Banks Wood měl všechny dobré důvody ke koupi domu v sousedství Williama Branhama. V lednu roku 1950 jej jeho manželka Ruby přesvědčila, aby navštívil Branhamovo shromáždění v Louisville v Kentucky. Banks byl vychován u svědků Jehovových, a tak nápad, že Ježíš Kristus může uzdravit nemocné lidi ještě v dnešní době, mu připadal přinejmenším směšný. Toho večera v Louisville Banks Wood s úžasem pozoroval, jak William Branham rozpoznával problémy cizích lidí. Pomyslel si: „Vypadá to hezky, ale jak si mohu být jist, že tito lidé byli opravdu uzdraveni?“ Pak uviděl, jak se William Branham modlí za chlapce, který byl zmrzačen z důvodu dětské obrny. Chlapec vstal z invalidního vozíku, vyběhl po schodišti na pódium a hlasitě děkoval Ježíši za své uzdravení. To Bankse hluboce dojalo, protože i jeho malý chlapec, David, byl ochrnutý následkem dětské obrny.
Banks měl pocit, jakoby klopýtnul o něco skutečného. Rozhodl se, že se musí o této neobvyklé službě dozvědět něco víc. A tak spolu se svou manželkou navštívili další Branhamovu kampaň, která se tenkrát konala ke konci ledna 1950 v Houstonu v Texasu. Seděli onoho večera v obecenstvu, když byl nad hlavou Williama Branhama vyfotografován ohnivý sloup. Banks se vrátil do Kentucky a měl o čem přemýšlet.
V srpnu roku 1950 konal William Branham čtrnáctidenní kampaň v Clevelandu v Ohiu. Jednou večer se Banks s Ruby a malým Davidem připojili k tisícům dalších lidí, kteří se shromažďovali v obrovském stanu. Během modlitební bohoslužby se William Branham otočil zády k modlitební řadě, pohleděl nad obecenstvo a řekl: „Tam daleko vzadu sedí muž se svou rodinou. Jmenuješ se Wood — Banks Wood. Nejsi z tohoto města. Bydlíš nedaleko Crestwoodu v Kentucky. Podle víry jsi svědkem Jehovovým. Sedí tam rovněž tvůj chlapec, který má ochrnutou nohu a má ji sehnutou pod sebe, a tvá manželka trpí nádorovým onemocněním. ‚Tak praví Pán,‘ oba jsou uzdraveni.“
Evangelista se pak obrátil k modlitební řadě. Banks a Ruby byli těmito slovy na chvíli šokováni a zírali jeden na druhého, a nevěděli, co mají dělat. Pak Ruby pocítila, jak něco studeného prochází celým jejím tělem. Najednou se chytila za bok, kde se nádor nacházel. „Banksi,“ povzdechla, „sáhni si na to, ta boule je pryč.“
Banks se dotknul boku, kde byla ta hrozivá opuchlina, a ona byla pryč. Řekl tedy svému synovi: „Davide, vstávej.“ David chtěl poslechnout, začal se kroutit a jeho ochrnutá noha se narovnala. Postavil se na dvou pevných končetinách způsobilých k chůzi. Není divu, že David Wood nechtěl zůstat sedět vzadu. Není tedy ani divu, že Banks Wood odevzdal svůj život Ježíši Kristu. Prodal rovněž svůj dům a stavební firmu v Kentucky, a přestěhoval se do Jeffersonville v Indianě, aby mohl každý týden navštěvovat Branhamovu modlitebnu. Poté, co zakoupil dům hned vedle Billova domu, se časem tito dva sousedé stali dobrými přáteli.
Když Banks Wood přijal Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele, jeho otec, matka, bratři a sestra (všichni byli zapřisáhlými svědky Jehovovými), se ho zřekli. Banks pak své příbuzné po mnoho a mnoho let neviděl. Jednoho dubnového rána roku 1957 se u jeho dveří ukázal jeho bratr Lyle, oba bratři se posadili u kuchyňského stolu a hovořili.
Nakonec Lyle řekl: „Banksi, přišel jsem sem, abych ti nalil trochu oleje do tvé paličaté hlavy. Co je to za fanatismus, do kterého ses nechal namočit?“
„To není fanatismus, Lyle, podívej na Davidovu nohu.“
„Říkáš hlouposti, náš tatínek nás přece vychoval tak trochu jinak. Vždycky nás varoval před kazateli, kteří zastrašují pekelným ohněm. Prostě nemohu věřit, že jsi zabředl do takové kaše. Co je to za šarlatána, kterého teď posloucháš? To musí být pěkný, uhlazený mluvka, který tě dostal tak daleko, že jsi opustil své stavitelské řemeslo a jdeš všude za ním.“
„Ó, to není žádný uhlazený mluvka. Ve skutečnosti je jeho řeč velice jasná. Ale je s ním Duch Boží.“
„No, kdybych se někdy s tím chlapíkem Branhamem setkal, pak bych mu řekl své.“
„On je tady, seká trávu, zavolám ho.“
Banks vyšel ven a zamával na svého souseda, aby přišel. Když Bill vešel do kuchyně, Banks jej svému bratrovi představil. Bill mu velice vroucně potřásl rukou, zatímco ruka, kterou potřásal, zůstala chladná a lhostejná. Posadili se u šálku kávy a rozmlouvali.
