WILLIAM BRANHAM se vrátil do Jeffersonville asi kolem 1. června 1961. Obvykle se svými dobrodružstvími v divočině cítil občerstven, ale tohoto roku se po svém pozdním jarním loveckém výletu do severní Britské Kolumbie cítil skleslý. Na jeho skleslosti se podílelo hned několik příčin. Potom, co promlouval ke kazatelskému sdružení v Chicagu, publikum bylo naplněno ohromným duchem pokory a lásky. Sedmdesát kazatelů z Chicaga mu slíbilo, že přijedou do Jeffersonville, aby se pokřtili ve jménu Ježíše Krista. K dnešnímu dni, po více než měsíci od onoho dne v Chicagu, nikdo z nich ještě nepřijel; dokonce mu ani nikdo nezavolal a nesdělil proč. Mohl se pouze domýšlet, že jestli změnili své rozhodnutí, mohlo se to stát jedině z nátlaku ze strany jejich představených.
Chicagské kazatelské sdružení bylo pouze částí jeho neutěšeného stavu. Ještě více ho trápily hlášky, když se doslýchal o lidech, kteří věřili, že on byl ve skutečnosti Ježíšem Kristem. Poprvé se s tímto problémem setkal minulý rok, když byl s jistými křesťanskými muži na lovu, a ti ho překvapili otázkou, když se ho zeptali, jestli není Kristem, tím pomazaným Mesiášem. Samozřejmě jim odpověděl, že ne, a varoval je, že pokud budou takovou lež šířit, můžou zruinovat jeho službu. Doufal, že ta věc již pominula, ale tyto fámy kolovaly dál mezi lidmi se stejnými názory. Když se za tuto věc modlil, Bůh jej nasměroval do Lukáše 3:15, kde je řečeno: „A zatímco lid očekával a všichni si v srdci o Janovi mysleli, že by snad on mohl být Kristus.“ Bill viděl tuto podobnost, ale stále ho tyto hlášky trápily, protože si nevěděl rady, jak takový blud zastavit, aby se nešířil dál.
Jednoho večera v Dawson Creeku, když Bill po bohoslužbě hovořil s lidmi, přišel k němu jeden muž a chtěl vyznat své hříchy. Bill nepochopil, co měl na mysli, a tak muž vytáhl peněženku a ukázal mu navštívenku, na které bylo napsáno: „William Branham je mým Pánem.“ Bill se ho celý zděšený vyptával, dokud nezjistil, že to nebyl jenom vtip. Tento incident ho vyvedl z míry natolik, že se tím trápil celé dny. Neustále přemýšlel o tom, jak by to bylo tragické, kdyby poté, co strávil celý svůj produktivní život v díle ke cti a slávě Ježíše Krista, dopadl nakonec tak, že by byl počítán za antikrista. Nemohl snést myšlenku, že by se něco tak hrozného mohlo stát. Copak by pro něj nebylo lepší, aby okamžitě zemřel, než aby se takové kacířství dál rozšiřovalo? Když se dostal dále na sever, do srubu Buda Southwicka, přemýšlel o „myslivecké nehodě“. Ale pak si vzpomněl na svého šestiletého syna a změnil svůj postoj.
Teď byl doma, ale jeho úzkost rostla. Dozvěděl se, že dva lidé, kteří navštěvují Branhamovu modlitebnu, šíří totéž, co ten oklamaný muž v Dawson Creeku. Jen pomyslete — dva lidé z jeho vlastního sboru ho považovali za Pána Ježíše Krista! Jak je to možné? Vždyť ho přece slyšeli kázat, že Ježíš Kristus je svrchované Božství. Oni zaměnili posla za poselství; nebo ještě více, zaměnili syna člověka za Syna Člověka. Jejich hloupost se vryla do Billova srdce hlouběji, než to mohl snést. Musí podniknout něco razantního, i kdyby to mělo znamenat, že navždy opustí svou službu. Uzavřel svou kancelář, zveřejnil oznámení o prodeji svého domu a do konce toho roku zrušil všechny závazky spojené s kázáním. Pak všem pověděl, aby ho nechali na pokoji a drželi se od něj zdaleka.
Celý týden se nervově zhroucený třásl a plakal v takové agónii ducha, že se pozastavoval nad tím, jestli se nezbláznil. Jeho jediná útěcha se dostavila v pátek 9. června 1961, když mu Bůh ukázal vidění. Uviděl ty dva muže ze svého sboru, jak stojí vedle rybníka a zahrávají si s malým žlutočerným hadem ležícím na zemi. Bill k mužům přistoupil a varoval je, že tento had je jedovatý. Najednou se hádě vymrštilo a uštklo Billa do nohy. Bill okamžitě uskočil dozadu, aby si prohlídnul ránu. Když si vyhrnul nohavici a obnažil kůži, uviděl krev, která prosakovala ze dvou čerstvě způsobených otvorů po jedových zubech, hned vedle předchozího uštknutí. Ze začátku se lekl, ale pak si všimnul, že krvácení je tak silné, že jed na něj neúčinkuje. Vzal tedy do ruky pušku a zasáhl hadovo tělo a tím způsobil, že had začal běsnit, začal se svíjet a kroutit. Bill mohl jen stěží namířit do malé kroutící se hlavy, aby ho úplně zabil.
