V PRŮBĚHU PRVNÍCH ČTYŘ MĚSÍCŮ roku 1964 Billy Branham kázal ve Phoenixu v Arizoně, v Bakersfieldu a Tulare v Kalifornii, v Dallasu a Beaumontu v Texasu, v Denham Springs a Baton Rouge v Louisianě, v Louisville v Mississippi, v Birminghamu v Alabamě, v Tampě na Floridě a potom znovu v jeho dočasném domovském městě v Tucsonu v Arizoně. Ať už Bill kázal pro Obchodníky plného evangelia nebo kázal na evangelizačních kampaních, jeho kázání teď byla obohacena prvky, které se naučil od doby otevření sedmi pečetí.
Funkci manažera jeho kampaní teď zaujal Roy Borders. Bill pozval Roye na konec února, aby s ním jel na lov. Řekl mu, že budou lovit prasata „javelina“ a sdělil mu, že si může pozvat, koho chce, a že pojedou společně. Roy pohotově pozval svého přítele Douglase McHughse, jenž byl pastorem jednoho sboru v San Jose v Kalifornii. McHughes některé Billovy kampaně navštěvoval. Dokonce pomáhal sponzorovat Branhamovu kampaň v Kalifornii. Nikdy se však s Billem nesetkal osobně, a tak pro něj bylo potěšením, že se mu naskytla příležitost strávit několik dnů v Billově společnosti. Douglas McHughes si nebyl vědom toho, jak tato lovecká výprava změní celý jeho život.
5. února 1964 v Bakersfieldu v Kalifornii Bill kázal „Bůh je svým vlastním vykladačem“. Tyto jednoduché, ale hluboké principy poskytly křesťanům pochopení všech biblických proroctví. Bill znázornil svůj text mnohými příklady, jako třeba z Izaiáše 7:14, kde Bůh řekl, že panna jednoho dne počne a porodí syna, jehož nazvou Emanuel, což znamená Bůh s námi. Židovští učenci nad významem tohoto odstavce po celá staletí debatovali, nicméně jednoho dne panna, která se jmenovala Marie, otěhotněla, dříve než vůbec poznala muže. O devět měsíců později dala svému novorozenému synu jméno Ježíš. Navzdory předchozím teoriím byl nyní Izaiáš 7:14 vyložen. Bůh ho sám vyložil tím, že ho vyplnil.
Toto proroctví se naplnilo před 2 000 lety. Jako současný příklad zacitoval Lukáše 17:28−30: „Také podobně jako bylo za dnů Lota: Jedli, pili, kupovali, prodávali, sázeli, stavěli; ale toho dne, kdy Lot vyšel ze Sodomy, pršel z nebe oheň se sírou a všechny zahubil. Právě tak bude v ten den, kdy se zjeví Syn člověka.“ Toto místo Písma evidentně navazuje na hrozné zlo, které zaplaví zem v těch posledních dnech, jehož příkladem byli starodávní sodomité a jejich chtíč po homosexualitě. Nicméně Bill viděl dál než ty očividné odkazy, k hlubšímu významu tohoto verše. Zatímco Lot bydlel v Sodomě, Abraham žil v hornaté krajině, daleko od tohoto zkaženého města. Jednoho dne Bůh vešel do lidského těla a Abrahama navštívil. Společně pojedli a pak Bůh Abrahamovi sdělil, že během dalšího roku bude mít z manželky Sáry syna. Sára však tento rozhovor odposlouchávala vzadu ve stanu; a protože jí bylo již 89 let, myslela si, že ten Muž venku si dělá legraci. A tak se v duchu tomuto vtipu pousmála. Bůh byl obrácen ke stánu zády, takže nemohl vidět do jejího obličeje a vyčíst z něj jeho výraz. Ale On znal její myšlenky. Zeptal se Abrahama: „Proč se tomu Sára smála? Copak je pro Hospodina něco nemožného?“1Mojžíšova 18 a 19 Ježíš zaslíbil, že tento scénář se znovu v posledních dnech zopakuje — Bůh projeví sám sebe v lidském těle. Jak se to může stát? Než se to uskuteční, lidé mohou pouze o tom spekulovat, jak by se něco takového mohlo stát. Ale když už je po události, neměli by se už s Božím výkladem Jeho vlastního Slova přít. (Naneštěstí se mnozí lidé přou s Bohem tím, že zpochybňují Jeho výklad.) Ode dnů Abrahama jsme neměli žádného vůdčího žida nebo křesťana, jehož jméno končilo na „H-A-M“ — teprve teď. Tím nejproslulejším evangelistou dvacátého století je nepochybně Billy Graham. Všimněte si, Grahamovo příjmení obsahuje šest písmen, je to číslo člověka. (Člověk byl stvořen šestého dne.) Abraham měl ve svém jménu sedm písmen, což je číslo Boží plnosti.2Podívejte se do poznámek na konci knihy.