Lyle si Billa podezíravě prohlížel. V té chvíli mu nepřipadal moc na kazatele. Měl na sobě montérky a hluboce do čela posazený slaměný klobouk. Na jeho tvářích bylo možná jedno nebo dvoudenní strniště neoholených vousů; kapky potu se leskly na jeho plešatějícím čele a pot rovněž prosakoval i jeho tričkem v podpaží. Teď mu připadal spíš jako těžce pracující farmář než nějaký světoznámý evangelista. Lyle řekl: „Tak ty jsi ten kazatel, který zavedl Bankse do té honby na čarodějnice.“
„Nikoliv, pane, to jsem neudělal. Jsem jeho bratrem v Kristu. Jsem také kazatelem evangelia.“
Banks Lylovi vyprávěl o některých zázracích, jichž byl svědkem v Billových kampaních. Lyle strnule poslouchal a nejevil o to zájem. Když poslouchal Banksovo svědectví asi tak deset minut, Bill řekl: „Připadá mi, pane Woode, že žádné z těchto věcí nevěříte.“
„Ovšemže ne. Vždyť přece žádné Božské uzdravování neexistuje. Je to jen snůška nesmyslů, do které se zamotal můj bratr. A co se týče těch takzvaných vidění…“
Zatímco Lyle obhajoval svůj názor, ukázalo se před Billovýma očima vidění. Řekl: „Pane Woode, vidím, že jste ženatý; vaše manželka je blondýnka a máte dva bloňdaté chlapce ve věku asi šesti a osmi let.“
Lyle se vyčítavě podíval na svého bratra.
„Ty si myslíš, že mi to řekl Banks,“ pokračoval Bill. „Ne, ne, on se mi ani slovem o tvé rodině nezmínil. Ale pokud tě to ještě nepřesvědčilo, možná teď ano. Ty jsi svou manželku podváděl, a to vás dovedlo až k rozluce. A minulou noc jsi byl s jistou mladou ženou, která má světle hnědé vlasy. Uslyšels klepání na dveře a chtěls otevřít, ale ona ti to nedovolila. Schoval ses v její ložnici a ona otevřela. Když jsi vykoukl z okna, viděls ve dveřích stojícího muže v černém obleku a s červenou kravatou. To byl další z jejích milenců; a udělals dobře, že jsi nešel ke dveřím, protože on měl v ruce zbraň a ustřelil by ti hlavu.“
„Kdo — kdo ti to řekl?“ Zakoktal Lyle.
„Všemohoucí Bůh mi právě ukázal vidění o této události.“
Lyle pocítil závrať: „Pane Branhame, každé slovo, které jste právě vyslovil, je pravdivé. Raději tedy odevzdám svůj život tomu samému, všemohoucímu Bohu, jenž ti sdělil toto tajemství.“
Plný nadšení se Lyle vrátil domů a vyprávěl své rodině o svém obrácení. Za týden navštívila Billovo shromáždění jeho sestra a také se obrátila. To polekalo jejich otce, který se rozhodl, že raději pozná sám, kdo je to ten Branham, aby svou rodinu naučil moresu.
13. května 1957 odpoledne odbočil Bill na svou příjezdovou cestu a spatřil tam stojícího na dvorku postaršího gentlemana. Bill k němu přistoupil a představil se.
„Tak ty jsi pan Branham,“ řekl nevrle tento muž. „Slyšel jsem o tobě hodně. Jmenuji se Wood — Jim Wood. Banks a Lyle to jsou moji dva synové. Nevíš, kde je Banks?“
„Banks a Ruby chodí obvykle v tuto dobu nakupovat. Pojďte se dovnitř občerstvit douškem studené vody.“
Billovi netrvalo dlouho, aby se dozvěděl, že spolu s panem Woodem mají některé společné zájmy. Především si povídali o tom, jak oba vyrůstali v Kentucky. Rovněž se bavili o tom, kolik legrace přináší lov veverek a rovněž rybaření, a to zejména okouna. Místo toho, aby se pustili rovnou do tématu o Bohu Jahve, Bill poprosil Jima Wooda, jestli by s ním nešel zítra ráno na ryby. Doufal, že takový výlet jim poskytne spoustu příležitosti a času k debatě o náboženství. Navrhl, že Banks a Lyle mohou jet rovněž. Jimovi se tato myšlenka zamlouvala.
V noci silně pršelo. Druhý den ráno Banks řekl: „No, myslím si, že jít dneska na ryby je zbytečné. Voda v potocích bude zakalená a ryby stejně nebudou brát.“
„Přesto to můžeme zkusit,“ řekl Bill. Měl ještě několik dnů volna do zahájení své další kampaně v Saskatoon v Kanadě a potřeboval si trochu odpočinout a uvolnit se.
A tak tito čtyři muži naložili své kempinkové náčiní i loveckou výstroj do kufru Banksova automobilu. Banks s otcem seděli na sedadlech vpředu. Bill s Lylem vzadu. Banks řídil. Jejich cíl ležel asi 250 kilometrů na východ, nedaleko jezera Dale Hollow. Bill plánoval chytat na jezeru za přehradou Wolf River (což znamená Vlčí řeka). Tato oblast byla nedaleko Burkesville v Kentucky, kde se narodil. Protože někteří jeho příbuzní vlastnili pozemky na břehu jezera, měli k zapůjčení loďku. Bill často na toto místo jezdíval.
Když projížděli na druhou stranu řeky Ohia do Kentucky, Bill se tiše modlil: „Pane, pomoz mi nějak proniknout do srdce tohoto starého, počestného farmáře.“ Za chvíli pocítil, jak klouzavě proniká do vidění. Automobil zmizel a on byl někde daleko vpředu v čase a sledoval, jak budoucnost odhaluje svá tajemství. Když vidění pominulo, řekl: „Pane Woode, abyste mohl poznat, že to Evangelium, které zvěstují je pravdivé; dnes bude každý potok a jezero, kolem kterého budeme projíždět, kalné, dokud nedojedeme do našeho cíle. Jezero za přehradou Vlčí řeky bude blankytně modré a průzračné. Budeme chytat asi až do půl čtvrté, aniž něco chytíme. A pak mi začnou brát sumci. V těchto vodách jsem ještě nikdy předtím žádného sumce neulovil, ale dnes jich ulovím spoustu; jejich celková váha bude asi 12 kilogramů. Pane Woode, vy budete chytat hned vedle mne a budete používat stejnou návnadu, ale chytíte pouze jednoho. Také Lyle chytí jednoho. Druhý den ráno chytím jednu šupinatou rybu; neviděl jsem přesně, o jaký druh se jedná, ale bude to veliký kus svého druhu. To bude poslední ryba, kterou se nám podaří během tohoto výletu ulovit. Budeme chytat po zbytek tohoto dne, aniž by kdo z nás měl záběr. To je ‚Tak praví Pán.‘“
Ústa Jima Wooda se na jedné straně tváře zkroutila v jemném grimasu pochybnosti. Podíval se na Bankse a zamrkal. Ale jak tento starý muž zíral překvapením, když se přehoupli přes poslední pahorek a uviděli před sebou přehradu na Vlčí řece. Vodní zásobárna za přehradou byla modrá a průzračná, jak jen to bylo možné. Zřejmě v tomto regionu za přehradou nepršelo.
