Ella Branhamová naléhavě prosila svého syna, aby zůstal u ní první noc po smrti Hope. Věděla, že o děti se stará paní Broyová a Ella nechtěla, aby Bill zůstal sám. Ale Bill řekl, že ne, prostě chtěl jít domů. I když tam toho moc nebylo — veškerý nábytek v obou pokojích by se dal pořídit za nějakých 10 dolarů — avšak tento skromný příbytek byl stále jejich domovem. Hope v něm udržovala čistotu; zanechala v něm stopy lásky a přeměnila tak levný a stísněný činžovní byt na teplý, pohostinný domov.
Jakmile Bill vešel hlavním vchodem, uvědomil si, že udělal chybu. Necítil se zde vítaným hostem; nebyl v něm život; nebyla v něm síla oné radosti. Vešel do ložnice, podíval se na vrch skládacího křesla. Tam pod novinovým papírem ležela obálka, o které se zmínila Hope. Bill vysypal mince na hromádku na přehoz postele a spočítal je. Celková suma činila 2 dolary a 80 centů — scházelo ještě 20 centů do částky potřebné k zaplacení zálohy za pušku kalibru 22, po které celý tento rok toužil. Bill tedy rozhodl ve svém srdci, že na památku své věrné ženy zaplatí zálohu na tuto pušku; a nehledě na značný dluh za lékařské výdaje, který dosahoval do výše několik set dolarů, slíbil, že bude splácet měsíc po měsíci částku stanovenou za pušku, dokud nebude jeho.
Lehl si na postel a chtěl uniknout od skutečnosti spánkem. Nějaká myška se vloudila do sporáku a teď šelestila na roštu v papíru na rozdělávání ohně. Billovi to připadalo, jako kdyby Hope otevírala obal kandovaného ovoce, který měla na polici v kuchyni. Vstal a zavřel nohou dveře do kuchyně. Ale za dveřmi viselo na věšáku Hopino kimono. Uvědomil si, že měl přece jen jít na noc k mamince. Zde mu všechno připomínalo jeho manželku, která teď ležela v márnici. Bill zabořil slzami smočenou tvář do matrace, aby ulevil svému hoři.
V tu chvíli zabouchala na dveře nějaká pěst. Bill vyskočil, otevřel a do pokoje vešel Frank Broy se svým synem Fletcherem. Frank řekl: „Bille, mám pro tebe smutnou zprávu.“
„Já o tom vím, Franku. Byl jsem u Hope, když umírala.“
„Ale to není všechno. Umírá také i tvé dítě.“
„Sharon?“ zajíknul se Bill. „To snad ne!“
„Ano. Doktor Adair ji právě vzal do nemocnice. Má meningitidu. Lékař řekl, že není žádná naděje, aby dítě přežilo. Pojď, zavezu tě tam.“
Místo toho, aby si pospíšil, Bill upadl v mdlobě na podlahu. Frank s Fletcherem mu pomohli nastoupit do Frankovy dodávky.
Když Bill přijel do nemocnice, doktor Adair ho vzal do laboratoře a dovolil mu, aby se podíval mikroskopem na vzorek z Sharoniny páteře. „Tohle je tuberkulozní meningitis,“ dodal smutně doktor Adair. „Dostala to od své matky. Obvykle se bacil TBC zastaví v plicích, ale někdy pronikne do krevního řečiště a zasáhne mozek. To se přihodilo tvé dceři. Je mi líto, Bille, ale v tomto stavu, v jakém se nachází, není absolutně žádná pomoc.“
„Kde je, doktore? Chci ji vidět.“
„Je dole na izolaci, a tak ji vidět nemůžeš. Je to nakažlivé.“
„Nezáleží mi na tom, jestli přežiju. Musím ji ještě jednou vidět.“
Ač nerad, doktor Adair trval na svém: „Nemůžeš tam jít. To je meningitis. Nákaza může přejít na kabát a přenést se na Billy Paula.“
Bill se posadil a skryl tvář ve svých dlaních a plakal: „Přines, prosím tě, chloroform a usmrť mě spolu s ní. Jaký význam má pro mě život? Vše, co jsem miloval, je pryč.“
Doktor Adair dobře pociťoval muka svého přítele, jako by byla jeho vlastní. „Bille, zůstaň zde. Pošlu ti sestru, ona ti dá něco, aby tě to tak nebolelo.“
Jakmile doktor Adair opustil pokoj, Bill vyklouzl jinými dveřmi ven a hledal cestu do suterénu. Sharon Rose ležela v postýlce, sténala a házela sebou ve svalových křečích. Její tělíčko bylo zahaleno tenoučkým plátýnkem, jako moskytiérou, ale následkem neustálého kopání a házení sebou se z ní toto plátýnko smeklo a mouchy sály tekutinu z jejích očí. Bill zahnal mouchy a dal ochranu na své místo.
