KDYŽ SE WILLIAM BRANHAM vrátil domů z Indie, strávil několik dnů v posteli. Pociťoval bolesti všech svalů. Cítil se natolik vyčerpán, že se mohl sotva pohybovat a navíc se dostavily potíže se spánkem. Částečně to mohlo být zapříčiněno jedenáctihodinovým rozdílem mezi Jeffersonville a Bombají, což mohlo způsobit, že jeho tělo si zaměnilo den s nocí. Ale nízký krevní tlak a pocuchané nervy rovněž přispěly k jeho malátnosti. Nejhorší ze všeho bylo, že jeho duch klesal a klesal spolu s jeho krevním tlakem.
A bylo zde ještě hodně dalších věcí k zamyšlení, kromě jeho ochablého zdraví. Ern Baxter rezignoval jakožto manažer jeho kampaní a Billy Paul obdržel povolávací rozkaz na vojnu. Ale horší než tyto věci vzaty dohromady, byl pocit, že v jeho službě není něco v pořádku. Že nepřináší takový účinek, jak by měla. V roce 1946 mu anděl řekl: Jako Mojžíš obdržel dvě znamení, aby jimi mohl dokázat, že byl poslaný Bohem, tak i ty obdržíš dvě znamení. Jedno ze znamení mohl Mojžíš demonstrovat jakožto zázračné uzdravení tím, že vložil svoji malomocnou ruku za ňadra, a když ji vytáhl, byla viditelně v původním stavu. Ale Mojžíš potřeboval toto znamení použít pouze jednou a poté ho Izraelité následovali celou cestu až do zaslíbené země.
A dnes Bůh vábil lidi k duchovní zaslíbené zemi, pokoušel se je vést od lidského původu teologie k pochopení Ježíše Krista jako naplnění Božího plánu. Ale právě tak jako Izraelité dosáhli své zaslíbené země nadpřirozenými zkušenostmi, překročením Rudého moře po suché zemi, stejně lidé dnes mohou docílit své duchovní zaslíbené země nadpřirozenými zkušenostmi tím, že budou pokřtěni Duchem svatým. Ježíš poukazoval na tuto zemi, když řekl: „Nejprve přijde Eliáš a obnoví všechny věci.“ Petr se na tuto věc odvolával znovu ve Skutcích 3. kapitole, když řekl:
„…a přišly časy osvěžení od Pánovy tváře a poslal toho, který vám byl předem kázán, Ježíše Krista,
kterého musí nebe držet až do časů nápravy všech věcí…“ Skutky 3:19−21
Bill věřil, že „čas nápravy“ byl zde a pociťoval, že jeho služba by měla vést křesťanskou církev k její duchovní zaslíbené zemi. Osm let projížděl Amerikou, Evropou, Afrikou a Asií, ověřoval Ježíšovu přítomnost a demonstroval Kristovu moc. A zprostřed těch tisíců a tisíců vidění, které spatřil, se ani jednou jeho rozpoznání nemýlilo! Dokonalost přichází pouze od Boha. Proč nemohou křesťanské denominace rozpoznat, že znamení Mesiáše se nachází uprostřed nich? To bylo znamení, které se na zemi neukázalo po dobu devatenácti století! To by mělo upoutat jejich pozornost, jako výbuch atomové bomby. To znamení spojené s Izraelem, který se stal národem, by mělo říci každému věřícímu, že konec je nablízku. Ono by mělo způsobit, že křesťané budou hledat v zoufalství Boží tvář, aby obdrželi křest Duchem svatým. To by je mělo podnítit planoucí horlivostí pro Boží Slovo. To by mělo způsobit, že všichni denominační vůdci odhodí své rozdíly a sejdou se vespolek, jako nespočetná armáda pro Kristovu věc. Zkrátka, znamení Mesiáše by mělo zatřást křesťanským společenstvím od samotných základů a zbudovat je na podobenství Ježíše Krista, Slova.
