V říjnu roku 1947 začal William Branham svou další cestu podél severozápadního pobřeží Tichého oceánu čtyřdenní uzdravovací kampaní ve Vancouveru v Britské Kolumbii. Spolupráce mezi místními kazateli předčila vše, co bylo doposud viděno mezi denominačními církvemi. Každý večer byla prostorná městská posluchárna naplněna do posledního místečka. Večer, co večer byly uzdravovací bohoslužby ohromující. Jeden místní evangelista, Earn Baxter, byl tak oslněn, že stejně jako Jack Moore a Gordon Lindsay — zrušil všechny své závazky, aby mohl doprovázet Branhamovy kampaně od města k městu.
Další Billova zastávka byla v Oregonu. Stejně tak jako ve Vancouveru, stovky místních duchovních z Portlandu ve státě Oregon se podílely na úspěchu těchto shromáždění. První večer, ještě předtím než velitel požární ochrany nařídil uzavřít dveře, prošlo bránou posluchárny 7 000 lidí. Tisíce lidí však zůstaly venku.
Třetí večer Portlandské kampaně se satan pokusil Billa zničit. Gordon Lindsay vedl lidi ve zpěvu písně, jež byla Billovým heslem — „Jenom věř, jenom věř, všechno je možné, jenom věř“ — zatímco Bill vystupoval na stupínek. Uvítal shromáždění a povzbudil lidi k víře v Boha za účelem uzdravení a zázraků. Když promlouval, všiml si velikého muže v šedém obleku, který energicky kráčel prostřední uličkou dopředu. Když začal vystupovat po schodech na pódium, Bill se pozastavil nad tím, jestli to není některý z uváděčů přinášející mu nějakou důležitou zprávu. Možná někdo omdlel nebo měl srdeční záchvat a potřeboval okamžitou modlitbu. Ale když ten muž vstoupil na pódium, Bill si uvědomil, že se děje něco velice, velice špatného.
Ten velký muž se zastavil. Hrozivě se podíval před sebe a dozadu, pak se podíval na přeplněné hlediště a na 300 sedících na pódiu. Velký muž se zamračil. Jeho spodní čelist se pohybovala nahoru a dolů, skřípal zuby. Pěsti měl sevřené, jako by je chtěl použít. Pak zavrčel: „Ty pokrytče. Ty hade v trávě. Ukážu ti, jaký Boží muž jsi. Polámu každou kost ve tvém mrňavém, mizerném těle.“
Bill, aniž by řekl jediné slovo, se postavil, jako by se chtěl bránit. Tento obrovitý muž vypadal na to, že je schopen svou výhružku splnit. Měřil téměř dva metry a vážil nejméně 130 kilo, zatímco Bill shodil na 60. Paže toho divocha byla silnější než Billova noha. Pomalu se blížil. Dva policisté vystoupili z davu, aby mu v tom zabránili, ale Bill potlačil svůj strach, pokynul jim a řekl: „Tohle není záležitost těla a krve. To je oblast duchovních mocí.“
Policisté neochotně couvli a pozorovali onoho maniaka, jak pokračuje ve svém pomalé a opatrné chůzi. Muž zavrčel: „Ty podvodníku, děláš ze sebe Božího služebníka. Chci těmto lidem ukázat, že jsi pouhým podvodníkem. Dostaneš takové ponaučení, že tě před nimi srazím na kolena.“
Přiblížil se na tři metry před Billa a zastavil se. Byl tak vysoký, že se Bill musel dívat nahoru, aby mu viděl do tváře. Bill se začal tiše modlit: „Drahý Bože, jedinou naději pokládám v Tobě.“
Pak uslyšel ten známý zvuk valícího se větru, fíííí, současně pocítil přítomnost blížícího se anděla Páně. Najednou Billův strach zmizel, byl potlačen hlubokou láskou. Bill si pomyslel: „Chudák, on je pomatený.“
Maniak opakoval svou výhrůžku: „Ty podvodníku — polámu každou kost ve tvém mrňavém hubeném těle.“ Svaly se mu napnuly a pěsti sevřely. Bill si pomyslel: „Chudák, on neví, co dělá.“ Pak Bill otevřel ústa, chtěl říct: „Neměl bys to dělat, příteli,“ ale slova, která vyšla z jeho úst, byla jiná. Aniž to měl v úmyslu, řekl: „Tak praví Pán, protože jsi vyzval Ducha Božího, dnes večer padneš k mým nohám a pokloníš se před jménem Pána Ježíše Krista.“
Muž nasál slinu a plivnul ji Billovi plnou hlenu do tváře. Pak zavrčel: „Pokrytče, ukážu ti, k čím nohám padnu.“ Udělal krok dopředu a napřáhl svou pěst k úderu.
