Přirozenost Boží Objasněna

UPROSTŘED LEDNA 1961 kázal William Branham týden v Beaumontu v Texasu; pak několik večerů ve Phoenixu a v Tucsonu v Arizoně; potom dva týdny v Long Beach v Kalifornii a v Prvním shromáždění sborů Božích. V sobotu ráno 19. února 1961 promlouval k několika set lidem na snídani Obchodníků plného evangelia, které se konalo v Cliftonově kavárně v Los Angeles. Jeho poselství mělo být kvůli televiznímu vysílání následujícího večera nafilmováno.

Bill si uvědomoval, že má příležitost oslovit národ, a tak využil příležitosti, aby se trochu podělil s tím, co se v průběhu sedmi církevních věků naučil. Vysvětlil rozdíl mezi denominacemi a opravdovým křesťanstvím a poukázal, jakým způsobem se satan pokoušel porazit Krista tím, že se připojí k církvi a k svádění ji uvnitř. K tomuto účelu použil Bill jako svůj text Janovo evangelium 15:4 a 5, ve kterém Ježíš řekl: „Zůstaňte ve mně a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, pokud nezůstane ve kmeni, tak ani vy, pokud nezůstanete ve mně. Já jsem vinný kmen a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce; neboť beze mne nemůžete dělat nic.“ Obvykle toto místo Písma uplatňoval na jednotlivého křesťana, na jeho nebo její vztah ke Kristu. Dnes Bill postoupil o jeden krok dál a uplatnil ho na křesťanskou církev napříč věky a na její vztah s Kristem. Jako se jednotlivci shromažďují do skupin a kolektivně si zvolí, koho budou následovat — tyto skupiny pak zrodí ovoce, které bude odzrcadlovat názory jejich vůdců.

Aby vysvětlil tento bod, popsal zvláštní strom, který viděl minulý týden vedle domu pana Sharrita v Phoenixu. Každá větev na tomto stromě rodila jiný druh citrusového ovoce. Když se Bill pana Sharrita zeptal, jaký druh stromu to je, odpověděl, že to je pomerančovník, ale že do toho kmene bylo mnoho jiných citrusových větví naroubováno a každá větev přináší ovoce podle stromu, ze kterého pochází. Bill se pana Sharrita zeptal, jestli každá z těch větví bude příští rok rodit pomeranče. Pan Sharrit mu řekl, že i když kmen je pomerančovník, každá naroubována větev bude přinášet své vlastní, odlišné druhy ovoce, jako pomeranče, mandarinky, grepy, citrony nebo limetky; to, čím byla ta větev na začátku, určuje druh ovoce, který na ní vyroste. Nicméně pokud ten kmen vypustí novou větev, potom ta větev přinese pomeranče.

Pak Bill svému publiku v Los Angeles poukázal na analogii. Řekl: „Ježíš Kristus je Stromem života. Když tento Strom začal v knize Skutků, všechny větve přinášely tentýž druh ovoce — to znamená, že rodily Duchem svatým naplněné a Bibli věřící křesťany. Pak satan pronikl do církve a využil svého vlivu k tomu, aby do toho kmene narouboval jiné větve. Nakonec si tyto větve osvojily jména jako katolíci, luteráni, metodisté, baptisté, presbyteriáni, a tak dále. Ony rodily citrusy, grepy a všechno ostatní. Rozumíte, používají jméno křesťanství a všechny se přiživují na Životě, jenž se nachází v mateřském stromu, ale rodí své vlastní denominační ovoce. Ale pokud tento pomerančovník ještě jednou vypustí nějakou další větev, ona zrodí pomeranče tak jako na začátku.“

Na konci svého proslovu se Bill vzdálil od mikrofonu, aby si potřásl rukou s těmi, kteří se nacházeli v jeho blízkosti. Hlavní dohlížitel denominace Sborů Božích, který stál poblíž mikrofonu, hlasitě řekl: „Doufám, bratře Branhame, že jsi to nemyslel vážně. Koneckonců, copak Pavel neřekl, že jsme všichni naroubováni do stromu?“

Bill se k němu obrátil a řekl: „Pane, myslel jsem to úplně vážně. Je to ‚Tak praví Pán.‘ Pavel řekl, že jsme byli všichni planými olivovými větvemi naroubovanými do ušlechtilé olivy.^{1Římanům 11:17−24} Ale olivovník je olivovníkem, a to není to, o čem jsem mluvil. Bůh si stále přeje, aby na pomerančovníku rostly pomeranče a ne citrony, limetky nebo grepy. Já k vám mluvím v podobenství.“

V té chvíli přišel dopředu nějaký mladý muž a potřásl Billovi rukou. „Bratře Branhame,“ řekl, „jmenuji se Danny Henry, a chtěl bych ti říct jen jedno: že s tebou souhlasím. A doufám, že to nebudeš pokládat za škodolibost, ale tvé kázání by mohlo být klidně 23. kapitolou knihy Zjevení.“

Bill Dannymu poděkoval za kompliment, ačkoliv se ocitl trošku na rozpacích, protože kniha Zjevení má jenom 22. kapitol, a Bůh řekl, že by k ní nemělo být nic přidáváno.^{2Zjevení 22:18} Přesto však pochopil, co tím chtěl Danny říci. Prostě chtěl říci, že Billovo poselství zapadalo přesně do Písma.

Danny Henry měl na sobě oblek a pod sakem bílou košili s vázankou. Měl tmavé vlasy, hranatou bradu; byl celkem pohledný a připomínal filmovou hvězdu. Později se Bill dozvěděl, že byl bratrancem herečky Jane Russellové. Danny objal Billa rukou kolem ramen a zeptal se: „Můžu se za tebe pomodlit, bratře Branhame?“

„Samozřejmě, můj bratře,“ odpověděl Bill.