Jeden z těch mužů řekl: „Puškou ne; vezmi raději klacek.“
Když už Bill sahal po klacku, had se odplazil do vody a zmizel v rybníce mezi rákosím. Bill řekl: „Teď si tito bratři uvědomí, jak je ten had nebezpečný; ale on už nemůže víc ublížit, protože je smrtelně raněn.“
V neděli ráno vyprávěl toto vidění svému shromáždění. Pak pověděl: „Vždy jsem si přál, abych byl věrným služebníkem Ježíše Krista, mého Pána a Spasitele. I když jsem chyboval, přesto Ho ve svém srdci miluji. Vždy jsem si přál, aby moje služba byla čistá. Ale teď mezi vámi povstalo kacířství, které mě nutí, abych tuto službu opustil. Někteří z vás mě sejmuli z postu bratra a kazatele a nazývají mne Ježíšem Kristem. Copak si neuvědomujete, že tím ze mě děláte antikrista? Raději bych se setkal s Bohem jako dezertér, než abych se s Ním měl setkat jako antikrist! Přišly mi dopisy a telefonáty z různých míst, jestli věřím, že jsem Kristus. Bratři, to je hrozná a ostudná ďábelská lež! Já jsem pouze vaším bratrem!“
„Doufám, že dnes tento blud obdrží svou smrtelnou ránu a okamžitě umře, tak abych se mohl vrátit do své služby. A do té doby vás všechny prosím, abyste se za mě modlili. Jestli jste mi někdy věřili, že jsem Kristovým služebníkem, pamatujte: ‚Tak praví Pán‘ — tato věc je falešná. Je to blud. Nemějte s ní nic společného. Já jsem váš bratr.“
V pondělí ráno přišli tito dva muži do Billova domu a omluvili se. Billovi se trošku ulevilo a pocítil se utěšen natolik, že znovu otevřel svou kancelář a zrušil nabídku na prodej svého domu. Ale pokud šlo o odvolání kazatelských závazků, rozhodl se, že raději počká a uvidí, jak bude Pánem veden.
O několik týdnů později mu Bůh ukázal další vidění. V tomto vidění stál na svahu hory nad hranicí lesa a hleděl na panorama rozprostírající se hluboko v údolí a na vysoké vrcholy. Uviděl obrovské zvíře podobající se jelenu, které stálo na břidlicovém svahu. Nebyl si jist, o jaké zvíře šlo. Určitě to ale nebyl americký los, protože americký los má lopatovité paroží. Toto zvíře připomínalo spíše losa nebo karibu, až na to, že bylo čokoládově hnědé barvy. A všechny karibu, jaké kdy viděl, byli tmavě šedé barvy. Rohy tohoto zvířete byly rovněž zvláštní. Losí rohy jsou rozvětveny od samotného kořene a jsou zakončeny mnoha bodci. Paroží karibu a soba je méně rozvětveno a obvykle se začíná rozvětvovat vysoko od kořene a místo bodců je paroží karibu silnější na koncích a některé větve jsou jakoby mezi jednotlivým zakončením srostlé a působí dojmem lopaty. Je to obzvlášť znatelné v přední části poblíž obočí. Zvíře, které viděl v tomto vidění, mělo ostře zakončené rohy jako los, ale rozvětvené spíše jako karibu. Bill ještě nikdy předtím nic takového neviděl. Ve vidění zastřelil toto tmavohnědé zvíře z malé vzdálenosti. A pak, když se podíval dalekohledem směrem k hranici lesa nacházející se pod ním, zpozoroval muže oblečeného do zeleno-béžové kárované košile. Vzdálenost však byla příliš veliká, než aby mohl poznat, o koho jde. Když sestupoval z horského svahu, spatřil obrovského medvěda se stříbrnou hřívou na šíji. Medvěd na něj zaútočil a on ho zastřelil ze zbraně malého kalibru zásahem přímo do srdce. Pak se to vidění vrátilo zpět k tomuto jelenovitému zvířeti s neobyčejnými rohy. Bill uviděl měřící pásmo přiložené k hlavě této trofeje, roztažené od lebeční spodiny až ke stopce hlavní větve na samém konci paroží. Potom uviděl dvě malé ruce, které toto pásmo přidržovaly. A vidění pohaslo, když uslyšel hlas anděla Páně: „Tyto rohy budou měřit 105 centimetrů a ten medvěd bude měřit tři a půl metru.“
Asi za týden mu telefonoval Miner Arganbright a ptal se Billa, jestli by s ním nejel v srpnu na Aljašku a nepomohl mu zorganizovat dva nové oddíly sdružení Obchodníků plného evangelia, jeden ve Fairbanksu a druhý v Anchorage. Arganbright navrhoval, že Billovi zaplatí všechny výdaje spojené s touto cestou, a dokonce mu nabídl, že ho potom, co skončí jejich povinnosti, vezme na lov grizzlyho. Znělo to jako dokonalá příležitost, když zvážil své poslední vidění; ale když se ohledně toho modlil, pociťoval vnitřní zábranu. Po dvou dnech Mineru Arganbrightovi zavolal a sdělil mu, že Duch svatý mu pro tentokrát jet nedovolí.
POZDĚJI TOHO LÉTA William Branham kázal tři kázání na téma setkání Daniela s andělem Gabrielem (Daniel 9:20−27). V neděli ráno 30. července 1961 kázal na téma „Gabrielovy pokyny pro Daniela“ a večer kázal na téma „Šesterý důvod Gabrielovy návštěvy“. O týden později pokračoval kázáním „Sedmdesát Danielových týdnů“, ve kterém ukázal jak věci, které Gabriel sdělil Danielovi o příchodu Mesiáše, k nám dnes mluví o druhém příchodu Krista.
25. srpna 1961 Bill s Billy Paulem odjeli na lov veverek spolu s Banksem a Davidem Woodem poblíž Salému v Indianě. Ještě před rozedněním Bill vyložil své kamarády na jednom místě a pak popojel o kus dál, aby mohl lovit o samotě na svých oblíbených místech; totiž pokud vůbec něco uloví. Zatím to nevypadalo moc nadějně. Obloha připomínala silné prostěradlo tmavých mraků a mrholení hrozilo, že tento den bude mizerný. Když se začalo rozednívat a tma ustupovala, procházel se známou stezkou vedle pastviny. Nakonec ho stezka zavedla ke kousku lesa, který měl tvar písmene L; bylo to místo, na kterém často lovil. Šel západním směrem po úpatí kopce; překročil kmen, když najednou koutkem oka zahlédl něco, co mu v prvním okamžiku připadalo jako první slabý paprsek vycházejícího slunce. Ale hned si uvědomil, že to nemůže být od slunce, protože ten záblesk přišel z jižní strany. Když se poohlédl k jihu, uviděl ohnivou kouli, která zářila ve vzduchu. Toto nadpřirozené světlo už viděl několikrát, ale to, co v tom bylo skryto, ještě nikdy předtím neviděl.
