V červnu 1950 když vedl William Branham uzdravovací kampaň v Lubbocku v Texasu, byl proti němu namířen další veřejný útok. Tentokrát se o to postaral vydavatel místních novin v kousavém článku, ve kterém žaloval Billa, že okrádá lehkověrné křesťany pytlem plným psychologických triků.
Gordon Lindsay se rozčiloval: „Přečetl sis tenhle článek, bratře Branhame? Říkají tady, že během svých shromáždění nasbíráš tolik peněz, že k jejich odnesení jsou zapotřebí dva lidé. Ten článek je plný takových lží. Jsem opravdu rozhořčen. Bratře Branhame, proč nepřivoláš oheň z nebe, aby to místo spálil?“
Bill se usmíval: „Ó, bratře Lindsayi, ach! Myslím, že když jednou v nějakém městě odmítli Pána, Jakub a Jan si přáli udělat totéž.“ A Ježíš jim řekl: „Nevíte, jakého ducha jste. Protože Syn člověka nepřišel, aby zničil lidské životy, ale aby je zachránil.“
„Nemyslel jsem ty lidi, ale tu tiskárnu, která si dovoluje publikovat takovou špínu.“
„Dobře, bratře Lindsayi, snažím se takové smetí prostě ignorovat. A navíc bych nikdy neudělal žádný drastický krok, dokud by mi Pán bezprostředně neřekl, abych to udělal.“
Lindsay přesto nebyl spokojen. „Potřebujeme takové proroky, jako byl Eliáš. Nemusel mít žádné vidění, a přesto jednal. Vstoupil na horu Karmel, postavil oltář a vyzval Bálovy proroky: ‚Pojďte sem a my vám dokážeme, kdo je Bůh.‘ Eliáš chodil kolem nich, posmíval se Bálovi i těm mužům a říkal: ‚Jen dál, uvidíme, co Bál dokáže.‘ Tito falešní Bálovi proroci si připadali velice hloupě, když oheň sestoupil z nebe a pohltil Eliášovu oběť spolu s vodou a vším ostatním. Eliáš prostě věděl, na čem stál, aniž by měl nějaké vidění. Dnes nám jsou potřební takoví proroci.“
„Moment, bratře Lindsayi,“ oponoval Bill, „jsi skvělý učitel, ale zapomněl jsi na jeden důležitý bod. Když Eliáš všechno řádně připravil, když zabil volky, položil je na oltář, polil je vodou, tak řekl: ‚Pane, udělal jsem to přesně podle Tvého Slova.‘ Vidíš, Pán mu to nejdřív ukázal ve vidění; takhle jednají proroci. Vždy na základě vidění. Dokonce i Ježíš, Bůh – prorok, řekl: ‚Otče, dělám pouze to, co jsi mi ukázal. ‘“
Lindsay zdánlivě souhlasil, aby se nepouštěl do sporu, ale brumlal si: „Přesto bych chtěl v dnešní době vidět více takových proroků jako Eliáš.“
O několik týdnů později vedl Bill třídenní kampaň v Harlingenu, v Texasu. Bylo to malé městečko asi 30 km na sever od mexické hranice. Během prvního večera obecenstvo působilo stísněným dojmem. V tomto shromáždění asi 4 000 lidí naplnilo posluchárnu, ale zdálo se, že neprožívají stejné vzrušení a očekávání, s jakým se Bill setkával na jiných místech. Naštěstí ten nevýrazný trend nepřekážel působení daru na pódiu. Přece však anděl Páně nepůsobil mezi publikem tak často jako v minulosti. Druhý den odpoledne, když se Bill modlil ve svém pokoji, zatelefonoval mu jeho manažer. „Bratře Branhame, jedu do města na oběd. Opravdu se mnou nepojedeš?“
„Ne, děkuji, bratře Baxtere, dnes ne. Stále se před Pánem postím.“
„V pořádku. Mohl bych se s tebou setkat za několik minut v hotelovém vestibulu? Chtěl bych si s tebou o něčem promluvit ještě před večerním shromážděním.“
Ve vestibulu mu Ern Baxter nastínil svou záležitost. Sbírka, kterou vybrali minulý večer, byla velice malá. A teď jim scházely prostředky k dalšímu konání kampaně.
