Několik týdnů po uzdravení dcery paní Naleové William Branham opět zůstal na noc v domě své matky. I když už byla velice pozdní hodina, nemohl usnout. Vstal tedy a procházel se ve tmě po ložnici a pociťoval nějakou neurčitou tíhu svírající jeho srdce. Pomyslel si, možná je někde někdo nemocný a potřebuje přímluvnou modlitbu.
Bill klekl vedle postele a dlouho se modlil, aniž by pocítil úlevu. Pohleděl vzhůru a spatřil v rohu místnosti bílou skvrnu, v místě, kde jeho matka měla ve zvyku skládat na křesle prádlo. Podivné na tom bylo to, že to měkce svítilo. Když se tato bílá záře k němu přiblížila, Bill si uvědomil, že je to anděl Páně. Vypadal jako malý, světélkující obláček. Bílý závoj se pohyboval směrem k němu a najednou zjistil, že kráčí krajinou zahalenou stínem, porostlou křovím. Odněkud zpovzdálí slyšel bečení ovečky. „Be-e-e-e. Be-e-e-e.“ Bylo to bezmocné volání. Bill si řekl: „Ubohé stvoření. Pokud se mi to povede, pokusím se ji najít.“ Vyrazil ve směru, odkud přicházel tento žalostný zvuk, nahlížel za stromy a keře, jestli neuvidí třesoucí se chomáč vlny. Když se ještě více přiblížil k místu, odkud přicházel zvuk, bečení se stávalo silnější, ale zároveň měnilo tóninu, jako by to byl téměř lidský hlas. Bill se zastavil a pozorně naslouchal. Ovečka jako kdyby bečela: „M-i-i-i-lltown, M-i-i-i-lltown.“ Pak vidění pominulo.
Bill nikdy o takovém místě jako Milltown neslyšel, a proto se na druhý den v modlitebně zeptal svého shromáždění, jestli někdo o tom místě něco neví.
Přihlásil se George Wright a řekl: „Já vím, kde to je, bratře Branhame. Je to malé městečko asi 35 mil odtud, nedaleko od místa, kde bydlím.“
„Pojedu tam příští sobotu,“ vysvětloval Bill. „Je tam někdo v nouzi.“ A řekl svému shromáždění o tom vidění.
„Pojedu tam s tebou,“ nabídnul se George Wright.
Jak se pak ukázalo, Milltown bylo typickou zemědělskou vesnicí. Sobotním nejrušnějším místem byl obchod s potravinami v centru města, jelikož všichni farmáři se sjeli na své týdenní nákupy. Když projížděli hlavní ulicí, Bill začal přemýšlet: „Co si asi můj Pán přeje?“ Protože se nenabízela žádná jiná lepší možnost, rozhodl se, že bude kázat na rohu tržnice. Vstoupil tedy do obchodu, koupil si dřevěnou bednu, převrátil ji vzhůru nohama na rohu ulice, postavil se na ni s Biblí v ruce a měl v úmyslu oslovit každého kolemjdoucího člověka. Ačkoliv takovou nárožní evangelizaci konal v Jeffersonville snad víc než stokrát, teď mu však z nějakého neznámého důvodu nepřicházel na mysl žádný námět, na který by mohl kázat. Brzy nato se ukázalo, že lidé vůbec nemají v úmyslu se zastavit, natož aby naslouchali nějakému náhodnému, improvizovanému kázání.
George Wright tedy řekl: „Bratře Branhame, já si zajdu tam nahoru, mám tam na tom kopci jednoho známého a nesu mu na prodej nějaká vajíčka. Nechceš tam jít se mnou?“
„Můžu, proč ne. Stejně to tady k ničemu nevede.“
Směrem k vrcholku kopce projížděli kolem bílého kostela. Bill podotkl: „Není to hezká budova?“
„Ano,“ odpověděl George. „Víš, je mi té budovy líto. Kdysi to byl baptistický kostel, ale poslední pastor, který tu byl, měl nějaký průšvih. Jeho shromáždění ho opustilo a připojilo se k jiným různým církvím a budovu dostalo pod kontrolu město.“
„Bratře Georgi, můžeš mi tu zastavit a nechat mě tady? Cítím, že mě ten kostel nějak přitahuje.“
„Dobrá, bratře Bille. Zastavím se pro tebe cestou zpět.“
Když auto odjelo, Bill vystoupil po schodech a sáhl na kliku. Dveře byly zamčené. Posadil se tedy na vstupních schodech, složil ruce, sklonil hlavu a modlil se: „Pane, pokud si mě přeješ v tomto kostele, prosím otevři mi tyto dveře.“
Netrvalo dlouho a přišel nějaký člověk, který řekl: „Dobrý den, všiml jsem si vás, jak zde sedíte, mohu vám v něčem pomoci?“
„Ano, jsem kazatel,“ vysvětloval Bill, „a rád bych si kostel prohlédl, ale je tady zamčeno.“
Muž mu odpověděl: „Mám klíč.“
„Děkuji Ti, Pane!“ zašeptal Bill.
