Černá opona zapadá

Aby si, tak říkajíc, ulevil svému svědomí, William Branham zvýšil své evangelizační úsilí v okolí Jeffersonville. S pocitem, že by příběh jeho života mohl povzbudit k víře i jiné lidi, sepsal některé ze svých osobních zkušeností a nechal je vytisknout v 15stránkové brožuře. Titul si zapůjčil z epištoly k Židům 13:8: Ježíš Kristus je tentýž včera, dnes i na věky a své dílo podepsal „napsáno kazatelem Williamem (Billem) Branhamem.“

V úvodu napsal:

„Tuto knihu jsem napsal proto, aby se každý čtenář mohl dozvědět, že Ježíš Kristus stále zachraňuje a uzdravuje lidi.

Jsem přesvědčen o tom, že On brzy znovu přijde.

Tato kniha pojednává o tom, jak On si vybral chudého chlapce a povolal jej do své služby, o tom, jak ten chlapec po nějaký čas před Ním utíkal, a pak se k Němu úplně obrátil.“

Na další stránce byla Billova modlitba:

Následujících sedm stran zdůrazňovalo neobyčejný Billův život, počínaje příběhem, jak spolu se svou maminkou měli umřít během sněhové bouře, kdyby do toho nezasáhl soused. Vyprávěl o hlasu, který k němu promlouval z větví stromu, když mu bylo sedm let, slovy: „Nikdy nepij a nekuř ani neposkvrňuj žádným způsobem své tělo. Je pro tebe připravené dílo, které máš vykonat, až budeš starší.“ Pak se zmínil o své cestě v roce 1927 do Arizony, jak ho smrt jeho bratra Edwarda přivedla zpět domů a jak jej tato událost nutila se zamýšlet nad tím, co je po smrti. Popsal svou nešťastnou náhodu, když se přiotrávil plynem během vykonávání svých povinností u Komunálních služeb a následnou operaci, své vidění kříže ve formě světla, které jej obrátilo k Bohu. Pak popsal své zázračné uzdravení žaludečních potíží a těžkého astigmatismu, své povolání ke kázání, a nakonec ohnivou kouli, která se ukázala nad jeho hlavou během křtu v řece Ohiu v roce 1933 (ač se zde nezmínil o hlasu, který k němu řekl: „Jako Jan Křtitel byl poslán, aby předešel první příchod Ježíše Krista, tak jsi poslán ty, abys předešel Jeho druhý příchod.“).

Knihu uzavřel následujícími slovy:

„Drahý čtenáři, kdybych jen měl v této knize dost místa, abych mohl vyprávět o těch mnoha věcech, které se udály, jak byla postavena naše modlitebna a o mnohých mocných probuzeních, které se konaly. Lidé přijeli zdaleka i zblízka, aby byli uzdraveni. Ale nechávám ji stručnou úmyslně, aby nebyla drahá, ale dostupná všem. Tyto věci ti dovolí poznat, že Ježíš Kristus je tentýž včera, dnes i na věky a že bys Mu měl uvěřit a přijmout spasení. Pokud můžeš, probuzenecká shromáždění se konají neustále blízko tebe, prosím, navštiv je.“

Pak následovaly dvě stránky svědectví lidí, kteří byli zázračně uzdraveni, počínaje svědectvím pana Merrilla a paní Der Ohanionové, kteří byli prvními dvěma lidmi uzdravenými skrze vidění, krátce poté, co se Bill stal křesťanem.

Pan Merrill napsal:

„Ležel jsem v nemocnici v New Albany v Indianě, když jsem se doslechl o bratru Branhamovi. Srazilo mě auto. Měl jsem prakticky zlomena všechna žebra. Moje záda byla zkroucena. Nacházel jsem se v beznadějném stavu, pokud se jednalo o lékařskou pomoc.

Pan Branham se za mne pomodlil a moje žebra se okamžitě vrátila na své místo, taktéž i moje záda. Lékaři to nemohli pochopit. Vstal jsem z postele, oblékl se, šel domů a nastoupil do práce.