Bill jemně řekl: „Satane, vyjdi z toho muže.“ Ruka maniaka vztažená k úderu jakoby zamrzla a strnula jako u sochy. Vypoulil oči, otevřel ústa a jazyk mu selhal. Kňoural jako zbitý pes, oči mu vylezly z důlků, zhroutil se a upadl do bezvědomí. Hlavou dopadl na Billovu botu, zatímco jeho paže objala Billovu nohu tak pevně, že se nemohl ani hnout.
Dva policisté přiběhli a klekli si vedle něj. Jeden z nich se podíval a řekl: „Co se stalo? Je mrtev?“
„Ne,“ řekl Bill, „Bůh chtěl ukázat svou sílu a způsobil, že démon se před Ním poklonil, nic víc.“
„Uzdraví se ten člověk?“ Policista ukázal na jeho hlavu.
„Ne, pane,“ odpověděl Bill. „Kdyby byl ochoten se vzdát toho ducha, pak by se ten duch již více nevrátil. Ale on si myslí, že je v pořádku. On toho ducha uctívá, a tak on se ho ihned znovu zmocní. Můžete ho odtáhnout z mé nohy?“
Policisté uvolnili mužovu ruku a odtáhli ho dozadu. Několik dalších lidí jej pomohlo odnést z pódia.
Předtím ještě jeden z policistů řekl: „Vím, kdo je ten muž. On už v minulosti měl několik konfliktů se zákonem, když přicházel na bohoslužby a snažil se je narušit. Je umístěn v ústavu, ale utekl. Máme na něj zatykač. Včera zlomil jednomu muži čelist, když mu zasadil na ulici takovou ránu, že se zhroutil. Vypadá to, že dnes večer narazil na sobě rovného soka.“
Když se Bill vrátil na pódium, oslovil obecenstvo takto: „Jak jste viděli, nebeský Otec má moc jak na nebi, tak i na zemi…“
Nějaký nemocný muž, který ležel vpředu na nosítkách, zakřičel: „Ano, On má! On mě uzdravil!“ — A vyskočil z nosítek. Na druhé straně budovy nějaký člověk opírající se o berle, zakřičel: „Mě také!“ Odhodil berle a běžel uličkou po zdravých nohách. Další muž vyskočil z invalidního vozíku a křičel: „Mě také!“ Plamen Boží moci zasáhl budovu a dotýkal se každého srdce, které povzbuzeno ve víře uvěřilo Všemohoucímu za účelem uzdravení či zázraku. Billova cesta po Tichomořském severozápadu se prohnala jako větrná smršť a skončila v Ashlandu, ve státě Oregon 15 dnů po zahájení. Gordon Lindsay si o ni poznamenal toto: „Během čtrnácti bohoslužeb s poměrně malým počtem oznámení v novinách uslyšelo poselství Evangelia uzdravení na 70 000 lidí a mezi nimi bylo nejméně 1000 kazatelů.“ Byl to úžasný výsledek.
Koncem října, ROKU 1947 odletěl Bill do Phoenixu v Arizoně, kde se měly konat tři bohoslužby, a to v pátek, sobotu a v neděli večer. Když se ocitl ve Phoenixu, dozvěděl se, že sponzorující kazatelé dojatí zprávami z Calgary naplánovali na neděli večer svou vlastní „řadu zázraků.“ Jelikož Bill už takovou věc dělal, neměl proti tomu námitek.