Ten neznámý mu otevřel hlavní vchod a provedl jej úzkou halou do veliké posluchárny, která mohla pojmout okolo 400 lidí.
„Kdo je majitelem této budovy?“ zeptal se Bill.
„Městský úřad, a na starosti ho mám já. Konají se zde pouze svatby a pohřby.“
„Mohl bych toto místo použít pro evangelizaci?“
„Musel byste si o tom promluvit s místními úřady.“
Když se vrátil George Wright, oba spolu sháněli starostu města, který jim řekl: „Samozřejmě že ano, pokud tam bude instalován elektroměr. V budově totiž momentálně není elektřina.“
„To není problém,“ řekl Bill, „jsem zaměstnán u Komunálních služeb v Jeffersonville. Dám tam svůj elektroměr.“
Na příští sobotu ráno Bill nainstaloval v kostele elektroměr, a pak začal navštěvovat lidi v okolí a informovat je o probuzeneckých shromážděních, která se začnou konat ve středu večer. Jeho první kontakty s lidmi nic moc neslibovaly. „Dobrý den. Jmenuji se Bill Branham.“
„Dobré ráno. Jsem J –.“
„Pane J –, příští středu večer se bude v tom starém bílém kostele na kopci konat evangelizace. Přijdete?“
Ukázalo se však, že Pan J – je „vejce uvařené natvrdo“. „Chovám slepice. Na to, abych chodil někam do kostela, nemám čas.“
„No, nemůžete nechat na chvíli slepice a přijít se podívat do shromáždění?“ trval na svém Bill.
„Hele kamaráde,“ odsekl muž, „ať si každý zamete před svým vlastním prahem.“
„Promiňte, nechtěl jsem vás urazit.“
Tak to vypadalo do konce dne. Většina lidí sice byla vůči Billovi zdvořilejší než pan J –, ale všichni, které oslovil, zaujali k této evangelizaci odmítavý postoj. Billa to natolik odradilo, že by byl i nejraději odjel, pokud by si nebyl vědom toho, že se tam nacházel na základě slova, které mu dal Pán. Někde v Milltown bečela o pomoc jedna Boží ovečka. Jelikož vidění mu odhalilo pouze jeden drobný detail — jméno města — Bill věděl, že se musí snažit, dokud se tato ovečka v nouzi neobjeví.
George Wright dal do novin o té nadcházející evangelizaci oznámení a nazval v něm svého pastora jako „dalšího Billa Sundaye,“ čímž přirovnal Billa k tomu známému baseballistovi, který se stal proslulým probuzeneckým kazatelem a který zemřel v roce 1935. Tento vtipný nápad mohl zapůsobit a přitáhnout byť nevelkou, ale zvědavou část lidí, až na to, že se rovněž zmínil o „Božském uzdravení“ a o tom, že kazatel Bill Branham se bude rovněž modlit za nemocné. Tato radikální myšlenka zapůsobila na konzervativně smýšlející lidí v Milltownu jako studená sprcha. Hned nato v neděli místní kazatelé upozorňovali své shromážděné, aby se vyvarovali takových výmyslů. Místní Kristova církev zašla dokonce tak daleko, že vyhrožovala svým členům vyloučením v případě návštěvy evangelizace. Na pozadí takového odporu nebylo žádným překvapením, že ve středu večer v lavicích Milltownského baptistického kostela seděli pouze čtyři lidé — George Wright se svou ženou, jeho syn a dcera. Bill i přesto kázal, co mu dal Pán na srdce, jako kdyby byla plná budova.
Vypadalo to, že ve čtvrtek večer se zopakuje situace ze středy. Ale pět minut před zahájením bohoslužby vystoupal po schodech ke hlavnímu vchodu muž s dýmkou z kukuřičného vřetena a díval se dovnitř.
