bill poznal pana Halla jakožto toho muže, s nímž Gordon Lindsay hovořil v tom vidění.
Kazatel Hall vážně řekl: „Bratře Branhame, dozvěděli jsme se, že chceš kázat zítra večer a v neděli ráno v modlitebně Philadelphia. Hlas uzdravení rozhodl, že pokud půjdeš kázat k Josephu Matsonovi-Boze, pak ti nedovolíme promluvit dnes večer na této konferenci.“
„A co je na tom špatného, abych kázal u bratra Matsona-Boze?“
„No, některé církve v Chicagu ho nemají rády. A abychom udrželi jednotu na naší konferenci, prostě jsme se takto rozhodli.“
„A kdo to je, my?“
„Výbor členů představenstva Hlasu uzdravení. Gordon Lindsay s tím nemá nic společného.“
Bill ale věděl něco jiného. Teď už viděl, co to všechno znamená. Celá tato věc prostě páchla politikou — organizace Hlasu uzdravení se snažila na některé Chicagské církve vyvinout nátlak a přizpůsobit je jejich požadavkům. Kdyby v tom nevycítil bouřku, jako byla v Jižní Africe, možná by teď podlehl jejich nátlaku. Vzpomněl si, co mu anděl onehdy v noci řekl, když byl uzdraven z těch améb: „Dělej tak, jak se budeš cítit veden.“
„Už dávno minulého léta jsem slíbil, bratrovi Boze, že budu kázat alespoň na jednom z jeho shromáždění v době této konference, a já bych chtěl dodržet svůj slib.“
„V tom případě dnes večer nemůžeš kázat.“
„Pokud se jedná o mě, to je v pořádku. Půjdu, posadím se a budu poslouchat bohoslužbu.“
Bill se postavil a otevřel dveře. Ještě předtím než udělal dva kroky, aby vyšel z pokoje, Gardner s Hallem ho chytli v podpaží a rychle s ním procházeli vestibulem směrem k východu. Dveře do konferenčního sálu byly otevřené a Bill slyšel, jak někdo oznamuje: „Je nám líto, ale musíme vám oznámit, že bratr Branham dnes večer nebude kázat. Jeho bratr je velice nemocen, a tak nemohl přijet.“
Jak mazaně to udělali, jelikož se to částečně zakládalo na pravdě. Howard, Billův bratr, byl opravdu nemocen. Před nedávnem ukázal Pán Billovi vidění, v němž jejich otec, Charles, sestupoval z nebe a poukázal na místo Howardova hrobu, kde měl být pochován. Bill ale nevěděl, kdy jeho bratr zemře, stejně tak Howardova nemoc neovlivnila jeho cestu do Chicaga.
Byla to prostě jiná lekce podivné církevní politiky, která se snažila manipulovat jeho službou, ačkoliv se tak úpěnlivě snažil držet nad ní. A opravdu se snažil. Nejenže všechna jeho shromáždění byla interdenominační, nýbrž záměrně udržoval svá kázání v jednoduchosti a vyhýbal se tomu, aby nepohoršil jednoho z těch různých denominačních kazatelů, kteří podporovali jeho kampaně. Vždycky kázal o spasení, o uzdravení, skrze smrt a vzkříšení Ježíše Krista — tématy, s nimiž přinejmenším většina kazatelů musela souhlasit. Kdykoliv pociťoval na něj doléhající břemeno, aby kázal něco jiného, udělal to raději ve své domovské modlitebně v Jeffersonville v Indianě. Ale co se týče jeho internacionální služby, jako byla tato, jelikož se nemohl líbit a vyhovět všem, přesto se nemohl vyhnout pastím církevní politiky. Jeho zkušenost z konference Hlasu uzdravení to ukázala naprosto jasně, i když bolestivě.
JAKMILE se vrátil William Branham domů z Chicaga, dozvěděl se, že George Wright umírá. Aniž by se vybalil, nasedl zpět do svého auta a zamířil do Milltownu. George Wright byl jeho přítelem od počátečních dnů jeho služby. Během těchto let Bill strávil mnoho příjemných hodin na Wrightově farmě, toulal se mnoha zalesněnými pahorky při lovu veverek a králíků. Těšil se tedy spolu s nimi, když probírali biblické otázky okolo stolu v kuchyni Wrightových. Zažili spolu také mnohá dobrodružství. Georg dokonce provázel Billa jednou v noci k Georgii Carterové, která byla uzdravena z tuberkulózy poté, co proležela devět let v posteli. Předtím než Bill odbočil na známou polní cestu vedoucí k Wrightově hospodářství, zmocnil se ho stesk.
