Písnička skončila. Billy se dychtivě postavil před svůj dort, nadechl se z plných plic a sfoukl všech šest svíček najednou. Pak, rozzářen radostí, začal vybalovat své dárky.
William Branham se usmíval, potěšen tím, že synovy narozeniny mu udělaly takovou radost — a to vše díky Medě Broyové. To ona upekla Billymu dort a pečlivě naplánovala tento večírek, přála si, aby tento den, sobota 13. září 1941 byl památným dnem na její závazek z mládí.
Doposavad Meda opatrovala Billy Paula Branhama všech sedm dnů v týdnu po dobu téměř pěti let. Připadalo jí to tedy naprosto přirozené, že pro něj udělá narozeninový večírek. Ale ne všichni v okolí se dívali na situaci Medy a Billa tak nevinně. Nejeden všetečka šířil neblahé řeči o „mladém kazateli a jeho hospodyňce“.
Bill s nelibostí nesl tyto škodlivé narážky proti neposkvrněnému Medinu charakteru, ale na druhé straně byl schopen pochopit lidi, kteří se takto vyjadřovali. Vždyť zde byla přece krásná mladá žena, zralá pro manželství, která nedělala téměř nic jiného, než že mu prala prádlo, dělala úklid v domácnosti a opatrovala jeho syna. Z jeho strany to ve skutečnosti nebylo vůči Medě pěkné, že jí bere tolik jejího času. Bill se tedy rozhodl, že pro její blaho ji přestane zaměstnávat. Připravoval se na to, že jí to řekne někdy odpoledne, když si přijde vyzvednout Billa. Ale pokaždé když se mu naskytla tato příležitost, jako by měl ucpaná ústa. Jak by si mohl dovolit říci této jemnocitné dívce, která pečuje o jeho syna už téměř pět let, že si teď našel jinou pečovatelku? Nemohl se k tomu odhodlat. Ale cítil, že to musí udělat pro její blaho. Meda se potřebovala odpoutat od svých dočasných úvazků, aby se v ní mohl vyvinout trvalý vztah na celý život k někomu jinému.
Nakonec přišel Bill na ten pravý nápad. Řekl si, že když si sjedná schůzku s nějakou jinou ženou, Meda se na něj nazlobí a prostě s ním skončí. To se ale nepovedlo. Meda se vůbec nenazlobila, ale její srdce bylo z toho zlomené. Po celé dny plakala.
Bill se rovněž cítil hrozně. Musel o Medě hodně přemýšlet a snažil se najít pro ni to nejlepší východisko, ale místo toho dělal samé zmatky. Každopádně by se jí měl za to omluvit. „Medo, copak to nevidíš? Vzal jsem ti tolik tvého času. Jsi příliš dobrá na to, abys promarnila svůj život kvůli mně.“
„Ale, Bille, mám tě ráda. Vždycky jsem tě měla ráda. A navíc, ty jsi jediný muž, kterého kdy budu mít ráda.“
„Cením si toho, Medo. Také tě miluji. Ale víš, já budu žít jako poustevník. Už se nechci nikdy oženit, a jak tě tedy mohu okrádat o tvůj čas?“
To byl argument, který Meda nemohla prostě tak jednoduše akceptovat. Když se vrátila do svého soukromí, vzala si Bibli, položila si ji na klín a modlila se: „Pane, pokud to je Tvá vůle, nechci se Ti protivit… ale já přece Billa miluji. Nevím, co mám dělat. Pane Ježíši, pomoz mi. Nikdy jsem Tě o takovou přízeň ještě neprosila, Pane, a doufám, že už ani nikdy prosit nebudu, ale prosím — když teď otevřu Bibli, dej mi prosím výrok, který by mě vyvedl z této situace a dal mi útěchu.“
Zavřela tedy oči, libovolně otevřela Bibli a položila svůj prst na místo uprostřed stránky. Pak se podívala. Její prst spočinul na verši Malachiáše 4. kapitoly:
S druhou manželkou Medou
„Hle, pošlu vám proroka Eliáše, dříve, než přijde Hospodinův den, velký a hrozný.“
To je podivné místo pro moji útěchu, pomyslela si Meda. „Proč, Pane…?“ Pak si vzpomněla… Před léty stála na břehu řeky, Bill stál ve vodě a křtil, když uprostřed dne sestoupila ta hvězda. Ona tuto ohnivou kouli nespatřila, protože měla zavřené oči při modlitbě, ale nikdy nezapomene na hlas, který oznamoval: „Jako Jan Křtitel byl poslán, aby předešel první příchod Ježíše Krista, tak jsi poslán ty, abys předešel jeho druhý příchod.“ Nyní si uvědomila, proč jí Pán dal pro útěchu právě tento zvláštní úryvek Písma. „Aj, já pošli tobě Eliáše proroka…“ Meda vstala a odešla s pokojem ve svém srdci a s přesvědčením, že budou s Billem oddáni.