Sláva Bohu za Jeho uzdravující moc.“

William H. Merrill

1034 Clark Street

New Albany, Indiana

Paní Der Ohanionová napsala:

„Byla jsem ochrnuta po mnoho let. Po nějakou dobu jsem byla upoutána na lůžko. Moje údy byly pokřivené, a tak jsem nemohla chodit. Lékař mi sdělil, že už nebudu nikdy chodit. Slyšela jsem o bratru Branhamovi a o tom, jak Bůh odpovídá na jeho modlitby. Tak jsem jej zavolala. Přišel s ještě jedním mladým mužem, který se jmenoval DeArc a oba se za mě modlili. Ihned nato byly moje údy uzdraveny. Nyní mohu chodit a chodím stále. Jsou tomu už 4 roky, co se to stalo.

Děkuji Bohu za Jeho zázračnou moc.“

Paní Mary Der Ohanionová

2223 East Oak Street

New Albany, Indiana

Brožura končila dvoustránkovým kázáním o uzdravující moci Ježíše Krista v dnešní době. Bill napsal:

Mnozí z těch, kteří čtou Bibli, říkají: „Kdybych jen žil v biblických dobách, šel bych k Ježíši a On by mi pomohl.“ Přátelé, On je tu dnes, aby vám pomohl, přesně tentýž, jaký byl tehdy. Jen věř Duchu svatému, On je Ježíšovým svědkem. Prosím tě, tam, kde zrovna jsi, věř mu a budeš uzdraven.

Členové Billova shromáždění rozdali výtisky s titulem „Ježíš Kristus je tentýž včera, dnes i na věky“ svým přátelům a příbuzným, kteří je pak předali dál svým známým a sousedům. Tato na první pohled nenápadná kniha si proklestila cestu na mnohé nepředvídané místo a přivodila mnohé udivující zázraky…

Pozdní letní dobou Bill s Hope odcestovali na sever do Fort Wayne v Indianě, aby navštívili Hopina otce. Bill cestou spěchal, protože pokud by to stihli, mohli by se zúčastnit sobotní večerní bohoslužby v Redigarově modlitebně, v církvi, kterou rád navštěvoval, kdykoliv byl ve Fort Waynu.

„Hope, že se už nebudeš před odjezdem koupat, že ne?“ Bill se nervózně podíval na své hodinky.

„To nebude trvat dlouho. Ale, Bille, pokud bychom měli jít dnes do kostela, budu potřebovat pár nových punčoch. Zatímco se připravuji na cestu, zajdi mi do obchodu JCPenney a kup jeden pár.“

„Zajdu, pokud to uspíší náš odjezd.“

„To víš, že ano. Tady máš 60 centů. Chtěla bych, abys mi koupil šifonové punčochy, rayonové nekupuj. A pamatuj, aby to byly ty moderní. Zapamatuješ si to, Bille?“

„Samozřejmě. Šifonové punčochy. Ty moderní.“

Šifonové punčochy se vyráběly z čistého hedvábí, byly hladké a luxusní. Ale zároveň třikrát dražší než rayonové, šifon si zkrátka oblíbily ženy, které chtěly vypadat elegantně a moderně. Na druhé straně rayon byl volbou pro staré ženy, které více zajímala finanční otázka a účelnost než vzhled. Bill Branham se v ženské módě zkrátka nevyznal a měl problém rozeznat rayon od šifonu. Aby to však nezapomněl, stále si opakoval tu správnou značku, zatímco si vykračoval po chodníku do obchodu: „Šifon… šifon… šifon… šifon…“ Když jej někdo oslovil, Bill odpověděl: „Nazdar,“ a stále si opakoval, „Šifon… šifon… šifon…“

Pak narazil na Orvilla Spoonse, starého kamaráda. Orville jej oslovil: „Bille, víš, že berou okouni tam za hrází? Někteří jsou až takovíto.“ A Orville natáhl ruce, aby ukázal Billovi délku.

Bill úžasem hvízdnul. Tito dva muži pak spolu několik minut debatovali o návnadách a metodách rybaření. Když pak Bill pokračoval na cestě do obchodu, zapomněl, jaké to měly být punčochy, které měl koupit.