Chytali tedy americké okouny, pstruhy a okouny; jako návnadu používali měsíčníky, ale bez jakéhokoliv úspěchu. Krátce po poledni si Bill změnil návnadu a v tu chvíli chytil sumce. Během několika následujících hodin chytil spoustu sumečků; Jim a Lyle chytili po jednom a Banks vyšel naprázdno. Chytat skončili kolem jedenácté v noci. O tom ranním proroctví se nikdo nezmínil, ačkoliv vrtalo v hlavě každému z nich.
V úterý ráno se na ně pousmálo sluníčko. K snídani měli pečeného sumce, pak vzali své udice a vydali se směrem k jezeru. Když napichovali na háčky návnady, Bill jim připomněl: „Bude ještě další ryba, a to bude ta poslední, kterou se nám podaří chytit během tohoto výletu.“ Hned napoprvé zabrala Billovi nějaká šupinatá ryba s červeným břichem. Vážila asi půl kilogramu a byl to na svůj druh veliký kus cejna.
Pokračovali v rybaření, ale nikdo již nic nechytil. Banks, který si byl dobře vědom, jak přesná jsou Billova vidění, navrhoval každou hodinu, aby toho nechali a odjeli domů. Jim Wood ale trval na tom, aby pokračovali dál. Byl odhodlán chytit další rybu a tím dokázat, že to přece jen byl omyl. Starý gentleman chodil podél pobřeží z jednoho místa na druhé, často měnil návnadu a techniku, a snažil se najít nějakou kombinaci, která by zabrala. Chytal celé odpoledne až do večera, až do setmění, až do půlnoci. Ale už mu ani nepotáhlo.
Ve středu brzo ráno složili svůj tábor. Bill se musel vrátit domů kvůli tomu, že ve čtvrtek odjížděl do Saskatoonu v Kanadě. Když balili věci do auta, Banks se svého otce zeptal: „Co si o tom myslíš teď, táto?“
„No, co,“ mluvil pomalu a mával svou brašnou s rybářským náčiním v ruce: „Pokud někdo vidí ryby předtím, než je uloví, myslím si, že to je dobré.“
Bill teď rozpoznal svoji příležitost: „Ale já to nemohu udělat vždycky, pane Woode. Bůh mi ukázal toto vidění právě kvůli vám. Bible říká, že jestli jste na pochybách, jestli je někdo prorokem, pozorujte jeho proroctví. Jestliže se jeho proroctví nenaplní, pak prorokem není a můžete ho klidně ignorovat. Ale pokud se to stane, měli byste ho poslouchat, protože má Slovo Páně.1Deuteronomium 18:15−22 Vím, že pan Russell je v hnutí Svědku Jehovových považován za proroka. Ale pan Russell prorokoval, že Ježíš Kristus se vrátí v roce 1914. A když se to nestalo, řekl, že to byl duchovní příchod. Ale to není správné, protože Ježíš přišel na zem duchovně o Letnicích, ve formě Ducha svatého. Právě o tom nám říká kniha Skutků apoštolských. A tak vidíte, pan Russell nemůže být prorokem.“ Bill takto pokračoval ještě dál a ukázal mu další místa, kde Russellova proroctví selhala.
Jim Wood si zamyšleně protíral ústa. Pak prstem ukázal přes své rameno na jezero a zacitoval eunucha ze Skutků 8:36: „Zde je voda, překáží něco tomu, abych byl pokřtěn?“
Nic tomu nestálo v cestě, a přímo tam na tom místě byl pokřtěn ve jménu Pána Ježíše Krista.
V květnu 1957 cestoval William Branham na sever do Saskatoon v Kanadě. To byla jeho první uzdravovací kampaň bez účasti a sponzorování Letničních církví. Místo toho mu podpora přišla ze strany Presbyteriánské, Anglikánské a Baptistické církve, a rovněž i z jiných denominací. Letniční hnutí v Saskatoonu rozhodně odmítlo spolupracovat, ale Bohu to nepřekáželo. Několik tisíc lidí naplnilo zimní stadion, aby slyšeli Billova kázání. Když přišel čas na modlitební řadu, Duch Boží působil plynule a nádherně, jako krasobruslař na ledě. Hned první večer kampaně obdržela slepá žena zázračně zrak; křečovitý chlapec obdržel okamžitě koordinaci pohybu; jiný chlapec, jehož vůbec nikdy neslyšel, ani ve svém životě nehlesl, najednou uslyšel, jak varhany hrají „Jenom věř“. Chlapec zakřičel, což byl jeho jediný způsob, jak oslavit svého Uzdravitele, Ježíše Krista.
Jednou večer přišel do modlitební řady chlapec s hrbem. Bill mladíka objal a modlil se za něj. Pak mu řekl: „Až se dnes vrátíš domů, řekni mamince, aby tě ovinula provázkem kolem hrudi přes hrb a ať jej ustřihne na míru. Jestli se ten hrb zítra ráno nezmenší o sedm centimetrů, pak jsem falešným prorokem. Přines ten provázek zítra večer a ukážeme to lidem.“
Příští večer se ten chlapec postavil dopředu a všem ukázal provázek, který jeho matka použila jako míru jeho hrudi. Hrb se opravdu zmenšil o sedm centimetrů. Ještě úžasněji zapůsobilo, když mohl zvednout své ruce nad hlavu. Kvůli deformaci ramenních kloubů je tento úkon u hrbatých lidí zcela neobvyklý a nemožný.