„Kolik chybí?“ zeptal se Bill.
„Nejméně 900 dolarů.“
„Zajímalo by mě, v čem to vězí,“ přemýšlel Bill. „Myslím si, že takové množství lidí by mohlo tolik peněz lehce darovat.“
„I já jsem nad tím přemýšlel a zeptal jsem se na to místního pastora. Je patrno, že v posledních měsících byli v Harlingenu jiní evangelisté, kteří zde konali uzdravovací bohoslužby, a tito chlapíci tvrdě obírali lidi.“
Teď Bill pochopil postoj tohoto zástupu v posledním shromáždění. „Myslím tedy, že je nesmíme obviňovat za to, že jsou vůči mně nedůvěřiví.“
„Bratře Branhame, měl bys mi dovolit udělat takový maličký nátlak na tyto lidi, jinak budeme muset skončit s nepořízenou.“
Bill si vzpomněl na slib, který dal Pánu, že zůstane evangelistou jen tak dlouho, dokud se Pán postará o jeho potřeby, aby nikdy nemusel prosit o peníze. „Nedá se nic dělat. Ne, pane, nemůžeš to udělat. Bratře Baxtere, kdybychom měli, byť jednou naléhat na lidi kvůli penězům, třeba v jediném mém shromáždění, v ten den si podáme ruce jako bratři a já si půjdu svou cestou. Nebude žádné vybírání peněz v mých shromážděních. Bohu patří dobytek na tisíci pahorcích, všechno patří Jemu. I já mu patřím a On se o mne postará.“
„V pořádku, bratře Branhame, jestli to tak cítíš, pak se o penězích nebudu zmiňovat.“
Cestou zpět do pokoje Bill zaslechl srdcervoucí vzlyky. Rozhlížel se kolem a spatřil dvě dívky, jak se plačíce objímají, jako kdyby byly odsouzené na smrt. Bill k nim přistoupil a zeptal se: „Co se vám stalo?“
Jedna dívka zalapala po dechu: „Ó, bratře Branhame, jsi to ty?“
„Ó, vidím, že mě znáš. Mohu ti nějak pomoci?“
„Bratře Branhame, to je moje přítelkyně. Má psychické problémy, a jestli Bůh neudělá zázrak, bude muset jít do ústavu pro mentálně postižené. Seděla jsem ve tvých shromážděních v Lubbocku a viděla jsem působení Ducha svatého. A vím, že Bůh může uzdravit mou přítelkyni, kdybych ji jen byla schopna přivést do modlitební řady, aby ses za ní pomodlil. A tak jsem ji přivedla sem do Harlingenu. Ale minulý večer jsem vůbec nedostala modlitební lístek a obávám se, že jsme jely celou tu cestu zbytečně.“
Lubbock se nachází v Texaském pruhu, přibližně ve vzdálenosti 1 600 km od Texasu. Bill si uvědomoval, jak ohromnou víru měla tato dívka, aby přivedla svou přítelkyni z takové dálky do Harlingenu. „Dobře tedy, sestro, jestliže jsi byla schopna přivést svou přítelkyni až sem do těchto shromáždění, můžeš přicházet každý večer a snad jednou dostaneš…“ Zde přerušil. Mezi nimi se zformovalo vidění a on pozoroval rozhodnutí. To nebyl plochý obraz jako v televizi, byl to trojrozměrný obraz jako ve skutečnosti. „Mladá dámo, tvoje maminka je invalidní a ty patříš k Metodistické církvi, že ano?“
Dívka přiložila ruce na ústa a užasla. „Ano!“
„Přijely jste ve žlutém roadsteru. Cestou sem jste se ty a ta druhá dívka smály a v tom jste vjely do ostré zatáčky. Najely jste na takové místo, kde byla polovina betonu a polovina asfaltu a málem jste se s autem převrátily.“
„Bratře Branhame, to je pravda!“
„A to je také pravda: ‚Tak praví Pán, tvoje přítelkyně je uzdravena.‘“
Obě dívky zavýskly jako ve vytržení. Když se Bill od nich vzdaloval, byl si jistý, že ani jeden závan nejistoty už nezastiňoval jejich mysl.