Hodinu před zahájením bohoslužby v pátek večer se Bill modlil v malém pokoji v zákulisí, když se najednou ukázal anděl Páně. Jako vždycky měl anděl ruce složené na hrudi a nad ním se vznášela nadpřirozená záře. Anděl se ani nepohnul, ani nepromluvil. Jeho tvář byla jako vždycky přísná, ale tentokrát jako by se mračil a hněval. Bill se polekal, vyjeknul strachem a padl tváří na podlahu. Gordon Lindsay uslyšel výkřik a přiběhl do pokoje. Chtěl se podívat, co se děje. Ale anděl okamžitě zmizel, jako by se vypařil a byl pryč.
Následující dva dny se Bill trápil myšlenkami z této návštěvy. Proč neviděl anděla celých sedm měsíců? Proč se ukázal právě teď? Proč anděl nepromluvil? Zlobil se? Bill nemohl zapomenout na jeho zamračený výraz.
Ve Phoenixu Bill kázal každý večer asi půl hodiny předtím, než svolal modlitební řadu. Jeho tématem byly Izraelské děti na pochodu pouští do zaslíbené země. V neděli večer dav úzkostlivě čekal, až spatří „řadu zázraků,“ zatímco Bill kázal ze 4. knihy Mojžíšovy 22. kapitoly, kde Bůh zapověděl falešnému prorokovi Balámovi, aby nešel s princem Balákem proklínat Izrael. Balám pokračoval v dotazování se Hospodina, protože chtěl jít za každou cenu, dokud mu Bůh nakonec nepřivolil. Pak se na cestě setkal anděl Hospodinův s Balámem a jistě by jej byl zabil, kdyby mu jeho oslice třikrát nezachránila život tím, že odbočila z cesty. Když Bill pranýřoval Baláma za neuposlechnutí prvního Božího rozkazu, najednou mu přišlo na mysl, že se provinil tímtéž způsobem. Copak mu už předtím Bůh neřekl, že příliš zdůrazňuje zázraky? Mohl to být důvod, proč k němu přišel před dvěma dny anděl? Mělo to být pro něj varování před neposlušností Pána, že dovolil v pokračování těchto „řad zázraků“? Bill pocítil ve svém nitru takovou slabost, že se mu málem podlomily nohy. Přidržel se kazatelny a snažil se pokračovat ve svém kázání, ale uvědomění si viny jej usvědčovalo tak silně, že musel ukončit.
Zatímco se formovala „řada zázraků“ v uličce chrámu, Bill se tiše modlil: „Nebeský Otče, pokud jsem udělal zlo a Tvou vůlí není, abych se soustředil na zázraky, prosím, ukaž mi to zřetelně. Když nějaká osoba, přicházející do této řady nebude dnes večer uzdravena, pak budu vědět, že nejsem ve Tvé vůli a už nikdy nikomu v budoucnu nedovolím, aby na začátek přinesl ty těžké případy nebo formoval další ‚řadu zázraků.‘“
Jako první přišla maminka s dcerou. Bill se zeptal dívky, kde bydlí, ale ona neodpověděla. „Ona špatně slyší,“ vysvětlila maminka. „Kvůli tomu jsem ji dnes večer přivedla.“ Bill zvýšil hlas a znovu se zeptal dívky, kde bydlí. Tentokrát odpověděla: „V Kalifornii.“
Když Bill uchopil dívku za zápěstí, pocítil bodající vibrace ve své levé ruce. Buď měla infekci, která poškodila její ušní bubínek, nebo funkci ucha narušuje nádor, poněvadž vibrace svědčí o tom, že problém je způsoben démonickým životem. Když Bill ve jménu Ježíše Krista pokáral démona, vibrace ustaly. Když pustil její ruku, řekl: „Dítě je uzdraveno.“ Pak k ní promluvil. Ona však neodpověděla. To bylo zvláštní. Bill zvýšil hlas, ale odpověď nikde. Třikrát zatleskal rukama, až konečně kývnula, že jej slyší. Ale místo toho, aby slyšela lépe, vše nasvědčovalo tomu, že je to horší. Bill se vylekal a znovu vzal její ruku. Vibrace pulsovala dál, ale silněji než předtím.
