Když William Branham dorazil do Oaklandu v Kalifornii v polovině března 1947, dozvěděl se o malém Davidovi Walkersovi, chlapci — kazateli, který bude pořádat ve městě evangelizační bohoslužby ve stejné době, kdy se Bill chystal modlit za nemocné. Jeho zvědavost tím byla podnícená, a tak Bill ukončil své první večerní kázání včas, aby si ještě stihnul poslechnout kázání malého Davida. Ačkoliv malý David byl jenom hubený mladík, kázal Slovo Boží s moudrostí a neohrožeností, která daleko převyšovala jeho věk. Po shromáždění přešel Bill dopředu a chtěl se s ním seznámit. Během jejich rozhovoru si oba evangelisté řekli o početnosti obecenstva navštěvujícího jejich shromáždění. Malý David už kázal v Oakalandu nějaký ten den a jeho budova ještě nebyla zaplněna ani z jedné třetiny. (Jeho posluchárna měla kapacitu 7 000 míst.) Na druhé straně Bill měl posluchárnu pro 3 000 lidí a obecenstvo během prvního večera přesahovalo 7 000 lidí. David tedy navrhnul, aby si vyměnili posluchárny. Také to udělali a oběma jim to prospělo. Bill chtěl Davidovi zaplatit rozdíl mezi pronájmem za malou a velkou posluchárnu, ale chlapec peníze nepřijal se zdůvodněním: „Možná mi někdy pomůžeš ty.“
V té době dělal Jack Moore stále doprovod Branhamovým kampaním a odletěl do Ashlandu v Oregonu přesvědčit svého přítele Gordona Lindsaye, aby se přišel podívat na tuto neobyčejnou službu sám. Moore překypoval nadšením, když Lindsayovi popisoval moc Boží, které byl svědkem každého večera; otoky na Billově ruce; odhalené nemoci; vysvobození slepých, hluchých, chromých; vyhánění démonů. Přesvědčoval Lindsaye, že to stojí za to, i za cenu, že by musel pozměnit nějaký ten svůj plán. Přijeli tedy společně do Kalifornie a zastihli Billa v Sacramentu. Tato večerní bohoslužba otřásla Lidsayem v samotném kořeni jeho víry. Lindsay ve svých 41 letech byl už kazatelem plného Evangelia po celých 23 let: posledních 5 let byl pastorem v Ashlandu, ale předtím strávil 18 let na cestách jako cestující evangelista, který projel celými Spojenými státy a Kanadou. Za celá tato léta ve všech svých shromážděních ještě nikdy neviděl projevující se moc Ducha svatého tak hmatatelně, jak onoho večera v Sacramentu. To ho pozvedlo na vrchol víry, jaký ještě nikdy nezažil. Jak si teď přál sdílet své postřehy se svým přítelem! Když uvažoval o všech pastorech a sborech, které znal kolem dokola v celé zemi, v jeho myšlenkách se vytvořil nápad. Na druhý den se Gordon Lindsay setkal s Billem a sdělil mu své myšlenky. To byl počátek přátelství, které bude mít dalekosáhlé následky pro oba tyto muže.