Na vrcholku kopce se usadilo něco, co připomínalo velikánskou mísu, ze které vycházely dvě duhy a sahaly do výšky asi patnácti metrů a byly umístěny vedle sebe a takto zformovaly dvojitý oblouk, a jeden konec každé duhy mizel v té míse. Bill si sundal klobouk, odložil pušku, pozvedl ruce a přistupoval k tomuto nadpřirozenému jevu, aby mohl vidět, že to nakonec nebyl dvojitý oblouk, ale že to byl spíše trojitý oblouk, protože z této mísy vycházela třetí duha odkloněna pod úhlem asi 120 stupňů od těch dvou předchozích.
Zastavil se nějakých patnáct metrů před vrcholem. Tyto duhy rostly, rozšiřovaly se a blikaly uvnitř, tak jako kdyby v nich byl život. Bill zakřičel: „Ó, Bože, co chceš oznámit svému služebníkovi?“
Najednou, jako když udeří hrom, zaslechl hlas, který mu říkal: „Jahve Starého zákona je Ježíš Nového zákona. On jenom změnil svou podobu z Ducha na člověka. Zůstaň věrný.“
Cítil se jako ochromený, nebyl schopen vyřknout jediné slovo, a přesto se cítil podivuhodným způsobem spokojen. Bill pokročil několik kroků vpřed. Všechny tři duhy se scvrkly zpět do mísy; celý nadpřirozený jev zmizel, vyjma toho Ohnivého sloupu, který prodléval tak dlouho, aby si Bill mohl všimnout, že to mělo přímou souvislost s místem, na kterém jej Bůh učil o významu Marka 11:23.
Bill si nasadil klobouk, vzal pušku a pokračoval asi 40 minut do lesa, až později přišel ke smokvoni, která svými čtyřmi hlavními větvemi ukazovala směrem na sever, jih, východ a západ. Vyšplhal se po jejím kmeni a uvelebil se jako v kolébce mezi větvemi, a uvažoval: „Před dvěma lety mi zrovna na tomto místě Bůh dovolil vyřknout do existence tři veverky a tím mi ukázal, že Marek 11:23 je pravdivý — kdybys řekl této hoře a nepochyboval ve svém srdci, ale věřil, že to, co jsi řekl, budeš mít…“ Sundal si znovu klobouk a řekl: „Pane Bože, Ty jsi stále tím stejným Ježíšem. Ty jsi stále Bohem.“
Najednou jemný hlas jako to mrholení naplnil les: „Kolik veverek bys chtěl tentokrát?“
„Právě tolik jako předtím, tak abych mohl svůj limit ulovit do desíti hodin.“ Podíval se na hodinky; viděl, že bylo asi šest hodin ráno. Plácl komára, který se ho snažil štípnout do oka. Komáři byli v této oblasti obzvlášť dotěrní a on si zapomněl vzít nějaký odpuzující prostředek proti komárům. Potom pokračoval: „Kromě toho ať během 30 minut vysvitne slunce a ať mě do večera už neobtěžuje žádný komár.“
Vzadu za ním zaštěbetala veverka. Bill si prohlížel les, dokud nezpozoroval na větvi ve vzdálenosti asi 40 metrů červenou veverku. Byl to pro jeho oko příliš vzdálený cíl, a tak musel zvednout hledí pušky a seřídit ji na větší vzdálenost; a vystřelil. Veverka spadla. Když Bill přišel, aby ji vzal, nebyl překvapen, že ji trefil do oka. Úplně stejně, jak zasáhl první veverku před dvěma lety. Slunce během půlhodiny zahnalo svým žárem všechny mraky, a když bylo za tři minuty deset, zastřelil už třetí veverku. Ani jednou během této doby neuslyšel bzučet žádného komára.
Následně Bill uvažoval: „Jahve Starého zákona je Ježíš Nového zákona. Viď? On je tentýž Bůh, mění jenom svou formu. Jednou mi nějaký baptistický kazatel pověděl: ‚Jak můžeš vůbec takhle uvažovat, že Ježíš a Bůh je jedna a ta samá Osoba?‘ Řekl jsem: ‚No, je to velice jednoduché, pokud jen opustíš své vlastní smýšlení a začneš uvažovat v biblických pojmech. Oni jsou jedna a tatáž Bytost. Bůh je Duch; Ježíš je tělo, ve kterém byl Bůh zahalen. Rozumíš?‘ Řekl jsem: ‚Jako u mne doma, já jsem manželem své ženy, otcem své dcery, dědečkem svému vnukovi; a tak jsem otcem, manželem, dědečkem, vše v jednom. Moje manželka si na mě nedělá nárok jako na svého otce nebo dědečka, ale ona si mě nárokuje výhradně jako svého manžela. A má dcera si na mě nedělá nárok jako na svého manžela nebo dědečka, ale je to moje dítě. A přesto se všechny tyto tři úřady nacházejí v jedné jediné osobě. Je to jako Bůh — Otec, Syn a Duch svatý, jsou to jenom tři úřady. Bůh je tentýž, On pouze mění svou podobu.‘“
„Ve Filipenských ve 2. kapitole Pavel řekl: ‚Kristus Ježíš, který byl v Boží formě, přijal na sebe formu služebníka a stal se na podobenství lidí.‘ Řecká fráze, která to popisuje, je en morphe, což znamená, že změnil sám Sebe, změnil svou masku.1Řecký lexikon popisuje „morphe“ následně: „forma, podle které osoba nebo věc vystihuje vidění; přizpůsobení vnějšímu vzhledu.“ Vidíte? Něco není viditelné, pak to projde změnou a oko je schopno to zachytit. Jako s Elizeem v Dotain. Elizeův služebník nemohl vidět ty anděly kolem proroka, a Bůh to změnil; ne tím, že anděly přivedl dolů, ale změnil jejich formu tak, aby je služebník mohl vidět.“2Královská 6:1−17
„Je tady ještě jeden příklad en morphe. Když Shakespeare psal své velké drama Macbeth, jedna osoba v té hře musela hrát několik rolí. A aby to mohlo být docíleno, herec musel během hry měnit masku a kostým. Jednou vystoupil jako jeden hrdina a podruhé vystoupil jako jiný hrdina; ale byla to pokaždé jedna a tatáž osoba. Tak je to s Bohem. On se změnil z Ohnivého sloupu, stal se člověkem, pak se změnil z člověka zpět do duchovní formy nebo do formy Ducha, aby mohl přebývat v člověku — Bůh jednal v člověku, kterým ve skutečnosti byl. Ježíš Kristus byl Bohem působícím v člověku.“
V ZÁŘÍ 1961 se William Branham vrátil do severní části Britské Kolumbie; chtěl se pokusit o další lov v kanadských skalnatých horách. Setkal se s Edem Byskalem v Dawson Creeku a spolu s Billy Paulem se vydali 400 kilometrů na sever ke srubu Buda Southwicka. Bud Billovi radostně vyprávěl o uzdravení svého bratra: „Bratře Branhame, on už od toho dne, kdy moje manželka hodila jeho košili do ohně, neměl ani jeden záchvat.“
„A žádný záchvat se už u něj nebude opakovat, a to tak dlouho, jak dlouho tomu bude věřit,“ dodal Bill. „A teď bych ti chtěl vyprávět o vidění, které jsem měl v srpnu.“ Popsal mu tedy zvíře podobající se jelenu s rohy dlouhými 105 centimetrů a rovněž mu popsal, jak viděl nějakého člověka v zeleno-béžové kárované košili bezprostředně před zásahem tři a půl metry velkého medvěda grizzly se stříbrnou hřívou.