Proč se neděje žádná z těchto věcí? Po osmi letech pozorování toho, jak Ježíš Kristus ukazuje sám sebe uprostřed nich, většina křesťanů zůstávala vlažná. Seděli strnule a naškrobeně ve svých denominacích, spokojeni se svým církevním sociálním a misijním programem, spokojeni se způsobem vedení jejich vůdců, kteří jim nařizovali, v co mají věřit. Kde je ta slavná církev bez vrásky a poskvrny, o které se zmiňoval Pavel?1Efezským 5:27 Kde je ta církev připravená jako nevěsta okrášlená pro svého muže, zmíněná ve Zjevení?2Zjevení21:2, 9−11 Kde je ta láska, to zoufalství, ta horlivost a víra opravdových věřících?
Znechucení se zmocnilo Billa jako dusivé mračno prachu. Anděl mu řekl: „Vezmeš dar Božského uzdravování a poneseš ho k lidem tohoto světa,“ ale anděl mu neřekl, jak s tím má zacházet. Stejně tak anděl nebyl konkrétní vzhledem k tomu, jak používat tato dvě znamení, která mu byla dána jakožto důkaz, že byl poslaný Bohem. Bill se pozastavoval nad tím, zda nepoužil nesprávně svůj prorocký dar a nevěnoval se příliš Božskému uzdravování. Konec konců Oral Roberts, Tomy Hicks, Tommy Osborn a mnozí jiní evangelisté přinášeli také přijatelné výsledky ve svých kampaních ‚uzdravení vírou‘ aniž by demonstrovali nadpřirozené rozpoznání. Možná, že kdyby se Bill soustředil se svým darem striktně na tuto prorockou linii a využíval svůj vliv, aby upevnil lidi v Božím Slově, možná by jeho služba měla trvalý výsledek na křesťanské společenství.
Během posledních osmi let kázal Bill většinou krátká kázání, vyprávěl biblické příběhy a osobní zkušenosti, které mohly povzbudit víru jeho publika do té míry, aby mohli uvěřit ve své uzdravení během nadcházející modlitební bohoslužby. Jelikož jeho kampaně navštěvovali lidé ze všech denominací, Bill se ve svém vyučování omezoval k několika základním naukám, jako spasení, víra v Božské uzdravování způsobem, aby zde byla nejmenší pravděpodobnost zranit tyto lidi. Nyní čím více uvažoval o těchto věcech, tím víc pociťoval, že tato praxe se musí změnit. On musí vést lidi trošku dál. Potřebuje je vyučovat rozdílu mezi pravdou a bludem, mezi biblickou doktrínou či naukou a lidskou tradicí. Uvědomil si, že někteří lidé se určitě pohorší; možná se pohorší spousta lidí. Tomu není schopen předejít. Jestliže jeho služba vyžaduje to, aby měla trvalejší vliv na křesťanskou církev, bude muset vyučovat hlubší nauce bez ohledu na to, kdo se z toho pohorší. Bůh ho požehnal tím, že mu dal celosvětový vliv. On chtěl použít tento vliv k mocnému upevnění křesťanů v Božím Slově. Pak již zázraky nebudou tolik potřebné pro jejich víru, aby se mohli povznést jako orlové na křídlech Božího Ducha.