Zatímco se lidé řadili k modlitbě, Bill řekl: „Chtěl bych spojit dohromady dvě místa Písma. Když Ježíš řekl Natanaelovi, kde byl předtím, než došel do shromáždění, co on na to řekl? Řekl: ‚Rabi, Ty jsi Syn Boží. Jsi Král Izraele.‘ To bylo to, co si myslel ten Žid, když spatřil znamení rozpoznání. A když ta samaritánka uslyšela rozpoznání, řekla: ‚Pane, vidím, že jsi prorok. My samaritáni víme, že když přijde Mesiáš, bude tyto věci dělat.‘ Ježíš řekl: ‚To jsem Já, který s tebou mluví.‘ Na základě tohoto znamení položila vědro s vodou a šla to oznámit vesničanům: ‚Pojďte se podívat na muže, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Není to sám Mesiáš?‘“2Jan 1:44−51; 4:5−29
„Jestliže to bylo znamením Mesiáše v jejich dnech, pak je to znamením Mesiáše rovněž i dnes. Odstraňte teď z toho všechny denominační ‚izmy‘ a pohleďte na tu pravdu pocházející ze Slova. Ježíš Kristus vstal z mrtvých.“
Po tomto úvodu přivedl uvaděč dopředu první osobu v modlitební řadě. Když se dostavilo vidění, Bill řekl: „Vím, že tato žena je křesťanka, protože její duch je vstřícný. Paní, vy jste manželkou kazatele a trpíte nádorovým onemocněním prsu. Nejste z tohoto města; vidím Západní pobřeží a veliké město, ve kterém se nachází veliký park. Je to Vancouver v Britské Kolumbii — je to tam. Souhlasí to?“ Řekla, že je to pravda. Bill jí položil ruku na rameno a modlil se: „Všemohoucí Bože, ve jménu Pána Ježíše Krista žehnám této ženě a prosím za její uzdravení v Kristově jménu. Amen.“
Druhý v řadě stál muž, který řekl: „Jsem pastor a žena, za kterou ses zrovna modlil, je má manželka. Všechno, co jsi řekl, je pravda a mohu se zaručit, že oba tě neznáme.“
„Děkuji, můj bratře. Tebe trápí něco v ramenu. Měl jsi nehodu na motocyklu a tvé rameno se nikdy nevrátilo do své původní polohy. Teď už je to za tebou. Můžeš jít svou cestou s radostí a ve zdraví. Bůh ti žehnej. Amen.“
Další ženě v řadě řekl: „Věř z celého srdce, že Ježíš Kristus je Synem Božím a že já jsem Jeho prorokem neboli jeho služebníkem. Tedy, jestliže toto publikum může stále slyšet můj hlas, vidím tuto ženu, jak je kvůli něčemu nervózní. Vidím, jak vchází do malého pokoje — je to koupelna — tam upadla na zem a pohmoždila si hruď; bylo to asi před rokem. Nešla kvůli tomu k lékaři, důvěřovala Bohu. To je pravda. Souhlasí to, paní? V pořádku. Můžete se vrátit na své místo a přijmout uzdravení ve jménu Pána Ježíše Krista.“
Všude, v celé budově, padaly z křesťanů zbytky pochybností jako ledové krystalky z ojíněného stromu, když jeho větve zasáhne teplo slunečních paprsků. Bill řekl další ženě v řadě: „Paní, já vás neznám, jsme si cizí.“ Najednou otočil hlavu, zahleděl se do obecenstva a sledoval andělovo světlo. „Něco se stalo v obecenstvu — někdo někde uvěřil.“ Intenzivně prohlížel dav a pak ukázal prstem: „Není to tam ta černovlasá žena, která sedí a dívá se přes rameno ženy před ní? Ona trpí bolestmi hlavy. Ona se modlila: ‚Pane, ať mě on osloví.‘ Trpěla jste těžkými bolestmi hlavy. Souhlasí to? Zvedněte ruku.“ Její ruka se zvedla nahoru. „V pořádku, už je to pryč. Jděte svou cestou a radujte se; přijměte uzdravení v Kristově jménu.“ Anděl ještě na tomto místě neskončil; znovu se promítlo vidění… „Paní sedící za vámi trpí artritidou; přála si být uzdravena. Je to tak. Souhlasí to, paní? Je to tak.“ Bill zavrávoral vypětím způsobeným tímto viděním, které odsálo jeho síly. „Vidíte, nemůžete skrýt svůj život, i kdybyste chtěli. Nikdo to nedokáže. Amen. Ó, jsem rád, že On vstal z mrtvých — Ježíš Kristus je tentýž včera, dnes i navěky!“
Pak se znovu otočil k ženě čekající před ním na pódiu: „Paní, vy tu nejste kvůli sobě. Vy tu jste kvůli mentálně postiženému synovi.“ Zalapala po dechu. Pak se modlil za jejího syna.
Dalším pacientem byla postarší žena, která měla na svém nosu veliký nádor. Vidění odhalilo její příběh. Bill řekl: „Těch nádorů je víc, ne jeden. On může odpadnout, ale ukáže se na nějakém jiném místě. A vy máte teď ještě jeden a ten je ve vaší hrudi. Vy nejste z tohoto města, vy jste přijela ze západu. Jste z Edmontonu, z Alberty. Jmenujete se Pearl L-e-n-n-o-x-o-v-á. Slečno Pearl Lennoxová, jestli mi věříte z celého srdce, můžete se uzdravit.“
A tak to šlo dál — osoba za osobou, vidění za viděním, večer co večer, a stále dokonalé. A poslední večer v Saskatoonu; žena, jež byla slepá během prvního večera kampaně, přišla teď na pódium a podala Billovi dopis obsahující její svědectví — byl to dopis, který napsala sama na stroji.
