WILLIAM BRANHAM vzal svou rodinu na červenec a srpen roku 1965 do Jeffersonville. Měl v úmyslu pořádat týdenní cyklus shromáždění a kázat na posledních sedm koflíků, o nichž je zmínka ve Zjevení 15 a 16. Žel se mu nepodařilo v letním období pronajmout školní posluchárnu. Uvědomoval si, že Branhamova modlitebna není schopna pojmout všechny lidi, kteří by přijeli, kdyby oznámil speciální shromáždění, a tak je odložil. Poprosil jen správní radu modlitebny, aby se poohlédla po nějakém větším stanu, který by si mohl koupit. Ve stanu cirkusového typu, který by Bill podle svých představ postavil někde na pozemku nějakého farmáře, by pak mohl pořádat speciální shromáždění tak dlouho, jak by to jeho téma vyžadovalo. Navíc měl stále na mysli, že by se tam mohl naplnit doslovný výklad jeho vidění o stanu (nebo katedrále), které měl v prosinci 1955, ve kterém byl uvnitř maličký domek a děly se v něm zázraky.
Mezitím se Bill spokojil s tím, že bude moci kázat v Branhamově modlitebně každou neděli po dobu dvou následujících měsíců. V neděli ráno 18. července 1965 kázal na téma „Snažit se konat Bohu službu, aniž by to byla Boží vůle“. Své téma vzal z 1. Paralipomenon 13. kapitoly, kde král David převezl Truhlu smlouvy zpět do Jeruzaléma. David naložil tuto Truhlu na vůz tažený voly, místo toho, aby to přenechal Levitům, kteří by ji nesli v souladu s tím, jak bylo Bohem stanoveno. Když vůl klopýtnul, Uza (který nebyl ani Levitou) vztáhl ruku na Truhlu, aby ji přidržel. Bůh okamžitě tohoto muže za jeho troufalost usmrtil. Uza chtěl upřímně udělat Bohu službu, jenže Bůh jeho gesto nepřijal, protože to bylo v rozporu s Božím přikázáním. Bill přenesl tento příběh na dnešní náboženskou scénu tím, že citoval Marka 7:7, kde Ježíš řekl: „Nadarmo mne však uctívají, když učí učení a přikázání lidí.“
Jeho večerním tématem byl „Duchovní pokrm v pravý čas“. Jeho text byl z 1. Královské 17. kapitoly. Během sucha, které pak způsobilo hladomor, se Eliáš skryl před králem Achabem u potoka Karit a Bůh si použil krkavce, aby mu přinášeli jídlo. Bill řekl, že to byl předobraz náboženského ‚klimatu‘ dnešní doby. Veliké duchovní sucho spojené s hladomorem zachvátilo tento svět. Citoval Amose 8:11: „Hle, přicházejí dny, praví Panovník HOSPODIN, kdy na zem pošlu hlad — ne hlad po chlebu ani žízeň po vodě, ale po slyšení HOSPODINOVÝCH slov.“
Bill použil rovněž jiné biblické příběhy, aby znázornil, jak Bůh vždy krmí své děti vhodným pokrmem v pravý čas. Bill řekl: „Proč moje poselství necirkuluje mezi denominacemi? To není jejich pokrm. To není pokrm, jímž se může krmit vlažná církev. To je pokrm nevěsty. Je to duchovní pokrm v pravý čas. Takzvaným církevním členům by způsobil nevolnosti žaludku. Je pro ně příliš hutný. Ale pro děti Království Božího je chlebem, je životem; je to Ježíš Kristus tentýž včera, dnes i navěky.“
65 Bill kázal „Pomazaní konečného času“. Nejdříve četl z Matouše 24: 15−28, kde Ježíš řekl svým učedníkům o posledních dnech, o velkém soužení a svém druhém příchodu. Bill vzal svůj text z Matouše 24:24: „Povstanou totiž falešní kristové a falešní proroci a budou dělat velké divy a zázraky, takže by svedli (kdyby to bylo možné) i vyvolené.“ Všimněte si, jak Ježíš použil termín „falešní kristové“ místo „falešní Ježíšové“. Slovo Kristus znamená „ten, který je pomazaný“. Ježíš to vyslovil v množném čísle, abychom mohli vidět, že v poslední době bude hodně falešných pomazaných. Ježíš dal tyto falešné pomazané do souvislosti s falešnými proroky. Proroci slyší Boží hlas a sdělují svá zjevení ostatním. Tito falešní pomazaní jsou však kazateli a učiteli, kteří vyučují falešné nauky a kolektivně svádějí miliony lidí. Ježíš řekl, že tito falešní pomazaní budou zevně jako ovce, avšak uvnitř budou dravými vlky.1Matouš 7:15
