Charles Branham přiložil k dopisu dostatek peněz, aby si Ella mohla na přestěhování zaplatit povoz. Kromě tří vrtošivých chlapců měla jen málo majetku. New Albany leží něco přes sto mil severně od Burkesville. Jelikož měla Ella krátce před porodem, té cesty se děsila. Ale pro tříletého Billa, který ještě nikdy v životě neviděl nic kromě jejich chatrče v horách, byla cesta vzrušujícím dobrodružstvím. Zvláštní dojem na něj udělal rovný úzký dřevěný most přes řeku Ohio mezi Louisville v Kentucky a New Albany v Indianě. Dalších deset mil cesty na sever je přivedlo do jejich nového domova, do malého městečka Utica v Indianě.
27. května 1912 Ella porodila čtvrtého syna a dala mu jméno Melvin. Během léta Charles pracoval u jednoho místního farmáře. Jeho práce přesahovala lidské možnosti. Někdy se musel celý upocený na rozpáleném slunci plahočit za koněm a orat 12 hodin denně. Ne jednou se vrátil domů s košilí přilepenou k zádům a Ella mu ji musela nůžkami odstřihnout. Jindy zas, například po vzejití osiva, trávil celé dny s motykou s křivou násadou při pletí. Zpočátku se mu dělaly puchýře a dlaně mu krvácely, ale po čase se mu na rukou vytvořily mozoly tvrdé jako podrážka. Všechna ta dřina však byla za pouhých 75 centů denně.
Na podzim se Charles vrátil ke dřevorubectví, připadalo mu bližší než práce na poli. V lesích vyrostl a v brzkém mládí začal v lese také pracovat. I když vážil pouhých 75 kilogramů, měl tak mohutné svaly a byl tak dovedným dřevorubcem, že dokázal vlastníma rukama naložit na vůz skoro půltunový kmen. Blížila se však zima, a Charlesovi se nevedlo dobře. Šest lidí bydlelo v jedné světničce v chatrči, která nebyla větší a byla ještě hůř postavená než ten srub, který opustili v Kentucky. Dřevorubectví ho nutilo, aby přebýval někdy i celé týdny v odloučení od rodiny. Nechtěl svou manželku vystavovat stejnému strádání jako minulou zimu — začal se proto rozhlížet po nějakém lepším řešení své situace.
Přešlo jaro roku 1913, aniž by Charles našel něco stabilního. Za nějakou dobu se mu pak podařilo najít práci v Jeffersonville v Indianě. Začal pracovat u pana Wathena, multimilionáře, který vlastnil Wathenovy lihovary a byl spolumajitelem profesionálního baseballového družstva louisvillských Colonelů. Charles byl zaměstnán jako soukromý kočí, protože s koňmi uměl velice dobře zacházet. Tato práce mu finančně moc nevynášela, ale měla výhodu, totiž bezplatný pronájem domku na usedlosti pana Wathena. Tento příbytek se skládal z dvoupokojového srubu, staré stodoly, velké zahrady a kousku půdy, kterou mohl Charles obdělávat pro svou vlastní potřebu. Pan Wathen vlastnil také mlékárnu a Charles si odtud mohl přinést každý večer baňku mléka — a to nebylo pro otce se čtyřmi rostoucími chlapci nijak zanedbatelné.
Jeffersonville bylo městem ležícím čtyři míle od New Albany; rozprostíralo se podél říčního toku, který místní lidé nazývali Utica Pike. Velká usedlost, ve které bydlel pan Wathen, se nacházela sedm mil za městem. Chaloupka, do níž se Branhamova rodina přestěhovala, byla posazena ve svahu kopce s výhledem na řeku Ohio. Vnější stěny byly obloženy již zpráchnivělými prkny a zevnitř byly mezery mezi trámy vyplněny hlínou. Chaloupka měla hliněnou podlahu, dvě místnosti a nad jednou z místností půdu na spaní. Na půdu vedl žebřík zhotovený z kmenů dvou stromků. Na podlaze uprostřed jedné z místností ležel pařez, na kterém byly položeny ploché kameny, a na nich pak byla postavena kamna na dřevo vyrobená z prázdného sudu od nafty. Ella však vařila na malých „opičích kamnech.“ Na svícení používali naftovou lampu. Všechny tyto věci byly ve srovnání s jednopokojovým srubem, který byl jejich útočištěm v Utice, velkými vymoženostmi.
