William Branham kázal v Misijní baptistické církvi už tři měsíce, když mezi ním a dr. Davisem došlo k nedorozumění. Dr. Davis chtěl, aby Bill ordinoval několik žen za kazatelky místního sboru. Bill to však jednoznačně odmítl.
„Co to má znamenat?“ zlostně vybouchl dr. Davis pobouřený odvahou svého podřízeného. „Jsi přece starší tohoto sboru,“ podotkl, „tvou povinností je řídit se řádem této církve.“
„Dr. Davisi, se vší úctou k Baptistické církvi a ke všemu, k čemu jsem byl ordinován, mi však není známo, že by ordinování žen za kazatelky bylo někdy učením církve.“
„Ale přesto je to nauka této církve,“ řekl dr. Davis.
„Mohu se dnes večer omluvit?“ zeptal se Bill.
„Ne, tvá povinnost je být tady.“
Z jedné strany si Bill uvědomoval, že dr. Davis má pravdu: jako starší má stát za vším, co dělalo místní shromáždění. Bill cítil, jak mu z toho, že se dal nachytat na něco, o čem mu svědomí říkalo, že to není správné, začal přecházet mráz po zádech.
„Odpověz mi tedy alespoň na několik otázek,“ řekl Bill.
„Prosím, ptej se.“
„Můžeš mi vysvětlit, proč v 1. Korintským 14. kapitole Pavel řekl:
„Vaše ženy ať při shromážděních mlčí, neboť se jim nedovoluje mluvit.“
V doktorově chování se teď projevila nadutost spojená s domýšlivostí a sebedůvěrou. „Samozřejmě,“ odpověděl, „kdysi seděly ženy vzadu v koutech, klevetily a brebentily a Pavel jim tím chtěl jen říct, ať to nedělají. Chápeš?“
Toto vysvětlení Billovi nezapadalo do dalšího místa Písma, které znal. „Vysvětli mi tedy 1. Timoteovi 2…“ Bill listoval v Bibli, dokud nenašel verš, ve kterém Pavel řekl:
„Ženě pak nedovoluji učit ani ovládat jejího muže, ale ať je v tichosti.
Vždyť nejdříve byl stvořen Adam, potom Eva.
A Adam nebyl oklamán, ale žena byla oklamána, a upadla do přestoupení.
Bude však ochráněna během rození dětí, zůstanou-li ve víře, lásce a svatosti s rozvahou.“
„Proto, dr. Davisi, já neříkám, že chce žena dělat něco špatně; ale ona byla svedena. A proto si Bůh nepřeje, aby byla kazatelkou.“
Dr. Davis svraštil čelo: „Je to tvoje osobní přesvědčení?“
„Z mého pohledu to je stanovisko Písma,“ odpověděl Bill.
„Mladý muži, za takovou nekázeň ti může být Baptistickou církví odňato kazatelské oprávnění.“
Bill vytáhl ze zadní kapsy svou náprsní tašku s doklady: „Ušetřím vám námahu a vrátím ho hned. Raději se ho zbavím hned teď, protože vidím, že se pro mě brzy stane břemenem.“
„Ne, ne, bratře Bille, jen se neukvapuj,“ zareagoval na to dr. Davis.
Tímto náznakem smíření debata skončila. I když ani jeden z nich svůj názor nezměnil, byli zajedno v tom, že by měl Bill zahájit svou vlastní práci pro Pána. Pevný stisk ruky zpečetil jejich rozhodnutí, a tak se tito dva muži rozešli jako přátelé.
Plný představ, snů a nadšení Bill pronajal starou budovu Svobodných zednářů v Jeffersonville a začal pořádat nedělní bohoslužby. Během první nedělní bohoslužby přišlo jen několik lidí, kteří chtěli slyšet jeho kázání, ale postupně se týden po týdnu jeho publikum zvětšovalo; přicházela duše za duší. Bill se bez přestání sdílel svou vírou a svědčil novým lidem, které potkával při výkonu svého zaměstnání, a stejně tak se choval i ke starým známým, které celý život znal. A protože spoustu lidí zval do shromáždění, měl na svých nedělních bohoslužbách stále nové tváře. Z těchto návštěvníků někteří přijali Krista za svého Spasitele a začali Billovy bohoslužby navštěvovat pravidelně. Krůček po krůčku tedy jeho shromáždění narůstalo.