Rovněž Bill se nevzpíral této myšlence. Jednou odpoledne, když se vrátil z práce, šel si vyzvednout svého syna z domu Broyových. Billy Paul si zrovna hrál v písku. Bill řekl: „Billy, pojď, půjdeš s tatínkem domů.“
Billy Paul se obrátil a zeptal se: „Tati, kde je můj dům?“
Bill byl touto otázkou otřesen. V současné době žil v malém hausbótu, protože pociťoval nechuť k najatému domku, který mu bez Hope připadal tak prázdný. Podíval se na svého šestiletého syna a pomyslel si: „Může se stát, že jednou, když jej povedou na popraviště, on se ke mně otočí a řekne — táto, kdybys udělal to, co ti přikázala maminka, a oženil se a postaral se mi o domov, místo toho, abys mě tahal sem a tam, nikdy by se tohle nestalo.“ Zatímco Bill otřepával písek z kalhot svého syna, pomyslel si: „Hope měla asi v hodině své smrti pravdu.“
V noci se Bill probudil z hlubokého spánku. Ležel klidně po tmě na posteli a naslouchal, jak vlny jemně narážejí do jeho hausbótu. Ale bylo tam ještě něco jiného. Stál tam někdo ve dveřích? Vlasy na jeho šíji se zježily. Najednou Bill uslyšel rezonantní hlas, který mu přikazoval: „Jdi a ožeň se s Medou Broyovou, dne 23. října, tohoto roku.“
William Branham a Meda Broyová spojili své ruce v manželství 23. října 1941. Jako svatební cestu Bill navrhl výlet k Niagarským vodopádům a pak chtěl pokračovat v cestě podél severní hranice Spojených států do hor Adirondak na severu ve státě New York. Bill už byl v těchto končinách několikrát a znal tam jednoho lesního správce. Před dvěma lety spolu se správcem Dentonem zastřelili poblíž Hurikánových hor nedaleko kanadské hranice tři medvědy. Pokud by Bill mohl opět během tohoto podzimu lovit, měl by šanci skolit dalšího medvěda, čímž by se zásobil masem, a tak by byl zaopatřen na celou zimu.
Medě to připadalo rozumné. Věděla, jak jsou na tom bídně v začátcích jejich manželského soužití. Ve večerních hodinách chodila sbírat borůvky, aby pomohla Billovi našetřit peníze na zakoupení uhlí na zimu. Zásobit se masem, to by bylo vítaným přínosem pro jejich skromný rozpočet.
Bill tedy napsal: „Pane Dentone, přijedu k vám na podzim. Rád bych si s vámi ulovil nějakého medvěda.“
Pan Denton mu odpověděl: „Dobře, Bille, přijeď. Budu tě čekat v chatrči na konci cesty do Hurikánových hor…“ a udal datum v listopadu. „Pomůžeš mi sundat dolů ten telefonický kabel, který jsme spolu natáhli onehdy na jaře, a pak půjdeme na lov.“
Na vrcholku Hurikánové hory stála protipožární rozhledna. Na jaře Bill pomohl tomuto správci natáhnout telefonickou linku dlouhou osm kilometrů souběžně se stezkou, která spojovala rozhlednu s chatrčí, která byla na konci cesty. Svinout tuto linku na zimu, to potrvá přinejmenším celý den, ale Billovi to připadalo jako dobrý obchod s tím, že bude moci lovit s tak znamenitým průvodcem.