Bud Southwick se poškrábal na bradě a uvažoval: „Pochybuji, že by k něčemu takovému mohlo během našeho výletu dojít. Zaprvé, nedostaneme se až do oblasti výskytu medvědů, nacházíme se v oblasti výskytu muflonů, vysoko nad hranicí lesa. A co se týče toho velikého jelena, nikdy jsem neviděl zvíře, které by odpovídalo tvému popisu.“
„Na tom nezáleží,“ odpověděl Bill, „protože Bůh je schopen udělat cokoli. Dovolte, bratři, že se vás na něco zeptám. Má z vás někdo zeleno-béžovou károvanou košili?“
„Já ne,“ řekl Bud.
„Kdysi jsem takovou nosil,“ pověděl Byskal, „ale byla už potrhána, a tak jsem ji vyhodil.“
„Potom to bude muset být opravdu nějaký jiný lovecký výlet, během něhož zastřelím toho medvěda. Ale to se stane; jen buďte v očekávání a sledujte. Je to: ‚Tak praví Pán.‘“
Zabralo jim to několik dnů jízdy na koních, než se dostali do vysoko položené oblasti, kde mohli na hranici lesa založit základní tábor. Příští den lovili brzy z rána na alpských svazích. Později odpoledne, asi devět kilometrů od tábořiště, zpozorovali stádo muflonů; byli mezi nimi tři berani s tak silně zkroucenými rohy, že tvořily uzavřený kruh. Bylo již příliš pozdě, aby mohli stádo pronásledovat. A tak se vrátili do tábora s tím, že ráno vyrazí tak brzy, jak to jen bude možné a vrátí se na stejné místo a zastihnou berany ještě ve spánku.
Druhý den časně z rána vylezl Ed Byskal z teplého spacáku do mrazivého vzduchu ve stanu. Zapálil petrolejovou lampičku a prohledával svá zavazadla, chtěl totiž najít nejteplejší oblečení, jaké měl s sebou. S překvapením zjistil, že ta stará zeleno-béžová károvaná košile je složená nahoře v batohu. Byl překvapen, protože řekl manželce, aby ji vyhodila — ale ona místo toho přišila na roztržené místo na boku velkou záplatu a přibalila ji do batohu. Ed si ji oblékl, přivlékl oranžový kabát, zapnul vepředu zip a vyšel ven, aby rozdělal oheň a udělal si snídani. Na vidění, které Bill popsal před čtyřmi dny, ani nepomyslel.
Před devátou už byli lovci daleko na hřebenu, na kterém minulý den viděli stádo mufloních beranů a ovcí. Dnes dalekohledem zpozorovali dole v lese býka karibu. Ed s Blainem se za ním pustili, zatímco Bill s Budem, vystupovali výš po hřebeni, aby vyhledali to včerejší stádo muflonů. Za nějakou dobu se v údolí ozvala ozvěna výstřelu. Bill pozvedl k očím dalekohled a prohledával les, dokud neuviděl Edův oranžový kabát. Byskal se opíral o poraženého býka karibu.
Bill se s pocitem uspokojení opřel o vyčnívající skálu, aby si mohl odpočinout a obdivovat tuto nabízející se mu nádhernou scenérii. Pod ním se rozprostíralo nádherné široké údolí s červenými, žlutými a zelenými tečkami modřínů, osik, smrků, jedlí a borovic. Barvy poblíž hranice lesa byly většinou modravě zelené, a to kvůli kosodřevině a také rudým ostrůvkům borůvčí. Svahy nad hranicí lesa byly pokryty koberci žlutých lišejníků a borůvčím, které dorůstalo pouze do výšky několika centimetrů a čím dál výš se svahy měnily ve skalnatou břidlici, pod mohutnými strmými žulovými skalami. Když Bill pozoroval toto panorama svým polním dalekohledem, najednou uviděl ve vzdálenosti několika mála kilometrů obrovské zvíře.
„Bude, co to tam může být?“
Bud zašilhal do svého dalekohledu: „Bratře Branhame, to je karibu, ale vypadá úplně jinak než všechny karibů, jaké jsem kdy v životě viděl. Podívej se na ty hroty na jeho rohách.“
„Karibu, ho ho? Dobrá, ale to je to zvíře, které jsem viděl před měsícem ve vidění. Pojďme, dostaneme ho.“
„A jak ho chceš dostat, ono je odsud nejméně tři kilometry? A je až za tím břidlicovým svahem.“
„To mě nezajímá, i kdyby od nás bylo 30 kilometrů. Je moje, Pán mi ho přece dal.“
Nejdříve tedy sestoupili k místu, kde Ed s Blainem zrovna vyvrhovali a stahovali z kůže Edova karibu. Dohodli se, že pošlou mladší muže, aby přivedli soumary až k hranici lesa poblíž strže v blízkosti Billova zamyšleného cíle. Pak Bill s Budem, vystupovali zpět po svahu. Nakonec se stezka, po které kráčeli, začala vyrovnávat a zvolili si cestu podél uvolněných břidlicových balvanů, tak tiše, jak to jen bylo možné. Chůzi se tak zahřáli, že byli nuceni si svléknout kabáty. Osamělý karibu musel usnout na teplém zářijovém slunci, protože Bill se mohl k němu přiblížit na vzdálenost asi 30 metrů. Jeden výstřel stačil k tomu, aby zvíře padlo mrtvé.