Danny se modlil pouze několika slovy v angličtině, než z jeho úst začaly vycházet nějaké cizí slabiky. Stál poblíž mikrofonu, takže všichni v jídelně mohli tento melodický jazyk slyšet. Ať už to bylo cokoliv, nebyla to angličtina. Asi po půl minutě Danny domluvil a zmateně se rozhlížel po místnosti.

Někdo se ho zeptal: „Jaká to byla řeč?“

„Já nevím,“ odpověděl Danny.

Někdo jiný řekl: „On promluvil v cizím jazyce.“

Nějaká podsaditá žena, jež seděla poblíž stolu, se postavila a řekla: „To nebyl žádný neznámý jazyk; byla to francouzština. Dobře to vím, protože jsem se narodila v Lucernu ve Švýcarsku, a francouzština je můj rodný jazyk. Jmenuji se Anneta Longová a teď bydlím v Louisianě. Mladý muži, kde ses naučil takový zvláštní francouzský dialekt?“

„Neumím francouzsky,“ odpověděl Danny Henry tak trochu zaraženě, „ale totéž se mi stalo minulý týden během konference Obchodníků ve Phoenixu. V Baptistické církvi nás něčemu takovému neučí.“

U vedlejšího stolu se postavil nějaký muž v brýlích a řekl: „Ona má pravdu; ten mladý muž promluvil francouzským dialektem. Jmenuji se John Wildrianne, narodil jsem se Liegu v Belgii a francouzština je také mým rodným jazykem.“

Z druhého konce jídelny přišel dopředu nějaký další pohledný tmavovlasý muž a představil se jako Viktor LeDoux — Francouz, který pracuje jako překladatel francouzštiny v budově OSN v New Yorku. On také potvrdil, že slovům tohoto mladého muže rozuměl.

„Počkejte na chvíli,“ řekl Bill. „Dříve než kdokoliv z vás něco řekne, chtěl bych, aby ti z vás, kteří umí francouzsky, to proroctví napsali. A pak, cokoliv bude napsáno, porovnáme to jedno s druhým.“

Někdo tedy přinesl listy papíru a tužky a tito tři lidé se posadili ke stolu a každý napsal to, co slyšel. Všechny tři záznamy přesně souhlasily, dokonce s čárkami a tečkami. Proroctví znělo následovně:

WILLIAM BRANHAM strávil většinu dubna roku 1961 v Illinois. Po dobu jednoho týdne kázal na wesleyanské univerzitě v Bloomingtonu v Illinois. V sobotu 22. dubna přijel do Chicaga a zahájil týdenní kampaň „uzdravení vírou“ sponzorovanou společností Obchodníků plného evangelia. Po svém prvním shromáždění se vrátil do svého hotelového pokoje o půlnoci. Venku nad městem řádila bouřka; občas se míhaly blesky a klikatily se napříč oblohou doprovázené velkým burácením. Bill otevřel kufr, aby si vytáhl pyžamo. Najednou v pokoji pocítil nějakou změnu — tajuplně nabitou něčím nadpřirozeným. Chvíli poté se ve vzduchu zjevilo světlo a do pokoje vešel anděl Páně.

Se svýma založenýma rukama na hrudi řekl: „Jdi a postav se k oknu.“

Bill přistoupil k oknu a pohleděl ven. Protože tmavé sklo působilo jako zrcadlo, mohl současně vidět jak bouřku venku, tak i andělovo odzrcadlení.

„Kazatelské sdružení v Chicagu na tebe připravilo léčku,“ řekl anděl. „Pozvou tě, abys promluvil příští úterý na snídani, a tam se tě pokusí vyzvat ohledně tvého učení o křtu. Doufají, že se jim podaří tě chytit na nějakém neopatrném slovu a uvést tě do rozpaků. Buď si jist, že tam půjdeš, protože já tam budu s tebou. Zítra ráno tě vezme Henry Carlson na snídani a budeš tam sedět s Tommy Hicksem. A chci, abys jim to řekl…“

Okno se stékající vodou působilo rozmazaným dojmem, jenž se prohluboval, takže se nakonec stal tunelem do jiné dimenze — do dimenze, ve které mohl sledovat budoucnost.

Druhý den ráno Henry Carlson, který byl vedoucím skupiny Obchodníků plného evangelia v Chicagu, telefonoval a ptal se: „Bratře Branhame, mohu tě vzít na snídani?“

„Ano,“ bratře Carlsone, „chtěl bych si každopádně promluvit s Tommy Hicksem.“

„Bratře Branhame, nejsem si zcela jist, jestli tam bratr Hicks bude.“

„Ó, on tam bude. Pán mi to ukázal a ještě něco více včera v noci ve vidění. Chtěl bych vám o tom povědět u snídaně.“

Když přijeli do restaurace, Tommy Hicks tam už seděl. Přisedli si k němu ke stolu. Když si objednali jídlo, Carlson řekl: „Bratře Branhame, na příští úterý ráno jsem naplánoval, aby ses s námi u snídaně podělil v přítomnosti velkého sdružení chicagských kazatelů. Bude tam nejméně 350 kazatelů. Budou mít velkou příležitost, aby se s tebou lépe poznali.“

Bill pohotově přikývl: „Ano, vypadá to jako velká příležitost. Bratře Hicksi, mohl bys být toho dne mým uvaděčem?“

Hicksovi málem zaskočilo v krku: „Ó, bratře Branhame, to asi nepůjde.“

„A proč ne? Já jsem ti tolikrát vyšel vstříc. Ty jsi přece doktorem Božství. Jak bych já mohl hovořit k těmto všem vzdělaným mužům se svými sedmi třídami základní školy?“