Ze Sacramenta Bill cestoval dál do Santa Rosa v Kalifornii. V sobotu večer měli uváděči problém s jedním mladým mužem, který předbíhal v modlitební řadě. Mysleli si, že nemá dost trpělivosti vyčkat, až přijde na řadu. Rozruch se vystupňoval natolik, že Bill byl nakonec vyrušen z modlitby za nemocné. Bill zaslechl slova, která tento muž řekl uváděčům: „Já nestojím v modlitební řadě. Chci se jenom toho kazatele na něco zeptat.“
Bill přistoupil na kraj pódia a řekl: „Co si přeješ, příteli?“
Tento mladý muž poprosil: „Můžeš mi prosím slabikovat své jméno?“
Billa překvapilo, jaký je to neobvyklý důvod k rozruchu. Řekl: „B-r-a-n-h-a-m.“
Muž se podíval na kousek papíru ve své ruce a pak se obrátil rozechvěn k obecenstvu a zavolal: „Maminko, to je ono! To je to!“ Maminka přispěchala dopředu a vysvětlovala: „Spolu se svým manželem jsme byli evangelisty ve Sborech Božích. Já mám dar jazyků a můj manžel dar výkladu. Před 22 lety jsem se modlila v jazycích a pak přišel výklad mého manžela, který prorokoval o takovém večeru jako je tento. Zapsala jsem to a vložila do truhly, kde to leželo celá ta léta. Když jsem se dozvěděla o tvých shromážděních, našla jsem to, ale chtěli jsme se jenom ujistit, jestli se skutečně jedná o tebe.“
Pak vzala ten list papíru a podala Billovi. Bylo tam napsáno:
„Tak praví Pán. V posledních dnech před příchodem Páně pošlu svého služebníka Williama Branhama, který procestuje západní pobřeží.“
„Před dvaadvaceti lety!“ uvažoval Bill. To bylo tedy v roce 1925, když mu bylo pouze 16 let. Na zádech cítil mrazení. Zde v tomto proroctví leželo další potvrzení o tom, že jeho služba byla předem ustanovena Bohem ke zvláštnímu úkolu.
Ke konci dubna 1947 se Bill vrátil do Phoenixu, tentokrát měl konat shromáždění výhradně pro španělsky mluvící obyvatelstvo tohoto města. Poprvé kázal s překladatelem. V průběhu dne se Bill setkal s křesťanským misionářem, který pracoval mezi indiánskými kmeny Apačů v rezervaci San Carlos, 50 mil východně od Phoenixu. Tento misionář přivedl s sebou do Branhamova shromáždění tři nemocné indiány s důvěrou, že tito indiáni se budou moci dostat do modlitební řady a přijmout uzdravení. Misionář pozval Billa, aby přijel a udělal jedno shromáždění v rezervaci. Bill mu slíbil, že pokud toho večera Pán uzdraví tyto tři indiány, bude konat i to shromáždění pro Apače.
Během onoho večera vyřkl Bill odvážné prohlášení. Až do nynějška byl přesvědčen o hotovosti Ježíše Krista uzdravovat lidi v takové míře, že jeho víra byla téměř bez omezení. (Copak mu anděl neřekl, že pokud bude upřímný a získá lidi k tomu, aby mu uvěřili, nic neobstojí před jeho modlitbou?) Po všech zázracích, které viděl v minulém roce, se nebál pustit do nejhoršího případu, který se mohl naskytnout. Ve skutečnosti je zval a cítil, že právě oni jsou ještě větším důkazem toho, že jeho Bůh je schopen učinit všechno. Před těmito španělsky mluvícími lidmi tedy řekl: „Přiveďte mi nějakého postiženého mrzáka; přiveďte sem ten nejhorší případ, který naleznete. Zaručuji vám, že dotyčná osoba bude uzdravena předtím, než skončím modlitbu.“
Někdo přivedl mexické děvčátko, které nikdy nechodilo. Bylo hrozně znetvořené — mělo shrbená záda, zkroucené nohy a bylo úplně bezvládné. Minulo pět minut, aniž by se něco stalo… pak patnáct. Bill se nestaral. Věděl, že Bůh to udělá. Za jak dlouho, na tom přece nezáleží. Minulo dvacet minut… pak třicet. Bill s jemností pokračoval v úpěnlivých prosbách k Bohu za vyproštění této dívky z jejího žaláře. Minula hodina… hodina a půl. Lidé v obecenstvu začali být nervózní, ale snažili se udržet tu samou víru, jakou se zdál mít ten malý muž na pódiu. Po hodině a pětačtyřiceti minutách modlitby to malé mexické děvče vykřiklo. Její shrbená záda praskala, když se poprvé v životě narovnala v zádech. Když se děvčátko postavilo na svých hubených nohách a odcházelo z pódia, drželo Billa za ruku, obecenstvo tomu dalo spontánní průchod plný uvolnění a radosti. Lidé na to odpověděli tím, že se sami střemhlav tlačili do modlitební řady. Bill se modlil za nemocné a nuzné za pomoci překladatele dalších deset hodin. Tito španělsky mluvící lidé přistupovali k Ježíši Kristu s takovou dětinskou vírou, že se uskutečnilo mnoho zázraků. Mezi stovkami těch, kteří byli uzdraveni, byli i tito tři apačští indiáni, které přivedl onen misionář z rezervace.