Bud se poškrábal po svém strništi na bradě: „Říkáš, že to paroží měří 105 centimetrů?“
„Přesně 105 centimetrů.“
„Mám měřící pásmo v brašně u sedla, a tak se to brzy dozvíme. No, ale co bude teď s tím hnědým medvědem grizzly se stříbrnou hřívou?“
„On tady také musí být někde nablízku. Ale co je mi záhadou — je ten chlapík v té zeleno-béžové kárované košili.“
Bud zvedl svůj polní dalekohled k očím. „Dobře, já budu… Bratře Bille, podívej.“
Bill se podíval dalekohledem po svahu až úplně dolů do strže, kde ve vzdálenosti několika kilometrů čekali se svými soumary Ed s Blainem. Ed si svlékl kabát a pod ním se ukázala zeleno-béžová károvaná košile, kterou si ráno oblékl. Bill pověděl: „Všechno souhlasí. Někde mezi tímto místem a tou zeleno-béžovou károvanou košilí musí být také grizzly se stříbrnou hřívou.“
Bud s dalekohledem při očích, propátrával svah a hřeben: „Ne že bych ti nevěřil, ale vidím tady na tomhle svahu každý centimetr, ale grizzlyho nevidím.“
„On tady ale někde musí být. Uvidíš.“
Druhý den se měli vrátit pro maso karibu. Jedinou věc, kterou dnes měli udělat, bylo odnést jeho hlavu, kterou měl Bill v plánu vypreparovat a nechat si ji jako trofej. Bill si naložil hlavu na záda tak, aby měl váhu rozloženou a začal sestupovat z hory. Bud šel za ním a nesl obě pušky. Po chvíli se vystřídali. Hlava karibu vážila přes 50 kilogramů, a tak netrvalo dlouho, a ten, kdo ji nesl, byl unaven. Přešli na protější stranu malého ledovce a zastavili se, aby se z něj napili odkapávající vody.
„Co je to tam na tom svahu?“ zeptal se Bill.
Bud zaostřil dalekohled na vzdálený svah. „Panečku, vždyť je to grizzly se stříbrnou hřívou.“
Bill přikývl: „To je on. Pojďme za ním.“
„Ty ho chceš dostat z takové pušky?“ zeptal se Bud skepticky a poukázal na Billův Remington model 721, který má malý kalibr; pouze 270. „Raději by sis měl vzít mou pušku.“
„Ale ve vidění jsem použil tuhle a složil jsem ho jednou ranou.“
„Já vím, že jsi kdysi zastřelil medvěda. Ale tmaví medvědi nejsou ve srovnání s těmito grizzly vůbec nic. Když zasáhneš grizzlyho, on nedostane šok, jako většina zvířat, ale pokračuje v útoku. Toho bys měl každopádně zasáhnout do hrudi. Pokud se netrefíš do srdce, je tady stále možnost, že mu prorazíš hřbet.“
Medvěd byl vzdálen asi tři kilometry. Když se k němu tito dva lovci začali přibližovat, sestoupili do strže, kde zůstali větší část zbývající vzdálenosti nepozorovaní. Když vylezli ze strže, grizzly ležel kousek po svahu nad nimi, ve vzdálenosti pouhých sto metrů a bedlivě je sledoval. Vypadal jako veliký stoh sena. Kožešinu měl tmavě hnědou, přiléhající k tělu, ale konce chlupů byly stříbřitě bílé. A odtud pochází ten název se stříbřitou hřívou. Bill mu namířil na hruď a vypálil. Grizzly se zuřivým řevem vyrazil kupředu po svahu tak prudce, jako nějaký tank. S otevřenou tlamou a chvějícími pysky, zuby byly připraveny trhat a kousat. Než Bill stačil do komory vložit další náboj, grizzly se před nimi zhroutil ve vzdálenosti sotva dvaceti metrů.
Pleť Budova obličeje, i když byla opálena sluncem, úplně zbělala. S povzdechem úlevy zamumlal: „Nechtěl bych ho mít na klíně.“
Stáhli z medvěda kůži, ale bylo úplně nemožné, aby ji odnesli sami. Samotná medvědí kůže vážila kolem 150 kilogramů. Aby ji mohli naložit, budou muset později přivést soumary. Pak se vrátili k místu, kde nechali hlavu karibu, naložili si ji na záda a snášeli ji na místo, kde na ně čekali se soumary Ed s Blainem.
Bill ostatním vzrušeně vyprávěl o svých dvou úlovcích, a pak pověděl: „Bratře Ede, ty jsi mi řekl, že nemáš zelenou károvanou košili.“
„Je mi líto, že jsem ti neřekl pravdu, bratře Branhame. Manželka mi ji přibalila a nevěděl jsem, že ji mám s sebou.“
Pak přinesli měřící pásmo a Bud poklekl vedle hlavy karibu. Natáhl pásmo k jednomu z rohů od základny lebky až k vrcholu toho hlavního paprsků, ale protože cesta, na které ležel karibu, nebyla rovná, pásmo z rohu stále sklouzávalo. Při druhém pokusu mu Blaine rukama přidržel pásmo uprostřed. Bill šťouchl Eda loktem pod žebra a zašeptal: „Podívej, to jsou ty dvě malé ruce, které jsem viděl ve vidění.“ Když bylo pásmo na správném místě, všichni se naklonili, aby viděli výsledek. Konec rohu dosahoval na pásmu přesně k znaménku sto pěti centimetrů.
WILLIAM BRANHAM považoval tuto loveckou expedici za svou vrcholnou událost tohoto roku. Uvažoval o tom, co mu Bůh v horách Britské Kolumbie ukázal a stalo se to pro něj zdrojem útěchy v průběhu smutných měsíců, které byly před ním. Krátce poté, co se vrátil do Jeffersonville, mu onemocněla maminka. Když se Bill u maminky zastavil, aby se na ní podíval, Ella Branhamová pověděla: „Billy, odcházím domů, abych se setkala s tvým tatínkem.“ Charles Branham zemřel v roce 1936, a Ella byla k nynějšku vdovou 25 let.