Na stráni před chaloupkou rostla jabloň, která rozprostírala své větve nad malou studánku. Studená pramenitá voda sloužila po celé léto jako lednička, která udržovala v náležitém stavu plechovku s mlékem, podmáslím a máslem. (Smetanu tam však Charels nechat nemohl, jelikož měl tolik malých hladových Branhamů, kteří čekali na každou příležitost, jak se k ní dostat). Pramen zásoboval dům až do poloviny srpna, než úplně vyschnul. Potom se musela voda pumpovat ze studny a nosit domů z protější stráně vedle stodoly.
Bill měl ten bublající pramínek velice rád. Na jabloni nad ním visela na zatlučeném hřebíku naběračka z tykve, ale Bill ji skoro vůbec nepoužíval. Rád si lehl jen tak na břicho do vyhřáté trávy, přiložil rty k vodě a dosyta se napil. Pak nabral vodu do džbánku a zanesl ho tatínkovi na pole.
Charles se vracel z pole až na večeři a byl vždy hladový jako vlk. Jelikož doma neměli vodovod, umyl se obyčejně před chaloupkou v místě, kde byla k jabloni připevněná lavice. Ta byla zhotovena z prkna vzatého ze stodoly a přibitého ke kmenu jabloně. Další prkno na druhém konci bylo jako noha a další dole šikmo přibité prkno ji zpevňovalo. Všichni čtyři chlapci se postavili do řady za tatínka, aby se také umyli. Když si Charles vyhrnul rukávy své podomácku ušité košile, aby se namydlil, svaly se mu na rukou napnuly, jako kdyby otekly. Bill ho hrdě sledoval a v duchu si řekl: „To je můj táta! Ten bude žít sto let! I když zestárnu, budu stále sledovat svého taťku a jeho velké svaly.“ Charles měřil asi jenom 160 centimetrů. Bill po otci zdědil bujné kudrnaté vlasy a hezký vzhled Ira, ale ne jeho silnou postavu. Byl naopak hubený a šlachovitý jako maminka.
Co se týče mytí, Bill byl druhý v pořadí. Dával vždy velice dobrý pozor, aby se mu podomácku vyrobené mýdlo nedostalo do očí. Jedna zkušenost mu už stačila. Na utírání měli ručník, který maminka ušila z pytle od kukuřičné mouky. Byl drsný až běda, a tak se Bill utíral velice opatrně. Nad mycí lavičkou byl ke stromu připevněn pěti ohnutými hřebíky kousek rozbitého zrcadla. Aby se Bill viděl a mohl si cínovým hřebenem učesat své kudrnaté vlasy, musel se postavit na lavičku.
Tam, kde se podávala večeře, postavil Charles stůl i lavičky zhotovené z prken ze staré stodoly. Byly podobné kostelním lavicím. Bill při večeři sedával vždy vedle tatínka. Obvyklým chodem byla fazolová polévka s kukuřičným chlebem, vařenou cibulí a smetanou. Kukuřičný chléb pekla Ella na pánvi; potom ho dala na talíř, a talíř nechala kolovat kolem stolu a každý si z něj ulomil. Bill si vždycky ulamoval okraj, protože tam byl největší kus kůrky a on měl v polévce namočenou kůrku z kukuřičného chleba moc rád.
