Jeho poslední dny

POČÍNAJE dnem díkuvzdání kázal William Branham pětkrát za sebou v Shreveportu v Louisianě v modlitebně Life, církvi kde byl pastorem Jack Moore. Ve čtvrtek večer 25. listopadu 1965 mluvil na téma „Neviditelný svazek nevěsty Kristovy“. Tato svatba, předpokládal, probíhá právě teď. Děje se to kdykoliv dotyčná osoba obdrží a přijme potvrzené Slovo pro tento věk. Ježíš, ženich, je tím potvrzeným Slovem. Pavel vysvětlil toto tajemství v Efezským 5:25−27: „Muži, milujte své ženy, jako i Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil, když ji očistil koupelí vody skrze slovo; aby ji postavil před sebou jako slavnou církev, nemající poskvrnu ani vrásku nebo cokoliv takového, ale aby byla svatá a bez úhony.“

Bill řekl: „Jestliže jste zadobře s Božím Slovem, pak stojíte úplně ospravedlněni, jako byste se nikdy od počátku neprohřešili. Haleluja! Můžeme mluvit o díkuvzdání. Jsem vděčnější za tuto věc než za kteroukoliv jinou, o níž vím. Jste čistou, ctnostnou, bezhříšnou nevěstou Syna živého Boha. Každý muž a žena, kteří jsou narozeni z Ducha Božího, umytí krví Ježíše Krista a věří každému Božímu Slovu, stojí, jakoby nikdy od počátku nezhřešili. Jste dokonalí krví Ježíše Krista. Jen rozevřete ty slupky a vyjděte na sluneční světlo, abyste mohli dozrát se zbytkem pšeničné úrody. Slyším přijíždějící kombajn, odcházíte na svatební hostinu na oblacích, máte na sobě svatební prsten předurčení nezasloužené milosti. Způsobil to sám Bůh. On vás znal před založením světa tak, že vám nasadil ten svatební prstýnek tím, že vaše jméno vložil do Beránkovy knihy života. Ó, jaké díkuvzdání! Haleluja! Chvála Bohu!“

V pátek večer Bill kázal na téma „Skutky jsou vyjádřením víry“. Zde vysvětlil dvě místa Písma, která se mohou na první pohled zdát protichůdná. Je to Jakub 2:21−23, v němž se říká, že Abraham byl ospravedlněn svými skutky a nikoliv pouhou vírou. Zatímco v epištole Římanům 4:1−8 řekl Pavel, že Abraham byl ospravedlněn pouhou vírou, nikoliv svými skutky. Tato místa Písma si neprotiřečí. Je to pouze pohled na stejnou minci ze dvou stran. Jakub se dívá na Abrahama z lidského hlediska a Pavel se dívá na Abrahama z Božího hlediska. Lidé mohou být spaseni jenom vírou v Ježíše Krista; ale opravdová víra v Krista se přirozeně vyjadřuje dobrými skutky.

V sobotu ráno pořádal Jack Moore snídani v místním hotelu. Po snídani Bill kázal na téma „Snažit se konat Bohu službu, aniž by to byla Boží vůle“. Téhož dne večer ještě jednou kázal v modlitebně Life na téma „Slýchal jsem, teď však vidím“. Své téma vzal z Joba 42:5. Potom, co Bůh promluvil k Jobovi z větrného víru, Job řekl: „Doposud jsem o Tobě jen slýchal pověsti, teď tě však na vlastní oči spatřuji.“ Bill vysvětlil, co tím měl Job na mysli a ukázal, jak se tato místa Písma vztahují na dvacáté století, včetně jeho vlastní služby, jako příkladu. A jaký příběh použil? Mohl si zvolit jakýkoliv ze stovek tisíců vidění, proroctví, zázraků a nadpřirozených událostí, které během svých padesáti šesti let zažil. Nicméně si vybral svou zkušenost z roku 1959, kdy ho chtěl Bůh naučit významu Marka 11:23 — kdybyste řekli této hoře, zvedni se a vrhni se do moře a nepochybovali byste ve svém srdci, a věřili, že se to stane, pak se to skutečně stane. A vyprávěl, jak byl jednou na lovu veverek a byl bezúspěšný, a Bůh mu řekl, aby vyslovil, cokoliv si přeje, a to se stane. Řekl Bohu, že na tomto lovu si přeje zastřelit limit veverek a z ničeho jiného kromě toho studeného vzduchu se začaly ukazovat veverky a on jen střílel.

V neděli ráno 28. listopadu 1965 Bill kázal „Jediné místo připravené Bohem k uctívání“ (které je pod prolitou krví Ježíše, Božího beránka). A pak v neděli pronášel kázání, které nazval „Na křídlech sněhobílé holubice“. Název si propůjčil z populární westernové a country písničky, kterou slyšel hrát ve svém autorádiu, když projížděl krajinou. Tato písnička měla křesťanská slova, jež na něj zapůsobila. Během tohoto kázání Bill řekl svému obecenstvu, jak k němu Bůh promluvil, když se procházel v kaňonu Sabino a jak mu Bůh dal znamení ve formě sněhobílé holubice. A pak na konci svého kázání zazpíval píseň „Na křídlech holubice“.

Doposud Bill sledoval slova této populární písně tak přesně, jak jen si je mohl zapamatovat. Pak přidal třetí sloku, kterou složil sám.

Po této písni následovala starodávná modlitební řada. Jack Moore se později nechal slyšet, že ze všech shromáždění, které spolu s Williamem Branhamem sdílel, se žádné z nich nedalo srovnat s tím, co se týče ducha lásky, víry a uctívání, která toho večera protékala modlitebnou Life.

V PRŮBĚHU následujícího prosincového týdne William Branham podnikl krátkou kazatelskou cestu do Jižní Kalifornie. První zastávka byla v Yumě, která je městem rozprostírajícím se v jihozápadním cípu Arizony, poblíž Kalifornské hranice s Mexikem. V sobotu večer 4. prosince 1965 promlouval na banketu Sdružení obchodníků plného evangelia v Ramada Inn. Jeho tématem bylo „Vytržení“; to znamená tajemné vychvácení Kristovy nevěsty před velkým soužením. K tomu přečetl 1. Tessalonicenským 4:13−17:

Nechci pak, bratři, abyste nevěděli o těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti ostatní, kteří nemají naději.

Věříme-li totiž, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, právě tak věříme, že i ty, kdo zesnuli v Ježíši, Bůh přivede s ním.

Říkáme vám totiž Pánovým slovem toto: My, kdo zůstaneme živí až do Pánova příchodu, rozhodně nepředejdeme ty, kdo zesnuli.

Vždyť až zazní zvolání, hlas archanděla a Boží polnice, sestoupí sám Pán z nebe a mrtví v Kristu vstanou jako první.

Potom my, kdo zůstaneme živí, budeme spolu s nimi v oblacích uchváceni do vzduchu vstříc Pánu; a tak budeme navždycky s Pánem.