Bill, Meda a Billy Paul přijeli na místo o několik dnů dříve. Správcův srub byl zamčený, ale opodál, vedle stezky se nacházel malý přístřešek, který poskytoval ochranu před větrem. Sníh ještě nenapadal, ale počasí nasvědčovalo, že může začít sněžit každou chvíli. Této noci teplota poklesla pod bod mrazu. Ve strachu, aby jim Billy nezmrzl, položil jej Bill na noc mezi sebe a Medu.
Druhý den ráno Bill řekl Medě: „Víš co, miláčku, nebylo by to fajn, kdybych skolil velikého jelena a vzali bychom si ho domů spolu s medvědem? Kdybych se dnes na chvíli věnoval lovu, měli bychom zajištěné maso na celou zimu.“
Meda se po očku podívala na temné mraky a zeptala se: „Myslíš si, Bille, že nebudeš riskovat, když se takto vydáš bez průvodce? Co kdyby ses ztratil?“
„Já? A ztratit se?“ Billovi to znělo legračně. „To nepřipadá v úvahu. Nemohu se nikde ztratit. Moje matka byla na půl z indiánské krve, zapamatuj si to. Mám takový instinkt, že neustále vím, kde jsem. Jsem jako můj dědeček Harvey. Kromě toho, že byl učitelem, byl rovněž nejlepším lovcem na jihu.“
Meda mu dala svým pohledem na vědomí: „Nejsem tím nijak přesvědčena. Ale nebuď tam dlouho, Bille. Pamatuj, ještě nikdy jsem nebyla v takových lesích. Nevyznám se tu.“
„Do dvou jsem zpátky,“ slíbil Bill.
Přehodil si pušku přes rameno a sestupoval cestičkou dolů, až přišel na místo, kde před léty káceli stromy. Mezi pařezy a hromadami ponechaných větví vyrůstaly nové stromky do výše asi sedmi metrů. To vypadalo na ideální domov pro jeleny — dostatek potravy a přístřeší. Bill sešel ze stezky a šel lesem. Během následující hodiny pozoroval spoustu otisků stop vysoké zvěře, ale všechny měly ostré špičky, což nasvědčovalo, že se jedná o laně. On ale potřeboval jelena.
Přešel hřeben na druhou stranu a vstoupil do vedlejšího údolí, když tu najednou uslyšel nějaký šelest v křoví. Zůstal stát jako socha a ani se nehnul, naslouchal. Mohl zcela nesporně rozlišit čtyři nohy, které našlapovaly po sosnovém jehličí — to nebyla kopyta, to byly nohy, které měly polštářky. Najednou to zvíře vyrazilo. Bill spatřil velikou horskou pumu, jak skočila do houští. Rychle namířil, ale veliká kočka byla rychlejší. Už nestačil vystřelit a puma byla ta tam.
Bill ji pronásledoval údolím asi míli dolů. Občas zaslechl, jak se prodírá křovím. Ale pak mu kočka utekla příliš daleko a Bill se musel uchýlit ke svým stopařským dovednostem, pozorováním otisků a ohnutých větviček. Nakonec však puma utekla do vysokého lesa, kde si lstivě zvolila cestu v korunách stromů. Tím Bill ztratil stopu a vzdal to.
Vrátil se zpět do údolí, ale za chvíli se zastavil, protože ucítil zápach medvědího samce. Celý vzrušený stoupal proti větru do strmého svahu údolí, přešel na druhou stranu hřebenu, kde pak sestoupil dolů na druhou stranu. Několikrát se mu tento zápach ztratil, ale znovu jej ucítil. Terén byl zde rovnější.
Bill šel pomalu dál a pozorně sledoval v terénu každou záchytnou stopu, jako byla rozrušená mraveniště nebo stopy drápů na stromech. Vystoupil na vrchol a pak sestupoval do mělkého úvalu. Když sestoupil až úplně dolů, zápach nasvědčoval tomu, že jeho kořist je nablízku. Hledal mezi balvany, v rozsedlinách, dokud nenašel medvědí jeskyni. Nemýlil se. Zápach způsobil, že zaslzel. Opatrně přistoupil k temnému ústí s puškou připravenou k výstřelu. Tato mělká jeskyně byla však prázdná.
Bill se podíval na hodinky. Ručičky ukazovaly půl jedné. Byl čas, aby se otočil a vrátil se zpět, pokud chtěl dodržet slovo, které dal Medě. Přerušit lov však neměl v úmyslu. Věděl, co to je být posedlý lovem medvěda, a tak se rozhodl, že se sem vrátí, jakmile odmontuje spolu s panem Dentonem telefonický kabel na Hurikánové hoře.
