William Branham strávil čtrnáctý rok svého života, rok 1923, s otcem při práci na zahradě a obdělávání pole. Charles měl na orání dva koně — svého starého a potom mladšího, kterého si půjčoval od pana Wathena. Jelikož měl dva jednoradliční pluhy typu Moldboard, oral vždy oběma najednou. V červnu, když Bill oral se svým otcem mezi řádky kukuřice, začaly koně najednou frkat a nervózně dupat nohama. Bill se snažil svého koně udržet mezi řádky, tak aby pluh nepoškodil stvoly kukuřice. Zakřičel: „Tati, co se s tím koněm děje?“
Charlesův kůň rovněž nervózně podupával nohama. Zastavil se tedy, otřel si obočí svým kostkovaným kapesníkem a zadíval se k obzoru: „Synku, blíží se bouřka.“
Bill se zadíval na čistou modrou oblohu: „Bouřka? Nevidím, že by se schylovalo k bouřce, tati.“
„Ty tomu nerozumíš, synu. Bůh dal těm koním instinkt. Oni tu bouřku cítí už z dálky.“
Pokračovali v orbě, ale neudělali víc než dva řádky, když temná mračna zakryla obzor. Jen tak tak stihli přivést koně zpátky do chléva a už se spustilo hromobití. Bill jen zřídka kdy přemýšlel o Bohu, protože toto téma bylo v jejich domě zcela výjimečným předmětem rozhovoru. Ale tentokrát o Něm musel přemýšlet, totiž, jaké instinkty Bůh ještě těmto tvorům dal. Uvažoval o všech úžasných věcech, které vypozoroval v přírodě, a tak usoudil, že ten Bůh musí být opravdu nějaký moudrý chlapík.
Jednou, v sobotu ráno, se Bill se svolením otce vydal na celý den do města. Charles mu dal deset centů za celotýdenní práci a poznamenal: „Neutrať to všechno najednou, hochu.“
Do Jeffersonville se dopravil autostopem a šel domů ke svému bratranci Jimmy Poolovi. Pak se šli spolu s Jimem a Ernestem Fisherem projít po městě a utratit své peníze. Když tak kráčeli, Bill v kapse nahmatal svých deset centů. Cítil se opravdu bohatý. Nejdřív si koupil za jeden cent smetanovou zmrzlinu, a když ji snědl, koupil si ještě další dvě. Potom se zastavil v cukrárně u Shimpfů a s údivem se rozhlížel po policích, na kterých stály skleněné dózy plné cucavých bonbónů. Bill tuto cukrárnu už jednou navštívil, a proto dobře věděl, co má nejraději. Zaplatil dva centy za půl kila červených skořicových pálivých bonbónů zvaných Redhot. Zůstalo mu tedy ještě pět centů — to bylo dost, aby si mohl dovolit jít na dvojprogram do kina Leo.
Poté co zhlédl několik hodin westernů, byl plný iluzí o životě na divokém západě a o šviháckém hrdinovi na ranči. Jedno z jeho mladistvých přání bylo stát se opravdovým kovbojem s koženými návleky a botami, v širokém kovbojském klobouku a s tvrdohlavým koněm, na kterém neumí jezdit nikdo kromě něj. Často slyšel otce vyprávět o tom, jak byl v mládí krotitelem koní a prošel rodea od Kentucky až po Texas. Bill si pomyslel: „No, až budu trochu starší, pojedu na západ a stanu se opravdovým jezdcem.“
Bill tedy „trénoval“ na jejich tažném koni. Poté co se svým otcem strávili celý den na poli, se vracel vždy brzy domů, protože na něj čekaly ještě domácí povinnosti. Zavedl svého unaveného koně za stodolu k napajedlu, které bylo zhotoveno z vydlabaného kmene. Kůň okamžitě ponořil nozdry do vody a velkými doušky pil, zatímco mu Bill uvolnil postroj a zanesl ho do stáje. Mladší Billovi bratři se shromáždili u napajedla, nad kterým vesele bzučely včely. Sbírali koňské žíně vyčesané z hřívy a ocasu a pletli si z nich „koňského“ hada, kterého pak položili do žlabu. Kůň, který pil, rozvlnil v napajedle hladinu vody a had se zavlnil jako plazící se ploskolebec (vodní chřestýš) na hladině.
