V průběhu jara a léta 1958 pořádal William Branham uzdravovací kampaně počínaje Chattanoogou v Tennessee až k Bangoru v Maine. Ačkoliv se většina jeho kázání stále soustředila na otázku budování víry pro uzdravení, dotýkal se rovněž jiných témat. V roce 1958 kázal nejméně sedmkrát o královně ze Sáby, a to na základě textu Matouše 12:42: Královna jihu povstane na soudu s tímto pokolením a odsoudí je, neboť přijela z kraje světa, aby slyšela Šalomounovu moudrost, ale hle, zde je více než Šalomoun. Ježíš samozřejmě pojednával sám o sobě jako o osobě, která byla větší než Šalomoun. Bill zdůraznil, že ten stejný Ježíš Kristus byl zde v jeho shromážděních každý večer, rozpoznával tajemství srdcí a uzdravoval nemocné, konal mocné divy, právě tak, jak to činil, když se procházel tady na zemi před téměř dvěma tisíci lety.
Ačkoliv jej kampaně uzdravení vírou zaměstnávaly, přesto i v roce 1958 si našel čas, aby pronesl víc než tucet kázání v Branhamově modlitebně. V posledním zářijovém víkendu měl několik kázání, která roznítila spory víc než všechna ostatní, která až do této doby kázal. V sobotu večer 27. září kázal na téma „Proč nejsme denominací?“ Poukázal na to, že Ježíš nikdy nezaložil nějakou školu nebo neutvořil denominaci. Křesťanská organizace má svůj počátek v roce 325 po Kristu, když římský císař Konstantin zorganizoval Římskokatolickou církev. Zjevení 17 hovoří o velké smilnici, matce nevěstek, která vládne tímto světem z vrcholku sedmi pahorků. Řím byl založen na sedmi pahorcích. Katolická církev si zvolila jako hlavní stan Řím a je jedinou institucí, která se hodí k tomuto popisu. Avšak Římskokatolická církev není ve svých bludech sama. Bill zdůraznil, jak Bible říká, že ona byla matkou smilnic. První křesťanská organizace se stala matkou a ta matka má dcery, tyto dcery jsou ostatní křesťanské denominace a každá z nich si osvojila v takové nebo jiné formě nepoddajnost jejich mateřského, organizačního systému.
Základní chybou v každé denominaci je nepoddajnost, která vytváří bariéry. Jakmile nějaká skupina napíše své vyznání víry, nějaké stanovy, zmrazí zjevení Božího Ducha. Bible je dokonalá, ale lidské porozumění Bible nikoliv. Jestliže Bůh dává hlubší porozumění, lidé, kteří jsou připoutáni k denominačnímu vyznání víry, to nemohou přijmout. Hierarchie vůdcovství uvnitř každé denominace vzdoruje Duchu zjevení stejně tak jako každý člověk, který se snaží obhajovat svou vlastní pozici uvnitř této hierarchie a současného pohodlného stavu.
Příští den ráno kázal na téma „Křest Duchem svatým“. K tomuto tématu přistoupil jiným způsobem, než to dělali jeho současníci. Přečetl z epištoly Efezským 1:4−6:
Poněvadž nás v něm vyvolil před založením světa, abychom před jeho tváří byli svatí a bezúhonní v lásce.
Podle zalíbení své vůle nás předurčil k přijetí za své syny skrze Ježíše Krista, ke chvále slávy své milosti, kterou nás poctil v tom milovaném.