Když George Wright uviděl Billa, zaradoval se a chtěl mu něco říct, ale v tu chvíli upadl do záchvatu kašle a vykašlával krev. Když se mu vrátil hlas, řekl pomalu: „Ó, bratře Branhame, snažili jsme se tě zastihnout v Chicagu. Dostal jsi náš telegram?“
„Ne, bratře Georgi. Nebyl mi doručen. A co tě trápí?“
„Embolie prochází mýma nohama a usadila se v mých kolenou. Z Louisville přijel odborný lékař, aby mne vyšetřil. A řekl mi, že mi zůstávají ještě tři nebo čtyři dny života, řekl, že až se tato krevní sraženina uvolní, dostane se buď do mého mozku a způsobí ochrnutí nebo do mého srdce a na místě mne usmrtí.“
Bill padl na postel a úpěnlivě prosil Boha o záchranu Georgova života. Zůstal na Wrightově farmě několik dalších dnů a pokračoval v modlitbách za svého starého přítele. Každého dne brzy ráno přehodil přes rameno svou pušku a plahočil se po zasněžených a zalesněných pahorcích za domem, aby našel nějakého králíka. Třetího rána, když se vracel po svahu, uviděl Bill deset automobilů zaparkovaných na dvorku. Věděl, co to znamená. Veřejnost se dozvěděla, že je tam a lidé přišli s prosbou, aby se za ně modlil. Při sebelepší vůli si nemohl dovolit zůstat na Wrightově farmě ani o chvíli déle. Paní Wrightová nepotřebovala kopu cizích lidí okolo svých dveří v tak strastiplné době, jakou prožívali.
Zatímco si balil své oblečení, Meda mu telefonovala. „Bille, bylo by dobré, aby ses vrátil domů. Paní Bakerová, ta židovská vdova, která vykonává křesťanskou misijní práci zde ve městě, prosí, aby ses pomodlil za její dceru.“
Bill znal dceru paní Bakerové, jejíž první syn se narodil s vykloubenou nohou a byl uzdraven poté, co se za něj pomodlil. Paní Bakerovou znal jako ženu dobré pověsti, čas od času se o ní zmiňovali v místních novinách. Kdysi byla striktní židovkou, která konvertovala ke křesťanství, navštěvovala biblický institut Moodyho v Chicagu, promovala se všemi poctami, přestěhovala se do Louisville v Kentucky a po mnoho let byla aktivní misionářkou mezi židovskou populací v této oblasti.
„Já jsem tak či onak plánoval odjet,“ řekl Bill. „A co se stalo s dcerou paní Bakerové?“
„Porodila dítě a dostavily se nějaké komplikace. Paní Bakerová to nazvala infekcí krve. Domnívám se, že to znamená otravu krve. Dítě je v pořádku, ale maminka je v kritickém stavu. Je teď v Baptistické nemocnici.“
„Zastavím se tam, ještě než se vrátím domů,“ řekl Bill.
Shelby Wright, čtyřicetiletý Georgův syn, odnesl Billovy kufry do auta, které bylo zaparkováno pod obrovskou vrbou na dvorku před domem. Shelby řekl: „Bratře Branhame, vím, že ses snažil vzbudit naději v maminčině srdci; ale co si tak opravdu myslíš o našem tatínkovi? Zemře?“
„Ano, Shelby, myslím si, že tvůj tatínek zemře. Je mu již sedmdesát dva let. Bůh nám zaslíbil pouze sedmdesát let.3Žalm 90:10 Prosil jsem Boha, aby ho ušetřil, ale Bůh mi neodpověděl ani jediným slovem. Georg je křesťanem, a proto je hotov odejít. Myslím si, že Bůh ho brzy vezme domů.“
„Och, já vím, že tatínek je připravený odejít. Ale víš, co mě tak trápí? Celá léta tatínek vydával svědectví všem lidem v okolí Milltownu, že Bůh je uzdravitelem. Někteří lidé se mu posmívají a říkají, že když Bůh je takovým uzdravitelem, proč neuvolní tu krevní sraženinu? A ten muž, který se mu posmíval nejvíce, je kazatelem Kristovy církve.“
Onoho odpoledne se Bill zastavil v Baptistické nemocnici. Paní Bakerová stála na chodbě vedle dveří vedoucích do dceřina pokoje a dohadovala se s nějakou ženou a katolickým knězem. Když Bill vstoupil dovnitř, nějaká jiná žena řekla paní Bakerové: „Ale to je moje snacha a já nechci, aby se dostala do pekla. Já chci, aby ji kněz pomazal ke smrti.“
„Počkejte moment,“ přerušil Bill. „Dovolte mi nejdřív vejít dovnitř. Jsem bratr Branham a přišel jsem pomazat dívku k životu.“ To však rozčílilo její tchyni. Bill navrhl: „Dovolte, aby o tom rozhodl její manžel.“
Manžel, muž ve svých dvaceti letech, zcela rozhodně navrhoval Billa, aby šel první a pomazal ji k životu. Protestující tchyně odstoupila bokem a dovolila tak Billovi projít.