14. května 1914 Billovi přibyl další bratr, Edgar Lee Branham. Během několika dalších let plynul Billův život docela jednotvárně. Každou sobotu odpoledne si jeho otec půjčoval od pana Wathena mezka a bryčku se stříškou, s rodinou do ní nasedl a jeli do sedm mil vzdáleného města nakoupit potraviny. Čtyři mladší Branhamové dováděli vzadu na otýpce slámy, ale Bill seděl vepředu na kozlíku se svým otcem a matkou. Pro Billa byla jízda na nákup vždycky vzrušující událostí, protože přesně věděl, co se bude dít. Charles, který vydělával tři a půl dolaru týdně, v obchodě s potravinami často utratil tři dolary. Někdy si dovolil utratit peníze dokonce i za takovou věc, jako byl sáček hnědého cukru nebo plechovka slaných sušenek; ale obvykle kupoval zboží denní potřeby, což byly fazole, brambory a kukuřičná mouka — potraviny s dlouhou trvanlivostí. Po zaplacení mu majitel obchodu, pan Grover, dal pro děti sáček peprmintových lízátek.
Na zpáteční cestě pět párů dětských očí dychtivě pozorovalo tatínka, jak spravedlivě rozděluje čtyři lízátka svým pěti chlapcům. Čtyři mladší se do nich okamžitě pustili a lízali, až zůstala jenom tyčka. Ale Bill si ho uměl šetřit. Chvíli lízal a pak ho zabalil do kusu hnědého papíru odtrženého z nějakého obalu od potravin a strčil ho do kapsy. Vždyť se mu může zase někdy hodit.
V sobotu večer se konalo pravidelné koupání; naplnili velikou dřevěnou vanu horkou vodou a jeden po druhém se v jedné vodě vykoupali. Ella drhla Billa louhovým mýdlem a přitom říkávala: „Chci, abys vypadal hezky, jako oloupaná cibule.“ Potom ho osuškou z pytle od mouky utírala tak důkladně, až měl pocit, že přijde o kůži. Každý týden po koupeli mu matka dávala lžičku ricinového oleje. Věděla, že Billova strava není plnohodnotná a o oleji byla přesvědčena, že je dobrou prevencí proti nachlazení. Bill s hrůzou zíral na tu velkou lžíci ricinového oleje a naléhavě prosil: „Mami, prosím tě, nedávej mi to. Je mi z toho zle. Nevydržím to.“
Odpověděla: „Pokud ti z toho není zle, vůbec ti to nepomůže.“
Bill si zacpal nos, chvíli to držel v ústech a pokoušel se to spolknout, ale zvedal se mu z toho žaludek; pak se otřásl a nakonec to spolknul.
V neděli Ella vařila něco jako „guláš, co dům dá“ — tuřín, mrkev, tykev, brambory, fazole, mouka a kousek hovězího; všechno to uvařila v jednom hrnci. To, co zůstalo, jedli ještě další dva nebo tři dny.
V pondělí Ella právala prádlo. Prala ho na otevřeném prostranství venku před chaloupkou ve velikém kovovém kotli, pod kterým musela rozdělat oheň. Bill měl jako nejstarší nanosit akátové větve na oheň. Naplnit kotel vodou, to byl také jeho úkol — byla to pro dorůstajícího chlapce nesnadná a nemilá povinnost.
„Williame!“ zavolala Ella.
„Ano, mami.“
„Zajdi k prameni a přines ještě kbelík vody.“
Bill si už v duchu představoval, jak bude ten dřevěný kbelík na rameni těžký, i když bude naplněn jen do poloviny. Pak nahmatal v kapse ten kousek zabaleného peprmintového lízátka. Našel svého bratra Edwarda a řekl: „Humpy (tak svého bratra přezdíval), víš co? Když za mě přineseš tenhle kbelík vody, dám ti polízat lízátko. Můžeš lízat, dokud nenapočítám do deseti.“ Edward to s radostí udělal. Přinesl vodu a Bill ho odměnil tím, že vytáhl peprmintové lízátko a začal počítat: „Jedna, dvě, tři…“
Edward lízal jako o závod a přitom protestoval: „Pomaleji! Počítáš moc rychle! Začni znovu!“
Bill tedy začal znovu, a tak se Edwardovi dostalo několik líznutí navíc. Potom lízátko zabalil a strčil ho do kapsy. V pondělí ho čekaly přece ještě další povinnosti, ale dokud měl lízátko, mohl si krásně pohovět.