Henry Carlson zčervenal v obličeji: „Hm… bratře Branhame… hm… bratr Hicks by to nemohl udělat.“

„Proč?“ naléhal Bill. Oba mlčeli. „Ty víš proč, ale nechceš mi to říct. Je to kvůli tomu, že tito kazatelé na mě přichystali léčku ve formě otázky. Chtějí mě vyzvat ohledně mého učení vodního křtu, semena hada a ohledně mého postoje ve věci mluvení v jazycích, že nejsou důkazem křtu Duchem svatým. Bratře Carlsone, pro tuto snídani jsi pronajal hotelovou banketku se stěnami v zelené barvě, je to tak?“

„Ano.“

„Ale ty to místo nedostaneš.“

„Ale já jsem za to už zaplatil zálohu.“

„To mě nezajímá. Nedostaneš ho. Je to ‚Tak praví Pán‘. Budeme v jiné budově, v místnosti s hnědými stěnami. Já budu sedět v koutě u stolu a doktor Mead bude sedět po mé pravé straně a za ním bude sedět buddhistický mnich. Doktor Needle bude sedět po mé levé straně a vedle něj bude sedět barevný kazatel se svou manželkou.“ Bill pokračoval dál v popisování dalších kazatelů a jejich manželek, jak tam budou sedět.

„Pro smilování!“ řekl Tommy Hicks, „nevím, jestli tam vůbec půjdu.“

„Ale ano, jen přijď. Ty jsi viděl Pána, jak uzdravoval; teď Ho můžeš sledovat v boji.“

A ukázalo se, že je to tak, protože pracovník, který přijal Carlsonovu zálohu, si neuvědomil, že si tu banketku už na toto úterní ráno pronajal nějaký orchestrální soubor. A tak proto byly peníze Carlsonovi vráceny a on musel toto kazatelské shromáždění přesunout do restaurace Town & Country. Když tam Bill přijel, vůbec ho nepřekvapilo, že stěny v místnosti jsou hnědé.

Henry Carlson však překvapen byl. Po snídani přistoupil k mikrofonu a řekl: „Gentlemani, s potěšením vám představuji bratra Branhama. S jeho učením nemusíte souhlasit, ale chtěl bych vám ohledně něj říci jednu věc: on je ve svém přesvědčení nebojácný. Před třemi dny mi přesně pověděl, co se dnes ráno stane, včetně toho, kdo z vás tady bude sedět. Teď ti, bratře Branhame, dávám slovo.“

Bill zahájil čtením ze Skutku 26:13−19, kde Pavel řekl: „Nebyl jsem neposlušný tomu nebeskému vidění.“ Pak řekl: „Vím, že jste mě sem dnes ráno pozvali, abyste mě vyzvali ohledně mého učení. Dobře, můžeme začít vodním křtem ve jménu Pána Ježíše Krista. Chtěl bych, aby mi někdo ukázal jedno místo v Bibli, kde byl někdo pokřtěn nějakým jiným způsobem než ve jménu Ježíše Krista. Vezměte si Bible, postavte se tady vedle mě a vyvraťte mi cokoliv ohledně toho, co vyučuji o křtu špatně.“

V jídelně zavládlo hrobové ticho; nebylo slyšet ani jedno cinknutí talíře. „Pokud to tedy nemůžete vyvrátit, proč tomu neuvěříte? Pak mě aspoň nechte na pokoji.“

V průběhu následující hodiny, Bill vysvětloval své přesvědčení o vodním křtu počínaje Boží přirozeností. „Já nejsem ‚Jenom Ježíš‘, stejně tak nejsem ‚trojiční‘; jsem křesťan. Slovo trojice se v Bibli ani nenachází. Nevěřím, že jsou tři jednotliví bohové. Věřím, že je jeden Bůh ve třech úřadech — Otce, Syna a Ducha svatého — a to znamená Boží snižování se k člověku.“

„Ve Starém zákoně se Bůh zjevil Izraeli ve formě Ohnivého sloupu, který byl Logosem, andělem smlouvy; byl to Kristus, protože u Jana 8:58 Ježíš řekl: ‚Dříve než byl Abraham, Já jsem.‘ Kdysi, pod Zákonem, On byl tak svatý, že kdyby se jen někdo dotkl hory, na které mluvil s Mojžíšem, musel zemřít.^{3Mojžíšova 19:10−25; Židům 12:18−21} Tentýž Bůh se chtěl nechat znovu poznat ve svém stvoření. Nemohl se k člověkovi přiblížit kvůli jeho hříšnosti. A krev kozlů a býků nemohla shladit hřích; ona ho pouze přikrývala.^{4Židům 9:6−9} A tak ten samý Bůh, který byl v Ohnivém sloupu, se stal tělem skrze svého Syna a přebýval v těle, které bylo nazváno Ježíšem Kristem. Kolossenským 2:9 říká: ‚Neboť v něm přebývá veškerá plnost Božství tělesně.‘ V 1. Timoteovi 3:16 je řečeno: ‚Tajemství zbožnosti je bezesporu veliké: Bůh byl zjeven v těle…‘ U Jana 14 Ježíš říká Filipovi: ‚Kdo viděl mne, viděl Otce.‘ 2. Korintským 5:19 říká: ‚Bůh byl v Kristu, když smiřoval svět se sebou.‘“