A tady je ta zvláštní věc — častokrát ti lidé, kteří svádějí, jsou sami svedeni. Mohou to být upřímní lidé, kteří říkají, že věří Bibli, jenže odstraňují a deformují některé životní pravdy. Jen si vzpomeňte, jak satan svedl Evu v Edenské zahradě. Bůh řekl, že pokud Eva sní ovoce z určitého stromu, zemře. Satan řekl, že pokud sní toto ovoce, jistě NEZEMŘE, ale stane se podobnější Bohu, protože rozpozná rozdíl mezi dobrem a zlem. Satan Evě řekl některé pravdivé věci, nicméně jeho lež spočívala v tom slově „NE“, kterým se všechno zvrhlo. Tito falešní pomazaní v poslední době budou překrucovat Boží Slovo natolik, že bude postrádat význam, jenž Bůh zamýšlel. A když budou toto dělat, budou svádět všechny kromě vyvolených. Vyvolené (nevěstu Kristovu) naštěstí není možné svést, protože Duch svatý uvede tyto lidi do veškeré pravdy.2Jan 16:12−15
A čím jsou vlastně tito falešní proroci pomazáni? Kupodivu jsou pomazáni pravým Duchem svatým, a přesto jsou falešní. Jak se to může stát? V Matouši 5:45 Ježíš řekl: „Váš Otec, který je v nebesích… Vždyť On dává svému slunci vycházet na dobré lidi i na zlé a posílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé.“ On nepojednává pouze o přirozeném dešti; On také pojednává o duchovním dešti Ducha svatého. Apoštol Pavel řekl totéž v epištole Židům 6:4−8: „Neboť pro ty, kdo byli jednou osvíceni, okusili ten nebeský dar, stali se účastníky Ducha svatého a okusili dobré Boží slovo i zázraky budoucího věku, je nemožné, aby když odpadnou, byli znovu obnoveni k pokání, poněvadž by pro sebe znovu křižovali Božího Syna a vystavovali ho potupě. Vždyť země, která pije déšť, jenž na ni často přichází, a plodí rostlinu užitečnou pro ty, kdo ji obdělávají, dochází požehnání od Boha; ale ta, která vydává trní a bodláčí, je zavržená a blízká prokletí a její konec je spálení.“
Jak může pravý Duch svatý pomazat falešného učitele? Bill znovu použil ilustraci pomerančovníku, který má do svého kmene naroubovaný jiný druh citrusového ovoce. Větev grepu bude rodit grepy, citronová větev musí rodit citrony. Limetková větev zrodí limetky. Všechny tyto větve se živí životem pomerančovníku. Pokud však tento pomerančovník vypustí z kmene novou větev, vyrostou na ní pomeranče.
Podobně jako katolíci, metodisté, baptisté a všechny jiné křesťanské denominace se živí z kořene Ducha svatého. Žel katoličtí učitelé usilují o to, aby zrodili více katolíků; metodističtí učitelé zrodí více metodistů; baptističtí učitelé budou učit baptistické myšlenky a budou je předávat do hlav svých lidí — a tak to je s každou denominací. Nicméně když mateřský strom vypustí novou větev, ona bude přesně jako ta původní větev knihy Skutků — ona zrodí lidi, kteří budou pokřtěni ve jménu Ježíše Krista, kteří přijmou Ducha svatého a budou následovat učení Petra a Pavla; lidé, kteří budou věřit v Boha, který stále koná zázraky.
Bůh poprvé učil Billa této lekci, když navštívil letniční konferenci v roce 1936 v Mishawaka v Indianě. V průběhu této konference viděl dva muže, kteří mluvili v neznámých jazycích a vykládali je. Po skončení toho shromáždění si Bill s těmi dvěma muži promluvil. Bůh skrze vidění Billovi ukázal, že jeden z těch mužů byl opravdovým křesťanem, zatímco ten druhý muž byl pokrytcem. Ale jak mohli oba tito muži vlastnit tyto nadpřirozené dary? Bill z toho byl velice ustaraný, dokud mu to Bůh neukázal ve vidění, v němž mu tento paradox vysvětlil. Bill nejdříve viděl zeměkouli, jak se otáčí kolem své osy. Pak uviděl nějakého muže v bílém rouše, který se procházel po zemi a sel pšenici a jiná dobrá semena. Pak Bill uviděl muže oblečeného do černých šatů sejícího plevel a jiné špatné semeno. Všechna tato semena rostla pospolu a pak přišlo sucho. Všechna měla žízeň a modlila se o déšť. A když přišel déšť a zavlažil je, plevel oslavoval Boha zároveň s pšenicí. Bůh použil k objasnění tohoto vidění Židům 6:4−8 — tentýž déšť zavlažuje všechna tato semena pospolu, ovšem povaha toho semena zůstává nezměněna.