Bill dodržel své slovo a o několik dnů později cestoval na východ na jednu večerní bohoslužbu v San Carlosské rezervaci. Tento malý dřevěný kostelík nebyl schopen pojmout stovky a stovky indiánů, kteří přicházeli poslouchat Billovo kázání, a tak misionář připojil mikrofon a zesilovač k několika reproduktorům za dveřmi. Rodiny rozprostíraly přikrývky na zem a sedali na ně a naslouchali. Bill začal promlouvat právě při západu slunce. Apačské ženy byly překladatelkami.
Pro svou životní lásku k americkému západu Bill hodně přečetl a přemýšlel o nepřízni osudu, který potkal tyto indiány. Snad to způsobila i kapka indiánské krve v jeho žilách, která mu umožnila vžít se do jejich situace. Onoho večera, když otevřel své srdce pro své rudé bratry a sestry, prožíval své kázání hlouběji než obvykle. Řekl těmto indiánům, jak líto mu je toho, jak nakládali bílí lidé s jejich předky. A uvědomoval si, že i v dnešní době jsou vládou Spojených států zájmy indiánů zřídka brány v úvahu. „Ale je Někdo, kdo vždycky jedná poctivě,“ řekl jim, „a tím je Pán Ježíš Kristus.“
Když Bill ukončil své kázání, požádal ty, kteří si přáli, aby se za ně pomodlil, aby vytvořili modlitební řadu na pravé straně. Nepostavil se ani jediný indián. Bill se s překvapením obrátil na překladatelku a zeptal se, v čem je chyba. Ona nevěděla. Možná byli všichni nedůvěřiví.
Misionář se na chvíli vzdálil do misijní budovy, přivedl s sebou několik pomocníků, kteří souhlasili s tím, aby se postavili do modlitební řady. Jako první přišla žena s děťátkem, přivázaným na zádech. Tato žena neuměla anglicky. Jakmile Bill vzal její pravou ruku do své levé ruky, pocítil démonickou vibraci. Pocítil něco jako elektrický šok, který přelétl jeho ramenem k srdci. Opačná strana jeho ruky zrudla a otekla a bílé vrásky se pohybovaly na kůži. Bill řekl do mikrofonu: „Paní, vy máte pohlavní nemoc.“
Žena si jej bedlivě prohlížela s překvapeným výrazem ve tváři, který se ptal: „Odkud to víš?“ Pak přiznala, že je to pravda.
Bill ještě stále držel její ruku a vysvětloval jí dar uzdravení, popisoval, jak znamení na jeho ruce může podchytit vibrace nemoci, způsobených zárodky. Pak sklonil hlavu, zavřel oči a prosil Ježíše Krista, aby vysvobodil tuto ženu z její nemoci. Když otevřel oči, jeho ruka byla normální. Ti blíže stojící to mohli vidět. Ona byla uzdravena. Ohromení zahýbalo řadami těchto nedůvěřivých lidí.