Každý nově obrácený zatěžoval čím dál tím více jeho časový rozpočet, ale Bill proti tomu nic nenamítal. Ve skutečnosti se mu to líbilo. Po tolika letech odmítání konečně našel lásku a přízeň — jak od Ježíše Krista, tak od té malé skupinky lidí, která se na něj dívala jako na svého pastora. Konečně našel ve svém životě útočiště; svůj životní cíl a smysl bytí, a měl v úmyslu se odevzdat Kristově věci celým svým srdcem.
V červnu roku 1933 Bill pronajal velký cirkusový stan, který stál v Jeffersonville na opuštěném pozemku, a měl tam v úmyslu pořádat dvoutýdenní evangelizaci. V neděli před začátkem těchto shromáždění se připravoval na nedělní školu v hale Svobodných zednářů, když najednou pocítil, že upadá do vytržení, které se však nepodobalo ničemu, co doposud prožil. Uviděl před sebou svět rozprostřený jako ubrus a připadalo mu, že má nějaké spojení s průběhem času. Uviděl vojáky se snědou pletí, jak kráčejí v zástupu a na konci jejich pušek se jim leskly bajonety. Pak ty vojáky viděl, jak útočí na skupinu lidí s tmavou pletí, kteří bojovali kopími, vidlemi a kosami.
Vzadu za Billem, z místa, kam neviděl, se ozval hlas. Byl to tentýž hlas, který k němu mluvil z topolu, když mu bylo sedm let; hluboký, rezonantní hlas, který teď oznamoval: „Benito Mussolini uskuteční invazi proti Habeši a zmocní se jí. Tato chudá země padne k jeho nohám. Itálie pak podnikne invazi i proti jiným zemím, ale nakonec padne a Mussolini hanebně skončí svůj běh.“
Scéna skončila. Pak Bill uviděl armádu mužů oblečených v jednotně zelených uniformách, kteří bojovali proti vojákům v šedých uniformách. Bill viděl tanky a exploze, hustou síť opevnění, kanóny, husté řady kulometů a ostnatých drátů. Hlas za ním mu oznamoval: „Mladý Rakušan v Německu, jménem Adolf Hitler, vtáhne svět do druhé světové války a v průběhu ní bude Franklin Roosevelt zvolen do své čtvrté prezidentské kadence. Německo se opevní za mohutnou betonovou hradbou a Amerika bude muset zaplatit obrovskou daň na lidských životech, aby tuto linii prolomila. Nakonec bude Německo poraženo a Hitlerův konec bude záhadný.“
Následovala další scéna. Uviděl před sebou Evropu rozvinutou jako mapu a uviděl, jak se mění a reformují hranice mezi národy do nových politických poměrů. Hlas řekl: „V dnešním světě bojují o prvenství tři politické ideologie: fašizmus, nacizmus a komunizmus. První dvě ničeho nedosáhnou, ale komunizmus bude vzkvétat. Pozoruj Rusko, krále severu.“
Scéna se změnila po čtvrté. Válka v Evropě uhasla a zapadla do dějin. Na tomto místě Bill pozoroval obrovský pokrok technologie, který zasáhl celou zeměkouli. Mezi jinými divy uviděl aerodynamická auta ve tvaru vajíčka, která jela po dálnici s dobře propracovanou povrchovou úpravou. Jedno auto jej však upoutalo zvláštním způsobem, víc než ta ostatní. Mělo jakoby skleněnou průhlednou karosérii a nemělo volant. Zatímco vozidlo, které bylo elektronicky ovládáno, jelo po silnici, rodina cestující uvnitř se věnovala nějaké společenské hře. Hlas to tentokrát nekomentoval a scéna se změnila po páté.
Teď Bill uviděl ženu s dlouhými vlasy a v dlouhých šatech, jak kráčí s transparentem a dožaduje se práva hlasování. Když jí toto právo bylo uděleno, uviděl zvolení mladého muže za prezidenta Spojených států. Potom Bill pozoroval ženy, jak si stříhají vlasy. Některé si oblékaly kalhoty, zatímco jiné si zkracovaly šaty a šetřily na látkách, dokud se jejich přikrytí nezmenšilo do velikosti fíkového listu.
Scéna se změnila po šesté. Bill pozoroval, jak ve Spojených státech povstala krásná a elegantně oblečená žena. Ale navzdory jejím krásným rysům působila dojmem tvrdosti, kterou šlo těžko popsat. Byla jí dána veliká moc a vládla v zemi se vší autoritou.