Po uzdravovací kampani v Saskatoonu konal William Branham od 11. do 14. června 1957 další dlouhou kampaň v Indianapolis v Indianě. Když se vrátil z Indianapolis, trpěl úzkostmi způsobenými únavou. Kromě 15 až 20 vidění, které měl v modlitebních řadách každý večer, měl rovněž 20 až 30 vidění denně během soukromých rozhovorů s těmi, jež byli připuštěni do hotelového pokoje. Vypětí způsobená všemi těmito viděními odsálo většinu jeho energie. Měl teď 14 dnů odpočinku před zahájením své další kampaně v Chicagu 29. června. A tak poprosil Bankse a Layla Woodovy, jestli by s ním nechtěli jet na ryby. Oni souhlasili.
Večer před jejich rybářským výletem zašel Bill s Banksem do Banksovy zahrady, aby nakopali trochu žížal pro návnady. Při kopání žížal přišla do zahrady jedenáctiletá Rebeka, ale ne proto, aby se dívala na žížaly. Celá se chvěla a vypadalo to, že se brzy rozpláče: „Tatínku, já jsem našla starou, nemocnou kočku, která asi sežrala něco jedovatého a teď je celá oteklá; asi zdechne. Dovolíš, abych si ji nechala, dokud nepojde?“
Bill kočky v oblibě moc neměl a jen zřídkakdy dovolil, aby se v jeho domě zdržovaly. Ale když na něj Rebeka hleděla tak smutně a s takovou prosbou ve svých očích, nechal se obměkčit. „No dobře, pokud brzy pojde, myslím, že si ji můžeme na chvíli nechat. Rád bych ji viděl.“
Rebeka odběhla a netrvalo dlouho, když se vrátila s nemocnou kočkou v papírové krabici; Rebeka si pamatovala, co se stalo, když se táta modlil za umírající vačici, a tak řekla: „Tatínku, pomodlíš se i za tu kočku?“
Billovi stačil jeden pohled na kočku, aby věděl, co se brzy stane. Řekl Rebece, aby položila zvíře na noc do kůlny. Druhý den brzy z rána běžela Rebeka do kůlny, aby zjistila, co je s její kočkou. Podívala se do krabice; kočka mňoukala radostí, kojila pěknou hromadu koťat.
Když Bill nakládal kempinkovou výstroj do Banksova auta, viděl, jak se dvouletý Josef batolí z kůlny a drží jedno z těch novorozených koťat za krk. „Josefe, takhle koťátko držet nesmíš,“ domlouval mu Bill. Vylekaný Josef, ještě předtím než kotě pustil, je silně zmáčknul. Bill vzal kotě zpět do kůlny a položil je vedle kočičí matky. Kotě se kroutilo, jako kdyby bylo vážně zraněno. Bill si pomyslel: „Chudáček, nemůže za to, že je kotětem. Doufám, že to bude v pořádku.“
Banks, Lyle a Bill se ubírali cestou do Dale Hollow; bylo to totéž místo v Kentucky, kde chytali před měsícem spolu s Jimem Woodem. Když dojeli k přehradě Vlčí řeky, Bill si půjčil od svých příbuzných motorový člun. Jakmile se ocitli na hladině přehrady, nakrájeli žížaly na kousky a napichovali je na háčky. Netrvalo dlouho a ulovili několik tuctů malých okounků, které také krájeli na kousky a používali jako návnadu na svých vlascích pro chytání pstruhů. Pak se posadili dozadu v očekávání na větší kusy.
Světlomodrý opar zahaloval zelené Apalačské pohoří, které se kolem nich rozprostíralo. Jezero vonělo vodními řasami, rybami a benzínem dvoutaktního motoru. Sluneční paprsky ohřívaly Billovu košili a jemný vánek ochlazoval jeho tvář. Pozoroval pár kačen, jak se prohánějí v rákosí a mezi vodními liliemi. Bill pociťoval, jak únava odplouvá jako sfouknutá pampeliška unášená větrem.
Zatímco byl jejich malý člun lenivě unášen kolem pobřeží, tito tři muži začali hovořit o Bibli. Debatovali o Petrovi, Jakubovi a Janovi, kteří viděli Ježíše mluvicího s Mojžíšem a Eliášem. Ježíš se rozzářil jako slunce. Když Petr později o tomto prožití psal, vyjádřil to slovy: „My jsme byli očitými svědky Jeho Majestátu, protože On přijal od Boha Otce slávu a čest, když tento hlas přišel k Němu ze Slávy: ‚Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení.‘ A my jsme slyšeli tento hlas, pocházející z nebe, když jsme s Ním byli na této svaté hoře.“3Petrova 1:16−18
„Víš co,“ řekl Banks, „tak to poněkud pociťuji i já, protože jsme měli tu výsadu strávit tolik času se svatým mužem, jako jsi ty, bratře Bille.“
„Ó, bratře Banksi, tak nemluv,“ odpověděl Bill, „nejsem žádný svatý muž. Neexistuje žádný svatý muž; je pouze svatý Bůh přebývající v lidech. Neexistuje také žádná svatá hora, je to pouze svatý Bůh, který navštěvuje horu. Myslím, že právě o tom chtěl Petr říct.“
A diskutovali o tom, jak může Duch svatý přebývat ve svých lidech. Banks se zmínil o jedné staré ženě, kterou znal a ve které přebýval Duch Boží. Když byli Banks s Lylem ještě chlapci, tato žena je často zvala k sobě domů, dala jim čerstvě upečený chléb a vyprávěla jim o Ježíšově lásce. Oni přijímali tento chléb, ale toho Ježíše nechali za sebou. Banks řekl: „Ta paní musí mít už přes 90 let. Víš co, Lyle, ona bydlí kousek odtud. Myslím, že by bylo pěkné, kdybychom se tam zastavili a řekli jí, že jsme už oba křesťany.“
Když to Banks řekl, Bill pocítil jakoby ‚pokropení‘ Duchem Božím, jež na něm spočinulo jak chladný sprej z nějaké vodní smrště. V přílivu inspirace řekl: „Tak praví Pán, brzy spatříte Boží slávu, protože zde bude vzkříšeno z mrtvých nějaké malé stvoření.“
Když se vrátil zpět ke svým smyslům, viděl jak na něj Banks s Lylem strnule hledí s naprostým úžasem. Banks řekl: „Bratře Bille, myslels to vážně, co tu zrovna zaznělo?“
„A co jsem řekl?“ Zeptal se Bill. On opravdu nevěděl, co řekl. Když Banks to proroctví znovu zopakoval, Bill ho ujistil: „To se stane přesně tak, jak bylo řečeno. Musí se to stát, protože to jsem neřekl já, to řekl Duch svatý.“
„A jaké to bude zvíře, co si myslíš?“ Zeptal se Lyle.