Bill přinesl ze stáje sedlo a položil ho na koňský hřbet. Natrhal několik pichlavých větví z keřů, které rostly nedaleko napajedla, a vložil je pod sedlo, ještě než ho upevnil. Jeho bratři se zatím posadili na zídku a čekali na podívanou. Pak vyskočil do sedla, patami pobídnul koně a snažil se ho přimět ke skoku. Po celodenní práci unavený starý ubohý kůň jen zařehtal a otočil se dokola, přičemž stěží zdvihal kopyta od země. Bill se kolébal v sedle sem a tam a předstíral, že jeho kůň je divoký a nezkrocený. Pak zakřičel: „Dívejte, kluci! Jsem kovboj!“ A plesknul koně svým slaměným kloboukem po zadku. Všichni bratři se tomu smáli a tleskali.
Podzim, po skončení žní, strávil Bill více méně v lesích; rybařil a lovil zvěř se svým jezevčíkem Fritzem. Bill měl svého psa rád a chlubil se, že Fritz je schopen snad každého tvora zahnat na strom. Ani skunk jeho věrného přítele neodradil. Zahnal ho do houští, pak běhal kolem a štěkáním se ho snažil udržet v pasti. Když ho Bill doběhl, stačilo, že nadzvedl větve křoví a zavolal: „Vem ho.“ Fritz bez váhání skočil do křoví a skunka zakousnul, aniž by ho odradil odporný zápach tekutiny, kterou ho skunk postříkal. Ovšem Billova maminka něco takového neschvalovala.
Lov a rybaření znamenalo pro Billa něco víc než jen pouhé povyražení; hodiny strávené v lesích se pro něj staly úkrytem před vnějším světem, oázou klidu v jeho životě, jinak až příliš často přeplněném nesnesitelnými událostmi. V lese se Bill již necítil jako vyvrhel. Cítil se, jakoby byl součástí divočiny, součástí rytmu ročních období a součástí řádu vesmíru. Měl pocit, že tam patří.
Bill se začal na svých pochůzkách čím dál víc vzdalovat od domu, až jednou objevil místo zvané „Tunelový mlýn“, které bylo vzdálené asi 25 kilometrů severovýchodně od Jeffersonville, poblíž Charlestownu v Indianě. Tato lokalita byla pojmenována podle pozoruhodného vodního mlýna na řece zvané „Čtrnáctá míle“. Počátkem 19. století jistý muž, jménem John Work, hledal vhodné místo na stavbu mlýna. Najít vhodné místo nebylo jednoduché. Voda musela mít dostatečnou rychlost a sílu, aby mohla po většinu měsíců v roce otáčet obrovským vodním kolem. John Work si všiml, že v jednom místě se řeka vine kolem veliké skály a v tom úseku klesá o 10 metrů. Chytře spočítal, že kdyby postavil mlýn v dolní části skály a pomocí střelného prachu by prorazil ve skále tunel, který by přiváděl vodu přímo dolů, proud vody by byl pak dostatečně silný, aby roztočil mlýnské kolo. Stavba mlýnu a tunelu byla dokončena v roce 1820, a díky tomu lokalita získala příhodné jméno „Tunelový mlýn“. O třicet let později syn Johna Worka prodal tento mlýn panu Wilfordu Greenovi, jehož rodina mlýn dlouhé roky provozovala. A proto byla někdy tato lokalita místními usedlíky nazývána „Greenův mlýn“.
Tunelový mlýn byla lokalita vzdálená od civilizace a přímo se hemžila vysokou zvěří, vačicemi, skunky, mývaly, ondatrami, bobry a veverkami. Voda plná ryb, kolem dokola stromy, pahorky, rokle, tůňky a pokoj a klid — zkrátka vše, co bylo Billovi potřeba k životu. Často tam jezdíval autostopem — zastavil nějakou dodávku, která zajišťovala kyvadlovou dopravu mezi Charlestonem a Jeffersonville. Někdy se mu podařilo přesvědčit své dva kamarády, Jimmy Poola a Sama Adaira, aby jeli s ním. Někdy vzal Edgara a Henryho. Obvykle přespávali v nějakém opuštěném lesním srubu a snídani si vždycky vylovili přímo z řeky. V jednom místě se řeka měnila v asi tři metry hlubokou a patnáct metrů širokou tůň. Byla skvělým přirozeným koupalištěm. Bill toto místo nazýval Bobří údolí. Přinesli sem dlouhé lano a přivázali ho na větev stromu rozprostírající se nad vodou. Z břehu se tak mohli zhoupnout dlouhým obloukem nad tůň; pak se pustili lana a padali rovnou do vody. To jim přineslo nespočetné hodiny radostné zábavy.