Bill šplhal nahoru strží, ušel jen krátký úsek, když najednou spatřil pohybující se křoví na druhé straně kaňonu. Tam je, pomyslel si Bill. Nabil pušku a tiše stál. Místo medvěda se na obzoru majestátně ukázal jelen. Bill zamířil na cíl a zmáčkl spoušť. Jelen klesl na místě k zemi.
Než jelen vykrvácel a než Bill stačil svůj úlovek vykuchat, bylo už po jedné hodině. Pak uvázal jelena za nohy, vytáhl ho nahoru, uvázal k větvi stromu a vyrazil z údolí tak rychle, jak mu to dovoloval pohyb v křovinatém terénu. Všiml si, že mraky se nápadně snižují k zemi. Hurikánová hora už byla zahalena v mlze. Byl si vědom toho, že si musí pospíšit. Blížila se bouře. Věděl, že kdyby jej zastihla mlha, nebyl by schopen uvidět své orientační body v terénu.
Po třiceti minutách usilovné chůze stále vyhlížel místo, ze kterého sestoupil do tohoto údolí. Na chvíli se zastavil, vytáhl z kapsy kapesník a utřel si pot stékající mu po tváři. Fí-ha, co to má znamenat, prolétlo mu hlavou. Nezdá se mi, že bych zašel až tak daleko.
Ještě jednou se dal do klusu. Během několika minut se však zastavil pln úžasu. Visel tam jeho jelen!
„Dobrá, co jsem tedy vlastně provedl?“ zabručel. „Někde jsem musel minout odbočku. Ale jak jsem ji mohl minout a dostat se zpět na toto místo?“
Vyšel znovu a uvažoval: „Tentokrát se z toho dostanu. Nedával jsem si dost pozor.“ Energicky kráčel dál a opatrně hledal místo, kde sestoupil z tohoto svahu. Mraky už visely nad samými korunami stromů. Stále čím dál tím obtížnější bylo něco rozpoznat. Po čtyřiceti minutách přišel na místo, které mu něco připomínalo. Během následující minuty už věděl proč. Zde na stromě visel jeho jelen.
Bill vyrazil potřetí, uvažoval: „Nemohu se přece do třetice dopustit té stejné chyby.“ Ale o hodinu později se nacházel znovu u svého jelena.
Unaven a rozrušen se posadil, aby si oddechnul a dal se dohromady. Věděl, co se stalo. Indiáni tomu říkají stezka smrti — člověk se v divočině ztratí a chodí kolem dokola, dokud vyčerpáním nepadne. Kdyby byl Bill v této divočině sám, vůbec by si nedělal starosti. Jednoduše by šel do té medvědí jeskyně a tam by počkal, dokud by nepřešla bouře a mraky by se nezvedly. Jakmile by se ukázaly jeho orientační body, našel by bez obtíží cestu do chatrče. Ale za těchto okolností to bylo nemyslitelné. Meda ještě nikdy nebyla takto v lesích. Ona ani nevěděla, jak by měla rozdělat oheň. Jestliže se nevrátí do tábora, pak ona a Billy Paul mohou zmrznout ještě této noci. Kromě toho měla strach ze tmy. Co kdyby uslyšela řev nějakého zvířete? Jistě by si pomyslela, že on je ohrožen, a začala by ho hledat — a mohla by zabloudit. Pak Billovi přišla na mysl ta puma, která slídila po lese nedaleko jejich přístřešku…
Jeho starost se stupňovala natolik, že upadal do stavu zoufalství, a tak vyskočil a prodíral se křovím dál. Zanedlouho se zastavil a řekl si: „No moment, Williame Branhame. Co je to s tebou? Zbláznil ses? Celý život jsi byl zálesákem.“ Věděl, co je největším nebezpečím v takovýchto situacích — člověk zpanikaří, bezmyšlenkovitě se dere lesem kupředu; a pak na jaře někdo najde jeho kosti na dně strže. Zhluboka se tedy nadechnul, aby potlačil své rozrušení. „Musím zachovat klid,“ pomyslel si. „Nejsem ještě úplně ztracen. Jsem jen dezorientován. Musím jen správně určit svou polohu.“
Nyní mlha zhoustla a všechno vypadalo jinak. A aby se okolnosti ještě více zkomplikovaly, začalo sněžit. Nejhorší ze všeho bylo to, že se rychle začalo stmívat. Jestliže se mu nepodaří cestu najít hned, pak ji už nenajde vůbec. Pak během této noci zahynou všichni tři.