„Maminko, neříkej takové věci. Ještě ti není ani 70. Máš před sebou ještě dlouhá léta.“
Pomodlil se za ní, ale Pán mu ohledně ní neukázal žádné vidění, které by ulevilo jeho znepokojení. Uběhlo několik týdnů a její stav se zhoršoval. Bill plánoval na tento podzim několik cest, ale odvolal je, aby mohl zůstat v blízkosti domova, v případě kdyby maminka potřebovala pomoci. A potom ji jednou ve středu odpoledne museli odvézt do nemocnice. Lékař nemohl s určitostí stanovit diagnózu, co ji trápí, a tak Bill pokračoval v modlitbě za její uzdravení. Když ji navštívil v sobotu v nemocnici, našel ji mimo postel, jak stála u okna a pozorovala mraky. Aniž by se otočila, řekla: „Bille, vím, že jsi tady.“
„Jistě, maminko; jsem tady.“
Její oči zůstaly upřeny na mraky a její hlas zněl jakoby ze spánku. „Jsi starý, Bille — moc starý. Vlasy máš bílé a dlouhé vousy. Jednou rukou objímáš kříž a druhou ruku vztahuješ ke mně.“
Bill přemýšlel o tom dni, jak zanedlouho potom, co se stal křesťanem, pokřtil ve jménu Ježíše Krista i svou matku. „Maminko,“ zeptal se, „co pro tebe teď znamená Ježíš?“
„Bille, On je pro mě vzácnější než můj život.“
Mystická Ellina vize Billa přesvědčila, že je opravdu na odchodu. Další úterý byla blízko svého posledního vydechnutí. Ty z jejích dětí, které bydlely poblíž Jeffersonville, se sešly v nemocnici, aby byly v této chvíli s ní. Bill seděl vedle její postele a několik hodin ji držel za ruku. Někdy o něčem mluvil, někdy mu odpovídala, ale nakonec její životní energie tak poklesla, že už nebyla schopna mluvit. Nicméně Bill si všiml, že má ještě stále dost síly, aby mohla zamrkat očima, a tak řekl: „Maminko, teď když umíráš, chtěl bych se tě zeptat ještě na jednu poslední věc. Je pro tebe Ježíš tak milý jako tehdy, když jsi Ho přijala ve formě Ducha svatého? Pokud ano, zamrkej rychle očima.“
Zamrkala tak rychle, a tak prudce, až se jí slzy vyhrnuly z očí. Za několik okamžiků vešla do vyšší dimenze. Bill ve svém nitru plakal, i když si zároveň uvědomoval, jak těžký život maminka měla, když byla mladou ženou; jak byla chudá a jak musela bojovat, aby vychovala svých deset dětí, a to hlavně v období „velké hospodářské krize“. Její boj byl nyní u konce, a před ní se do nekonečna rozprostíral nový a šťastný den.
Sdělil svým bratrům a sestře: „No, maminka odešla, rodina už nebude taková jako doposud. Byla pro nás tím opěrným pilířem. Pochybuju, že spolu budeme mít takové obecenství jako předtím.“
Nastaly přípravy na pohřeb a rodinné záležitosti ho zaměstnávaly po celý den. Když se nakonec toho večera vrátil domů, tíha její ztráty na něj působila zdrcujícím úderem. Posadil se v pracovně a vytáhl novou Bibli, kterou mu nějaká žena z Chicaga poslala jako dárek. Byla to Bible Krále Jakuba a všechna Ježíšova slova byla vytištěna červeně. Bill prosil: „Nebeský Otče, prosím Tě, poskytneš mi nějakou útěchu ze svého Slova?“ Otevřel náhodně Bibli a okamžitě uviděl svou odpověď ve světle červených písmenech: „Neplačte. Neumřela, ale spí.“3Lukáš 8:52
Tato slova mu pomohla usnout. Příští den ráno se probudil kolem osmé hodiny; pospíšil si do kuchyně, kde Meda chystala snídani. Rebeka a Josef už seděli u stolu a brzy se k nim připojila Sára. Jedli ale nějak bez chutě.
„Kde je teď babička?“ zeptal se Joe.
Jak jde vysvětlit smrt šestiletému chlapci? „Její tělo je v pohřebním ústavu,“ vysvětlil Bill, „ale její duše odešla nahoru do nebe.“
„A přijde dnes večer dolů? Stýská se mi po ní.“
„Ne, Josefe, nevím, kdy se vrátí. Když se vrátí Ježíš, ona přijde s Ním.“
Bill vstal od stolu a odešel do obýváku. Najednou jakoby obývák zmizel; vlastně zmizel celý jeho dům. Měl pocit, že stojí ve vzduchu, vzadu v obrovském amfiteátru na veřejném prostranství. Veliký zástup lidí seděl do půlkruhu v řadách svažujících se k pódiu, které se nacházelo uprostřed. Před podiem byly první tři řady sedadel odstraněny a bylo tam uděláno místo pro stovky zmrzačených a postižených dětí, jež byly jakoby plné očekávání až se dostanou na řadu v modlitbě. Bill mohl pozorovat muže v černém obleku stojícího vzadu pódia na stupínku, který vedl zástup ve zpěvu křesťanských písní. Tento muž uvádějící písně vypadal nějak zvlášť důvěrně známý. V okamžiku se Billův pohled změnil a teď on byl tím mužem na pódiu vedoucí shromáždění ve zpěvu. Na konci písně si všiml nějaké paní, která vešla zezadu do hlediště a přicházela směrem k pódiu. Myslel, že to musí být nějaká celebrita, protože lidé povstávali s uznáním, když kolem nich procházela. Její šaty byly ušity ve stylu, které ženy nosily na počátku 20. století. Měla na sobě sněhobílé šaty a bílou halenku s vypouklými rukávy a se stojatým límečkem se zapínáním na knoflíky. Kožené boty měla zašněrovány až vysoko ke kotníkům a její dlouhé vlasy byly sepnuty a připevněny přepychovým kloboučkem se širokým lemem.
