Většina z těch mnoha set lidí, kteří v červnu 1933 navštívili Williamovu Branhamovu první evangelizační kampaň, se hned potom, co skončilo poslední večerní stanové shromáždění, vrátila do svých domovských církví. Někteří z nich však byli nově obrácení ke Kristu a neměli předtím spojení s žádnou církví. Mnozí z nich se začali ukazovat na pravidelných Billových bohoslužbách. Pronajatý sál Svobodných zednářů se brzy pro pohodlné umístění takového zástupu lidí stal nedostačující, a to Billa přinutilo, aby se poohlédl po nějaké jiné budově.
Na rohu ulic Osmé a Penn v Jeffersonville, nedaleko místa, kde bydlel se svou rodinou, se cesta stáčela kolem malého mělkého rybníčku porostlého lekníny. Cestou domů ze sálu Svobodných zednářů si Bill klekl doprostřed plevele na okraji rybníčku, aby se za tento neočekavaný problém pomodlil: „Pane, co bych měl udělat? Kam chceš, aby se tento sbor přestěhoval?“
Zahleděl se do kulatých polštářků leknínů rozprostírajících se na hladině. Jaké to byly nádherné květiny. Některé květy kvetly růžově a některé bíle. Tyto lekníny ho upoutaly — jak mohou růst v bahně na dně rybníka a potom si prorazit cestu nahoru ke slunci, a nakonec být tak čisté a půvabné. Billovi se připomněl jeho vlastní život, který se teprve před nedávnem odrazil z bahna hříchu ke slunci lásky Ježíše Krista. Jak nádherný byl Pán, který udělal takový zázrak. Najednou se ten obraz vrátil jako zjevení vystřelené ve formě střely od Božího trůnu: tady bude jeho církev — právě tady, kde rostou tyto lekníny. Bill vstal a kráčel mezi rákosím po břehu rybníka. Srdce mu bušilo nadšením. Ano, to bude úžasné. Bude moci postavit…
Modlitebna na rohu ulic Osmé a Penn v Jeffersonville
Ale cihly pochybností a otázek bylo slyšet v jeho uších ještě dříve, než ztvrdla malta zjevení. Bude moci koupit tento pozemek a postavit budovu, když jeho prostředky sotva stačí k jeho vlastní obživě, a také k obživě jeho maminky, bratrů a sester? Byl přece chudý člověk, kázal ve shromáždění chudým lidem, a to vše v době nejhorší ekonomické krize, jaká kdy jeho zemi postihla. Mnozí z členů jeho sboru byli nezaměstnaní, toho si byl dobře vědom. Financovat stavbu modlitebny mu připadalo jako neskutečný sen. A přece, pokud to bylo Boží zjevení, pak tu musí být také nějaké východisko…
Bill ohledně toho promluvil ke členům svého shromáždění. S úžasem zjistil, že když dali dohromady své skromné prostředky, stačilo to na zaplacení zálohy. Byly načrtnuty plány, zajištěna půjčka a zasypán rybník — vše v průběhu několika týdnů. Betonové základy byly provedeny v červnu a na staveniště byly přivezeny betonové tvárnice. Ale předtím, než byla položena druhá řada betonových tvárnic, Bill chtěl udělat krátký obřad posvěcení budovy, při kterém on sám položí na pravoúhlý základ první úhelný kámen.
V den této slavnosti se Bill probudil kolem šesté ráno. Venku si ptáci prozpěvovali sopránové melodie a včely bzučely své tenorové harmonie. Výhonky zimolezu pod oknem druhého patra naplnily jeho pokoj příjemnou vůní léta. Bill ležel dlouho v posteli s rukama za hlavou a opojen radostí. Jeho myšlenky byly asi takové: Ó, veliký Jahve, jak jsi nádherný. Před chvílí byla tma; teď vyšlo slunce a celá příroda se raduje. A brzy ten duchovní svět, který je tak chladný a temný kvůli hříchu, se také zaraduje, protože Syn spravedlnosti vstane s uzdravením na svých křídlech.
Když takhle ležel, vnitřní hlas ho vyzval, aby vstal. Bill tedy z postele vstal a podíval se do okna. Najednou v pokoji pocítil nějakou nedefinovatelnou přítomnost, jako nějaký tlak — nebyl to ale nějaký nepříjemný tlak, který by ho ohrožoval; ta přítomnost vyzařovala posvátnou bázeň, jako kdyby se přiblížil sám Pán. Bill před sebou vnímal pouze tři stěny. Pokoj mu připadal prázdný. Otočil se, aby se podíval dozadu, a v tom okamžiku se ponořil do vidění.
Nacházel se na břehu Jordánu, kde Jan Křtitel pokřtil Ježíše. Bill tam kázal Evangelium zástupu lidí, který stál za ním, když najednou zaslechl chrochtání a kvičení. Otočil se a vedle řeky uviděl velkou ohradu. Byla plná prasat a bylo cítit odporný zápach. Bill poznamenal: „Tohle místo je nečisté. To by tu nemělo být. To je přece svatá země, kudy chodíval sám Pán Ježíš.“
Ukázal se anděl Páně, který ho vzal a z tohoto místa ho odnesl a postavil ho na rohu ulice Osmé a Penn v Jeffersonville. Na pozemku, na kterém byl kdysi leknínový rybník, tam teď stála velká, z betonových tvárnic vyzděná, budova s nápisem nade dveřmi: „Branhamova modlitebna“. Anděl ho zavedl dovnitř. Bill mohl jen stěží uvěřit svým očím. Budova byla přeplněná lidmi. Nejenže bylo každé místečko obsazeno, ale lidé seděli i v uličkách a stáli opřeni i o stěny. Na samém konci místnosti visely tři kříže, jeden před kazatelnou a po jednom na každé straně. V tom vidění se Bill posunul k místu za kazatelnou a řekl: „Ó, to je nádhera. Ta sláva. Bože, jak jsi dobrý, Ty, který mi dáváš tuto modlitebnu.“
Nato anděl Páně řekl: „Ale tohle není tvoje modlitebna.“
„Je to přece moje modlitebna,“ namítl Bill.