Když se William Branham blížil k závěru tohoto shromáždění, poprosil lidi s modlitebními lístky, aby se postavili do řady po jeho pravé straně. V čele této řady stála nějaká žena. Přistoupila a postavila se před evangelistu. Bill řekl: „Já tuto ženu neznám, otočím se k ní tedy zády, abyste si nemysleli, že jsem schopen něco vyčíst z výrazu jejího obličeje.“ Otočil se tedy a pak se modlil, zatímco mikrofon zesiloval jeho modlitbu: „Bože Abrahama, Izáka, a Jákoba, ať se dnes ukáže, že mojí touhou je oznámit o Tobě pravdu. Ať je Tvůj služebník uschopněn odložit stranou své myšlenky, abys Ty mohl použít moje tělo ke své slávě. Prosím o to ve jménu Ježíše, Syna Božího. Amen.“ Když byl ještě stále otočen zády k této ženě, řekl: „Ta paní za mnou, pokud nebude uzdravena, brzy zemře. Má rakovinu na svém prsu, a také na plících. Před nedávnem se za ni modlil nějaký evangelista, ale ona stále zápasí a usiluje přijmout uzdravení vírou. To je ‚Tak praví Pán.‘“ A pak se k ní otočil čelem a zeptal se: „Je to pravda, paní?“
Odpověděla: „Ano, je to úplná pravda.“
„Jděte a věřte a budete uzdravena.“
Druhou osobou v modlitební řadě byla dospívající dívka. Když jí vysvětlil, o co se mu jedná, neotočil se k ní zády, ale zeptal se: „Věříš, že Bůh mi může zjevit, co tě trápí?“ Dívka přikývla. Bill řekl: „Ty tady nestojíš kvůli sobě, ale kvůli svému bratrovi. On je v nemocnici ve městě na sever od vás, v Tulare v Kalifornii. Má leukemii a lékaři se už vzdali jakékoliv naděje a nechali ho umřít. Už nemá žádnou šanci. Věříš?“
Zavzlykala: „Ano.“
„Vezmi tento kapesník a polož ho na svého bratra. Nepochybuj, věř. Amen.“
Bill pak řekl k obecenstvu: „Nikdy předtím ve svém životě jsem tuto ženu neviděl, teprve až dnes večer. Jakby něco takového mohl udělat člověk? To není možné. To je ten Bůh, o němž Ježíš Kristus slíbil, že tady bude v těch posledních dnech a potvrdí sám sebe Abrahamovu semenu právě tak, jak to udělal samotnému Abrahamovi, dřív než došlo ke zkáze Sodomy. Semeno Abrahamovo, přijmi své znamení! Ono není tam v Babylonu, není tam v tom denominačním světě, je tady uprostřed vás. Vy, kteří nejste tam venku v tom zmatku, věřte tomu!“
Příští večer v Bakersfieldu kázal na téma, jež nazval „Paradox“. Paradox je něco, co se na první pohled zdá, že bude stát v protikladu normálnímu rozumu, i když je to pravda. Bible je plná různého druhu paradoxů. Aby vyjmenoval jen několik, Bill se zmínil o tom, jak Jozue přikázal slunci a měsíci, aby se zastavili na jeden celý den, tak aby mohl dokončit důležitý boj.3Jozue 10:13 Samson použil oslí čelist, aby pomocí ní zabil tisíc Filištínů.4Soudců 15:15 Byl to také Samson, který vytrhl městskou bránu i s veřejemi a vynesl ji na vrchol hory.5Soudců 16:3 Jeden chlapec jménem David zabil zkušeného bojovníka jménem Goliáš, i když Goliáš byl dvakrát vyšší než David a byl celý v brnění.6Samuelová 17
Pak Bill přistoupil k největšímu paradoxu všech dob. Řekl: „Je to paradox, že žena mohla počnout dítě, aniž by poznala muže. Je to paradox, jak Bůh, ten Věčný, jenž naplňuje celý čas a věčnost, mohl sestoupit a stát se malým dítětem, které plakalo v jeslích. Bůh stvořil krevní buňku v Mariině lůně, kterou byl Jeho vlastní Syn, Ježíš Kristus. A Bůh v tom žil a ztotožnil sám sebe v Kristu. To byl Bůh, Emanuel. Ježíš řekl: ‚Já a můj Otec jsme jedno. Můj Otec přebývá ve mně.‘ Bůh v Kristu smířil svět sám se sebou. Ježíš byl tím tělem, tím chrámem, Bůh byl tím Duchem, který v Něm přebýval. To byl paradox, když zemřel na kříži — jak se Bůh mohl stát člověkem, aby mohl zemřít jako člověk a tím vykoupit své vlastní stvoření. On to ale musel udělat; nebyl tady nikdo jiný, kdo by nás mohl spasit. Kdyby byl Ježíš kýmkoli jiným než samotným Bohem, pak jsme ztraceni.“
Bill tady ale neskončil. Pokračoval ještě v několika dalších paradoxech, jako je křest Duchem svatým, který přišel do Církve o Letnicích,7Skutky 2 nebo smrt staré povahy (našich hříchů a vlastních názorů), aby naše nová povaha mohla růst v Kristu.8Římanům 6:6; 2. Korintským 5:17; Efezským 4:20─24; Kolossenským 3:9, 10 A nakonec se zmínil o vytržení Církve (Kristovy nevěsty, která zmizela na Beránkovu svatební večeři).9Korintským 15:50─54; 1. Tessalonicenským 4:16, 17; Zjevení 19:9 Mezi další paradoxy zahrnul také svou vlastní službu s viděními, rozpoznáváním, uzdravováním, zázraky a proroctvími.
PROTOŽE DOUGLAS McHUGHES ztrácel zrak, a to kvůli nevyléčitelné nemoci, požádal svého bratra Glena, aby ho z Kalifornie do Arizony na tu loveckou výpravu s Williamem Branhamem zavezl. Ještě dříve než odjeli, ukázala jim jejich matka nádory, které jí vyrůstaly mezi prsty. Řekla: „Pokud se ti naskytne příležitost, popros bratra Branhama, aby se za mě pomodlil k Bohu, aby tyhle nádory zmizely.“
Douglas řekl: „Maminko, rozhodl jsem se bratra Branhama našimi problémy nezaměstnávat. Vím, že odjíždí na samotu, aby se uvolnil z náporu těchto shromáždění, a tak mu nechci nic říkat nebo dělat cokoliv, co by se nějakým způsobem vtíralo do jeho soukromí.“
Ve čtvrtek 27. února 1964 se shromáždilo víc než tucet mužů na Billově tradičním zimním tábořišti nedaleko hory Sunset, severovýchodně od Tucsonu. Většinu z těchto mužů Bill již znal, jako Roye Robersona, Bankse Wooda, Wallace McAnallyho a Roye Borderse. Nicméně, několik z těchto mužů potkal onoho rána vůbec poprvé a jedním z nich byl Douglas McHughes. Založení tábora jim trvalo asi hodinu a pak se rozdělili do malých loveckých skupin a rozešli se různými směry. Večer, když všichni seděli kolem táboráku ve skládacích křeslech, poslouchali Billa, který jim vyprávěl o sedmi andělech, kteří se s ním setkali právě před rokem u této hory. Na tom místě se nacházel hustý porost medyňku, který byl dobrým palivem pro táborák, který hořel nedaleko dvou velkých balvanů, které se na štěrkovém podloží kaňonu o sebe navzájem opíraly. Asi dvacet pět metrů za těmito balvany se začínal tyčit do výše asi padesáti metrů skalní masív. Byl z pískovce a byl navrstven v růžových vrstvách, v nichž byly zasazeny oblázky. Masiv tvořil kolem táborníků široký půlkruh. Jejich tábor byl v podstatě zastrčen do kouta tvořeného půlkruhem skalního masívu, jenž byl svého druhu mělkým uzavřením kaňonu.
V sobotu vzal Bill na lov jako svého partnera Bankse Wooda. Šli stejným směrem, kterým se Bill ubíral před rokem, když se s ním setkalo těch sedm andělů. Když už dlouhou dobu stoupali do prudkého svahu hory, Bill se otočil a všiml si červené barvy Banksova obličeje. Přemýšlel o tom, jestli výstup není pro jeho přítele příliš náročný, a tak se zastavil a počkal na něj, dokud ho nedošel, a pak se Bankse zeptal, jak se cítí.