Večer, po bohoslužbách, kazatel Baxter přišel k Billovi a řekl: „Bratře Branhame, podívej se, tady na tom talíři pro dobrovolné dary je obálka. Je anonymní a obsahuje devět stodolarových bankovek, je to přesně tolik, kolik potřebujeme do konce. Bratře Branhame, měl jsi pravdu. Bůh se o nás postará. Promiň mi, že jsem chtěl vymáhat peníze.“
„Jistě, bratře Baxtere, je to pouze lekce, jak důvěřovat Pánu.“ Bill to tehdy neřekl, ale dobře věděl, odkud jsou ty peníze. Bůh mu ukázal ve vidění, jak ta dívka z Lubbocku položila neoznačenou obálku na talíř pro sbírku.
Druhý den ráno se Ern Baxter zastavil v Billově pokoji, aby si u něj něco ověřil. „Budeš s námi dnes ráno snídat, bratře Branhame?“
„Ne bratře Baxtere, stále se postím.“
„To už je třetí den, co jsi nejedl. Buď opatrný, abys to nepřehnal. Potřebuješ také fyzickou sílu.“
„Potřebuji ale i duchovní sílu. Budu si dávat pozor, cítím však nutkání, abych to tak dělal. Mám pocit, jako kdyby se něco chystalo, a potřebuji být duchovně připraven.“
„V pořádku, zeptám se tě večer znovu.“ Baxter se otočil ke dveřím, ale podíval se ještě zpět a řekl: „Mimochodem, znáš ty dívky, za které ses modlil včera odpoledne v hotelu? Jsou tak rozrušené, že vyprávějí, kde jen mohou, že Ježíš osvobodil jednu z nich z duševní nemoci. Dnes brzy ráno to vykládaly všem v hotelové hale a pak je viděli, jak jdou ulicí a zastavují lidi. Nevím, jestli to je dobré. Tady je přece nezná nikdo, a tak nikdo nemůže vědět, jestli ta dívka byla opravdu v tak hrozném stavu.“
Bill se usmíval. „Jsem rád, když vidím takové věci. Když jsou lidé ochotni vydat svědectví, že je Ježíš uzdravil.“
Odpoledne kazatel Baxter znovu zaklepal na Billovy dveře. Tentokrát byl velice sklíčený.
„Co se stalo, bratře Baxtere?“
Ten statný muž klesl do křesla, předklonil se, opřel si ruce o kolena a klobouk si položil k nohám. „Bratře Branhame, obávám se, že brzy můžeme mít problémy. Dnes odpoledne mi telefonovalo několik pastorů, kteří tady sponzorují tvá shromáždění. Patrně dal někdo vytisknout propagační leták, v němž tě pěkně setřel. Ať už to je kdokoli, ale rozšiřuje ty letáky po celém městě, vkládá je pod stěrače zaparkovaných automobilů. Takhle jich bylo rozšířeno už tisíce.“
„No co, to není poprvé, co jsem veřejně pomlouván. A oč v tom letáku jde?“
„Ještě jsem ho sám nečetl, ale asi je v něm něco, jakože předvádíš na pódiu velikou podívanou, že používáš mentální triky ke svádění publika a že ti lidé, co mají problémy, a ty je rozpoznáváš, že to je dopředu domluveno. Jsi tam nařčen z toho, že jsi jako čaroděj Šimon z knihy Skutků a že se zajímáš hlavně o peníze. To nejhorší na tom je, že v tom letáku se tvrdí, že byl vytištěn…“ (tady se zastavil, aby to zdramatizoval), „že byl vytištěn pod záštitou Federálního úřadu pro vyšetřování.“
Bill hvízdnul: „Tak to je tedy nějaká nová finta.“
„Ano, je tam také, že dnes večer se tě chystají agenti FBI odhalit jako podvodníka. Bratře Branhame, co s tím teď uděláme?“
„Myslím, že bychom měli pokračovat stejně jako dřív a nechat ty věci v Pánových rukou. On se včera večer o nás postaral, je to tak? On se postará také i dnes.“
Mohutné Baxterovy ruce svíraly klobouk. „Když pomyslím na to, že nějaký chlapík tě obviňuje, že tě zajímají jenom peníze?! Sám jsem byl svědkem, jak ti ten muž z Texasu dal šek na 25 tisíc dolarů a ty jsi ho před jeho očima roztrhal.“