Když se Billovi nepodařilo nikoho přemluvit, aby šel s ním, cestoval autostopem k tunelu sám. Strávil pak dlouhé dny lovem, rybařením a prozkoumáváním drsného lesnatého okolí. Během jednoho takového toulání náhodně narazil na místo svého budoucího úkrytu. Když obcházel jeden vrchol z druhé strany, objevil na jeho úpatí vápencovou skálu. Pod ní se svah prudce svažoval do strže hluboké asi 30 metrů. Celá lokalita byla hustě zalesněna a všude kolem dokola ležely veliké vápencové balvany kdysi uvolněné a spadlé ze skály. Bill chtěl opatrně projít souběžně s úpatím pahorku, ale najednou si nedaleko své nohy všiml asi půlmetrové díry, která byla téměř dokonale ukrytá pod porostem. Nejdříve měl za to, že to bude liščí doupě — škvíra ve skále, která poskytuje zvířatům úkryt před nepohodou. Ale podrobnější průzkum ukázal, že se jedná o ústí do jeskyně. Tato díra klesala do hloubky asi jednoho metru a z tohoto místa dno klesalo dolů do hlubin hory. Měla tvar úzkého průchodu, který byl ale dost široký na to, aby se v něm šlo postavit. Vzduch byl studený a vlhký. Když Bill vešel do chodby, tápal ve tmě, až dostal strach. Co když spadne do nějaké díry? Nechtěl sestupovat v té tmě příliš hluboko. Půjde sem jindy a lépe se na to připraví.
Když sem Bill přišel podruhé, měl s sebou svíčky, aby mohl jeskyni důkladněji prozkoumat. Protáhl se otvorem a skrčen sklouzl k místu, kde se již mohl postavit. V tomto místě byla chodba široká pouhých 40 centimetrů. Svislé stěny byly drsné a křivolaké. Mihotavé světlo svíčky osvětlovalo mnoho zákoutí vápencového interiéru. Průchod se poněkud stáčel doprava a trochu se rozšiřoval. Zde byly strop i podlaha jeskyně téměř rovné, jako kdyby jeskyně byla stvořena pro člověka. Byl tam i takový rovný výčnělek velikosti postele, který vyčníval z jedné ze stěn. Po dalších čtyřech metrech se chodba znovu zužovala; podlaha i strop byly opět nerovné; na stropě bylo plno hranatých do sebe těsně zaklíněných vápencových kvádrů, které působily dojmem, že mohou každou chvíli spadnout.
Bylo to asi 8 metrů od vchodu, kde se najednou naplněn úžasem zastavil. Jeskyně se před ním rozšiřovala do tvaru malého pokoje. Uprostřed místnosti stál stůl tvořený jedním masivním vápencovým kvádrem. Byl to obdélníkový blok asi metr vysoký a metr dvacet dlouhý. Povrch stolu byl pozoruhodně rovný a vodorovný, a všechny čtyři strany byly dokonale hranaté. Ale nejpřekvapivějším rysem pokoje byla špičatá tříhranná skála čnějící dolů ze stropu, která měla tvar obrácené pyramidy. Tento mohutný kámen visel přesně nad stolem a vrchol pyramidy byl pouhých několik centimetrů nad povrchem stolu.
Bill byl tímto objevem potěšen. Byla to dokonalá skrýš. Rozhodl se, že to neukáže ani svým bratrům, ani kamarádům. Bude to jeho zvláštní osobní tajemství. Když vyšel z jeskyně, zamaskoval její ústí tak, aby ji žádný tramp ani myslivec náhodou neobjevil.
Byla to ta lepší léta jeho mládí, hezké vzpomínky — toulání se po lesích, spaní pod širákem, chytání ryb k snídani, k obědu lov zvěře puškou kalibru .22. Billovo střelecké umění se zlepšovalo, až dosáhl toho, že byl schopen zasáhnout veverku na 50 metrů a zasáhnout ji pokaždé mezi oči. Bylo to z jeho strany opravdu umění, protože dokud veverka neobrátila hlavu patřičným směrem, nezmáčkl spoušť. Stejně zručný byl i při střelbě z brokovnice; dokázal zasáhnout ptáka v letu.
Jednou večer na podzim roku 1923 šel čtrnáctiletý Bill domů se svým bratrancem Jimmy Poolem. Odpoledne byli lovit ptáky, ale teď byli myšlenkami úplně jinde — žertovali, smáli se a strkali do sebe. Naneštěstí Jimmy zapomněl zajistit svou pušku. Ta znenadání vystřelila a zasáhla Billa zblízka do nohy. Zoufale vykřikl a upadl na zem.