Ale nejdříve se musel dát Bill sám do pořádku. Neustálé břímě jeho služby, především napětí způsobené rozpoznáním, ho vyčerpávalo znovu a znovu tak, že jeho nervy byly napínány k prasknutí. Člověk může snášet takové napětí pouze do jisté hranice, pak se zhroutí. Bill potřeboval na nějakou dobu odejít, aby obnovil své síly. Naštěstí byl již říjen, měsíc, který měl vždycky rezervován pro lov. Během několika týdnů bude opět tábořit vysoko ve skalách Colorada, daleko od dosahu lidských zástupů. Tam bude moci pít uprostřed nádhery prýštících pramenů a rozjasnit svou mysl uprostřed velebných vrcholů. Tam bude moci svobodně a důvěrně rozmlouvat se svým Tvůrcem, s pocitem pokoje. Takové zkušenosti byly pro něj omlazující kůrou. Během zbývající části toho roku, kdykoliv mu tlak jeho služby bude připadat příliš tíživý, čas od času zavře své oči, promítne si některé z těchto nádherných horských údolí, které navštívil a bude usilovat znovu získat pokoj, který tam mohl prožívat. Nyní, uprostřed celého svého utrpení, když proležel celý den v posteli, si Bill vzpomínal, jak jednou odjel na lov do Kanady, bylo to v roce 1952. Utábořil se daleko na severu v Britské Kolumbii, nejméně 150 kilometrů od nejbližší cesty s pevným povrchem. Vzal si koně, se kterým mohl prozkoumat hluboká údolí, vtěsnána mezi drsnými horami. Jednoho dne sledoval stopu medvěda grizzly. Neměl ho v úmyslu zastřelit; chtěl se k němu pouze přiblížit a udělat si nějaký pěkný snímek. Celé odpoledne sledoval tuto medvědí stopu vysokým podrostem a vzdal to teprve tehdy, když šero způsobilo, že už stopu nemohl dále sledovat. Nyní měl dalekou cestu zpět do tábora. Měsíc ve svém úplňku zaléval les svým jasem a poskytoval koni dostatek světla, že mohl vidět na svou stezku. V jednom místě se stezka rozcházela směrem k horskému hřebenu a dolů po úpatí hory, starým vyhořelým lesem, bylo to místo, kde před lety řádil lesní požár a shořely stromy, ale ne až ke kořenům. Nyní se tyto mrtvé stromy tyčily v měsíčním svitu jako stovky bílých náhrobních kamenů, které byly rozsety jako tečky po horské stráni. Když byl Bill na půl cesty vzdálen od tohoto spáleniště, zafoukal vítr, který zasténal mezi těmi mrtvými, nepoddajnými pahýly, jako duchové starodávných indiánských bojovníků. Bylo to nejstrašidelnější místo, jaké kdy ve svém životě viděl.
Zastavil svého koně na pahorku. Zadíval se na tento děsivý hřbitov, osvícený měsíčním jasem, plným mrtvých stromů a uvažoval o tom, co prorok Joel napsal: Co pozůstalo po housenkách, snědly kobylky, a co pozůstalo po kobylkách, snědli brouci, co pak pozůstalo po broucích, dojedli chroustové.3Joel 1:4 To strašidelné horské úbočí připomínalo Billovi mnoho z těch studených, formálních církví, které viděl. I když Duch Boží nad nimi provívá jako mohutný valící se vítr, oni přesto zůstávají strnulí, jako dřevěné sochy a jediné, co mohou udělat je to, že zasténají: „Dny zázraků pominuly. To nepasuje do našeho programu. Již neexistuje více Božské uzdravování, nejsou žádní proroci, vidění, křest Duchem svatým, či dary Ducha svatého.“
Bill si pomyslel: „Pane, proč jsi mne na tomto pahorku zastavil? Copak máš nějakou lekci, které bys mě chtěl naučit?“ Podíval se dolů a tam v podrostu vyrůstaly mladé borovice a prodíraly se nahoru. Byly zelené a poddajné, tyto mladé výstřelky se kolébaly a tančily ve větru. Najednou Bill zakřičel: „Haleluja! Ony se chovají tak, jako kdyby prožívaly probuzení Duchem svatým.“ Právě tomu se měl naučit. Z toho popela starých mrtvých církví, Bůh zaslíbil, že vzejde nová sklizeň křesťanství, která bude věřit Jeho Slovu se vší Jeho mocí.
Druhý den v táboře si přečetl zbytek toho Joelova proroctví:
Neboj se země, plésej a vesel se; neboť mocně dělati bude HOSPODIN dílo své…
Nahradím vám roky, které sežraly kobylky, brouci, chroustové a housenky, vojsko mé veliké, kteréž jsem posílal na vás.
Budete zajisté míti co jísti, a nasycení jsouce, chváliti budete jméno HOSPODINA Boha svého, který učinil s vámi divné věci, aniž zahanben bude lid můj na věky.