Co teď? Byla by ostuda, kdyby se vrátil s nepořízenou a řekl Hope, že zapomněl na značku punčoch. Kromě toho by přišlo nazmar hodně času. V tu chvíli si vzpomněl na Thelmu Fordovou, svou kamarádku, která pracovala v blízkém obchodě se smíšeným zbožím. Snad mu bude schopna pomoci.

Když překročil práh dveří, Bill se zastavil u sportovních potřeb a obdivoval na polici svou vytouženou pušku kalibru 22. Byla to nádherná střelná zbraň, perfektní pro lov veverek. Bill si ji chtěl koupit už asi před rokem, ale ona stála 17 dolarů — a on nebyl schopen našetřit 3 dolary na zálohu. Dobrá, snad jednou…

Přistoupila k němu Thelma Fordová. „Nazdar Bille, co si přeješ?“

„Nazdar, Thelmo. Hope by si chtěla koupit punčocháče.“

Thelma s nevolí pokrčila nosem. „Ale, Bille, Hope přece nechce punčocháče.“

„Ale ano, chce. Ona chce takové ty moderní.“

„Ó, ty myslíš punčochy. A jaké chce?“

Cítil se hloupě a nechtěl, aby poznala, že zapomněl, jakou značku měl koupit, a tak se rozhodl, že to bude předstírat. „Jaké máš druhy?“

„Máme všechny druhy, počínaje rayonem…“

„Právě takové by chtěla, rayonové. Kolik stojí?“

„20 centů pár.“

„Dej mi tedy dva páry.“

Bill se cítil povýšeně. Když přišel domů, dobíral si Hope: „Vy ženy se vždycky vychloubáte, že dobře nakupujete. Chodíte za most do Louisville a ztrácíte celý den hledáním výhodné koupě, zatímco já zde v místě, v Jeffersonville, jsem koupil dva páry punčoch za peníze, které jsi mi dala na jeden pár, a ještě mi z toho zbylo.“

„A jsou to šifonové?“

„Ano, právě tyto.“ Šifonové — rayonové — jemu to znělo stejně. Hope vzala sáček a podívala dovnitř. Usmála se. „Ano, Bille, jsi opravdu levný nákupčí.“

Když pozdě odpoledne dorazili do Fort Waynu, Bill se rozčílil, když mu Hope sdělila, že se musí zastavit u prodejny se smíšeným zbožím, ještě předtím, než půjdou do kostela. Bill zastavil a Hope vběhla dovnitř. Za několik minut se vrátila s malým papírovým sáčkem. Neřekla mu, co si koupila, Billova mysl byla stejně upřena k tomu, jak se co nejdříve dostat do Redigarovy modlitebny, proto se raději Hope na nic neptal. Bill si tehdy ještě neuvědomoval, že jeho neúmyslná chyba, které se toho rána dopustil, se k němu brzy ještě jednou vrátí.

Záblesk slunečního světla se odrazil na Billově tváři, když se mu 27. října 1936 narodila dcera. Dali jí jméno Sharon Rose, tedy v obráceném sledu Růže Sharonu, jež je jedním z poetických titulů Ježíše Krista. Sharon Rose byla krásným dítětem a Bill ji miloval více než slunce na bezmračné podzimní obloze. Nevěděl však o tom, že narození Sharon bude tím posledním paprskem štěstí, který jej ozáří na mnoho let.

Temné mraky se začaly stahovat už v listopadu. Nejdříve zemřela Billova švagrová. Pak zahynul jeden z jeho bratrů, sedmnáctiletý Charles Edward Branham, junior. Jednou v neděli večer jel Charles autostopem na stupačce vozidla s podnapilým řidičem. Vozidlo narazilo do elektrického sloupu a odhodilo Charlese stranou, čímž si způsobil zlomeninu páteře. Bill zrovna kázal. Jeho druhý bratr mu o tom přinesl zprávu. Bill rozpustil ihned shromáždění, ale než dojeli do nemocnice, jeho bratr Charles byl už mrtev.

