5. května 1923 porodila Ella svého osmého syna, kterému dali jméno Howard Duffy. Ten se připojil k těmto sourozencům: Charlesovi, kterému byly 4 roky, Jessemu 7, Edgarovi 9, Melvinovi 11, Henrymu 12, Edwardovi 13 a Billovi, kterému tehdy bylo 14 let. Uživit svých osm dětí bylo pro Charlese stále obtížnější, hlavně během zimy. V zimě 1922 až 1923 nalíčil Bill celou řadu pastí, aby měla rodina co jíst. V lesích, které patřily panu Wathenovi, bylo hodně ondater, vačic, králíků, bobrů a skunků. Ve dvě ráno chodíval se svítilnou kontrolovat nalíčené pasti. Domů se často vracel až těsně před odchodem do školy. Protože měl ale jen jedno oblečení, ve třídě byl občas cítit skunkem, kterého krátce předtím stáhl z kůže — a to ostatní žáci nesli nelibě. Jeho námaha byla k dobru celé rodiny. Pokud ulovil králíka, mohl ho prodat za 15 centů; za to koupil krabičku nábojů ráže .22, a tak mohl zastřelit další 3 až 4 králíky. K večeři pak matka udělala králíka, placky a omáčku. Zbylé králíky pak Bill ve městě prodal a za vydělané peníze pak nakoupil kukuřičnou nebo pšeničnou mouku.
Cesta do města Billa deprimovala. Branhamovi neměli v okolí Jeffersonville dobrou pověst a nejednou lidé raději přešli na druhou stranu ulice, aby se Billovi vyhnuli. Někteří lidé se s ním sice dali do řeči, ale jen pokud je nikdo neviděl. Jakmile šel někdo kolem, dotyčná osoba náhle přerušila rozhovor a okamžitě se vzdálila. To Billa zraňovalo. Byl si vědom toho, že jeho otec a strýcové tvořili takovou drsnou společnost — kouřili, žvýkali tabák, hráli karty, pili a pálili kořalku. Bill s hořkostí v srdci přemýšlel: „Co jsem udělal? Není to přece moje vina. Nikdy v životě jsem nepil. Proč mě s nimi házejí do jednoho pytle?“
Ne že to Bill nikdy nezkusil. Jednou na jaře v neděli ráno šli k řece spolu s Edwardem, otcem a panem Dornbushem, sousedem, který také pálil v Charlesově palírně. Chlapci se chtěli projet po řece v jejich děravém člunu a přitom hledat zahozené láhve. Charles potřeboval láhve na pálenku, a tak za ně chlapcům dobře platil — dostávali pět centů za tucet. Pan Dornbush byl k Billovi přívětivý, a tak se na něj Bill snažil udělat dobrý dojem. Doufal, že mu dnes ráno pan Dornbush půjčí svoji pramici, která byla v lepším stavu než ta jejich. Na Billově člunu scházelo kormidlo a nebylo snadné ho v silném proudu ovládat. Místo vesel používal dvě stará prkna; Bill vesloval na jedné a Edward na druhé straně.
Na cestičce nedaleko řeky ležel větrem vyvrácený strom. Charles ho překročil, ale místo toho, aby pokračoval dál, se na něj posadil, opřel se zády o větev a řekl: „Udělejme si přestávku na malé občerstvení.“ Ze zadní kapsy vytáhl malou láhev whisky, loknul si a podal ji svému příteli, panu Dornbushovi, který si taky přihnul a vrátil ji Charlesovi. Ten ji postavil mezi větve vyvráceného stromu.
Billa napadlo, že má teď dobrou příležitost poprosit pana Dornbushe o laskavost. „Pane Dornbushi, neměl byste nic proti, kdybychom si s bratrem dnes ráno půjčili vaši loďku?“
„Jistě, Bille. Samozřejmě.“
Rozechvěn radostí si Bill pomyslel: „To je jediný člověk, který mě má rád.“
Charles si dal další doušek whisky a podal láhev svému příteli. Když si pan Dornbush přihnul, podal láhev Billovi se slovy: „Tu máš, Bille, dej si.“
„Ne, děkuju,“ řekl Bill, „nepiju.“
Pan Dornbush se překvapeně podíval: „Chceš mi říct, že ty, Ir a navíc Branham, nepiješ?“
Charles s opovržením ve tváři přikývnul a řekl: „Vychovávám bandu kluků, ale jeden z nich je slaboch, a to je právě Bill.“
Bill vybuchl hněvem: „Já a slaboch!?“ Proti takovému nařčení se ohradil. „Už mám těch řečí o slabochovi dost! Podejte mi tu láhev.“ Pan Dornbush mu podal láhev. Bill ji vzal z jeho ruky, vytáhl zátku a v hněvu ji přiložil k ústům. Zvedl ji, ale dřív, než mu jediná kapka whisky kápla do úst, zaslechl zvuk podobný šelestícímu listí — ššššššš. Ruka držící láhev se zastavila — ššššššš. Nebyla to jeho představa, bylo to stejně tak zřetelné jako rozhovor, který vedle něj probíhal – ššššššš. Bill si vzpomněl na onen hlas z topolu, který řekl: „Nikdy nepij a nekuř ani žádným způsobem neposkvrňuj své tělo. Až budeš starší, je pro tebe připravena práce, kterou máš vykonat.“ Vyděšen odhodil láhev a ze všech sil utíkal přes pole a z očí se mu kutálely slzy zklamání, zmatku a hořkosti.