Bill se rozhodl, že si společně zazpívají nedělní písničku, a to dá příležitost této celebritě, aby se posadila dříve, než zahájí své kázání. Zpíval tedy: „Přiveďte je, přiveďte je, přiveďte je z polí hříchů. Přiveďte je, přiveďte je, přiveďte ty malé k Ježíši.“ Když ta vzácná paní přišla dopředu, přistoupila k pódiu a postavila se k jedné straně. Obecenstvo spontánně zatleskalo. Bill se otočil, aby ji přivítal, ale ona měla hlavu skloněnou tak, že okraj klobouku momentálně zakrýval její tvář. Když však hlavu zvedla, Bill s překvapením uviděl svou matku, která se na něj dívala v nádheře svého mládí.
„Maminko?“ zeptal se.
Ella se pousmála a přikývla hlavou. „Ano, Bille.“
Dříve než mohl vyslovit další slovo, celé hlediště zaburácelo spontánním hlukem blesku a hromu. Na konci tohoto hřmotu uslyšel hlas, který říkal: „Nestarej se o svoji maminku, ona je teď jako v roce 1906.“
„1906?“ zopakoval Bill jako v ozvěně, když se vracel zpět do přirozeného světa.
Meda, která stála ve dveřích do kuchyně, se zeptala: „Co se s tebou děje, Bille?“
„Miláčku, právě jsem měl vidění maminky, jak tady stála. Musím se dozvědět, co s ní bylo v roce 1906.“
Později toho dne nahlédl do maminčiny Bible, kde na prázdném listu vepředu si poznamenala důležité rodinné události. Tam našel rok, kdy se Ella Harveyová provdala za Charlese Branhama, a to mu vysvětlilo tu záhadu. V roce 1906 byla maminka tatínkovou nevěstou. Byla mladičká, ale ve státě Kentucky, který měl vesměs vesnický ráz, to nebylo v tomto období historie nic neobvyklého. A teď byla jiného druhu nevěstou; byla částí kolektivní nevěsty — nevěstou Pána Ježíše Krista. Bill teď věděl, že se s ní znovu uvidí na lepším místě.
Touto dobou, se do kraje Indiany znovu vrátil listopadový chlad, i když ještě nesněžilo. Jelikož Bill odvolal do konce roku všechny své kampaně, rozhodl se, že další měsíc se bude postit a modlit za to, kterým směrem by se měla ubírat jeho služba v roce 1962. Někdy kolem třetí hodiny v úterý ráno 21. listopadu 1961 vstal z postele, odešel do obýváku, rozsvítil a klekl vedle křesla. Po několika minutách pocítil, jak se jeho tělo pohybuje. Otevřel oči a s překvapením se uviděl, jak vystupuje na vrcholek obrovské mapy Středního východu. Měl dojem, že kráčí na západ, směrem k úzkému modrému pásu, který se zpovzdálí křížil s jeho stezkou. V pozadí slyšel někoho zpívat: „Jdu k řece Jordán.“ Když přešel asi dvě třetiny vzdálenosti k tomu modrému pruhu inkoustu na mapě, řekl si: „Sláva Bohu, na druhé straně je Palestina, zaslíbená země, kde nás čekají všechna zaslíbení.“
Neočekávaně se ocitl zpět ve svém obýváku a stále klečel v modlitební poloze u svého křesla. „Copak jsem spal nebo se mi něco zdálo?“ přemýšlel. „Vždyť je noc.“ A jakoby Bůh chtěl odpovědět na jeho otázku, pocítil znovu, jak se jeho tělo pohybuje a zvedá z podlahy, dokud neopustilo pokoj. Tentokrát ho vidění postavilo na rovné úzké cestě, jež vedla travnatou krajinou. Kráčel vedle nějakého křesťanského bratra, kterého neznal. Touto cestou šli také nějací lidé a všichni jako kdyby se něčeho báli. Bill řekl: „Teď jsem si jistý, že to je vidění a že Pán Bůh je tady. Ale čeho se všichni lidé tak bojí?“
Hluboký resonantní hlas řekl: „V těchto dnech hrozí velké nebezpečí. Je tady šeredný had, který zabije každého, koho uštkne.“
Bill právě uslyšel, jak se něco blíží vysokou trávou. Zastavil se a zpozorněl a hned na to uviděl velkého černého hada, jak se vplazil na cestu před ním. Bill poznal, že to je Africká mamba, jeden z nejjedovatějších hadů na světě. Mamba je velice hbitý a útočný had a má ve zvyku zvednout přední část těla od země a uštknout svou oběť výše na těle nebo rovnou do hlavy. Její jed působí tak prudce a rychle, že vysoké procento lidí, kteří byli mambou uštknuti, umírá; přežijí jedině, když dostanou sérum okamžitě po uštknutí. Kvůli tomu se afričtí domorodci mamby smrtelně bojí. Jednou, když byl na lovu v Africe, uslyšel vrátného, jak zaječel: „Mamba!“ A viděl domorodce, jak každý popadl své zavazadlo a jeden přes druhého se snažili rychle prchnout.
V tomto vidění se na něj tato mamba se zlými úmysly upřeně dívala a prudce pohybovala jazykem. Ten křesťanský bratr, který se zastavil vedle něj, couvl a nechal Billa, aby se postavil této smrtelné hrozbě sám. Mamba zaútočila. Nejdříve udělala prudký pohyb, ale když se připlazila blíž, začala se pohybovat pomaleji a pomaleji, až ji něco několik desítek centimetrů před ním zastavilo. Ústa měla otevřená, jedové zuby čněly dopředu, ale i když o to všemocně usilovala, nemohla ho uštknout. A tak se plazila kolem a chtěla ho uštknout z jiné strany. A totéž se opakovalo: Přiblížila se k němu na několik desítek centimetrů a než se mohla dostat ještě blíž, něco ji záhadným způsobem zadrželo. Nakonec to vzdala a místo něj si zvolila jinou oběť — zaútočila na jeho přítele. Tento neznámý bratr uskočil a jen tak tak tomu unikl. A mamba na něj zaútočila znovu a on se tomu usilovně vyhýbal.