Banks řekl: „Výstup mi nedělá žádné problémy, ale mám určité starosti o svou ženu. Když jsem odjížděl z domu, byla nemocná.“
Bill se otočil čelem ke stezce a pokračoval v chůzi. Než však stačil udělat další krok, pocítil přítomnost anděla Páně, a uslyšel hlas, který řekl: „Zvedni ten kámen a vyhoď ho do vzduchu.“ Bill se sehnul a vzal do ruky kámen velikosti pěsti, který ležel poblíž jeho nohy a houpavým pohybem paže ho vyhodil přímo nahoru. Když kámen dopadl na zem, řekl: „Tak praví Pán, něco se stane.“
Banks řekl: „Oč jde, bratře Branhame? Neznamená to, že moje manželka bude uzdravena?“
„Nevím to přesně, ale vím, že v průběhu 24 hodin uvidíš slávu Boží.“
Do sobotního večera ještě žádný z lovců javelinu neulovil, a přesto příští den nikdo nechtěl v lovu pokračovat. V neděli 1. března 1964 se probudili do mrazivého a čerstvého rána bez sebemenšího závanu větru, jenž by pohnul větvemi medyňků rostoucích všude kolem jejich tábora. Než vyšlo slunce nad skalním masívem kaňonu, vzduch se příjemně prohřál. Po snídani začali všichni s úklidem a balením tábora. Nikdo však s odjezdem nespěchal. Douglas McHughes vzal do ruky svou osmimilimetrovou kameru a natáčel to, co se dělo kolem dokola, přičemž si opřel lokty o Banksovu dodávku, aby kameru stabilizoval. Nedaleko od toho místa seděl Bill ve stínu medyňku ve skládacím křesle. Měl na očích brýle a v ruce šroubovák, jímž někomu seřizoval hledí na pušce. Najednou vzhlédl nahoru a řekl: „Bratře McHughesi, nepřišel bys sem na okamžik?“
Douglas McHughes překvapen touto žádostí, vypnul kameru a přistoupil k medyňku. Bill si sundal brýle a řekl: „Tvoje maminka bydlí v Kalifornii, má přibližně asi tolik let jako já; a má nějaké potíže s nohama. Mezi prsty se jí vytvořily nádory a má už stanoveno datum operace, aby mohly být odstraněny. Bratře McHughesi, to je ‚Tak praví Pán — nebude se muset této operaci podrobit.‘“
Všichni v táboře zanechali svých aktivit a poslouchali, o čem mluvil Bill. Pokračoval: „Vidím nějakého zavalitého lékaře, který ti vyšetřuje oči, a slyším, jak říká, že v nich máš virovou infekci. Léčil tvé oči dva roky a teď už pro tebe nemůže nic udělat. Říká, že brzy ztratíš zrak. Ale to je: ‚Tak praví Pán, ty neoslepneš.‘“
Může to vypadat zvláštně, ale jeden z lovců využil této chvíle, aby zapískal na vábící píšťalku. Tento pískot se nesl ozvěnou ve skalách kaňonu za nimi. Bill sáhl do kapsy své košile a vytáhl svou králičí píšťalku a z plných plic do ní fouknul. Pak se plácnul do nohy a zasmál se, čímž ulevil svému napětí, které u všech způsobilo takové soustředění. Táborníci se vrátili ke svým povinnostem. Billy Paul demontoval tyče svého stanu. Bill odložil stranou pušku, kterou se snažil seřídit, vzal do ruky lopatu a přešel na druhou stranu ohniště, kde ještě dohořívaly zbytky táboráku. Poté, co hodil lopatu plnou odpadků do doutnajícího žhavého popela, odhodil lopatu a řekl Royi Robersonovi: „Něco se brzy stane. Nevylekej se. Ale rychle z tohoto místa odejdi.“
Když Roy Roberson odešel, ozval se takový rachot, že všechny oči vzhlédly nahoru. Bill si sundal klobouk a držel ho pevně v rukou. Najednou sestoupil dolů do kaňonu silný závan větru ve formě trychtýře. Nedotkl se dna kaňonu, ale se zastavil několik metrů nad Billovou hlavou a ustřihl přitom několik vrcholků stromů medyňku. Pak se s rozmachem jakoby hromového burácení povznesl nahoru z kaňonu a potom znovu sestoupil, tentokrát blíže stěny kaňonu. Pískovcový masív jakoby explodoval a na tábořiště se snášela sprcha malých kamínků a prach. Pak se tento větrný vír vznesl a sestoupil potřetí, a potom, když opouštěl zemi, se vznesl se zvukem burácejícího hromu přímo k obloze, kde zemi nadobro opustil.
Když se prach usadil, Bill pohleděl na stěnu kaňonu. Větrný vír smetl část stěny srázu do hloubky asi jednoho a půl metru a do šíře desíti a výšky dvaceti metrů, a obnažil tak světle růžový nezvětralý pískovec, který se nacházel vespod. Bill si nasadil zpět na hlavu svůj kovbojský klobouk, sklonil se a začal sbírat papírové talíře a ubrousky a jiné lehké odpadky, které větrný vír rozmetal po celém tábořišti. Další muži mu v tom pomáhali. Při úklidu si Bill všimnul, že všechny skalní úlomky, které se odlomily z útesu, měly trojúhelníkový tvar, jako třístranné pyramidy. Když už bylo tábořiště čisté, vzal si svou pušku kalibru 22 a šel se projít. Když se vrátil, opřel pušku o kmen medyňku, přistoupil k Douglasovi McHughesovi, který stál poblíž vyhaslého ohniště vedle velikého balvanu. Šťouchl přátelsky McHughese loktem pod žebro a zeptal se: „Jak jsou teď na tom tvoje oči?“
„Bratře Branhame, přestaly mě pálit a poprvé na této výpravě nemusím mít na očích sluneční brýle.“
Bill s porozuměním přikývl: „Když jsem s tebou mluvil o tvé mamince, víš, odkud jsem věděl všechny ty detaily?“
„Ne tak docela.“
„Viděl jsem, jak tvá maminka sedí vedle tebe, a spatřil jsem, jak si sundala punčochu a ukazovala ti ty nádory mezi prsty. A slyšel jsem, jak říká: ‚Jestli budeš mít příležitost, popros bratra Branhama, aby se za mě pomodlil.‘ A hned potom se anděl Páně postavil mezi mne a tebe a řekl: ‚Odejdi od těch mužů. Musím ti něco říci.‘“
Poblíž stál Roy Roberson a poslouchal. Zeptal se: „Co to znamená, bratře Branhame, co ti Pán řekl?“
„Ten větrný vír byl prorockým znamením. Tak praví Pán: ‚Ta hodina je tady. Na zemi udeří soud, počínaje Západním pobřežím Ameriky.‘“
Dvacet sedm dnů později se to stalo přesně tak, jak to bylo prorokováno. V pátek 27. března 1964 v pět hodin třicet šest minut odpoledního času zasáhlo Aljašku mohutné zemětřesení. O síle 9,2 Richterovy stupnice bylo největším zemětřesením, jaké kdy Severní Ameriku postihlo. Síla rovnající se tisícům atomových bomb třásla po mnoho minut jižním Aljašským pobřežím. Epicentrum se nacházelo 120 kilometrů od Anchoraga v blízkosti pobřeží Úžiny prince Williama. Praskliny v zemi vznikaly rychlostí tisíců mil za hodinu, živel lámal a brázdil zemi v okruhu 800 kilometrů a způsobil totální spoušť. Kusy dálnice trčely nahoru nebo se propadaly do hloubky patnácti metrů. Domy roztržené napůl; některé se propadaly do moře. Toto zemětřesení zničilo v centrální obchodní části hlavního města Anchoraga třicet budov. Z blízkých hor se zároveň řítily spousty sněhových lavin. A pak vtrhly z oceánu do vnitrozemí vlny tsunami. Když se dno oceánu místy propadlo a místy nadzvedlo, způsobilo to gigantickou vlnu, která ničila břeh. Tato vlna způsobila v aljašských přístavech zkázu stovek rybářských člunů. Některé čluny byly vyhozeny na břeh, kde se roztříštily o kameny a stromy, některé se nacházely nedotčené v ulicích města; jiné čluny byly spláchnuty do moře a už je nikdy nikdo více neuviděl.