„Kdo to udělal? On! Před založením světa nás učinil přijatelnými v přítomnosti Jeho milosti. Já s tím nemám nic společného. Byl jsem hříšníkem narozeným v rodině opilců. Vyrůstal jsem sedě na sudu whisky, a přesto Duch svatý ke mně přišel, když mi bylo sedm let, a řekl: ‚Neochutnej z toho ani jedinou kapku, nevykuř ani jednu cigaretu, nežvýkej tabák, ani si nezahrávej s děvčaty.‘ Co to bylo? Před založením světa mi byla seslána Otcova blahovůle ke kázání Evangelia a k vedení Jeho ovcí. Budiž navěky požehnáno Jeho velké jméno. Budu se tedy držet této Bible, když budu nad hladinou nebo když se budu potápět, když budu populární nebo nepopulární, jestli mě někdo miluje nebo ne.“
„Jestli mě metodista nebo baptista odmítne, na tom nezáleží. Chci dělat to, co se líbí Jemu. Dokonce letniční se ode mne odvracejí, protože nevěřím jejich nauce, že mluvení v jazycích je počátečním důkazem křtu Duchem svatým. Nevěřím, že mluvení jazyky tě činí naplněným Duchem svatým, stejně tak jako nevěřím, že žít v královském paláci z tebe dělá krále. Tak to není. Ty tam můžeš být obyčejným služebníkem. Rozumíš? Já věřím, že obdržíš Ducha svatého skrze prožití. Ne skrze intelektuální koncepci Písem, ale skrze prožití, o kterém víš pouze ty. Jestli se chceš ohledně toho ujistit, jestli jde o Ducha svatého nebo ne, pozoruj způsob života, kterým budeš následně žít. To ti napoví, jaký druh ducha do tebe vstoupil.“
V neděli večer 28. září 1958 Bill kázal na téma, jež nazval „Semeno hada“ — krátké poselství, které zaselo jednu z jeho nejpoučnějších, ale zároveň nejspornějších nauk. Svůj text vzal z 1. Mojžíšovy z 3. kapitoly.
Had pak byl nejchytřejší ze všech živočichů polních, kteréž učinil Hospodin Bůh. A ten řekl ženě: Takliž jest, že vám Bůh řekl: Nebudete jísti z každého stromu rajského?
I řekla žena hadu: Ovoce stromu rajských jíme;
Ale o ovoci stromu, kterýž jest uprostřed ráje, řekl Bůh: Nebudete ho jísti, aniž se ho dotknete, abyste nezemřeli.
I řekl had ženě: Nikoli nezemřete smrtí!
Ale ví Bůh, že v kterýkoli den z něho jísti budete, otevřou se oči vaše; a budete jako bohové, vědouce dobré i zlé.
Vidouc tedy žena, že dobrý jest strom k jídlu i příjemný očím, a k nabytí rozumnosti strom žádostivý, vzala z ovoce jeho a jedla; dala také i muži svému s sebou, a on jedl.
Tedy otevříny jsou oči obou dvou, a poznali, že jsou nazí; i navázali listí fíkového a nadělali sobě věníků.
Bill učil, že had na počátku nebyl vůbec plazem; spíše byl savcem. Bible ho nazývá šelmou. Had chodil vzpřímeně jako muž a fyzicky měl postavu podobnou člověku. Byl tak blízko člověku svou inteligencí, že mohl mluvit. Slovo „subtle“ znamená „mít pravé poznání principu života.“ v hebrejštině slovo lstivý, chytrý, bystrý a nahý, všechna pocházejí ze stejného kořene téhož slova. Zakázané ovoce uprostřed zahrady bylo tělesným poznáním lidské sexuality. Slovo uprostřed znamená střed. Když Eva s Adamem snědli ovoce, náhle poznali, že jsou nazí. To, co se vlastně přihodilo v Edenské zahradě, bylo, že se Eva dopustila cizoložství s hadem a otěhotněla jím. A pak ukázala Adamovi, co se naučila a okamžitě počala druhé dítě, tentokrát Adamovo. Za devět měsíců se narodila dvojčata: Kain, jenž byl semenem hada, a Abel, jenž byl semenem Adama.
