Po celé léto až do podzimu roku 1946 kázal William Branham bez přestávky po celém území Arkansasu. Každé shromáždění bylo reklamou pro další a díky tomu zástup lidí rostl ze dne na den a modlitební řady při každém dalším shromáždění se stávaly delšími. Bill se usilovně modlil za všechny nemocné až do jedné, dvou a někdy i do tří hodin ráno. Cítil nutkání nahradit to, co zmeškal v minulosti, chtěl napravit chyby, jichž se dopustil v uplynulých letech, kdy jej Bůh poslal, aby vykročil na evangelizační pole, a on to odmítl. Přestože jeho kondice byla znamenitá, což bylo docíleno mnoha léty lesáckých pochůzek během inspekcí kolem vedení vysokého napětí, přece jen neustálé úsilí a nedostatek spánku si vybíraly daň z jeho těla. Zkrátka se vyčerpával. Jeho situace by možná vypadala jinak, kdyby se měl možnost během dne vyspat natolik, kolik potřeboval, aby načerpal novou energii, ale taková příležitost se mu naskytla jen zřídka kdy. Vždycky se vynořila nějaká nepředvídaná potřeba, kterou Bill nemohl odmítnout — jako třeba, když kázal u pastora Johnsona v Korningu, v Arkansasu. Po skončení bohoslužby ve tři hodiny ráno padl Bill do postele v garsonce ve vedlejších dveřích naprosto vyčerpán. O několik hodin později byl vyrušen zvonícím telefonem. Uslyšel paní Johnsonovou, jak říká: „Nemůžeme ho zvednout, pane, sotva jsme ho dostali do postele.“ Někdo na druhé straně telefonní linky byl evidentně v úzkých. Nakonec se Bill dobelhal do obývacího pokoje a nejistě řekl: „Dovolte, abych si s ním promluvil.“
„Haló, bratře Branhame, jmenuji se Paul Morgan,“ řekl muž znaveným, ale rozhodným hlasem. „Jsem okrskovým tajemníkem tady ve Walnut Ridge, je to asi 70 mil z místa, ve kterém se teď nacházíš. Moje dvanáctiletá dcerka umírá na zápal plic. Nepřijel by ses za ni pomodlit?
Telefon byl blízko okna, a to umožňovalo Billovi dívat se ven. Obloha byla zatažená. Trvale pršelo. Nejméně sto lidí stálo v dešti v malých skupinkách na trávníku. Bill dobře věděl, že všichni čekají na něj. „Pane Morgane, velice rád bych přijel, kdyby to bylo možné, ale, podívejte, tam venku stojí maminky s dětmi a čekají, kdy se pomodlím za jejich děti. Stály na dešti celou noc. Jak bych je mohl minout a odjet se modlit za vaši dcerku?“
„Já to úplně chápu,“ řekl pan Morgan, „ale tyto maminky nemají děti, které právě umírají. Nejlepší odborníci, které jsem sehnal, řekli, že to dítě nepřežije déle než tři hodiny. Bratře Branhame, je to moje jediné dítě. Prosím, přijeď se za ně pomodlit.“
Vzpomněl si na smrt své vlastní Sharon Rose a řekl: „Přijedu tak brzy, jak to jen bude možné.“
Když zavěsil sluchátko, pastor Johnson se na něj obořil: „Bratře Branhame, nemůžeš tam jet. Jsi přece k smrti unaven.“
„Pokusím se usnout na zadním sedadle během jízdy.“
Kazatel Johnson se řítil silnicí 100kilometrovou rychlostí, zatímco Bill ležel na zadním sedadle a neklidně se vrtěl a probouzel ze spánku. Necítil se pohodlně. Cítil pálení v očích a bolela ho hlava. Pak se posadil a opřel si hlavu o okno. Najednou pocítil, jak mu začala brnět kůže a sílící tlak v uších. Pak uviděl vedle sebe na sedadle anděla Páně. Trhnul sebou a v okamžiku byl zcela bdělý, nabral dech, jeho víčka se zúžila, a jeho svaly ztuhly strachem.