S ohledem na rozsah zpustošení způsobeným tímto zemětřesením zahynulo relativně málo lidí, a to díky denní době, kdy zemětřesení udeřilo. (O půl šesté v podvečer byla už většina lidí ve svých domech.) Z dvou set tisíců aljašských občanů v roce 1964, zahynulo následkem tohoto zemětřesení pouze patnáct lidí a dalších sto deset lidí zemřelo následkem tsunami. Nicméně na druhou stranu škoda na majetku byla enormní a její odhad činil zhruba 311 milionů dolarů. Abychom si o tom mohli udělat správnou představu, aljašská produkce v zemědělství, průmyslové výrobě a těžbě surovin obnášela v roce 1964 dohromady pouhých 67 milionů dolarů.
K tomuto aljašskému zemětřesení došlo na Velký pátek před Velikonocemi. Je to paradoxní (možná však prorocké), že když byl Ježíš ukřižován v onen první Velký pátek před nějakými devatenácti stoletími, „země se rovněž třásla a skály praskaly“.10Matouš 27:50, 51
DUBEN 1964 byl pro evangelistu rušným měsícem. Během prvního dubnového týdne kázal William Branham pětkrát v Louisville v Mississippi. Od devátého do patnáctého kázal v Birminghamu v Alabamě. 15. dubna navštívil poprvé Tampu na Floridě. V Tampě kázal pětkrát během čtyř dnů a začal kázáním „Kristus je ztotožněn jako tentýž ve všech generacích“ a týden zakončil kázáním „Soudní přelíčení“.
V kázání „Soudní přelíčení“ Bill změnil McKayovo auditorium na soudní síň a vyzval své posluchače, aby zaujali místo poroty. Právní pře, jíž se měl soud zabývat, byla následující: Svět versus Boží zaslíbení. Satan zde byl žalobcem a reprezentoval svůj pohled na svět. Tři hlavní satanovi svědci byli pan Nevěřící, pan Skeptik a pan Netrpělivý. Obhájcem Božího zaslíbení byl Duch svatý. Jednotlivá zaslíbení, která byla v tomto přelíčení zkoumána, nalézáme v Markově evangeliu 16:17, 18: „Ty, kdo uvěří, pak budou následovat tato znamení: v mém jménu budou vymítat démony, budou mluvit v nových jazycích. Budou brát hady, a kdyby vypili něco jedovatého, nijak jim to neublíží; budou vkládat ruce na nemocné, a budou se mít dobře.“ Samozřejmě že tito tři svědci obžaloby přinesli mnoho důvodů, proč tato Boží zaslíbení nemohou být důvěryhodná. Pak Obhájce zavolal tři svědky a požádal je, aby vypovídali — byli to proroci Noe, Mojžíš a Jozue. Oni vypovídali, jak Bůh dodržel každé zaslíbení, které jim dal.
Když se schylovalo ke konci kázání, Bill řekl: „Pane Žalobce, mohl bych sem v průběhu tohoto odpoledne přivolat ještě tisíce svědků, kteří by svědčili ve prospěch toho, že Bůh dodržuje své Slovo. Tady máme opravdové shromáždění Ducha svatého a opravdovou Boží moc! Je tady opravdové zaslíbení, že když věřící vloží ruce na nemocné, oni se uzdraví. Ježíš řekl: ‚Jak bylo za dnů Sodomy, tak bude při příchodu Syna člověka.‘ Všimněte si, anděl Páně přišel ve formě člověka a byl obrácen zády ke stanu, a přesto řekl Abrahamovi to, o čem přemýšlela Sára. Ježíš řekl, že toto se bude opakovat. Tedy, pokud jsem řekl pravdu, ať Bůh potvrdí, že to byla pravda. Ať Bůh, který dal toto zaslíbení, je dnes obhájí. Vyzývám vás, abyste pomysleli na vaše nemoci a vaše utrpení a modlili se, aby Bůh zjevil tajemství vašich srdcí. Mohl bych si dovolit udělat takovou výzvu, pokud bych nestál přesně na tom, co říká Písmo? Přeji si, aby tento soudní dvůr uviděl, že Ježíš je tentýž včera, dnes i navěky a že On dodržuje svá zaslíbení. On zaslíbil, že bude zjeven v těchto posledních dnech jako Syn člověka.“
Po krátké odmlce Bill poukázal na muže sedícího uprostřed obecenstva: „Tam sedí muž trpící na hemoroidy. Nikdy jsem ho ve svém životě neviděl. Vedle tebe sedí tvá manželka. Ona trpí na cistu ve své hlavě. Věříš, že Bůh mi může zjevit, kdo jste? Jestli tedy Bůh zůstává Slovem, Slovo zná tajemství srdcí. Vy jste pan a paní Huntovi. Pokud to souhlasí, zvedněte ruce.“ Manželé Huntovi zvedli ruce natolik, aby je mohlo obecenstvo vidět.
Hned poté Bill poukázal na někoho, kdo se nacházel blíž. „Tady sedí muž se skloněnou hlavou, pláče a modlí se za sebe a za svou manželku. Ona tady dnes odpoledne není, ona trpí. My se neznáme, je to tak? Vaše manželka má ženskou nemoc. Vy se jmenujete pan Smith. Věříte, že ji Bůh uzdraví? Pokud ano, zamávejte rukou, takhle, nahoru a dolů.“ Zatímco pan Smith mával, Bill řekl obecenstvu: „Vyzývám vás, abyste věřili, že Ježíš Kristus je zjeven v podobě Syna člověka v lidském těle…“
Znovu poukázal na někoho v zástupu: „Tady je žena, která má vysoký krevní tlak. Věříte, že mi Bůh může sdělit, kdo jste? Říkají vám Daisy. Věřte teď z celého vašeho srdce a Ježíš Kristus vám dá to, po čem toužíte.“
A znovu další rozpoznání: „Tady je muž, který se trápí kvůli svému synovi; on má cukrovku. A ta žena, která začala plakat, to je vaše manželka; ona sedí hned vedle vás. Ona se trápí kvůli své sestře, která má srdeční komplikace. Jste manželé Sicklesovi. Pokud to je pravda a pokud jsme si cizí, povstaňte.“ Sicklesovi se postavili.