Mezi mnoha body, o kterých se ve svém kázání zmínil, bylo snad tím nejvýznamnějším vysvětlení toho zvolání, hlasu archanděla a trouby Boží. Bill řekl: „První věc, která zazní, je zvolání. Totiž poselství přicházející od posla a uvádějící lidi do stavu pohotovosti. Druhá věc, která zazní, je hlas zmrtvýchvstání — tentýž hlas, který vyvolal Lazara z hrobu v Janově evangeliu 11:38 až 44. Třetí věc je zvuk polnice, který svolává lidi na Beránkovu večeři na oblacích spolu s Ženichem. (Vzpomeňte si na starozákonní předobraz — polnice svolávala Židy vždy na svátek Trub.) Vidíte, ta první věc, jež přichází, je Jeho poselství svolávající nevěstu dohromady. Ta druhá věc je zmrtvýchvstání spící nevěsty, totiž těch věřících, kteří zemřeli v minulých církevních věcích. Oni jsou vychváceni spolu; a polnice zazní, aby je svolala na hostinu na oblacích. My jsme zrovna tady. Zůstává pouze jedna věc — církev, která přichází, potřebuje dozrát na slunci. Za chvíli přijede velký kombajn; sláma a plevy budou spáleny, zrno však bude shromážděno do sýpky.“

„Říkám vám to, protože to je život; jsem zodpovědný před Bohem, abych to řekl. Musím to říct. Moje služba uzdravování vírou měla pouze upoutat pozornost lidí. Po celou tuto dobu jsem věděl, že později přijde poselství, a tady to je. Těch sedm pečetí bylo otevřeno a ta tajemství byla zjevena.“

„Jednoho dne, když jsem začal kázat těch sedm věků církve, jsem telefonoval Jackovi Moorovi, který je velkým teologem. Zeptal jsem se: ‚Jacku, kdo je to ta osoba z první kapitoly Zjevení, která se podobá Synu člověka a stojí tam s vlasy bílými jako vlna?‘ Řekl jsem: ‚Ježíš byl přece mladý muž, jak může mít vlasy bílé jako vlna?‘ Jack řekl: ‚Bratře Branhame, On je ve svém oslaveném těle.‘ Ale to se mi nějak dvakrát nezamlouvalo. Když jsem se vrátil do svého pokoje a začal se modlit, Bůh mi řekl, oč se tady vlastně jedná. Rozumíte, vždycky jsem kázal, že Ježíš byl Božstvím, ne jenom člověkem. On byl Bohem zjeveným v těle — tím atributem Boží lásky, která sestoupila a projevila se tady na zemi. Ježíš byl Boží láskou, která si postavila tělo, v němž žil samotný Jahve. On byl plností Božství tělesně. To, čím byl Bůh, to zjevil ve svém těle; a to tělo muselo zemřít, aby nevěsta mohla být omytá Jeho krví. A Jeho nevěsta, nejenže byla obmyta a bylo jí odpuštěno, ale ona je rovněž ospravedlněna. Ona se z Božího pohledu od počátku vůbec neprovinila a stojí tady provdaná za ctnostného Syna Božího. Byla k tomu předem určena. Uvízla sice ve světě hříchu, ale když uslyšela pravdu, vyšla z toho a krev Božího beránka ji očistila. Ona tedy tady stojí ctnostná a není na ní žádný hřích. A proto toto poselství svolává dohromady nevěstu. Toto je to zvolání.“

Po skončení této bohoslužby čekalo na Billa příjemné překvapení: byl to první výtisk jeho knihy „Výklad sedmi církevních věků“, který mu byl předán do vlastních rukou. Kniha měla celkem 381 stran; byla rozdělena do deseti kapitol; měla pevnou vazbu s tmavomodrým obalem. První kapitola měla název „Zjevení Ježíše Krista“ a poslední se jmenovala „Shrnutí věků“. Kniha byla plná biblických citátů, církevní historie, osobních poznámek a všechno bylo mistrovským způsobem propojeno do nádherného celku.

V neděli večer Bill kázal ve Sborech Božích v místním sboru v Rialto v Kalifornii, vzdáleném asi 80 kilometrů od Los Angeles. Své kázání pojmenoval „Věci, které se stanou“, a řekl, že je pokračováním toho, co nestihl minulý večer v Yumě. Svůj text vzal z Janova evangelia 14:1−7, kde Ježíš řekl:

„Ať se vaše srdce nermoutí. Věříte v Boha, věřte i ve mne.

V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby to tak nebylo, pověděl bych vám.

Jdu, abych vám připravil místo. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.

A kam já jdu, víte, i cestu znáte.“

Tomáš mu řekl: „Pane, nevíme, kam jdeš. A jak můžeme znát cestu?“

Ježíš mu řekl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.

Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce; a od nynějška ho znáte a viděli jste ho.“

Bill poznamenal, že tento text býval často používán na pohřbech. Z pohledu dnešní perspektivy na toto kázání nazíráme jako na jeho vlastní smuteční proslov — ale ne smutným, přemítavým způsobem, ale s radostným pohledem kupředu, k těmto lepším věcem, které mají nastat. Bill řekl: „Jsem vděčný za tyto otevřené dveře v tomto sboru, který mi umožnil přijet a inspirovat mladé muže, jako třeba vašeho pastora. Začínám stárnout a vím, že moje dny jsou sečteny, a vím, že tito mladí muži mohou nést toto poselství a přenést je až do příchodu Páně. (Pokud On nepřijde v mé generaci — i když doufám, že Ho spatřím… Očekávám Ho denně a bdím a zachovávám sám sebe ve stavu hotovosti na tuto hodinu.)“

Bill hovořil o nekonečné Boží mysli, ve srovnání s naším omezeným chápáním života a vesmíru. Náš omezený rozum nemůže vybádat, co to znamená nekonečnost. Bill řekl, že Bůh ví všechno; co kdy bylo, co se děje teď a všechno, co kdy bude. A proto nic není v disharmonii s Jeho plány. On naplánoval naše narození a zná vteřinu našeho skonu. Náš rozum je omezen. Život nám připadá plný nejistoty. Nikdo z nás nezná hodinu své smrti. Můžete zahynout i dnes v nějaké nehodě nebo zemřít zítra na srdeční záchvat. Nicméně smrt to není konec. Ježíš řekl: „Jdu vám připravit místo.“ Po smrti budou křesťané pokračovat ve svém životě na jiném místě. Nebude to duchovní svět. Bude to opravdové místo jako Edenská zahrada, kde budeme jíst a pít, pracovat a hrát si a uctívat našeho Stvořitele. V tomto ráji budeme mít skutečná těla.

Bill vysvětloval, že tato „nová těla“ to jsou právě ty „příbytky“, o nichž Ježíš řekl, že nám je šel připravit. Každý příbytek se bude lišit. Bůh miluje rozmanitost. On nás udělal tady na zemi každého něčím jiným. Tak to bude vypadat i v nebi. A nejen po stránce našich tělesných vlastností; naše osobnosti v nebi budou stejně tak různorodé a rozmanité, jako jsou tady na zemi. Všimněte si rozmanitosti lidí, jež si Ježíš vybral za apoštoly. Petr byl tak trochu ztřeštěný a stal se ohnivým kazatelem. Ondřej byl více ostražitý a neustále se modlil. Pavel byl více vzdělancem. Nemůžeme posuzovat jednoho apoštola jako lepšího než druhého. Oni byli odlišní, protože je Bůh takto stvořil. Pohleďte na tu rozmanitost osobností, které existují mezi křesťany. Někteří jsou bouřliváci, jiní dogmatičtí, jiní pak zase klidné a příjemné povahy; a mezi těmito dvěma extrémy existují spousty jiných odstínů osobností — ale všichni jsou částmi království Božího, pokud jen jsou znovuzrozeni. To je ta jediná věc společná pro všechny křesťany — on nebo ona jsou naplněni jistou porcí Ducha Božího.