Ella používala na míchání a vytahování vyvařeného prádla z kotle dlouhou plochou dřevěnou vařečku. Vařečka visela na hřebíku hned za dveřmi do chaloupky. Sloužila také jako plácačka, například ke klepání slamníků. Nebo s ní Ella vyrovnávala pokrývky na postelích. Charles ji používal také, a to jako polepšovací nástroj. Když byl některý z chlapců neposlušný a zasloužil si výprask, vařečka z ničeho nic zmizela. Charles se potom musel obejít bez ní. Místo ní pak použil řemínek udělaný ze starého opasku, někdy také použil řemen ze své pušky. Všichni malí Branhamové pak v kůlně dostali takové „ponaučení“, že běhali kolem tatínka, jen to frčelo, až jim sešlehal zadky do ruda. Charles tomu říkal „vymítání ďábla“.
Jednou dostal Edward uličnický nápad. „Bille,“ řekl, „máma s tátou okopávají na zahradě. Běž a vezmi trochu cukru; já vezmu sušenky a setkáme se spolu ve stodole.“ Billovi to připadalo jako docela dobrý nápad. Hnědý cukr uchovávala Ella v chaloupce v krabici. Často ho rozpouštěla ve vodě a dělala z něj melasu na lívance k večeři. Bill vklouzl do chaloupky, nabral plnou hrst cukru a utíkal do stodoly.
Zahrada byla v půli cesty mezi domem a stodolou. Charles si právě rovnal záda od práce s motykou a utíral si pot z čela červenobílým kostkovaným kapesníkem a přitom si všiml svého nejstaršího syna kráčejícího jakoby nic se sevřenou dlaní. Zavolal na něj: „Kam jdeš, Williame?“
„Do stodoly.“
„Co máš v ruce?“
Bill si pomyslel: „Ach, jejda.“ Vyhýbavě se zeptal: „Ve které?“
„Pojď sem,“ řekl Charles.
Po této příhodě Billa na dlouhou dobu chuť na cukr přešla.
Koncem srpna 1916, hned potom co kombajn na parní pohon ukončil žně, nacpala Ella do slamníků novou slámu. Večer, krátce potom co děti odešly spát na půdu, začal Bill křičet, jako kdyby se jeho líce dotkl nějaký přízrak. Ella honem lezla po žebříku nahoru a volala: „Bille, co se ti propánakrále stalo?“
„Mámo, v mé posteli něco je!“
„To je možná jenom luční kobylka, která se tam dostala s novou slámou. Uklidni se a spi.“
„Mami, nemůžu kvůli té příšeře usnout, pořád tu skáče.“
Ella vzala naftovou lampu a vylezla až nahoru na půdu, aby Bill mohl prohrabat slamník a najít tu kobylku, která byla příčinou toho rozruchu. Chytil ji a vypustil škvírou, kde střecha nedoléhala ke stěně.
Později Ella se smíchem Charlesovi vyprávěla, co se stalo. Nemohla se s ním však podělit s myšlenkou, která ji trápila; totiž starost o Billa. Chlapec byl totiž nervózní a neprospíval mu ani jejich jídelníček. Během uplynulého měsíce si po večeři několikrát stěžoval na nevolnosti žaludku a říhání způsobené překyselením. Byl snad nervózní kvůli tomu, že měl brzy nastoupit do školy? Nebo ho trápilo ještě něco jiného? Mohlo to mít nějakou souvislost s tím, že jeho otec pil?
V září začali Bill s Edwardem chodit do školy. Billovi bylo sedm a půl roku. I když byl o 11 měsíců starší než jeho bratr Edward, na pohled vypadali jako dvojčata. Edward byl jen o chlup menší.
Bill si neměl do školy co obléknout; v létě chodíval bos a bez košile a měl na sobě jen roztrhané záplatované tepláky. Rodina si nemohla dovolit koupit nové oblečení, a tak musela Ella improvizovat. Vzala Charlesův svatební oblek, rozstříhala ho a ušila z něj chlapci kalhoty. Charles přišel domů v bílých ponožkách a starých teniskách, které sotva držely pohromadě, a i to doplnilo Billův šatník.