Jimmy k němu poklekl a začal koktat: „Promiň, Bille. Je mi to líto. Byla to náhoda. Nechtěl jsem to udělat“ — pak se mu podíval na nohu a zbledl. „Bille, nehýbej se. Přivolám pomoc.“
„Ne, nenechávej mě tu,“ křičel Bill. Ale Jimmy už běžel jako střela. Když se Bill podíval na své nohy, zhrozil se, protože byly skoro naskrz prostřelené. Otočil rychle hlavu a zachvěl se hrůzou. „Bože, smiluj se nade mnou,“ zasténal, „víš přece, že jsem nikdy“ — tady se zastavil a pokoušel se ve svém životě najít něco dobrého, něco, čím by mohl získat Boží přízeň. Jediná věc, na kterou si vzpomněl, byla: „Bože, smiluj se nade mnou, víš, že jsem se nikdy nepošpinil cizoložstvím.“
Jimmy se brzy vrátil se sousedem Frankem Eichem, který zavezl Billa do nemocnice Clark County memorial. Bill byl v šoku a křičel, když mu sestřičky nůžkami odstřihávaly kusy masa a důkladně čistily otevřené rány po brocích. Pan Eich držel Billa za ruku. Když sestřičky skončily, musely Eichovu ruku z Billových sevřených prstů vypáčit. Rentgen ukázal, že jeden z broků je těsně vedle tepen a že nepatrné škrábnutí by mohlo tepny protrhnout a Bill by mohl vykrvácet. Transfúze se tehdy ještě neznala. Ztráta velkého množství krve by pro něj byla osudná.
Tu noc spal Bill neklidně, poplakával nebo sténal bolestí. Někdy kolem půlnoci ho probudil zvuk, jako kdyby něco šplouchalo. Sáhl rukou vedle zraněné nohy a nahmatal kaluž krve. Zazvonil na sestřičku. Nedalo se však udělat nic jiného, než jen utřít krev do ručníku a pevněji stáhnout obvaz.
Druhý den ráno zavezly ošetřovatelky Billa na operační sál, kde dostal éterovou narkózu. Doktor Reader dělal vše, co mohl, aby vzniklou škodu napravil, ale jelikož byl Bill příliš oslabený, doktor si myslel, že to chlapec stejně nepřežije. Během této tvrdé zkoušky mu byl nablízku otec s matkou a ještě dvě další ženy: paní Stewartová, přítelkyně jejich rodiny a paní Roederová, jejíž manžel byl šéfem místního autoservisu.
Bill byl osm hodin v narkóze. Když konečně otevřel oči, spatřil paní Roederovou, která seděla vedle něj na lůžku a plakala; byl totiž velice blízko smrti. Znovu usnul. Během následující hodiny pak ještě několikrát upadl do bezvědomí. Pak ale přišlo něco — něco jako sen, ale bylo to jasnější než sen; bylo to průzračné jak sklo, bylo to jako kdyby tam skutečně byl… a v tom podvědomí pocítil, jak padá skrz kupy mraků do temné věčnosti; noří se hlouběji, hlouběji a hlouběji… Připadalo mu, že ten svět, ve kterém se nachází, nemá žádný základ, nic, co by mohlo jeho pád zastavit. Zakřičel: „Tati!“, jeho slova však byla prázdná a bez života. „Mami!“ zakřičel, „mami!“ — jeho maminka tam však nebyla. „Bože!“ křičel, „zadrž mě!“ Jeho žalostné zasténání se jen rozléhalo v prázdnotě. Je snad ta temnota bez konce? Přešel snad na druhý svět mimo Boží dosah? Bude takhle padat navěky? Padla na něj hrůza.