Ačkoliv toto vysvětlení vypadá jako radikální odchylka od křesťanské tradice, není to však odchylka od Bible nebo dokonce od obyčejného zdravého rozumu. První hřích lidského rodu je pozvednut z kategorie mýtů a legend a je striktně umístěn do reality lidské genetiky. Na základě tohoto výkladu se události o pádu člověka nezakládaly na nějaké svévolnosti jako například zakousnutí se do jablka z jednoho jabloňového stromu uprostřed stovek dalších jabloní. To se zakládalo na cizoložství, na aktu, který se v Božích očích nikdy nepřestal považovat za hřích. A proto Bůh řekl Evě: Velice rozmnožím tvé bolesti a tvá početí; s bolestí budeš rodit děti…1Genesis 3:16 Soud, který Bůh Evě uložil, měl přímou vazbu s jejím hříchem. Bill řekl: „Jestliže jedení jablka způsobí, že žena si uvědomí svoji nahotu, měli bychom jim tedy podávat jablka.“
Když Bůh potrestal hada za jeho podíl na lidském pádu, Bůh řekl: „Za to, cos udělal, budeš zlořečený mezi vším dobytkem i divokými zvířaty. Po všechny dny svého života polezeš po břiše a žrát budeš prach.“2Genesis 3:14 Proč se Bůh zmínil o dobytku, když proklel hada? Bůh zařadil hada mezi savce, jako krávy, lvy a opice. A pak jeho podobu změnil — ze savce s nohama na hada bez nohou. A proto antropologové nemohou nikdy najít ten „scházející článek“ mezi člověkem a opicí. Ten původní had je právě tímto „scházejícím článkem“, ale Bůh změnil tento druh tak úplně, že už nemůže být více geneticky spojen s člověkem. A přesto povaha toho zvířete přetrvává.
Pak Bůh řekl hadovi: Položím nepřátelství mezi tebou a ženou i mezi tvým a jejím semenem.3Genesis 3:15 Had měl fyzické semeno a tím semenem byl Kain a jeho potomci. Podívejte se na Kainovy vlastnosti. Byl stejně nábožný jako jeho bratr Abel. Oba tito muži stavěli oltáře, aby mohli uctívat Boha. Kain, jemuž scházelo zjevení pravé povahy hříchu, obětoval na svém oltáři ovoce, zatímco Abel, který měl zjevení o pravé povaze hříchu, obětoval krev. Bůh Abelovu oběť přijal, ale Kainovu odmítl. A to rozzlobilo Kaina natolik, že svého bratra zabil. Vražda není Božím atributem, ale je atributem ďáblovým. A takto satan vstříkl zlo do Božího plánu. Zlo bylo geneticky zavedeno do lidské povahy kombinací genů první ženy s geny zvířete, toho původního hada. Výsledkem byla zvířecí povaha jejich potomstva, která se rozmnožovala napříč dějinami a mísila se s řídnoucími geny Adamovými; přinášela závist, nenávist, slepý fanatismus a každou jinou bolestivou známou lidskému rodu vlastnost, přinášející na zemi nespočetná utrpení.
