William Marrion Branham se oženil s Amálií Hope Brumbachovou v pátek 2. června 1934. Bill ve věku 25 let, Hope měla téměř 21. Pronajali si malý domek na ulici Grahamově č. 434, nedaleko od Branhamovy modlitebny. Domek měl pouze dvě místnosti. Jedna strana jim zároveň sloužila jako obývací pokoj a ložnice, ta druhá jako kuchyň. V domě nebyla tekoucí voda; Hope musela nosit vodu z veřejného vodovodu vzdáleného jeden městský blok. Paušální poplatek za nájemné a inkaso nebyl vysoký, ale 4 dolary za měsíc bylo maximum, které si mohli dovolit.
William Branham s manželkou Hope
Novomanželé začínali své soužití s minimálním majetkem. Bill vlastnil starý kožený gauč a starou fordku. Maminka dala Billovi starou kostru ze železné postele. Někdo jiný jim pak věnoval starou skládací postel. Ve sběrných surovinách si Bill koupil za 75 centů sporák; dodatečně si pak ještě koupil nový rošt do toho sporáku za 1,25 dolaru.
Hope nastoupila do zaměstnání do Finova podniku, kde se šily košile, aby pomohla vylepšit rozpočet a umožnila tím, že si mohli koupit nějaký nábytek. Brzy ušetřili tolik, že si mohli dovolit u Searsů koupit kuchyňský stůl s židlemi bez povrchové úpravy asi za 4 dolary. Bill natřel stůl na žluto a uprostřed stolu namaloval veliký zelený trojlístek, stejně tak natřel i židle, a proto si jej Hope dobírala, že je Ir. Tento nábytek výrazně zvýšil úroveň jejich bydlení. Tyto na hrubo zhotovené židle se nehodily k odpočinku. Bill byl při svém dvojím zaměstnání během dne a svých pastoračních povinnostech večer často velice unaven a přál si, aby se někdy mohl narovnat na polštářku pohovky s opěradly s podpěrou pro nohy, a tak si odpočinout při četbě Bible.
Bude-li Hope pracovat, uvažoval Bill, snad si bude moci, konec konců, koupit takový pohodlný kus nábytku. Tak tedy spolu zajeli na druhou stranu řeky do Louisville, do obchodu s čalouněným skládacím nábytkem, aby si pořídili křeslo. Naskytlo se jim Morrisovo křeslo, jehož cena byla pouze 16,98 dolarů. To jim nepřipadalo nad jejich možnosti. V očekávání nových zážitků Bill zaplatil zálohu ve výši 3 dolarů a přijel domů s nádherným, zeleným Morrisovým křeslem. Postavili ho do kouta v ložnici. Bill se okamžitě pohodlně uvelebil do měkkého sametu křesla a vtáhl do nosu příjemnou vůni nového výrobku. Jediné slovo, kterým byl schopen vyjádřit svůj pocit, bylo: nebe.
Toto Morrisovo křeslo bylo doposud největším přepychem, který Bill vlastnil. Poté, co celý den chodil po trase vysokého napětí, a po večerním kázání, které trvalo téměř do půlnoci, Morrisovo křeslo uvítalo jeho unavené svaly ve svých polštářcích. Během následujícího měsíce se častokrát stalo, že Bill usnul v křesle se svou otevřenou Biblí ležící v jeho klíně. Hope jej pak s láskou vybízela, aby vstal, a uložila jej do postele.
Ale jeho příjmy brzy začaly dělat problémy, s nimiž Bill nepočítal. Na základě smlouvy se zavázal splácet svůj dluh po dolaru týdně. Skutečnost ale ukázala, že to byly právě peníze, které nezbytně potřeboval na jiné účely. A když tak ubíhal týden za týdnem, splátka ve výši jednoho dolaru způsobila problém v jeho nejistém rozpočtu. V sedmém týdnu Bill poprvé nezaplatil svoji splátku. Prostě ten dolar neměl. Další týden se jeho situace nezměnila. Když Bill nezaplatil potřetí za sebou, byl telefonicky upozorněn leasingovou společností. Bill se s těžkým srdcem omluvil a navrhl, aby si křeslo vzali zpět.