„Bůh nemůže být ve třech osobách; ale stejně tak Ježíš nemůže být svým vlastním Otcem. Oba tyto extrémy jsou špatné. Izaiáš řekl: ‚Protože sám Pán dá vám znamení. Aj, panna počne, a porodí syna, a nazve jeho jméno Emmanuel,‘ což znamená Bůh s námi.^{5Izaiáš 7:14; Matouš 1:23 (BK)} A tak Mesiáš bude Bohem. Stalo se přesně, jak bylo Izaiášem prorokováno: velký Jahve zastínil ženu, stvořil v ní vajíčko a skrze tuto krevní buňku se narodilo Kristovo tělo. Ježíš nebyl ani Židem ani pohanem. My jsme spaseni krví Boží. A proto, když přistupujeme k oltáři a vírou vkládáme ruce na Jeho hlavu a pociťujeme chvění a agónii Golgoty a ve víře vyznáváme naše hříchy, že jsme špatní a že On umíral na našem místě — pak se Jeho život vrací zpět na nás. Bible říká, že život je v krvi.^{6Mojžíšova 17:11; Jan 6:53} Když Ježíš zemřel, rozlomila se Jeho krevní buňka; to nebyla pouhá lidská krev, která vytékala; tím se uvolnil život Boží. Když ctitel vkládá vírou své ruce na Syna Božího a vyznává své hříchy, pak Boží život (ne život nějakého člověka) se vrací zpět na toho věřícího. Řecké slovo pro tento druh života zní Zoe, což v překladu znamená život věčný, ale doslovně to znamená vlastní život Boha. Pak můžeme rozpoznat, že jsme synové a dcery Boží.“

„Bůh je Duch… a On stvořil malého Jahve. Mohl přijít jako dospělý muž, ale místo toho přišel jako nemluvně. Jahve si hrál jako chlapec. Jahve pracoval jako tesař. Jahve byl zavěšen mezi nebem a zemí; umíral, aby vykoupil své děti. Ne jiná osoba, ale sám Bůh v tomto úřadu Syna. A následně se stal Bohem v nás. My jsme Jeho částí. O Letnicích se ten Ohnivý sloup rozdělil do Jeho Církve.^{7Skutky 2:1−4} Ježíš u Jana 14:20 řekl: ‚V ten den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně a já ve vás.‘“

„Můžete teď pochopit Otce, Syna a Ducha svatého? Bůh se snižuje… Jahve Bůh tam v minulosti nemohl být dotčen lidskou rasou, kvůli Jeho vlastnímu Zákonu svatosti. A tak se Jahve Bůh stal hříchem za nás a zaplatil tu cenu, aby tentýž Jahve Bůh mohl přijít a přebývat v nás. Je to Bůh nad námi, Bůh s námi, Bůh v nás — ne tři bohové, ale jeden Bůh. Profesoři mohou ve snaze vyřešit tuto záležitost přijít o rozum, protože ona vyžaduje zjevení. Musí vám to být zjeveno.“

„Nuže, podívejme se teď na vodní křest. V Matouši 28:19 Ježíš řekl: ‚Proto jděte, dělejte učedníky ze všech národů a křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého.‘ Deset dnů později ve Skutcích 2:38 Petr říká: ‚Čiňte pokání a ať se každý z vás pokřtí ve jménu Ježíše Krista na znamení odpuštění hříchů.‘ Copak je tady něco rozporného? Nevěřím tomu. Všimněte si, u Matouše 16 se Ježíš se zeptal svých učedníků, co si myslí, za koho Ho považují. Petr řekl: ‚Ty jsi Kristus, ten Syn živého Boha.‘ Ježíš mu odpověděl: ‚Blahoslavený jsi, Šimone, protože toto ti nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec, který je v nebesích. A na té skále… (Jaké skále? — na zjevení) … postavím svou Církev a brány pekel ji nepřemohou.‘ Petr tam stál, když Ježíš řekl: ‚Jděte a křtěte ve jméno Otce, Syna a Ducha svatého,‘ a deset dnů později do písmene naplnil to, co Ježíš řekl. Obdržel Boží zjevení a klíče ke Království. Věděl, že Otec není jméno, Syn není jméno, že Duch svatý není jméno. To jsou pouze tituly, které poukazují na to, kým On je. On je Otcem, On je Synem, On je Duchem svatým. Ale Ježíš řekl, křtěte ve J-M-É-N-O (číslo jednotné), jméno Otce, Syna a Ducha svatého. A tím jménem je Pán Ježíš Kristus.“

„A tak, když já křtím, uznávám obě části: Jeho tituly i Jeho skutečné jméno. Říkám: ‚Otče, jak jsi nás pověřil, abychom šli do celého světa a dělali učedníky ze všech národů a křtili je ve jméno Otce, Syna a Ducha svatého, teď já křtím tuto osobu ve jménu Pána Ježíše Krista.‘ To obsahuje obě části tohoto argumentu a dovoluje mi mít obecenství s vámi všemi.“

„Teď abych shrnul tajemství Božství: Věřím, že Bůh, náš Otec, zastínil pannu jménem Marie a stvořil v ní krevní buňku, ze které se narodil Ježíš Kristus. On byl Synem Božím, byl příbytkem, ve kterém se samotný Bůh zahalil tělem a zjevil mezi námi sám sebe. Bůh byl v Kristu a smířil svět sám se sebou. Ta krevní buňka byla zlomena na Golgotě na odpuštění našich hříchů a Duch z Něj vyšel a vrátil se zpět do Církve. Duch svatý (Kristus, Logos) je teď v nás, skrze křest Ducha svatého — Kristus se rozdělil, dal svůj život jednomu každému z nás, abychom mohli být Boží církví.“

Když shromáždění skončilo, Bill byl poněkud překvapen tím teplým, téměř nadšeným přijetím, které se mu od těchto kazatelů dostalo. Mnozí řekli, že jeho poselství jim pomohlo lépe pochopit Božství a někteří řekli, že přijedou do Jeffersonville a dají se pokřtít ve jménu Ježíše Krista. S těmito povzbuzujícími poznámkami Bill odjížděl z Chicaga. Jeho další shromáždění ho povede v polovině května na severovýchod Kanady. Pak bude Bill cestovat daleko na sever, aby se zúčastnil několikatýdenního lovu v kanadských skalnatých horách spolu s Edy Byskalem.