Bill zdůraznil, že Bůh v tom, že dovolil, aby se něco takového stalo, měl cíl. Předtím, než se objevil vesmír, existoval „JÁ JSEM“. On ještě nebyl Bohem, protože Bůh je objektem uctívání, a ještě nebylo naživu nic, co by mohlo tu velikou Bytost uctívat. Ten „JÁ JSEM“ měl jisté atributy, které chtěl vyjádřit. Například On byl Spasitel, ale nebylo tady pro Něj nic ztraceno, co by mohl zachránit. A jelikož byla jeho povaha naprosto dokonalá, nemohl bezprostředně stvořit nějaké zlo. A proto, když stvořil svět, dal prvnímu muži a ženě schopnost zvolit si svou vlastní stezku, s vědomím, že oni padnou. A pak se mohl vyjádřit jako Spasitel, což udělal ve formě Ježíše Krista. Bill se rétoricky zeptal: „Kdo přišel dřív, Spasitel nebo hříšník? Nejdříve přišel Spasitel. Kdo je mocnější, Spasitel nebo hříšník? Jestliže Spasitel může sejmout hřích, pak On je ten mocnější.“
Na konci svého kázání řekl: „Kazatelé a bratři, prosím, neciťte se uraženi kvůli tomu, že jsem tuto věc přednesl tak tvrdě, jak jsem jen mohl. To je naše modlitebna, a to je věc, kterou my obhajujeme. A my to chceme opřít o Slovo a pomocí toho zatřást s lidmi. A tak jestli se někdy vzdálíme od linie, chceme se vrátit zpět a říci: ‚Ty jsi to věděl lépe.‘“
„Máme ještě mnohem více věcí, kterými bychom se mohli podělit; a někdy bychom se k nim chtěli dostat. Věříme v křest ve jménu Pána Ježíše Krista. Věříme v umývání nohou. Věříme ve Večeři Páně. Věříme v druhý příchod Kristův — ne pouze jako jeho duchovní příchod, ale viditelný, ve fyzickém těle Pána Ježíše, opětovný příchod ve slávě. Věříme ve fyzické vzkříšení z mrtvých a obdržení nového těla. Věříme v nesmrtelnost duše. Věříme pouze v jednu formu věčného života, a to je život, který obdržíš od Krista Ježíše; a proto nevěříme ve věčný trest. Věříme v doslovné peklo, hořící oheň a síru, ale nevěříme, že lidé tam budou trpět na věčnost. Mohou trpět milióny let; nevím, jak dlouho, ale nemohou hořet celou věčnost. Pokud ano, pak by i oni měli věčný život. A tak vidíte, je zde tolik věcí, které bychom potřebovali vyučovat, ale dostaneme se k tomu později, pokud bude Pán chtít.“
V listopadu 1958 nabalil William Branham svou dodávku a zamířil do Kalifornie. Meda s tří a půlletým Josefem cestovala spolu s ním. Miner Arganbright, (který bydlel v městě La Crescenta v Kalifornii, poblíž Los Angeles), uspořádal pro Billa po jednom večeru kázání v různých církvích v okolí Los Angeles. Ale Arganbright na něj v Jižní Kalifornii nečekal. Odjel do Tulsy v Oklahomě, aby se zúčastnil konference Obchodníků plného evangelia (FGBMF). Bill se měl setkat se svým přítelem v Oklahomě, aby pak mohli cestovat společně do Kalifornie.
Bill přijel do Tulsy v sobotu odpoledne a ubytoval se v hotelu. Miner ho pozval později toho večera na banket FGBMF. Bill šel, protože toužil slyšet kázat Orala Robertse. Před obědem Roberts kázal o duchovním bohatství života, který Ježíš zaslíbil dát svým věřícím. Když Ježíš řekl rybářům, aby spustili své sítě, vytáhli takovou spoustu ryb, že sítě nebyly schopny tyto ryby pojmout.4Jan 10:10; Lukáš 5:1−11 Roberts řekl: „Je zde hojnost všeho pro každého v Kristu Ježíši.“
Po večeři Démos Shakarian, president FGBMF, řekl: „Cítím se být veden, abych požádal Williama Branhama, aby přinesl poslední poselství dnes večer.“ Toto oznámení zastihlo Billa nepřipraveného. Před večeří mu Miner představil mnohé z těchto lidí. Bill si uvědomoval, že mnozí z nich jsou milionáři a mnozí dokonce multimilionáři. Čím on ještě může obohatit jejich životy? Ve svém jednoduchém a pokorném způsobu kázal základní pravdy Evangelia s takovým přesvědčením, že tucty lidí odevzdaly své životy Ježíši Kristu. Pak jej Démos Shakarian požádal o modlitbu za nemocné. Některé lidské problémy postihují rovněž bohaté lidi stejně tak jako všechny ostatní. George Gardner vydělal své jmění prodejem automobilů značky Oldsmobile. Létal v letadle, byl to jeho koníček, a jednou havaroval. Zlomil si nohy a poškodil kolena natolik, že nyní mohl chodit pouze strnule. Poté, co se za něj Bill v Ježíšově jménu pomodlil, Gardner mohl chodit tak lehce jako před nehodou. Byla tam také jedna žena, která měla artritidu; seděla shrbena v zádech se svými horními končetinami přivázanými ke svému tělu. Najednou pocítila, jak se záda uvolnila a paže byly rozvázány. Padla na kolena, zatleskala rukama a velebila Boha tak horlivě, že si toho všichni kolem ní museli všimnout. V tento večer se houf milionářů dozvěděl, čím jsou opravdová bohatství. Největší bohatství může být nalezeno v Evangeliu Ježíše Krista.