A poznáte, že já jsem uprostřed Izraele, a že já Hospodin jsem Bohem vaším, a že není žádného jiného; neboť nebude zahanben lid můj na věky.
I stane se potom, že vyleji Ducha Svého na všeliké tělo a budou prorokovati synové vaši i dcery vaše; starci vaši sny mívati budou, mládenci vaši vidění vídati budou…
A ukáži zázraky na nebi i na zemi, krev a oheň a sloupy dýmové.
Slunce obrátí se ve tmu a měsíc v krev, prvé než přijde den HOSPODINŮV veliký a hrozný.
A stane se, že kdož by koli vzýval jméno HOSPODINOVO, vysvobozen bude… Joel 2:21−32
Na konci října 1954, poté, co strávil několik týdnů na lovu ve skalnatých horách Colorada, se William Branham vrátil občerstvený ve svém těle, ačkoliv stále ustaraný ve svém duchu. Pociťoval, jako kdyby zde bylo ještě něco navíc, čemu by měl věnovat svou pozornost, ale doposud neměl vyhraněný názor, jak by to mělo vypadat. Bylo to jako úzkostlivé nutkání, aby během svých kampaní přinášel ve větší míře nauku.
V neděli 24. října 1954, když kázal ve svém domovském sboru v Jeffersonville, Bill řekl: „Mnozí z vás jste mě pozorovali, když jsem byl ještě chlapec a kázal jsem Evangelium. Neodchyloval jsem se ani o chlup od Evangelia, s nímž jsem začal. Stále vyučuji totéž, protože mi to nebylo dáno nějakým seminářem pro duchovní nebo kolejí, stejně tak jsem nebyl vyučován člověkem. To přicházelo skrze zjevení Bible. Je to tak. A proto vím, že je to Božského původu a já jsem se přidržoval tohoto Evangelia.“
„Před mnoha léty jsem kázal křest ve jménu Ježíše Krista. Kázal jsem o očistění lidské duše krví Ježíše Krista skrze posvěcení. Kázal jsem křest Duchem svatým, jakožto potvrzení, neboli zapečetění Božího lidu do tohoto Království. Víte, že se to zakládá na pravdě. Vyučoval jsem Božskému uzdravování. Vyučoval jsem druhému příchodu Ježíše Krista. A vyučoval jsem umývání nohou a Večeři Páně, jakožto svátostí církve. Vyučoval jsem posvěcenému životu před Pánem. Vyučoval jsem všem těmto věcem od prvopočátku.“
„Rovněž jsem vyučoval, že mluvení v jazycích není počátečním důkazem křtu Duchem svatým. Zpěv, křik, mluvení v jazycích — kterékoliv z těchto znamení se může dostavit, a přesto to nejsou neomylné důkazy. Je pouze jediná Osoba, která může dosvědčit přítomnost Ducha svatého. Tou je samotný Bůh. On je tím Soudcem. Viděl jsem lidi zpívat, křičet, mluvit v jazycích, ale jejich ovoce svědčilo, že tyto věcí nemají.“
To byly některé z nauk, které chtěl přednést během svých uzdravovacích kampaní. Chtěl klást větší důraz na takové fundamentální pravdy s důvěrou, že jeho služba bude účinnější a větší a bude mít trvalejší výsledek.