NA SKLONKU PODZIMU roku 1959 dostal William Branham dopis od kazatele Edy Byskala z Dawson Creeku v Kanadě, který mu navrhoval lov v severní části Britské Kolumbie. Osmnáct měsíců později Billy Paul Branham napsal Byskalovi a sdělil mu, že jeho otec by si rád udělal dovolenou. Billy Paul Byskalovi navrhoval, aby uspořádal krátkou kampaň „uzdravení vírou“ v Grande Prairie v Albertě a další v Dawson Creeku v Britské Kolumbii někdy na jaře roku 1961 a že následně půjdou společně na lov, kamkoliv je Edy Byskal bude chtít vzít. Byskal pohotově podnikl patřičná opatření a data byla potvrzena.

Dawson Creek a Grand Prairie jsou dvě malá městečka ležící 800 kilometrů severně od hranice spojující Spojené státy s Kanadou a jsou vzdáleny asi 100 kilometrů jak od hranic provincie Alberty, tak od hranic Britské Kolumbie. (Leží na západním okraji kanadské prérie, nedaleko východního okraje Skalnatých hor.) 14. května 1961 Bill a Billy Paul přijeli do Grande Prairie, kde se ubytovali ve dvoupatrovém motelu. Bill pak zavolal kazateli Byskalovi, aby mu oznámil jejich příjezd. Krátce na to uslyšel klepání na dveře.

Muž, který vešel dovnitř, vypadal velice mladě. Byl na svou výšku štíhlý a měl tmavé a husté vlasy. Na jeho chlapecké tváři se rozzářil široký úsměv.

Billy Paul jej představil: „Tati, to je bratr Byskal.“

Bill se posadil na kraj postele, pozvedl svůj pravý ukazovák rovnou nahoru a řekl: „Ty jsi bratr Byskal? Představoval jsem si padesátiletého muže, a ty jsi ještě chlapec.“

Byskal se začervenal. „Ano, je mi teprve 27.“

Ačkoliv byl Edy Byskal začínajícím ve službě, byl zato zkušeným lovcem a zálesákem. Vyrůstal v severní Britské Kolumbii a trávil většinu svého dětství prozkoumáváním drsné divočiny, jež ho obklopovala. Několik let věnoval misijní službě mezi Indiány a pak byl tři a půl roku pastorem malé letniční církve v Dawson Creeku. Jeden ze členů jeho sboru, Harvey „Bud“ Southwick, se zrovna stal kvalifikovaným vůdcem v rozlehlé oblasti divočiny sahající až 400 kilometrů severně od Dawson Creeku. A to byla právě ta divočina, kam Edy Byskal plánoval vzít Billa po skončení shromáždění v Grande Prairie a Dawson Creeku.

V pátek 19. května 1961 zahájil Bill třídenní kampaň v Dawson Creeku, kde kázal v budově Sjednocené církve, která mohla pojmout několik set lidí. Toho večera byla první osobou v modlitební řadě starší žena. Bill s ní několik minut hovořil, tak jako Ježíš mluvil se samaritánkou u Jákobovy studny. Když se dostavilo vidění, pověděl: „Vy tady nejste kvůli sobě, vy se modlíte za muže, který je zastíněný smrtí. Má rakovinu. Ten muž ale nebydlí v tomto městě. Bydlí dál na sever, v místě, které se jmenuje Fort St. John.“ S doširoka otevřenýma očima žena přikývla a potvrdila pravdivost těchto slov. Bill pokračoval: „Jděte svou cestou a věřte.“

V sobotu večer Bill přešel od svého kázání okamžitě k modlitební části bohoslužby. Toho večera však modlitební řadu nesvolal. Když začala vidění, ukazoval jen prstem jednu osobu za druhou a sděloval jim jejich potřeby, za které by se měl pomodlit — jednou, dva, tři, čtyřikrát. Když došlo na pátou osobu, pověděl: „Tam, na této straně, sedí paní. Nevidíte to světlo nad tou ženou? Ona trpí revmatickým zánětem a má nádor na prsou. Je z Fort St. John. Jmenuje se Agnes. Já vás neznám, nikdy v životě jsem se s vámi nepotkal. Jestli všechno, co jsem řekl je pravda, vstaňte.“ Agnes se postavila a Bill řekl: „Vaše prosba je vyslyšena.“

Po dalších dvou viděních Bill naléhal na všechny, kteří byli nemocní, aby přijali v Ježíšově jménu své uzdravení; naléhal na všechny, aby velebili Pána Ježíše. Chrám se naplnil melodií stovek lidí, kteří zpívali: „Miluji Jej, miluji Jej, protože On nejdřív miloval mě a vykoupil spasení mé na Golgotě.“ Najednou Bill uviděl ještě jedno vidění. Jeho hlas proťal tuto melodii: „Vojáčku, snad nechceš spáchat sebevraždu?“ Publikum se ztišilo a naslouchalo. Bill pokračoval: „Ďábel ti lže, chlapče. To je jenom chorobná úzkostlivost. On ti lže, a pokud mu budeš věřit, chce tě přivést k šílenství. Přikazuji ti ve jménu Ježíše Krista, abys ďábla odmítnul a přijal Ježíše Krista jako svého Spasitele, a vrátíš se jako opravdový muž.“

Bill toho muže, kterému bylo rozpoznání určeno, neoslovil jinak než slovem „voják“. Když vidění pohaslo, vedl shromáždění ještě v několika dalších písních a pak ukončil bohoslužbu. Rozuzlení této záhady se mělo dostavit o dva dny později nejneočekávanějším způsobem.