Bill vyhnal podruhé démona ve jménu Ježíše Krista. Měl dojem, že vzdoruje víc než poprvé. Ale Bill věděl, že vyšel, protože otok na jeho ruce zmizel a vibrace ustala. Ale jakmile se na ni pokusil promluvit, (a stále ji držel za zápěstí) Billova ruka se znovu vzdula a vibrace se vrátily se silnější intenzitou než předtím. A nejhorší na tom bylo, že už neslyšela ani slova, bez ohledu na to, jak hlasitě Bill křičel. Ta nešťastná dívka měla předtím poruchu sluchu, ale nyní byla hluchá jako pařez! Otřesen a zmaten neviděl jiné východisko, než aby tuto dívku nechal tak a šel se věnovat dalšímu případu.
Další v řadě byl starší muž, který o sobě řekl, že špatně slyší. Bill pozvedl hlas: „Slyšíte mne, pane?“ Muž přikývnul a sklonil hlavu. Bill uchopil muže za ruku. Neobjevily se žádné vibrace, což znamenalo, že jeho problém nebyl způsoben démonem — možná to byly odumřelé nervy. Když se pomodlil v Ježíšově jménu za uzdravení toho člověka, zeptal se normálním hlasem: „Slyšíte mne, pane?“ Ten džentlmen, který měl nadále skloněnou hlavu a zavřené oči, neodpovídal. Bill celou silou tlesknul rukama. Muž sebou ani nepohnul. Stalo se, že byl také úplně hluchý!
S rostoucí hrůzou si Bill uvědomil, že dar uzdravení nefunguje! Co může sám udělat? Bez přítomnosti anděla Páně vedle sebe na pódiu byl bezmocný, jako všichni ostatní. Byl ve stejném rozpoložení jako Samson poté, když mu Dalila ostříhala vlasy a on zůstal mezi Filištínskými slabý a bezmocný? Když tak stál před tím očekávajícím davem, Bill se cítil hloupě… zahanben… odsouzen. Mohl teď udělat pouze jednu věc, vyznat svůj hřích před publikem a ukončit shromáždění.
V noci nemohl spát. Ve tmě prožíval depresi kvůli své hlouposti. Jak mohl vůbec být tak troufalý, že vyzýval lidi: „Přiveďte mi ten nejhorší případ a já vám garantuji, že Ježíš Kristus předvede zázrak před vašima očima.“ Ježíš takovou výzvu nikdy neudělal. Bible ve skutečnosti říká, že Ježíš nemohl vykonat žádný velký skutek ve své domovině kvůli lidské nevíře. Pokud to byla pravda v případě Božího Syna, co pak s jeho následovníky. Teď si Bill uvědomil, jak nebiblické bylo jeho tvrzení, že každý může být uzdraven, ačkoli dotyčný věřil nebo ne. Ano, pozastavil se i nad tím, že jej anděl ve Vandalii, v Illinois varoval, ale on stále poslouchal své spolupracovníky, když na začátek modlitební řady přivedli ten nejhorší případ s tím, aby publikum mohlo uvidět zázrak na začátku každé bohoslužby. A nejhorší na tom bylo to, že jim dovolil formovat ty takzvané „zázračné řady“. Bill proti tomu nic nenamítal, protože věděl, že Bůh je schopen uzdravit všechny z každého neduhu. Ale to, že Bůh je schopen, ještě nemusí znamenat, že to je Jeho vůle. Andělovo zjevení minulý pátek bylo druhým varováním. Bill tak silně pranýřoval Baláma a po celou dobu stál v Balámových botách! Balám byl Bohu neposlušný pro lásku k penězům. V svém případě věděl, že to nebyla láska k penězům, která ho naklonila k neposlušnosti; to byla jeho sympatie k lidem. Ale nezáleží na pohnutkách, být neposlušný Pánu je vždycky zlé.
Ráno se slzami, sklíčený a zahanben nastoupil do letadla ke svému dalšímu závazku do Long Beach, v Kalifornii. Jeho myšlenky jím stále zmítaly natolik, že to na něm bylo vidět. Letuška procházející uličkou se zeptala: „Co je vám, pane?“ Nemohl jí to říct. Jak by tomu porozuměla? Přece selhal v poslušnosti vůči Pánu a teď se trápil tím, že mu Bůh odňal dar uzdravení.