Je pouze jedna forma věčného života a tou je život Boží. A tak Boží život musí být ve vás, abyste mohli žít navěky. Jestliže ve vašem nitru přebývá Duch Boží, dělá to z vás Boží atribut. Bill řekl: „Pokud jsme těmito Božími atributy, nemůžeme žít na základě věrovyznání nebo denominací; musíme žít skrze Slovo. Kristova nevěsta je částí Ženicha, stejně tak jako každá manželka je částí svého manžela. A proto musíme být nevěstou Slova. A co je to nevěsta Slova? Je to projev pro tuto hodinu. Nevěsta není vyznáním víry nějaké denominace, ale živým Božím atributem, který odhaluje Boží atributy v tomto světě.“

Ke konci tohoto kázání se podělil se svou zkušeností, jak přešel za oponu času, kde mu Bůh dovolil letmo nahlédnout do Ráje, jenž čeká na křesťany. Tím, že Bill nazval toto kázání „Věci, které se stanou“, chtěl poukázat na tu jedinou jistotu, která v budoucnu čeká na každého křesťana. Ježíš dal toto fantastické zaslíbení. Můžeme mu důvěřovat, že On je dodrží? Odpověď zaznívá jako ozvěna: ano! Ježíš dokázal skrze mnohá znamení a divy (včetně přetržení pout smrti), že byl všemohoucím Bohem, který žil jako obyčejný člověk, a proto je plně schopen dodržet to, co zaslíbil a vykonat to. „Jdu vám připravit místo. A když odejdu, abych vám připravil místo, přijdu znovu a přijmu vás k sobě, abyste byli tam, kde jsem já.“ A každý, kdo věří v Krista, bude sdílet tuto naději s důvěrou.

Druhý den večer na banketu Obchodníků plného evangelia v San Bernardinu Bill promluvil na téma „Současné události objasněné proroctvím“. Své téma vzal z Lukáše 24:13−17. Potom co Ježíš vstal z mrtvých, šel s těmi dvěma muži do malého městečka Emauz. Tito muži Ho zpočátku nepoznali, a tak mu vyprávěli, co věděli o Ježíši z Nazaretu a o Jeho ukřižování před několika dny. Ježíš jim řekl: „Jak jste nechápaví! Jak je vám zatěžko věřit všemu, co pověděli proroci! Copak to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, než vejde do své slávy?“ Počínaje Mojžíšem a všemi proroky jim pak vykládal, co o Něm bylo napsáno ve všech Písmech.

Bill předložil některé z těchto Písem, o nichž možná Ježíš mluvil toho odpoledne na cestě do Emauz:

Žalm 16:10 — Byl vzkříšený z mrtvých.

Žalm 22:1 — Na kříži zvolal: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“

Žalm 22:7, 8 — Nepřátelé se Mu posmívali.

Žalm 22:16 — Naplnění slov: „Probodli mé ruce a nohy.“

Žalm 22:18 — Vyplnilo se také to: „Rozdělili si moje šaty mezi sebe.“

Žalm 35:11 — Byl obžalován falešnými svědky.

Žalm 41:9 — Byl zrazen svými přáteli.

Izaiáš 7:14 — Panna počne.

Izaiáš 9:6 — Dítě narodilo se nám.

Izaiáš 50:6 — Byl zbičován.

Izaiáš 53:7 — Neotevřel úst svých před svými žalobci.

Izaiáš 53:9 — Byl pohřben se zločinci.

Izaiáš 53:12 — Zemřel se zločinci.

Zachariáš 11:12 — Byl prodán za 30 stříbrných.

Zachariáš 13:7 — Byl opuštěn svými učedníky.

Malachiáš 3 — Jan Křtitel byl jeho předchůdcem.

Kromě toho zvažoval všechny tyto předobrazy, na něž se mohl Ježíš odvolávat napříč Starým zákonem — jako například 1. Mojžíšova 22, kde Abraham vzal svého syna Izáka na vrchol hory k splnění Božího příkazu, s úmyslem ho obětovat.

Bill poukázal na to, že Ježíš použil Písma, aby objasnil důležité duchovní události tamtoho dne. Stejně tak křesťané mohou pochopit důležité duchovní události dnešního dne, když je propojí s těmito biblickými proroctvími a jejich významem pro tento den. Bill se pak zmínil o své vlastní službě, ale neměl během tohoto banketu dost času, aby mohl udělat seznam všech míst Písma, jež se k tomu vztahovaly. Bill řekl: „Jen Ho sledujte. Ježíš je odkazoval na Boží Slovo. On k nim nepřišel takovým způsobem a neřekl: ‚Copak mě nepoznáváte? Já jsem přece Mesiáš, který vstal z mrtvých.‘ On tohle neřekl. Jednoduše jim předložil místa Písma a oni si to museli posoudit sami. Jan Křtitel udělal totéž. Nuže, lidé, nespěte. Posuďte to sami.“

Druhý den večer, 7. prosince, Bill kázal v Covině v Kalifornii na dalším banketu Obchodníků plného evangelia na téma „Vedení“. K tomu použil jako své téma a jako vhodný předobraz tohoto bohatého samolibého Laodicejského věku církve, příběh bohatého mladého vladaře z Marka 10:17−22. Popsal tohoto mladého panovníka jako úspěšného obchodníka, který se ovšem také zajímal o svou duši. Tento obchodník uviděl, že Ježíš byl jiný než ti ostatní a doufal, že Ježíš mu řekne, jak si může být jist věčného života. Když mu Ježíš řekl, aby zapomněl na své bohatství a následoval Jej, tento mladý obchodník to nemohl udělat, protože usoudil, že ta cena je příliš vysoká. A on chtěl být v očích tohoto světa „někým“.

Bill postavil tento postoj do protikladu s jiným mladým mužem, který se jmenoval Mojžíš, který opustil své bohatství a své vysoké postavení v Egyptě, aby následoval Krista, protože rozpoznal, že Kristus byl tím největším pokladem. Bill poukázal na to, že tím největším „někým“, jímž se kdy můžeš stát, je být synem a dcerou Boží. Když z pyramid zůstane jenom prach a Egypt bude jen vzdálenou vzpomínkou, Mojžíš bude stále živý, protože on přijal Kristovo vedení místo úspěchu na cestách tohoto světa.

Dnes se Kristovo vedení uskutečňuje díky Jeho svatému Duchu, jenž poukazuje lidem na Jeho Slovo. Bill řekl: „K Bohu nemůžete přijít pomocí vyznání víry nebo skrze nějakou denominaci. Existuje pouze jedna věc, kterou můžete udělat; přijmout Ježíše Krista na základě Jeho podmínek, a být ochotni zemřít sami sobě a všemu vašemu světskému smýšlení a následovat Jej. Ježíš řekl: ‚Zbav se všech věcí tohoto světa a následuj Mne.‘ A to je jediná cesta k získání věčného života. A tak Boží vedení v dnešní době způsobí, že budeš následovat potvrzené Boží Slovo pro tuto hodinu skrze Ducha svatého.“

V Billově hlasu bylo možné pocítit vážnost, která se blížila až k zoufalství, jako kdyby předvídal, že už mu nezbývá moc života a že toho večera dělá vlastně souhrn všech důležitých bodů jeho posledních pěti let kázání. V závěrečné modlitbě řekl: „Prosím, Otče, pokud je tady dnes večer někdo předurčen k věčnému životu, kéž by ho teď přijal. Zlom jejich kamenná srdce. Jestliže touží po pokoji, pokud touží po něčem, co je uspokojí, po něčem, co jim dá jistotu, ať přijmou dnes večer Kristovo vedení, které je uvede do pokoje, který převyšuje všechno lidské porozumění a naplní radostí a uvede do něčeho, co nedokáže překazit ani samotná smrt. Vyslyš, Otče.“

KOLEM 1. listopadu 1965 našel Pearry Green prázdnou budovu v centru Tucsonu, jež by byla vhodná pro modlitebnu. V minulosti byla židovskou synagogou. Ve skutečnosti to byla první židovská synagoga, jež byla v Tucsonu postavena. Do poloviny listopadu Pearry tuto budovu pronajal, uklidil a otevřel její dveře pro bohoslužby. Nazval ji Tucsonská modlitebna.