Aljašská dálnice začíná v Dawson Creeku a vede divočinou na severozápad v délce asi 2 800 kilometrů do Fairbanksu na Aljašce. Byla postavena během 2. světové války jako vojenská zásobovací cesta. Ačkoliv byla nazvána Aljašskou dálnicí, většinou prochází Britskou Kolumbií. V pondělí v pět ráno, Ed Byskal, Chris Berg a William Branham, zamířili na severozápad podél Aljašské dálnice směrem k jejich loveckému cíli vzdálenému 600 kilometrů.

Po ujetí asi 60 kilometrů se blížili k malému městečku Fort St. John, když najednou Bill řekl: „V pátek večer byla v modlitební řadě žena, která se modlila za muže z Fort St. Johnu.“

Ed Byskal pověděl: „Bratře Branhame, ta žena je přítelkyní mé matky a mého otce. Znám ji od svého dětství. Jmenuje se Klundtová.“

Když byl jejich automobil vzdálen ještě asi tak čtvrt míle od Fort St. Johnem, a ubíral se rychlostí 80 kilometrů za hodinu, Bill ukázal prstem na veliký farmářský dům po pravé straně: „Muž, za kterého se modlila, bydlí v tomhle domě.“ Edy Byskal nemohl s překvapením najít žádné slovo, protože to sám nevěděl. Ale když viděl naprostou dokonalost Billova rozpoznání v Grande Prairie a v Dawson Creeku, neměl důvod další sdělení zpochybnit. Vždyť přece nebude problém si tyto věci později ověřit.

Kolem poledne se zastavili na oběd ve Fort Nelsonu — je to malinké městečko uprostřed divočiny. Vešli do hotelové kavárny, a zatímco čekali na polévku, uviděli dodávku značky Ford ročník 1938, jak vjíždí na parkoviště před kavárnou. Z dodávky vystoupili dva muži — štíhlý mladý muž s tmavou kšticí, který měl na sobě vycházkovou uniformu armády Spojených států a starší menší muž v civilu s tmavšími blond vlasy; vstoupili do kavárny. Starší muž se rozhlížel a zjišťoval, kam by si mohli sednout. Najednou zpozoroval Billa a na jeho tváři se objevil úsměv. Zatímco voják sedal ke stolu poblíž dveří, civil přišel až k Billovu stolu, natáhl ruku a pln vzrušení řekl: „Vítej, bratře Branhame.“

Bill mu překvapeně potřásl rukou: „Nevzpomínám si, že bych tě odněkud znal.“

„Ne, ale já tě znám. Byl jsem na tvých shromážděních v Dawson Creeku. Vzpomínáš si na ten večer, kdy jsi poukázal na toho vojáka?“

Bill překvapeně pohlédl na protější stranu stolu: „Bratře Ede, vzpomínáš si na to?“

„Ano, vzpomínám, ty jsi pověděl: ‚Snad nechceš spáchat sebevraždu, vojáčku. To je ďábel, který ti to namlouvá.‘“

„To je pravda,“ souhlasil blonďatý muž. A pak kývavým pohybem ruky ukazoval palcem přes rameno a řekl: „Tamhle je ten voják. Jenom za posledních 14 měsíců se už třikrát pokoušel o sebevraždu. Armádní lékař vůbec neví, co ho vlastně trápí. Dali mi ho do opatrování a já jsem projel celou tu vzdálenost z Fairbanksu, abych ho dostal na tvé shromáždění, ale žel nedostal se do modlitební řady. Bratře Branhame, nepomodlil by ses za něj tady?“

„Jistě,“ odpověděl Bill, když zrovna přišla servírka s jídlem, „snad to počká, dokud nepoobědváme.“

„Samozřejmě, i my se chceme najíst.“ Muž se vrátil ke svému stolu a objednal si jídlo.

Když obě strany poobědvaly, voják následoval Billa za dveře, šli spolu kousek po chodníku z dřevěných prken až k nároží hotelové budovy. Bill s vojákem několik minut hovořil, aby se mohl zkontaktovat s jeho duchem: „Synu, nezapomeň, že Ježíš Kristus zemřel, aby tě spasil z hříchů.“ Voják působil dojmem, jakoby dychtivě naslouchal, a na druhé straně projevoval značnou rezervovanost. Krátce na to Bill pocítil po své pravé straně přítomnost anděla Páně. Sundal si svůj obnošený kovbojský klobouk a přiložil si ho ke své modré riflové košili. Hned na to do jádra vojákova problému proniklo vidění. Bill řekl: „Vidím, že máš hezkou milou křesťanskou ženu a dvě malé děti, ale v tobě se vyvinul gradující mentální komplex, který byl způsoben tím, že jsi spáchal homosexuální akt s mladým mužem.“ Vojákova tvář se rozjasnila širokým úsměvem. Třikrát vymrštil pěstí do vzduchu a zakřičel: „Jsem osvobozen! Jsem osvobozen! Jsem osvobozen!“ Pak se vrátili ke svým autům a voják tomu druhému muži řekl: „Na celém světě jenom má žena ví všechno, co mi tento muž řekl. A hned, co mi zjevil moje tajemství, jsem věděl, že jsem ze svých hříchů osvobozen.“

Později toho dne přijeli do svého základního tábora poblíž jezera Muncho. Tam na ně čekal Bud Southwick. Budovi bylo čtyřicet let. Před rokem 1961 byl rančerem dobytka poblíž Dawson Creeku. Tam jednoho večera, potom, co slyšel kázání Eddy Byskala, odevzdal svůj život Kristu. Před nedávnem ho kanadská vláda odměnila exkluzivním privilegiem loveckého průvodce pro rozlehlou oblast divočiny v Britské Kolumbii. Teď se svou manželkou Lelou a svými pěti syny bydleli v dřevěném srubu, jež sloužil původně dělníkům při stavbě dálnice. Bill Branham byl teď jeho prvním zákazníkem.