„Vzpomínáš si, jak mi ten milionář poslal šek na jeden a půl miliónu? Odmítl jsem ho. Někteří lidé mi nabízeli domy po celé zemi, právě nedávno mi jistý chlapík nabídl nového Kadilaka. Vždy jsem takové nabídky odmítal. Záleží mi na důvěře lidí a ne na jejich penězích.“
To podnítilo Baxterovou zvědavost. „Umím si představit, jak vracíš domy a peníze, ale proč jsi odmítl Kadilaka? Vždyť vím, kolik musíš cestovat. Nové auto potřebuješ.“
„Nejsem proti novému autu, ale Kadilak, to je pro mě moc. Jak bych pak mohl přijet do Arkansasu v Kadilaku? A některá z těch chudých arkansaských maminek, která jí pouze uzený bůček s kukuřičným chlebem na snídani; má na rukou samé boláky od česání bavlny, pak přichází do mého shromáždění s těžce vydělaným dolarem a přináší mi ho jako dar, a já bych tam měl přijet v Kadilaku? Ne, v žádném případě! Tohle nikdy neudělám. Chci být rovným těm lidem, za něž se modlím.“
„To dává smysl. Ale já jdu na oběd do města pěšky. Jsi ochoten přerušit svůj půst? Řekni.“
„Ano, půjdu s tebou.“
Když vstoupili do kavárny, kazatel Baxter se opřel a zašeptal: „Vidím, že jsou tady naši přátelé Wilbanksovi. Možná by si chtěli přisednout k nám a promluvit si s tebou.“
„Raději ne. Víš, jaké to je, když na mně spočívá pomazání. Bůh prostě začne zjevovat věci a já se nechci vyčerpat před shromážděním.“
Posadili se tedy k obědu sami, a když už se chystali k odchodu, manželé Wilbanksovi se rychle postavili a setkali se zároveň s nimi u pokladny a zaplatili jejich účet. Pan Wilbanks řekl: „Bratře Branhame, rád bych ti stiskl ruku.“
Bill sevřel podanou ruku a chtěl něco říct. Ern Baxter mu skočil do řeči a řekl: „Podívej, bratře Wilbanksi, neměl bys s ním teď mluvit. On se připravuje na večerní shromáždění.“
„Rozumím.“
Ale když s Ernem Baxterem vyšli na ulici, Bill uslyšel vnitřní hlas, který k němu mluvil: „Vrať se a jeď autem s Wilbanksovými.“ Bill přikývnul hlavou, myslel, že slyší někoho cizího. „Máme hezký večer, bratře Baxtere, že ano?“
„Ó, ano.“
Najednou měl ale pocit, jako kdyby jeho nohy byly z olova. Pokusil se udělat krok, ale nohy odmítly poslušnost.
Baxter se k němu otočil a zmateně se díval. „Co se to děje?“
„Bratře Baxtere, musíme se vrátit a jet autem s Wilbanksovými.“
„Bratře Branhame, to není možné.“
„To je Duch Páně.“
„Tedy v pořádku.“
Wilbanksovi byli šťastní, že jim mohli poskytnout takovou pomoc a oni se autem vrátili do hotelu mnohem dřív, než kdyby šli pěšky. Ern Baxter vešel do budovy, ale Bill se zastavil v polovině schodiště. Znovu uslyšel ten hlas, který řekl: „Vrať se a promluv s Wilbanksovými.“ Bill se tedy vrátil k autu. „Bratře Wilbanksi, doufám, že se tvé rodině nepřihodilo nic zlého.“
„Ne, opravdu jsme v pořádku.“
„To je zajímavé, něco mi říká, abych tady zůstal, ale nevím proč.“
Po několika minutách povídání chtěl Bill odejít do hotelu, ale najednou uviděl, jak se k nim přibližuje nějaké auto. Bill to auto poznal, patřilo panu Reeceovi. Auto přijelo až k obrubě vedle velkého palmového stromu. Na tom místě stálo na ulici několik zaparkovaných vozidel. Řidič vysedl, obešel auto, otevřel dveře spolujezdce a pomohl panu Reeceovi vystoupit. Pan Reece vypadal stejně vetchý jako minule v březnu, když se s ním Bill setkal v Carlsbadu v New Mexicu. Teď už Bill věděl, co se to vlastně děje. Tady stojí ta palma, kterou viděl ve vidění, tady je jeho přítel v hnědém obleku a ve vázance, všechno bylo na místě.