Zahájení poslední Billovy uzdravující kampaně v roce 1954 bylo naplánováno na pátek večer 3. prosince v Binghamtonu, ve státě New York. Do Binghamtonu přijel o jeden den dřív a ubytoval se v hotelovém pokoji. V pátek ráno se probudil v sedm hodin. Billy Paul ještě spal.4Předtím, než se Billy Paul dostavil k vyšetření ke svému vojenskému lékaři, jeho otec mu sdělil: „Nestarej se synu, stejně tam nepůjdeš, protože tě Bůh povolal, abys pracoval se mnou!” Po vyšetření se lékař Pavla zeptal: „Jak dlouho již máte ty srdeční potíže?” Pavel odpověděl: „Nevím o tom, že bych měl nějaké srdeční potíže.” Vojenský lékař ho upozornil na to, že měl srdeční potíže. Na základě jejich vyšetření jeho srdce bylo natolik špatné, že mu to postačilo na „modrou knížku”. Billy Paul se vracel domů ustaraný, že může každou chvíli zemřít. Když to řekl svému otci, Bill se pousmál a řekl: „Vždyť jsem ti říkal, že tam stejně nepůjdeš, protože tě Bůh povolal, abys pracoval se mnou. Nyní běž do města k doktoru Adairovi, aby ti vyšetřil srdce.” Sam Adair prověřil Billy Paula na EKG a ujistil ho, že jeho srdce je v pořádku. Tiše vyklouzl z postele a podíval se oknem na město. Viděl dopravní zácpu a najednou vše zmizelo, zatímco byl vtažen do vidění.
Ve vidění vedl shromáždění na otevřeném prostranství, ale nemohl rozeznat kde to je. Lidé procházející modlitební řadou byli tmavovlasí s červeno-hnědou kůží, jako američtí indiáni. Byla noc. Lidé pokřikovali, oslavovali Boha za své uzdravení. Bill viděl, jak jedna žena prochází modlitební řadou a drží v jedné ruce pár ponožek a ve druhé vázanku. Bill si pomyslel, že to je nějaké zvláštní. Pak to vidění zmizelo a on se ocitl zpět ve svém Binghamtonském hotelovém pokoji.
Vzal si svůj zápisník a poznamenal si toto vidění. Před několika léty si začal dělat záznamy svých vidění. Samozřejmě, že nebylo třeba, aby si zapisoval svá vidění, která spatřil v průběhu modlitebních řad. Jeho shromáždění byla více a více zaznamenávána na magnetofonových páscích, což znamenalo, že si mohl připomínat tato vidění posloucháním toho, co řekl pod pomazáním. Ale vidění, které měl mezi shromážděními, tato si zapisoval, aby na ně nezapomněl. A v tom konkrétním případě v Binghamtonu, ve státě New York, se ukázalo, že to byl dobrý nápad. S postupem této kampaně narůstalo rozpoznávání a jeho vidění z pátečního rána se pozvolna vytrácelo z jeho paměti, až téměř zmizelo… téměř.
O dva týdny později, když se vrátil do Jeffersonville, Bill oznámil svému vlastnímu sboru: „Moje další kampaň se bude konat 12. ledna v Chicagu, ze začátku ve sboru Philadelphia, pak se přestěhujeme do větší posluchárny někde v centru města. A potom odjedu na západ do Phoenixu, tak jak se o to Pán postará.“
„Pociťuji zoufalou potřebu, abyste se vy, lidé, za mě modlili — ne za mé zdraví. Milostí Boží jsem dnes ráno, nakolik vím, dokonale zdráv. Jsem z toho velice šťastný a vděčný. Ale jsem ve veliké nouzi duchovního vedení. Pociťuji, jako bych v něčem zklamal. Stále jako kdyby mě něco znepokojovalo a říkalo: ‚Ó, ty jsi takovou ubohou náhražkou kazatele.‘ Možná je tomu tak, ale já bych chtěl dělat to nejlepší, co mohu, se vším všudy. A tak si žádám více vedení Duchem svatým, abych věděl, která je ta správná věc, kterou mám dělat. Protože když člověk překročí čtyřicátý pátý rok života, pokud jsem někdy prožíval ta nejlepší léta v Pánově službě, domnívám se, že by to mělo být právě teď, neboť ve věku čtyřiceti pěti let všechny dětské věci již vypršely a člověk je již ustálený, jeho hlava začíná šedivět a stává se povahově jemnější. Je to v lidském životě období, kdy člověk by měl být pevně zakotven a dělat jen to nejlepší. Pokud se někdy dozvím to, co se vlastně mám dozvědět, myslím si, že bych to měl právě teď vědět. A tak jsem tak vděčný za to, co On mi ukázal ve svém Evangeliu.“