Toho večera Ed Byskal naplnil srub vyprávěním příběhů o rozpoznáních a zázracích, které viděl v Grande Prairie a Dawson Creeku. Když jim vyprávěl o paní Klundtové, která se modlila za nějakého muže s rakovinou, bydlícího v bílém farmářském domě, asi čtvrt míle za Fort St. Johnem, Bud Southwick řekl: „Já znám toho muže, který bydlí v tom domě. Znám ho už léta. Jmenuje se Ed Thomas, a vím, že umírá na rakovinu.“ Ed Byskal přikývl na znamení souhlasu.

Potom, co vyslechli asi hodinové vyprávění svého pastora o těch nádherných věcech, které viděl Boha vykonat v těch posledních několika dnech, Bud Southwick se zeptal Billa, zda by nemohl spatřit vidění, které by pomohlo jeho mladšímu bratrovi, který trpí epilepsií a je na tom tak špatně, že mívá tři až čtyři záchvaty denně. Bill vysvětlil, že nemůže udělat nic proto, aby se vidění dostavilo; Bůh je posílá podle své svrchované vůle. Bill Budovi slíbil, že se ohledně toho pomodlí.

Příští den ráno nasedlo pět mužů na koně a odjelo do divočiny — Bud Southwick se svým osmnáctiletým synem Blainem, Ed Byskal, Chris Berg a Bill. Mezi nimi byla dlouhá řada šestnácti soumarů. Nejdříve jeli relativně suchou a pohodlnou stezkou porostlou řídkým osikovým porostem a ojediněle borovicí a Engelmannovou jedlí. Ve vyšších horských polohách viděli více stromů borovice Ponderosa spolu s Douglaskou jedlí a americkým modřínem. Ačkoliv v níže položených údolích byly louky posety všemi barvami rozkvetlých jarních květů, na vysokých vrcholech se sněhovými čepicemi vládla stále zima. Právě tam do těchto vysokých poloh měli namířeno na medvěda. Žel celé tři dny během jejich cesty vál prudký teplý vítr, kterému domácí říkají Chinook.^{8Je to teplý vítr, který někdy vane v severozápadních oblastech Spojených států v jinak studených zimních měsících roku.} Ve vyšších polohách horských svahů způsoboval rychlé tání sněhových polí, což způsobovalo, že v řekách v horských údolích se rapidně zvyšoval stav vody a řeky se tím stávaly nepřebroditelné. Zklamaný Bill souhlasil s Budem Southwickem, že se musí vrátit.

Zvedající se hladiny řek a potoků způsobily, že některé části stezky se staly bahništěm a jeden ze soumarů sešel do bažiny, kde uvázl. Bill musel seskočit na zem a brodit se v blátě. Odřízl náklad z koňského hřbetu a ovinul mu lano kolem krku. Pak táhl za druhý konec lana přivázaného k rohu sedla svého koně, zatímco stál vzadu a mírně jej popoháněl kupředu. Tak vytahovali uváznutého koně z močálu. Bill si setřel, jak jen to šlo bahno ze svého oblečení; pak nasedl na svého koně; nebylo jednoduché dostat soumara zpět na stezku. Právě v té chvíli spatřil muže, který ve vzduchu kráčel naproti němu. Bill potáhl svého koně za otěže, opřel se zády o sedlo a sledoval. Muž upadl do křečí, kopal nohama a házel sebou na zemi, převracel se sem a tam. Když křeče ustály, Bill uviděl kamna a hořící košili. Tento příběh provázely ještě jiné podrobnosti. Pak vidění skončilo a jeho zrak se znovu upíral k borovicím po obou stranách této blátivé stezky.

Bill popohnal ostruhami koně kupředu a dal se do cvalu podél stezky, dokud nepředjel celou řadu soumarů, a nedojel k Budu Southwickovi. Pak přitáhl otěže a zpomalil běh svého koně, který se srovnal s těžkým krokem koně Budova. Vzduch byl nasycen sladkou vůní, která byla směsicí vlhké špíny, kvetoucích dřínů, jehličí stromů a koňského potu a kůže. Když tito dva muži jeli vedle sebe, Bill pověděl: „Bude, právě jsem se dozvěděl, že tvůj bratr má kolem třiceti let a výškou dosahuje dvou metrů. Má epilepsii od tří let. Je to dědičná záležitost. Tvůj dědeček ji měl také.“

„To je pravda, bratře Bille. Měl jsi vidění?“

„Ano, Bude, mám pro tebe ‚Tak praví Pán‘. Pověz svému bratrovi, aby sem přijel, do tvého srubu. Hned poprvé, když dostane epileptický záchvat, sundej z něj košili a hoď ji do kamen, a řekni: ‚Dělám to ve jménu Ježíše Krista.‘ Tak dlouho, dokud tomu bude věřit, nebude už mít nikdy další záchvat. Věříš mi natolik, že to uděláš?“

„Ano, udělám to.“

Kolem devíti večer se utábořili. Obloha byla jasná a plná denního světla. V této zeměpisné šířce v průběhu května slunce nezapadá. Kolem jedenácti večer obloha asi na hodinu trochu potemní, zatímco slunce udělá za obzorem smyčku a znovu vychází. Po večeři se Bill zeptal Eda, jestli by s ním nechtěl jít na procházku. Pro případ, že by uviděli nějakého zajíce nebo koroptev, si vzali pušky.