V Matouši 7:15−20 Ježíš řekl: „Dávejte si pozor na falešné proroky, kteří k vám přicházejí v ovčím rouše, ale uvnitř to jsou draví vlci. Poznáte je podle jejich ovoce. Sklízejí se snad hrozny z trní a fíky z bodláčí? Tak tedy každý dobrý strom nese dobré ovoce a špatný strom nese zlé ovoce. Dobrý strom nemůže nést zlé ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bývá vyťat a vhozen do ohně. A proto je poznáte podle jejich ovoce.“ Jejich ovoce to jsou nauky, které kážou. Dobrá nauka je v souladu s Biblí od 1. Mojžíšovy po Zjevení. Ježíš pokračoval dál: „Ne každý, kdo mi říká, Pane, Pane, vejde do nebeského království, ale ten, kdo koná vůli mého Otce, který je v nebesích. Mnozí mi v ten den řeknou: ‚Pane, Pane, copak jsme ve tvém jménu neprorokovali? Nevymítali jsme ve tvém jménu démony a nedělali jsme ve tvém jménu mnoho zázraků?‘ A tehdy jim vyznám: ‚Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mě, vy, kdo konáte nepravost!‘“ U Jana 15:5, 6 Ježíš řekl: „Já jsem vinný kmen a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce; neboť beze mne nemůžete dělat nic. Jestliže někdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest a uschne; a budou sebrány a hozeny na oheň a shoří.“
Bill řekl: „Slyšeli jste mne před lety kázat na téma pravé a falešné révy. Ukázal jsem vám, jak se Kain a Ábel setkali při oltáři; oba byli nábožní, oba byli pomazaní, oba toužili po životě a uctívání toho samého Boha. Kain byl zavržen, zatímco Ábel přijat. Ábelovi bylo zjeveno, že musí obětovat na oltáři krev beránka. Židům 11:4 říká: ‚Vírou Ábel přinesl Bohu lepší oběť nežli Kain. Skrze ni obdržel svědectví, že je spravedlivý, neboť Bůh vydal svědectví o jeho darech…‘ Můžete si myslet, že to nebylo zjevení. Čím je víra? Víra je něco, co je ti zjeveno — něco, co ještě není, ale ty věříš, že to bude. Víra je zjevení vůle Boží. Ježíš řekl, že postaví svou Církev na skále zjevení, kým On je.3Matouš 16:15─18 A přesto dnes mnohé církve v duchovní zjevení nevěří. Věří v dogmatické nauky nějakých systémů.“
„Nedávno jsem měl rozhovor s jedním křesťanským učencem. Řekl mi: ‚Pane Branhame, my odmítáme veškeré zjevení.‘ Řekl jsem mu: ‚V tom případě musíte také odmítnout Ježíše Krista, protože On je Božím zjevením — Bohem zjeveným v lidském těle. Dokud to neuvidíte, jste ztracen.‘ Ježíš řekl: ‚Jestliže totiž nebudete věřit, že Já jsem, zemřete ve svých hříších.‘4Jan 8:24 porovnejte toto místo Písma s 5. Mojžíšovou 32:39─43; Janem 8:23 a 13:19; rovněž s 5. Mojžíšovou 18:15─19 a Skutky 3:22─26; a také s 2. Mojžíšovou 3:13 a Janem 8:58. On je zjevením Boha; Duch Boží zjevený v lidské formě. Pokud tomu nemůžete věřit, jste ztraceni. Jestli z Něj uděláte třetí osobu nebo druhou osobu nebo nějakou jinou osobu kromě Boha, jste ztraceni. Ježíš řekl: ‚Jestliže neuvěříte, že to Já jsem, zemřete ve svých hříších.‘ Jedná se tady o zjevení.“
Bill začal srpen kázáním „Bůh toho zlého věku“, a srpen zakončil kázáním „Satanův eden“. V kázání „Bůh toho zlého věku“ vzal svůj text z 2. Korintským 4:3 a 4: „Jestliže je pak naše evangelium zakryté, je zakryté těm, kteří hynou, nevěřícím, jímž bůh tohoto světa oslepil mysli, aby jim nezazářilo světlo evangelia o slávě Krista, který je obrazem Božím.“ Fráze „bůh tohoto světa“ se vztahuje na satana, který má pod kontrolou tento svět od pádu do hříchu Adama a Evy v Edenské zahradě. Ve svém kázání, jež pojmenoval „Satanův eden“, poukázal, jakým způsobem satan zamýšlel od samotného počátku založit své vlastní zločinecké království na zemi tak, aby mohl být uctíván jako bůh.5Tessalonicenským 2:3, 4 Století po století, tisíciletí po tisíciletí pracoval na tomto plánu a používal k tomu každý druh podvodu, jaký si jen můžete představit. Dnes svého cíle konečně dosáhl. Satan předvedl svou vlastní verzi Edenské zahrady. Tento svět se svým vysoce organizovaným náboženstvím (včetně organizovaného křesťanství) s důrazem na vědecký a technologický pokrok jako odpověď na řešení každého problému — tento svět se stal opravdovým „satanovým edenem“.