William Branham promluvil v Tucsonské modlitebně poprvé v neděli 21. listopadu 1965. Požádal Pearry Greena, jestli by mu nedovolil na pět minut oslovit všechny posluchače a vyjádřit, jak je velice šťasten, že má v Tucsonu konečně modlitebnu, kam může přicházet se svou rodinou pravidelně. Zabralo mu to celkem téměř půl hodiny. Svým způsobem to byla bohoslužba posvěcení, třebaže se více věnoval posvěcení křesťanů než posvěcení samotné budovy. Skončil tak, že vložil ruce na nového pastora a modlil se za Pearryho a jeho rodinu.

Naposledy Bill kázal v Tucsonské modlitebně v neděli večer 12. prosince 1965. Po kázání Pearry Greena mluvil Bill přes třicet minut o důležitosti účasti při svatém přijímání (totiž Večeři Páně). Řekl: „Ve fyzické oblasti jsou nám zanechány tři věci, které bychom měli dodržovat — vodní křest, Večeře Páně a umývání nohou. Tyto věci jsou Božskými nařízeními. Tyto tři věci musíme dodržovat jako symboly.“^{1Vodní křest ─ Matouš 28:19; Skutky 2:38; Večeře Páně ─ 1. Korintským 11:23─26; umývaní nohou ─ Jan 13:2─15.} Jeho kázání večeře Páně, jak se později ukázalo, bylo jeho posledním zaznamenaným proslovem. Když ukončil své krátké poselství, poprosil Pána, aby požehnal víno a chléb a pak vysluhoval Večeři Páně několika stům lidem, kteří toho večera přišli do shromáždění. Poté, když bylo všem poslouženo, vzal z podnosu kalich s vínem, pozvedl ho před shromážděním a řekl (citoval Ježíše): „Amen, říkám vám, že už nebudu pít z plodu vinného kmene až do toho dne, kdy ho budu pít nový v Božím království.“^{2Marek 14:25}

Později během tohoto týdne Bill pozval Dawsona Rileye, aby přišel k nim domů a pomohl mu vytřídit jeho sbírku zbraní. Ačkoliv byl Dawson o několik desítek let mladší než Bill, poměrně často tito dva muži spolu lovili a stali se dobrými přáteli.

Dawson přijel k Billovi asi hodinu před polednem. Bill mu vysvětlil svou bezradnost. Chtěl vystavit ve své nové studovně některé ze svých pušek a pistolí, ale měl takové množství střelných zbraní, že je nemohl vystavit všechny. A tak chtěl, aby mu Dawson pomohl při rozhodování, které pušky by měly být vystaveny. Meda toho dne nebyla doma, a tak měl Bill volnou ruku a mohl pracovat v několika místnostech. Vytahoval ze skříněk jednu zbraň za druhou a rozkládal je na postelích, na stolech a křeslech i na kuchyňské lince. Dawson bral jednu pušku za druhou a pozorně si je prohlížel a Bill mu o každé z nich vyprávěl. Pamatoval si historii každé střelné zbraně a pistole, kterou vlastnil — jak k ní přišel a co s ní zastřelil.

Kolem poledne se Bill Dawsona zeptal, jestli by s ním nezajel do města, aby spolu něco snědli. Oba tedy společně odjeli do mexické restaurace. Na zpáteční cestě domů Bill řekl: „Víš, Dawsone, já jsem ty zbraně nekupoval, v podstatě každá z nich je darem. Popravdě řečeno mi někdy poštou přijde zásilka s dárkem ve formě pušky od neznámého odesílatele.“

„To je zvláštní, bratře Branhame, ty ani nevíš, komu bys za to měl poděkovat.“

„Ó, divil by ses,“ řekl Bill, a přitom se ušklíbl, jakoby věděl o nějaké záhadě.

To vzbudilo Dawsonovu zvědavost: „Co tím chceš říci?“

„Například, dejme tomu, že se před naším domkem zastaví dodávka služby PPL a řidič mi odevzdává zásilku s puškou uvnitř. Řekněme, že to byl nový model pušky Sako L61R Finnbear. Uvědomuješ si, jak drahý tento dárek musí být.“

„Sako?“ Dawson se zamyslel. „Není to finská firma?“

„Ó, jistě. Sako dělá některé z nejlepších pušek na světě. Představme si tedy, že ta osoba, která mi tento dárek poslala, chtěla zůstat v anonymitě a na lístku je pouze napsáno: ‚Od bratra, který tě miluje.‘ Některé z mých pušek přišly právě takhle.“

Když se vrátili domů, pokračovali ve svém úkolu třídění střelných zbraní a přitom diskutovali o zásluhách a o osobní historii jedné každé z těch pušek. Někdy uprostřed odpoledne Bill řekl: „Před domem něco zastavilo.“

Protože pracovali v zadní části domu, Dawson nic neslyšel, ale řekl: „Půjdu se podívat.“ Přišel ke dveřím a vyšel ven. A hle, vedle obrubníku stála zaparkována dodávka služby PPL. Závozník otevřel zadní dveře dodávky a vytáhl dlouhou úzkou krabici. Přinesl ji k Dawsonovi Rileyi a řekl: „Mám balík pro Billa Branhama.“

„Ano, pane,“ odpověděl Dawson, „bydlí tady, já to za něj podepíšu.“

Takový balík obyčejně obsahoval pušku. A Dawson si byl z tohoto malého příkladu, o němž mu Bill asi před třemi hodinami vyprávěl, zcela jist, že ví, když to otevřou, o jaký druh se bude jednat. V průběhu mnoha těchto loveckých výprav měl možnost sledovat Billův dar, který se projevoval tolika různými překvapivými způsoby, takže u něj nebylo nic nemožné.

Dawson vzal tedy krabici dovnitř a položil ji na kuchyňský stůl. Bill odtrhl pásku a krabici otevřel. Uvnitř se nacházela nová puška značky Sako — model L61R Finnbear. A byl tam také přiložený lístek, na kterém bylo napsáno: „Od bratra, který tě miluje,“ podpis však scházel.

Dawson ze sebe vyrazil krátký nízký hvizdot.