Pak ji něžně oslovil: „Sharon.“
Obrátila k němu svoji hlavičku a její rty se zachvěly. Trpěla tak hrozně, že jedno z jejích očí zašilhalo.
Bill padl na kolena, zavřel oči a sevřel dlaně. „Ó, drahý Bože,“ plakal, „Ty jsi mi vzal mou milovanou manželku a nyní bereš mé dítě! Prosím, nech mi mou drahou holčičku. Já jsem vinen. Měls vzít mě. Lituji, že jsem uposlechl někoho jiného místo Tebe. Budu se snažit, abych to už nikdy více neudělal. Pane, půjdu mezi ty lidi, které nazývají lůzou a spodinou, a nebudu hledět na to, že se mi někdo bude posmívat, že jsem holy roller. Udělám vše, co budeš ode mě žádat, jen nedovol, prosím, zemřít mému dítěti.“
Jakmile otevřel oči, spatřil něco jako černé prostěradlo, které padalo dolů mezi něj a Sharon. Totéž se mu přihodilo, když se modlil za Hope o uplynulých Vánocích. Věděl, že Bůh odmítl jeho modlitbu.
To byla nejtěžší chvíle Billova života. Klečel na betonové podlaze v suterénu, na infekčním oddělení, se svou devítiměsíční holčičkou, umírající před jeho zraky, když vtom k němu přistoupil pokušitel a šeptal: „Říkáš, že Bůh je láska. Tohle že je láska? Kázal jsi Jeho Slovo, snažil ses žít pro Něj a teď, když jde o život tvého dítěte, On se od tebe odvrací! Jakému to vlastně Bohu sloužíš?“
Bill se na okamžik pozastavil, byl ve velikých rozpacích. Pak přišla jeho odpověď, vzedmula se ze skryté fontány síly v hlubině jeho duše: „Řeknu to jako Job v dávné době:
Hospodin dal, Hospodin vzal. Buď požehnáno jméno Hospodinovo.“
„Ó, Bože, nevím, proč mě tak drtíš, ale to nezmění mou víru v Tebe. I kdybys mě zabil, budu přece v Tebe doufat. Věřím v Tebe.“
Vstal a naposledy se naklonil nad postýlkou své dcerušky. „Sharon, až andělé zanesou tvoji duši v ústrety tvé mamince, pochovám tě v jejím náručí.“
Amelie Hope Branhamová byla pohřbena v sobotu 24. července 1937, na hřbitově Walnut Ridge, na místě, které si její otec koupil pro sebe a svou manželku. Sharon Rose zemřela na druhý den. V pondělí ráno zaměstnanci pohřebního ústavu otevřeli hrob Hope a spustili malou rakev na víko maminčiny rakve. Bill dodržel daný slib; pohřbil Sharon v maminčině náručí.
Následující týdny byly pro Billa naplněny nesnesitelnými útrapami. Každý den se táhnul bez konce. Noci byly bezesnou mučírnou. Každé ráno, v průběhu celého týdne se nutil vstávat a jít do práce. Věděl o svých závazcích, o splácení dluhů za poskytnutí léčby v nemocnici, a to mu dávalo smysl k životu. Odpoledne si k sobě vzal z domu Broyových Billy Paula, uvařil oběd a celé hodiny se procházel po ulici, nosil přitom Billy Paula na zádech.