Anděl opakoval: „Ne. Pojď a podívej se.“ Anděl Billa zvedl a pak ho znovu posadil, tentokrát na široké prostranství pod jasnou modrou oblohou: „To bude tvoje modlitebna.“
Bill se kolem sebe rozhlédl a zjistil, že se nachází v zahradě. Ovocné stromy rostly do výše asi deseti metrů ve dvou rovných řadách, mezi kterými se vytvořila ulička s jedním vysokým stromem na jejím konci. Byl umístěn v takové poloze, že k němu z každé řady byla stejná vzdálenost. Jedna řada vypadala, že to jsou jabloně; ta druhá vypadala na slivoně. Podivuhodné na tom bylo to, že jejich kořeny byly zasazeny v obrovských zelených květináčích. Po jejich obou stranách, po pravé i levé, byla umístěna jedna prázdná nádoba, vždy postavená v řadě s jednotlivými řadami stromů.
Z nebe zaburácel hlas: „Žeň je jistě velká, ale dělníků málo.“
Bill se tedy zeptal: „Pane, co mám dělat?“ Když to sledoval, stromy se začaly ve vidění této modlitebny jevit jako kostelní lavice. A ty tři stromy na konci uličky vypadaly jako ty tři kříže. Bill se zeptal: „Co to má znamenat? A k čemu jsou ty prázdné nádoby?“
Anděl odpověděl: „Ty máš sázet do těchto dvou nádob.“
Bill stál v uličce mezi těmi dvěma řadami stromů a ulomil větev z jabloně a zasadil ji do prázdné nádoby stojící v té řadě stromů; potom ulomil větev slivoně a zasadil ji do prázdné nádoby v té druhé řadě. Z těchto nádob začaly v tu chvíli vyrůstat stromy a nepřestaly růst, dokud výškou nedorostly do úrovně zbývajících stromů v řadě.
Potom silný vítr zachvěl stromy a hlas řekl: „Dobře jsi to udělal. Natáhni ruce a sklízej úrodu.“
Bill natáhl ruce. Do jedné ruky mu spadlo velké žluté jablko, chutné a zralé; do druhé ruky spadla švestka, chutná a zralá. Hlas řekl: „Jez to ovoce, je chutné.“ Bill se zakousl do jednoho a pak do druhého. Oba plody byly sladké, šťavnaté a chutné. Hlas opakoval: „Žeň je jistě velká, ale dělníků málo.“
Teď si Bill všiml, že vysoký strom na konci uličky, který si nadále uchoval tvar kříže, měl ve větvích jak plody jablek, tak i švestek. Bill běžel dolů uličkou a padl u kořene stromu a plakal: „Pane, co mám dělat?“
Mohutný vanoucí vítr ohýbal stromy tak silně, že jablka a švestky začaly padat jako kapky deště. Hlas nato třikrát po sobě řekl: „Když se z tohoto vidění probereš, přečti si 2. Timoteovi 4.“ Potom se Bill ocitl zpět ve své ložnici.
Slunce na modré obloze už bylo o hezký kus výš, což dosvědčovalo, že během toho, kdy byl ve vidění, uplynula delší doba. Bill vzal Bibli a nalistoval 2. Timoteovi. Četl tu čtvrtou kapitolu pozorně a přemýšlel nad každým slovem ve snaze propojit tato slova s viděním:
„Kaž Slovo [Boží]; buď připraven vhod i nevhod, usvědčuj, kárej a napomínej se vší trpělivostí a učením.
Neboť nastane čas, kdy nebudou snášet zdravé učení, ale budou si podle vlastních chutí shromažďovat učitele lechtající jejich sluch.
Odvrátí uši od pravdy a uchýlí se k bájím.
Ty však buď ve všem střízlivý, snášej útrapy, konej dílo kazatele evangelia, naplň svou službu.“
Bill tuto stránku ze své Bible vytrhnul a vzal ji s sebou na vysvěcení na ulici Osmou a Penn. Jelikož to byl pracovní den, posvěcení se mohlo zúčastnit jenom asi padesát lidí z jeho shromáždění — většinou to byly ženy a děti. Zatímco major Ulrey se svou dechovkou Amerických dobrovolníků dirigoval působivý pochod, Bill položil do čerstvé cementové malty úhelný kámen. Bylo to symbolické gesto; vždyť Nový zákon prohlásil Ježíše Krista za Úhelný kámen Jeho církve, a tak když Bill kladl úhelný kámen na základy své budovy, dával tím najevo, že jeho církev bude zasvěcena principům hlavního Úhelného kamene, Ježíše Krista.
Pak na něj lidé položili mince, upomínky a napsané modlitby s prosbami v cínové plechovce, kterou vložili do prohlubně v úhelném kameni. Bill přispěl stránkou, kterou toho rána vytrhl ze své Bible — stránkou obsahující prorocká slova:
„Ty však buď ve všem střízlivý, snášej útrapy, konej dílo kazatele evangelia, naplň svou službu.“