George Wright, který si ho všiml, k němu ihned pospíchal, aby ho pozval dovnitř. „Ó, pane Hall, jsem rád, že vás vidím,“ přivítal ho George.
Mužovy vlasy byly neupravené, oděv špinavý a v ústech po obou stranách mu scházely zuby. Otočil svou kukuřičnou dýmku, vyklepal ji o stěnu budovy a popel rozsypal po schodech. „Kde je ten malý Bill Sunday, kterým jste se chvástali? Chci se na něj podívat.“
Pan Hall se posadil do první lavice u vchodu, v místě, kde překročil dveře, zatímco George šel dopředu, aby varoval svého pastora: „Bratře Bille, ten muž, který zrovna přišel, to je nejhorší případ v tomto kraji. Jmenuje se William Hall. Vlastní lom tam nahoře na kopci. Je to opravdový rváč.“
Bill seděl v křesle za kazatelnou a četl si Bibli. Založil si ji v místě, které měl otevřené a postavil se: „Možná to je on, kterého Pán hledá?“
Když Bill začal kázat, George Wright odešel dozadu a chtěl tak pozvat pana Halla, aby šel blíž dopředu.
„Ne, děkuji. Já se budu starat o sebe zde a vy se starejte o sebe tam.“
Ale ještě předtím, než bylo kázání u konce, pan Hall nejenže přišel dopředu, ale klečel před kazatelnou a volal k Bohu o smilování pro svou duši.
V pátek večer nový William Hall přinutil na tucet svých sousedů a zaměstnanců, aby přišli na evangelizaci. Na konci shromáždění se Bill nabídl, že se bude modlit za každého nemocného. Několik lidí přišlo dopředu a bylo uzdraveno.
Poté pan Hall řekl: „Víš co, bratře Branhame, když jsem dnes mluvil s lidmi o tomto shromáždění a zval je sem, dozvěděl jsem se, že je tu nějaká dívka, která se na tebe ptala. Jmenuje se Georgie Carterová. Má už mnoho let tuberkulózu. Georgii je 23 let, a pokud jsem si to dobře zapamatoval, řekli mi, že je už 9 let a 8 měsíců připoutána k posteli. Je na tom opravdu špatně — je jen kost a kůže. Je na tom tak špatně, že už se nemůže na posteli pohnout ani natolik, aby jí podložili mísu. Tuším, že si přečetla malou knížečku, kterou jsi napsal o Ježíši Kristu, který je tentýž včera, dnes i na věky a ona si přeje, abys k ní přišel a pomodlil se za ni.“
Intuice napověděla Billovi, že to bude ta bečící ovečka z toho vidění. „Proč tedy otálíme. Pojďme se za ni pomodlit.“
„Obávám se, že to nebude tak jednoduché. Její rodiče náleží ke Kristově církvi a nebudou chtít mít s tebou nic společného. Považují tě za podvodníka.“
„V takovém případě,“ řekl Bill, „to předložme Pánu v modlitbě.“
Uzdravení, jež se stala v pátek večer, zapůsobila jako píchnutí do sršního hnízda. V okolí se začalo debatovat. Na povrch se vynořil hněv a posměšky. Někteří lidé byli posedlí zvědavostí. V sobotu se v lavicích tohoto bílého kostela posadilo na třicet nových tváří a dalších dvanáct potvrzených uzdravení přililo olej do ohně místního sporu.
Po bohoslužbě přinesl pan Hall Billovi dobrou zprávu. „Carterovi změnili svůj názor a dnes večer ti dovolí, aby ses pomodlil za jejich dceru, ale s podmínkou, že nikdo z rodičů v té době nebude doma. Myslím si, že Georgie kvůli tobě tak plakala, že doufají, že ji tím uklidní.“
„Domnívám se, že museli nejdříve dostat souhlas od svého pastora, než se odhodlali k tomu, abych je navštívil,“ poznamenal Bill.
To, co Bill uviděl, když vešel do pokoje této mladé ženy, ho doslova šokovalo do hloubky duše. Více než 9 let nemoci způsobilo takové podlomení zdraví Georgie Carterové, že teď ležela na posteli a podobala se hromádce kostí potažených kůží. Její paže vypadaly jako košťata. Nemohla vážit více než 25 kg. Na prostěradle vedle její hlavy ležela knížečka, „Ježíš Kristus je tentýž včera, dnes i na věky.“
Rty Georgie se pohnuly. Bill nerozuměl tomu, co mu chtěla říct. Přistoupil tedy blíž k posteli a naklonil se nad ni. Georgie zašeptala: „Bratře Branhame, věřila jsem, že přijdeš a že mě Ježíš uzdraví.“
„Sestro, jestliže On to udělá, budeš mu sloužit z celého srdce?“
Sotva znatelně, ale přikývla hlavou: „Z celého srdce.“ Pak se rozkašlala. Její ošetřovatelka jí přiložila k ústům plivátko, ale to ubohé děvče nemělo v sobě ani tolik sil, aby to vyplivlo.