Když Bill přistál v Long Beach, několik kazatelů jej provázelo do hotelového pokoje. Tito muži nepotřebovali dlouhou dobu na to, aby poznali, že ho trápí deprese. Bill se s nimi podělil se svým nesnesitelným břemenem a starostí.
Jedním z těch kazatelů byl Ern Baxter, který se nyní ocitl ve zvláštním postavení povzbuzování muže, za kterým tak daleko cestoval, aby se s ním setkal. „Bratře Branhame, mohu tě ujistit, že dar uzdravení ti odňat nebyl. Římanům 11:29 říká:
„Svých darů a povolání přece Bůh nelituje.“
A to znamená, že se nezakládají na našich skutcích. Bůh by nebyl věrný svému zaslíbení, kdyby ti vzal tvůj dar. On od tebe nemůže odejít. Samson spal celou noc s nevěstkou a ráno vytrhl městskou bránu a odnesl ji s sebou na vrcholek hory. A i když Filištínští ostříhali Samsonovi vlasy a jeho síla ho načas opustila, vlasy znovu narostly a síla se vrátila. Jen si vzpomeň, jak Mojžíš udeřil skálu, když mu Bůh řekl, aby k ní jen promluvil, ale voda z ní stejně vytekla. Bratře Branhame, ať ses dopustil jakékoliv chyby, Bůh se s touto věcí s tebou vypořádá osobně, ale dar uzdravení ti zůstane nadále.“
Baxterovy argumenty byly věcné, ale přesto měl Bill problém uvěřit, že se to vztahuje přímo na něj. Cítil se tak prázdný, tak osamocen, tak Bohem opuštěný. Cítil to jako peklo na zemi. Co když jej dar uzdravování opustil navždy? Jak to snést? Jak by mohl zůstat naživu s vědomím, že tak ničemně zklamal Boha? Zůstala zde pouze jedna jediná cesta, jak se mohl přesvědčit, zda byl odsouzen nebo ne, a to bylo projít další uzdravovací bohoslužbou, jak bylo domluveno.
Počátek kampaně v Long Beach byl stanoven na středu 3. prosince a měla probíhat po tři za sebou jdoucí večery. Ve středu večer vysvětlil Bill v kostele obecenstvu, jak byl neposlušný Pánu tím, že zdůrazňoval zázraky, více než uzdravení. Řekl jim, že si není jist tím, jestli dar Božského uzdravování je stále při něm nebo ne, ale že se o tom brzy přesvědčí. Když svolal modlitební řadu, cítil, jak se mu potí dlaně, a ve svém hrdle a žaludku jako by měl tvrdý uzel.
Dopředu přišla žena s desetiletou holčičkou. Billovy nervy byly vypjaté očekáváním, když uchopil děvčátko levou rukou za její pravou ruku. Pocítil zřetelně a silně působící vibrace a strnulost ve své ruce jako elektrický proud o napětí hodně ampérů, plynoucí mu paží až k srdci. Billovi se ulevilo, když zjistil, že dar je stále u něj. Ale zůstala otázka, zda Bůh poctí jeho modlitbu za potřebu toho děvčátka? Bill pozoroval vzor bílých boulí na horní straně své oteklé ruky. „Dívka je hluchoněmá,“ řekl, „a navíc má tuberkulózu. Ať všichni skloní své hlavy a modlí se spolu se mnou.“ Bill se vroucně modlil: „Drahý Ježíši, prosím, odpusť moji pošetilost. Prosím, nedovol, aby moje chyby překazily uzdravení tohoto děvčátka.“ Pak sebral celou svoji odvahu a pronesl: „Ty hluchoněmý duchu a démone tuberkulózy, vyjdi z tohoto děvčete ve jménu Ježíše Krista.“ Teď nastala rozhodující zkouška. Bill zadržel dech. Ano, děje se to! K nesmírné Billově radosti a uvolnění vibrace ustaly a jeho oteklá ruka se vrátila do normálu. I když věděl, že tuberkulóza teď zmizela, obecenstvo to vidět nemohlo. A tak se Bill zeptal dívky: „Slyšíš mě?“ Její oči se doširoka otevřely vzrušením a on věděl, že slyší. Bill pomalu řekl: „Amen.“ Dívka se snažila opakovat ten zvuk, ale to vyznělo spíše jako „Ah-aaaaa.“ Bill řekl důrazně: „Amen!“ Dívka opakovala: „Ah-zi.“ Bill řekl: „Tati.“ Ona opakovala něco jako: „Toooti.“
Jako nezkrotný oheň víra zachvátila obecenstvo. V následujících hodinách se konaly uzdravení a zázraky v celé budově. Učitel z místní školy pro němé přivedl s sebou do řady pět dětí, které se narodily jako hluchoněmé. Všem dětem byl navrácen sluch a hlas. Jistý muž na lehátku, postižený mrtvicí, byl okamžitě uzdraven. Spousta chromých odhazovala své berle a další povstávali z invalidních vozíků, pobíhali po budově a oslavovali Ježíše Krista. Vysoký krevní tlak, zelený zákal, astma, žaludeční vředy a rakovina — vše ustupovalo jako důsledek lidské víry.
