PO MĚSÍCI stráveném v Texasu se Williamu Branhamovi zastesklo po domově, po manželce a dětech. Právě dnes odpoledne odletěl z Dallasu. Na neštěstí nebezpečná bouře přicházela k jihovýchodu a přinutila letadlo, na jehož palubě se nacházel, k nouzovému přistání v Memphisu v Tennessee. Letecká společnost poslala cestující do hotelu Peabody, aby tam přečkali bouřku. Bill zatelefonoval domů Medě, co se stalo, a zbytek času věnoval psaní dopisů.
V Memphisu se strhl obrovský liják. Noční oblohu čas od času ozařovaly blesky s ohlušujícím burácením hromu. Krátce před půlnocí přestalo pršet. Bill se podíval do okna a mezi jednotlivými záblesky mohl vidět sem tam nějakou hvězdu. Měl dojem, že se obloha po bouřce vyjasňuje.
V šest hodin ráno dispečer letecké společnosti Billovi telefonicky oznámil, že letadlo odletí přesně v osm hodin. Bill vstal, oblékl si světlehnědý oblek, podíval se na hodinky a zjistil, že má ještě dost času na to, aby vyhledal poštovní schránku a vhodil do ní dopisy.
Ráno bylo teplé a jasné. Květiny v zahradách naplňovaly vzduch nádhernou vůní, která ještě více zesílila po osvěžujícím dešti z uběhlé noci. Ptáci všude zpívali, což způsobilo Billovi radostnou náladu. Broukal si křesťanské melodie, jako kdyby vdechoval ty voňavé krásy světa, které stvořil jeho Otec.
Když ušel vzdálenost asi dvou bloků, našel před budovou banky poštovní schránku. Vhodil do ní dopisy a chtěl se vrátit zpátky, když v tom uslyšel ten známý zvuk větrného víru: ššššššš. Billovi se na zádech udělala husí kůže, když pocítil přítomnost anděla, blížícího se k němu. Ustoupil do stínu sloupu, sklonil svou hlavu a řekl: „Otče, co si přeješ od svého služebníka?“
Tak zřetelně, jak hlas zpívajících ptáků, uslyšel povel anděla Páně: „Jdi dál.“ Byl to jediný pokyn, který uslyšel při návratu do hotelu. Když se přiblížil k hlavnímu vchodu hotelu, přirozeně chtěl vstoupit dovnitř. Ten hluboký andělský hlas však řekl znovu: „Pokračuj dál.“ Bill se podíval na hodinky. Za hodinu odlétá letadlo. Přesto prošel kolem hotelu, aniž by věděl, kam jde a proč ho Pán vede.
Svižně urazil několik mil, broukal si a radoval se z té osvěžující vůně zimolezů a růží prosycující deštěm občerstvený vzduch. Cítil, jak dobré je žít. Přesto byl nervózní. Čím více se blížila osmá hodina, tím častěji se díval na hodinky. Pokaždé, když se podíval, anděl naléhal: „Jdi dál.“ Když ručičky překročily osmou, Bill rezignoval a přemýšlel, že si asi bude muset nějak sám zajistit návrat domů. „Pane, nevím, proč tady jsem. Ale Ty jsi mi řekl, ať jdu dál. Co to všechno má asi znamenat?“
Mezitím se dostal do jedné z nejchudších čtvrtí Memphisu. Ulice tam už nebyly zpevněné, nebyly tam ani chodníky. Sestupoval z kopce cestou podél malé říčky. Najednou před sebou uviděl podsaditou černošku, která stála na svém dvorečku a lokty se opírala o závoru brány. Místo šátku měla kolem hlavy ovázanou pánskou košili. Když se Bill přiblížil, pozdravila: „Dobré ráno, kazateli.“
Bill si sundal klobouk a odpověděl: „Dobré ráno, teto.“ Hned potom se ale zastavil, protože ho zasáhlo něco zvláštního: ona řekla „kazateli“. Otočil se tedy k této černošce a zeptal se: „Vy víte, kdo jsem?“
„Ne, pane.“
„Odkud tedy víte, že jsem kazatel?“
Usmála se: „Věděla jsem, že přijdete.“
Bill přistoupil k bráně. „Odkud jste věděla, že přijdu? Já o tom přece nic nevím.“
Ona mu však vysvětlovala: „Kazateli, už jste někdy četl v Bibli o Sunamitské ženě, která nemohla mít dítě? Slíbila Bohu, že jestli jí dá dítě, vychová je pro Pána. No a já jsem také taková žena. Slíbila jsem Pánu totéž. On mi dal dítě a já jsem se ho snažila vychovat pro Pána. Ale před několika lety se dostal mezi zlé kamarády. Sešel na špatnou cestu a onemocněl společenskou nemocí, totiž syfilidem. Než zjistil, co s ním je, nemoc pokročila příliš daleko. Teď leží na mé posteli a umírá. Včera přišel lékař, vyšetřil ho a řekl: ‚Nemá už žádnou naději. Má díru v srdci a jeho krev je samý hnis. Každou chvíli můžeme čekat to nejhorší.‘“