Bill řekl: „Co to je? To je vyplnění Slova Božího pro tyto poslední dny! Žalobče, chci ti dát na vědomí, že toto Slovo Boží je pravdivé. Bůh mi to řekl před 33 lety a čekal jsem na to po celou dobu, ale bylo to naplněno právě tady tohoto odpoledne. Bůh dodržuje své Slovo! A teď se musí soudcovská porota rozhodnout. Věříte, že Bůh není vinen a dodržuje své Slovo? Způsob, jak se teď zachováte, ukáže, jaký bude výrok poroty.“
Bylo to mistrovské kázání — jedno z těch, jež mohlo vyvodit závěry z jakéhokoliv počtu biblických hrdinů, kteří zde byli svědky obhajoby. Nicméně ta opravdová síla tohoto kázání spočívala v tom, že odpověď na tuto otázku byla ponechána na každém posluchači osobně. A co když přijde řada na tebe, abys zaujal místo na lavici svědků? Můžeš dosvědčit, že Bůh dnes dodržuje svá zaslíbení?
Když byl Bill v Tampě na Floridě, Lee Vayle a Pearry Green, kteří jeho shromáždění navštěvovali, si s ním chtěli promluvit o knize, kterou chtěl napsat Lee Vayle — knihu, jež chtěl nazvat Prorok dvacátého století. První část této brožury měla pojednávat o biblických místech, která měla souvislost s konečným časem vzhledem k prorokovi, poslovi, jakožto předchůdci druhého příchodu Ježíše Krista. Druhá část měla ukázat, jak služba Williama Branhama tato místa Písma naplnila. Pokud by jim dal Bill svolení, Lee Vayle se chystal tuto knihu napsat a Pearry Green by financoval její vydání.
Bill svolil, že to mohou udělat. Pak Bill podal Leemu krabici, která obsahovala doposud nezpracovaný strojopis deseti kázání na téma Sedmi církevních věků. Řekl: „Když se tím budeš zabývat, podívej se, co bys mohl udělat s tímhle.“
Od té doby, co Bill kázal na téma sedmi církevních věků v roce 1960, si přál, aby tato nauka mohla být zpracována do knižní podoby. Audiozáznam celého cyklu jeho kázání na téma církevních věků trval 23 hodin. V roce 1962 Ruth Summerová z Tiftonu v Georgii sedávala za psací stroj a přepisovala celou tuto sérii; po každé větě zastavovala magnetofon, aby mohla vyťukat slovo za slovem. Po několika týdnech své úzkostlivé práce mohla Billovi odevzdat přepis jeho deseti kázání; čítal asi 800 stran.
Byl to dobrý začátek, nicméně Bill věděl, že to byl v procesu napsání knihy pouze první krok. Teď potřeboval někoho s dobrou angličtinou a zručností, jenž by byl schopen tento materiál uspořádat; dát do pořádku gramatiku, zpracovat úvod a spolupracovat s ním ohledně věcí, které měly být přidány z nových materiálů, jež se jevily pro tento čas jako vhodné. V prosinci roku 1963 poprosil Bill Annu Jeanne Priceovou, jestli by to pro něj neudělala. Anna Jeanne byla dcerou Jacka Moora, jeho dlouhodobého přítele ze Shreveportu v Louisianě. Anna Jeanne pracovala po mnoho let jako hlavní redaktorka časopisu Hlas uzdravení, čímž byly její spisovatelské schopnosti vybroušeny a rovněž jí poskytovaly určitý stupeň poznání Billovy služby uzdravování vírou. V roce 1950 pomáhala Gordonu Lindsayovi zpracovat knihu William Branham: Muž Bohem poslaný. Anna Jeanne měla naprostou důvěru, pokud se jednalo o Billa jako Božího služebníka. Když si ale přečetla přepis jeho kázání na téma sedmi církevních věků, musela si přiznat, že není schopna dostatečně vystihnout hloubky tohoto biblického učení, které obsahují.
Bill se cítil velice zklamán, když mu Anna Jeanne sdělila, že mu nemůže v této věci vyhovět. Za této situace, aniž by věděl, na koho by se mohl obrátit, zvažoval, že se tohoto projektu vzdá. Nyní v Tampě na Floridě vysvětloval Lee Vaylemu a Pearry Greenovi, jaký druh knihy si představoval. Po přečtení celého toho strojopisu, Lee Vayle nabídl, že z toho udělá knihu, pokud sám Bill provede korekturu toho, co napsal. Bill ochotně s touto podmínkou souhlasil.
V PRŮBĚHU ROKU 1964 kázal William Branham dvě hlavní témata. Napříč celou severní Amerikou vyučoval lidi, kdo je ve skutečnosti Ježíš a jak mohu rozpoznat Jeho přítomnost. Od chvíle, kdy kázal „Kristus zjevené tajemství Boží“, se stalo jeho hlavním tématem zjevení Ježíše Krista — že Ježíš byl Bohem v těle a nyní je Bohem ve formě Ducha a projevuje svou přítomnost uprostřed svého lidu. Jeho druhotným tématem bylo: Bůh vždy oznamuje hlavní historické přechody skrze proroka,11Amos 3:7; Židům 1:1; Zjevení 19:10 a bude tady jenom menšina křesťanů, kteří to poznají a budou podle toho jednat. William Branham věřil, že žije v přechodném období, kdy se sedm církevních věků chýlí ke konci. Nevěděl, kolik času ještě zbývá pro pohany, ale věřil, že v okamžiku, kdy bude nevěsta vytržena na svatební večeři, v té chvíli bude věk pohanů ukončen a Ježíš Kristus zjeví sám sebe Židům v Izraeli.
Bill tato dvě hlavní témata kázal s velkou horlivostí, počínaje Kalifornií až po Floridu. Ve dvou tuctech kázání hovořil o Božství Ježíše Krista; v kázáních, která nazval: „Když byly jejich oči otevřeny“ (v něm pojednával o dvou učednících, kteří šli do Emauz s Ježíšem po Jeho vzkříšení) nebo „Pak Ježíš přišel a zvolal“ (o vzkříšení Lazara na Ježíšův příkaz), „Větší než Šalomoun je tady“ (přirovnání krále Šalomouna ke králi Ježíši — první muž byl velkým králem a Ten druhý byl Králem králů), „Svědectví na moři“ (kde Ježíšovi učedníci porovnávali své úvahy o tom, co viděli a slyšeli), „Bůh zjevující se skrze své vlastnosti“, „Kristus ztotožněný ve všech věkách“, „Nerozpoznaná přítomnost Boží“, „Kdo je Ježíš“, „Mocný Bůh odhalený“ a „Ztotožněné Boží mistrovské dílo“.