Zpočátku této výpravy Ed Byskal doufal, že bude mít příležitost zůstat s Billem o samotě, aby se ho mohl zeptat na tři otázky týkající se učení. Teď se mu tato příležitost naskytla, ale nevěděl, jak na to. Když mu bylo 14, seděl v první řadě na jednom z Billových shromáždění a viděl mnoho zázraků, včetně uzdravení očí šilhavé dívky, které se v okamžiku narovnaly. Od té doby pociťoval k Billově službě respekt a sledoval její vývoj v článcích různých křesťanských časopisů. Později se však dostal do rozpaků fámami, že Billovo učení není pravověrné. Ed nemohl pochopit, jak může Bůh Williamovi Branhamovi žehnat v jeho službě „uzdravení vírou“ takovým mocným způsobem, a nechat ho přitom v chybách jeho učení. A tak se toulali podél stezky a těšili se pohledem a ze zvuků přicházejících z lesů a hovořili o mnoha věcech. Za chvíli se posadili na kmen stromu, aby si odpočinuli. Bill řekl: „Bratře Ede, dnes odpoledne, když jsme se vraceli, On ke mně přišel tam na stezce. A myslím, že ty máš tři otázky, na které se mě chceš zeptat. První otázka se týká křtu v Ježíšově jménu, ta druhá je ohledně Božství, a ta třetí otázka je o semeni hada.“

Edy Byskal byl tak překvapen, že téměř padl na kmen. Měl pocit, jakoby stál před soudnou Boží stolicí a nic nemohl zatajit. „To je pravda, bratře Branhame. Chtěl jsem se tě zeptat na tyto tři věci už dávno.“ Když Bill odpověděl na jeho první dvě otázky uspokojivě, jejich rozhovor se stočil ke třetí. „Bratře Branhame, jak můžeš tvrdit, že Kain nebyl Adamovým synem, vždyť Genesis 4:1 říká: ‚Adam pak poznal Evu ženu svou, kterážto počavši, porodila Kaina a řekla: Obdržela jsem muže na Hospodinu.‘“

„Bratře Ede, to je naprostá pravda; veškerý život pochází od Hospodina. Ale měl by sis přečíst další verš, který říká: ‚A opět porodila bratra jeho Abele…‘ Vidíš to? Kain a Abel byli dvojčata. Měli stejnou matku, ale neměli stejného otce. Bible je tak důkladná, že sděluje, že Adam poznal svou ženu jednou, a přesto se narodily dvě děti. Pamatuj, na počátku had nebyl plazem. Na počátku byl savcem, byl zvířetem a měl tak blízký vztah k člověku, že mohl mluvit, i když byl zvíře; tak blízko, že jeho semeno se mohlo křížit s lidským semenem. Potom, co Adam s Evou zhřešili, Bůh proměnil hada na plaza. V Genesis 3:15 Bůh řekl hadovi: ‚Položím nepřátelství mezi tebou a mezi ženou, i mezi semenem tvým a semenem jejím…‘ Všimni si, že první nepřátelství v Bibli bylo mezi Kainem a jeho bratrem Abelem. Vše, co je zapotřebí, je podívat se na jejich povahy a uvidět, který muž byl z Adamova semene a který ze semene hada. A tak na samotném počátku had dodal své geny do lidské rasy a bylo to právě to smíšení genů, které přineslo zvířecí povahu do lidstva. A proto člověk potřebuje být znovuzrozen z Ducha Božího. Když se stáváme křesťany, Bůh nám dává novou povahu, protože naše stará přirozenost je špatná.^{9Římanům 6:6; 2. Korintským 5:16; Efezským 4:22; Kolossenským 3:10} Bratře Ede, tyto věci přišly skrze Božské zjevení. Buď jen upřímný a modli se ohledně toho a já věřím, že On ti to zjeví.“

Ke srubu Buda Southwicka dorazili pozdě odpoledne. Druhý den ráno naložili své auto a odjeli na jih. Bud je doprovázel až do Fort St. Johnu, tam vzal svého bratra a přivezl ho k sobě. Příští den ráno, když byl Bud ještě v ohradě a byl zaměstnán krmením koní, jeho bratr dostal záchvat, který způsobil, že na dřevěné podlaze ve srubu sebou divoce házel na všechny strany. Lela Southwicková nejdříve instinktivně vyskočila nejbližším oknem, ale pak si vzpomněla na to, co Bill pověděl jejímu manželovi. I když byla malá, rozkročila se nad svým švagrem a strhla z něj košili, až se knoflíky rozletěly na všechny strany. Když se jí nakonec podařilo košili z něj sundat, hodila ji do kamen se slovy: „Dělám to ve jménu Ježíše Krista.“ V té chvíli sebou přestal házet. Za minutu seděl a mluvil s ní; potil se, ale jinak byl úplně v pořádku.

Poznámky

1. Římanům 11:17−24 ↩
2. Zjevení 22:18 ↩
3. Mojžíšova 19:10−25; Židům 12:18−21 ↩
4. Židům 9:6−9 ↩
5. Izaiáš 7:14; Matouš 1:23 (BK) ↩
6. Mojžíšova 17:11; Jan 6:53 ↩
7. Skutky 2:1−4 ↩
8. Je to teplý vítr, který někdy vane v severozápadních oblastech Spojených států v jinak studených zimních měsících roku. ↩
9. Římanům 6:6; 2. Korintským 5:16; Efezským 4:22; Kolossenským 3:10 ↩