Těsně nad andělem kroužilo to nadpřirozené světlo — nebo spíše část toho světla, protože ono kroužilo skrze střechu vozidla, částečně uvnitř a částečně vně. Jako obvykle měl anděl složené ruce a díval se na Billa přísným pohledem. Ale když promluvil, jeho hlas zněl jemně a jistě: „Řekni panu Morganovi, ‚Tak praví Pán…‘“ jakmile anděl dal své poučení, zmizel.
V nemocnici Bill uviděl obraz, jaký ještě nikdy neviděl. Místo stanu s kyslíkem vedle postele stála ošetřovatelka s gumovou maskou, kterou periodicky vkládala dívce na nos, a to vhánělo kyslík do jejích plic. Pokaždé, když se jí dostalo trochu kyslíku, se několikrát krátce, slabě a s námahou nadechla. Ošetřovatelka řekla: „Musí mít stále přísun kyslíku, jen tak ji udržujeme naživu. Sama už nemůže dýchat.“
Pan Morgan objal Billa a zaplakal. „Bratře Branhame, chtěl jsem žít vždycky počestně. Nevím, proč mi Bůh chce vzít moji malou dívenku.“
„Nebuď zarmoucený, bratře Morgane,“ ujišťoval ho Bill. „Neboj se. Mám pro tebe slovo od Pána. Nejdřív se ale pomodlím za tvoji dcerku.“ Pak vložil na dívku ruce a poprosil ve jménu Ježíše Krista za její uzdravení. Ošetřovatelka chtěla znovu vložit gumovou masku na nos pacientky. Bill však natáhl ruku, aby jí v tom zabránil. Nastala chvíle plná úzkosti. Ale najednou se dívka sama mělce nadechla. Ošetřovatelka se nechápavě podívala na Billa. Bill jí pokynul, aby čekala. Dívka se nadechla podruhé a pak znovu. Během minuty byl její dech pravidelný a bylo patrné, že kyslíkovou masku už potřebovat nebude.
Nyní se Bill obrátil k rodičům. „Mnoho odborníků vám řeklo, že vaše dcera umírá, ale ‚tak praví Pán‘ pane Morgane, vaše dcera se uzdraví. A zde je to slovo Páně pro vás (zapamatujte si je po celý váš život): vody plynou klidně vpřed.“
Ačkoliv Billovi už nebyl dopřán žádný odpočinek před večerní bohoslužbou, přece jen považoval tuto denní zkušenost za něco, co stálo za to — neboť za tři dny se Morganovic dcerka uzdravila natolik, že mohla jít do školy.
Později na podzim roku 1946 si Bill uvědomil, že nemůže donekonečna zvládat takovou pracovní zátěž. Rozhodl se tedy, že po uplynutí osmidenní kampaně ohlášené v Jonesboro, v Arkansasu, si vezme nějaké pracovní volno. Jonesborskou kampaň sponzoroval kazatel Reed, který získal pro spolupráci několik místních církví. Společně pronajali největší posluchárnu ve městě. Stále se ještě nedostávalo dost místa k sezení pro všechny, kteří přicházeli. Tisíce a tisíce lidí proudily z jihu a jihozápadu. V okruhu padesáti mil kolem města nebylo možno získat ubytování v hotelích ani motelech. Ti, kteří si nemohli obstarat nějaké to ubytování, spali jednoduše pod stany nebo náklaďáky nebo ve svých automobilech. Místní novináři odhadovali dav na 28 000 lidí. Když začala shromáždění, mnoho tisíc lidí stálo vně posluchárny, doufajíc, že se jim snad také podaří dostat se dovnitř.