Aby Bill povzbudil Georginu víru, vyprávěl jí příběh o uzdravení dcery paní Naleové. Georgie se zeptala: „Proč nemůžeš udělat pro mě to, co pro dceru Naleových?“
„Sestro, to bylo na základě vidění. Musím nejdříve spatřit vidění. Za dva týdny budu zde ve městě pořádat další čtyři evangelizační shromáždění. Snad mi Pán do té doby ukáže něco definitivního. Ale teď nemohu udělat nic jiného než se za tebe pouze pomodlit. Ale když mi Pán ukáže něco víc, přijdu zas. Přesto věřím, že když se společně pomodlíme, že budeš uzdravena.“
Když se o dva týdny později znovu otevřely dveře starého Milltownského baptistického kostela, Bill kázal o zachraňující a uzdravující milosti Ježíše Krista dvakrát většímu shromáždění než minule. Večer, co večer dav rostl a obracelo se stále více lidí, což pobídlo Billa k tomu, aby sobotní odpoledne věnoval na bohoslužbu spojenou se křtem.
V sobotu se tedy setkali v Totem Fordu na břehu Blue River. Bill byl překvapen, že na břehu řeky stálo mnohem více lidí, než se jich zúčastnilo kteréhokoliv z předchozích evangelizačních shromáždění. Když se s tím svěřil Williamu Hallovi, on mu odpověděl, že místní duchovní povzbudili své sbory, aby se na to přišli podívat.
Bill se brodil studenou, proudící vodou, dokud mu nesahala do pasu a pak vyzval nové věřící, aby přicházeli po jednom a zpečetili tak své svědectví křtem. Téměř padesát lidí odpovědělo na tuto výzvu. Jeden po druhém byli křtěni ve jménu Pána Ježíše Krista. Když poslední osoba v řadě přistoupila k Billovi, modlil se: „Bože, tak jak jsi poslal Jana, aby pokřtil Ježíše, pak nám Ježíš říká toto:
‚Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.
Kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen, ale kdo neuvěří, bude odsouzen.
Ty, kdo uvěří, pak budou provázet tato znamení: v mém jménu budou vyhánět démony, budou mluvit v nových jazycích,
budou brát hady, a kdyby vypili něco jedovatého, nijak jim to neublíží; budou vkládat ruce na nemocné, a budou jim dobře.‘“
Evangelium svatého Marka 16:15−18.
V té chvíli dav na břehu začal křičet, jásat, třást se, tleskat, jako kdyby Duch svatý přeskakoval z jednoho na druhého. Skoro každá osoba, která ještě měla na sobě suché šaty, se postavila do řady ke křtu, včetně duchovního, který přivedl své shromáždění. Jeden po druhém z těch „okamžitě“ obrácených se brodili řekou — muži v oblecích a ženy v hedvábných šatech, rodiče spolu s dětmi. Bill pokračoval ve křtu těchto žíznivých duší až do pozdního odpoledne. Když skončil, jeho nohy byly tak ztuhlé a zkřehlé, že jej museli dva muži vytáhnout z vody.
George Wright odvezl Billa domů, dal mu najíst a dopřál mu, aby si odpočal do večerní bohoslužby. Když pak k němu přijeli, byla ještě hodina času, než bude připravena večeře. Bill řekl svému příteli: „Jdu se pomodlit do lesa. Něco mě tíží na srdci.“
„V pořádku,“ řekl George, „ale když uslyšíš zvonec, okamžitě se vrať, protože si musíme pospíšit, pokud chceme přijít včas do kostela.“
Bill opatrně procházel křovinami a pak poklekl vedle svídy.1Svída – americký keř Slunce už zapadalo za obzor, stíny se začaly prodlužovat. Ač cítil tíhu na srdci, nemohl se nějak soustředit na modlitbu. Vzduch byl chladný a nemohl najít vhodnou polohu; ostny jej bodaly přes kalhoty a trápila ho myšlenka, že to nestihne včas do kostela. Ale Bill houževnatě zápasil, dokud křídla jeho modlitby nebyla uchvácena křídly Ducha Božího, která jej povznesla nad takové nepříjemnosti, jako byly bodláčí a chlad. Zvonec volal Billa k večeři, ale Bill byl ponořen v modlitbě příliš hluboko, než aby jej mohl slyšet. Zvonec tedy zvonil znovu a znovu. Po nějaké době Wrightovi začali se svítilnami pročesávat les a volali na svého pastora.