Mladá maminka ležela v kómatu, její duše se třepetala mezi životem a smrtí. Bill poklekl vedle její postele a strávil asi deset minut v modlitbě, prosil Ježíše Krista, aby se smiloval a daroval jí život. Nakonec se postavil, otřel slzy ze svých očí, vzal svůj klobouk a svrchník. Ještě předtím než odešel, ohnivý sloup se ukázal nad postelí této mladé maminky. Toto světlo ho okamžitě uvrhlo do vidění. Spatřil tu samou mladou ženu stojící v kuchyni, jak míchá polévku v hrnci. Dívala se na malého chlapce, který lomozil, přiložila prst ke svým rtům a řekla: „Pššššt. Děťátko spí.“ A pak ho vidění opustilo.
Bill se důvěrně pousmál a vykročil směrem k chodbě. Tam stál manžel, lékař, kněz a dvě babičky, všichni pospolu. Bill řekl manželovi: „Mám pro tebe dobré zprávy, synu. Tak praví Pán: ‚Tvá manželka bude v pořádku.‘ Dnes večer se její stav ještě zhorší, ale ráno by jí mělo už být lépe. Za třicet šest hodin bude natolik v pořádku, aby se vrátila domů. Pokud se to tak nestane, pak jsem falešným prorokem.“
Zatímco paní Bakerová a její zeť se radovali, kněz se zlomyslně podíval na lékaře, který pokýval hlavou a odešel. Tchyně se zamračila a luskla prsty: „Synu, copak jsme již neměli dost takových nesmyslů? Copak není na čase, aby jí kněz dal poslední pomazání?“
Mladý manžel však nedovolil knězi vstoupit dovnitř. Řekl své tchyni: „Vzpomínáš si, když se narodil můj první syn s vykloubenou nohou? Vzal jsem ho do domu bratra Branhama, aby se pomodlil. Bratr Branham měl vidění a řekl, že se během dvaceti čtyř hodin noha mého dítěte vyrovná. Druhý den jsme přiběhli k postýlce a bylo přesně tak, jak bratr Branham řekl. Jestliže bratr Branham řekl: ‚Tak praví Pán,‘ že za třicet šest hodin se moje manželka vrátí domů zdravá, pak na shledanou; půjdu domů, abych ho uklidil, až se vrátí.“
Když Bill odcházel z této Baptistické nemocnice, potkal se s ním na schodech Charles McDowell a úpěnlivě prosil, aby s ním jel do Frankfurtu v Kentucky a aby se pomodlil za jeho maminku. Lékaři právě operovali této jedenašedesátileté ženě rakovinu. V jejím těle nalezli takové množství zhoubného nádoru, že ji ani nezašili, pouze zalepili provedený řez, protože ona měla během několika hodin zemřít.
Někdy pozdě v noci přijeli Charles McDowell s Billem do Frankfurtu. V nemocnici Bill jednoduše položil ruce na paní McDowellovou a poprosil o její uzdravení ve jménu Ježíše Krista. Pak odjel. Domů se vrátil kolem páté hodiny nad ránem. Množství příchozích spalo na jeho schodišti před domem a čekali na něj. Ochotně se pomodlil za jednoho každého a potom vyčerpaný padl do postele.