Bill zahájil své první shromáždění v Jonesboro svým obvyklým způsobem, jako kdyby byl doma: „Budete-li někdo v nouzi, jen mi klidně zavolejte, a pokud to bude možné, přijedu k vám, za slunečného počasí i v dešti. Nebo, budete-li někdy projíždět kolem Jeffersonville, v Indianě, jen se u nás klidně zastavte. Bydlím nedaleko své modlitebny na křižovatce 8. ulice Penn. Miluji vás a udělám pro vás vše, co budu moci.“ A pak odvážně prohlásil: „Jelikož to je můj poslední týden na delší dobu zde v Arkansasu, chtěl bych zůstat za kazatelnou, dokud se nepomodlím za tu poslední osobu v řadě.“
Právě v té chvíli si Bill všiml ženy sedící nedaleko v přední řadě, která na něj energicky mávala. „Mohu pro tebe něco udělat, sestro?“ zeptal se.
„Copak mě nepoznáváš?“ řekla se širokým úsměvem ve tváři.
„Ne, nevzpomínám si.“
„Naposledy jsi mě viděl v Little Rocku. Řekli mi, že moje nohy byly samá krev a byla jsem duševně nemocná.“
Teď ji Bill poznal. To byla ta žena, za kterou se Bill modlil v suterénu městské posluchárny v Little Rocku. Před několika měsíci na tom byla duševně tak špatně, že vykopla a rozbila sklo ve dveřích automobilu, a potom se na zádech plížila po podlaze v suterénu. Nyní klidně seděla se svým manželem a svými čtyřmi dětmi, které seděly za nimi. Její manžel vydal svědectví: „Poté, co ses za ni pomodlil, seděla tiše v automobilu celou cestu do ústavu. Během tří dnů ji prohlásili za úplně normální a mohla se vrátit domů.“
Bohoslužba, která začala tak dramatickým svědectvím, vzbudila víru publika, která se povznesla k nebeskému očekávání. Lidé pozorovali znamení na Billově ruce, pomocí něhož nadpřirozeným způsobem zjevoval nemoci, a nestačili se dost vynadivit, jak tiché Billovy modlitby měnily situaci. Brzy všem připadalo, že všechny věci jsou možné. Bill vytvořil řadu po své pravé straně a lidé se hrnuli k modlitbě jako proud vody v řece, která nikdy nevyschne. Hodina za hodinou a stále přicházeli. Jakmile se za někoho pomodlil a on se vrátil na své místo, někdo jiný se postavil a připojil se ke stojícím v řadě. Davu se zmocnil nepopsatelný pocit, že Ježíš Kristus stál v blízkosti toho drobného muže za kazatelnou a všichni se chtěli dostat na řadu v Kristově přítomnosti.
Konec bohoslužby nebyl jednoduše stanoven, a tak shromáždění nemělo konce. Bill se celou noc modlil za nemocné, jen na krátko si udělal přestávku, aby si dal doušek pomerančového džusu. Někdy se ve velmi časné ranní hodině položil vedle kazatelny a zdříml si na několik hodin. Ale když se probudil, pianista stále jemně hrál nápěv písně „Jenom věř, jenom věř, všechno je možné, jenom věř“; a modlitební řada byla stále na svém místě s dalším pacientem v pořadí, aby se za něj pomodlil. Své denní jídlo snědl Bill za kazatelnou, aby mohl pokračovat v modlitbách za nemocné po celý den. Ti, kteří měli to štěstí, že se dostali dovnitř posluchárny hned během prvního dne, jen neochotně opouštěli svá místa. Mnozí z nich vydrželi den za dnem, a když měli hlad, posílali někoho, kdo by jim obstaral obložený chlebíček. Rovněž telefonovali svým přátelům a příbuzným o tom fantastickém Božím hnutí, kterého byli právě svědky, a pobízeli je, aby se přijeli podívat na tyto zázraky sami. To způsobilo, že v průběhu týdne do Jonesboro přijelo ještě více lidí. Ti, kteří byli před vchodem do posluchárny, trpělivě čekali v dlouhé řadě plné zmatku, s důvěrou, že snad se jim naskytne příležitost dostat se dovnitř. Pozvolna a velmi pomalu, centimetr za centimetrem, postupovali dopředu, podle toho jak lidé, kteří byli uvnitř, vycházeli ven a tím dovolili několika lidem nacházejícím se před budovou vejít dovnitř. Lidé, kteří vycházeli ven, popisovali ohromující zázraky, které spatřili vevnitř. Jen málo z těch stojících před budovou opustilo řadu, i když uprostřed týdne začalo pršet.