„Nevím, ale tuším, oč by mohlo jít. Dnes ráno můj malý syn zmáčknul nešťastnou náhodou koťátko; nebylo sice mrtvé, když jsme odjížděli, ale možná pošlo. A až se vrátíme domů, Bůh ho navrátí k životu.“
Celý den lovili bez úspěchu. Velké ryby nebraly až do pozdního večera, ale když začaly brát, každý chytil během několika minut pstruha. Ti tři pstruzi vážili dohromady 10 kilogramů. Mezitím jim však došla návnada, a tak museli pro tento den skončit.
Ráno po snídani, když snědli pánev smažených pstruhů, vešli do člunu, nastartovali motor a přesunuli se podél břehu přehrady na jiné místo. Chtěli nachytat trochu měsíčníků a okounků, aby si doplnili zásoby návnady, ale zprvu se jim nepodařilo chytit nic. Pak Bill nasměroval příď člunu do malé zátoky, přidusil motor, který ještě trochu zabublal a pak už ani nehlesl. Pak nechal člun, aby byl unášen v blízkosti břehu. Napíchnul žížalu, nahodil, a po chvíli pocítil potáhnutí za návnadu. Zasekl malého měsíčníka.
Když chytali v zátoce, hovořili o Boží moci. Debatovali o Ježíšově době, jak řekl rybáři Šimonovi: „Jeď na hlubinu a spusť sítě.“ Šimon odpověděl: „Mistře, celou noc jsme se lopotili a nic jsme nechytili, ale každopádně na tvé Slovo sítě spustím.“ Jakmile Petr spustil síť do jezera, síť se naplnila takovým množstvím ryb, že se začala trhat. Musel tedy zavolat na své druhy z jiné lodě, aby jim připluli na pomoc. Obě lodě naplnili takovou spoustou ryb, že se lodě začaly potápět.4Lukáš 5:1−7 Bill řekl, že si myslí, že ty ryby, předtím než to Ježíš řekl, vůbec v tom jezeru nebyly. Věřil, že Bůh tam na místě tyto ryby stvořil.
Okřídlený hmyz dováděl nad vodní hladinou. Měsíčnici a okouni byli hladoví. Pravidelně se vynořovali na hladině a chňapali po hmyzu. Jelikož jsou měsíčnici velice malí, Bill používal prut, na jehož vlasci byl malinký háček velikosti č. 4, zatímco Lyle používal veliký háček velikosti č. 12; stejný háček, který používal k chytání pstruhů. Lyle napíchnul žížalu na špičku háčku a nahodil. Ve skutečnosti věnoval víc pozornosti rozhovoru, který probíhal mezi Banksem a Billem, než samotnému rybaření. Najednou pocítil, že něco zabralo, zasekl a stáhl vlasec. S překvapením zjistil, že malinký měsíčník spolkl háček hluboko až do svého žaludku. „Koukejte,“ řekl a ukázal sedmicentimetrovou rybku, jak se třepetala na konci vlasce, „člověk nemůže ani najít háček.“
Omotal si vlasec kolem druhé ruky a pak zatáhl. Bylo slyšet trhavý zvuk vytahovaného háčku. Spolu s ním vytrhl žaludek a část rybích žáber. Lyle udiveně hvízdnul a řekl: „Rybičko, to byla tvá poslední plavba.“ Když uvolnil háček, hodil rybku přes palubu. Měsíčník chvilku třepal ploutvemi a ocasem, jako by chtěl odplout, ale pak se převrátil na bok a bylo po něm. Strnulý a bez života byl pozvolna unášen asi tři metry od člunu podél břehu, popoháněn slabým větrem na šplouchajících vlnkách.
„Lyle, to se nemělo stát,“ řekl Bill. „Měl jsi používat menší háček. A pak když pocítíš, jak ryba zabere, musíš zaseknout, a háček se jí zasekne v tlamičce.“
„Ach, jsem jen obyčejný sedlák a nevyznám se moc v rybaření,“ řekl Lyle a vyhrabával další žížalu, aby ji napíchl na svůj velký háček. „Vždycky jsem to tak dělal.“
Mezi Banksem a Billem pokračovala debata o Boží moci. Asi po třiceti minutách se Bill zmínil o jednom místě v Písmu, které jej v poslední době zaměstnávalo. Jednou ráno, když měl Ježíš hlad, podíval se na fíkovník. Nenašel na něm ovoce, a tak jej proklel. Do večera na tom stromě všechno listí zhnědlo. Když se tomu učedníci divili, jak brzy ten strom uschnul, Ježíš řekl: „Mějte víru v Boha, protože, amen, pravím vám, kdokoliv by řekl, této hoře zvedni se a vrhni se do moře, a nepochyboval by ve svém srdci, ale věřil, že se stane, cokoliv by řekl, stane se mu.“5Marek 11:12−23
Když o tom Bill mluvil, sledoval, jak se ta malá rybka pohupuje na hladině nedaleko jejich člunu. Vítr ji odfoukl až do blízkosti leknínového porostu, unášena na boku, s vyhřezlými vnitřnostmi z její malé, nazelenalé tlamičky. Její charakteristická modrá barva se teď změnila na bílou.