Bill otevřel oči a spatřil, jak na něj shora nad svídou svítí jantarové světlo. Pak zahřměl hluboký hlas: „Jdi ke Carterovým a Georgie bude uzdravená.“
S výkřikem radosti vyskočil na nohy a běžel k Wrightově usedlosti. Napříč přes pole, kolem rohu budovy, vběhl přímo do náruče Georgovi Wrightovi.
„Bratře Bille, kdes byl? Po celém kopci jsou lidé, kteří tě hledají. Matka čeká s večeří už celou hodinu.“
„Bratře Wrighte, dnes nebudu večeřet. Georgie Carterová bude úplně uzdravená. Je to ‚Tak praví Pán!‘“
Obočí George Wrighta se stáhlo. „Chceš povědět, že ona vstane?“
„Ona bude normální a zdravá během několika minut, jakmile tam jen dorazíme.“
„Tak tedy pojď,“ řekl George, „já připravím auto a ty se zatím ukaž matce, ať ví, že jsme tě našli. Ona to už vyřídí ostatním.“
V domě se potkal s panem Bracem. Když mu Bill řekl tu radostnou zprávu, nemohl tomu uvěřit. „Máš na mysli tu hromádku kostí? Mohu jít s tebou a podívat se na to?“
„Jistě.“
George přistavil auto a pak už všichni tři uháněli těch osm mil po špinavé cestě, které je dělily od Milltownu.
Ve stejné době se paní Carterová znepokojeně procházela po svém domě. Předtím však seděla vedle postele své dcery, zatímco Georgie smlouvala s Bohem. Georgie Mu slibovala, že pokud by mohla být toho dne uzdravena, jela by do Totem Fordu a nechala by se s těmi ostatními pokřtít. Když již minulo poledne a zázrak se nedostavil, Georgie upadla do takového horečnatého stavu podnícení, že plakala až do úplného vyčerpání. Teď byla paní Carterová kvůli tomu celá rozrušená. Šla tedy do kuchyně, klekla a modlila se: „Drahý Bože, smiluj se nad Georgií. To bídné, nemocí zničené stvoření je blízké smrti a teď přijel do našeho kraje ten podvodník, který o sobě tvrdí, že je to, co není, a on způsobil, že moje dítě je tak zmateno. Bože, smiluj se.“
Pak vstala a utřela si slzy. Zapadající slunce vrhalo intenzivní červené světlo kuchyňským oknem na protilehlou stěnu. A tu paní Carterová spatřila stín muže, který se pohyboval na stěně. Její první myšlenka utkvěla na jejím manželovi, který vcházel do domu. Ale když se ten profil k ní přiblížil, vypadalo to na stín Ježíše Krista.
Zakoktala: „Kdo — kdo jsi?“
Stín se obrátil směrem ke dveřím. Paní Carterová se rovněž obrátila a se zděšením uviděla kazatele Billa Branhama, protože jej poznala podle obrázku, který viděla v té malé knížečce, která způsobila celé to vzrušení její dcery. Branham držel svou Bibli přivinutou ke svému srdci a byl následován dalšími dvěma muži — ten jeden byl místní, George Wright, a toho druhého neznala. Ti tři prošli kolem ní, ještě dříve než vstoupili do Georginy ložnice, ale než tam vstoupili, zmizeli.
Paní Carterová pozvedla ruce prudce nahoru, pak si zakryla ústa a vykřikla: „Propánakrále! To se mi zdálo!“ Běžela do dceřiny ložnice a žvatlala: „Georgie! Georgie! Nemáš tušení, co se mi teď přihodilo. Byla jsem v kuchyni a modlila jsem se a…“
Uslyšela, jak před jejich dům přijíždí auto, které se zastavilo. Dveře auta se zabouchly. Paní Carterová pohleděla otevřenými ložnicovými dveřmi do kuchyně a zahlédla mladého kazatele Branhama, jak vchází hlavním vchodem se svou Biblí na hrudi. Za ním šli dva muži. Bylo to pro ni příliš zvláštní, než aby to mohla pochopit. Její oči se obrátily v sloup a upadla do mdlob, přičemž udeřila do podlahy tak silně, jako kdyby z křesla spadl pytel mouky.