Celý den a noc se Bill modlil za nekonečnou řadu nemocných a postižených. Zázrakům jako by nebylo konce. Jednou, kolem čtvrté hodiny ráno přišla k Billovi v modlitební řadě asi 35letá žena s kapesníkem v ruce, který si držela na nose. Bill se domníval, že pláče. Uchopil ji levou rukou za její pravou ruku a vibrace odhalila nemoc. Řekl: „Máš rakovinu. Že ano, ženo.“ Žena odkryla svoji tvář a ukázalo se, že nemá vůbec nos; rakovina ho zcela zachvátila a zničila.
„Věříš?“ zeptal se Bill.
V jejím hlase se zachvělo zoufalství. „Bratře Branhame, musím věřit! To je moje jediná naděje.“
„V tom případě ti mohu, sestro, pomoci. Neboť anděl, který se se mnou setkal, mi řekl, že pokud budu upřímný a budu schopen přimět lidi, aby mi uvěřili, nic před mojí modlitbou neobstojí, dokonce ani rakovina.“ Když se Bill modlil ve jménu Ježíše Krista, snažil se vcítit do svízelné situace této ženy odsouzené k smrti. Krátce potom prudké bušení v jeho ruce zmizelo a věděl, že byla uzdravena.1Několik měsíců později sloužil Bill v Texarkaně, v Texasu, když náhle tato žena přišla dopředu a řekla: „Bratře Branhame, poznáváš mě?“ „Ne, sestro, nepřipomínám si,“ odpověděl Bill. „Vzpomínáš si v Jonesboro, když ses modlil za ženu, jejíž nos byl sežrán rakovinou?“ Pak si Bill vzpomněl. „Ty přece nejsi ta žena nebo ano?“ „Ano, jsem,“ odpověděla. „Nejenom že je rakovina pryč, ale jak je možno vidět, můj nos mně znovu narostl.“
Toho osmého a posledního večera v Jonesboro přerušil Bill na chvilku tu nekonečnou modlitební řadu, aby stačil zajít na nádraží a setkat se se svou manželkou. Neviděli se už dlouhé měsíce. Osvobodila se od svých povinností, protože chtěla být svědkem jeho posledního shromáždění a pak jej doprovázet zpět do Jeffersonville, na tak zasloužený odpočinek.
Když se vraceli zpět do posluchárny, jejich auto muselo zastavit daleko od svého cíle. Zde bylo celé prostranství zacpáno vozidly, náklaďáky, jízdními koly a stany. Bill s Medou se tedy vydali pěšky. Nakonec Meda spatřila početný zástup lidí čekající před budovou, mnozí z nich si drželi na hlavě noviny jako ochranu před mrholením. Ačkoliv jí to Bill popsal už během telefonického rozhovoru, nebyla na tuto realitu dost připravená. „Bille, copak všichni tito lidé přišli poslouchat tebe?“
„Nikoliv,“ odpověděl, „oni přišli uvidět Ježíše.“
Meda vložila svou ruku do jeho a začala zpívat: „Přichází ze všech stran, ze zemí vzdálených též, na královský hod, jako Jeho host a všichni tu šťastní jsou!“ A Bill se k ní přidal: „Smět spatřit tu svatou tvář, ověnčenou Božskou ctí, účastníky Jeho chval, jak perly v koruně se stkvít.“ Bill nebyl nikdy dobrým zpěvákem — jeho hlas měl sklon k chraplavosti a měl problémy s udržením melodie — ale zpěv miloval. „Však Ježíš vyprostil mne, mé srdce raduje se…“
Setkali se s četou uváděčů, kteří jim pomáhali projít strkajícím se davem do budovy. Když už byli za dveřmi, Bill zpozoroval muže, který mu mával modrou čepicí a tím chtěl upoutat na sebe jeho pozornost. Bill se k němu přiblížil tak blízko, že se ho mohl zeptat: „Voláte mne, pane?“
Onen muž nervózně zmáčknul svůj klobouk. „Nejsi bratr Branham?“ zeptal se.
