Vidění andělů

JEDNOHO ŘÍJNOVÉHO RÁNA roku 1962 se William Branham oblékl do montérek a zamýšlel, že si na příjezdové cestě umyje auto. Vzal si vědro a houbu a zrovna, když sáhl po klice předních dveří auta, vyšla z kuchyně Meda a byla značně rozčílena. Pověděla mu, že Josef provedl nějakou neplechu. Když dala průchod své nevoli, pověděla: „Bille, chci, abys mu nařezal.“

Bill položil vědro na zem a vešel do kuchyně, aby si se svým sedmiletým synem promluvil. Josef stál v kuchyni vedle stolu a poklepával po něm prsty, patrně byl nervózní. Bill odsunul židli od stolu, posadil se a napomenul ho, jak by se měl chovat a poslouchat maminku.

„Je mi to líto, tatínku,“ řekl Josef a objal Billa kolem krku a dal mu pusu. „Prosím tě, nebij mě.“

„No, dobře — v pořádku, Joe. Tentokrát ti to prošlo, ale už to nikdy nedělej.“

„Už to neudělám, tatínku, slibuji.“

Bill odešel najít Medu, aby jí mohl povědět, že se Josef omluvil.

Meda se zavřela v ložnici. Bill zaklepal na dveře, Meda otevřela a zeptala se: „Nařezals mu?“ Když jí vysvětlil, proč ne, odsekla: „On mi to také tak říká. A pak se vrátí a dělá si znovu po svém, a mě to rozčiluje.“

„Miláčku, ale on toho litoval, nemohl jsem mu nařezat.“

„To je proto, že s ním nejsi každý den jako já! Pořád nejsi doma!“ A bouchla mu před nosem dveřmi a zamkla se.

„Myslím, že to tak ve skutečnosti nemyslela,“ pomyslel si Bill a přitom si uvědomil, jak jemnou ženou Meda je. Během těch dvaceti let, co byli spolu, mu Meda nikdy neřekla křivé slovo. V poslední době byla nějak nervózní. Poté, co překročila věk 43 let, Bill přemýšlel, jestli její nervozita nepramení z hormonální změny způsobené menopauzou.

Vynesl vědro na dvůr, naplnil je mýdlovou vodou a drhnul nalepený hmyz na přední části své dodávky. Když umýval kapotu, uslyšel nějaký hlas, který říkal: „Jdi za Medou a přečti jí 4. Mojžíšovu 12. kapitolu.“ Rozhlédl se kolem. Na dvorku nebyl nikdo kromě něj. Pomyslel si, že to byla asi představa, a tak se vrátil ke své práci. A tu znovu uslyšel nějaký hlas, který říkal: „Jdi za ní a přečti jí 4. Mojžíšovu 12.“ Zamyslel se a pak znovu pokračoval v umývání kapoty, ale teď začala být jeho mysl bdělá na všechno, co se kolem něj dělo. Když potřetí uslyšel, jak tento hlas opakuje příkaz, připadalo mu, jako kdyby to přicházelo odněkud shora z blízkého stromu vedle jeho domu.

Odložil tedy houbu na kapotu, vešel dovnitř, vzal do ruky Bibli a přečetl si 12. kapitolu 4. Mojžíšové. Tam stálo, co se přihodilo Miriam, když kritizovala Mojžíše za to, že si vzal etiopskou ženu. Její kritika vůči Mojžíšovi natolik rozhněvala Hospodina, že dovolil satanovi, aby Miriam ranil malomocenstvím. Když se Mojžíš za svou sestru pomodlil, Hospodin ji po sedmi dnech uzdravil.

Bill tedy vzal svou Bibli a prošel chodbou ke dveřím ložnice. Uslyšel zvuk šicího stroje. Když uchopil kliku, dveře byly stále zamčeny. Zaklepal tedy a zavolal: „Medo!“

„Co po mně chceš?“ odsekla Meda nevrle.

„Miláčku, pusť mě dovnitř, mám pro tebe slovo od Pána.“

Uslyšel zvuk otáčejícího se klíče, ale dveře zůstaly zavřeny. Bill chvíli čekal, pak otevřel dveře a vešel do pokoje. Jeho žena seděla u šicího stroje a zrovna vtahovala látku pod jehlu. „Medo, ty víš, že tě miluji, ale Bohu se nelíbilo, že jsi mi něco takového řekla. Když jsem myl auto, řekl mi, abych ti přečetl 4. Mojžíšovu 12. kapitolu.“ Podal jí svou Bibli a ona přečetla tuto kapitolu nahlas. Tato přísná řeč ji zarazila. Popravdě řečeno, byli zděšeni oba. Okamžitě se omluvila a společně poklekli a poprosili Boha, aby jim byl milostiv.

O dva dny později Meda pocítila bolest v boku. Když se o tom zmínila svému muži, vzal její pravou ruku do své levé dlaně a skrze svůj zvláštní dar jí sdělil, že má na levém vaječníku cistu — tu, kterou poprvé odhalil v roce 1949 — ale teď byla vibrace znatelně silnější než předtím. Jelikož bolest přetrvávala, navštívila svého lékaře. On ji poslal k ženskému lékaři do Louisville, který potvrdil Billovu diagnózu. Lékařské testy ukazovaly, že Meda má na levém vaječníku cistu velikosti vlašského ořechu. V tomto stádiu z toho gynekolog nebyl nějak moc znepokojený. Cista je velice obecný pojem pro uzavřený váček s obsahem tekutiny nebo nějaké hustší substance. Cisty většinou bývají neškodné. Někdy se cista může infikovat a působit problémy a někdy se může změnit ve zhoubný nádor. Gynekolog Medě doporučil, aby několik měsíců počkala a že uvidí, jak se to bude dál vyvíjet. Může se stát, že to i samo zmizí.