Na Billových ústech se objevil ten stejný zvláštní úsměv, který měl ve tváří v autě, když jeli domů z oběda. Bill řekl: „Ten bratr si myslí, že nevím, kdo to poslal, ale já vím.“

Druhý den pozval Bill Pearry Greena, aby mu ukázal svoji novou studovnu. Jakmile zaparkovali na příjezdové komunikaci, Pearry si všiml kola starého osadnického vozu, které stálo na dvorku jako dekorace, a bylo opřeno o kaktus saguaro. Bylo to dřevěné kolo s železnou obručí, takové, jaké používali na svých vozech dávní osadníci. Několik loukotí kola scházelo. Když se Pearry zeptal na to polámané kolo, Bill mu vysvětlil, jak před dvaceti osmi lety, právě když jeho manželka a dcera zemřely, měl sen, že jeho dcera Sharon Rose se s ním setkala na západě vedle starého osadnického vozu se zlámaným kolem. Jistě, když zemřela, byla jen nemluvnětem, ale ve snu byla krásnou mladou ženou. Sharon ho přivítala a ukázala mu stezku vedoucí do ráje, kde na něj čekala její matka Hope. Bill Pearrymu vyprávěl, že si na svůj dvorek vystavil toto zlomené kolo, aby mu připomínalo jeho první rodinu, která byla takovým tragickým způsobem rozdělena. Jeho nový domov znázorňoval jeho druhou rodinu s Medou, Rebekou, Sárou a Josefem.

Bill s Pearrym vešli do studovny dveřmi z východní strany pokoje. Výplně dřevěných dveří byly zdobeny ručně vyřezávanými výjevy divokých zvířat. Jedna pozoruhodná řezba představovala afrického lva. Pokoj měl tři stěny obložené dřevem, na stropě měl dřevěné trámy a drsně opracované kamenné dlaždice na podlaze, což mu propůjčovalo rustikální robustní ráz. Velké vyhlídkové okno zdobilo severní stěnu a poskytovalo nádherný výhled na hory Catalina, které se začínaly zvedat pouhých několik mil odsud. Pozoruhodný kamenný krb byl umístěn v jihovýchodním rohu pokoje. Nástěnná malba pouštního kaňonu byla namalována na západní zdi; ukazovala načervenalý útes, který se tyčil nad říčkou, jejíž voda tekla mezi načervenalými balvany. Jelen s laní stáli na hřebenu hory, sledovali potok, který stékal do severozápadního rohu pokoje. V určitém bodě se tento malovaný potok setkával se skutečným cirkulujícím proudem vody stékajícím po kamenných kaskádách do mělké tůňky. Pokoj byl plný pušek, pistolí, loveckých trofejí a různých suvenýrů z jeho cest.

Na stěnách visela spousta vycpaných zvířecích hlav, které zastřelil na jednotlivých loveckých výpravách. Hlavy jelenů, antilop, losů, karibů, amerických losů, horských kamzíků, muflonů a tří kanců pekari.^{3William Branham ale nemohl vystavit trofej žádného zvířete ze své výpravy ze Safari v Africe. Nechal těch 33 loveckých trofejí na letišti v Beiru v Mosambiku spolu s pokyny pro přepravce, aby je přepravili do Spojených států. Naneštěstí tyto trofeje nikdy do Spojených států nedorazily, což znamená, že byly v Mosambiku odcizeny. A jelikož na vině byly aerolinie, nabídly Billovi volnou letenku pro let do Afriky na příští Safari. Nenaskytla se mu už však nikdy taková příležitost, aby toho mohl využít.} Hlava karibu patřila tomu zvířeti, které zastřelil v Britské Kolumbii v září 1961; tomu karibu, o kterém (čtyři měsíce předtím než ho zastřelil) mu řekl Bůh ve vidění, že jeho rohy budou 105 centimetrů dlouhé. Na podlaze vedle krbu ležela velká kůže grizzlyho se stříbrnou hřívou, kterého zastřelil během téže lovecké výpravy. Vedle této medvědí kůže ležel kobereček, který byl zhotoven z kůže afrického leoparda, jako dárek od Sidneye Jacksona. Upevněn na dřevěné plaketě na stěně se nacházel největší úlovek pstruha na světě — byla to ryba, kterou ulovil na Lososí řece v Idaho v říjnu 1957. Na leštěném nočním stolku zhotoveném ze sekvoje stál vycpaný zlatý orel s roztaženými křídly, jakoby se chystal k letu. V rohu vedle okna stálo vycpané tělo rysa vrčícího na veverku a seshora ho sledovala sněhobílá holubice. Když preparátor dokončil všechny práce související s pumou, kterou zastřelil v lednu, Bill ji chtěl postavit vedle tůňky v rohu, aby to působilo dojmem, že se ten kuguár zrovna přišel napít vody.

Samozřejmě že tato studovna měla ještě stůl, nad nímž byla řada poliček s pomocnými knihami a několika Biblemi. Tento stůl a knihy byly pro člověka, který se zabýval studiem. Medvědí kůže byla pro muže modlitby. Nástěnná malba a obrázková okna byly pro vizionáře. Pušky a lovecké trofeje byly pro muže divočiny.

V PÁTEK 17. prosince 1965 nabalila Meda kufry plné oblečení pro svou rodinu a Bill je nakládal do úložného prostoru své dodávky Ford model 1964. Sára s Josefem zrovna skončili školu a měli vánoční prázdniny, takže Bill naplánoval, že vezme svou rodinu na svátky do Jeffersonville. V neděli ráno den po Vánocích, chtěl přinést v Branhamově modlitebně své vánoční poselství — kázání, které chtěl pojmenovat „Dítě narodilo se nám“. Rovněž zařídil ke konci tohoto týdne zvláštní shromáždění v posluchárně Střední školy Parkview Junior v Jeffersonville. Chtěl vyučovat na téma, které pojmenoval „Hadova stezka“. Odhadoval, že mu to zabere kolem čtyř hodin, aby shrnul stezku hada napříč Biblí, počínaje zvířetem v Edenské zahradě a pak procházet Kainovou genetickou linií celou cestu až po šelmu v knize Zjevení.

Rebeka se neměla na tuto cestu s rodinou vydávat. Bylo jí devatenáct a byla zasnoubena s vojákem, který se jmenoval George Smith. George měl zrovna dva týdny vojenské dovolené a měl na Vánoce přijet do Tucsonu. Rebeka chtěla samozřejmě strávit co nejvíce času se svým snoubencem. Bill svou nejstarší dceru poprosil, aby přestěhovala rodinné oblečení a různé drobnosti z jejich domácnosti z ulice Park, kde pronajímali dvojdomek, do jejich nového domu v podhůří. Nový nábytek, který si objednali, měl být dodán před Vánocemi. Kdyby jejich oblečení a kuchyňské náčiní bylo přestěhováno, než se vrátí domů, pak by po návratu mohli přijet rovnou do svého nového domu.

V sobotu 18. prosince 1965 již před svítáním Bill probudil své děti a rychle je usadil do zádní částí své dodávky. Meda seděla vedle řidiče a Bill usedl za volant. Vzduch byl pročištěn čerstvým deštěm, který v Tucsonu během noci spadl. Ještě než odjeli z města, zastavil se v domě svého syna Billy Paula, kde stál jeho připravený a naložený červený Chevrolet. Billy Paul a Loyce chtěli vzít s sebou svého čtyřletého syna Paula, ale třináctiměsíčního syna Davida nechali doma s opatrovnicí. Billy Paul jel jako první; a společně se tato dvě vozidla ubírala směrem na východ k mezistátní dálnici číslo 10. Kolem šesté hodiny už za nimi světla Tucsonu pohasla.