Když jej Ella takto „vystrojila“, řekla: „No, a teď si tě pořádně prohlédnu.“ Ustoupila dozadu, aby si ho lépe prohlédla. S obnaženými žebry vypadal velmi malý a hubený; a také s jeho střapatými vlasy po ramena, po domácku ušitými kalhoty a ve starých teniskách dělal dojem, že je opožděný ve vývoji. Ella se tomu usmála a řekla: „Vypadáš jako správný větrem ošlehaný Kentučan.“ Udělala to nejlepší, co mohla, ale žel, i přesto musel její nejstarší syn jít do školy bez košile.
A tak se onoho studeného zářijového rána roku 1916 vydali Bill a Edward na cestu do školy v Utica Pike, což byla typická venkovská škola, jednotřídka, posazená mezi kopci s výhledem na řeku Ohio. Paní Templeyová se měla stát jeho učitelkou na mnoho dalších let. Vyučovala žáky ve všech osmi ročnících, ve věku od 6 do 15 let.
Ve škole se Bill naučil víc než jen číst, psát a počítat. Jeho obzor se značně rozšířil. Během vyučování měl i možnost porovnávat sám sebe s jinými dětmi. Rozdíl mezi ním a ostatními dětmi byl více než nápadný. Byli to, stejně jako on, chlapci a dívky z venkova, ale většina z nich měla hezké šaty a vhodné boty. A všichni měli košile. K obědu měly sendviče a jako dezert sušenky nebo koláč. Bill jedl fazole a někdy neměl vůbec nic. Začal si uvědomovat, jak je jeho rodina chudá.
Od samého začátku ho starší spolužáci ocejchovali jako nezasvěcence. Říkali mu „kukuřičný suchar“ a posmívali se mu kvůli jeho směšné výslovnosti s akcentem „hillbilly“, typickým pro vesničany z oblasti kentuckých hor, z nichž pocházel. Posmívali se mu také kvůli jeho otrhanému oděvu.
Několik týdnů po zahájení školy se Bill s několika chlapci stejného věku rozhodl, že půjdou lovit ryby na „Ledový rybník“ za Branhamovou chaloupkou. Říkali mu „Ledový“ proto, protože na něm pan Wathen každou zimu vysekával kusy ledu. Ledové bloky pak uchovával v pilinách a potom je během léta používal v chladicích boxech na své mléčné farmě. Bill byl nadšen, že chlapci zařadili do svého plánu i jeho. Nejen kvůli tomu, že rád rybařil, ale chtěl být také částí jejich party.
Po skončení vyučování pospíchal domů a celý nedočkavý vzal z půdy svůj po domácku vyrobený rybářský prut. Tenisky, které nosil, mu moc neseděly, na palci se mu udělal bolestivý puchýř. Dnes ho ve škole hodně trápil. Pokaždé, když pohnul nohou, ho puchýř tak zabolel, že se nemohl ani pořádně soustředit na vyučování. Teď byl ale tak nadšen, a tak spěchal, že bolest úplně ignoroval. Přiřítil se do chaloupky a právě když stoupl na první příčku žebříku, pocítil, jak mu někdo pevně sevřel ruku. Otec ho obrátil k sobě.
„Bille, dnes mám pro tebe moc důležitý úkol. Chci, abys mi nanosil vodu do palírny.“
Billovi se málem zastavilo srdce a údy mu strnuly: „Ale tatínku, dnes odpoledne jsem chtěl jít s kamarády na ryby.“
„Na ryby můžeš zítra. Dnes musím vypálit dávku kukuřičné whisky, a už mám zpoždění. Musím mít v kůlně dostatek vody, abych mohl chladit spirály. Jsi už dost velký, potřebuju, abys mi pomohl. Kbelíky jsou před stodolou vedle pumpy. Rychle se převlékni a pusť se do toho. Já zatím v kůlně nachystám palírnu.“
Bill lezl po žebříku pomalu nahoru a hlavu otáčel tak, aby si otec nevšimnul jeho slz.