Další byla maminka, která přivedla svou dceru. Bill uchopil dceru za ruku, obrátil se k překladatelce a řekl: „Nevím, co s ní je. To není nemoc způsobená zárodkem, protože nepociťuji žádnou reakci přítomnosti jiného zárodku, kromě zárodku života.“
V San Carlosské rezervaci Apačů
Protože maminka neuměla mluvit anglicky, apačská překladatelka se jí musela zeptat, na co vlastně stoná její dcera. Pak překladatelka vysvětlila: „Ona je hluchá… němá. Před mnoha lety jí to způsobila horečka.“
Bill vzal dívku na ruce a modlil se: „Pane Ježíši, prosím udělej, aby tito lidé tomu mohli porozumět.“ Když skončil modlitbu, věděl, že byla uzdravena. Vybízel ji k tomu, aby promluvila. Dívka blábolila něco nesrozumitelného. Bill vysvětloval: „Co nevidět se její řeč zlepší.“
Překladatelka se usmála a řekla: „Ona mluvit ‚hromada‘ dobře už teď.“
Další maminka přivedla svého kloučka. Bill ho vzal za ruku, ale nepocítil rovněž žádné vibrace. Když se zeptal, co tomu chlapci je, maminka uchopila synka za vlasy a naklonila jeho hlavu, čímž poukázala na jeho šilhavé oči. Kdykoliv Bill spatřil dítě se šilhavýma očima, vzpomněl si na svou Sharon Rose, že když ona umírala na zánět mozkových blan, její oči začaly šilhat bolestí. Bill poprosil shromážděné, aby sklonili hlavy. Pak vzal na ruce toho malého Apače tak, aby hlava chlapce spočinula na jeho rameni a jeho zrak byl od něj odvrácen, s veškerou upřímností, kterou měl, poprosil Boha za vysvobození toho dítěte. Když pocítil, že Duch svatý chlapce uzdravil, požádal indiány, aby pozvedli hlavy. Aniž by si to ověřil, otočil Bill chlapce směrem k obecenstvu. Apači zamumlali s uznáním. Oči chlapce byly naprosto v pořádku. Skrze překladatelku Bill poprosil chlapce, aby vyboulil oči a tak zademonstroval své uzdravení. To bylo přesvědčivé. Prach se rozvířil ve vzduchu, když Apači dupali nohama a seřazovali se do modlitební řady po pravé Billově ruce, aby se za ně modlil.
Bill obdivoval jednoduchou víru Apačů. Když tito indiáni uviděli uprostřed nich působení nadpřirozena, otevírali dokořán svoje srdce a sklízeli pro sebe užitek. Stará hrbatá žena se belhala o berlích zhotovených z násad košťat. Její vlasy byly vyzdobené koženými pruhy a její hnědá kůže byla za mnohá léta vrásčitá od slunce a větru. Když se podívala na Billa, slzy stékaly po jejích vráskách na tváři. Bill pocítil její víru, lásku a respekt. Předtím, než se začal modlit, pozvedla ruce s berlemi a podala mu je. Pak odešla bez pomoci z pódia.
V průběhu této noci se Bill modlil za dlouhou řadu Apačů. Když se už rozednívalo, Bill si všimnul, že mnozí indiáni v modlitební řadě jsou od pasu dolů promáčení. Zeptal se na to překladatelky, která mu to objasnila: „Ze začátku si mysleli, že jsi podvodník. Když se narovnaly oči toho chlapce, mnozí odešli do vzdálenosti mnoha mil a přebrodili řeku, aby přivedli své blízké, aby ses za ně modlil.“
Dva indiáni promáčení do pasu nesli na provizorních nosítkách z neopracovaného dřeva nějakého muže. Tato noc byla chladná. Bill se zeptal jednoho z těch dvou: „Nebojíš se, že dostaneš zápal plic?“
Ten muž odpověděl: „Postará se o mě Ježíš Kristus. Přinesl jsem svého tatínka. Věřím, že ho Ježíš uzdraví.“
Bill vložil ruce na toho starého chlapíka a modlil se: „Ať tě Pán Ježíš uzdraví.“ Tito dva muži odnesli toho starého muže z pódia. Když se Bill pomodlil za několik dalších, uslyšel, jak někdo křičí. Když se rozhlédl po původci, spatřil onoho starého muže stojícího o vlastní síle, jak křičí a mává svými dřevěnými nosítky ve vzduchu.
Druhý den ráno se zeptali indiáni Billa, zda rád loví. Bill věděl, že v této apačské rezervaci je zákaz lovu pro ne indiány, a tak považoval jejich pozvání za poctu. „Ano, lovím rád.“ Jeli tedy na horských ponících do kaňonu. Jejich lov byl báječný. Divocí krocani byli tak tlustí, že je Bill mohl sotva unést.