RÁNO 14. ŘÍJNA 1962 William Branham kázal „Postavu dokonalého muže“; svůj námět vzal z epištoly k Efezským 4:11−15 a dal to do spojitosti s osmi vlastnostmi dobrého charakteru, o kterém se zmiňuje Petr v 2. epištole 1:1−8: víra, ctnost, poznání, zdrženlivost, trpělivost, pobožnost, bratrská láska a láska. Tento odstavec Písma, jako i mnohé další, má složený význam. Obvykle znamená, že všichni křesťané by měli tyto ctnosti vlastnit. Při hlubším náhledu to znamená, že Ježíš Kristus je dokonalým Mužem a tyto ctnosti jsou vlastnostmi Jeho charakteru. Když Ježíš umřel a vstal z mrtvých, poslal zpět svého Ducha do své církve, která je teď Jeho tělem na zemi. On začal zdokonalovat své tělo skrze sedm církevních věků, počínaje 1. církevním věkem, kdy byla ustanovena víra v Jeho Slovo, a ve 2. věku postoupil dál s důrazem na ctnost, a tak dále. Bill to znázorňoval na tabuli tak, že nakreslil pyramidu s osmi stupni. Ten nejnižší byl označen jako víra, ten další byl označen jako ctnost, a tak dále a pokračoval směrem nahoru, dokud se nedostal k sedmému stupni, který označil jako bratrská láska. Na svém výkresu nechal prostor mezi horní plochou sedmého stupně a trojúhelníkovým vrcholovým kamenem. Ten vrcholový kámen byl označen jako láska. Ten vrcholový kámen znázorňuje samotného Ježíše Krista, Hlavu církve, která se sjednotí se svým tělem v době vytržení.

Pak Bill hovořil o velké pyramidě v Egyptě, která byla modelem pro všechny ostatní menší pyramidy v jejím okolí. Na rozdíl od těchto menších pyramid, v té velké pyramidě nikdy nebyl pohřben žádný král. Enoch, který byl prorokem, postavil velkou pyramidu, aby znázornil napříč věky, že Bůh pošle jednoho dne Vykupitele a Krále. To se stalo při příchodu Ježíše Krista. V samotném středu velké pyramidy se nachází královská komora a je stejně prázdná jako za dne, kdy byla dostavěna. Znázorňuje Ježíšův prázdný hrob o velikonočním ránu. Velká pyramida je na svém vrcholu plochá. Nebyl na ni nikdy vložen vrcholový kámen. Tento vrcholový kámen byl nějakým způsobem v průběhu stavby zavržen. O tomto kameni mluví král David a později Davida také cituje Ježíš: „Kámen, kterýž zavrhli stavitelé, učiněn jest v hlavu úhelní. Od Hospodina stalo se to, a jest divné před očima našima.“^{1Žalm 118:22, 23 (BK); Matouš 21:42; Marek 12:10; Lukáš 20:17} Poznamenal, že pyramida je jediná stavba svého druhu, ve které základní a vrcholový kámen mají stejný tvar a znázorňuji Ježíše, který zároveň založil a také dokončí svou církev.

V LISTOPADU 1962 hlavní daňový úřad, který Billa tolik let štval jako pes, našel nakonec řešení. Pan Orbison, Billův obhájce, mu telefonoval a řekl mu, že Úřad státního daňového příjmu navrhuje kompromis. Bill odjel do kanceláře svého advokáta, aby si vyslechl vládní návrh. To, co uslyšel, ho vyděsilo téměř k smrti. Advokát IRS se nechal slyšet, že se vláda rozhodla, že se spokojí s 15 000 dolary daní se zpětnou platností plus dalších 10 000 ve formě penále a navíc k tomuto ještě dalších 15 000 dolarů za advokátské služby. Celkový Billův dluh by tudíž obnášel 40 000 dolarů!

„Můžete mě klidně zastřelit a bude to vyřešeno!“ Bill řekl: „Mám v bance jenom 75 dolarů. Odkud bych měl vzít 40 000? Nemohu si to ani půjčit, protože nemám žádný majetek, kterým bych to mohl zastavit. A i kdybych si mohl tyto peníze půjčit, jak bych je pak splácel? Můj příjem činí 100 dolarů týdně. Ne, nemohu s něčím takovým souhlasit. Kdybych ty peníze měl, pak bych to milerád zaplatil. Ale já ty peníze prostě nemám. Proč mě neobžalují, pokud jsem byl shledán vinen? Snažili se o to celé roky, ale nemohli k tomu najít důvod. Ne, já to nezaplatím, dokud mi nedokážou, že tyto daně dlužím.“

Pan Orbison odešel s Billem do vedlejšího pokoje a konzultoval s ním tuto věc soukromě: „Bratře Branhame, pokud nepřistoupíme na jejich návrh, pak to opravdu dají k soudu a IRS prohlásí, že všechny peníze, které lidé věnovali na tvé kampaně, se staly tvým osobním příjmem ve chvíli, kdy jsi ty šeky podepsal. Samozřejmě, že jsme schopni dokázat, že každý dolar šel do banky na účet Branhamovy modlitebny a byl použit na výdaje spojené s kampaněmi a na jiné legitimní církevní výdaje; a protože ty jsi z těch peněz neměl žádný osobní prospěch, máme 99 procentní šanci toto soudní řízení vyhrát. Ale když dokážeme, že to nebyly vyžádané příspěvky, IRS bude možná požadovat nějaký druh zdanění za dary. Takový případ by se mohl myslitelně táhnout dalších pět let a správní výdaje by tě stály víc než 25 000, které ti navrhují jako vyrovnání. Kromě toho 25 000 je mnohem méně než těch 355 000, které požadovali.“