Najednou Bill uslyšel podivný hlas; podíval se nahoru a spatřil anděla Páně planoucího jako oheň na svahu hory. Shora sestupoval větrný vír, který se řítil přes vrcholky stromů a směřoval rovnou do člunu. Pak se anděl postavil vedle něj. Hukot větrného víru se zmocnil jeho smyslů. Anděl přikázal: „Vstaň!“
Bill se postavil.
Lyle se zeptal Bankse: „Co dělá?“
„Tiše,“ řekl Banks, „něco se stane.“
Anděl řekl: „Promluv k této rybce, aby ožila.“
Bill ukázal směrem k leklému měsíčníku plovoucímu uprostřed leknínů. Řekl: „Malá rybko, Ježíš Kristus ti vrací tvůj život.“
Anděl okamžitě zmizel. Všichni tři muži sledovali, jak měsíčník vsáknul přes svá žábra žaludek, vyrovnal své tělo a radostně odplouval, aby se připojil ke svým kamarádům. Lyle se převrátil ve člunu na záda a začal koktat: „Ó — bratře Bille — ó — myslíš si, že — ó — to bylo kvůli mně, protože jsem — já jsem té rybce řekl: ‚To byla tvá poslední plavba?‘“
„Ne, bratře Lyle, Bůh jednoduše ukázal svou velikou moc a potvrdil Písmo, o kterém jsme zrovna hovořili.“
„Ale proč?“ Tázal se Banks. „Ty jsi řekl, že na tebe čekají stovky lidí s modlitebními lístky, včetně dětí po obrně, proč Bůh používá svou moc, aby vzkřísil malou rybku?“
„On je Bůh a dělá to, co je Mu libo. Je to v souladu s Písmem. Jen pomysli na všechny ty malomocné, kteří byli za Ježíšových dnů v Jeruzalémě, a On použil svou moc, aby proklel fíkovník. Rozumíte? To má jen ukázat, že Bůh má zájem o všechno. Jestliže má zájem o takovou malou rybičku, aby ji Slovem vrátil zpět k životu, zcela jistě oznamuje Slovem věčný život ke všem svým dětem.“
V srpnu odletěl William Branham znovu na sever, tentokrát do provincie Alberta v Kanadě na uzdravovací kampaň v Edmontonu. Zástupy byly sice veliké, ale přijetí, jež se mu dostalo, bylo chladné. Třetí den večer věděl, že něco není v pořádku. Víra těchto Kanaďanů by se měla pozvedávat jako žár prérijního požáru. Místo toho mu jejich postoj připadal chladný jako zmrzlá půda.
Když skončil s kázáním, řekl: „Mezi tímto místem, kde stojím a tím schodištěm vedoucím dolů… Vidíte to kroužící světlo? Právě teď se zjevilo. Věřím, že to světlo je ten stejný ohnivý sloup, který vedl děti Izraelského národa ve 2. knize Mojžíšově.6Exodus 13:21 Později se tento ohnivý sloup stal tělem a přebýval mezi námi ve formě Syna Božího, Ježíše Krista. Když Ježíš byl na zemi, řekl: ‚Přišel jsem od Boha a vracím se zpět k Bohu.‘7Jan 16:28 Věřím, že když se vrátil k Bohu, přišel zpět ve formě tohoto světla. To je to světlo, jímž byl zasažen Pavel, a ono způsobilo jeho slepotu na cestě do Damašku. Pavel se zeptal: ‚Kdo jsi, Pane?‘ A to Světlo odpovědělo: ‚Já jsem Ježíš.‘8Skutky 9:3−5 Věřím, že to je to stejné světlo, které přišlo k apoštolovi Petrovi oné noci do vězení, otevřelo jeho dveře a vyvedlo jej ven.9Skutky 12:5−11 Skutečně věřím, že všemohoucí Bůh je Stvořitelem nebe a země, a Ježíš Kristus je Jeho Syn, který je nyní mezi námi.“
„On odpovídá na modlitbu této štíhlé ženy, která sedí právě zde.“ Bill poukázal na tmavovlasou ženu sedící vpředu: „Ty máš nervové potíže. Ten muž, který sedí vedle tebe, má nemocná záda. Vy jste manželé. Zvedněte ruce, pokud je to pravda.“ Oba pozvedli ruce. „Máte modlitební lístky? Nemáte? Nepotřebujete je. Byli jste již uzdraveni. Ježíš Kristus vás uzdravuje. Amen.“
„Muž, který sedí tam vzadu, má nemocný žlučník. Vy se jmenujete Clarence. Přijel jste z místa, které se jmenuje Grand Prairie. Je to pravda, že? Vaše žlučníkové potíže jsou u konce, pane. Můžete se vrátit domů a uzdravíte se. Amen.“
„Vy říkáte: ‚Bratře Branhame, ty jsi ho oslovil jménem?‘ Copak Ježíš Kristus, když byl tady ve fyzickém těle, nesdělil Šimonovi, že se jmenuje Šimon a že se jeho otec jmenoval Jonáš a že pak bude nazván Petrem?10Jan 1:40−42 Ježíš je dnes stále tentýž.“
„To světlo teď stojí nad jistou ženou, ona trpí vysokým krevním tlakem, jmenuje se paní Fishbrooková. Postavte se. Vy jste z tohoto města, bydlíte na ulici 125. Číslo vašeho domů je 13 104. Pokud to souhlasí, zvedněte ruku. V pořádku, paní Fishbrooková, jste uzdravena. Ježíš Kristus vás uzdravuje.“
„Věříte, že On je zde? Chci, aby každý muž a žena, každý odpadlík nebo ten, který už právě přijal Krista, aby přišli dopředu, abych pro vás mohl poprosit o požehnání, zatímco toto pomazání je zde.“