„Ano, jsem, ale tady se nemohu za nikoho modlit, protože bych tím způsobil nepořádek. Jestli ale přijdete do modlitební řady, pak…“
„Ó, já nepotřebuji modlitbu za sebe,“ vysvětlil muž. „Jsem řidičem sanitky. Dnes jsem přivezl starší pacientku z Missouri — velice nemocnou. Ona právě umírá v mé sanitce. Možná, že už i nadobro umřela. Nikde nemohu najít lékaře a nevím, co si mám počít. Mohl bys k ní přijít?“
„Pane, nejsem oprávněn prohlásit o někom, že zemřel. K tomu je zapotřebí pohřební služba.“
Řidič však na něj vyvíjel nátlak: „Chtěl bych, abys k ní přišel. Její manžel je zoufalý, možná ho uklidníš.“
Bill věděl, kde parkují sanitky. Silniční policie vyznačila jeden z pozemků jako výhradní parkoviště pro sanitky. „Myslím si, že k této ženě se vůbec nedostanu. Mezi mnou a sanitkami jsou nejméně dva tisíce lidí.“
„My ti pomůžeme,“ nabídnul se jeden z uváděčů.
A tak Bill svolil.
Postrkováním s mnohým omlouváním a mnoha dalšími nesnázemi se jim nakonec podařilo dorazit k řadě sanitek, které parkovaly za obrubníkem. Čtyři uváděči stáli venku, zatímco Bill spolu s řidičem otevřeli dveře a vlezli do sanitky. Tam klečel starý muž nad povadlým tělem schoulené ženy. Košile muže byla samá záplata. Jeho kalhoty byly ošumělé. Ponožky vylézaly skrze podrážky děravých bot. Týdenní porost vousů na jeho tvářích zakrýval jeho znavený obličej. Seděl shrbený, pomalu kroutil hlavou zprava doleva se vzlykáním: „Ó, maminko, maminko, proč jsi mne opustila?“ Způsob, jakým tento muž svíral svůj děravý slaměný klobouk v ruce, přivedl Billovi na mysl jeho tatínka. „Co vám je, pane?“
Starý muž pozvedl hlavu. „Vy jste lékař?“
„Ne. Já jsem bratr Branham.“
„Ó, bratře Branhame, moje ubohá maminka.“ Pohleděl dolů na nehybnou ženu na lehátku. „Přišel jsem o ni. Jsem si tím jist. Před chvílí vydechla naposledy. Tolik si přála, abys k ní před její smrtí přišel. Ona mi byla velice dobrou ženou. Vychovávala mé děti, společně jsme motykou obdělávali pole a pomáhala mi na každém kroku. Před několika lety zjistili rakovinu na jejích ženských orgánech. Vzali jsme ji do St. Louis k lékaři na operaci, ale to nepomohlo. Její stav se dále zhoršoval.“ Pohleděl na Billa a jeho hlas prozrazoval hořké zklamání. „Dnes ráno jsme poslouchali rozhlas a slyšeli jsme tam jednoho muže, který vydával svědectví, že byl slepý deset let a poté, co ses za něj pomodlil, byl zcela uzdraven. Pomyslel jsem si, že snad i pro nás by se mohl stát takový zázrak. Neměli jsme žádných peněz, jelikož všechny naše úspory padly na operaci. A tak jsem šel a prodal několik přikrývek její výroby a trochu ostružinových zavařenin, a pak jsem najal tuto sanitku, aby ji zavezla do Jonesboro.“ Smutně se podíval na svou ženu. „Teď je mrtvá a já nevím, co si bez ní počnu. Budu tak osamělý.“
Bill se jej snažil utěšit, seč mohl, načež řekl: „Dobrá, tati, jediné co mohu udělat je, že se za ni pomodlím.“
Bill si nebyl jist, jestli je ještě naživu nebo ne. Každopádně vypadala, že je mrtvá. Řidič sanitky vyňal z jejích úst zubní protézu a tím její tváře zapadly. A v očích měla něco, co připomínalo kalnou vodu. Její čelo bylo na dotek studené a lepkavé. Bill vzal do své levé ruky její pravou a chtěl nahmatat tep. Nemohl ho najít. A jako další důkaz, že nežije, Bill nepociťoval žádné vibrace způsobené rakovinou.