„A co s dobrou pověstí mého jména? Neměl bych zvážit i tuto hodnotu?“

„Bratře Branhame, vládní obhájci nenašli nic špatného, co by ti mohli připsat. Tvůj život byl příkladný. Ale jakmile se tato věc dostane k soudu, pak to noviny otisknou na titulních stránkách a budou se snažit tvou reputaci pošpinit. A až soudní řízení skončí a bude shledáno, že jsi byl nevinný, napíšou o tom krátkou zprávu v malém článku na 12. straně. A většina lidí se ani o tvém osvobozujícím rozsudku nedozví. Tvá poškozená pověst bude skutečností. Doporučuji ti tedy, abys jejich nabídku přijal.“

Bill odcházel z úřadu svého advokáta nepřesvědčen. Když se vrátil domů, řekl manželce: „Umyj děti a sbal jim všechny věci; odjíždíme. Do konce života se stanu tulákem; dokud nebudu schopen zaplatit tyto vládní peníze, které jim stejně nedlužím.“

Meda čekala, až se její manžel uklidní. Pak přistoupila ke křeslu, ve kterém seděl, položila mu ruku na rameno a jemně se zeptala: „Pomůže ti, když utečeš?“

„Medo, připadá mi, že je všechno převráceno naruby. Celý svůj život jsem věnoval vyučování lidí, aby platili daně a žili počestně a slušně. Proč si vláda vzala na mušku zrovna mě?“

„Bille, poprosil jsi už Boha, jaká je ohledně tohoto vládního návrhu Jeho vůle?“

„No dobrá,“ odpověděl znechuceně, „myslím, že bych se za to měl nejdřív pomodlit.“

Odešel tedy do své pracovny, posadil se za psací stůl a modlil se. Brzy se dostavila zajímavá myšlenka. Téměř každý muž v Bibli, který byl povolán k duchovnímu úřadu, pokud ho satan nedokázal nachytat na nějakém mravním poklesku, pak si použil vládu, aby mu ublížil. Hlavou mu procházelo mnoho příkladů: Mojžíš, Daniel, Jeremiáš, Jan Křtitel, Ježíš Kristus, Petr, Pavel, Jan Zjevitel (to jsou všichni, které vláda buď uvrhla do vězení, nebo nechala popravit), a ten soupis pokračoval dál. Bill se modlil: „Pane, co bych měl udělat? Dej mi z tvého Slova nějakou odpověď.“ A jakmile se pomodlil, Bůh mu připomněl biblický příběh, jenž se na to vztahoval. Jednoho dne byl Ježíš tázán, jestli On a Jeho učedníci zaplatí roční chrámovou daň. Ježíš řekl Petrovi: „Popravdě řečeno jsme této povinnosti zproštění, nicméně abychom je nepohoršili, jdi k moři, nahoď udici a první chycená ryba bude mít v ústech peníz. Ten vezmi a dej jim ho za mě i za tebe.“^{2Matouš 17:24−27} Bill uvažoval následně: „To je pravda, Pane. Ty máš ryby — pokladnice na celém světě; ukaž mi, kde jenom mohu ty peníze získat a já vládě zaplatím, co po mně požadují.“

Nejbližší rybou — bankou se ukázal být jeho starý přítel William Dauch. Osmdesáti devítiletý milionář, který bydlel v Limě v Ohiu, vydělal svůj majetek na výrobě papíru. William Dauch slyšel o Williamu Branhamovi poprvé v roce 1958. Bylo to v roce, kdy jeho žena Gladys umírala na rakovinu a někdo navrhl, aby napsala do Jeffersonville do kanceláře Branhamových kampaní a požádala o modlitební šátek. Ona to udělala. Jakmile otevřela dopis a dotkla se modlitebního šátku, pocítila něco, jako kdyby jejím tělem prošel blesk a byla okamžitě uzdravena. Dauchovi přijeli do Jeffersonville poslechnout si Billovo kázání a pak byli pokřtěni ve jménu Ježíše Krista. A od té doby se často jeho kampaní zúčastňovali a následovali Billa po celé zemi.

William Dauch se nechal slyšet, že bude velice šťasten, když bude Billovi moci dát těch požadovaných 40 000 dolarů. Bill však odmítl tyto peníze přijmout jako dar, ale přijal je jako půjčku. Pověděl, že je bude splácet v průběhu následujících deseti let, přičemž doufal, že bude schopen každý rok splatit 4 000 dolarů. Williama Daucha nezajímalo, jestli bude ty peníze splácet, ale souhlasil s touto dohodou, protože mu připadala pro jeho přítele důležitá.

Začátkem listopadu Bill vypsal šek na adresu úřadu Státního daňového příjmu v hodnotě 25 000 dolarů. Do poznámek dole na levé straně šeku napsal: Zaplaceno plně v hotovosti za všechny daně se zpětnou platností. Pak to zanesl na poštu. Uběhl týden. 22. listopadu měl kázat týden v Shreveportu v Louisianě. Krátce předtím než odjel do Shreveportu, telefonoval do své banky, aby se přesvědčil, že ten šek byl zúčtován. Pokladník v bance ho ujistil, že je všechno v pořádku. Bill položil sluchátko, nadechl se a s úlevou vydechl. Běžel do kuchyně, objal manželku se slovy: „Miláčku, jsem svobodný! Starý dluh byl splacen. Teď mohu jet, kamkoli budu chtít, kamkoli mě Pán povede. Jsem svobodný! Ó, jak nádherná věc je být omilostněn, zejména když člověk není ze svých vlastních sil schopen nic udělat!“ Cítil se téměř tak dobře, jako před třiceti lety v den, kdy přijal Ježíše jako svého Spasitele. Byl svobodný!