Když Bill opouštěl banket, jistá bohatě oblečená žena jej uchopila za ruku, a řekla: „Bratře Branhame, tvé kázání hluboce pohnulo mým srdcem. Předtím jsem si myslela, že jsem byla křesťankou, ale teď vidím, co mi scházelo. Od nynějška toužím sloužit Pánu Ježíši.“
„Děkuji,“ odpověděl Bill, cítil se velice zkroušeně.
Z Tulsy v Oklahomě cestoval do Jižní Kalifornie. Když přijeli do La Crescenta, místo toho, aby šel spolu s manželkou do motelu, ubytovali se v domě Minera Arganbrighta. Každý večer Bill kázal v různých církvích v okolí Los Angeles.
Jednou večer kázal u pastora Smitha v církvi Pisgah Bible. Veliká posluchárna Pisgah byla přeplněná a několik stovek lidí stálo venku a poslouchali otevřenými okny. Po Billově kázání vedl pastor Smith své shromáždění v několika písních, tak aby si Bill mohl krátce odpočinout před zahájením modlitby za nemocné. Toho večera se staly dvě věci, které Bill ještě nikdy ve svém životě nezažil. Ve shromáždění zpívalo několik tisíc lidí, ale Bill slyšel ještě jiný pěvecký sbor, který se ozýval někde shora. Se zvědavostí vystoupil po schodišti, aby se podíval, kdo to zpívá v tom chóru. Ale tam žádný pěvecký sbor nebyl. To místo bylo přeplněno shromážděnými. Ty hlasy, které slyšel, pocházely jako z nějaké vyšší oblasti. Bill pozorně naslouchal. Ano, mohl zcela určitě slyšet dva sbory. Hlasy jednoho sboru pocházely zezdola a byly to hlasy několika tisíc lidí zpívajících v lavicích; byly to mužské a ženské hlasy, některé byly čisté, jiné falešné. Ale ty hlasy druhého pěveckého sboru přicházely odněkud z vyššího patra, z podkroví. Zněly jako stovky sopránových hlasů a zpívaly v dokonalé harmonii. Byla to nejlíbeznější hudba, jakou kdykoliv ve svém životě zaslechl.
Rozjařený Bill sestoupil po schodišti do přízemí. Shromáždění končilo svou píseň melodickým „amen“. Když nastalo ticho, jistý muž v zadní části budovy pronesl nějakých tucet slov v cizím jazyce. Ačkoliv Bill nikdy předtím nepřinesl výklad cizího jazyka, najednou věděl, co toto znamená. „Pastor se teď bude modlit modlitbou víry,“ ale bál se tato slova říci nahlas. Asi za minutu jej tato neznáma vlna inspirace zasáhla znovu, tentokrát tak silně, že si musel přidržet ústa, aby nepromluvil. Ale na tom stejně nezáleželo. I bez výkladu se pastor Smith začal modlit za nemocné. Bill se zdvořile postavil dozadu a dovolil pastorovi, aby se modlil modlitbou víry. Jak uvnitř tak zvenčí modlitebny Pisgah obdržely toho večera stovky lidí požehnání od Boha. Bill byl jedním z nich.