Ve čtvrtek večer, když Bill zahájil modlitební řadu, se dopředu přibelhal chlapec s nohou, která byla umístěná v silné výztuze po prodělání dětské obrny. Maminka přišla s ním a řekla: „Bratře Branhame, jen se za něj pomodli.“
„Dobře, sestro, nechceš, abych…“
Přerušila ho. „Neprosím o zázrak. Prosím jen o modlitbu. Já sama věřím v uzdravení.“ V jednoduché modlitbě Bill poprosil Ježíše Krista za uzdravení onoho zmrzačeného chlapce. V pátek večer předstoupil tento chlapec v modlitebně dopředu s onou výztuží zavěšenou na rameni. Ukázal tuto nepotřebnou zdravotní pomůcku před publikem a tím vydal svědectví, že Ježíš stále koná zázraky.
V tento poslední večer v Long Beach se chtěl Bill pomodlit za tolik lidí, kolik jen bude možné. A tak místo rozpoznávání nemocí skrze dar ve své ruce konal „rychlou řadu“, kde se modlil krátkou, obecnou modlitbou za lidi procházející kolem něj. Takto se Bill mohl pomodlit za stovky lidí během jediné hodiny. Ale ač se řada pohybovala rychle kupředu, byla stále příliš dlouhá pro muže, který to už dělal nepřerušeně jeden a půl roku a který už několik dnů pořádně nespal. Po modlitbě za téměř 3 000 lidí, zatímco stovky ještě stále čekaly, až na ně přijde řada, se Bill zhroutil a upadl do bezvědomí. V sobotu ráno, stále ještě slabý a třesoucí se, nastoupil do autobusu a odjel do Phoenixu. Chtěl lidem říct, že mu Bůh odpustil. V neděli ve shromáždění řekl: „Minule, když jsem stál zde za kazatelnou, byl jsem odsouzeným člověkem. Cítil jsem, jak mne Jeho přítomnost opouští, a uvědomil jsem si, jak bezmocný jsem bez Něho. Dnes je ta veliká zkouška za mnou. Chtěl bych, aby to pro mne bylo raději odrazovým můstkem než kamenem úrazu, abych se lépe poučil o cestách Páně a mohl žít blíže Něho. Když žiji blíže Něj, mohu vám lidem pomoci více, jsem-li veden Duchem svatým. Chci poděkovat Bohu, že mi vrátil dar uzdravování, a to s větším úspěchem (od minulé neděle) v modlitbě za nemocné než v uplynulých měsících.“ Pak Bill vysvětlil, proč a v čem byla výzva špatná. „Prohlásil jsem, že neexistuje žádná nemoc, bez ohledu na to oč jde, která obstojí před mojí modlitbou; žádné zmrzačení, bez ohledu na to, jak závažné je, které by nemohlo být uzdraveno, pokud si udělám pro tuto osobu čas. Slyšeli jste, jak jsem to řekl na mnoha místech. A to je stále pravdivé… Ale to všechno jsem dělal sám, v oddělení od vás, lidí. Vy rovněž na tom musíte mít podíl. Jako když Ježíš řekl Marii a Martě, aby odstranily kámen. Vy se na tom rovněž musíte podílet — musíte jít, věřit a přijmout uzdravení.“