Sklonil hlavu a tiše řekl: „Drahý Pane Ježíši, prosím, smiluj se nad tímto bratrem; pomáhej mu a požehnej ho. A co se týče této ženy, která podstoupila tuto cestu ve víře, že…“
Najednou Bill pocítil stisk její ruky. Otevřel oči a soustředěně ji pozoroval. Vypadala jako mrtvola. Snad to byla jenom jeho obrazotvornost nebo možná křeč v jejích svalech. Bill tedy znovu zavřel oči a pokračoval v modlitbě, ale za několik okamžiků znovu pocítil tento stisk její ruky. Tentokrát si byl jist, že to byl projev života. Otevřel znovu oči a pozoroval její obličej. Kůže na jejím čele se najednou svraštila. Pak otevřela oči a podívala se na něj.
Bill neřekl ani slovo. Starý muž měl ještě zavřené oči a mnul si ruce, jeho hlava byla pozvednuta ke střeše vozidla. Žena se pokusila pozvednout hlavu a tiše řekla: „Jak se jmenuješ?“
„Jsem bratr Branham.“
Starý muž prudce škubnul hlavou a vykřiknul: „Maminko!“ Objal ji a radostí vzlykal: „Maminko! Maminko!“
Zatímco se do ženiny tváře vrátila barva, Bill si všimnul, že jeho ruka nadále neodhaluje rakovinu v jejím těle. To tedy znamená, že nemoc zmizela.
Křik muže upoutal pozornost lidí, kteří byli na prostranství kolem sanitky, a ti teď začali tisknout své obličeje na sklo sanitky. Řidič se obrátil k Billovi a řekl: „Myslím si, že zjistili, kdo jsi. Budeš mít problémy dostat se zpět do budovy.“
Bill věděl, že řidič měl pravdu. Když sem přicházel, cítil se bezpečně, protože tito lidé ho ještě nikdy neviděli. Ale většina z nich zde čekala celé dny, s přáním dostat se dovnitř, aby se za ně pomodlil. Jakmile zjistili, že je mezi nimi, tato zpráva se nesla tak rychle jako oheň ve větru, a to mohlo znamenat veliké problémy při jeho návratu zpět do posluchárny. Náhle dostal nápad. Řekl řidiči: „Stůj obrácen zády k oknu a opatrně si svleč kabát. To zastíní vnitřek sanitky na dobu, než stihnu uniknout druhými dveřmi. Jestliže se mi podaří nepozorovaně zmizet, bude všechno v pořádku. Tam venku mě nikdo nezná. Budu se pohybovat na okraji zástupu u zadního parkoviště. A ty řekni uváděčům, aby mě tam čekali. Domnívám se, že se nebudu moci prodrat tímto davem do budovy bez jejich pomoci.“
„Řeknu jim to,“ odpověděl řidič. Obrátil se zády k oknu, k němuž přilnulo několik párů lidských očí. Pak pomalu rozprostřel ramena spolu se svým kabátem a zcela zakryl malé okénko vozidla. „Jdi,“ řekl.
Bill tiše vyklouznul na druhém konci auta a pospíchal podél řady záchranek, dokud nepřišel k zadní části parkoviště. Elektrické pouliční osvětlení skrovně prozařovalo mrholícím deštěm, který padal na hlavy několika tisíců mužů, žen a dětí, kteří byli namačkaní kolem zadního vchodu do posluchárny. Bill si byl jist, že ho tito lidé vůbec neznají, protože nikdo z nich ho ještě neviděl. A tak místo toho, aby počkal na uváděče, kteří by mu pomohli, snažil se proklestit si cestu zástupem sám. Nějaký chraplavý hlas najednou rázně řekl: „Netlač se!“
„Promiňte,“ řekl Bill a snažil se protlačit dál.