Smrt mladého Charlese těžce zasáhla Billova otce. S podlomeným zdravím a zoufale chudý, Charles Branham, senior, začal přemítat o svém vlastním životě, o tom, který už měl za sebou, i tom, co je před ním. Jednou ráno jej Bill uviděl, jak sedí na radlici pluhu a pláče. Bill se zeptal: „Co ti je, táto?“

„Teď bys to ještě nepochopil, Bille, ale později to pochopíš. Rád bych ještě uviděl svůj domov. Je mi 52 let, nebyl jsem doma celých 25 let.“

„Pokud by ses tam chtěl jet podívat tati, obstarám ti na to peníze.“

Bylo to naposledy, co Charles navštívil místo svého narození poblíž Burkesville v Kentucky. Když se vrátil do Jeffersonville, zašel si do hospody a přemýšlel o tom, jak alkoholem mařil celý svůj život. Někdo mu nabídl, že mu koupí štamprdli. S pocitem viny, ale neschopen odmítnout, svolil. Když světlehnědá tekutina naplnila jeho prázdnou štamprdli, Charles řekl: „Hele, hoši, dnes za kazatelnou stojí můj syn. On má pravdu a já jsem na omylu. Ať tato štamprle nevrhá stín na mého syna.“ Když tuto štamprdli přiložil ke svým ústům, ruka se mu tak chvěla, že se mu většina tekutiny vylila na bradu. Lidé si ho dobírali. Charles propukl v pláč. Vzal si klobouk a odešel.

Dva týdny potom, 30. listopadu 1936, Charlese postihl těžký srdeční záchvat. Když Bill přispěchal k jeho posteli, byl ještě naživu. Bill podložil své ruce pod jeho hlavu. Jeho tmavé, kadeřavé vlasy začínaly na skráních šedivět. Bill si pomyslel: „I já jsem měl podíl na těchto šedivých vlasech. Kolik bolestí srdce jsem mu způsobil?“ Pohleděl na otcovu ruku, na které chyběl prst, o který přišel při nešťastné náhodě, a pomyslel si, jak těžce ten muž musel pracovat, aby vychoval svých deset dětí. Billa teď nezajímalo, co si lidé o Charlesovi Branhamovi mysleli; ten muž byl jeho otcem a on jej miloval.

Charles pohleděl do očí svého nejstaršího syna. „Bille,“ zašeptal, „mýlil jsem se.“

„Tati, ještě není pozdě k nápravě.“

A tam, vedle smrtelného otcova lože, jej Bill přivedl k Pánu života a naděje, Ježíši Kristu. Během hodiny Charles Branham odcházel v ústrety svému Stvůrci. V této chvíli Bill spatřil anděla stojícího před ním v bílém rouše. Ač byl ve svém hoři, Bill nakonec věděl, že duše jeho otce je v Kristově bezpečí.

Další osudová rána začala týden před Vánočními svátky, kdy se nachladily obě Billovy děti. Krátce poté začaly kýchat a kašlat, a spolu s nimi i Hope. Venkovní teplota klesla na minus 30 stupňů. Hope položila deku na škvíru pod dveřmi a ručníky na okenní parapety, aby zamezila průtahu studeného vzduchu dovnitř. Nemělo to však valného účinku, jelikož dům byl téměř bez izolace a kuchyňský sporák nestačil na to, aby ohřál dvě místnosti.

Vánoce roku 1936 připadly na pátek. Den před Vánocemi šla Hope se svou známou na druhou stranu řeky do Louisville, v Kentucky, aby koupila na poslední chvíli dárečky pro děti. Bill jako obvykle odešel do práce. Během polední přestávky zašel do spořitelny, aby založil vkladní knížku pro Sharon Rose s počátečním vkladem 80 centů — byl to vánoční dárek pro jeho dvouměsíční holčičku. Poté přinesl vánoční dárek do zdravotního střediska svému příteli z dětství, Samu Adairovi, který se právě vrátil ze studia medicíny a otevřel si soukromé zdravotní středisko v Jeffersonville.

Pozdě odpoledne pak měl neodkladnou návštěvu. Zatímco Hope při nákupech v Jeffersonville z ničeho nic omdlela na ulici. Teď ležela zoufale doma v posteli a potřebovala jeho pomoc. Bill přiběhl domů a našel Hope zabalenou v dekách, značně se třesoucí. Položil ruku na její čelo. Její hlava pálila jako oheň.