Pak uslyšel nějaké nevýrazné zvuky — strašidelné, kvílivé zvuky. Jak padal dál, byly čím dál tím hlasitější, až jimi byl ze všech stran obklopen — sténáním a kvílením. Teď se v té temnotě objevovaly i tváře, ženské ohyzdné tváře se zelenými hnisajícími boláky kolem očí a se zkřivenými ústy, a sténaly: „Och… och… och… och…“
Bill úpěnlivě prosil: „Ó, Bože, smiluj se nade mnou! Smiluj se! Jestli mi dovolíš se vrátit zpět a žít, slibuju Ti, že budu hodným chlapcem!“
V té chvíli se ocitl zpátky v nemocničním pokoji. Jeho zakalený zrak hleděl na tmavé hluboké maminčiny oči. Její tvář se rozjasnila a s pláčem svého syna objala: „Ó, Bille, Bille, mysleli jsme, že jsi zemřel. Díky Bohu, že jsi naživu.“
Naživu ano, ale jeho život visel stále na vlásku. Tehdy ještě nebyl dostupný penicilín, a ty ošklivé rány byly zarudlé infekcí. Jeho pobyt v nemocnici se prodlužoval o celé týdny. Branhamovi neměli peníze na to, aby mohli zaplatit za pobyt v nemocnici, a tak paní Roederová zahájila ve prospěch Billa dobročinnou sbírku mezi členy jejího církevního dobročinného spolku, Svobodnými zednáři, Ku-klux-klanem i soukromými nadacemi. Nakonec byly všechny výdaje uhrazeny.
Lékaři nakonec usoudili, že Billův stav se natolik zlepšil, že by mohl jít domů. Jeho trápení však žel ještě neskončilo. Doma byl i nadále upoután na lůžko. Míjely měsíce, a jeho nohy nebyly ani o trochu lepší. Dlouhé hodiny plné bolestí sebou Bill házel na slamníku a přemýšlel o svém zvláštním prožití, během kterého se nořil do té strašné tmy. Připadalo mu to tak živé a tak skutečné. Kde vlastně byl? Lékaři mu později řekli, jaký byl tehdy jeho zdravotní stav; tep se mu zpomaloval, takže si byli jisti, že brzy zemře. Bill přemýšlel o tom, jestli skutečně nepadal do pekla. Stále ho to pronásledovalo. Pomyslel si: „Ó, jen abych se tam už nikdy nevrátil; kéž by se tam nikdo z lidí nedostal.“ Pak si vzpomněl i na slib, který dal Bohu. — „Pokud mě necháš na živu, slibuju, že budu dobrým chlapcem.“ Ale co to znamená „být dobrým chlapcem“? A kdo je vlastně Bůh? Všechno to, co prožil, pro něj bylo záhadou.
Po mrazivé zimě roku 1924 přišlo jarní oteplení, ale bylo zřejmé, že stav Billových ran, místo aby se zlepšoval, se nadále zhoršoval. Oteklá lýtka byla dvakrát větší a otok sahal až ke stehnům, takže nemohl narovnat nohy. Doktor Reader ho vyšetřil a zjistil, že zbytky nečistot v ranách způsobily otravu krve. Bill byl znovu ve velkém nebezpečí. Lékař doporučil amputaci nohou až po kyčle. Přijít o nohy — tu myšlenku Bill nemohl snést. Jak by pak mohl lovit a toulat se po lesích? Raději aby zemřel. Rázně amputaci odmítl; se slzami v očích řekl: „Ne, pane doktore, raději to řízněte výš, tadyhle,“ — a rukou si přejel po krku.
„Pokud bychom amputaci neprovedli, zbývá ještě naděje,“ odpověděl doktor Reader, „mohli bychom se pokusit z ran ta cizí tělesa odstranit. Je ale malá pravděpodobnost, že se to podaří.“
Bill se chopil této jiskřičky naděje. A tak sedm měsíců po tom nešťastném zásahu z pušky ležel Bill znovu na operačním stole. Dr. Reader a Dr. Pearl, odborník z Louisville, znovu otevřeli rány a opatrně kontrolovali svaly a vytahovali ven mastné zbytky oděvu a všechno olovo, které byli schopni najít. Potom každý řez zašili a věřili, že udělali to nejlepší, co bylo v jejich silách.
Po narkóze spal Bill mnoho hodin. Když se začal probouzet k vědomí, měl další neobyčejný zážitek, stejně tak živý a skutečný jako ten předchozí, ale tentokrát úplně jiný. Teď si byl jistý, že je při plném vědomí, protože ležel v nemocnici na posteli a díval se přímo na otce. Nemocnice však začala mizet a najednou měl dojem, že se nachází na západě někde na prérii. Všude kolem, kam jen dohlédl, rostly kaktusy a trsy trávy. Na obloze před ním zářil jako slunce velký zlatý kříž a vysílal paprsky světla. Bill tím směrem zvedl ruce a některé z těch paprsků jakoby přímo ozářily jeho hruď. Pak celý ten úkaz zmizel a Bill se ocitl opět na nemocničním lůžku a díval se na svého otce.
Operace se podařila.