Hlas Billa upozorňoval: „Podívej se ještě jednou.“ Bill se otočil, aby se podíval na poslední výjev — Spojené státy, které se před ním rozprostíraly, ležely v nepřehledných ruinách. Země byla poseta krátery, všude doutnaly hromady trosek a v ovzduší se vznášel dým. Kam jen Billovo oko mohlo dohlédnout, byla země liduprázdná. Pak vidění skončilo.
Bill seděl dlouho strnulý a jako omráčený. Když mohl znovu pohybovat prsty, vzal do ruky pero a začal si zaznamenávat všech sedm vidění. Zajímalo ho, co asi mohou znamenat.
„Mussolini zaútočí na Habeš…“ Pak nastane nepředvídatelný sled událostí. Bill o Mussolinim už něco věděl; často se o něm psalo v novinách. Mussolini byl v Itálii od roku 1922 totalitním diktátorem a obecně byl považován za italského národního zachránce. Z chaosu se mu povedlo zavést v zemi řád; v zemi zbídačené světovou válkou upevnil italskou ekonomiku a získal jí zpět její důstojnost. Jeho sociální reformy byly provedeny takovým způsobem, že neztratil přízeň ani u průmyslníků ani u statkářů. Veřejné osobnosti v celé Evropě a Spojených státech nešetřily vůči Mussolinimu svým nadšením; srovnávali ho někdy s Caesarem, Napoleonem nebo Cromwellem, z důvodu velkého úspěchu při provádění transformace a kvůli způsobu, jakým v zemi vládnul. Proč by ale Mussolini riskoval svou dobrou pověst a uskutečnil invazi do tak zaostalé země, jakou byla Habeš?
Co se týče Adolfa Hitlera, bylo to krátce předtím, v lednu, kdy ho prezident Paul von Hindenburg jmenoval kancléřem a tím vyzvedl Hitlerovu nacistickou stranu do popředí německé politiky. Ale jak on může vtáhnout evropské národy do války, když poslední válka byla tak ničivá a demoralizující? Vždyť už nikdo na světě přece další válku nechtěl. A přesto se tato vidění nikdy nemýlila.
Bill rozložení světových politických sil nerozuměl; ale četl noviny, a tak si uvědomoval, že Mussoliniho fašizmus si získává podporu v Asii a v Latinské Americe. Fašizmus odmítal myšlenku osobní svobody v přesvědčení, že státu je uloženo usměrňovat otázky národního života a držel se ideje, že hlavou státu by měla být dynamická osobnost, která bude diktovat s nejvyšší autoritou. O Hitlerově nacizmu, o kterém se v novinách skoro vůbec nepsalo, nevěděl Bill skoro nic. Něco málo věděl o ruském komunizmu, který předstíraným zastáváním práv dělníků a svým potlačovatelským centrálním řízením přísně vládl skrze elitu komunistické strany. Komunizmus mu připadal ze všech těch tehdy bojujících sil v Evropě jako ta nejslabší vládnoucí síla. Ale znovu: vidění se nikdy nemýlilo.
A ty automobily, které viděl! Ten lesk a ty aerodynamické tvary. Jak odlišně vypadaly v porovnání s těmi hranatými auty, která jezdila po silnicích v roce 1933. Jaký zázrak leží před námi, jestliže věda a technologie budou schopny vymyslet takové nádherné stroje! Avšak tyto úspěchy budou znehodnoceny mravním zkažením, což bylo ve vidění ilustrováno úpadkem žen. A co ta kráska s kamenným srdcem, která bude jednou vládnout Americe? Bude to opravdová žena, nebo znázorňuje nějakou moc? Snad nějaké ženské politické hnutí? Bill si v závorkách poznamenal: „Možná katolická církev.“ A pak nakonec ta zkáza. Vypadalo to, jako by dny Ameriky byly sečteny.
Bill přečetl toto proroctví svému shromáždění a během čtení je komentoval. Když podrobně líčil, jak tři evropské „izmy“ budou pohlceny komunizmem, přiměl lidi, aby se postavili a opakovali: „Pozorujte Rusko. Sledujte krále severu.“ Když popsal to poslední, sedmé vidění, připojil svou osobní poznámku: „Tedy, poslouchejte, tuto část mi neřekl Pán; je to můj osobní názor. Ale usuzuji podle toho, jak všechno na tomto světě běží kupředu, předpovídám, že se to všechno stane do roku 1977.“
Bill, inspirován tímto viděním, kázal hned od prvního večera evangelizace v pronajatém stanu celým svým srdcem. Přestože se ještě neobešel bez pomoci Hope, která mu nahlas předčítala biblické texty, neodvádělo to pozornost publika od jeho kázání, když mocně vyzýval zástup lidí k přijetí spasitelné milosti Ježíše Krista. Následující večer a každý další večer po něm se stan naplňoval stále více a více lidmi, takže o dva týdny později, na poslední nedělní bohoslužbě, Bill Branham již kázal tisícům duší a dvě stovky z nich vyšly dopředu. Když propustil shromáždění, vydali se na cestu k řece Ohio.