Jednou po práci Bill posadil svého syna na schodišti a šel na dvorek zkontrolovat svého loveckého psa, který byl uvázán u dubu v zadní části jeho pozemku. Billy Paul se zeptal: „Tati, kde je maminka?“
Bill na tuto otázku už odpovídal nejméně stokrát. Ale dvouletý Billy Paul nebyl ještě natolik vyspělý, aby to mohl pochopit. „Maminka je v nebi. Šla navštívit Ježíše.“
„Kdy se vrátí? Já ji chci.“
„Billy, ona se nevrátí, ale ty a já se s ní jednou setkáme.“
Když se Bill vracel cestičkou zpět k domu, najednou Billy Paul pozvedl svůj malý prst a ukázal k nebi: „Tati, koukej! Vidím maminku na obláčku.“
To bylo pro Billa víc, než mohl unést. Padl k zemi na tvář a ležel jako bez života celou hodinu, zatímco Billy Paul seděl na schodech a plakal a chtěl maminku. Když se Bill nakonec vzchopil natolik, aby vstal, odvedl Billy Paula zpět k Broyovým, odešel a sám se ubíral k hřbitovu Walnut Ridge. Po cestě na hřbitov, ještě než tam došel, sjel nějaký automobil k okraji vozovky, kde zastavil. Byl to pan Isler, senátor Indiany, který bydlel poblíž, vystoupil z auta a řekl: „Kam jdeš, Bille? Na hřbitov?“
„Ano.“
„Není to poprvé, co tě vidím, že jdeš sem na kopec. Co tam děláš?“
„Sedím vedle hrobu své manželky a dítěte a naslouchám větru, který vyhrává melodie ve větvích stromů.“
„Jakou hudbu ti hraje?“
Bill zacitoval první sloku církevní písně: „Je kraj za řekou, zvou jej sladkým navěky a dosáhneme jej pouze rozhodnutím víry. Jeden po druhém se blížíme k jeho portálům, abychom dleli mezi nesmrtelnými; a jednou tyto zlaté zvony zazní pro tebe i mě.“
Senátor Isler sevřel obě jeho ruce ve svých dlaních. „Bille, chci se tě na něco zeptat. Viděl jsem tě stát na rozích ulic a kázat, vypadal jsi tak, jako bys měl brzy padnout. Viděl jsem tě jezdit po ulicích nahoru a dolů, aby ses modlil za nemocné v každé noční hodině. Ale po těch všech tvých nesnázích, co pro tebe nyní znamená Kristus?“
„Je mi vším, co mi zůstalo, pane Isler. Je mým životem, mým vším, mým největším klenotem. Je tou jedinou hodnotnou věcí, která mi zůstala a které se mohu chytit.“
Pan Isler zavrtěl nechápavě hlavou: „Poté, co ti vzal ženu a dítě, ty mu chceš dál sloužit?“
„Budu mu důvěřovat, i kdyby mě zabil.“
Na druhý den časně zrána byl Bill pověřen úkolem, aby opravil poškozené sekundární vedení v ulici Highway 150, poblíž New Albany. Dal si na nohy ostruhy a bezpečnostní pás, vyšplhal na sloup elektrického vedení a zastavil se těsně pod příčkou. Hope a Sharon Rose těžce doléhaly na jeho srdce. Byl schopen pochopit, proč Bůh vzal jeho ženu, ale dítě? Proč Bůh vzal toto malé dítě?
Při práci si zpíval starou evangelickou písničku: „Na vrchu vzdáleném, tam kdysi kříž hrubý stál, což znamení hanby a běd, protože na kříži tom Ježíš trpěl a mřel, by smířil mě zas s Otcem svým.“ Slunce se zrovna dotýkalo korun stromů, jež se nořily v lázni slunečního světla, a vrhalo stín na úbočí vedle něj — byl to stín muže visícího na kříži.