Muž mohutné postavy s nepříjemným vzezřením zakřičel: „Netlač se!“
„Ano, pane,“ odpověděl nesměle Bill. „Promiňte.“
Bill se protlačoval okrajem zástupu a uvažoval, co by bylo nejlepší udělat. Uváděči nebyli nikde v dohledu. Najednou uslyšel ženský hlas, který volal: „Tati! Tati!“ Bill se otočil tam, odkud přicházel pláč, a uviděl mladou černošskou dívku ve věku asi 17 let, jak se tlačí davem bílých lidí. Bylo patrno, že je slepá; na očích měla bílé bělmo. Ale kvůli zákonům Jim Crow2Rasově diskriminační zákony v USA. (Překl.), které oddělují bílé lidi od černých, nikdo z těch stojících nablízku jí nebyl ochoten pomoci.
Dívka tápala uprostřed davu směrem přímo k Billovi. Bill se zatím pohyboval po okraji zástupu, takže se nakonec ocitl přesně naproti této dívce. Krátce nato do něj narazila.
„Promiňte,“ řekla, „jsem slepá a ztratil se mi tatínek. Pomohl byste mi najít cestu k autobusu z Memphisu?“ Bill se podíval na dlouhou řadu autobusů seřazených na konci parkoviště. „Ano, pomohu ti,“ řekl. „Co tu děláš?“
„Tatínek a já jsme přijeli, protože jsme se chtěli setkat s uzdravovatelem,“ odpověděla.
„Jak ses o něm dozvěděla?“
„Dnes ráno jsme poslouchali rádio a tam byl nějaký muž, který vyprávěl, jak nemohl promluvit ani slovo a teď už může normálně mluvit. Druhý muž vyprávěl, jak 12 let pobíral invalidní důchod kvůli tomu, že byl slepý, a teď může vidět tak dobře, že čte Bibli. To mi dodalo novou naději, že znovu dostanu zrak. Když jsem byla malá, tak se mi udělal oční zákal. Lékař mi tehdy řekl, že až budu starší, že mi ho vyoperuje, ale teď, když jsem starší, řekl, že se ovinul kolem mého zrakového nervu a nemůže se ho ani dotknout. A tak nemám žádnou jinou šanci, než abych se dostala k tomu uzdravovateli. Ale on je zde poslední večer a ani já, ani můj tatínek jsme se nedostali blíž k budově. Teď se mi ztratil a já nemohu najít cestu k autobusu. Dobrý pane, buďte tak laskav a pomozte mi.“
„Ano, slečno. Pomohu ti. Ale nejdříve se tě zeptám na toho uzdravovatele, o kterém ses zmínila. Věříš, že Bůh poslal anděla a že dnes uzdravuje?“
„Ano, pane. Věřím.“
„Věříš tomu i přesto, že máme tolik dobrých lékařů a nemocnic?“ Bill se trochu styděl za to, že zneužívá slepoty této dívky, ale chtěl prostě vyzkoušet její víru.
Ona na to ihned odpověděla: „Žádný lékař mi nemůže pomoct. Pane, jestli mě vezmete za ruku a přivedete mě k tomu uzdravovateli, potom si klidně najdu svého tatínka sama.“
Bill to už nebyl schopen déle předstírat. „Sestro, možná já jsem ten, se kterým ses chtěla setkat.“
Dívka se chytila klopy jeho kabátu jako klíště. „Ty jsi tím uzdravovatelem?“ zeptala se.
„Ne, madam. Jsem bratr Branham, kazatel. Uzdravovatelem je Ježíš Kristus. Jestli se pustíš klopy mého kabátu“ — a uchopil ji za zápěstí, aby se od ní uvolnil. Ale dívka se držela z celé síly. Vždyť ho měla ve svých rukou a nemohla se ho jen tak jednoduše vzdát. „Smiluj se nade mnou, bratře Branhame,“ úpěnlivě prosila.