Bill zavolal Samu Adairovi, který okamžitě přijel. Doktor Adair vložil teploměr pod Hopin jazyk. Stetoskop přiložil na její hruď, chvíli naslouchal a pak svraštil čelo. Pak zkontroloval teplotu. „Och, ona má teplotu 40,5°C. Bille, její stav je velice vážný. Má zápal plic. Budeš jí muset celou noc podávat pomerančovou šťávu. Během noci bude muset vypít nejméně 8 litrů tekutin, aby se zastavila teplota.“

Bill proseděl při Hope celou noc. Dával ji posrkávat pomerančovou šťávu každých několik minut. Do Vánoc její teplota poklesla o několik stupňů.

Paní Brumbachová se zastavila, aby se podívala se na svou dceru, a byla vyděšena chladem a průvanem chladného vzduchu v pokoji. „Williame, v tomto pokoji je velice chladno. Vezmu ji do svého domu.“

Bill odpověděl: „Zeptám se na to raději doktora Adaira, jestli ji můžeme v tomto stavu převézt.“

„Adair? Jeho se nebudu na nic ptát. Ten hoch neví ani jak se schovat před deštěm. Zavolám doktora Lawrenca, ať ji vyšetří.“ Poté odešla.

Bill zavolal doktoru Adairovi, který mu doporučil: „Bille, nehýbej s ní. Pokud budeš převážet Hope v tomto mrazivém počasí, pak ji zabiješ.“

„Ale, doktore, matka to beztak udělá.“

„Pak já se od toho distancuji. Billey, mám tě rád, jako svého bratra; ty to dobře víš. Ale nevezmu si zodpovědnost za Hope za takových podmínek. Nechám to tak, ať se o to stará doktor Lawrence.“

„Dobrá, doktore, víš, na které straně jsem.“

V celém tomto zmatku zašel Bill do modlitebny, poklekl a modlil se: „Pane, miluji svou ženu. Prosím, smiluj se nad ní a uzdrav ji. Uděláš to, Pane?“

Bill spatřil před sebou černé prostěradlo, jako kdyby před ním spadla opona v divadle, která končí představení. S hrůzou zíral na toto vidění. Když se tak díval, najednou temná mračna zastínila slunce. Přívalový déšť se valil na krajinu a způsobil, že hladina řeky Ohia prudce stoupala, dokud nebyly protrženy hráze chránící Jeffersonville, ale voda nezaplavila níže položené části města. Pak spatřil muže sestupujícího z nebe s měřicím prutem v ruce, a když změřil vodu na ulici Spring, míra ukazovala 10 metrů.

Toto vidění Billa značně znepokojilo. Doposud každý detail, jenž mu byl ukázán ve vidění, se naplnil. S důvěrou se s touto zprávou podělil s okolím města, věřil, že tomu lidé budou věnovat patřičnou pozornost a připraví se a že díky tomu jejich životy budou ušetřeny. Ale ti, jimž o tom řekl, se tomu jednoduše vysmívali, nebrali to vůbec vážně nebo se tomu dokonce smáli. Dokonce i lidé z jeho shromáždění byli k tomu skeptičtí — jako například Jim Wiseheart, který řekl: „Bille, největší povodeň, kterou jsme tady měli, byla v roce 1884 a tehdy naměřili na ulici Spring kolem 15 centimetrů.“

Bill jen opakoval své vidění. Spatřil jsem muže, jenž sestoupil z nebe, vzal měřící prut, přiložil ho tady na ulici Spring a řekl: „10 metrů.“

Jim Wiseheart se usmál: „Ach, Bille, jsi tím příliš vzrušený.“

„Já nejsem vzrušený. To je ‚Tak praví Pán‘! A navíc, ten samý Bůh mi ukázal černou oponu mezi Ním a mnou. Něco nás rozdělilo. Nevyslyšel mou modlitbu, kterou jsem mu předložil za svoji manželku. Trápí mě myšlenka, že ona se už z toho nedostane.“