„Tak je to,“ zavzlykal, „to byly mé hříchy, které tě tam, Ježíši, dostaly. Nesu takovou vinu, jako všichni ostatní.“ Najednou zoufalá myšlenka zastřela jeho rozum. Ďábel využil svého bláznivého vnuknutí a vybídl jej, aby si zkrátil život. Bill pohleděl na své silné, gumové rukavice a potom na linku primárního vedení pod napětím 2300 voltů, která probíhala souběžně se sekundární. Zvážil tuto možnost. Bylo to zlé, velice zlé; ale nějakým způsobem, následkem toho nesmírného utrpení mu to zlé připadalo jako vhodné. Strhl své ochranné rukavice a řekl: „Drahý Bože, nerad to dělám, ale jsem zbabělec. Prostě nejsem schopen bez nich žít.“ A natáhl svou ruku směrem k té 2300 voltové primární lince, s vědomím, že když se jí uchopí, elektrický proud svaří jeho krev a roztříští jeho kosti. „Sharon, tatínek jde na setkání s tebou a s maminkou.“
Nevěděl, co pak dále následovalo. Když přišel k sobě, seděl na zemi, jeho bezpečnostní pás se ještě houpal, připevněn ke sloupu. Byl celý zpocený a chvěl se na celém těle. Neschopen pokračovat dál v práci, naházel nářadí do brašny vzadu své služební dodávky a jel domů.
Z poštovní schránky na verandě trčelo několik dopisů. Bill je vzal do ruky a zanesl dovnitř. Rozložil je na kuchyňském stole. Kromě obvyklých měsíčních účtů byl však jeden dopis zcela neočekávaný. Přišel z banky a byl adresován na „Slečnu Sharon Rose Branhamovou“. Billova ruka se chvěla při otevírání obálky. Pak to pochopil. Banka vracela těch jejích 80 centů. Bill zapomněl na vkladní účet, který několik dnů před Vánocemi založil pro Sharon. Bylo právě před…
Jeho duševní síla byla u konce a jeho myšlenky zaplavily tyto hrozné vzpomínky. Modlil se: „Ježíši, když jsem byl dítě, často jsem byl hladový a bylo mi zima. Všichni se mi posmívali a nazývali mě bábovkou. Cítil jsem se tak osamocen. Když se ze mě stal křesťan, dal jsi mi malý domov a vlastní rodinu. Usiloval jsem o to, abych žil počestně. Teď jsi mi to všechno vzal. Nevýslovně tím strádám. Nemohu takhle pokračovat. Ó, Bože, proč si mě nevezmeš k sobě?“
Ďábel se znovu přiblížil jako mlha, jako obláček, jenž zastínil Billovu mysl k zdravému, normálnímu uvažování. Bill na okamžik ztratil z obzoru Boží řídící ruku. V tom ošidném okamžiku jej satan vybízel k tomu nejhoršímu rozhodnutí, jaké mu mohl nabídnout. Za kuchyňskými dveřmi visel na hřebíku revírnický pás s pistolí. Vzal zbraň do ruky a klekl na podlahu hned vedle vojenského lůžka, které stálo vedle sporáku. Přiložil si hlaveň k hlavě, odjistil úderník a stiskl jemně spoušť, zatímco se modlil, „Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá…“ Přitiskl silněji a silněji na tu dobře promazanou spoušť, ale ta se ani nehla. Vložil tedy do toho veškerou sílu, která mu ještě zbývala, ale přesto se ta obloukovitě zakřivená ocelová spoušť ani nepohla. Nakonec to vzdal a odhodil zbraň. Když dopadla na zem, výstřel prorazil stěnu až na druhou stranu.
Bill se zhroutil na postel. „Ó, Bože, drtíš mě na kusy. Nechceš mi dovolit zemřít.“
V tom zoufalém nářku upadl do hlubokého spánku — a měl sen… To nebyl normální sen, se zamlženými okraji a s neurčitým obsahem. Hrany byly jasně ohraničené s dobrým rozlišením. A oni tam stáli v jeho paměti tak jasně, jako kdyby to bylo ve skutečnosti.