Bill si pomyslel: „Není divu, že všichni na této cestě jsou tak vystrašení.“ Okamžitě zvedl ruce a modlil se: „Ó, Bože, smiluj se nad mým bratrem, jestli ho ten had uštkne, zahyne.“ Jakmile to dopověděl, mamba znovu pohrozila útokem Billovi, ale odněkud nad ním se ozval hlas: „Buď dobré mysli. Byla ti dána moc, abys ji svázal.“
„Dobře, Bože, ale co mám udělat?“
„Abys to mohl udělat, musíš být upřímnější.“
Mamba se k němu plazila znovu.
„Bože, odpusť moji neupřímnost a pomoz mi, abych mohl být upřímnější.“ A najednou v sobě pocítil příliv pomazání, které nabilo jeho tělo mocí, kterou mohl cítit. Ukázal na mambu prstem a řekl: „Satane, ve jménu Pána Ježíše Krista tě svazuji.“
Had se okamžitě svinul do písmena & — je to symbol ve tvaru číslice osm používaný jako spojka „a“. Pak si konec ocasu ovinul kolem vlastního krku a uškrtil se k smrti. Najednou z jeho úst vyšel modrý dým, teď jeho mrtvola připomínala zcela neškodný preclík.
Hlas nad ním říkal: „Můžeš ho také rozvázat.“
„Tak tedy satane, abych se ujistil, rozvazuji tě.“ Had otevřel tlamu a vtáhl ten modrý dým zpět do plic. Jeho šupiny změkly a začal se kroutit a narovnával se. Bill rychle řekl: „Svazuji tě znovu ve jménu Ježíše Krista.“
A ten dým znovu vyšel z jeho úst a had se znovu zkroutil a škrtil se, dokud zcela nestrnul. Najednou uslyšel, jak v ložnici zvoní budík. Krátce na to uslyšel Medu, jak vchází do chodby a říká Sáře a Rebece, že je čas, aby vstávaly. Dům se naplnil typickým hlukem dětí připravujících se do školy. Bill odešel do svého pokoje, aby o tomto vidění přemýšlel. Mamba jakoby znázorňovala hřích v té nejhorší podobě. Ale ke svázání satana byla k dispozici moc. Co jiného by to mohlo znamenat? Bill se modlil: „Nebeský Otče, dřív než se ode mě Tvůj Duch vzdálí a pojedu s dětmi do školy, nevysvětlil bys mi, co jsi mi chtěl v tom vidění říci a neukážeš mi něco ze svého Slova?“
Když otevřel Bibli, jeho palec přitlačil stránku přesně pod 1. Korintským 5:8: „Proto slavme svátek ne starým kvasem, ani s kvasem špatností a ničemnosti, ale s nekvašenými chleby upřímnosti a pravdy.“ Teď tomu mohl rozumět. Měl v plánu se postit a modlit ohledně své budoucnosti. Duchovně řečeno, tělesný půst je hostina s Pánem.4Snad to vzal z 2. Korintským 5:6−9 Bůh mu chtěl říct, že během toho půstu musí být upřímnější než kdykoliv předtím. To znamená, že stojí před něčím mimořádným. Když šel ve vidění po mapě směrem k té řece, připomínalo mu to, jak Jozue vedl Izraelity k řece Jordán a pak se díval na druhou stranu řeky do zaslíbené země, kterou měl rozdělit a podělit jako dědictví Božímu lidu. V té době Jozuovi Pán řekl: „V tento den začnu tebe zvelebovati před očima všeho Izraele, aby poznali, že jakož jsem byl s Mojžíšem, tak budu s tebou.“5Jozue 3:7 (BK) Bill nemohl nikdy zapomenout na ten den, když se v jeho pokoji zjevila část ruky a obracela stránky v jeho Bibli a poukázala mu na prvních devět veršů knihy Jozue. Jak by na to mohl zapomenout? Poznamenal si to vidění na prázdný list ve své pracovní Scofieldově Bibli. Tu Bibli stále používal doma i na cestách od té doby, co se onoho dne roku 1952 dozvěděl, že jeho služba bude mít určitou podobnost se službou Jozue.
Příští den ráno, ve středu 22. listopadu 1961, se Bill probudil dřív, než byl vyburcován zvoněním budíku. Z kouta ložnice na něj něco kokrhalo. Když se tím směrem otočil, v rohu pokoje s překvapením spatřil stojícího ohyzdného démona. Připomínal mu nějakého neandrtálce s vyčnívajícími rohy na hlavě, a kdákal, jako když slepice právě snesla vejce. Místo, aby na něj působil děsivým dojmem, působil zábavně. Démon vypadal tak trochu jako Alley Oop, jeskynní muž, kterého jednou viděl v zábavném seriálu v novinách. „Medo,“ řekl, když jí položil ruku na rameno, „Medo, miláčku, podívej se na to.“ Ale ona tvrdě spala. Rozhodl se, že ji budit nebude, uvažoval: „To by ji přece vyděsilo k smrti.“
Čím déle poslouchal démonovo kokrhání, tím více mohl rozumět jeho slovům. Určitě k němu mluvil a obviňoval ho a mluvil takové věci jako: „Ty nemáš žádnou Boží moc, jsi jenom podvodník. Nemáš vůbec žádnou moc.“
Bill pověděl: „Satane, jsi mi pohoršením. Odkliď se z mé cesty ve jménu Ježíše Krista.“ Podobně jako špinavá voda v záchodě odchází krouživým pohybem do kanálu, démon se vířivým pohybem změnil v hroudu a zmizel. Bill se opřel o polštář a radoval se z toho okamžitého ticha, a pak pocítil zvláštní líbeznost, která ho obklopila a naplnila jeho kalich radostí natolik, že přetékal. „Jsem zvědav, jestli je teď Duch svatý někde nablízku?“ pomyslel si.
Z druhého rohu ložnice uslyšel ten nejmilejší hlas, jaký kdy slyšel: „Neboj se dělat cokoli nebo jít kamkoliv nebo říct cokoliv, protože nikdy neselhávající přítomnost Ježíše Krista je s tebou, kamkoliv půjdeš.“
Toho rána, když odvezl děti do školy, sbalil se a oblékl do nejteplejšího zimního oblečení a odjel na samotu do Tunelového mlýna, kde pokračoval pěšky do své jeskyně. Nebral zřetel na chladné počasí, musel se postit a modlit. Něco důležitého se blížilo. Mohl to cítit ve svých kloubech, v nervech i ve svém duchu.