Billův druhý hlavní námět se vyskytoval v mnoha kázáních, ale zdůrazněn byl zejména v takových kázáních, jako: „Hlas znamení“, a „Biblická znamení tohoto času“.
V kázání „Hlas znamení“ Bill poukázal, jak Bůh potvrdil své proroky nadpřirozenými znameními. Nicméně každé znamení mělo ve svém pozadí rovněž hlas. To nadpřirozené znamení upoutalo lidské oči, upoutalo jejich pozornost, povzbudilo jejich obdiv. Jenže právě ten hlas v pozadí toho znamení je tou důležitou částí. Ten hlas za tím znamením oznamuje Slovo Boží, a to Slovo, jestliže mu uvěříme, přináší věřícímu věčný život.
Jako příklad Bill použil mladého židovského farizeje, který se jmenoval Saul z Tarzu. Původně Saul bojoval proti Ježíši Kristu. Saul byl na cestě do Damašku kvůli uvěznění křesťanů, když nad sebou spatřil nadpřirozené světlo. To světlo upoutalo jeho pozornost. Ale kdyby celou jeho zkušeností bylo jenom to, pak by nevěděl, co to znamená. Ale z toho světla promluvil hlas: „Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?“ Saul se zeptal: „Kdo jsi, Pane?“12Skutky 9:1─16; 22:1─16; 26:9─18 A když ten hlas odpověděl: „Já jsem Ježíš,“ Saul tím byl ohromen! On si byl tolik jist, že je v pořádku; ale teď kvůli tomuto hlasu poznal, že byl celou tu dobu na omylu. Díky uvěření tomuto „hlasu znamení“ se Saulův život obrátil směrem k pravdě a jeho duše byla spasena. Saul se stal apoštolem Pavlem. Jeho obrácení se stalo duchovním vzorcem k následování pro každého věřícího ve všech věkách — především pak dnes.
V červnu 1964, když jeho děti ukončily školu, vzal Bill znovu svou rodinu na léto do Jeffersonville. Kázal v Branhamově modlitebně a objasňoval své dvojité téma mnohem podrobněji, než to mohl dělat v jiných církvích v celé zemi. V kázání „Odhalení Boha“ zdůraznil Božství Ježíše Krista. V kázání „Rozpoznejte den a jeho poselství“ vysvětlil, jak mohou chodit lidé v souladu s tím, co Bůh dělá zejména v jejich věku.
Bill si naplánoval týden speciálních shromáždění uprostřed července, kdy plánoval kázat po dobu sedmi dnů poslední tajemství ukrytá v těch posledních troubách ve Zjevení 8, 9 a 11. Naplánoval si, že vezme každý večer jednu troubu, stejně jak to kázal při sedmi pečetích, s očekáváním, že když k tomu přistoupí, tak mu Bůh zjeví jednotlivé trouby. Když se na tato shromáždění usilovně modlitbou připravoval, Duch svatý ho varoval, aby do těchto trub nevcházel příliš hluboko. Poslechl a poslušně tato speciální shromáždění odvolal. V neděli ráno 19. července v Branhamově modlitebně v kázání, které nazval „Svátek trub“, Bill vysvětlil, proč to udělal.
Ve Starém zákoně byl svátek troubení pátý ze sedmi svátků, jimiž byl ověnčen židovský rok. Podle pořadí jdou tyto svátky následovně: Pascha, Nekvašené chleby, Prvotiny, Svátek týdnů (Letnice), Trouby, Den smíření a Svátek stánků. Každý svátek přináší nějaký aspekt židovského náboženského života. Nicméně při hlubším náhledu každý svátek znázorňuje nějaký aspekt v životě Ježíše Krista. Svátek Trub připadal na konec září nebo na začátek října, to záleželo na fázi měsíce, a po něm následoval o devět dnů později Den smíření. V průběhu svátku Trub lidé v Izraeli odpočívali. Troubili na trouby a přinášeli oběti; hledali Boží přízeň.13Mojžíšova 23:23─25; 4. Mojžíšova 29:1─6
Bill vyučoval, že cílem svátku Trub bylo svolání Židů k jejich Dni smíření. Pak vložil tento fakt do kontextu celkového plánu spasení. Židé zavrhli svého Mesiáše, když Ježíš chodil mezi nimi po zemi. To poskytlo pohanům příležitost k jejich spasení. Každopádně se blížil den, kdy 144 000 Židů uzná svou chybu. Bůh si k tomu použije dva svědky ze Zjevení 11, aby tento zázrak udělal. Tito dva muži budou kromě jiného zjevovat tajemství skrytá v sedmi troubách, Zjevení 8, 9 a 11 — a když to udělají, zjeví tomuto zbytku Židů Ježíše Krista. A proto zjevením sedmi trub bude povolán Izrael do jeho opravdového Dne smíření. A aby to ukázal z jiného pohledu — těch sedm trub je pro Židy to, co pro pohany sedm pečetí — je to konečné osvětlení zjevení Ježíše Krista. Bill řekl, že proto nemohl o těch troubách víc objasnit. Ony se vůbec nevztahují na pohanskou církev. Jsou míněny pro zbytek Židů, a tak jenom oni mohou mít z odhalení těchto sedmi tajemství prospěch.
V PÁTEK ODPOLEDNE 3. července 1964 Bill zavezl Medu do nákupního střediska v Jeffersonville. Když vešla do obchodu, aby vyhledala potřebné věci, Bill se posadil venku na lavičku a čekal na ni. Nákupní středisko bylo přeplněno zákazníky, kteří chodili sem a tam, jako mravenci hemžící se poblíž svého mraveniště. Náhodnému pozorovateli to mohlo připadat zdánlivě bezúčelné. Čím déle Bill tyto nakupující lidi pozoroval, tím více se cítil zarmoucen, protože spousta žen byla neslušně oblečena.
Jeho duch byl ztrápený; měl pocit, jakoby upadal do vytržení. Brzy na to ho Duch Boží pozvedl z tohoto nákupního střediska a vyzvedl jej na vyvýšené pódium, jakoby na tribunu při vojenské přehlídce. Díval se směrem k západu na zapadající slunce. Tribuna byla na vrcholu kopce — pahorek byl natolik velký a zakulacený, že nemohl vidět nic kromě oblohy za obzorem. Anděl Páně se postavil po jeho pravici. Bill nebyl schopen otočit hlavu, aby mohl spatřit anděla, ale byl si jist, že tam je, protože anděl oznamoval: „Tady je nevěsta.“
Éterem zněla stejnoměrná hudba pochodu, jako kdyby se jednalo o živou církevní píseň něco jako: „Kupředu křesťanští bojovníci, pochodujíce do války s Ježíšovým křížem před sebou.“ A tady z pravé Billovy strany pochodovala řada mladých žen a defilovala před tribunou. Ženy byly krásné a čisté — dokonalý příklad toho, jak by se křesťanské ženy měly prezentovat. Všechny měly dlouhé vlasy a měly oblečené dlouhé šaty. I když si byly podobné, každá z nich v sobě měla něco jedinečného. Byly oblečeny do tradičních krojů jejich mateřských zemí, což poukazovalo na to, že Ježíš Kristus si vybral svou nevěstu z celého světa. Bill se cítil šťastný a věřil, že jeho evangelizační dílo pomohlo přivést tuto krásnou nevěstu Kristovi.