PANÍ STEFFOVÁ, která pravidelně navštěvovala Branhamovu modlitebnu, přišla jednoho prosincového dne roku 1962 do Billova domu, aby se za ni pomodlil. Druhý den byla objednána na operaci na chirurgickém oddělení v Louisville a starala se, jak to dopadne. Sen, který se jí zdál minulou noc, jí také znepokojoval. Pověděla: „Zdálo se mi, že jsem se na západě procházela prérií a viděla jsem na vrcholku vysokého kopce stát nějakého starého muže. Měl bílé vlasy a dlouhou bradu a měl oblečenou bílou košili, která mu třepetala ve větru. Přemýšlela jsem, co by to mohlo být; ale když jsem přišla blíž, uvědomila jsem si, že tam stojí prorok Eliáš a že je zahleděn k východu. Rozhodla jsem se jít mu naproti, a tak jsem pospíchala na ten kopec a tam jsem mu padla k nohám. Zeptal se: ‚Co si přeješ, sestro Steffová?‘ Bratře Branhame, byl to tvůj hlas. Když jsem zvedla hlavu, byl jsi to ty, kdo tam stál.“

Sen paní Steffové nebyl pro Billa žádným překvapením. Dříve než mu ho řekla, on tutéž událost viděl ve vidění. To se mu stávalo vždycky, když mu Bůh pro někoho dal výklad nějakého snu. Bill znal také výklad snu paní Steffové, ale na chvíli si ho nechal pro sebe. Jako kdyby to zapadalo do určitého řetězce. V uplynulých dvou letech mu své sny o něm vyprávělo dalších pět lidí. Každý sen byl jiný, ale všechny byly provázány společnými vlákny. Jedno měly společné: ve všech šesti snech se nacházel na západě. Jako kdyby k němu Bůh mluvil nějakou oklikou a připravoval ho na nějakou událost. Prozatím nebyl schopen rozplést tuto osnovu, aby mu dávala nějaký ucelený obraz, avšak svým způsobem ho to nenechávalo v klidu.

Druhý den projel přes most do Louisville a navštívil paní Steffovou hned po operaci. Na prosinec bylo počasí doposud mírné. Teplota poklesla jen trochu pod nulu a nad městem visel šedý závoj mraků a hrozil sněžením. Když se vrátil domů, uviděl hned vedle pilíře ve tvaru pyramidy, který označoval vjezd na jeho příjezdovou cestu, do země zatlučený zeměměřičský kolík. Kousek dál vedle cesty pracovala skupina zeměměřičů; vyměřovali šířku a zatloukali do země kolík za kolíkem. Bill přišel k nim a ptal se předáka, co mají v plánu dělat. Pan Goyne roztáhl plán a ukázal mu, kde budou příští rok rozšiřovat ulici.

Bill se vrátil domů. Jakmile vešel do dveří, Meda ho prosila, aby ji zavezl na nákupy. Sedli do dodávky a Bill ji zavezl na ulici Ewing Lane, a vracel se z druhé strany, aby mohl projet kolem zeměměřičů. Když uviděl Raye Kinga, jednoho ze svých sousedů, který pracoval se zeměměřiči, zastavil a stáhl okno, aby si s ním promluvil.

„Hej, Mude,“ zavolal na něj přezdívkou z dětství, „pověz mi něco o tom kolíku, který jsi zatloukl přímo u mého vjezdu. Myslel jsem si, že můj pozemek sahá až k ulici.“

„Bille, město bude tuto ulici rozšiřovat. Mají na to územní rozhodnutí a souhlas na celém úseku až k tomu místu, kde jsem zatloukl kolík. Všechno, co je ve směru od těchto kolíků po téhle straně ulice, má být odstraněno — ploty, stromy, chodníky; všechno musí být zbouráno. To platí i pro můj dvůr.“

„Chci, aby ty kamenné pilíře tady zůstaly. Možná poprosím bratra Wooda, aby mi je pomohl přesunout. On je kameník.“

Ray King byl jiného názoru: „Stavitel, který bude provádět rekonstrukci, je zodpovědný za přesunutí každé věci,“ řekl, „proč bys to nenechal udělat jemu?“

Když Bill odjížděl, tak o tomto Kingově návrhu uvažoval. Ale připadalo mu to nějak velice důvěrně známé. Jako kdyby tuto situaci už někdy v minulosti prodělal. Když se vrátil z obchodu a odložil nákupy na kuchyňskou linku, pospíchal do své pracovny. Vzal do ruky svou knihu s viděními, která ležela na svém místě v poličce na knihy, a listoval v ní, dokud nepřišel k vidění, které si poznamenal v únoru roku 1958.

Bill četl: „Když zeměměřiči zatlučou kolíky na mém pozemku… kameny, které blokují vjezd na mou příjezdovou cestu… silniční stroje budou projíždět ulicí sem a tam… nějaký mladý muž rozryje buldozerem dvorek před domem“ — vzpomínka na to se mu v okamžiku vybavila. Vzpomněl si, že když ho Billy Paul vezl domů po uzdravovací kampani z Waterloo z Iowy, kterou organizoval jeho přítel, Gene Norman, měl vidění. V tomto vidění se na něco ptal toho mladého muže, který dělal takový chlívek na jeho dvorku; a když tento mladý muž byl na Billa drzý, Bill mu jednu vrazil a muž se skácel k zemi. Na to ho anděl Páně varoval: „Nech toho. Když uvidíš kolík zatlučený před svou bránou, odejdi na západ.“ Potom viděl svou rodinu, která seděla na voze krytém plachtou, který stál na jeho příjezdové cestě. Bill seděl na sedadle vozky a vzal do ruky otěže. Když práskl bičem, vůz se proměnil na moderní dodávku značky Ford, a právě tam to vidění skončilo.

Bill zavřel knihu s viděními. Pestrobarevné vlákno z těch šesti snů začalo nakonec formovat obraz, který byl schopen pochopit — to všechno poukazovalo k západu. Ten kolík na jeho příjezdové cestě, předpověděný viděním před pěti lety, doplnil zbytek toho obrazu. Bill shromáždil celou svou rodinu, a to vidění jim připomněl. Potom jim na dvorku ukázal ten zatlučený kolík a pověděl jim, aby se připravili; brzy se budou stěhovat na západ. Druhý den zavolal, Gene Normanovi (který teď bydlel v Tucsonu v Arizoně) a poprosil ho, jestli by mu nepomohl najít nějaký dům nebo byt, který by si tam mohl pronajmout.