Cesta z Tucsonu v Arizoně do Jeffersonville v Indianě je dlouhá 2 800 kilometrů. Během posledních dvou let Bill projížděl mezi svými dvěma domovy několikrát, a tak tuto cestu znal důkladně. Obvykle jim tato cesta trvala dva a půl dne.

Když po dvanácti hodinách jízdy měli za sebou prvních 800 kilometrů cesty, zastavili se, aby si dali večeři v restauraci v Clowis v Novém Mexiku, asi 12 kilometrů od Texaské hranice. Bill nebyl nijak zvlášť hladový, a tak poprosil jen o jeden citron a „sněhovou pusinku“. Bill s Billy Paulem diskutovali, aby se domluvili o možnostech, kudy jet dalších 160 kilometrů a pak že se na noc zastaví v Amarillu v Texasu. Předpověď počasí v rádiu oznamovala, že v Amarillu sněží. Oni si však kvůli tomu nedělali žádné starosti. Byli na cestování po zasněžených silnicích zvyklí. Vrátili se zpět ke svým autům; desítiletý Josef poprosil otce, jestli by si nemohl přesednout k Billy Paulovi. Obvykle měl Bill svého nejmladšího syna u sebe, ale toho večera Josefovi dovolil, že může jet se svým starším bratrem.

Billy Paul vyrazil jako první. Bill jel těsně za ním. Čtrnáctiletá Sára byla šťastná, že má celé zadní sedadlo v dodávce pro sebe, a tak si lehla a usnula. Už se setmělo. Mraky zakryly hvězdy. Mlhavé světlo půlměsíce se pokoušelo prosvítit zataženou oblohu.

Malé městečko Texico v Novém Mexiku se nachází těsně před hranicí se státem Texas. Na východním konci Texica bylo třeba odbočit doleva, aby se tak mohli dostat na D 60 směřující na severovýchod směrem k Amarillu. Byla to dosti složitá křižovatka, jedna z těch, kde dopravní ostrůvek zastiňoval odbočovací pruh. Billy Paul se zařadil dobře a odbočil, ale Bill ho minul. A tak Billy Paul sjel k okraji vozovky a čekal. Mezitím se podíval na hodinky; bylo za deset minut půl osmé. O pět minut později uviděl, jak jeho otec správně odbočil na dálnici. Zařadil rychlost a vyjel na vozovku před svého otce.

Teď už byli v Texasu. Museli projet ještě sedmi malými městy, než dorazí do Amarilla. Druhé město, jímž projeli, bylo Bovina. Další město na jejich trase měla být Friona. Protože tento úsek cesty vedl po rovině bez zatáček a měl širokou krajnici, Billy Paul se cítil pohodlně a jel na hranici dovolené rychlosti, asi sto pět kilometrů za hodinu. Přibližně 5 kilometrů jihozápadně od Friony Billy Paul dojel pomalejší vozidlo, které jelo před ním v jeho pruhu, a následně ho předjel. Když se vrátil zpět do pravého pruhu, všiml si jednoho dálkového světla, které se k němu v jeho pruhu přibližovalo v protisměru. Zprvu si myslel, že se k němu blíží motocykl. Příliš pozdě si uvědomil, že je to auto, které jede středem vozovky bez svítícího pravého světla. Prudce strhl vozidlo na pravou stranu a jen o vlásek unikl srážce. Protijedoucí vozidlo ho minulo, aniž by řidič pohnul volantem, což nasvědčovalo, že řidič byl opilý a vůbec nereagoval na nebezpečí. Když Billy Paul stočil auto zpět na vozovku, podíval se do zpětného zrcátka, aby se přesvědčil, že auto, které ho právě minulo, se vyhnulo nebezpečí. A tu uviděl a zpovzdálí uslyšel náraz. Hruď se mu sevřela hrůzou. Instinktivně sešlápl brzdový pedál.

Loyce otočila hlavu a vykřikla: „To je tatínkovo auto!“

Billy Paul otočil auto a rychle pospíchal k nehodě. „To nemůže být táta,“ řekl třesoucím se hlasem. „To auto, které jsem zrovna předjel, bylo mezi mnou a tátou!“

Když ale přijel na místo nehody, dálková světla jeho auta odhalila podívanou jako ve zlém snu; dvě rozbitá auta a změť lidských těl. Jedno z aut byl Chevrolet ročník 1959, sedan; to druhé auto byla dodávka značky Ford, jež patřila jeho otci. Jelikož Chevrolet jel po středové čáře, vozidla do sebe narazila levými čelními stranami a to způsobilo, že se zkroutila jako vřetena a úplně se zdeformovala. Pravé přední kolo Billovy dodávky zůstalo nepoškozené, ale levé bylo zaraženo daleko do prostoru motoru. Tyto dva vozy se teď nacházely několik stop od sebe a z obou chladičů se vznášely oblaky páry. Na vozovce kolem nich byl vytékající olej a roztroušená rozbitá skla. Náraz vyhodil řidiče Chevroletu na cestu, kde ležel čelem k zemi a bez známek života. V této chvíli ho kontroloval muž z vozidla, které krátce před tím Billy Paul předjel. To všechno Billy Paul zaregistroval v jednom okamžiku. Ale potom uviděl svého otce. Srážka způsobila, že jeho tělo bylo prudce vymrštěno dopředu, takže horní polovina jeho těla prorazila přední sklo. Teď se polovinou těla nacházel mimo a polovinou uvnitř auta.^{4Vozidla z roku 1965 ještě nebyla vybavena bezpečnostními pásy.} Medu ani Sáru nebylo vidět.

Jakmile Billy Paul zaparkoval svoje auto, Loyce otevřela dveře a rychle běžela směrem k dodávce. Billy Paul řekl Josefovi a Paulovi, aby zůstali v autě a vyběhl za svou manželkou. Loyce přeběhla na stranu spolujezdce, aby zjistila, kde se nachází Meda a Sára, zatímco Billy Paul se snažil pomoci svému otci. Billova hlava ležela bezvládně na poškozené masce automobilu. Levou ruku měl uvězněnou v rozbitých dveřích a levá noha byla zkroucená mezi volantem a hřídelí řízení. Billy Paul se pohotově snažil prozkoumat ožehavou situaci svého otce. Vypadalo to beznadějně. Sáhl na pokřivenou kapotu a v dlaních nadzvedl otcovu hlavu. A najednou zakřičel Josef.

Aniž by otevřel oči, Bill se zeptal: „Kdo to byl?“

„To byl Josef,“ odpověděl Billy Paul.

„Řekni Josefovi, že je všechno v pořádku,“ řekl slabým hlasem Bill. Po krátkém váhání se zeptal: „Můžeš mi pomoci ven?“

„Ne, nemohu.“ Ale pak dostal vnuknutí. „Táto, podívej se na mne.“

Bill otevřel oči. Hleděl někam do dálky.