O několik hodin později ho probudilo sluneční světlo. Bylo pondělí, devět hodin ráno, 28. prosince 1953. Přivlékl si župan na své pyžamo, vstoupil do síně naproti koupelny. Když procházel dveřmi do obývacího pokoje, překvapen uviděl atraktivní mladou ženu, která tam stála. Řekl: „Dobré ráno, paní. Co zde děláte?“
Ona místo toho odvrátila svou hlavu a mluvila s někým v kuchyni. Bill se podíval, aby se přesvědčil, kdo to je. Ale najednou si uvědomil, že to bylo vidění, protože v kuchyni stála paní McDowellová a opírala se o kuchyňskou linku a mluvila něco do telefonu. Bill si pomyslel: „To je ta žena, za kterou jsem se včera modlil.“
Náhle uslyšel za sebou nějaký neznámý hlas. Zmaten se obrátil, aby uviděl, co to je. Tam stála smuteční vrba a z nebe padaly hroudy hlíny a žbluňkaly, žbluňk –žbluňk, jako kdyby měly naplnit velikou pravoúhlou jámu nedaleko kořenů stromů. Na těch větvích smuteční vrby bylo něco zvláštního, což mu připadalo důvěrně známé. Ano, to byla ta smuteční vrba, která stála před domem George Wrighta. Uslyšel hlas anděla Páně, který říkal něco o ‚hrobech,‘ ale nemohl pochopit, co to bylo, a tak poprosil Boha, aby to vidění zopakoval. Najednou stál za kazatelnou ve svém sboru v Jeffersonville. George Wright vcházel zadním vchodem, procházel uličkou mezi lavicemi a potřásl Billovi rukou. Anděl řekl: „To je tak praví Pán, George Wright bude ještě kopat hroby těm, kteří se mu posmívali.“ Nyní Bill porozuměl tomu, že George bude znovu v pořádku.
Po snídani zatelefonoval Charliemu McDowellovi a sdělil mu, že jeho maminka se brzy vrátí z nemocnice. Pak zatelefonoval Wrightovým.
Shelby mu odpověděl: „Bratře Branhame, tatínek byl dnes ráno úplně ochrnutý.“
„Na tom nezáleží. On bude v pořádku. Jdi a řekni svému tatínkovi, že mám pro něj ‚tak praví Pán‘. On bude ještě kopat hroby těm, kteří se mu posmívali.“
„Bratře Branhame, ty jsi věděl o tom, že tatínek občas zaskakuje hrobníka?“
„Ne, Shelby, to jsem nevěděl.“ Ale teď to již věděl, pochopil to díky tomu.
Detail za detailem se vidění stávala realitou. Paní McDowellová se náhle pocítila lépe. Její lékař ji znovu vyšetřil a byl překvapen, když nemohl najít žádnou rakovinu. A ve skutečnosti její případ zmátl celý personál nemocnice. Týden poté, co se za ni modlil, byla propuštěna domů a pokračovala ve své domácí práci. Každý den jí přinášely radost telefonní rozhovory s její dcerou, právě tak, jak to Bill spatřil ve vidění.
Dva dny poté, co Bill vyřkl ohledně bratra George Wrighta ‚tak praví Pán‘, krevní sraženina v jeho kolenou se bez následku rozpustila. A on se pak rychle zotavoval. Jednoho nedělního rána otevřel dveře Branhamovy modlitebny, prošel uličkou dopředu a podal Billovi ruku, přesně tak, jak to Bill viděl. A ohledně těch, kteří se mu posmívali v průběhu nemoci za to, že vydával svědectví o uzdravující moci Ježíše Krista, během roku viděl pět z nich pohřbených, včetně toho kazatele z Kristovy církve. Georgi Wrightovi se dařilo dobře ještě v devadesáti letech.
A co se týče té mladé maminky umírající na infekci krve, druhý den ráno její krevní testy prokázaly, že se v ní nenacházejí žádné toxiny. Na druhý den ráno vzala své novorozeně z nemocnice a odjela domů. Paní Bakerová zpívala radostí. Ve svém misijním díle horlivě vydávala svědectví, jak Ježíš Kristus uzdravil její dceru. Křesťanská organizace, která ji sponzorovala, ji brzy poté přestala finančně podporovat. Jistý představený této organizace objasnil: „My nemáme nic proti Williamu Branhamovi, ale stejně tak nechceme, aby se náš program dal zaplést do kontroverzních věcí Božského uzdravení.“
Když to Bill uslyšel, řekl: „Pak oni sami jsou mimo Boží program. Znamení a zázraky vždycky potvrzují Boží program. A dokud je zde svět, pak zde bude i Boží nadpřirozeno, které bude tyto věci spravovat a On bude vždy mít někoho, na koho by mohl položit svoji ruku. Dnes On vlastní církev kolem dokola celého světa. V jeho církvi je spousta věcí, které by měly z ní být odstraněny. Já je nejsem schopen odstranit; žádný člověk to nemůže udělat. Je to Boží záležitost. On se o to postará. Nezáleží, kolik programů lidského původu vznikne, jeden každý z nich se zhroutí. Sám Bůh ustanovil svůj program. A nakolik vím, jeho program pro lidi je ten, aby byli pokřtěni v Ježíše Krista, aby byli vedeni Duchem svatým a zproštěni odsouzení.“