AČKOLIV PŘÍZNAKY JEHO nemoci zmizely v ten den, kdy byl uzdraven, William Branham se nebyl schopen okamžitě vrátit do práce. Boj způsobený amébami, který ohrožoval jeho život, ho zanechal v naprosto vyčerpaném a vyhublém stavu. Potrvá mu to ještě čtyři měsíce, než pocítí, že je schopen rekapitulovat svůj náročný pracovní plán kampaní uzdravení vírou, probíhající jedna po druhé.
V dubnu 1952 mu zatelefonoval Fred Bosworth a předložil mu lákavý návrh. „Bratře Branhame, v Baltimore nám nabízejí klimatizovanou posluchárnu na celý měsíc červenec zadarmo. Budova má deset tisíc míst k sedění. Pět set kazatelů již podepsalo, že budou tato shromáždění sponzorovat, mezi nimi metodisté, baptisté, lidé Plného evangelia, jaké jen můžeš vyjmenovat. Pět set jich je připravených spolupracovat. To si nemůžeme dovolit nechat ujít.“
„Pokud mi Bůh řekne, abych tam šel, pak tam chci jít. Ale doposud se necítím být veden, abych šel do Baltimore.“
O několik dnů později zatelefonoval Ern Baxter. „Po celé zemi jsou skupiny lidí, které touží po tom, abys k nim přijel. Žádají si tě v městech: Hammondu, Zionu, Chicagu, Battle Creeku, Minneapolisu a San Franciscu. Mohl bych velice rychle sestavit tvůj pracovní plán do konce roku 1952. A tak, co máš vlastně v plánu?“
„V této chvíli ještě nemám žádné vedení.“
Baxter tedy navrhl. „Jeďme do Chicaga. Tam mají obrovské arény, které na tebe čekají.“
„To zní rozumně.“
„Mám to tedy zajistit?“
Bill stále váhal. „Ne, raději chvíli počkejme.“
Onoho odpoledne vzal Bill svou manželku do planetária. Když pozoroval umělou noční oblohu, jak byla rozvinuta napříč touto klenbou, Duch svatý jako kdyby ho postrčil a řekl: „Vyhni se teď Chicagu. Odboč do Hammondu a Zionu.“ Když se Bill vrátil domů, zatelefonoval Ernu Baxterovi a poprosil ho, aby uspořádal shromáždění v Hammondu v Indianě a v Zionu v Illinois.
Baxter řekl: „To nám zabere červenec. Kam bys chtěl jet potom?“
Bill řekl, že kromě Zionu ještě nemá žádné jiné pokyny. Ern Baxter si povzdechl: „Ach, bratře Branhame, musíme stanovit určité datum, abychom mohli zajistit ty velké posluchárny. Co si myslíš o Batlle Creeku?“
„Myslím si, že by to bylo dobré. Mám dvě místa, o kterých jsem uvažoval následovně po Zionu: Battle Creek v Michiganu a Minneapolis v Minnesotě. Ale spíš bych se přiklonil k Battle Creeku, protože v Minneapolisu jsem byl již předtím. Ale nedělej žádné dlouhodobé závazky.“
Bez vědomí Billa Ern Baxter okamžitě telefonicky kontaktoval Battle Creek a sjednal Billovu kampaň na srpen, počínaje od šestnáctého, po dobu čtrnácti následujících večerů.