Když přešly kolem tribuny, odbočily za ní. Když poslední zmizela z jeho dohledu, anděl řekl: „Teď se předvede moderní církev.“
Hudba se rázem změnila; tatam byla dojemná křesťanská píseň posvěcení. Nahradila ji hudba druhu boogie-woogie nebo ve stylu rokenrolu, která Billovi drásala nervy.
Anděl následně řekl: „Nejdřív se předvede církev z Asie.“
Bill, když uviděl moderní církev z Asie, s hrůzou zíral a podivoval se, jak ona může vyznávat, že je Kristovou nevěstou. Měla nakrátko ostříhané vlasy, nalíčený obličej, namalovaná rtěnkou, oční stíny, neslušně oblečená a před tribunou tancovala, přičemž provokativně kroutila tělem v rytmu této hrozné hudby. Ženy dalších národností následovaly její příklad a před tribunou tancovaly a předváděly moderní církev z Indie, Afriky, Evropy a jiných kontinentů světa. Anděl oznamoval národnosti té které církve, jež zrovna procházela. Každá další žena vypadala hůř než ta předchozí. Všechny měly krátké vlasy, nalíčené tváře a všechny byly neslušně oblečené; všechny se kroutily v rytmu hudby, která v Billově hlavě bušila jako při migrénovém záchvatu. Bill pocítil nevolnost a hnus.
Anděl oznamoval: „Teď se předvede církev z Ameriky.“
Když Bill uviděl ženu, která reprezentovala moderní církev Ameriky, téměř upadl do mdlob. Byla skoro nahá, ve výšce pasu před sebou držela něco, co vypadalo jako kousek sloní kůže; pohybovala se a třásla v rytmu hudby a se smíchem a poskakováním mizela za tribunou.
Billův duch upadl do hluboké deprese. Miss křesťanství Ameriky byla jednou z nejoplzlejších žen, které kdykoliv viděl. Pomyslel si: „Za to všechno kázání a za to všechno úsilí a za to všechno přesvědčování lidí, aby žili pro Krista, a tohle je výsledek, který bych Mu měl předložit?“ A tak se modlil: „Ó, Bože, jsem ztracený člověk. Nejlépe, kdybych s tím hned skončil. Proč se vůbec ještě o něco snažit! Zklamal jsem Tě.“
Tato odporná hudba zmlkla spolu s řadou těchto moderních církví, které dotancovaly a přešly na druhou stranu kopce. Hudba je zdánlivě provázela jako pochodující dechovka při přehlídce provázející skupinu mažoretek, které mávají do rytmu hůlkou. A jak je to při přehlídce zvykem, jako kdyby se k tribuně z pravé Billovy strany blížila k hodnocení další skupina. Když hudba zesílila, uvědomil si, že to je ta stejná píseň, kterou slyšel na začátku na nápěv: „Kupředu křesťanští bojovníci, pochodujíce jako do války s Ježíšovým křížem před sebou.“ Tato hudba lichotila jeho uším. V jeho srdci zakmital plamínek naděje. S napětím očekával, až uvidí ty, kdo přicházejí, jenže mu nebylo dovoleno otočit hlavu. Brzy na to připochodovala před tribunu další řada žen. S nesmírnou úlevou uviděl, že to byla ta samá skupina, kterou viděl na začátku. Jedna každá byla slušně oblečena do svých národních krojů. Když tyto zbožné ženy procházely před tribunou, začaly se povznášet do vzduchu. Každý další krok byl výš a výš, tak jakoby vystupovaly po neviditelném schodišti k oblakům. V tomtéž čase tancovaly ty neslušné ženy na okraji kopce a jedna za druhou mizely dole za obzorem.
Tyto zbožné ženy pochodovaly souladně, tak jakoby naslouchaly hlasu neviditelného dirigenta. Bill uvažoval: „Tak přece jsem Ho úplně nezklamal. Moje úsilí nebylo nadarmo. Přece jenom bude v posledním čase Kristova nevěsta.“
Pak uviděl dvě z těch pobožných žen, jak se začaly ohlížet po těch moderních církvích. Jako kdyby ochabla jejich pozornost a přestaly kráčet v rytmu těch ostatních.
Bill zakřičel: „Nedělejte to, sestry! Nevycházejte z řady! Držte se v řadě!“
Vidění Billa opustilo.
V KÁZÁNÍ „Mistrovské dílo“, které Bill kázal 5. července 1964, popisoval sochu Mojžíše vytesanou Michelangelem. Michelangelo začal na tomto projektu pracovat v roce 1505 a dokončil ho o 40 let později. Zpočátku to byla jenom myšlenka v sochařově hlavě, která byla následně zhmotněna v mramorové soše, propracované do posledního detailu, kde jsou všechny šlachy a svaly na Mojžíšových rukách jako živé. Poté, co Michelangelo odsekl ze sochy poslední kousíček mramoru, v přílivu své inspirace udeřil kladivem do jejího dokonalého stehna a zakřičel: „Promluv!“ Dosti velký kousek z jeho sochy odletěl a na tom díle zůstal jeden kaz.
Bill řekl: „Podle mého osobního názoru, je právě tento úlomek tím, co z ní dělá mistrovské dílo.“ Tento příběh použil jako bednění pro svůj základ, do něhož nalil beton ve formě výkladů, které vzal z Bible. Bůh rovněž naplánoval mistrovské dílo. Vytvaroval vesmír z atomů a molekul, z mlhovin a hvězd, a pak udělal planety včetně Země, na níž stvořil zvířata a rostliny a naplánoval nádhernou zahradu. Nakonec stvořil člověka, Adama, který byl prvním Božím mistrovským dílem. A pak jednaje podle své vlastní inspirace, udeřil Bůh Adama do boku a vzal odtud žebro, které použil k tomu, aby zformoval nevěstu pro svého prvního syna. A protože byla vzhledem k originálnímu stvoření vedlejším produktem, měla v sobě Eva slabost — pochybnost. Ona zpochybnila Boží plán, a to se stalo tou vadou v prvním Božím mistrovském díle; vadou, která dovolila smrti vstoupit na svět. Ale počkejte — to bylo pouze za určitým účelem…
Tisíce let později se narodil Ježíš Kristus. On byl dokonalým dítětem — byl Božím svrchovaným mistrovským dílem. Třicet tři let později řekl Bůh Petrovi, Jakubovi a Janovi: „To je můj milovaný Syn. Když On promluví, poslouchejte Jej.“14Matouš 17:5 Krátce potom Bůh své Mistrovské dílo udeřil a dovolil Ježíši umřít na kříži, tak aby se naplnilo proroctví: „Ještotě on nemoci naše vzal, a bolesti naše vlastní on nesl, my však domnívali jsme se, že jest raněn, a ubit od Boha, i strápen. On pak raněn jest pro přestoupení naše, potřín pro nepravosti naše; kázeň pokoje našeho na něj vložena, a zsinalostí jeho lékařství nám způsobeno. Všickni my jako ovce zbloudili jsme, jeden každý na cestu svou obrátili jsme se, a Hospodin uvalil na něj nepravosti nás všech.“15Izaiáš 53:4─6 (BK.)