Několik dnů poté, když se Bill vrátil z práce, kuchyně byla plná příjemné vůně jeho oblíbeného třešňového koláče. Po večeři si vzal dva kousky koláče a polil si je čirokovou melasou. Pak si dobíral Hope: „Proč jsi ke mně dnes tak milá?“
Její úsměv prozrazoval, jako kdyby něco v sobě tajila. „Bille, ten kluk od sousedů dneska přinesl červy. Co říkáš, nepůjdeme si na chvíli k řece zarybařit?“
To zarazilo Billa úplně, protože Hope neměla pro rybaření velké pochopení. „Pojďme se nejdříve posadit do vedlejší místnosti, já si tam dojím ten třešňový koláč.“
„Ne, Bille, pojďme nejdřív na ryby.“ V jejích slovech bylo možno vycítit úpěnlivou prosbu.
„Miláčku, co se ti dnes stalo?“
Hope řekla: „Nic,“ ale v jejích očích se objevily slzy.
Bill už tušil, oč jde, a tak řekl: „Pojďme nejdřív do ložnice.“ Když sklonila hlavu, Bill věděl, co se stalo. Objal ji rukou a společně vešli dveřmi do ložnice. Morrisovo křeslo bylo pryč.
Hope spočinula hlavou na Billově hrudi a zavzlykala: „Ó, Bille, chtěla jsem, aby ti ho nechali. Velice jsem se o to snažila.“
Bill ji něžně objal. „Vím, miláčku. To není tvoje vina. Nemohli jsme tomu zabránit. Ale jednou se všechno změní. Jednou nám to Bůh umožní a budeme mít hezké křeslo.“
Hlavu měla položenou tak, že se mohla dívat do manželových očí, ve kterých se zračil opět klid. „Doufám, že ano, Bille.“
Navzdory nevyhnutelnému strádání následkem chudoby, Bill a Hope Branhamovi žili spolu šťastně. Vážili si jeden druhého a jejich bezmezná láska byla schopna vyrovnat všechny nerovnosti na cestě jejich života. V prosinci 1934 Hope otěhotněla. Oba byli vzrušeni myšlenkou, že budou mít dítě. Jelikož Bill byl irského původu a Hope německého, dobíral si Hope tím, že jí říkal: „Jestli to bude chlapeček, pak mu dáme jméno Heinrick Michael.“
Hope zalapala po dechu. „Bille, to zní hrozně.“
13. září 1935 Hope porodila. Měla těžký porod a málem při něm přišla o život. Bill nachodil po podlaze čekárny v nemocnici mnoho mil. Ve tři odpoledne se ozval dětský pláč. Když to Bill uslyšel, zvolal: „Děkuji ti, Pane! Je to chlapec a bude se jmenovat Billy Paul.“
Během několika minut z porodního sálu vyšel lékař, který řekl: „Kazateli Branhame, mohl bych vám vystavit účet za opotřebení našeho linolea, ale stálo to určitě za to. Máte syna.“
Když se Bill ujistil, že s jeho manželkou je už vše v pořádku, nemohl se ubránit tomu, aby si zavtipkoval: „Miláčku, změnil jsem svůj názor. Myslím si, že jméno Heinrick Michael se nehodí. Jelikož se narodil 13. v pátek, dáme mu jméno Jinx.“
Hope se usmála. „Bille, chci, aby se jmenoval po svém otci.“
„Bude se tedy jmenovat po svém otci a rovněž po velikém apoštolu, svatém Pavlu. Dáme mu tedy jméno Billy Paul.“
V říjnu roku 1935 v novinách halasně oznamovali zprávy o Mussoliniho nepředvídaném vpádu do Etiopie. Itálie se svou moderní výzbrojí si podrobila velice rychle tuto zaostalou zemi a rozdrtila celý etiopský odboj. Evropa vyjádřila svoji nevoli vůči tomuto vpádu a okamžitě na Itálii uvalila ekonomické sankce.
Bill dychtivě a se zájmem četl noviny. Nerozuměl, jaká to byla zvláštní síla, která mu dovolila nahlédnout do budoucnosti, ale ať to bylo cokoliv, události, které takto spatřil, se vždy uskutečnily. Znovu jej zaměstnávala otázka, v jaké míře může dar pocházet od ďábla, jak mu to důrazně dokazoval jeden přítel, kazatel. Bill tím byl zmaten.