O několik dnů později navštívila Meda svého gynekologa v Louisville v Kentucky. Dozvěděla se, že cysta na jejím levém vaječníku se zvětšila do velikosti citrónu. Lékař se vyjádřil, že by měla být chirurgicky odstraněna. Bill mu vysvětlil, že se plánuje přestěhovat do Tucsonu, jakmile mu, Gene Norman najde místo k bydlení. Gynekolog ho odkázal na doktora Scotta, který byl gynekologem v Tucsonu a poslal s nimi po Medě lékařskou zprávu.

V sobotu 22. prosince 1962 vstal Bill ve tři ráno a zašel se do kuchyně napít vody. Když se pak vracel do postele, podíval se na svého syna. Josef si ve spánku odkopal deku, a tak jej Bill znovu přikryl. Pak se vrátil do své postele pod zahřátou přikrývku. Někdy kolem svítání měl sen, a v něm viděl velikého muže, který vzal do ruky tyč s trojhranným koncem a udeřil nějakou malou ženu a srazil ji na zem. Ten muž a žena, jako kdyby byli jeho otcem a matkou, i když mu ani jeden ani druhý otce ani matku nepřipomínal. Když ta žena ležela na zemi a sténala, ten velký muž se naparoval a pyšnil se, co udělal. Ta žena se třesouc postavila a on ji znovu tou trojhrannou tyčí udeřil do hlavy a ona se zhroutila jako hromádka neštěstí; Bill ji v tomto snu pozoroval z povzdáli. Uvažoval: „Nemohu se do toho muže pustit, protože je příliš velký. Kdybychom se spolu dostali do křížku, nikdy bych ho nepřemohl. Ale přesto nemůže s tou ženou takhle zacházet.“ Když uviděl, jak tu chuděru znovu udeřil, rozlítilo jej to natolik, že ho strach úplně opustil. Postavil se mezi toho muže a jeho oběť a řekl: „Nemáš právo ji takhle bít.“ Najednou Billovy svaly narostly a nabraly na objemu tak, že připomínal obra. Žena se pokoušela vstát, ale muž znovu zvedl tyč, aby ji udeřil. Bill mu pohrozil: „Jestli ji ještě jednou udeříš, pak si to slízneš ode mě.“ Muž si zrakem změřil Billovy svaly a zaváhal.

Tím se Bill probudil a přesunul se ze snu do reality. Meda už v ložnici nebyla. Slyšel cinkot nádobí spojený se snídaním, jenž doléhal z kuchyně. Oknem viděl poletovat padající na zem malé sněhové vločky. Posadil se na polštář a přemýšlel: „Co to má všechno znamenat? Je to zvláštní, že se mi zdálo o ženě.“ Ale krátce na to se dostavilo vidění, které přineslo výklad toho snu. Ta žena znázorňovala křesťanskou církev dnešní doby a ten muž znázorňoval denominační systém, který ji ovládá. Ta trojhranná tyč znázorňovala falešnou koncepci trojjediného Boha a nekompletní křest, který je s tím spojen. Pokaždé, když se shromáždění pokouší postavit a přijmout pravdu ohledně křtu v Ježíšově jménu, denominační rána je srazí zpět do trojičního denominačního dogmatu. Bill po léta jen zdráhavě proti tomuto systému protestoval, protože ten systém byl tak mocný. Nakonec jej vyzval a svaly jeho víry narostly do velikosti Římanům 8:31: „Když je Bůh s námi, kdo proti nám?“

Bylo to zvláštní ráno. Jakoby se Duch svatý vznášel na samotném okraji jeho vědomí; jako vznášející se holubice, kterou viděl v koutku svého oka. Když se otočil, aby se na ni podíval, holubice se vzdalovala. Když se to snažil ignorovat, holubice se vracela a vrkala na něj tak, že na její přítomnost nemohl zapomenout. Kolem deváté hodiny se zavřel v ložnici, aby mohl nerušeně hledat Pána. Klekl vedle své postele a modlil se, dokud vidění neotevřelo dveře do jiné dimenze.

Vidění a sen si jsou v některých aspektech podobné. Obě mají co do činění s předáním informace z podvědomí do vědomí lidského rozumu pomocí neuro-chemického procesu, který provádí otisk představ v příslušných oblastech lidského mozku. Tímto ale všechny podobnosti končí. Sny jsou vedlejším produktem rozumu, který tyto informace, jež jsou sebrány v průběhu dne, třídí rychlostí miliónů bitů, a třídí je tak, že jedny ukládá a ty ostatní odstraňuje. Někdy Bůh tyto obrazy používá, aby poslal poselství, ale obvykle jsou sny přirozenou funkcí mozku, když člověk spí. Naopak vidění přichází, když je vidoucí v bdělém stavu. Během vidění Bůh nadpřirozeným způsobem obchází nervy smyslového vnímání a tvoří obrazy bezprostředně v mozku. Bill se někdy pokoušel tento jev vysvětlit a řekl, že vidoucího vědomí a podvědomí splývá dohromady. Při použití současné terminologie by to snad mohlo být vyjádřeno následovně: nadpřirozeně přivozená virtuální realita. Z pohledu vidoucího: on je tam; vidí, slyší a vnímá.

To vidění, které teď sledoval, ho umístilo v horách severozápadně od Tucsonu v Arizoně. Po načervenalých svazích skalnatých hřebenů byly roztroušené trnité porosty vegetace. I když Bill ho v tom vidění nemohl vidět, mluvil se svým synem Josefem.