Za každou cenu se však snažil o to, aby zachoval klid. Uvažoval tímto způsobem: „Nemohu se přece ztratit. Jsem příliš dobrý zálesák, abych mohl zabloudit. Popřemýšlej nad tím chvíli. Když jsem sem přišel, vítr mi vál do tváře. Tak je to; musím tedy jít tak, aby mi vítr foukal do zad a tak se odtud dostanu.“
Namířil tedy na opačnou stranu a šel s větrem. Neviděl už nic, kromě obrysů stojících stromů a keřů, jež pohlcovala mlha, a vířil kolem nich sníh. Jednou za čas proměnlivý vítr změnil směr. Brzy se mu stalo očividným, že proměnlivý vítr, který se proháněl kolem vrcholků hor, nemůže být tím správným kompasem.
Aby si však dodal odvahy a zachoval klid, hlasitě řekl: „Nejsi ztracen. Znáš přece svou polohu.“
Jeho svědomí mu však odpovědělo, že to je klam: „Bille, přece dobře víš, že jsi ztracen.“
Sám sobě odpověděl: „Já? Nikoliv já. Já nemohu být ztracen.“ Pak musel překročit obrovský pahýl a tím se ujistil, že tímto místem ještě neprocházel. Zachvěl se. Po jeho tvářích stékal pot. „Proč ještě lžeš sám sobě,“ pomyslel si. „Jsi ztracen. Přiznej si to.“
Ten úder však neranil jeho hrdost. Zmocňovala se ho však hrůza kvůli manželce a synovi. „Jsem opravdu ztracen,“ řekl si sám k sobě. „Nevím, kde je východ a kde západ. Musím zvolit směr a jít rovně, jelikož bezesporu chodím kolem dokola. Musím tedy jít tímto směrem.“
Zvolil tedy náhodný směr a vyrazil kupředu, bedlivě pozoroval několik stromů, které byly na dohled, aby zachoval rovnou linii od stromu ke stromu. Když tímto způsobem pokračoval v chůzi, měl dojem, jako kdyby uslyšel šeptat nějaký hlas:
„Bůh je naše útočiště i síla, pomoc v úzkostech stále přítomná.“
Bill si pomyslel: „Copak jsem se zbláznil, že slyším nějaké hlasy?“
Kráčel tedy dál a snažil se co nejbedlivěji soustředit. Za chvíli uslyšel ten hlas znovu, tentokrát zněl trochu hlasitěji než předtím.
„Bůh je naše útočiště i síla, pomoc v úzkostech vždy přítomná.“
Bill kráčel dál, vláčel s sebou pušku a cítil se už velice unaven. Ten dotěrný hlas opakoval znovu a hlasitěji:
„Bůh je naše útočiště i síla…“
Bill se zastavil a nahlas řekl: „Pane Ježíši, jsem ztracen. Nemám s sebou kompas. Nevidím na orientační body, ale mám ještě Tebe. Pane, nejsem hoden toho, abych žil, ale prosím Tě, nedovol umřít mé manželce a synovi.“
Pak uslyšel ten hlas znovu. Ne, to nebyla jeho fantazie, slyšel jasně svýma ušima:
„Bůh je naše útočiště i síla, pomoc v úzkostech vždy přítomná.“
Bill opřel pušku o strom a sundal si klobouk, položil ho na zem a klekl si na něj. Pohleděl vzhůru a modlil se: „Nebeský Otče, myslel jsem si, že se v lesích vyznám naprosto suverénně, ale mýlil jsem se. Vím, že jdu špatným směrem a nevím, kde mám odbočit. Byl jsem takový chvastoun; zasloužil jsem si, abych zde zahynul. Zasloužil jsem si, abych zde zůstal několik dnů a byl odkázán k ohryzání kostí dikobrazů. Ale, Pane, moje žena je nevinná. Ona a stejně tak můj syn zemřou, pokud se z této situace nedostanu. Otče, je už skoro tma a jsem ztracen — úplně ztracen. Prosím, pomoz mi. Buď mým kompasem a vůdcem.“
Vrátil se zpět, setřásl sníh z klobouku a řekl: „Pane, věřím, že hlas, který ke mně šeptal, byl Tvým hlasem. Věřím, že je tady anděl Páně, který mě v tom lese sleduje. Pane, prosil jsem Tě o vedení. Víc nejsem schopen udělat. Teď vyrazím tímto směrem.“
Vykročil tedy stejným směrem jako předtím. Najednou pocítil na svých zádech ruku, která jej táhla dozadu, jako by ho chtěla zastavit. Zlekl se, otočil hlavu dozadu, aby se přesvědčil, kdo to může být. Zvláštní bylo to, že tam nebyl nikdo. Ale když pohleděl dozadu, mlha se na chvíli rozestoupila a on uviděl za sebou nevýrazný obrys Hurikánové hory. Tudy vedla cesta do bezpečí. Zatímco on se ubíral vstříc smrti opačným směrem! Měl teď tedy chvilku čas, aby se otočil a nasměroval se k této hoře dříve, než ji znovu zahalí mlha.