Billy Paul řekl: „Kdybys řekl slovo, tati, v tu chvíli se odtud dostaneš.“

Bill zavřel oči a odvrátil hlavu od svého syna. Najednou z druhé částí auta zakřičela Loyce: „Billy, tvá matka nežije!“

Billy Paul rychle přeběhl na druhou stranu auta, kde našel Medu zmuchlanou na podlaze, zmáčknutou mezi sedadly a výměníkem tepla. Sáhl jí na pulz. Nejdřív ho hledal na krku, pak na zápěstí. Nemohl ho nahmatat. Nakolik mohl poznat, srdce jí přestalo pracovat. Pak uslyšel ze zadního sedadla sténání Sáry. Oběhl vozidlo a naklonil se ke svému otci a řekl: „Tati, vím, že jsi těžce zraněn a nevím, jak tě odsud dostat, aniž bych tě ještě více neporanil. Musíme počkat, dokud nepřijede záchranka. Slyšel jsem Sáru a myslím, že bude v pořádku, ale tatínku, myslím, že maminka je mrtvá.“

Bill trochu pozvedl hlavu a zeptal se: „Kde je?“

„Je tady na podlaze vedle tebe po pravé straně.“

Pomalu s bolestí Bill sáhl pravou rukou, dokud nenahmatal svou ženu. Pak se pomodlil: „Pane, nedovol mamince umřít. Zůstaň s námi v této hodině.“ Krátce potom se Meda pohnula a zasténala.

Billy Paul se zeptal: „Mám vytáhnout maminku z auta?“

„Ne,“ zašeptal Bill, „nech ji tam, dokud nepřijede pomoc. A Sáru tam také nech.“

Teď už se tam sjelo více aut. Spousta lidí zastavovala a nabízela pomoc. Někdo z řidičů odjel do Friony, aby o nehodě uvědomil silniční hlídku. Začala se sjíždět policejní auta a sanitky a odtahová vozidla. Zdravotníci vytáhli Medu a Sáru z vozidla, naložili je do sanitky a ujížděli do nemocnice ve Frioně. Za chvíli se sanitka vrátila pro lidi z posádky druhého automobilu. Řidič Chevroletu 1959 byl mrtev, ale tři zbývající cestující, ačkoliv těžce zraněni, byli ještě naživu.^{5Později se Billy Paul dozvěděl, že řidič Chevroletu ročník 1959 byl sedmnáctiletý letý pracovník farmy, který se jmenoval Santiago Luis Ramos. Kolem konce listopadu byl propuštěn z nějakého nápravného zařízení a tři dny před nehodou si koupil tento automobil, na něhož dal zálohu ve výši 100 dolarů. On se svými třemi přáteli popíjeli alkohol. Otevřené láhve po alkoholu se nacházely všude ve vraku Chevroletu.}

Zatímco sanitky s lidmi pendlovaly tam a zpět do nemocnice, záchranná četa se snažila vyprostit Billa z vraku dodávky. Jeho levý loket byl uvězněn ve zkrouceném plechu dveří. Při použití páčidel a hydraulického kladiva se snažili pohnout dveřmi, ale nějak se jim to nedařilo. Všichni přítomní však věděli, že čas rychle ubíhá a že tady jde o záchranu Billova života. Jeden z kolem stojících mužů navrhl riskantní plán. Billy Paul to chtěl vyzkoušet. Tento muž jezdil s náklaďákem, který byl vybaven náhonem na čtyři kola a pevným řetězem. Postavil náklaďák před dodávku a zahákl řetěz ke sloupku dveří poblíž zámku. Zároveň zahákl svůj řetěz o zadní nárazník dodávky i odtahovací vozidlo. Když náklaďák zatáhl dopředu, dodávka se začala milimetr po milimetru, roztahovat. To stačilo na to, že mohli promáčknuté dveře otevřít. Když Billy Paul vlezl do vraku auta zadními dveřmi, byl schopen uvolnit otcovu ruku uvězněnou v předních dveřích. Pak sáhl pod volant a vyprostil levou otcovu nohu z pod hřídele řízení. Tak opatrně, jak to jen bylo možné, nadzvedl a táhl otce ke dveřím, kde ho objaly silné paže a pomohly mu ven.

Billy Paul odjel společně se svým otcem v sanitce do malé nemocnice ve Frioně. Lékařský personál si tam brzy uvědomil, že Billova zranění byla příliš těžká, aby ho mohli se svým nedostatečným vybavením udržet při životě. A tak se rozhodli převézt Billa, Medu a Sáru do Severozápadní texaské nemocnice v Amarillu. Meda se Sárou byly okamžitě naloženy do sanitky a vypraveny na stokilometrovou cestu. Billův stav nebyl ještě natolik stabilizován, aby mohli riskovat převoz sanitkou, který by trval asi devadesát minut. Jeho tělo se nacházelo v šoku, a pokud by měl přežít do rána, bylo nutné mu podat transfuzi krve. Naneštěstí v této malé nemocnici neměli v jejich krevní bance dost krve jeho krevní skupiny, aby mu dali tolik, kolik potřeboval. Billy Paul tedy nabídl dát svoji krev, jenže zkouška prokázala, že jeho krev není s otcovou kompatibilní. Místní šerif nabídl darovat trochu své krve a ukázalo se, že měl tu správnou skupinu. V šest hodin ráno byl Bill naložen do sanitky a odeslán. Billy Paulovi bylo znovu dovoleno, aby mohl svého otce doprovázet v zadní části sanitky.

Do nemocnice v Amarillu dorazili v neděli ráno 19. prosince v půl osmé. Okamžitě se ptali na maminku a sestru. Billy Paul přišel do čekárny, kde obtelefonoval rodinu a přátele a sdělil všechno, co věděl. Sára měla zlomeniny několika obratlů páteře. Míchu však poškozenou neměla, takže měla v nohách i rukách cit, a lékaři věděli, že nakonec může všechno dobře dopadnout. Měla také několik řezných ran v ústech způsobených ortopedickým korzetem, který v době nehody používala. Vyhlídky Medy však byly méně uspokojivé. Měla tržné rány, podlitiny, zlomeniny a otřes mozku. Billův stav byl však ještě horší než Medin. Kosti jeho levé ruky a levé nohy byly zlomeny na nesčetných místech. Lékaři nemohli s jistotou říci, jestli se to všechno podaří řádně napravit. Zatímco Billy Paul neustále telefonoval, lékaři jeho otce operovali.

Billy Paul už nespal 24 hodin. Cítil se vyčerpán napětím způsobeným touto těžkou zkouškou. V osm ráno vešel do čekárny Pearry Green a nabídl Billy Paulovi, že převezme jeho povinnosti s telefonováním. Billy Paul přenechal Pearrymu telefon spolu s dlouhým seznamem těch, jímž by měl zavolat. Pak se natáhl na pohovku a v tu chvíli usnul. Netrvalo dlouho a ošetřovatelka sdělila Pearrymu, že operace pana Branhama právě skončila a že jeho stav zůstává kritický. Zeptala se také, jestli se chce na něj jít podívat. Pearry s tím souhlasil, ale chtěl probudit Billy Paula, aby šel s ním a mohl tak uvidět svého otce, ale ošetřovatelka si myslela, že by bylo lépe ho nebudit.