Zdálo se mu, že se nachází někde na západě na prérii, vykračuje si cestou v pustině a brouká si známou zápaďáckou baladu: „Kočár má zlomené kolo a na ranči tabulka ‚Na prodej‘…“ Bill se procházel kolem starého krytého vozu, jaký byl kdysi používán dávnými osadníky, říkali mu prérijní škuner. Jedno z jeho předních kol bylo zlomeno a tím byla celá kostra vozu nakloněna na stranu a osa se přitom dotýkala země. Vedle místa, kde se zlomené kolo dotýkalo vozu, stála krásná mladá dívka, která ho sledovala. Vítr si pohrával s jejími dlouhými blond vlasy. Její modré oči zářily ve slunečním světle. Když Bill procházel kolem, smekl uctivě svůj kovbojský klobouk a vesele ji pozdravil: „Dobré ráno, madam.“
Ona odpověděla: „Dobré ráno, tati.“
Bill se zastavil a pohleděl na tuto krásnou ženu v bílých šatech. Vypadala tak na dvacet let. „Co to, slečno, jak mohu být tvým otcem, když jsi téměř stejně stará jako já?“
Když se usmála, bylo vidět její krásné zuby. „Tati, ty prostě nevíš, kde jsi. Na zemi jsem byla tvou malou Sharon Rose.“
„Sharon? Ale ona byla malým dítětem.“
„Tady nejsou malé děti, tati. Jsme všichni stejně staří. Jsme nesmrtelní. Kde je můj bratr, Billy Paul?“
„Před chvíli jsem ho nechal u paní Broyové.“
Sharon řekla: „Budu tady čekat na Billy Paula. Proč se nejdeš přivítat s maminkou? Ona na tebe čeká ve tvém novém domě.“
„V novém domě? Branhamovi nikdy neměli domy; vždycky jsme byli chudými tuláky.“
„Tady ale máš dům, tati. Podívej se.“
Ukázala na cestu. Tam na konci stezky stálo na vrcholu kopce rozprostřené nádherné sídlo. Slunce právě zapadalo za střechu tohoto nádherného stavení a sluneční paprsky zářily všemi směry jako majáky, které vedou znavené pocestné do přístavu. Bill se rozběhl. Když se přiblížil, uslyšel andělský sbor, který zpíval: „Můj domov, nádherný domov…“ Od úpatí kopce vedlo dlouhé schodiště k hlavnímu vchodu. Hope čekala v otevřených dveřích, oděná v bílém, s dlouhými tmavými vlasy vlajícími ve větru. Bill spěchal po schodišti nahoru, bral tři schody najednou. Když doběhl nahoru, padl jí k nohám. Hope jej něžně vybídla, aby se postavil. Bill řekl: „Hope, právě jsem se setkal se Sharon, tam na cestě. Z ní se stala taková nádherná mladá žena.“
„Ano, stala. Bille, ty si musíš přestat dělat starosti o mě a o Sharon.“
„Miláčku, nemohu si pomoct. Cítím se bez vás tak osamocen. A Billy Paul kvůli tobě neustále pláče, nevím si s ním už rady.“
„Sharon a já jsme na tom daleko lépe než ty. Slib mi, že si už nebudeš o nás dělat starosti.“ Hope jej objala a pohladila ho po zádech tak, jak to často dělávala na zemi. „Bille, vypadáš tak unaveně. Vyčerpáváš se modlitbou za nemocné. Pojď se mnou dovnitř. Teď se můžeš posadit a odpočinout si.“
Vstoupil do vilky a posadil se do velikého Morrisonova křesla, přesně takového, o které přišel u té leasingové společnosti, protože kvůli platební neschopnosti nebyl schopen dodržet své závazky.
Hope řekla: „Vzpomínáš si na to křeslo?“
Bill pootevřel ústa. „Jak by ne.“
„Tohle ti už nevezmou,“ ujistila ho. „Tohle je zaplaceno.“
„Nechápu to.“
„Teď se vrátíš, Bille. Slib mi, že se už více nebudeš starat o mě a o Sharon.“
„To ti nemohu slíbit, Hope.“
Tu Hope najednou zmizela a Bill se probudil. Stále klečel u lůžka v temném pokoji. Měl pocit, jako kdyby se nějaká neviditelná ruka dotýkala jeho paže. „Hope, to jsi ty?“ Měl dojem, jako kdyby cítil, že jej hladí po zádech. „Hope, jsi tady v pokoji?“ Byla to jen představa? Nebo snad slyšel hlas, jenž mu šeptal: „Slib mi, že si nebudeš dělat starosti.“
Bill řekl: „Slibuji, Hope.“