Když Bill vystoupil z auta před domem Carterových, cítil se rozjařen absolutní jistotou, která překypovala v jeho těle. Teď jej už nic nemohlo zastavit. Měl vidění. Věděl, na čem stojí. Vystupoval po schodech na verandu a měl dojem, jako by se jeho duch oddělil od jeho těla. Viděl sám sebe, jak otevírá dveře a vstupuje bez klepání dovnitř. Tam na posteli ležela ta ubohá mladá žena, Georgie Carterová, vyhublá a vyschlá jako egyptská mumie. Její matka klečela vedle postele, letmo se na něj podívala a omdlela. Bill pozoroval sám sebe, jak přistupuje k posteli. Pak jeho duch opět vstoupil do těla.
Pohleděl na to křehké stvoření pod přikrývkou a řekl: „Sestro Georgie, Pán Ježíš Kristus, kterého jsi milovala a důvěřovala mu po celý ten čas, ten Ježíš se se mnou setkal dnes večer v lese a skrze vidění mi řekl, že budeš uzdravena. Proto tě beru za ruku a říkám ti ve jménu Ježíše Krista, postav se a buď zdráva.“
Uchopil ji za její kostnatou ruku a jemně potáhl. Tato jemnost ale nebyla nutná. Když nadpřirozená moc dodala Georginu tělu sílu, vykřikla, odhodila přikrývku a vyskočila ze svého vězení s takovým elánem, jako když děvčátko povinné školní docházkou vyskočí z postele ráno o Vánocích.
Mladší Georgina sestra přiběhla z vedlejší místnosti, aby zjistila, kvůli čemu je ten rozruch. Uviděla, jak její starší sestra, která byla připoutaná k posteli tak dlouho, kam jen sahala její paměť, tancuje po pokoji jako malý kostlivec. Tentokrát vzrušení zasáhlo dočasně i smysly mladší sestry. Vykřikla, chytla se za hlavu a vyběhla otevřenými dveřmi ven s voláním: „Co se to stalo! Co se to stalo!“
Pan Carter se zrovna vracel z chléva, nesa kbelík mléka. Když zaslechl ten křik, v obavě z toho nejhoršího upustil kbelík na zem a běžel ze všech sil domů, ale zastavil se ve vchodu a zíral pln úžasu na svou dceru Georgii, která seděla u piana a hrála písničku, kterou se naučila, když byla ještě malá:
Drž mě blízko kříže Ježíši, tam je vzácný pramen, zdarma pro všechny — uzdravující, plynoucí z vrchu Golgoty.
Poté George Wright odjel do kostela, aby oznámil čekajícímu davu, proč kazatel Branham nepřijel včas. Všichni, kteří tam byli, chtěli osobně vidět tento zázrak. Než přijeli ke Carterovým, Georgie chodila po čtyřech po dvorku a líbala květy a trávu.
Ze zcela jasných důvodů byl starý kostel na druhý den večer zcela přeplněn lidmi, kteří stáli všude podél stěn. Na konci bohoslužby se William Hall zeptal: „Bratře Branhame, co máš v plánu dál?“
„Nejsem si jist, neměl jsem v úmyslu nic jiného než nalézt tu ztracenou ovečku z toho vidění.“
George Wright utrousil poznámku: „To by byla ostuda nechat tyto lidi tak a neposkytnout jim nadále dostatek základního biblického učení.“
Bill souhlasil. „Myslím si, že je možné, abych sem pravidelně jezdil až do času, než si Bůh k této práci vzbudí někoho jiného.“
Pan Hall, který se později stal pastorem Milltownské baptistické církve, vyjádřil svůj souhlas. „Považuji za správné využít tuto hezkou starou budovu také pro jiné účely než jenom pohřby. Těch zde bude ještě stejně dost. V pondělí bude první.“
„Ó, je to někdo známý?“ zeptal se George Wright.
„Domnívám se, že jsi znal pana J –.“
George a Bill na sebe pohleděli. George řekl: „Myslím si, že už více nebude chovat slepice.“
Bill dodal: „Škoda, že si neudělal trochu času i pro svou duši.“
Poznámky
- Svída – americký keř ↩