Poblíž rostl keř, na kterém bylo několik malinkých ptáčků, podobných pěnkavám, kteří seděli na horních větvích. Ptáčci seděli jako na bidýlku. Tvar keře způsobil, že ptáčci zformovali tvar pyramidy. Všichni byli jakoby omšelí a ucouraní, jako kdyby se vrátili z boje a byli vyčerpáni. Nepřetržitě švitořili a přelétávali z větve na větev. Vypadali, jako kdyby se mu snažili něco povědět. Pak jeden ptáček odletěl směrem k východu a za okamžik ho následovalo celé hejno. Zachovali si však tuto formaci pyramidy i v průběhu letu. Okamžitě na to uslyšel třepetání nějakých větších křídel. Ze západu přilétávalo hejno holubic a prolétávalo kolem něj ve formaci tvaru „V“ a následovaly ty malinké ptáčky na východ.

V tom vidění se Bill předklonil, aby si sundal z manžety u kalhot řepeň. Najednou se země zachvěla nějakou explozí a ta způsobila, že se dolů po svahu hor valily kameny. Tento výbuch zaduněl jako hrom nebo spíše jako přetlaková vlna nadzvukového letadla při překročení zvukové bariery. Bill se podíval směrem k západu a uviděl na obloze seskupení hvězd ve tvaru pyramidy. Když se k němu tyto hvězdy blížily rychlostí, kterou nebyl schopen ani odhadnout, stávaly se větší a větší. Najednou si uvědomil, že to nebyly hvězdy, ale andělé — mocné bytosti s křídly sklopenými dozadu, s mírně pozvednutými hlavami, oblečené v bílém brnění; spěchaly k němu z dimenze věčnosti. Přiblížily se k němu tak rychle, že Bill je nebyl schopen ani přesně spočítat. Bylo jich přinejmenším pět a ne více než sedm. Než stačil mrknout okem, obstoupily ho, uchopily jej a pozvedly do svého středu. Teď je nebyl schopen vidět, ale pociťoval kolem sebe moc jejich přítomnosti. Bill byl jimi zděšen. Pomyslel si: „To nemůže znamenat nic jiného, než to, že budu zabitý při nějaké explozi.“ A pak uslyšel volání Josefa. Pomyslel si: „Ne, kdybych při té explozi zahynul, pak by to potkalo i Josefa, ale já ho stále slyším mluvit. Navíc anděl smrti přichází sám. A pokud je tady pět andělů, pět znamená milost. Jestli je tady sedm andělů, sedm znamená úplnost. Tak nebo tak, může to znamenat završení mé služby.“ Zakřičel: „Pane Ježíši, co chceš, abych udělal?“

Najednou uviděl svou ložnici. Bylo 10 hodin. Slyšel Medu, jak lomcuje klikou a pokouší otevřít dveře, a jak ho volá. Bill neodpovídal. Cítil, že má strnulý jazyk, jako kdyby mu dal zubař anestetickou injekci. Tělo měl úplně ochablé a vyčerpané.

Lidé mluví o svých pocitech v přítomnosti Páně, jako kdyby to bylo příjemné prožití. Zaměňují Jeho přítomnost za požehnání. Opravdová přítomnost všemohoucího Boha je tak hrozná, že člověka vyděsí a přivede jej do stavu ochrnutí. Izaiáš i Jan Zjevitel, oba měli tento druh prožití, když stáli poblíž této hrůzostrašné přítomnosti a měli pocit, jakoby měli umřít.^{3Izaiáš 6:1−5; Zjevení 1:10−18} Právě tak se teď cítil Bill.

Meda se přestala dobývat do ložnice. Z Billových svalů pomalu ustupovala strnulost. Když už se pocítil natolik silný, aby se postavil, procházel se asi půl hodiny po podlaze; byl tím viděním oslepen a žasl nad jeho významem. Stále si myslel, že to může znamenat jeho smrt. Jak by někdo mohl přežít takovou explozi? Nakonec se zastavil a modlil se: „Pane Ježíši, pokud to vidění znamená, že brzy zahynu, řekneš mi o tom? A já pak budu vědět, že se o tom nebudu zmiňovat své rodině. Pokud to znamená mou smrt, prosím, pošli na mě znovu svou moc, abych to mohl poznat.“

Chvíli vyčkával. Nic se nestalo. Když tak stál, napadlo ho, že tito mrňaví ptáčci mohou znázorňovat první tažení jeho služby — znamení v jeho ruce. Pokud by tomu tak bylo, pak to druhé hejno ptáků znázorňuje druhé tažení jeho služby — rozpoznání na základě vidění. A možná toto seskupení andělů znázorňuje třetí tažení jeho služby. Modlil se: „Pane Ježíši, pokud to neznamená mou blízkou smrt, ale znamená to, že pro mě máš něco připraveno, abych to vykonal, a bude mi to zjeveno později, pak na mě znovu sešli svou moc.“

Síla větrného víru zavířila kolem něj a zvedla ho z podlahy a smýkla s ním do kouta. Zanechala ho zmateného a napolo při vědomí. Když přišel k sobě, seděl s Biblí v klíně a stránky byly otevřeny v 9. kapitole Římanům. Cítil se silně puzen, aby přečetl poslední čtyři verše této kapitoly:

Zavřel Bibli, postavil se a přistoupil k oknu. Teď už bylo na dvorku několik centimetrů sněhu. Zvedl ruce a řekl: „Pane Bože, je to pro mě zvláštní den. Co můžou všechny tyto věci znamenat? Pokud je toto Písmo Tvým vysvětlením, dovol, abych si ho přečetl znovu.“ Vzal do ruky Bibli, otevřel ji a pravý palec náhodně položil na nějakou stránku. Nacházel se znovu na stejném místě: „Hle, pokládám na Sionu kámen úrazu…“

V NEDĚLI VEČER, 30. prosince 1962, kázal Bill na téma „Pánové, je to znamení času konce?“ Když popsal svému obecenstvu, jakým způsobem byl ve vidění vytržen do seskupení andělů, spekuloval, jestli může nebo nemůže být to vidění nějak spojeno s událostmi ve Zjevení 10:1−7.