Když Ježíš vstal z mrtvých, vrátil se zpět na zem ve formě Ducha, aby si vybral nevěstu napříč těmito sedmi církevními věky. Kristova nevěsta je tou trhlinou, která dělá z Božího díla to mistrovské. Jednoho dne ten veliký Sochař opraví tento kousek, který se uvolnil z Jeho dokonalého stvoření. Pak se Ženich a nevěsta vrátí do ideálního světa, dokonce lepšího než byla zahrada v Edenu.
Bill rozvinul toto téma 5. prosince 1964 v kázání „Ztotožněné Boží mistrovské dílo“. Řekl: „Naše zkušenosti se nemají vyrovnat nějakému vyznání víry, dogmatu nebo nějaké církevní denominaci, ale mají se vyrovnat Slovu Božímu — Ježíši Kristu. Ježíš byl tak dokonalý, že inspiroval Sochaře, aby Ho udeřil na Golgotě. To je to opravdové mistrovské dílo. Když Michelangelo udeřil do své sochy Mojžíše, byl to jenom předobraz. Kdyby Ježíš žil jen dobrým životem, byl by jedním z těch, kteří dnes kážou sociální evangelium. Ježíš byl ale prorokem; a něčím víc než prorokem. Byl Bohem. On byl Emanuelem. Když Bůh udeřil svého Syna na Golgotě, to Jej pro mě a tebe udělalo mistrovským dílem. Kdyby nebyl udeřen, pak by nebylo důležité, kolik mrtvých lidí vzkřísil nebo jak mocně kázal. On byl tím jediným Mužem na zemi, jehož mohl Bůh udeřit za ty všechny ostatní. Ten dokonalý byl udeřen za nás nedokonalé. Celé stvoření, které padlo skrze Adama, bylo vykoupeno skrze Ježíše Krista.“
„Boží mistrovské dílo obstálo ve zkoušce. Jak se to mohlo stát? On to udělal skrze Slovo; řekl: ‚Je napsáno: Ne samým chlebem bude člověk žít, ale každým slovem vycházejícím z úst Božích.‘16Matouš 4:1─11; Lukáš 4:1─13 Ó, křesťanský příteli, vlož na sebe celou Boží zbroj. Nestůj někde vzadu jen s nějakou idejí nebo nějakým vyznáním víry nebo něčím jiným, a nepřihlížej nečinně. Vlož celou Boží zbroj, když jdeš do boje proti nepříteli, tak jak to udělal náš Pán. On ukázal, jak je i ten nejslabší křesťan schopen porazit satana tím, že použije Slovo. Ježíš měl moc. On mohl udeřit satana, kdykoliv se mu zlíbilo. Jenže On tento způsob nepoužil. Vzal jednoduše Slovo a jím satana porazil. Ježíš řekl: ‚Je napsáno, je napsáno,‘ pokaždé ‚je napsáno‘. A tak porazil satana Božím Slovem.“
2. srpna 1964 Bill kázal „Budoucí domov nebeského Ženicha a pozemské nevěsty“. Ukázal, jak budoucí domov nevěsty nebude nějakým objektem z říše snů na nebesích; on bude zřízen zrovna tady na zemi, i když ne na této zemi, na níž jsme souženi trním a ranami komárů, jak to známe dnes. Bude to spíše země očištěná, přepálena a znovu posazena na podobenství té originální Edenské zahrady. A zrovna tak, jako tady máme tři stádia spasení každého člověka, tak také tato země má tři stádia spasení. První stádium lidského spasení je, když činí pokání a dá se pokřtít vodou. Druhé stádium je posvěcením, kdy žije životem v poslušnosti Božího Slova. Nakonec ho křest Duchem svatým naplní ohněm Ducha svatého a udělá jej novým stvořením v Ježíši Kristu. Teď je znovuzrozen a přijímá do sebe přirozenost svého nebeského Rodiče. Stejně tak má tři stádia vykoupení i tato země. Byla pokřtěna za Noémových dnů, když byla úplně zaplavena potopou. Posvěcena byla, když Ježíš, to živé Slovo, vylil na tuto zem svou krev. A nebude to trvat dlouho a obdrží svůj křest ohněm, po velkém soužení. Pak na tomto světě odpočine Duch Boží na tisíc let pokoje a blahobytu.
Bill také objasňoval svaté Boží město, které Jan viděl sestupovat z nebe na zemi.17Zjevení 21:2 Jan řekl, že toto město nepotřebuje vnější zdroj světla, protože Jeho světlem byla sláva Ježíše Krista.18Zjevení 21:23 Je to možné jenom díky tomu, že toto svaté město je ve tvaru podobném pyramidě, s Božím trůnem na jeho vrcholu. Ježíš Kristus bude tím vrcholovým kamenem této veliké pyramidy a bude naplněním Žalmu 118:22 a 23: „Kámen, kterýž zavrhli stavitelé, učiněn jest v hlavu uhelní. Od HOSPODINA stalo se to, a jest divné před očima našima,“ a v Zachariáši 4:7 „…nebo doloží nejvyšší kámen s hlučným pokřikováním: Milost, milost jemu.“
Poznámky
- Mojžíšova 18 a 19 ↩
- Podívejte se do poznámek na konci knihy. ↩
- Jozue 10:13 ↩
- Soudců 15:15 ↩
- Soudců 16:3 ↩
- Samuelová 17 ↩
- Skutky 2 ↩
- Římanům 6:6; 2. Korintským 5:17; Efezským 4:20─24; Kolossenským 3:9, 10 ↩
- Korintským 15:50─54; 1. Tessalonicenským 4:16, 17; Zjevení 19:9 ↩
- Matouš 27:50, 51 ↩
- Amos 3:7; Židům 1:1; Zjevení 19:10 ↩
- Skutky 9:1─16; 22:1─16; 26:9─18 ↩
- Mojžíšova 23:23─25; 4. Mojžíšova 29:1─6 ↩
- Matouš 17:5 ↩
- Izaiáš 53:4─6 (BK.) ↩
- Matouš 4:1─11; Lukáš 4:1─13 ↩
- Zjevení 21:2 ↩
- Zjevení 21:23 ↩