Mezi těmito dvěma poselstvími Bill kázal na téma „Kristus zjevený ve svém vlastním Slově“. V tomto kázání vzal svůj text z 2. Timoteovi 2:15, kde Pavel řekl: „Usiluj, aby ses mohl představit jako osvědčený před Bohem, dělník, který se nemá za co stydět a který správně vykládá slovo pravdy.“ Bill řekl: „Když užíváme Slovo Boží, jsou tady tři věci, které nesmíme dělat. Nesmíme je mylně vykládat, nesmíme je chybně umístit nebo Boží Slovo přesouvat.“ Dal příklady a řekl: „Jestliže někdo mylně vykládá Ježíše Krista, jakoby byl někým jiným než samotným Bohem — třeba když z Něj uděláte druhou osobu Božství a On pak bude pouze jedním bohem ze tří — to naruší každé slovo v Bibli. To naruší první přikázání: ‚Nebudeš mít jiných bohů kromě Mě.‘6Mojžíšova 20:3 To z celého křesťanského náboženství udělá hromadu pohanských ctitelů tří různých bohů. A tak nesmíme mylně vykládat Ježíšovu pozici v Bibli. On byl víc než jenom Duch Boží v lidském nitru. On se od nás lišil, protože Jeho geny a chromozomy byly stvořeny Bohem v Mariině lůně. Současně však byl jako jeden z nás a byl opravdovým Člověkem, který se narodil a vyrůstal regulérním způsobem, a to z Něj dělá Boha a Člověka. On byl Bohočlověkem. Nesmíme mylně vykládat Ježíše Krista — jako někoho jiného než jako Slovo Boží přemístěné do těla, protože Ježíš, On sám je výkladem Bible. On sám se dokazuje ve svém těle, v Církvi, napříč různými církevními věky se zjevoval — nejdřív skrze chodidla v té základové části apoštolů a teď jsme ve věku očí, je to prorocký věk. A výš je už jen mozek, který přijde; je to sám Ježíš Kristus, On je tou inteligencí a musí ovládat tělo skrz na skrz. A pak je celistvost Kristova těla zjevena ve formě nevěsty, která byla vyňata z Jeho boku, jako Eva byla vyňata z Adamova boku na počátku.“
„Jako příklad chybného umístění Slova je čtení místa Písma, jež mluví o uzdravení a zázracích, a my řekneme, že ty věci se vztahovaly na minulou dobu, na dny Ježíše a Jeho dvanáct apoštolů. Boží moc nemůže být zařazena do nějaké antické historie. Ježíš Kristus je tentýž včera, dnes i navěky.“
„Přesunout Slovo znamená, že nerozpoznáváte Písmo, které mluví bezprostředně o církevním věku, v němž žijete. Ve druhé a třetí kapitole Zjevení Bůh řekl: ‚Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.‘ Ježíš Kristus diktoval těchto sedm epištol sedmi církvím a každá epištola se lišila, protože každý církevní věk byl svým způsoben svérázný. Bůh měl ke každému věku specifické poselství. Jeho nevěsta v každém jednotlivém věku bude slyšet a díky tomu bude správně rozdělovat Slovo pravdy. Jen tak může zvítězit navzdory tomu, co satan proti ní hází. Ti, jež zvítězí v sedmém věku církve (v Laodicei), rozpoznají Malachiáše 4:5, 6, Lukáše 17:30, Zjevení 10:1−7 a jiná místa Písma, která se vztahují specificky k tomuto dni.“
KDYŽ SE LÉTO roku 1965 chýlilo ke konci, William Branham vzal svou rodinu zpět do Tucsonu, aby děti mohly nastoupit povinnou školní docházku. Desítiletý Josef nastupoval do páté třídy a čtrnáctiletá Sára nastupovala do deváté třídy. Rebeka, které bylo devatenáct, měla zrovna po maturitě na střední škole, ale bydlela stále se svými rodiči ve dvojdomku na ulici Park Avenue. Meda ve svých čtyřiceti šesti letech byla plně vytížená mateřskými povinnostmi o své školou povinné děti. Bill, který překročil svou šestapadesátku, si nebyl zcela jist, co od něj Bůh v budoucnu očekává. Jeho budoucnost mu otevírala pouze několik omezených možností. Do konce roku měl naplánovanou pouze jednu jedinou kampaň — čtyři dny ke konci listopadu v Shreveportu v Louisianě. Kromě toho měl ve svém rozvrhu několik jednotlivých shromáždění — jedno bylo v sobotu ráno 11. září během snídaně Obchodníků plného evangelia v Phoenixu; další shromáždění bylo na řadě další týden ve sboru Grantway; ve sboru, který byl součásti Sborů Božích v Tucsonu.
Bill byl šťastný, že kazatel Mack ho pozval, aby pro něj promluvil ve sboru Grantway, v církvi Sborů Božích, ale současně mu tento závazek připomínal jednu z dlouhodobých starostí. Ačkoliv byl dobrým přítelem s většinou letničních kazatelů v Tucsonu, bylo to poprvé po dvou letech, kdy se ho jeden z nich odvážil požádat, aby pro něj promluvil v jeho sboru. Bill chápal pozici těchto pastorů. Byla to záležitost církevní politiky. Jelikož jejich denominační vůdcové s naukou Williama Branhama nesouhlasili, místní pastoři ho nemohli pozvat kázat, aniž by neriskovali své postavení ve svých organizacích. Bill jim to neměl za zlé. Přesto je miloval. Nicméně nemohl s klidným svědomím brát své děti pravidelně do kteréhokoli z těchto sborů.
Navíc se Bill staral o duchovní dobro několika set lidí, kteří se mezitím přestěhovali do Tucsonu, aby mohli žít poblíž jeho služby, přestože zde ve městě nebyl žádný sbor, kde by mohli slyšet jeho vyučování. Jelikož mu Bůh neřekl, aby se vrátil do své původní role jako pastor, Bill se necítil být veden, aby otevřel další sbor. Cítil, že musí mít volné ruce k cestování jako evangelista. A tak se dlouhou dobu modlil k Bohu, aby vdechnul někomu jinému myšlenku k založení sboru v Tucsonu, kde by jeho poselství mohlo být vyučováno. Během několika posledních měsíců Bill řekl několika zkušeným mužům, aby zvážili své přestěhování do Tucsonu a takový sbor otevřeli, jenže doposud se nenašel ani jediný, který by se k takovému kroku cítil být veden.