Brzy ráno se Billovi zdálo, že viděl kalné vlny směřující k domku na pláži, kde spala jeho manželka. Zoufale se hnal na pomoc Medě a podařilo se mu ji odtamtud dostat těsně předtím, než obrovská vlna udeřila do domku na pobřeží a rozbila ho na kousky. Bill se probudil zpocený: „Zajímalo by mě, co to může znamenat.“
A potom náhle seděl znovu v loďce a plul po rozlehlých blankytných vodách. Tak jako den a noc si jsou v něčem podobné, a přesto se liší, tak i vidění se podobá snu, ač se od něho liší. Sny jsou pouze stíny skutečností, přicházejí při zavřených očích ve tmě a spánku a zanechávají neurčité dojmy, které jsou nesnadné k zapamatování. Vidění přichází přes otevřené oči, zasáhne myšlení jako sluneční jas a zanechává v našem mozku zřetelné obrazy. Nakolik to Bill mohl rozpoznat, on seděl v loďce na jezeru tak velikém, že mu břeh připadal jako tenoučká linie na mlhavém horizontu. Uslyšel zvuk jakoby malého motoru, který se blížil put-put-put-put. Ohlédl se dozadu, uviděl stín pohybující se po hladině. Ten se nebezpečně blížil k jeho loďce, ale předtím než by do něj narazil, vyhnul se mu vlevo a skákavým způsobem se vzdaloval. Pak se otočil a znovu se nebezpečně přiblížil k loďce, ale nakonec na poslední chvíli se znovu odvrátil a skákavým způsobem se vzdaloval vlevo. Bill se přitlačil k okraji loďky s nadějí, že bude sledovat tento neznámý objekt. Místo toho uviděl pod hladinou, pod jeho loďkou cestu, která se rozvětvila — jedna cesta směřovala vlevo, zatímco ta druhá vpravo. Nyní uslyšel anděla Páně, který říkal: „To ti říká, abys odbočil vlevo.“
Najednou se Bill ocitl znovu v ložnici, seděl na posteli, naprosto procitnutý ze spánku. Cítil se zaražen. Co se to stalo? Zdálo se mu o své manželce a pak upadl znovu do spánku a měl druhý sen. Ten mu připadal mnohem živější než sen; obrazy byly jasné s naprostou průzračností, jako kdyby skutečně plachtil po jezeře. Ale co jestli to bylo vidění? Nedávalo mu to žádný smysl. Uvažoval o té zkušenosti dlouhou chvíli a snažil se ji pochopit, ale nakonec to vzdal.
PO SEDMIMĚSÍČNÍ PRODLEVĚ William Branham opět přistoupil ke své evangelizační službě, a to dne 19. července 1952 a začal ambiciózní osmidenní uzdravovací kampaní vírou, v Hammondu v Indianě. Modlitba za nemocné v Americe se lišila od té v Africe tím, že tam, když spatřili jeden zázrak, stovky lidí byly inspirovány vírou v Krista ke svému vlastnímu uzdravení. V Africe byl jeho úkol snadnější, protože mu anděl řekl, že jestliže přiměje lidi k tomu, aby mu uvěřili, pak se nemůže nic postavit jeho modlitbě, dokonce ani rakovina. Používání jeho daru bylo stále vyčerpávající záležitostí, jako kdyby musel běžet maratón, avšak v Africe to pociťoval, jako kdyby ho běžel po suché zemi. Zatímco modlitba za nemocné v Hammondu mu připomínala běh ve vodě, sahající mu po kolena. Zástup mu obecně připadal chladný a rezervovaný k nadpřirozenému rozpoznávání. Ačkoliv mnoho lidí mělo dostatek víry k uzdravení, Bill i nadále pociťoval skepticismus vycházející z publika, jako nějaké bahno, ve stojaté bažině. Na počátku modlitební řady přišla dopředu žena, která vypadala zdravě a silně. Bill řekl: „Protože jsi dnes večer moji první pacientkou, rád bych si s tebou na chvíli promluvil. Myslím, že se neznáme, že ano?
„Ano.“
„Ty i já máme lidského ducha. Když na mne sestupuje toto pomazání, je to rovněž Duch. Je to anděl Páně, který je Bohem poslaným poslem. On je Boží částí, Božím atributem a darem Božím, jenž byl poslán, aby ti přinesl požehnání. Jestliže máš ducha nevíry, pak on ti nemůže udělit požehnání. Ale jestliže je tvůj duch ochoten, pak ti něco sdělí a přinese požehnání.“
„Tedy, ty si uvědomuješ, že se právě něco děje. Je to jeho přítomnost, anděl Páně, který stojí zde ve vzdálenosti několik stop odtud, právě teď. Ano, moje sestro, trpíš bolestmi hlavy. Právě když jsi seděla v křesle a četla, zasáhla tě jedna z těch bolestí. Ve vidění sleduji, jak si potíráš hlavu. Och, ty jsi četla právě mou knihu1Kniha „William Branham, ‚Muž Bohem poslaný,‘“ napsaná Gordonem Lindsayem v roce 1950.. Ty sis pomyslela: ‚Kdybych se dostala do tohoto shromáždění a on by se za mě pomodlil, možná, že by tyto bolesti hlavy ustaly.‘ Tvé bolesti hlavy jsou způsobeny ženskou nemocí. Já vím, že ti bylo řečeno něco jiného, ale to nebyla pravda. Doktor se spletl. A aby ses ujistila o tom, že jsem Božím prorokem, řeknu ti ještě něco jiného: ty patříš do církve, které říkají Křesťanská věda. Viděl jsem tě, jak se nacházíš v čítárně Křesťanské vědy. Je to tak? Pokud ano, zvedni ruku.“
Když zvedla ruku, Bill zpozoroval záblesk světla okolo ní. Sklonil hlavu k modlitbě, pak otevřel oči, pozvedl hlavu právě v době, kdy spatřil světlo anděla, jak se unáší směrem od něj k publiku.