V květnu roku 1947 byl William Branham svědkem jednoho z nejvýjimečnějších zázraků, jaký doposud uviděl. Právě pořádal týdenní stanová shromáždění ve Vandaliu, Illinois. Jako obvykle zástup lidí přetékal až na parkoviště. Během prvního večera Bill vyslovil to stejné vyzvání, jaké dělal v každém městě od doby shromáždění mezi španělsky hovořícími lidmi před měsícem ve Phoenixu. Řekl: „Přiveďte sem ten nejbezradnější případ a poskytněte mi dost času, abych se za něj pomodlil, a mohu vám zaručit, že Ježíš Kristus tuto osobu uzdraví dříve, než opustí pódium.“
Dopředu přišla žena a přivezla svého 16letého syna. Naklonila se k Billovi a něco mu pošeptala. Bill se otočil k mikrofonu a řekl: „Tato maminka říká, že její syn se narodil slepý.“ Z obecenstva se vznesl šum plný napětí a úžasu: „Netroufáme si od Boha žádat příliš moc?“ Ale Bill věřil Bohu, že to udělá. Byl v minulosti svědkem tolika zázraků, že si byl jist tím, že u Boha jsou všechny věci opravdu možné pro ty, kteří věří. Vložil ruce na ramena slepého chlapce a prosil o zázrak v Ježíšově jménu.
Minuty se protáhly na půl hodiny… pak na hodinu… hodinu a půl… výsledek se ne a ne dostavit. Déšť vytrvale bušil do stanových pláten. Zástup lidí se stával nervózní. Mnozí lidé si bezpochyby kladli otázku, jak dlouho asi evangelista vytrvá v modlitbě za věc, která se jevila jako naprosto nemožná. Koneckonců chlapec se nevidomý narodil. Ale víra Billa nikdy nezakolísala, stejně tak neochabla jeho jednoduchá modlitba. Ve svém srdci si uchovával slova anděla: „Budeš-li upřímný a přiměješ-li lidi, aby ti věřili, nic před tvou modlitbou neobstojí, ani rakovina.“
Po uplynutí hodiny a tři čtvrtě Billovi modlitby se chlapec najednou začal třást. Škubnul hlavou nejdříve vlevo a potom vpravo. Pak vyjeknul a vyškubnul se Billovi z rukou a couvl zpět do náruče maminky. Ona ho pevně objala, zatímco on ze sebe vydával nepopsatelné zvuky a mával na všechny strany rukama; nejdřív zvedl ruce ke světlům, pak k jiným objektům kolem sebe. Vždyť viděl!
Vlna víry v moc Ježíše Krista k uzdravení zachvátila shromáždění, v jednom a tomtéž okamžiku se staly stovky zázraků — ochrnutí povstali z invalidních vozíků nebo odhazovali své berle a povstávali z nosítek. Zdálo se, že neexistuje nic nemožného.
Po skončené bohoslužbě uváděči dali na hromadu všechny ty rozházené pomůcky jako vozíky a berle. Bill, který ještě stál za kazatelnou, pozoroval tuto práci s neskrývanou radostí a uspokojením. Žena s chlapcem se vrátili do stanu a procházeli uličkami posypanými pilinami, přicházeli k němu. To byl právě ten chlapec, slepý od narození. Teď vedl svoji maminku a vystupovali po schodech na pódium.
Oči chlapce byly vlhké vzrušením: „Řekl jsem mamince, že bych ještě chtěl vidět toho muže, který mi otevřel oči.“
Bill se usmál: „Doufám, že ho jednou uvidíš, protože to byl Pán Ježíš Kristus, který tvé oči otevřel.“
Chlapec vsunul ruku pod Billovu vázanku, vytáhl ji a odtáhl ji od Billovy hrudi. „To je ta věc, které se říká vázanka?“ Chlapcova maminka, která stála za ním, propukla v radostný pláč.
Než se Bill vrátil do hotelu, bylo kolem druhé hodiny nad ránem. V pokoji byl spolu se svým synem Billy Paulem a svým bratrem Donnym. Donny byl nejmladším Billovým bratrem, bylo mu dvacet. Pomáhal mu během všech shromáždění rozdávat modlitební lístky, pomáhal mu udržovat kázeň při modlitebních řadách a seřazovat lidi toužící po modlitbě, když přicházeli. Jedenáctiletý Billy Paul přijel spíše pro zábavu. Škola už končila, a tak mu Bill dovolil zavěsit se mu během letního období za paty.