Když pan Reece spatřil Billa, hned se podíval na tu palmu. A pak, aniž by řekli jediné slovo, vztáhl obě ruce vysoko vzhůru a křičel: „Sláva Bohu, jsem uzdraven!“ Přešlapoval nohama a mával rukama, křičel a tancoval. Teď už vůbec nevypadal jako vetchý starý muž, kterému bylo potřeba pomoci vystoupit z auta, jako před několika minutami.
Cestou do pokoje dohonil Billa na chodbě kazatel Baxter. „Bratře Branhame, ty dvě dívky se chystají odjet. Jsou velice rozrušeny. Raději jdi dolů a promluv si s nimi.“
„Jistě, ve kterém jsou pokoji?“
Bill vyhledal číslo jejich pokoje a zaklepal. Dívka z Lubbocku přišla otevřít dveře. „Ó, bratře Branhame,“ řekla, potáhla a utřela si slzy. „Je mi líto, že jsme ti způsobily všechny ty potíže.“
„Jaké potíže, sestro, co jsi mi mohla způsobit?“
„My jsme vlastně poštvaly proti tobě FBI. Myslím, že jsme všem dokola až příliš svědčily. A teď se tě FBI bude snažit usvědčit přímo na pódiu.“
„Nu co, jestli jsem něco spáchal, pak potřebuji být usvědčen.“
„Copak se tam dnes večer nebojíš jít? Bude tam přece FBI.“
„Bát se? Jistěže ne. Proč bych se měl bát, jestli dělám to, k čemu mě sem Bůh poslal. A mimochodem, znal jsem agenty FBI, kteří už dřív přicházeli do mých shromáždění a pokaždé byli spaseni; jako například kapitán Al Ferrar v Tacomě ve Washingtonu. Možná, že s tímto chlapíkem to dopadne stejně. Ať tak či onak, vy dvě přijďte dnes večer do shromáždění a uvidíte Pána v akci. To On bojuje ten boj, ne já.“
Když se vrátil do svého pokoje, poklekl vedle postele a modlil se: „Nebeský Otče, kvůli čemu je celý ten povyk?“
Po několika minutách spatřil vidění a pak už věděl.
PŘED BOHOSLUŽBOU přiběhl Bill do zákulisí za svým manažerem, který právě mluvil se správcem budovy. Ern Baxter držel v ruce jeden z těch rouhavých letáků.
„Kazateli Branhame,“ řekl správce, „je to ostuda, co tady o tobě v tom propagačním letáku píšou.“
Baxter souhlasil: „Když si pomyslím, že tě tady nazývají podvodníkem, a přitom moje dcera byla včera večer ve shromáždění uzdravena.“
Správce řekl: „Dnes večer na parkovišti někdo zastrčil ty hanlivé letáky za okno každého vozidla a já jsem najal deset mexických dětí, aby to posbíraly.“
„Žel jich byly rozdány ještě stovky po celém městě.“ A Baxter přidal: „To už si přečetl asi každý člověk,“ a zmačkal ten leták jako zavrženíhodnou věc. „Zákon by měl dopadnout toho, kdo tohle provedl.“
„To je pravda,“ řekl Bill, „ale existují ještě vyšší zákony než ty pozemské. Sám Pán se o to postará. Pamatujte, co řekl Ježíš: ‚Kdokoliv řekne slovo proti Duchu svatému, nebude mu odpuštěno ani v tomto světě, ani v tom příštím.‘“
Správce řekl: „Každopádně, kdybych dopadl toho chlapíka, pak bych…“
„Nestarej se o to,“ řekl Bill. „Bůh ho dostane ve svém čase.“
Obecenstvo už začínalo zpívat „Jenom věř.“ Bill vstoupil na pódium. Věděl, jaké myšlenky trápí tyto lidi. A tak přistoupil rovnou k věci. „Dostal se mi do rukou nějaký leták, v němž stojí, že jsem jako čaroděj Šimon z knihy Skutků a také, že se zajímám pouze o peníze těchto lidí. Domnívám se, že většina z vás si to přečetla. Myslím, že tisíce těch hanlivých letáků bylo dnes rozšířeno po městě. Je tam také napsáno, že nějaký představitel FBI se mě chystá dnes večer usvědčit tady na pódiu. Tedy v pořádku. Jsem připraven k tomu, abych byl usvědčen. Dokonce jsem poslal svého manažera do zadní části budovy, aby mi nepřekážel. A tak prosím všechny agenty FBI, abyste teď přišli sem dopředu a usvědčili mě.“