Jednou v neděli po skončení bohoslužby Bill potají zaslechl Walta Johnsona, když řekl: „Měli jste včera v noci slyšet ty fanatiky.“
Bill vstoupil do rozhovoru. „Co tím míníš, bratře Walte?“
Walt žvýkal kousek pomerančové kůry, měl problémy s trávením. „To jsou letniční, Bille. Nikdy jsi něco takového neviděl; oni skáčou sem a tam a válejí se po podlaze. A říkají, že pokud nebudeš mluvit v nějakém nesrozumitelném jazyku, nejsi spasen.“
„Kde to bylo?“
„Ve stanovém shromáždění v Louisville. Ta skupina se jmenuje Dům Davidův. A těmto bohoslužbám říkají Škola proroků, samozřejmě jsou to barevní lidé.“
„Ó, tím se to dá vysvětlit,“ řekl Bill, uvědomoval si, jak fanatickým způsobem někteří barevní lidé vyjadřují své náboženské učení.
„Bylo tam rovněž hodně bílých.“
„Opravdu? Chovali se také tak?“
„Ano.“
„To je legrační. Divím se, že se bílí lidé dali do takových nesmyslů zatáhnout,“ zavrtěl Bill hlavou. „No, myslím si, že bychom se tomu měli podívat na kloub.“
Tato zpráva probudila Billovu zvědavost natolik, že v pondělí večer jel na druhou stranu řeky do Louisville, aby si to ověřil. I když nespatřil nikoho se válet po zemi, dav byl skutečně plný zanícení ohledně něčeho, co mu připadalo jako zvláštnost v jejich učení.
Během bohoslužby povstal nějaký muž ve středním věku, nezvyklého zevnějšku, aby vydal svědectví. Billovi se při tom vybavil prorok Starého zákona s šedivými vlasy po ramena a kadeřavým plnovousem, pohybujícím se po jeho hrudi. Jeho svědectví bylo stejně tak zarážející, jako jeho zjev. Představil se jako John Ryan z Dowagiacu, z Michiganu. Řekl, že Pán mu nařídil, aby šel do Louisville, v Kentucky a vydal v tomto shromáždění svědectví. Hovořil o Boží moci a ohni Letnic, o křtu Duchem svatým. Jeho svědectví mělo v sobě tolik energie a přesvědčení, že se Bill rozhodl, že se s tímto zvláštním mužem musí seznámit.
Po skončení bohoslužby si spolu dlouho povídali. John Ryan řekl, že ve svém mládí byl akrobatem v cirkuse. Po dlouhá léta patřil ke Katolické církvi, ale potom, když své srdce odevzdal Ježíši Kristu, stal se letničním, a teď že cestuje, jak jej vede Pán, a kamkoliv přijede, vydává svědectví o Boží moci.
Bill se mu svěřil o svém sedmidílném vidění, které spatřil v červnu 1933. Když se John Ryan dozvěděl, že první část předvídala invazi Mussoliniho do Etiopie, Ryan mohl jen stěží potlačit svůj obdiv a požádal ho, aby si mohli o tom později promluvit. To Billovi vyhovovalo, a tak pozval toho starého muže do svého domu na noc.
Ráno seděli spolu dlouho u kuchyňského stolu, zatímco Bill se s ním dělil o některé ze svých zvláštních zkušeností. V rozhovoru s tímto příchozím cítil mnohem více svobody než v rozhovorech s kazateli, které znal po celá léta.
John Ryan povzbudil Billa, aby věnoval patřičnou pozornost těmto viděním a podotknul, že ona mohou být Božím hlasem, který k němu promlouvá. Potom začal mluvit o něčem, co nazval „letniční zkušeností,“ o níž řekl, že byla a je Boží mocí, dynamikou a živou silou v životě křesťana. Bill nebyl schopen tomu všemu porozumět. Tento muž používal neobvyklých termínů, jako „křest Duchem svatým,“ „mluvení v jazycích“ a „vykládaní jazyků“. Ale jedna věc byla zřejmá: John Ryan rozhodně věřil tomu, co říkal. Když něco mluvil, byl tím inspirován. Najednou pozvedl ruce a začal drmolit nějakým neznámým jazykem. Za chvíli se zastavil. Potom chodil okolo stolu, položil ruku na Billovo rameno a řekl: „Bratře Bille, zde je výklad. Ty jsi teď ještě mladík. Je v tobě ještě hodně mládí. Ale jednou se to všechno ustálí a všemohoucí Bůh tě použije k probuzení národů.“