Tento hotelový pokoj měl dvě dvojité postele. Donny s Billy Paulem spali v jedné z nich. Bill si oblékl pyžamo, vlezl do druhé postele a krátce nato usnul.
Pouze o několik minut později s ním něco trhlo a probudil se. „Copak, už je ráno?“ proběhlo mu myslí, když uviděl žhoucí světlo, jak sílilo v temném pokoji. „Zdá se mi jako bych právě teď usnul. No, moment. Vždyť okno je na druhé straně pokoje. Tady je pouze stěna.“
Intenzita světla narůstala. Nyní už vypadalo jako světélkující obláček bez výrazných okrajů. Bill věděl, že to byl duch; ale ještě nebyl schopen postřehnout, o jakého ducha šlo. Když se modlil za nemocné, bylo vyháněno a vyhoštěno z jejich hostitelů tolik démonů, že by nebylo nic neobvyklého, kdyby jej po skončení bohoslužby některý z těchto duchů sledoval do jeho hotelového pokoje. V takových případech pociťoval ve svém pokoji jejich nátlak po celé hodiny a někdy mohl slyšet jejich hlasy jako cinkající zvonky.
Bill vyklouzl zpod přikrývky a poklekl vedle lůžka, zavřel oči a modlil se. Jeho srdce bušilo úzkostí z přítomnosti nadpřirozena. Cítil tlak ducha, který se k němu blížil. Předtím, než se přiblížil ke konci postele, Bill věděl, že to je anděl Páně — věděl, protože měl tentýž pocit jako před rokem v jeskyni, když se setkal s tím andělem a obdržel pověření. To byl jiný pocit než ten, který působili démoničtí duchové, s nimiž se utkával v modlitebních řadách. Tito duchové byli na pocit zlí a hroziví; tento duch však vnášel svatou a uctivou inspiraci.
Bill řekl: „Ó, Nebeský Otče, s jakým slovem jsi poslal svého anděla? Tvůj služebník naslouchá.“
Odpověď se nedostavila ihned. Bill čekal. I když jeho oči byly zavřené, věděl, že anděl je stále tam. Mohl pociťovat přítomnost anděla stojícího na konci své postele. Po pěti minutách se anděl přiblížil natolik, že se vznášel před Billem nad postelí. A potom tak zřetelně, jako kdyby mluvil s jinými lidmi, mohl slyšet hluboký, rezonantní hlas anděla, který řekl: „Tvým posláním bylo modlit se za nemocné. Ty ses příliš upnul k daru uzdravení a předvádění zázraků. Pokud v tom budeš pokračovat, lidé ti neuvěří, dokud nespatří zázraky.“
Tato slova nebyla pronesena výhrůžně, a přesto bodla Billa do srdce jako nožem. Přišly mu na mysl ty výzvy, které pronášel ve svých shromážděních během posledních měsíců: „Přiveďte sem ten nejbezradnější případ a mohu vám zaručit, že Ježíš Kristus tuto osobu uzdraví předtím…“ Bill nevěděl, že se Pánu nelíbilo dělat takové výzvy; šlo mu přece jen o zvelebení moci Ježíše Krista před lidmi. Ale dobré úmysly ještě nemusí znamenat, že to je správné. Bill tedy pokorně přiznal: „Nikdy více to neudělám, pomoz mi, Bože.“
Pocítil, jak se anděl od něj vzdaluje. Bill otevřel oči a uviděl ho, jak se nachází v polovině místnosti mezi postelí a malým umyvadlem v rohu. Vznášel se ve vzduchu, kroužil a pulsoval všemi barvami duhy. Bill ho na chvíli pozoroval. Cítil úlevu, jako kdyby jeho hřích byl odpuštěn. Najednou instinktivně řekl: „Pane, dovolíš, aby tě mohl vidět můj syn?“
Nebyla to bezdůvodná žádost. Od chvíle, kdy Bill začal cestovat po Spojených státech, Billy Paul byl posedlý myšlenkou, že by mohl svého otce ztratit. Častokrát když se loučili, Billy Paul naléhavě prosil: „Tatínku, neopouštěj nás. Maminka zemřela, a kromě tebe mi nic nezůstalo. Bojím se, že odjedeš a nikdy se nevrátíš.“ Samozřejmě, že se ho Bill snažil ukonejšit. Ale pokaždé musel pro zdůvodnění svého odjezdu použít ještě jinou myšlenku. Uvažoval o tom, co řekl Ježíš: „Kdokoliv by neopustil všechno a nenásledoval mne, není hoden být mým učedníkem“ — a s tím pokaždé Bill odjel. Ale nikdy pro něj nebylo jednoduché svého syna v takové tísni opouštět. Teď, když klečel vedle své postele ve Vandalii, v Illinois, a to nadpřirozené světlo se vznášelo ve vzduchu a Billy Paul spal ve vedlejší posteli — napadlo Billa, jestli by jeho syn nechtěl jednou uvidět anděla Páně. Možná by si pak uvědomil, jak je pro jeho tatínka důležité, když ho občas kvůli službě pro Pána opouští.