„Kazateli, nemohu snést pohled na mého chlapce, jak umírá v takovém stavu. Přeji si, aby byl zachráněn. A tak jsem se včera večer modlila a modlila a říkala jsem: ‚Pane, jestli jsem jako ta Sunamitská žena, pak kde je tvůj Elizeus?‘“
„V noci jsem usnula v křesle a měla jsem sen. Zdálo se mi, že stojím u brány a přichází kazatel v hnědém obleku s kloboukem na hlavě. Když jsem se za ranního úsvitu probudila, vyšla jsem ven a od té chvíle tu stojím. Čekám na vás. Kazateli, věříte ve vedení Ducha svatého?“
Billovo srdce se zachvělo. Jeho nervy se napnuly. To přece musel Pán chtít, abych sem přišel. „Teto, jmenuji se Branham. Už jste o mě někdy slyšela?“
„Ne, kazateli Branhame. Nikdy jsem o vás neslyšela.“
„Moje služba je modlitba za nemocné. Chcete, abych vešel dovnitř a pomodlil se za vašeho syna?“
„Ano, pane Branhame. Prosím, udělejte to.“
Bill otevřel závoru na bráně. Byla zajištěna rezavým řetězem, připojeným pomocí šroubu k bráně. Žena přivedla Billa do malé vápnem vybílené chatrče. Podlaha ze zažloutlých topolových palubek byla pečlivě vydrhnuta. V jednom rohu stála plechová vana, o níž se opírala valcha. Zřejmě si takhle vydělávala na své živobytí. Nade dveřmi visel nápis: „Bůh žehnej našemu domu.“ Bill už byl ve svém životě zván do královských paláců, různých nejskvělejších domů v této zemi, ale nikde se necítil vítán srdečněji než v tomto skromném obydlí.
V druhém koutě stála stará kovová postel, na níž ležel její syn. Byl to vyšší chlapec, měl asi 190 cm a vážil asi 90 kg. Ležel na slamníku, svíjel se, sténal a rukama mačkal deku: „Hm, hm… Je tady tma… Ó, mámo, taková tma. Nevím, kam jdu.“
„Asi předevčírem se mu pomátlo v hlavě,“ vysvětlovala maminka. „Myslí si, že je v nějaké loďce a že se ztrácí někde v oceánu. A já to prostě nemohu snést, kazateli. Vím, že můj syn je ztracený.“ Pohladila ho s láskou po rameni. „Miláčku, dítě, poznáváš svou maminku?“
Zachvěl se a zasténal: „Hm… hm… Je tu taková zima, taková zima.“
Políbila ho na čelo a řekla: „Maminčino děťátko.“
Ano, pomyslel si Bill, to je mateřská láska. Nejde o to, co udělal. Je stále považován za maminčino děťátko. Řekl: „Teto, pomodleme se. Nejdřív vy.“
Když poklekli vedle lůžka, tato pokorná pradlena vylila své srdce před Bohem tak vroucně, že slzy kanuly z Billových očí. Skončila svou modlitbu slovy: „Pane, jestliže jen uslyším od mého syna, jak řekne, že jde k Ježíši, budu se radovat.“
Bill položil ruce na chlapcovy nohy a cítil, že jsou studené jako led. „Drahý Bože, nevím, co se vlastně děje, ale tam na ulici dnes ráno jsi mne otočil a poslal sem do této chudé chatrče. Vím, že mé letadlo už odletělo, ale na tom nezáleží. Poslušný vedení Tvého Ducha kladu ruce na toho chlapce ve jménu Tvého Syna, Ježíše Krista.“
Najednou se chlapec pohnul a řekl: „Maminko, tady se rozjasňuje.“ Mnul si oči. A pak jako kdyby zaostřil zrak na její obličej. „Jakže, mámo, co tu děláš?“ Zvedl hlavu ze slamníku. „A kdo je tento muž?“
Bill počkal ještě několik minut. Viděl ještě, jak se chlapec posadil na kraj postele a řekl, že se chce obléknout. Pak se Bill omluvil a rychle pospíchal ke dveřím. Když ušel vzdálenost asi několika městských bloků, zamával na taxi, které ho brzy přivezlo na letiště. Ke svému překvapení a úlevě zjistil, že jeho letadlo ještě stojí na startovací dráze. Mělo zpoždění asi dvě hodiny, a právě zahřívalo motory k odletu. Bill se divil, co může vykonat modlitba spojená s čistou vírou. Pomyslel si, že to byla jistě modlitba této pradleny, která přinutila jeho letadlo k přistání na dobu osmnácti hodin.
„Ano, teto,“ pomyslel si, „věřím ve vedení Duchem svatým.“