A tak Pearry vešel na jednotku intenzivní péče a zastavil se vedle Mediny postele. Byla stále v bezvědomí. Obličej měla tak oteklý, že ji bylo stěží poznat. Bílý závěs odděloval její postel od dalšího pacienta. Pak Pearry přistoupil k Billově posteli. Levá Billova noha byla natažena na kladce a dýchal přes trubici, kterou měl zavedenou do průdušnice. Pearry řekl: „Bratře Branhame, kdybys jenom řekl slovo…“

Bill neodpověděl. Pearry začal jemně pobrukovat „Na křídlech sněhobílé holubice“. Ke konci této písničky Bill otevřel oči. Na jeho rtech se ukázal neparný úsměv. Pearry řekl: „Bratře Branhame, včera v noci jsem viděl měsíc jako stříbrný srpek světla s krvavě červenou slzou vespod. Ještě nikdy jsem nic takového neviděl.“

Bill se neznatelně pohnul, jako kdyby si chtěl sednout. Chtěl něco povědět, ale jeho slova uvázla v trubici zavedené do průdušnice. Zdravotní sestra přišla a řekla: „Pane Greene, vašich pět minut uplynulo.“

To bylo naposledy, kdy William Branham zareagoval na lidský hlas. Brzy nato upadl do kómatu. V průběhu příštích dnů přicestovalo do Amarilla mnoho lidí, aby podpořili Branhamovu rodinu svou přítomností v nemocnici a svými modlitbami. V úterý 21. prosince se Meda probrala z bezvědomí. I když poznala Billy Paula i Rebeku, na samotnou nehodu si nepamatovala.

Ve středu se začali lékaři znepokojovat nadměrným otokem v Billově levém oku. Zjistili, že je to způsobeno otokem mozku, což znamenalo vážné ohrožení jeho života. Doporučili tedy provést operaci, během níž chtěli odstranit kousek lebeční kosti nad levým spánkem. To by mělo snížit tlak uvnitř lebeční dutiny. Rozhodnutí, jestli tuto operaci provést nebo ne, padlo na třicetiletého Billy Paula. Po konzultaci s rodinou a po modlitbě s 65 křesťany nacházejícími se v čekárně, Billy Paul podepsal formulář, jenž opravňoval lékaře k provedení operace. I když procedura docílila, co od ní lékaři očekávali, Bill zůstal nadále v bezvědomí.

Ve čtvrtek doktor Hines, který byl ortopedickým chirurgem, sdělil, že zlomené kosti v Billově levé paži se vracejí zpět na svá místa. Doktor Hines vyjádřil naději, že v průběhu několika následujících dnů bude schopen Billa uvolnit z natahovacího zařízení a dát jeho ruku do sádry.

V průběhu tohoto týdne telefon v nemocniční čekárně neustále a intenzivně vyzváněl, když lidé z celého světa telefonovali, aby se zeptali na stav Williama Branhama. Lidé v čekárně se u telefonu střídali a poskytovali informace. Pearry Green se přihlásil dobrovolně k poskytování informací mezi třetí a šestou hodinou každé ráno. V pátek ráno ve 4:37 zdravotní sestra sdělila Pearrymu, že kazateli Branhamovi se zastavilo dýchání a že musel být připojen na umělou plíci. Míjely hodiny. Počasí bylo studené, větrné a ponuré. V čekárně vládla bezútěšná atmosféra. Kolem páté odpoledne odešel Billy do nemocniční kavárny, aby něco snědl; Pearry Green seděl v čekárně. Náhle vešla zdravotní sestra z jednotky intenzivní péče se slzami v očích: „Pane Greene, můžete přijít s panem Branhamem? Doktor Hines by se s ním chtěl vidět.“

„Je po všem?“ zeptal se Pearry.

Přikývla hlavou a odešla. Pearry zastihl Billy Paula v kavárně a sdělil mu tuto zprávu. Spolu se pak tito dva muži vrátili na jednotku intenzivní péče do čekárny, kde je zdravotní sestra požádala, aby počkali v pokoji vedle ošetřovatelské stanice, kde se konají konzultace. Za chvíli tam přišel doktor Hines a řekl: „Pane Branhame, mám pro vás smutnou zprávu. Váš otec zemřel dnes odpoledne v 17:49.“

Bylo 24. prosince 1965 — byl Štědrý den. I když mu bylo jen 56 let, pro všechny, kteří ho znali, to bylo, jakoby tady měl zůstat navždycky.

Krátce po Vánocích byly Meda a Sára Branhamovy letecky přepraveny do Jeffersonville, do nemocnice Clark County Memorial. Matka s dcerou se pomalu zotavovaly, ale ani jedna nebyla natolik v pořádku, aby se mohly zúčastnit pohřbu.

Smuteční obřad Williama Branhama se konal ve středu 29. prosince 1965 v Jeffersonville. Zástupy lidí se natlačily do Branhamovy modlitebny a ještě větší počet lidí seděl ve svých zaparkovaných autech před modlitebnou a poslouchali pohřební bohoslužbu přes autorádia. Pohřební řeč přednesl kazatel Orman Neville. Když smuteční obřad skončil, trvalo víc než hodinu, než všichni lidé prošli kolem rakve, aby se naposledy podívali na jeho tělo.

Tělo Williama Branhama toho dne pochováno nebylo. Místo toho bylo znovu převezeno do Cootsova pohřebního ústavu, kde bylo uloženo. Billy Paul si přál, aby jeho nevlastní matka rozhodla, jestli její manžel bude pochován v Jeffersonville nebo v Tucsonu. Jelikož následkem úrazu bylo Medino myšlení ještě zmateno, uběhlo ještě několik měsíců, než se pocítila natolik v pořádku, aby se mohla rozhodnut.

11. dubna 1966 byl William Branham pohřben na Východním hřbitově na rohu ulice 8 a Grahamově v Jeffersonville v Indianě, pouhých několik městských bloků od Branhamovy modlitebny. Později byl na jeho hrobě položen pomník ve tvaru pyramidy. Na vrcholu této dva a půl metru vysoké pyramidy, byl posazen bronzový orel s roztaženými křídly a rozevřenými drápy, jakoby se zrovna připravoval vzlétnout k obloze. Na boku této pyramidy jsou vyrytá dvě místa Písma. Malachiáš 4:5 a vedle Zjevení 10:7.

Aj, já pošli vám Eliáše proroka, prvé nežli přijde den Hospodinův veliký a hrozný.

R

Ale že ve dnech hlasu sedmého anděla, až bude troubit, bude dokonáno Boží tajemství, jak to oznámil svým služebníkům prorokům.

Poznámky

1. Vodní křest ─ Matouš 28:19; Skutky 2:38; Večeře Páně ─ 1. Korintským 11:23─26; umývaní nohou ─ Jan 13:2─15. ↩
2. Marek 14:25 ↩
3. William Branham ale nemohl vystavit trofej žádného zvířete ze své výpravy ze Safari v Africe. Nechal těch 33 loveckých trofejí na letišti v Beiru v Mosambiku spolu s pokyny pro přepravce, aby je přepravili do Spojených států. Naneštěstí tyto trofeje nikdy do Spojených států nedorazily, což znamená, že byly v Mosambiku odcizeny. A jelikož na vině byly aerolinie, nabídly Billovi volnou letenku pro let do Afriky na příští Safari. Nenaskytla se mu už však nikdy taková příležitost, aby toho mohl využít. ↩
4. Vozidla z roku 1965 ještě nebyla vybavena bezpečnostními pásy. ↩
5. Později se Billy Paul dozvěděl, že řidič Chevroletu ročník 1959 byl sedmnáctiletý letý pracovník farmy, který se jmenoval Santiago Luis Ramos. Kolem konce listopadu byl propuštěn z nějakého nápravného zařízení a tři dny před nehodou si koupil tento automobil, na něhož dal zálohu ve výši 100 dolarů. On se svými třemi přáteli popíjeli alkohol. Otevřené láhve po alkoholu se nacházely všude ve vraku Chevroletu. ↩