10. září 1965, bylo to v pátek, Bill přicestoval do Phoenixu. Druhý den ráno v banketním sálu v Ramada Inn kázal pro obchodníky a jejich rodiny na téma „Boží moc k proměně“. Když skončilo shromáždění, Bill hovořil s Pearry Greenem, mladým křesťanským obchodníkem z Beaumontu v Texasu. Pearry Greenovi bylo 32 let, byl pouze o rok starší než Billy Paul. Pearry a Billy Paul se setkali a stali se přáteli, když spolu navštěvovali biblickou školu v roce 1952. Pearry sponzoroval Billovu uzdravovací kampaň v Beaumontu v roce 1964. Teď Pearry Billovi sdělil, že se chystá prodat svoji firmu v Texasu, aby se mohl přestěhovat do Tucsonu a otevřít místo k bohoslužbě pro lidi, kteří v tomto městě následovali Billovo poselství. Bill na něj naléhal, aby si s tím pospíšil.
Odevzdanost, s jakou se Pearry Green chystal otevřít modlitebnu v Tucsonu, ulevila Billovi v jedné z jeho starostí. Byl stále zaneprázdněn knihou, kterou připravoval na téma sedmi věků církve. Doma v Tucsonu zrevidoval rukopis ještě jednou předtím, než byl odeslán do tiskárny. Chtěl tam však ještě nějaký materiál přidat. V lednu 1964 papež Pavel VI. navštívil Jeruzalém — byl to vůbec první papež, který to udělal. Téhož večera prošel měsíc úplným zatměním. Bill četl o těchto dvou událostech v novinách, jež přinesly rovněž sérii snímků a ukazovaly toto zatmění měsíce. Všimnul si, že zastínění měsíce na těchto šesti fotografiích přesně odpovídalo zastínění kruhů, které nakreslil na tabuli v Branhamově modlitebně, když chtěl znázornit poměr světla, který se nacházel v každém jednotlivém věku církve. Toto lunární zatmění v roce 1964 vypadalo jako znamení na nebi, jež bylo potvrzením jeho poselství na téma sedmi věků církve. Chtěl umístit těchto šest fotografií z novin do své knihy a vysvětlit jejich význam.
Další Billovou starostí byl jeho zdravotní stav. Na počátku tohoto roku začal znovu pociťovat překyselení žaludku, což mu v průběhu celého léta způsobovalo pocit zvedání žaludku a špatné trávení. Teď byl již podzim a stav jeho žaludku jakoby se stále zhoršoval. Ztrácel na váze a měl potíže se spánkem. Někdy na něj bolesti doléhaly tak prudce a dosahovaly až k hrudi, že se to podobalo slabému srdečnímu záchvatu. Jeho lékař mu prověřil srdce pomocí EKG. Vyšetření však ukázalo, že srdce bije dostatečně silně, že by s ním mohlo vydržet do sta let. Lékař však byl na rozpacích, a tak ho odkázal k internímu specialistovi.
Bill vysvětlil doktoru Van Ravensworthovi, specialistovi na žaludeční onemocnění, jak s žaludkem trpěl od svých chlapeckých let. První záchvat tohoto druhu se dostavil ve věku sedmi let a pak ho trápil téměř celý rok. Potom ho potíže opustily a cítil se v pořádku, dokud mu nebylo čtrnáct. Pak to na něj znovu přišlo ve věku 23 let. Žaludek ho trápil dlouhé měsíce, dokud se nestal křesťanem a Ježíš ho neuzdravil. Byl těchto symptomů zbaven na dobu asi sedmi let a pak to na něj přišlo znovu. A každé opakování tohoto stavu se vracelo s větší intenzitou. Když to na něj zaútočilo v roce 1948, téměř na to doplatil svým životem. Cítil se na tom s žaludkem tak špatně, že byl nucen na šest měsíců opustit svou národní službu. V té době se dostal na kliniku Mayo v Rochesteru v Minnesotě s nadějí, že se dozví, co ho trápí. Nebyli mu však schopni pomoci. Nicméně díky Bohu se z toho zotavil. Pošesté to na něj zaútočilo, když byl v roce 1955 v Indii a trápilo ho to po celý rok 1956. Měl dojem, že se to vrací každý sedmý rok a že to trvá pokaždé plus mínus několik měsíců celý rok. A teď to byl bez těchto silných záchvatů osmý rok. Myslel si, že už to pominulo, a hle, začalo ho to trápit znovu.
Doktor Van Ravensworth navrhl, aby se Bill podrobil gastroskopii. Byla to moderní procedura, během níž bude přiveden k umělému spánku a hadice, které se říká endoskop, mu bude vsunuta hrdlem do žaludku. Skrze tento endoskop bude lékař moci prohlédnout vnitřek žaludku a možná potom mu bude schopen povědět, co ho vlastně trápí. Bill s touto procedurou souhlasil.
V pátek 17. září 1965 doktor Ravensworth použil endoskop a prozkoumal vnitřní stěnu Billova žaludku. Anesteziolog dal Billovi malou dávku uspávacího prostředku, aby ho asi na deset minut uspal, kvůli místnímu znecitlivění. Místo toho spal deset hodin.