„Sestro, dovol, že tě vezmu za ruku, když se budu modlit.“ Billovi se podařilo uvolnit jednu její ruku. Ihned pocítil vibrace zákalu ve své ruce a začal se modlit: „Drahý Ježíši, jednoho dne jsi nesl starý drsný kříž a vrávoral s ním ulicí; krev stékala po Tvých ramenech; Tvé drobné a křehké tělo se potácelo pod tímto břemenem. Nějaký barevný muž, Šimon Cyrenejský, přišel k Tobě, vzal Ti kříž a pomohl Ti ho nést. A teď jedno ze Šimonových dětí vrávorá zde v temnotách; jsem si jist, že tomu rozumíš…“
Dívka se v tu chvíli zachvěla. „Něco mnou prošlo,“ řekla a její tělo se celé rozechvělo. „Ve svých očích cítím takový chlad.“
Bill cítil, jak vibrace v jeho ruce ustupují; démonický život opustil zákal. „Sestro, zavři na chvíli víčka. Tak, dobře. Zákal se scvrkává. Za chvíli bys měla vidět. Neříkej o tom nic, protože bych byl poznán. Nechci, aby se lidé dozvěděli, že jsem tady. Teď pomalu otevři oči. Ježíš ti vrátil zrak.“
Její víčka se prudce otevřela. Podívala se a zajíkala se překvapením. „To jsou světla?“
„Ano. Dokážeš je spočítat?“
„Jsou čtyři. To kolem nás prochází tolik lidí?“ Předtím než Bill stačil odpovědět na tuto otázku, vykřikla z plna hrdla. Všechny hlavy se otočily tímto směrem. Ona křičela znovu: „Sláva Bohu! Vidím! Vidím! Byla jsem slepá a teď vidím!“3Po letech se Bill znovu setkal s touto ženou. Pracovala jako číšnice a řekla mu, že nikdy více od doby, kdy byla uzdravena v Jonesboro, neměla potíže s očima.
Lidé se začali hrnout k Billovi a k dívce. A v té chvíli se na rohu budovy ukázali uváděči, ihned Billa zpozorovali a šli mu na pomoc. Předtím, než ho ještě stačili postrčit dál, jistý muž se zkroucenýma nohama opírající se o hůl zakřičel: „Já tě znám, bratře Branhame. Smiluj se nade mnou. Stál jsem tady osm dnů. Mám doma pět dětí a jsem mrzák. Věřím, že máš dobré srdce. Jestli za mě poprosíš Boha, On to udělá.“
Bill řekl: „Tedy, ve jménu Ježíše Krista, podej mi svou hůl.“
Bez zaváhání podal tento zmrzačený muž Billovi svou podomácku zhotovenou hůlku. V té chvíli se jeho křivé nohy narovnaly a mohly ho bezpečně udržet. Dupl botou do asfaltu a vykřikl: „Jsem uzdraven! Jsem uzdraven!“
Dychtící zástup se k němu tlačil ze všech stran. Čtyři uváděči vytvořili ochranný štít kolem Billa a násilím si klestili cestu zpět do posluchárny, zatímco lidé kolem nich se snažili, aby se alespoň mohli dotknout Billova obleku, když procházel kolem. Nezáleželo jim na tom, že Billův oblek byl samá záplata.
Poznámky
- Několik měsíců později sloužil Bill v Texarkaně, v Texasu, když náhle tato žena přišla dopředu a řekla: „Bratře Branhame, poznáváš mě?“ „Ne, sestro, nepřipomínám si,“ odpověděl Bill. „Vzpomínáš si v Jonesboro, když ses modlil za ženu, jejíž nos byl sežrán rakovinou?“ Pak si Bill vzpomněl. „Ty přece nejsi ta žena nebo ano?“ „Ano, jsem,“ odpověděla. „Nejenom že je rakovina pryč, ale jak je možno vidět, můj nos mně znovu narostl.“ ↩
- Rasově diskriminační zákony v USA. (Překl.) ↩
- Po letech se Bill znovu setkal s touto ženou. Pracovala jako číšnice a řekla mu, že nikdy více od doby, kdy byla uzdravena v Jonesboro, neměla potíže s očima. ↩