„Tak či onak se stále cítím nespokojen. Stále více lačním po Bohu. Pociťuji, jako kdyby zde bylo něco, co bych měl dělat, ale nedaří se mi, abych to dělal správně. Připadá mi, jako kdyby zde byl pro mě připraven nějaký úkol. Téměř jako bych se něčeho dotýkal, ale ne tak docela. Kdybych se jen mohl dostat do toho bodu, pak již bude všechno v pořádku.“
Poslední den roku 1954 v bohoslužbě v předvečer Nového roku, byl Bill zpět ve svém domovském sboru a řekl: „Dnes večer jsem vděčný za to, že si mohu být vědom toho, že ten veliký Bůh Jahve, který jednou zahřměl z hory Sinaj, který jednou stál na jiné hoře a vyučoval požehnáním, který vstal z mrtvých — že On je dnes večer uprostřed nás. On je tím stejným, který byl tehdy. A tak, když si uvědomím, že nebeský Bůh se tak pokořil, že sestoupil dolů, aby se spojil s takovými bídnými lidmi, jako jsme my, nejsme bohatí ve věcech tohoto světa… On mě tak miloval, že sestoupil dolů a spasil mě svou milostí; nezasloužil jsem si to, ale On mě spasil, protože mě před založením světa předurčil, abych byl spasený — ve Svém vlastním předzvědění, ještě předtím než vzniknul svět. A pro každého dalšího muže či ženu, kteří jsou spasení, On udělal pro ně totéž. Och, jak nádherná a úžasná věc.“
„Touha celého mého srdce pro tento rok (pokud Bůh vyslyší mou modlitbu), přál bych si, aby ten nadcházející rok byl největším rokem, který jsem prožil ve svém životě. Doposud jsem Boží milostí získal na půl miliónu duší pro Krista. Doufám, že v průběhu toho příštího roku to bude celý milión, protože, bude-li vůle Boží, chtěl bych vyrazit znovu do zahraničí, tak rychle, jak mi to dovolí finanční prostředky.“
„Vím, jak rychle dny ubíhají; hodina za hodinou. Přichází soumrak, přátelé a já bych chtěl udělat všechno, čeho jsem schopen, protože to je ta jediná možnost, kdy ty a já jsme zde postaveni jako smrtelníci. To je ta jediná možnost uprostřed věčnosti, kdy nám je dána výsada získat někoho pro Krista. A tak dělejme všechno, co můžeme. Využijme každou hodinu, kterou můžeme k Jeho slávě. Je to mým cílem pro tento nadcházející rok. S Boží pomocí a s pomocí vašich modliteb, to udělám.“
Jeho služba se změní — a změní se dramaticky, ale zcela jiným způsobem než si to představoval.
Kniha pátá:
Učitel a jeho odmítnutí
(1955 – 1960)
Poznámky
- Efezským 5:27 ↩
- Zjevení21:2, 9−11 ↩
- Joel 1:4 ↩
- Předtím, než se Billy Paul dostavil k vyšetření ke svému vojenskému lékaři, jeho otec mu sdělil: „Nestarej se synu, stejně tam nepůjdeš, protože tě Bůh povolal, abys pracoval se mnou!” Po vyšetření se lékař Pavla zeptal: „Jak dlouho již máte ty srdeční potíže?” Pavel odpověděl: „Nevím o tom, že bych měl nějaké srdeční potíže.” Vojenský lékař ho upozornil na to, že měl srdeční potíže. Na základě jejich vyšetření jeho srdce bylo natolik špatné, že mu to postačilo na „modrou knížku”. Billy Paul se vracel domů ustaraný, že může každou chvíli zemřít. Když to řekl svému otci, Bill se pousmál a řekl: „Vždyť jsem ti říkal, že tam stejně nepůjdeš, protože tě Bůh povolal, abys pracoval se mnou. Nyní běž do města k doktoru Adairovi, aby ti vyšetřil srdce.” Sam Adair prověřil Billy Paula na EKG a ujistil ho, že jeho srdce je v pořádku. ↩