Bylo 11. června 1933. Kolem druhé hodiny odpoledne se nejméně 1 000 lidí shromáždilo na břehu řeky Ohio, na konci ulice Spring, aby přihlíželi křtu. Země pod oblohou bez jediného mráčku připomínala rozžhavenou výheň. Ani nejslabší vánek nezchladil shromážděný dav, který zpíval: „Stojím na vzbouřeném břehu Jordánu, vrhám toužebný pohled do šťastné země Kanán, kde leží moje vlastnictví. Směřuji do zaslíbené země…“
Když Bill přišel ke břehu Ohia, uviděl tam Margaret W.1Pokaždé, když v této knize narazíte na takto uvedené příjmení nějaké osoby, znamená to, že když William Branham vyprávěl určitou epizodu, tak to příjmení nevyslovil. Proto je to pomyslný znak, který použil autor této knihy. Byla to dívka přibližně jeho věku, která seděla v loďce nedaleko místa, kde se měl konat křest. Margaret na sobě měla jen skoupé plavky a Bill ji v domnění, že by mohly vzbudit pohoršení, slušně požádal, jestli by mohla vyjít z vody.
Ona však rozhořčeně namítla: „Proč bych měla jít ven?“
„Dobře, Margaret, nemusíš. Ale kdybych já byl na tvém místě, měl bych k Evangeliu natolik úcty, že bych z tohoto místa, na kterém má probíhat křest, odešel.“
„Nepotřebuju slyšet o nějaké úctě k Evangeliu. Jsem učitelka nedělní školy. V křest nevěřím, a proto tě nemíním poslouchat!“
Pohrdavě se zasmála a Bill ji už nechal na pokoji.
Bill se tedy brodil vodou s prvním zájemcem o křest. Zůstali stát, když jim voda sahala po pás, zatímco proud pomalu plynul kolem nich. Hladina řeky byla tak klidná, že na slunci připomínala roztavené sklo.
Bill se zeptal: „Věříš, že ses během této evangelizace setkal s Ježíšem Kristem?“
„Ano,“ odpověděl muž.
„Dělal jsi pokání ze svých hříchů?“
„Ano.“
„Věříš, že Ježíš Kristus ti odpustil a že jsi byl zachráněn ze svých hříchů?“
„Ano.“
„Tak se pomodlíme.“ Oba sklonili hlavu. Bill se modlil těmito slovy: „Nebeský Otče, jsme zde, protože jsi nařídil, abychom šli ke všem národům a dělali učedníky ze všech lidí a křtili je ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého. Amen.“ Pak zvedl hlavu a obrátil se k uchazeči se slovy: „Na základě vyznání tvých hříchů tě křtím, můj milovaný bratře, ve jménu Pána Ježíše Krista.“ Uchazeč si zacpal nos a Bill ho ponořil zády do kalné vody.
Křest v řece Ohio v roce 1933
Zatímco se první pokřtěná osoba brodila směrem ke břehu a další uchazeč se brodil vodou k Billovi, Bill povzbudil dav: „Proč nám Ježíš nařídil, abychom křtili? No, pouze kvůli jedné věci: je to symbolická smrt; smrt vzhledem k tomuto světu — ten starý člověk jde do hrobu, aby mohl vyjít a žít novým životem v Ježíši Kristu. Ale zapamatujte si, křest vás nezmění; je to pouze vnější znamení vnitřního díla. Věřící tímto vydává svědectví před světem, že Ježíš Kristus už změnil jeho nitro.“
Podobným způsobem křtil Bill jednoho uchazeče po druhém. Sedmnáctá osoba, která šla do vody, byl Edvard Colvin, mladík jen o něco mladší než Bill. Když stáli po pás ve vodě, Bill se zeptal:
„Edvarde, věříš, že ses během evangelizačních shromáždění znovuzrodil?“
„Ano,“ odpověděl mladík.