Druhý den ráno Bill posnídal společně s Pearry Greenem v kavárně Ramada Inn, kde byl teď Pearry ubytován. Starší muž diskutoval s mladším, jaké kroky je třeba podniknout ke zřízení sboru v Tucsonu. Pak Bill řekl Pearrymu o mnohých nadpřirozených událostech, jež vedly k otevření těch sedmi pečetí z knihy Zjevení. Řekl Pearrymu o svém vidění z roku 1958, jak zeměměřiči zatloukli kolík na jeho dvorku v Jeffersonville, a jak se to po letech naplnilo a bylo to pro něj znamením, aby se odstěhoval na západ. Pak mu popsal své vidění z prosince 1962, kde slyšel výbuch a spatřil konstelaci andělů a nebyl si jist tím, co to všechno má znamenat. Pak Pearrymu vyprávěl o tom, jak vystupoval nahoru kaňonem Sabino a jak se v jeho ruce zhmotnil ten meč. Potom přešel k lovecké výpravě v roce 1963 poblíž hory Sunset a vyprávěl Pearrymu o těch sedmi skutečných andělech, s nimiž se tam setkal. V restauraci seděli dlouhou dobu, až si nakonec objednali oběd.
V neděli večer Bill promlouval ve sboru Grantway, který patřil k Božím sborům na téma „Žízeň“. Jako svůj text si vzal místo ze 42. žalmu a přirovnal tělesnou žízeň po vodě k duchovní žízni po Bohu. Pomocí telefonního spojení bylo toto kázání vysíláno do 28 sborů, od Texasu až po New York.
V pondělí ráno 20. září 1965 se probudil v pět hodin a okamžitě mu přišla na mysl schůzka s doktorem Ravensworthem, která se měla konat odpoledne. Dnes se konečně dozví výsledky své páteční gastroduodenoskopie. Pohlédl na druhou stranu své malé ložnice na postel, kde ležela Meda. Stále měla oči zavřené. Zatímco seděl na posteli, podíval se oknem na hory Catalina. Jeho oči sledovaly obrysy panoramy až k ústí kaňonu Sabino. Najednou tyto obrysy zmizely. Už nebyl ve své ložnici, ale stál někde uprostřed lesa. Před ním stál strom, který byl už dlouhou dobu suchý, takže jeho kůra z kmene a větví už odpadla. Bill ten kmen poznal; byl to ten stejný dutý strom, který viděl ve vidění předtím, než obdržel výsledky svého vyšetření na klinice Mayo v roce 1948. V tom předchozím vidění tloukl do tohoto kmenu klackem, až vyprovokoval tu podivnou veverku, aby vyskočila z díry po suku. Veverka na něj skočila, rovnou do jeho úst; vlezla mu do žaludku a začala mu ho svými ostrými drápy drásat. Když volal k Pánu o pomoc, nějaký hlas řekl: „Zapamatuj si, ona měří pouze šest palců.“ Po celá léta, když se mu překyselil žaludek a jeho síly ochably, přemýšlel o tomto vidění a pozastavoval se nad tím, co tím Pán mohl myslet. A teď byl tady po 17 letech a díval se znovu na ten starý dutý strom.
„Jsem si jist, že to je doupě té veverky,“ pomyslel si Bill. „Zajímalo by mě, jestli tam ta veverka ještě je.“ Vzal do ruky klacek a udeřil z jedné strany do stromu. Veverka najednou vyskočila a skočila rovnou na tohoto polekaného muže, ale tentokrát, místo aby přistála na Billově rameni a následně mu skočila do úst, se od jeho hrudi odrazila a dopadla na zem, kde zůstala zplihlá a bez života. V téže chvíli hlas řekl: „Odejdi do hor Catalina.“ Tak znenadání, jak se to vidění objevilo, tak také zmizelo. Bill byl znovu na své posteli a díval se oknem směrem ke kaňonu Sabino.
Napětí v něm narůstalo a nějaké nadějné podnícení — takové, jako když uslyšíš na poušti úder hromu a myslíš si, že přichází ten dlouho očekávaný déšť. O několik hodin později odvezl Sáru s Josefem do školy a pak pokračoval dál, do kaňonu Sabino. Dojel až na začátek parku a pak pokračoval cestou kolem potoka. V září voda v potoce mezi obrovskými balvany sotva protékala z jedné tůňky do druhé. Štíhlé zelené stromy dna kaňonu silně kontrastovaly s rozptýlenými bledě zelenými keři a jinými rostlinami, kterými byly posety skalnaté stráně tyčící se vzhůru. Asi tři kilometry za vjezdem do parku postavil Bill své auto na parkovišti a kráčel stezkou k východnímu svahu kaňonu. Když dorazil na místo, kde se stezky rozvětvují do tvaru písmene „T“, zvolil si stezku směřující na jih, která ho měla zavést do nevysokých pahorků, na nichž se v jeho ruce objevil Královský meč.
Bylo již kolem jedenácté hodiny, když se přiblížil k zátoce, která tvořila stěnu tohoto kaňonu, na níž se stezka stáčela o 90 stupňů. Najednou pocítil přítomnost Páně. V tu chvíli se zastavil, sundal si klobouk a pomyslel si: „On tady někde je.“ Popošel ještě několik kroků, pak se zastavil a řekl: „Pane, vím, že jsi tady. Co to všechno má znamenat?“
Když se takhle rozhlížel po soutěsce, najednou si všiml mrtvého zvířete. Když si ho pečlivě prohlédl, s překvapením zjistil, že to byla veverka, i když z jeho pohledu to byla poněkud zvláštní veverka. Patřila k druhu veverek, jejichž domovinou je oblast Arizony a Mexika. Jsou menší než ty, které lovil v Indianě a Kentucky a také nemají tak huňatý ocas jako jejich sestřenice ze severu. Do jisté míry připomínala spíše lasičku než veverku, kterou obyčejně vídával. Ale stoprocentně to bylo to zvíře, které viděl dnes ráno ve vidění. Vyskočilo zprostřed skal nahoře a přistálo na odnoži kaktusu, který se jmenuje cholla7Lidový název v Arizoně: Bear cactus, totiž medvědí kaktus. Možná to zvířátko rychle utíkalo před nějakým dravcem a nemělo čas se podívat, na co dopadne. Ať už to bylo jakkoliv, udělalo osudnou chybu. Větve této opuncie byly posety pěticentimetrovými silnými ostny jako šicí jehly, které čněly na všechny strany. Některé z těchto ostnů probodly veverčinu hlavu, hruď a žaludek.