V této první části Zjevení 10 Jan spatřil Krista (ve formě mocného anděla) sestupujícího z nebe, oděného oblakem s duhou kolem své hlavy; jeho tvář byla jako slunce a nohy jako ohnivé sloupy. V jedné ruce měl otevřenou knížku. Když se jeho nohy (jako sloupy ohně) dotkly země, vykřikl mocným hlasem, jako když řve lev, a potom, co vykřikl, Jan uslyšel hlas sedmi hromů, ale bylo mu zakázáno, aby napsal, co těch sedm hromů řeklo. Pak Kristus, ten Anděl smlouvy, řekl, že nastal čas pro sedmého anděla, aby ukončil zjevení Božího tajemství — přinejmenším tolik z toho tajemství, kolik Bůh dovolí svým prorokům vidět.

Bill řekl: „Věřím, že ten sedmý anděl ze Zjevení 10:7 je sedmým poslem církevního věku podle Zjevení 3:14. Obě Písma se vztahují na tu stejnou osobu, posla k tomu poslednímu věku. Všimněte si jaký druh poselství on má — dokončení všech tajemství Božích, která jsou zapsána v této Knize. Sedmý anděl bere všechny tyto rozmotané konce, jež reformátoři a teologové nebyli schopni dát dohromady a váže je dohromady a tím dokončuje celistvost Božího tajemství, přinejmenším v takovém rozsahu, jak je to v této Knize popsáno.“

Dále Bill četl z poznámek ve své studijní Scofieldově Bibli na téma Matouše 13 ohledně tajemství Božích. Reverend Scofield napsal: „Tajemství v Písmu jsou předtím ukryté pravdy, nyní Božským způsobem zjevené, ale navzdory zjevení v nich nadále zůstává nadpřirozený prvek.“ Ta nejdůležitější tajemství jsou následující:

(1) tajemství Božího království;

(2) tajemství zaslepení Izraele v průběhu tohoto věku;

(3) tajemství přenesení živých svatých na konci tohoto věku;

(4) tajemství Novozákonní církve jako těla skládajícího se z Židů a pohanů;

(5) tajemství církve jako nevěsty Kristovy; (6) tajemství Krista žijícího uvnitř;

(7) „tajemství Boží, totiž Krista“ — to znamená Krista jako vtělenou plnost Božství tělesně, ve kterém přebývá veškerá Božská moudrost pro člověka;

(8) tajemství procesu, na základě kterého je člověku přinavráceno podobenství Boží;

(9) tajemství nepravosti;

(10) tajemství sedmi hvězd a

(11) tajemství Babylonu.^{4Biblické odkazy uvedeny v poznámkách reverenda Scofielda k příslušným bodům, (1) Matouš 13:3−50; (2) Římanům 11:25 spolu s kontextem; (3) 1. Korintským 15:51, 52; 1. Tessalonicenským 4:14−17; (4) Efezským 3:1−11; Římanům 16:25; Efezským 6:19; Kolossenským 4:3; (5) Efezským 5:28−32; Galatským 2:20; Kolossenským 1:26, 27; (7) Kolossenským 2:2−9; 1. Korintským 2:7; (8) 1. Timoteovi 3:16; (9) 2: Tessalonicenským 2:7;}

Bill v podstatě s tímto seznamem souhlasil, ale pociťoval, že pan Scofield nezašel dost daleko. A proto přidal

(12) tajemství semene hada;

(13) tajemství pravého významu milosti, která není obrácena v blamáž;

(14) tajemství pekla — ono může trvat dlouho, ale nemůže být věčné, protože věčný znamená „bez počátku a bez konce“, zatímco peklo bylo stvořeno a bude rovněž zničeno;

(15) tajemství křtu Duchem svatým bez senzace, ale osoba Krista vykonávající ve vás tytéž skutky, které konal On;

(16) tajemství vodního křtu, kde extrémní trojiční pohled používal titulů Otce, Syna a Ducha svatého a nerozuměl, že tyto tituly jsou vyplněny ve jménu Pána Ježíše Krista;

(17) tajemství Ohnivého sloupu vracejícího se v posledním čase a zjevujícího se skrze posla posledního církevního věku;

(18) sedm tajemství obsažených v knize Zjevení, která jsou zapečetěna sedmi pečetěmi.“^{5Všimněte si: William Branham v tomto poselství neudává biblické odkazy k těmto dodatečným tajemstvím, protože se těmito tématy podrobně zabývá v jiných kázáních. Uvedl jsem tady několik odkazů jako pomůcku pro čtenáře, kterého by to zajímalo. Úplný seznam odkazů by zabral mnoho stran. Zjevení tajemství je samozřejmě ve vysvětlivkách. (12) 1. Mojžíšova 3:14, 15; (13) Efezským 2:5−9; Jakub 2:18−24; Římanům 8:28−30; (14) William Branham učil, že peklo je opravdové, ale žádné místo Písma nemluví, že peklo je věčné. Matouš 18:8 a Marek 9:45 mluví, že oheň pokračuje na věky, ale nikoli, že lidé budou na věky trpět. Zjevení 20:14 říká, že smrt a peklo jsou uvrženi do ohnivého jezera, které je druhou smrtí (zánikem). 2. Tesalonickým 1:9 říká, že hříšníci jsou potrestáni věčným zničením. Opravdu, když jsou jednou zničeni, to zničení je trvalé. Musí zde být trest za hřích, jinak by Bůh nemohl být spravedlivý. Ale milosrdný Bůh uložil rovněž tomuto trestu příslušnou mez. Kdyby lidé mohli trpět v pekle navěky, museli by mít věčný život. Popravdě řečeno, je jenom jeden způsob, jak žít navěky a tím je přijetí Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele. (15) Jan 3:1−8; 6:28, 29; 14:12; (16) Matouš 28:19; Skutky 2:38; (17) Skutky 26:13−19, Zjevení 1:11; 21:6; 22:13. První věk měl posla, který byl veden Ohnivým sloupem. Jelikož Ježíš je počátek a konec, to, co Ježíš dělal v prvním církevním věku, bude dělat i v tom posledním církevním věku. (18) Zjevení 6:1−17; 8:1.}