Bill zesílil hlas, aby ho slyšeli lidé na břehu: „Ať všichni skloní své hlavy.“ Když ho poslechli, Bill zavřel oči, sklonil hlavu a začal se hlasitě modlit: „Nebeský Otče, zatímco křtím tohoto chlapce vodou, Ty ho pokřti Duchem svatým.“ Tu se odmlčel a zaslechl něco podivného — jako by se něco odněkud řítilo; něco, co připomínalo zvuk hvízdajícího větru. Zdálo se mu, jako by se nad ním něco dělo. Otevřel oči a podíval se nahoru. Překvapením zalapal po dechu. Z oblohy se prudce řítila ohnivá koule! Z určité vzdálenosti vypadala jako hvězda, která střídavě měnila barvu ze žlutozelené na jantarovou. Když přiletěla blíž, vypadala spíše jako kroužící ohnivý kruh — burácející, rotující, metající jiskry ohně. Bill s hrůzou zatajil dech, zatímco hvězda sestoupila úplně nad něj; prudce se zastavila a visela přímo nad jeho hlavou. Voda kolem Billa se zčeřila a zpěnila.
Najednou Bill zaslechl hlas, který k němu promluvil. Nebyl to ten známý melodický hlas, který k němu tak často promlouval ve viděních; byl to hluboký tenor, který řekl: „Jako Jan Křtitel byl poslán, aby předešel první příchod Ježíše Krista, tak jsi poslán ty, abys předešel Jeho druhý příchod.“
Na břehu řeky měli lidé stále skloněné hlavy v modlitbě. Margaret to ale pozorovala ze své loďky. Když to světlo uviděla, hystericky vykřikla, upadla do mdlob a skácela se rovnou na příď svého člunu. Výkřik způsobil, že lidé překvapeně zvedli hlavy. Když zástup uviděl kroužící kouli ohně vznášející se nad Billem Branhamem, rozpoutalo se velké drama: Ženy začaly křičet, muži se začali chytat jeden druhého; někteří byli zachváceni panikou a utíkali pryč a někteří omdleli; většina z nich se však jen třásla.
Ne všichni, kteří uviděli tu hvězdu, slyšeli ten hlas. Ale jedna čtrnáctiletá dívka ho slyšela. S úctou zavřela oči a sklonila hlavu, dokonce i tehdy, když se davu zmocnila panika, protože její pastor jí řekl, aby sklonila hlavu, a ona chtěla pastora vždycky poslouchat. Ta dívka ten hlas slyšela, slyšela zřetelně každé slovo — a to způsobilo, že něco hluboko zapadlo do její duše, jako kdyby se zabořila kotva do nashromážděné naplaveniny jejího prožití. Jmenovala se Meda Broyová a byla předurčena k tomu, aby v Billově budoucnosti sehrála důležitou roli.
Ohnivá koule visela nad Billovou hlavou necelou minutu, pak vyrazila zpět k nebi, odkud přiletěla. Zčeřená voda se znovu uklidnila, hladina se vyhladila a znovu pokračoval křest, dokud nebylo pokřtěno ponořením ve jménu Pána Ježíše Krista téměř 200 uchazečů. Když se Bill přibrodil zpět ke břehu, obklopila ho skupina jeffersonvillských obchodníků a celí vyděšení se ho ptali: „Co znamenalo to světlo?“
Bill popravdě odpověděl: „Nevím. Jsem věřící. Mohlo to být znamení pro nevěřící. Neumím vám to vysvětlit.“
V následujícím čísle Jeffersonvillských večerních novin se ukázal článek o této události s titulkem: „Nad místním kazatelem se během křtu ukázala mystická hvězda.“ Pro všechny ostatní to mohla být jen další kuriozita v novinách pojednávající o události minulého dne. Ale pro Williama Branhama to bylo něco mnohem většího. On pod tím jantarově pulzujícím světlem stál a viděl jeho zář. Viděl, jak se kolem něj zčeřila hladina. Slyšel jasně ten hlas, který oznamoval: „Jako Jan Křtitel byl poslán, aby předešel první příchod Ježíše Krista, tak jsi poslán ty, abys předešel Jeho druhý příchod.“ Ne, to nebylo něco, co je možné přejít jen tak bez povšimnutí, ačkoli se to může zdát k pochopení tak nesnadné a obtížné. Bill to považoval za nadpřirozené znamení, které vyžadovalo objasnění. A jelikož to znamení přišlo od Boha, pak si byl jist tím, že objasnění musí přijít ze strany Božího Slova. Se zápalem se tedy pustil do čtení Bible a hledal nějaký záchytný bod. Vždycky měl u sebe zápisník a tužku, a tak si mohl poznamenat každý verš Písma, který by se na to dal aplikovat. Ke svému vlastnímu překvapení jich objevil mnoho.