„Promiň, právě se něco stalo. Sleduji někoho ve vidění, který stejným způsobem sklání svou hlavu, ale to je barevná paní.“ Bill na ni ukázal dokonce prstem, když se vidění promítlo před jeho otevřenými zraky. „To je tato žena, ve žluté halence, která tam sedí. Trpíš bolestmi dutin? Pokud ano, postav se. Věříš Božímu Synu, Ježíši Kristu? Ve jménu Pána Ježíše Krista, prosím, aby nad tebou spočinulo Boží požehnání a ty bolesti hlavy ať tě opustí a ať se více neopakují.“
Pak se Bill obrátil k publiku a řekl: „Každý skeptik na tomto místě by se měl cítit zahanben.“
Skeptici samozřejmě pokračovali ve své nevíře dál. Později se Bill dozvěděl, že nějaký jiný evangelista právě kázal v Hammondu a verze tohoto muže o Božském uzdravení způsobila hořkost k této službě v srdcích těchto lidí. Mnozí v tomto zástupu podezírali, že rozpoznání nebylo nic jiného než nějaký trik ve spojitosti s modlitebními lístky. V úterý večer Billy Paul rozdal sto modlitebních lístků. Ale když přišel Duch, nutil Billa, aby ignoroval tyto lístky a místo toho, aby vyvolal nemocné lidi, kteří nemají modlitební lístky, zvednutím svých rukou. A tak určil lidi z několika řad bez modlitebních lístků a poprosil tyto muže a ženy, aby zformovali modlitební řadu po jeho pravé straně.
První v řadě byla starší žena, která pomalu vystupovala na pódium. Bill řekl: „Ty nemáš modlitební lístek. Ty jsi sem přišla dnes večer, a když ses posadila, byla jsi tak trochu překvapena, když jsem tě vyvolal. Já jsem pouze tvým bratrem. Řekl jsem ‚bratrem‘, protože ty jsi křesťanka. Říkám to proto, že cítím toho příjemného vstřícného ducha. Mluvím k tobě tak, jako když náš Mistr hovořil se ženou při studni, když jí řekl: ‚Dej mi napít.‘ On chtěl nějak navázat rozhovor s touto ženou, aby mohl uchopit jejího ducha. A když já uchopím tvého ducha, pak přichází vidění. A pak mohu říct to, co vidím. A když budu schopen poznat to, co tě trápí, uvěříš mi, že jsem Jeho prorokem?
Vidím, že jsi nedávno prožila otřes. Přihodilo se ti něco, co s tebou silně zachvělo. Trápí tě několik špatných věcí: Jsi chudokrevná, máš ženské potíže a po dlouhou dobu trpíš nervozitou. Ale to, čeho se opravdu obáváš, to je rakovina. Bojíš se, že tě to bude stát život… a ve skutečnosti tato věc zbaví člověka života, pokud se nad ním Bůh nesmiluje. Jestli je to pravda, zvedni ruku k lidem.“
Zvedla svoji ruku. Bill musel znovu čelit skeptikům. „Ti z vás, kteří si myslí, že jsem podvodník, kteří si myslí, že to je mentální telepatie, že čtu tyto věci z modlitebních lístků, nestydíte se sami před sebou? Budete mít co do činění s Bohem. Bože, smiluj se nad jejich hříšnými dušemi. Pak se obrátil zpět k této ženě, sklonil hlavu a modlil se za její uzdravení ve jménu Ježíše Krista. „Tedy, moje sestro, jdi domů a zapomeň na celý ten stav s rakovinou; určitě se uzdravíš.“
Od této chvíle skepticismus publika jako kdyby se vypařil tímto horkým červencovým večerem. Po celý zbytek týdne Duch Boží mohl působit v Hammondu svobodně. Bill vycítil toto zlepšení víry v publiku, které nastalo v průběhu jediné bohoslužby, když se pokusil udělat experiment a přesvědčit se, za kolik lidí se bude schopen pomodlit během jediného večera. Doufal, že by se mohl pomodlit za sto i více lidí a že jejich víra bude tak velká, že ho to nebude zatahovat do vidění. Ano, hodně vidění přicházelo ať už tak či onak, takže, když přešlo sedmdesát osm lidí modlitební řadou, Bill zkolaboval vyčerpáním.