Nervózní ticho se rozprostřelo mezi obecenstvem. Bill čekal. Nikdo se ani nepohnul. Bill řekl: „Asi sem ještě nepřišli. Nechám jim tedy ještě chvíli. Mohl by někdo přijít zazpívat nějakou píseň?“ Potom, co nějaký muž zazpíval sólo, Bill řekl: „Čekám tedy na FBI, kde jste? Na základě toho letáku jste měli přijít dnes večer tady dopředu a usvědčit mě. Pokud jsem udělal něco v rozporu s Biblí nebo něco proti zákonům tohoto národa, chci být usvědčen. A tak prosím, abyste s tím vyrukovali.“
Bill čekal, prohlížel si dav svým orlím zrakem. Když byl v hotelovém pokoji, Pán mu už ukázal, kdo je tím pravým viníkem. Ale ještě ho nemohl v publiku vypátrat. Najednou koutkem oka zachytil nějaký pohyb. Obrátil se tím směrem a spatřil temný stín, jako mrak s neostrým okrajem, který se přesouval nad lidskými hlavami. Zahleděl se do tváří lidí pod tím mrakem. Nikdo z nich nebyl v tom vidění. Pak se ten mrak zvedl a přesouval se na druhé poschodí, dokud se nezastavil nad dvěma muži v první řadě, kteří se opírali o zábradlí balkónu. Bill jim viděl přímo do tváře. To byli oni.
„Přátelé, tady nejsou žádní agenti FBI. Má vůbec FBI něco společného s kázáním Evangelia? Ne. Není tady žádná FBI, aby mě usvědčila. Ale nějaké usvědčení tady jistě bude. Tito dva muži, kteří vytiskli ten leták, sedí tam na balkónu v první řadě. Jeden je v modrém obleku a druhý v šedém. Nejsou však agenty FBI. Jsou to kazatelé, odpadlíci. Pán mi je oba dnes odpoledne ukázal ve vidění.“
Všechny hlavy se otočily jako na klikové hřídeli, aby se tím směrem podívaly. Tito dva aktéři se zarděli a prudce se ve svých sedadlech přikrčili.
„Proč jste se skrčili?“ řekl Bill do mikrofonu. „Teď máte možnost se postavit a usvědčit mě.“ Muži se v sedadlech krčili, ale níž už zapadnout nemohli. Bill pokračoval: „Vy dva jste řekli, že jsem jako čaroděj Šimon a že se zajímám pouze o peníze. Proč tedy nepřijdete sem na pódium a nepotvrdíte to? Jestli já jsem čaroděj Šimon a vy jste svatí Boží muži, tak ať mě Bůh raní mrtvicí. Ale jestli já jsem Božím mužem, pak vy dva jste na omylu a Bůh může ranit mrtvicí vás. Pojďte teď sem a přesvědčíme se, kdo je kdo.“ Muži se okamžitě postavili a pospíchali k východu. „Vidím, jak utíkají. Asi přijdou sem. Zazpívejme ještě jednu píseň a počkejme.“
Než shromáždění dozpívalo několik slok písně, bylo zřejmé, že ti dva neměli vůbec v úmyslu Billovu výzvu přijmout. „Vypadá to tak, jako kdyby opustili budovu. Tím by to bylo vyřešeno. „Přátelé, vy dobře víte, že jsem nepřijel kvůli vašim penězům. Nedovolil bych manažerovi udělat ani sbírku, kdybychom nepotřebovali pokrýt výdaje související s tímto shromážděním. Ale když všechny výdaje už zaplatíme, a ještě něco zůstane, je to použito na misii. A co se týče mne, mám pouze velice malý týdenní plat, můžete se zeptat mého manažera a těch, kteří mne dobře znají. Podívejte, nechci vaše peníze. Záleží mi na vaší důvěře.“