Do konce tohoto kázání předkládal Bill otázky vztahující se ke Zjevení 10. kapitole. Jednoho dne se události ze Zjevení 10 naplní. Může to být už toto období? Vypadá, že by to mohlo být, ale nebyl si tím jist. Jak by si někdo mohl být jist? Bůh vykládá své Slovo tak, že je naplňuje. Před nějakou událostí jsou lidé schopni jenom spekulovat, co by to proroctví mohlo znamenat. Následně to mohou vidět lépe, když tuto událost srovnají s biblickým proroctvím.

Na konci svého kázání Bill řekl: „Dnes večer tady sedí lidé, kteří stáli na břehu řeky Ohia, když ke mně promluvil ten hlas: ‚Jako byl Jan Křtitel poslán, aby předešel první Kristův příchod, tak ty jsi poslán s poselstvím, abys předešel druhý příchod Kristův.‘ Co udělal Jan? Řekl: ‚Hle Beránek Boží, který snímá hřích tohoto světa.‘ Moji bratři, copak tato hodina přišla znovu? Neříkám, že ano, já nevím, jenom se ptám. Ale chci, abyste o tom přemýšleli. Způsobí ten silný výbuch z toho vidění takové mocné věci, že církev pochopí Boží tajemství? Navrátí srdce dětí zpět k otcům, jak prorokoval Malachiáš 4? Je to znamení poslední doby, pánové? Já nevím, ale připadá mi to velice biblické. Viděl jsem tyto anděly a pak úder jako hrom zachvěl touto zemí. Bůh ví, že vám říkám pravdu. Zapamatujte si, něco se chystá.“

„Dovolte mi říci — já odcházím na západ — to neznamená, že opouštím tuto modlitebnu. To je církev, kterou mi dal Bůh. Tady je můj hlavní stan. Já odcházím v poslušnosti příkazu, který mi byl dán na základě vidění. Můj syn, Billy Paul, zůstane mým sekretářem. Můj úřad zůstane tady v tomto sboru. S Boží pomocí budu tady při dokončení těchto věcí, když budu kázat sedm pečetí. A každý pásek, který bude nahraný, nakolik vím, bude nahrán tady v tomto sboru, rovnou tady. To je to místo, ve kterém mohu kázat s větší svobodou, než bych mohl kázat kdekoliv jinde na světě, protože vy mi věříte. Já nevím, co leží v budoucnosti, ale vím, kdo tu budoucnost drží, a to je ta hlavní věc.“

William a Meda Branhamovi v Tucsonu v Arizoně

Poznámky

1. Žalm 118:22, 23 (BK); Matouš 21:42; Marek 12:10; Lukáš 20:17 ↩
2. Matouš 17:24−27 ↩
3. Izaiáš 6:1−5; Zjevení 1:10−18 ↩
4. Biblické odkazy uvedeny v poznámkách reverenda Scofielda k příslušným bodům, (1) Matouš 13:3−50; (2) Římanům 11:25 spolu s kontextem; (3) 1. Korintským 15:51, 52; 1. Tessalonicenským 4:14−17; (4) Efezským 3:1−11; Římanům 16:25; Efezským 6:19; Kolossenským 4:3; (5) Efezským 5:28−32; Galatským 2:20; Kolossenským 1:26, 27; (7) Kolossenským 2:2−9; 1. Korintským 2:7; (8) 1. Timoteovi 3:16; (9) 2: Tessalonicenským 2:7; ↩
5. Všimněte si: William Branham v tomto poselství neudává biblické odkazy k těmto dodatečným tajemstvím, protože se těmito tématy podrobně zabývá v jiných kázáních. Uvedl jsem tady několik odkazů jako pomůcku pro čtenáře, kterého by to zajímalo. Úplný seznam odkazů by zabral mnoho stran. Zjevení tajemství je samozřejmě ve vysvětlivkách. (12) 1. Mojžíšova 3:14, 15; (13) Efezským 2:5−9; Jakub 2:18−24; Římanům 8:28−30; (14) William Branham učil, že peklo je opravdové, ale žádné místo Písma nemluví, že peklo je věčné. Matouš 18:8 a Marek 9:45 mluví, že oheň pokračuje na věky, ale nikoli, že lidé budou na věky trpět. Zjevení 20:14 říká, že smrt a peklo jsou uvrženi do ohnivého jezera, které je druhou smrtí (zánikem). 2. Tesalonickým 1:9 říká, že hříšníci jsou potrestáni věčným zničením. Opravdu, když jsou jednou zničeni, to zničení je trvalé. Musí zde být trest za hřích, jinak by Bůh nemohl být spravedlivý. Ale milosrdný Bůh uložil rovněž tomuto trestu příslušnou mez. Kdyby lidé mohli trpět v pekle navěky, museli by mít věčný život. Popravdě řečeno, je jenom jeden způsob, jak žít navěky a tím je přijetí Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele. (15) Jan 3:1−8; 6:28, 29; 14:12; (16) Matouš 28:19; Skutky 2:38; (17) Skutky 26:13−19, Zjevení 1:11; 21:6; 22:13. První věk měl posla, který byl veden Ohnivým sloupem. Jelikož Ježíš je počátek a konec, to, co Ježíš dělal v prvním církevním věku, bude dělat i v tom posledním církevním věku. (18) Zjevení 6:1−17; 8:1. ↩