Jednoho rána, o několik dnů později, uslyšel Bill zvonit Arganbrightův telefon. Miner v té době v místnosti nebyl, a proto Bill šel a vzal telefon.
Hlas v telefonu měl mexický akcent: „Dobrý den, mohl bych mluvit s bratrem Branhamem, který tam pobývá?“
„Já jsem bratr Branham.“
„Díky Bohu! Jsem bratr Duponsta, jsem kazatelem pro Mexiko, ačkoliv žiji tady v La Crescentu. Mám čtyřměsíčního syna, který má rakovinu čelistí. Chirurg se ji pokoušel odstranit, ale teď rakovina zasáhla jeho jazyk. Ricky není schopen polykat. Můj lékař řekl, že jeho stav je beznadějný. Bratře Branhame, vím, že je pro tebe neobvyklé navštěvovat nemocnice a modlit se za někoho, když cestuješ, ale mohl by ses nade mnou smilovat a jen jednou jedinkrát to pro mne udělat?“
„Zůstaň na drátě. Seženu bratra Arganbrighta, abys mu mohl vysvětlit cestu do nemocnice.“
Když se Bill se seňorem Duponstou setkal, byl překvapen, že uviděl Mexičana, jehož pleť nebyla tmavší než jeho. Jeho manželka měla rovněž světlou pleť, ale to bylo přirozené, protože byla modrookou blondýnkou původem z Finska. Bill šel s nimi do nemocničního pokoje Rickyho. Byl již za celá ta léta modlitby za postižené, svědkem mnoha srdcervoucích případů, ale stav tohoto nemluvněte byl nejpolitováníhodnější, jaký kdy uviděl. Ricky ležel na zádech nahý, jen v plence. Modrá jizva se táhla skrze jeho čelist z jedné strany hrdla ke druhé, tam kde se chirurg pokoušel odstranit rakovinu. Černý jazyk vyčníval z úst, opuchlý, a tak veliký, že blokoval průchod vzduchu do plic, takže musel dýchat otvorem v jícnu. Kovová vložka, která byla jeho novým dýchacím otvorem, slabě pískala při každém nadechnutí. Ošetřovatelka pravidelně odsávala hlen z průduchu, aby zabránila jeho ucpání. Lékař přivázal ruce Rickyho do speciálních dlah, aby zabránil vytrhnutí této kovové trubičky připevněné k jeho průdušnici.
Seňor Duponsta se sklonil nad postýlkou, pohladil Rickyho po bříšku a řekl: „Tatínkův synáčku.“ Ricky poznal otcův hlas a snažil se zvednout své přivázané ruce. „Ricky, tatínek přivedl Bratra Branhama, aby se za tebe pomodlil.“
Billovo srdce v jeho hrudi tálo jako sníh. Pomyslel si: „Jestliže mě tento pohled skličuje, jak to asi působí na Všemohoucího Boha, který je zdrojem veškerého soucitu a slitování? Pane Ježíši, kdybys zde stál, co bys asi udělal?“
V té chvíli se stalo něco duchovního. Bill neslyšel slyšitelný hlas, ale v nitru, ve své duši uslyšel, jak Duch svatý říká: „Ty jsi kázal na Marka 11:23: ‚Řekni této hoře — dávám svou autoritu Církvi.‘ A teď očekávám a chci vidět, co ty s tím uděláš.“
Bill jemně uchopil Rickyho za ruku a řekl: „Pane Ježíši, vyslyš modlitbu svého služebníka. Vírou kladu krev Ježíše Krista mezi tohoto démona rakoviny a život tohoto dítěte. Z nějakého důvodu mu nepřišlo na mysl nic jiného, co by mohl říct.