Charles pohrdavě poznamenal: „Podívej, vždyť jsem ti to říkal. Je to slaboch.“
Kdekoliv se ocitl, čekal tam na něj ten podivný zvuk. Ve škole postoupil do sedmé třídy. Jeho učení by se dalo přirovnat k chůzi do kopce o berlích. Venkovské školy vyžadovaly, aby si studenti kupovali učebnice a psací potřeby sami. Billovi rodiče ovšem neměli peníze ani na tužky a papír, nemluvě už o slabikářích nebo školních čítankách; a tak pokaždé, když si měl Bill udělat domácí úkol, musel si učebnici půjčit od nějakého kamaráda.
Školní osnovy v té době byly navrženy tak, aby formovaly morálku a rozvíjely charakter dítěte. Jedna hodina se Billa obzvlášť hluboce dotkla. Bylo to tehdy, když rozebírali Longfellovu báseň Žalm života.
Nemluvte v truchlivých číslech mi, život že pouze prchavým snem je!
Že duše mrtvá je a dřímá kdes a věci nejsou skutečné.
Život je opravdový! Je to skutečnost! Hrob jeho cílem není přec!
Prach jsi a v prach se obrátíš, to ne o duši byla řeč.
Leč, ani radost, ani žal není cíl cesty naší přece.
Jednej tak, aby každý den tě zastihl kus dál než dnešek.
Umění zdlouhavá věc je a čas plyne dál, a byť srdce statečné jak zvon,
tlumené bubnů zvuky stejně však smuteční k hrobu udávají tón.
Na širém světa bojišti, nebuď v tom táboře žití jak němý dobytek,
jenž větrem hnán! V potyčce vždy hrdinou se staň!
Nedoufej v budoucno, ať sebe hezčí je! Ať mrtvá minulost mrtvé pohřbí své! Vždy v živé přítomnosti jednej přec!
Statečné srdce uvnitř, Boha nad sebou měj!
Životy velkých vzpomínkou jsou nám, že i my můžeme ušlechtile žíti,
a odcházejíce, za sebou zanechat na písku času stopy, jenž se třpytí;
Stopy, které snad třeba někdo jiný, ze zbytku svých sil žitím, jenž pluje,
bratr, trosečník ubohý, když spatří je, na srdci pookřeje.
A proto vzhůru a konej se srdcem osudu vždy vstříc;
do cíle běž a stíhej, uč se pracovat a čekat ještě víc.
Tato báseň Billa doslova oslnila. Ani jeho nejsmělejší sny nebyly schopny si představit ty hluboké stopy, které zanechá na písku času jeho vlastní život. Teď pro něj byla Longfellowa báseň písní naděje v jeho bezútěšné krajině života. Vznešená slova básně promlouvala k Billovu srdci a povzbuzovala tohoto čtrnáctiletého mladíka k pochopení celé nespravedlnosti, kterou ve svém životě viděl. Starší kluci se mu posmívali a trápili ho při sebemenší příležitosti — za to, že se narodil v Kentucky, že byl chudý, že byl na svůj věk malý, prostě, že byl jiný.
Nyní Bill pochopil důvod chudoby své rodiny — byl to alkoholizmus jeho otce. Jednou, když se mu děti ve škole posmívaly, že je tak otrhaně oblečený, si v učebnici dějepisu přečetl příběh o Abrahamu Lincolnovi, jak vystoupil v New Orleansu z lodi a procházel kolem aukce s otroky. Abraham Lincoln podle tohoto vyprávění údajně viděl bělocha, který nabízel na prodej velkého silného černocha, jehož manželka stála s dětmi opodál a plakala. Lincoln tlesknul rukama a řekl: „To je zlo! Jednou s tím skoncuju, i kdyby mě to mělo stát život!“
Ale nic nerozněcovalo jeho představivost tak silně, jako četba o arizonské poušti z učebnice zeměpisu. Toužil se tam dostat; toužil po tom, aby se mohl projet na koni po širých pláních lemovaných kaktusy. Znělo to tak romanticky, tak pokojně, idylicky. Ozval se v něm básnický duch, ale neměl nic, na co by své myšlenky napsal; půjčil si tedy od svého spolužáka kus papíru a napsal:
Jsem osamělý, ó, jak osamělý tam na jihozápadu vzdáleném,
tam kde hluboké stíny padají na obzoru, za horským hřebenem.