První místo, v němž byl odkaz na Boha ukazujícího se ve formě nadpřirozeného ohně, bylo v Genesis 15:17, kde Bůh uzavírá smlouvu s Abrahamem. I Mojžíš uslyšel Boha, který k němu mluvil z hořícího keře, což musel být také nadpřirozený oheň, protože keř neshořel. Mojžíš pak znovu viděl Hospodina ve světelném oblaku, který mu pomáhal vést izraelský národ na cestě z Egypta; a ještě potom, když se s Ním setkal na hoře Sinaj. Mojžíš to spatřil mnohokrát, včetně oné události, když zasvětil stan na poušti, což ho inspirovalo k napsání slov:
„Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, je stravující oheň…“
Uviděl Ho i Šalamoun, když zasvěcoval první chrám v Jeruzalémě. Manoah, Samsonův otec ho také viděl, když se setkal s Hospodinovým andělem. Eliáš ho uviděl na hoře Karmel. Ezechiel to viděl ve vidění. David toto prožití popsal v 18. Žalmu. I Pavel z Tarsu na své cestě do Damašku, když pronásledoval křesťany, byl sražen k zemi a oslepen „Světlem z nebe“. Dokonce uslyšel hlas, který z toho světla promluvil a řekl:
„Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?“
Stejně tak i Daniel i Jan toto světlo viděli, jak se ztělesnilo v Pánu Ježíši Kristu.
Byla to tedy ohromující řada veršů, která Billovu myšlenku nenechala na pochybách; totiž, že ta hvězda, která nad ním v neděli tam u řeky zazářila, představovala obrovské dědictví Písem, která byla obsažena od knihy Genesis až po Zjevení. O jaké další důkazy ještě mohl prosit? Věděl, že musely pocházet od Boha.
Potom Bill obrátil svou pozornost ke skutečnosti, že když se to světlo ukázalo, tak se hladina řeky, která byla předtím klidná jako sklo, kolem něj najednou zčeřila a zpěnila. Jediná věc, kterou mohl najít v Bibli, byla u Jana 5:4. Bylo tedy možné, že to světlo nad ním v řece bylo tímtéž andělem, který vířil vodu v rybníku Bethesda ve starobylém Jeruzalémě? O této myšlence přemýšlel dosti dlouho, ale nemohl najít žádný další důkaz, který by to buď potvrdil nebo vyvrátil, a tak se touto myšlenkou přestal zabývat.
Třetím a přímým důkazem týkajícím se významu toho znamení byla slova, která promluvil hlas: „Jako Jan Křtitel byl poslán, aby předešel první příchod Ježíše Krista…“
Bill o těchto slovech přemýšlel různými způsoby a snažil se pochopit jejich správný význam. Zkoumal život Jana Křtitele a byl obzvlášť uchvácen pojítkem, které Bůh nastínil mezi Janem Křtitelem a prorokem Eliášem.
„Neboť on půjde před Jeho tváří (před tváří Ježíše) v duchu a moci Eliášově…“ řekl anděl Janovu otci.
Později Ježíš řekl o Janovi:
„A jste-li ochotni to přijmout, on (Jan) je ten Eliáš, který měl přijít.“
V tom bylo obsaženo mnoho a Bill věděl, že to potrvá delší dobu, než to pochopí.
Nakonec přemýšlel i o druhé věci, kterou tento hlas pověděl: „…tak jsi poslán ty, abys předešel Jeho druhý příchod.“
Bill ve druhý Kristův příchod věřil, protože o tom slyšel kázat dr. Davise a měl možnost si o tom přečíst v Novém zákoně. Ale co může mít společného jeho bezvýznamný život s tou největší událostí všech věků? Může toto nadpřirozené světlo tam u řeky být znamením? Může nějakým způsobem souviset s druhým Kristovým příchodem? Copak se už čas natolik přiblížil? Takové myšlenky se mu honily hlavou a mátly ho. Připadalo mu to jako příliš hluboké tajemství, kterému nemůže přijít na kloub. Nicméně pocítil rozhodné vzrušení plynoucí z očekávání, které vzplálo v jeho duši.
Poznámky
- Pokaždé, když v této knize narazíte na takto uvedené příjmení nějaké osoby, znamená to, že když William Branham vyprávěl určitou epizodu, tak to příjmení nevyslovil. Proto je to pomyslný znak, který použil autor této knihy. ↩