Když Bill odcházel z pokoje, Rickyho otec běžel za ním a zastavil ho na chodbě: „Bratře Branhame, Pán mi položil na srdce, abych ti dal trochu peněz z desátku.“ Nabídl Billovi obálku.
„Ó, bratře, ne, ne,“ řekl Bill a zakroutil hlavou. „Nemohu od tebe vzít peníze, použij je na výdaje tvého syna v nemocnici.“
„Je to jenom 50 dolarů, a to má být dáno kazateli. Prosím, přijmi to.“
„No, jelikož jsem kazatel a ty jsi také kazatel, považuji to, že jsem to přijal, a já ti to vracím zpět.“
Duponsta neochotně dal peníze zpět do kapsy.
Ačkoliv se Bill pomodlil za Rickyho Duponstu pouze krátkou modlitbou, bylo to postačující. Za několik hodin po Billově odjezdu z nemocnice se Rickyho jazyk vrátil do normální velikosti. Druhý den lékař odstranil kovovou trubičku z jeho jícnu a provedl biopsii, a později potvrdil, že v Rickyho ústech nezůstaly žádné rakovinové buňky. Samozřejmě, že Rickyho otec zavolal Billovi a řekl mu o tomto zázraku. Ale pro seňora Duponstu to bylo málo; přijel se svou manželkou do domu Arganbrightových, aby osobně Billovi poděkoval.
Když přijel, Bill zrovna balil svou dodávku na zpáteční cestu domů. Seňor Duponsta prudce otevřel dveře svého auta, vyskočil a přiběhl k Billovi, jako kdyby si myslel, že Bill může do té doby odjet. Strhl klobouk z hlavy a řekl: „Bratře Branhame, Ricky se dnes vrátí z nemocnice.“
„Jsem za to vděčný,“ odpověděl Bill. „Bůh je tak milostivý.“
„Tady je ten desátek, který mi Pán nařídil, abych ti ho věnoval.“
„Bratře Duponsto, řekl jsem ti, abys těmito penězi uhradil výdaje v nemocnici.“
„Udělal jsem to — vlastně, chtěl jsem to udělat. Ale lékař řekl, že mu nedlužím ani cent, protože s uzdravením Rickyho nemá nic společného. Řekl, že je to nevysvětlitelný fenomén, že to je hříčka přírody. Ty a já víme, že je to něco jiného, a tak prosím, bratře Branhame, přijmi můj desátek.“ Držel v ruce těch 50 dolarů.
Bill si pomyslel: „Ó, nemohu, Pane, cítím, že to nemohu udělat.“ A pak si vzpomněl, jak Ježíš dovolil chudé vdově vhodit poslední minci do pokladnice v synagoze.5Lukáš 21:1−4; Marek 12:41−44 Ač neochotně, nakonec ty peníze přijal.
Když se vrátil do Jeffersonville a vyprávěl svému shromáždění o tom zázraku s Rickym Duponstou, řekl: „Mám teď desátek toho muže. Nevím přesně, co bych s ním měl udělat. Ale vím co; dám to někomu, kdo pracuje pro slávu Boží.“
Pak řekl: „Stíny padají. Kristus se zjevuje. A proto se zjevují znamení a zázraky. Církev (jako veliký satelit, měsíc) odráží světlo Jitřní hvězdy, když se ukazuje na horizontu s uzdravením na svých křídlech.6Petr 1:19; Malachiáš 4:2 Jestliže pouhé zrcadlení Jeho přítomnosti přináší uzdravení, od toho odzrcadlování, co bude, když přijde ve své osobě? Tato naše porušitelná těla budou proměněna a učiněna na podobenství Jeho oslaveného těla.7Filipenským 3:21 A až do toho dne jsme vděční za ten sluneční svit Jeho přítomnosti. Stejně jako hvězdy i já se vznáším na hradby slávy a budu tam sedět v očekávání na to, že přivítám Jeho příchod v této temné hodině.“