Na druhý den ráno se cítil dostatečně silný, aby mohl pokračovat v kampani, ale věděl dobře, že to neměl příliš často dělat, jelikož jeho tělo by nevydrželo takové napětí. Vidění se dostavovala nezvaně. Nemohl se jich zprostit, ani jim zabránit. Když silná víra čerpala z jeho daru, následovala rozpoznání. Jeho tělo bylo schopno každý večer vydržet asi půlhodinu, ale ne více. Kdyby v této jiné dimenzi strávil delší čas, pak by ho to mohlo stát život, stejně tak, jak se to téměř stalo v roce 1948. Přesto byl rád, že v ten večer udělal tento experiment. Ale věděl, že musí pokračovat v používání modlitebních lístků a omezit počet lidí, za které se bude modlit v jednotlivých bohoslužbách. A jestliže publikum nebude moci uvěřit poté, co bude svědkem nadpřirozených rozpoznání v modlitební řadě, pak již nezůstává nic víc, co by mohl Bill (nebo vlastně Bůh) pro ně udělat.
V SRPNU zahájil William Branham svoji kampaň v Battle Creeku, Michigan, v malém městě se 40 000 obyvateli, na východním břehu jezera Michigan. Po několika shromážděních se cítil zmatený. Dar Boží působil dokonale, ale stejně tak jako v Hammondu, tak i v Battle Creeku křesťané působili dojmem, jakoby nechápali význam těchto věcí, takže jejich víra zůstávala na nízké úrovni. Rozdíl mezi Hammondem a Battle Creekem Bill viděl v tom, že nemohl poukázat prstem na konkrétní příčinu. Snad byl jenom zkažen nadšením, jehož byl svědkem v Jižní Africe. Podělil se s tím s Ernestem Baxterem: „Něco tu nehraje. Nevím, v čem to vězí. Ale chtěl bych se to dozvědět. Zítra odpoledne půjdu do lesa a budu se modlit, dokud se to nedozvím.“
Druhý den ráno odjel na jedno určité, odloučené místo nedaleko jezera, kde se mohl nerušeně modlit. Poklekl v křovinách divoké vinné révy, pod majestátním dubem a během chvíle se zcela ponořil v modlitbě. Najednou se z ničeho nic ocitnul na jezeře v malém motorovém člunu. Slyšel hlas motoru putt-putt-putt, jakoby zamířil na sever, rovnoběžně s východním pobřežím. Pak člun odbočil vlevo, k západnímu břehu jezera. Vedle něj se objevil anděl Páně, který řekl: „Skonči se shromážděními v Battle Creeku a okamžitě odboč směrem do Minneapolisu.“ Anděl zmizel a za chvíli se Bill opět nacházel na břehu a klečel ve stínu dubu.
Nyní Bill porozuměl vidění, které měl doma v dubnu. Tam se modlil, jestli má navštívit Battle Creek v Michiganu nebo Minneapolis v Minnesotě. Průzračné modré vody z jeho předchozího vidění znázorňovaly jezero Michigan. Kdyby měl po ruce mapu této oblasti, Battle Creek leží po pravé straně Michiganského jezera; zatímco Minneapolis po jeho levé straně. Po celou dobu se Bůh snažil, aby ho nasměroval vlevo, ale z nějakého důvodu to nemohl Bill pochopit. A teď se nacházel v Battle Creeku, v rozporu s Pánovou vůli. Nejhorší na tom bylo to, že jeho manažer naplánoval dvoutýdenní kampaň a zůstávalo mu ještě osm dnů do konce. Dostat se z přijatého závazku by bylo pro něj bolestivé.
Jakmile se vrátil Bill do hotelu, řekl manažerovi, co musí udělat. Zpočátku si Ern Baxter myslel, že žertuje. Když si nakonec uvědomil, že Bill to myslí vážně, Baxter svolal setkání s kazatelem Floydem, místním kazatelem, který měl na starosti koordinační činnost kampaně v Battle Creeku. Bill objasnil své vidění a co musí udělat.