Odněkud ze skal se ozval hlas: „Tvůj nepřítel je mrtev.“
Bill do té mrtvoly šťouchnul nohou a podle ztuhlosti těla usoudil, že musela pojít před několika dny — snad v té době, když musel odjet do nemocnice na vyšetření žaludku. Připadalo mu zvláštní, že se krkavci až do této chvíle mrtvoly veverky vůbec nedotkli.
Bill pak pokračoval stezkou, až se zastavil na místě, kde se v jeho ruce objevil ten Královský meč. Chvíli tam zůstal a radoval se z nádhery kaňonu, děkoval Pánu za Jeho lásku a milosrdenství a pak sestupoval touto stezkou dál směrem ke svému autu. Vždyť měl domluvenou návštěvu u lékaře.
Později tohoto odpoledne doktor Ravensworth řekl: „Pane Branhame, vy máte gastritidu, je to zánětlivé onemocnění sliznice žaludku. Z toho důvodu je žaludek velice citlivý a proto pociťujete to zvedání žaludku a někdy zvracíte. Sliznice vašeho žaludku by měla být jemná a pružná. Vaše je však tak vyschlá, že se spíš podobá kůži. Žel, je mi líto, ale lékařská věda vám v této věci nemůže pomoci.“
Malomyslnost už už chtěla zasáhnout Billa jako uštknutí chřestýše, který se ocitl poblíž jeho nohy. Bill do něj ale kopl svou vírou, vzpružený viděním této mrtvé veverky, které měl ráno, a jak ji uviděl v kaňonu Sabino. Řekl manželce: „Miláčku, já sice nevím jak, ale určitě se z tohoto špatného žaludečního stavu zotavím.“
Ve středu ráno byl znovu na cestě do kaňonu Sabino. Zaparkoval své vozidlo poblíž stezky a stoupal kaňonem nahoru. Tam, kde se stezka rozdělovala, se dal vpravo, a to jej vedlo východním svahem Sabina. Při chůzi bojoval ve své mysli s prognózou doktora Ravenswortha, kterou vyslovil s takovou konečnou jistotou; a přesto včera právě na této stezce uslyšel ten nadpřirozený hlas, který mu sděloval, že jeho nepřítel je mrtev. Někdy víra spojená s vnímáním skutečnosti můžou proti sobě bojovat. Zejména jestliže si víra a skutečnost připadají, že vylučují jedna druhou. Bill si ze zkušeností uvědomoval, že víra byla větší mocí, ale pouze v případě, že tato víra byla v souladu s Boží vůlí. Billovi nestačilo jenom předpokládat, že ví, jaká je ohledně této záležitosti Boží vůle. On to chtěl vědět s jistotou, a proto jeho otázka zněla — co je to za nepřítele, který je mrtev?
Uvažoval o svém vyšetření na klinice Mayo v roce 1948. Lékaři mu také řekli, že mu s jeho překyseleným žaludkem nemůžou pomoci. Tehdy, kdyby se nedostavilo to vidění o té podivné veverce, by se cítil malomyslný; a kdyby neměl ten zvláštní sen, který v té stejné době měla jeho matka.
Ella Branhamová měla sen, že Bill žil na západě a že na nějakém kopci stavěl dům. Viděla svého syna, jak leží na zádech a bolí ho žaludek. Potom uviděla, jak přiletělo šest bílých holubic a posadily se na jeho hrudi. Začaly vrkat, jako kdyby pro něj měly nějaké sdělení, a když odlétaly, vytvořily klíč ve tvaru písmene „S“. Bill se častokrát zamýšlel nad tím, co by mohl sen jeho matky znamenat, protože to souviselo s viděním, jež obsahovalo nějaké tajné Pánovo sdělení: „Pamatuj, měří pouhých šest palců.“ Podle Boží numerologie číslo šest souvisí s člověkem, protože Bůh stvořil Adama šestého dne. Číslo šest je číslem neúplným. Po šesti dnech stvoření Bůh sedmého dne odpočinul. A sedm znamená ukončení. Těch šest holubic ze snu jeho maminky znázorňovalo Boží milost, která k němu šestkrát v jeho životě přicházela a uzdravovala ho z jeho překyseleného žaludku. Každé z těchto uzdravení bylo jen dočasné. Trvalo to sedm nebo osm let. Od roku 1948 toužebně očekával na sedmou bílou holubici, která by mu sdělila, že je s jeho utrpením konec.