I když anděl Billovi na jeho prosbu nedal přímou odpověď, každopádně se nevzdálil. Bill to přijal jako souhlas. Nechtěl obcházet kolem postele, ale snažil se Billy Paula probudit hlasitým šepotem: „Billy, psst… Billy!“ Chlapec se ani nepohnul, a tak zkusil probudit svého bratra: „Donny, Donny!“ taky nedostal odpověď. Bill tedy vzal polštář a hodil ho na jejich postel. Zasáhl Donnyho do hlavy, ale docílil pouze toho, že si odsunul polštář z obličeje. „Donny!“ zašeptal Bill znovu.
Pohnul se a zabručel: „Ano, co si přeješ?“
„Donny, prosím, probuď Billa.“
Donny se ospale posadil na lůžku, aby mohl zatřást Billy Paulem. „Billy, probuď se. Volá tě tatínek.“
Billy Paul sebou hodil a napůl pootevřel víčka.
„Co chceš, tati?“
Donny si ihned lehl na záda, a tak mohl uvidět ten nadpřirozený oheň planoucí ve vzduchu. S hrůzou zaječel a otočil se na druhý bok, zády k andělovi. To způsobilo, že se Billy úplně probudil. Když chlapec uviděl to světlo, zakřičel. Vyskočil z lůžka a vrhl se do otcovy náruče s křikem: „Zachraň mě, tati, zachraň mě!“
Bill přitiskl syna k svému srdci a konejšil ho: „Miláčku, to ti neublíží. To je anděl Páně, který vede tvého tatínka. Právě jsme spolu mluvili a já jsem ho požádal, jestli bys ho mohl vidět, aby ses nestaral, když tě pro dílo Páně opouštím.“
Billy Paul se ještě jednou podíval na to nadpřirozené světlo. Tentokrát spatřil bíle oděného muže, stojícího na podlaze se založenýma rukama a zrakem soustředěným na sebe.
Najednou se tento muž proměnil v bílou páru, která rychlostí světla vyrazila z pokoje. Kupodivu to vypadalo, jako by se v místě, kde stál anděl, vznášel odlesk podobající se duze.
Druhý den ráno se Bill postavil k oknu svého hotelového pokoje a pohleděl dolu na ulici. Policejní oddíl odvážel dobytčím náklaďákem invalidní vozíky, berle, nosítka, vzpěry — zdravotní pomůcky, které zůstaly po uplynulé uzdravovací bohoslužbě. Za náklaďákem pochodovali lidé, kterým tyto věci kdysi patřily. Zpívali oblíbenou Billovu písničku: „Jenom věř, jenom věř, všecko pak možné je, jenom věř.“
Bill plakal radostí, když si pomyslel, jak byla víra všech těchto lidí inspirovaná minulého večera jediným zázrakem — chlapcem slepým od narození, který byl uzdraven. Je sice pravda, že hodina a tři čtvrtě modlitby je dlouhou dobou — dobou věnovanou jediné osobě, zatímco stovky dalších lidí čekaly, až přijdou na řadu. Ale copak tento průvod není jasným důkazem, že to úsilí stálo za to?
Bill si myslel, že pochopil andělské napomenutí z minulého večera. Dnes ráno si nebyl tak docela jist, jestli mu porozuměl.