Pozvedl ruku a zvolal: „Ó, veliký Jahve, Bože, jsi mi tak blízko, že jsi položil svou ruku na má záda. Jsi opravdu mou pomocí ve všelikém soužení.“
Bill stoupal vzhůru v tomto přítmí a mlze tak rovně, jak jen mohl, aby udržel směr k Hurikánové hoře, a každou vteřinu pozoroval, zda nevybočil z vytyčeného směru. Les se pomalu nořil do tmy. Bill šel s jednou rukou zvednutou nahoru, takto hledal telefonický kabel, který byl natažen od stromu ke stromu na úseku osmi kilometrů po této straně hory. Pokud jeho ruka narazí do jednoho z těch dvou vodičů, ten jej přivede po svahu hory rovnou do chatrče. Pokud tuto linku mine, on, jeho žena a syn zahynou.
Během následujících tří hodin chůze pokračoval v předpokládaném směru, ač někdy musel projít i skalnatými útesy a srázy. Sněhová vánice se rychle měnila v bouři. Vítr sténal a lámal větve stromů. Bill nesl v jedné ruce pušku a druhou paži měl pozvednutou nahoru, dokud ho tato ruka netížila jako hlaveň pušky. Pak si ruce vyměnil; celou dobu byl hotov vždy se vrátit několik kroků zpět, než se odhodlal pokračovat dál, jen aby si byl jist tím, že neminul telefonní vedení, když střídal ruce. Občas jeho ruka narazila do nějakého předmětu a on zvolal: „Už to mám!“ Ale brzy se ukázalo, že to byla jenom větev stromu. Jeho prsty v rukavicích už byly úplně prokřehlé. Nakonec nebyl schopen udržet ani jednu ruku vztyčenou. A přesto musel. Tři životy se ocitly kvůli tomu v sázce.
Nastala temná noc, sotva že viděl padající vločky sněhu před svýma očima. Jeho srdce umdlévalo. Co když prošel plání, nad kterou vedení visící od stromu ke stromu bylo výš, než dosáhl rukou? Pokud by se mu něco takového přihodilo, znamenalo by to jejich záhubu.
Najednou jeho ruka narazila do něčeho pružného. Přitáhl ruku blíž k sobě a jeho prsty svíraly tenkou linku. Nalezl ji! Byl zachráněn. Všichni byli zachráněni!
Bill odhodil pušku, sundal si klobouk a vzdal díky Pánu: „Ó, Bože, jaký je to pocit být nalezen poté, co jsem byl ztracen. Jak Ti mohu za to dost poděkovat? Dále na úpatí této hory, na konci této linky se nachází všechno, co je drahé mému srdci — moje manželka a můj syn. Ta telefonická linka bude mým vůdcem z této hory. Za nic na světě ji nepustím z ruky. Ale, Pane Ježíši, Ty jsi opravdu mým vůdcem. A mám v úmyslu se Tě přidržet do konce svého života, neboť vím, že na konci mě čeká teplo, bezpečí a odpočinutí.“