Na tomto úseku kaňonu nebyla stezka rovná, ale zvedala se příkře od jedné římsy ke druhé a pro Billa to znamenalo, že se musí soustředit, kam postaví nohu, aby si nevymknul kotník. Najednou před sebou uviděl nějaký běloskvoucí tvar. Uprostřed pastelových barev to bylo na těchto suchých svazích ve vyšších polohách zcela neobvyklé. Zvedl hlavu a s překvapením uviděl na stezce sedící holubici. Její peří bylo bílé jak čerstvě napadnutý sníh. „To musí být vidění,“ pomyslel si Bill a protíral si oči. „Určitě je to vidění.“ Pták měl hlavu otočenou stranou, a to umožňovalo jeho kulatému oku na straně hlavy, aby si Billa prohlížel. Pak jednou, dvakrát, třikrát zamrkal. To jej ujistilo, že se jedná o skutečnost. Ve vidění by holubice nemrkala okem, pokud by k tomu neměla nějaký konkrétní důvod. Bill stezku opustil a obešel ptáka po svahu svažujícím se dolů. Pták neodletěl. Když se Bill na stezku vrátil, holubice tam stále seděla a dívala se na něj — teď však druhým okem. Holubice ho sledovala, dokud nezmizel z dohledu za další zákrutou stezky. Když se tam asi po hodině vrátil, holubice byla pryč. Bill si pomyslel: „Jako Abrahamův syn nehledím na to, co mi řekl lékař, každopádně se uzdravím!“
Ve středu ráno 22. září 1965, se ještě jednou vrátil do kaňonu Sabino. Tentokrát ho netrápily žádné pochybnosti, jako třeba chřestýši. Toho rána byla jeho mysl nastavena jednoduše na to, aby Pánu poděkoval za Jeho dobrotu a milost. Když přišel na své stezce k tomu písmenu „T“, odbočil tentokrát vlevo a směřoval na sever. Asi o půl dvanácté dostal žízeň, a tak sestoupil na dno kaňonu a napil se z hluboké čisté tůňky, kde se voda nahromadila v místě, kde potok stékal tenkým pramínkem okolo obrovských žulových balvanů. Toho dne bylo horko a teplota ještě stoupala. Svlékl si košili, uvázal si ji kolem pasu a šplhal po svahu zpět, aby se dostal na stezku. Vysoko nad jeho hlavou, kde se srázy dotýkaly východní oblohy, připomínaly některé skály gigantického orla s otočenou hlavou, jak se přes svá složená křídla dívá dozadu. Unaven šplháním se zastavil, aby si odpočinul ve stínu obrovského balvanu, který se nacházel v jeho blízkosti a byl dvakrát vyšší než on sám a měl tvar hrubě otesané pyramidy. Pohlédl na hodinky, bylo téměř poledne. Nějaký hlas mu v mysli říkal: „Opři se o ten balvan rukama a modli se.“ Poslušně se opřel rukama o balvan a sklonil se k němu tváří tak blízko, že ji k tomuto relativně studenému povrchu přitisknul. Pak pozvedl hlavu ke skalám na vrcholu srázu připomínajícího orla. Modlil se: „Bože, na nebesích, jak ti děkuji…“
Než však stačil dokončit větu, mezi skalami nad jeho hlavou zaburácel nějaký hlas a zeptal se: „O co se opíráš? Co je naproti tvému srdci?“ Bill překvapeně couvl dozadu a změřil si pozorně balvan nacházející se před ním. Na povrchu balvanu ve výši jeho srdce bylo vsazeno slovo:
„O r e l“ 8V angličtině Eagle
Písmena byla vytvořena z bílého křišťálu a vystupovala z tmavší žuly. První písmeno slova orel připomínalo velké „E“. Další písmena byla napsána anglickým písmem, i když nebyla spojena, jak se obvykle písmena při psaní spojují. Každé jednotlivé písmeno stálo samostatně. Všechna písmena byla zhruba v jedné rovině a také ve stejné vzdálenosti od sebe. Budilo to dojem, jako kdyby při vzniku tohoto kaňonu Bůh do tohoto balvanu, který postavil nad srázem, umístil bílý krystal. A pak během nějakého zemětřesení nebo při výbuchu, když tady místní vláda stavěla cestu, spadl, rozpůlil se a zastavil se kousek nad dnem ve svahu a čekal až do dne, kdy bude moci prozradit své poselství. Ukázalo se to jako konečné potvrzení služby Williama Branhama.
Snímek pořízený kazatelem Pearry Greenem. Několik měsíců po smrti Williama Branhama, navštívil kazatel Pearry Green, spolu s Haroldem McClintockem, kaňon Sabino a prohledávali terén na severní stezce, dokud nenašli ten velký balvan se slovem „Orel“ vepsaném bílým křišťálem. Nápis byl vsazen do tmavé žuly.
Zleva George Smith; Rebeka, Bill, Sára, Meda a Josef Branhamovi. Tento snímek byl pořízen 14. července 1965 v Jeffersonville v Indianě.
Poznámky
- Matouš 7:15 ↩
- Jan 16:12−15 ↩
- Matouš 16:15─18 ↩
- Jan 8:24 porovnejte toto místo Písma s 5. Mojžíšovou 32:39─43; Janem 8:23 a 13:19; rovněž s 5. Mojžíšovou 18:15─19 a Skutky 3:22─26; a také s 2. Mojžíšovou 3:13 a Janem 8:58. ↩
- Tessalonicenským 2:3, 4 ↩
- Mojžíšova 20:3 ↩
- Lidový název v Arizoně: Bear cactus, totiž medvědí kaktus ↩
- V angličtině Eagle ↩