„A pamatuj,“ řekl Charles, „drž jazyk za zuby. Nesmíš to nikomu prozradit.“
„Ano, tatínku.“
I když ještě neproběhlo celonárodní referendum o prohibici (stalo se tak teprve v roce 1919), některé státy měly v platnosti protialkoholové zákony už od roku 1906. Indiana se stala „suchým“ státem v roce 1916. Charles se ale bez své whisky neobešel. A jelikož neměl dost peněz na to, aby si ji koupil na černém trhu, sestrojili si spolu se svým sousedem, panem Dornbushem, v kůlně za domem svoji vlastní palírnu, aby si tak mohli pálit svůj vlastní domácí mok. Poté, co přebytky prodali svým žíznivým sousedům a vydělali na tom nějaký ten krejcar, se rozhodli, že postaví ještě jednu palírnu. Dnes večer chtěli uvést do provozu obě dvě a všechno muselo být připraveno.
Bill seděl dlouho na slamníku a při každém úderu srdce cítil v puchýři bolest. Nakonec se zvedl a zmobilizoval své síly. S velikou úlevou si sundal botu. Svlékl si školní kalhoty a natáhl si montérky s laclem. Na montérkách samozřejmě chyběly šle, a tak místo nich byl provázek a místo knoflíku hřebík. Hřebíky se zasouvaly do knoflíkových dírek na laclu, a když se jimi pootočilo napříč, nevypadly. Pak ošetřil palec, což znamenalo, že vzal kousek šustí z kukuřičného klasu a přivázal je pod bolavý palec tak, aby se palec nedotýkal země.
Pomalu slezl po žebříku dolů a loudal se po svahu dolů ke studni vedle stodoly. Dva kbelíky od melasy stály vedle pumpy. Bill je naplnil až po okraj. Do každého kbelíku se vešly dva litry vody. Bylo to pro sedmiletého chlapce dost, aby je za provizorní motouzová ucha z provázku zvedl.
Odpoledne bylo horké a klidné. Ani sebemenší závan větru nepohnul trsy suché trávy. Bill se vydal vyšlapaným chodníčkem a od nedalekého „Ledového“ rybníka k němu doléhal smích. Jeho kamarádi už byli u rybníka, lovili, dělali legraci a skvěle se bavili. Jeho zklamání bylo velké, z očí mu vyhrkly slzy.
V polovině cesty hned vedle zahrady se Bill posadil do stínu velikého topolu, aby si odpočinul. Na tvářích měl špinavé šmouhy po slzách. Zavzlykal: „Není to hrozné, všichni kluci chytají ryby, a já musím doma nosit vodu.“ Znenadání uslyšel zvuk, jako kdyby ve větru šelestilo listí — šššššš. Bill však žádný vánek necítil. Pomyslel si: „Co to asi může být?“ a rozhlédl se dokola. Listí, které právě začínalo zlátnout, se ani nepohnulo. Nikde žádná známka po větru. Bill stále trucoval: „Jejich tátové to nedělají. Proč já musím nosit vodu do nějaké palírny?“
Náhle ten šum uslyšel znovu. Postavil se a pohleděl do větví nad sebou, ale žádný pohyb nespatřil. Ještě několikrát zavzlykal, zvedl kbelíky, a pustil se chodníčkem dál; jeho ovázaný palec za ním zanechával na blátivé cestičce zvláštní stopu. Ušel sotva pár kroků, když se k němu znovu ten zvuk přiblížil — ššššš — tentokrát hlasitěji než předtím. Bill se otočil a uviděl to. Byl to větrný vír ve větvích uprostřed koruny stromu. Na tom by nebylo nic zvláštního. Větrné víry v tomto ročním období nebyly žádnou zvláštností. Často je pozoroval, jak se prohánějí po polích, zvedají suché listí a strhávají je s sebou. Ale tyto víry se vždy někam pohybovaly a vždycky se přesouvaly z místa na místo. Tento však vypadal, jako kdyby stál na místě. Bill, okouzlen tímto jevem, pozoroval, jak zelené, žluté a hnědavé listí šelestilo a vířilo.