Plížícího se kojota zřím v červáncích, v ranních oparech;
šedého vlka vytí slyším, kde dlouhorohý skot pase se.
Někde v kaňonu temném slyším kňučení pumy,
v pohoří Katalina vzdáleném na pomezí Arizony.
Šikanování staršími chlapci mělo tak neblahý dopad, že bylo nakonec něčím horším, než jen posmíváním a urážením. Po vyučování se proti němu opakovaně spikli. I když byl Bill na svůj věk malý, byl odvážný a velice temperamentní, takže kolem sebe nadělal spoustu hluku. Chlapci jej sráželi na zem, ale on se zase znovu postavil. Sráželi ho tak dlouho, až se už nemohl postavit. Někdy měl ústa tak poraněná, že nemohl jíst pevnou stravu, ale musel ji pít brčkem.
Jednoho jarního dne roku 1923 Bill doprovázel domů svou kamarádku ze školy a nesl jí aktovku s učebnicemi. Při návratu domů mu cestu zastoupilo pět tyranů, kteří ho povalili do bláta. Jeden mu jízlivě nadával: „Proč s tou holkou chodíš?“ Jiný ho popichoval: „Jo, nebudeš s ní chodit, ty špinavej kentuckej švábe.“ Věděli, že se Bill narodil v Kentucky a že jeho maminka je napůl indiánka, což z ní dělalo squaw, a tak se mu posmívali jako kentuckému švábovi.
Tu urážku si Bill nenechal líbit a pustil se do nich se zaťatými pěstmi. Ale pět na jednoho, to byla přesila. Prali se s ním tak dlouho, dokud mu nechytli ruce. Čtyři ho drželi, zatímco jeden vzal kámen a tloukl jím Billa do obličeje, až zůstal bezmocně ležet.
Bill úpěnlivě prosil: „Pusťte mě. Slibuju, že půjdu přímo domů.“
Jelikož byl skoro v bezvědomí, kluci s tím souhlasili. Na rozloučenou ho ještě srazili obličejem k zemi na tvrdý kamenitý podklad cesty a než ho úplně nechali na pokoji, ještě do něj několikrát kopli a tím své hanebné dílo ukončili.
Bill šel přímo domů, ale ne proto, aby tam zůstal. Sundal svou pušku, dvaadvacítku značky Winchester, která visela nade dveřmi domku, do zásobníku vložil 16 nábojů a potom spěchal zkratkou přes houštinu k místu u cesty, o kterém věděl, že tudy budou kluci procházet. Schoval se u cesty a čekal. Brzy na to uslyšel jejich hlasy.
„To bude pro toho kukuřičnýho suchara poučení, že s tou holkou nemá co chodit,“ řekl jeden. Druhý se přidal: „Viděli jste, jak se vyděsil?“ Další řekl: „Jo, ten kentuckej šváb si to po dnešku dobře zapamatuje.“
V tom zpoza křoví vystoupil Bill. S nabitou namířenou puškou jim zastoupil cestu. Klidným hlasem jim řekl: „Kdo z vás chce zemřít jako první, aby se nemusel dívat, jak umírají ti druzí?“ Pět chlapců zbledlo a hrůzou a zděšením zaúpělo. Bill řekl: „Žádný fňukání, zemřete všichni jeden po druhém“ — hlavní ukázal na kluka, který ho tak krutě ztloukl kamenem a řekl: „Ty půjdeš jako první.“
Zmáčkl spoušť. Cvak. Náboj nevystřelil. Bill rychle natáhl závěr a do komory vložil jiný náboj. Cvak — zase nic. Mezitím kluci, ve snaze co nejrychleji uniknout, s křikem utíkali pryč a schovávali se do příkopů a křoví. Bill měl v úmyslu je postřílet, vkládal proto náboje do pušky a mačkal spoušť tak rychle, jak jen to šlo — cvak, cvak, cvak, cvak… ale žádný náboj nevystřelil.
Chlapci utekli. Na zemi kolem Billa leželo všech 16 nábojů. Zvedl je ze země, sfoukl z nich špínu a vložil do pušky. Potom namířil do stromu, zmáčknul spoušť a — bum, bum, bum, bum… Tentokrát každý náboj vystřelil a zaryl se do kmenu, až z něj lítaly třísky. Bill stál uprostřed cesty plný vzteku. Najednou se začal smát — byl to hrubý slabomyslný smích, který vyvěral z hlubin jeho zoufalství. Smál se tak, až mu slzy stékaly po oteklém obličeji.
V létě, po ukončení školního roku, Bill ze školy odešel a už se do ní nikdy nevrátil.