Kazatel Floyd byl z toho pochopitelně znepokojen. „Bratře Branhame, věřím, že to byl Bůh, který si přál uspořádat tato shromáždění v Battle Creeku.“
„O tom se nebudu přít. Já nevím, proč jsem v dubnu nepochopil to vidění, když jsem byl ještě doma, ale pochopil jsem ho teď; a teď musím poslechnout Boha a udělat to, co On si přeje.“
„Bratře Branhame,“ řekl Ern Baxter, „máme zde čtrnáct církví, které jsou sdružené v této kampani. Musíme rovněž vzít v úvahu všechny spolupracující kazatelé, kteří jsou zde.“
„To je pravda, musíme to uvážit…“ Zde Bill přerušil. Pocítil na blízku přítomnost anděla Páně. Najednou si uvědomil, že se ocitnul ve zkoušce. Bůh dopustil, aby byl tím viděním zmaten a aby se ocitl v této nezáviděníhodné situaci, která se podobala té z Jižní Afriky: kazatelé požadovali, aby vzal určité věci do úvahy a jeho manažer sympatizoval s touto skupinou kazatelů. Ale Bůh mu řekl něco jiného. „Bratři,“ řekl, „já vás miluji. Ale Duch svatý nařídil, abych šel na jiné místo, do jiných končin tohoto jezera, a tak tam pojedu. Nedopustím se té stejné chyby jako v Jižní Africe, kdy jsem otálel, dokud mě nepotkalo neštěstí. Musím být poslušný Bohu.“
„Bratře Branhame,“ řekl jeden z kazatelů u stolu, přitom lusknul prsty: „Ty o sobě tvrdíš, že jsi fundamentální. Kde můžeš něco takového dokázat z Písem?“
„Je to právě tady,“ odpověděl s klidem Bill. „Filip konal probuzenecké shromáždění v Samaří a Duch svatý ho z toho místa odvolal a poslal ho na poušť k jedinému člověku. Ten jediný muž přinesl Evangelium do Etiopie.2Skutky 8:26−39
Kazatel Floyd se zamračil. „Nerozumím, proč nám Bůh umožnil uspořádat tato shromáždění, a pak tě odešle pryč, když jsi již přijel na to místo.“
„Bratře Floyde, to, co Batlle Creek potřebuje, je starodávné probuzení Ducha svatého, nikoliv uzdravovací kampaň. Probuzení by přivedlo lidi zpět na duchovní linii. Jelikož shromáždění už jsou stanovena, proč byste zde nemohli pozvat nějakého probuzeneckého kazatele místo mě.“
Floyd pokrčil rameny. „Dobře, křesťané to snad pochopí, ale nevím, jestli všichni.“
V pokoji zavládlo na chvíli ticho. Krátce na to spatřil Bill nadpřirozené planoucí světlo nad Floydovou hlavou. On řekl: „Bratře Floyde, zrovna teď uvažuješ o tom, jak prorok Izaiáš přišel ke králi Ezechiáši a řekl mu, že Bůh vyslyšel jeho modlitbu.“3Královská 20:4−6
Floyd svraštil obočí. „Bratře Branhame, to je pravda. To je potvrzení,“ řekl Bill. „Svatý Bůh je zde, aby dokázal, že právě to je to správné rozhodnutí.“
„Ale odkud jsi mohl vědět, na co jsem myslel?“
„Vzpomeň si na to, co říká Bible, že Ježíš znal jejich myšlenky.4Lukáš 5:22 Je to tentýž Duch svatý.“
Ač neochotně, kazatelé souhlasili s tím, že pozvou nějakého probuzeneckého kazatele, aby kázal po zbývající část této kampaně. I když to nebylo jednoduché, i když to bylo zklamáním pro sponzory, Bill měl dobrý pocit, protože poslechl Pána. Jižní Afrika byla lekcí, na kterou nikdy nezapomene.
Onoho večera poté, co Bill v Battle Creeku vysvětlil obecenstvu, proč předčasně opouští tuto kampaň, řekl: „Možná tomu nerozumíte, ale já vás miluji nehynoucí křesťanskou láskou; a Bůh ví, že je to pravda. Kdybych věděl, že to je Boží vůle, zůstal bych v tomto městě celých šest týdnů, dokud probuzení nezasáhne celé město. Jsem to ochoten udělat, ale musím být v Jeho ruce pružný a dělat přesně to, co On mi říká.“