Náhle ze stromu zazněl hlas — hluboký zřetelný hlas, který řekl: „Nikdy nepij, nekuř ani žádným způsobem neposkvrňuj své tělo. Až budeš starší, mám pro tebe připravenou práci, kterou budeš konat.“
Bill tato slova uslyšel tak zřetelně, jako kdyby je vyslovil jeho otec, ale otcův hlas to nebyl. Nikdy předtím tento výrazný hlas neslyšel. Upustil kbelíky na zem a běžel úprkem do chaloupky a z plna hrdla křičel.
Ella jej přivinula do náruče: „Bille, co se ti stalo? Uštknul tě had?“ Myslela si, že asi cestou přes zahradu šlápl na chřestýše, jedovatého hada, který se běžně v okolí vyskytoval.
„Ne maminko,“ zajíkal se a ukazoval směrem k zahradě. „Tam na tom stromě je nějaký člověk.“
„Ó, Bille, Bille, vzpamatuj se. Něco se ti asi zdálo.“
„Ne, maminko. Na tom stromě je člověk, který mi řekl, abych nepil a nekouřil.“
Ella se tomu usmála. Sevřela synka do náruče, políbila ho na čelo a pokoušela se ho uchlácholit. Ale Bill se nemohl z toho hysterického záchvatu probrat a nedal se utišit. Položila ho do postele a rychle pospíchala k nejbližšímu sousedovi, který měl telefon, a zavolala lékaře. Lékař tu příhodu vyslechl a řekl: „Chlapec je jen nervózní. To ho přejde samo.“
Večer při večeři Bill svou příhodu ještě jednou zopakoval: „Tam na tom stromě je člověk a slyšel jsem, co mi řekl. Kolem toho stromu už nikdy nebudu chodit.“ A opravdu tak bylo. Od toho dne, kdykoliv šel do stodoly, vždycky ten topol obešel. Obešel ho raději velkým obloukem přes druhý konec zahrady.
Dva týdny později si Bill s Edwardem hráli před chaloupkou pod jabloní s kuličkami. Tu Bill znenadání pocítil, jak se ho zmocnilo něco zvláštního — takový tlak, který působil mravenčení kůže, jako kdyby ho obklopila nějaká neviditelná energie. Zvedl hlavu; řeka Ohio se mu zdála být nějak blíž než jindy. Bill se zahleděl směrem dolů k řece, k Jeffersonville — rovina se najednou před jeho očima začala měnit. Z břehu se vynořil most, dílec za dílcem, který měl překlenout řeku. Nebyl to takový plochý most, po kterém přijeli, když se stěhovali do Indiany. Tento most vypadal mohutně, s velkými ocelovými obloukovými nosníky. Bill něco takového nikdy předtím neviděl. Když se na to pozorně zadíval, všiml si lidí, kteří pracovali vysoko na lešení. A potom zpozoroval, že se jeden oblouk mostu zřítil a lidé padali pomalu dolů. Byl je schopen spočítat. V temné kalné vodě zmizelo 16 lidí.
Bill odhodil pytlík s kuličkami, rychle utíkal domů a hystericky křičel. Ella dělala vše možné pro to, aby ho utišila. Když byl nakonec schopen vyprávět, co se mu přihodilo, odpověděla: „Bille, to se ti jen zdálo.“
Bill trval na svém: „Ne, maminko. Měl jsem ten zvláštní pocit a potom jsem se podíval na řeku, a přesně to jsem viděl! Viděl jsem to, maminko, polekal jsem se toho.“
„Ten chlapec je prostě nervózní, jak říkal doktor,“ vyjádřil se k tomu Charles.
Ella si tím ale tak jistá nebyla. Vzpomněla si na den asi před čtyřmi lety, kdy Bill vyprávěl něco o ptáku, který mu řekl, že budou bydlet poblíž města New Albany. Zvláštní ovšem na tom bylo, že se to opravdu stalo. A most přes řeku Ohio? Že přijde šestnáct lidí o život? Co když se to jednou opravdu stane? Ella si tu příhodu zapsala, „uvidíme“.