Varhaník hrál nápěv písně, avšak ačkoliv byly v publiku tisíce lidí, nikdo nevycházel dopředu. Nakonec Bill řekl: „Co se to s vámi děje, Kanaďané? Stali jste se tak církevnicky smýšlející, že jste nechali Krista venku. Je dobré být konzervativní, ale nebuďte příliš naškrobení, abyste nezarmoutili Ducha a On neodešel. Nebudete mít pak žádné probuzení.“
V tu chvíli uviděl černou vlnu, jak se převaluje nad publikem. Bill varoval: „Jestliže jsem Boží prorok, říkám to v Jeho jménu; raději se ihned dejte do pořádku s Bohem, protože se blíží hodina, kdy budete křičet, abyste to mohli naleznout, a nebude vám to již dáno. Je to ‚Tak praví Pán.‘ Jestli ve vašich srdcích není Boží láska, pak jste hříšníci a jste na své cestě do pekla. To je: ‚Tak praví Pán.‘ Ten stejný Bůh, který rozpoznává duchy a sděluje lidem jejich stav, promlouvá právě teď. Mluvím ve jménu Ježíše Krista. Utíkejte k oltáři a rychle čiňte pokání, než Bůh vaši stránku otočí a budete navěky odsouzeni. To je: ‚Tak praví Duch svatý,‘ který je teď uprostřed nás.“
Po mnoha naléháních a přesvědčování přišlo několik kajících duší dopředu pro modlitbu. Bill pociťoval hlubokou nespokojenost: „Přátelé, něco takového jsem neviděl po celá léta. Takový pocit, který se mě zmocnil právě před několika okamžiky, když jsem spatřil tu černou vlnu převalující se budovou, jsem ještě nikdy neměl. Něco mě udeřilo. Bůh ví, že to je pravda. Něco není v pořádku.“
Když se příští den probudil, cítil se stále odrazen. Co zde nefunguje? Proč tito křesťané v Edmontonu nerozpoznají přítomnost Ježíše Krista mezi nimi a nepřijmou všechna požehnání, která přicházejí spolu s tím zjevením? Bill se pozastavoval, jestli to není jeho vina. Možná, že nepředkládal Evangelium tak dobře, jak by to měl dělat.
Posadil se na posteli, vzal z nočního stolku svou Scofieldovu Bibli a listoval ve svých poznámkách, které měl napsány na prázdných listech. Znovu si přečetl vidění, která měl toho rána roku 1952, když jej Bůh uzdravil z těch smrtelných améb. Vzpomínal si, jak ruka bez těla poukázala na 1. kapitolu Jozue, 2. až 9. verš a vsugerovala mu, že tyto verše platí pro jeho službu stejně jako pro službu Jozue.
Zavřel Bibli, ale neodložil ji. Místo toho ji držel stojmo mezi dlaněmi, zatímco o tom přemýšlel. Brzy na to pocítil, jak do jeho hotelového pokoje přichází anděl Páně. Billova zádumčivost se záhy změnila v bázeň. Pohnul rukou poblíž svého srdce, složil ruce k modlitbě s očekáváním, že Bůh k němu každou chvíli promluví. Jakmile odstranil ruku z Bible, Bible se rozevřela. Jeho Bible byla po mnoho let značně opotřebovaná neustálým používáním. Mohla se otevřít na každém ze stovek míst, jež tak často četl. Nyní se však otevřela v první kapitole Jozue. Bill četl:
Nikdo se proti tobě nepostaví po všechny dny tvého života. Jako jsem byl s Mojžíšem, budu i s tebou. Nenechám tě klesnout ani tě neopustím.
Posilni se a buď odvážný, protože ty dáš lidu do dědictví tuto zemi, o které jsem přísahal jejich otcům, že jim ji dám…
Vždyť jsem ti přikázal: Posilni se a buď odvážný, neměj strach a neděs se, protože Hospodin, tvůj Bůh bude s tebou všude, kam půjdeš.11Jozue 1:5, 6, 9
Jeho bázeň byla na ústupu, deprese se vzdálila a důvěra se mu vrátila. Bůh jej povolal andělem a vedl ho svým Duchem skrze vidění. I kdyby jej každá denominace odmítla, to nezmění fakt, že Bůh jej ustanovil, aby vykonával to, co dělá. Myslel si, že jeho jediným úkolem bylo nést světu dar Božího uzdravení. Pak mu Bůh ukázal tři části jeho služby — tři „tažení“ na tom rybářském vlasci. První dvě tažení znázorňovala jeho službu uzdravení, ale to třetí tažení bylo jiného druhu. Třetí tažení mělo ulovit velikou rybu, byla to trofejní ryba. Třetí tažení povolá lidi, kteří jsou nevěstou Ježíše Krista a rozdělí jim dědictví v zemi, které jim Bůh zapřisáhl. On jim je dá. Někde tedy musí být lid, který tomu bude naslouchat, který rozpozná pravdu a bude na základě toho jednat. Ježíš řekl: „Pravda vás vysvobodí.“12Jan 8:32
Bill nalistoval na začátek své Scofieldovy Bible a našel stránku, kde bylo napsáno: Způsob používání odkazu. Vzal tužku a zapisoval na okraj:
Po nějakou dobu se tato kniha Jozue přede mnou malinko pootevírala. Dnes ráno, 7. srpna 1957, jsem se cítil nemocen a nervózní; spatřil jsem vidění, které mi bylo dáno, které jsem popsal na volném listě vzadu v této knize. Pak jsem tu knihu otevřel. Znovu se mi otevřela v té stejné kapitole. Drahý Ježíši Kriste, pomoz mi, abych byl zmužilý ke Tvé slávě. Br. Branham.
Pak nalistoval zpět 1. kapitolu knihy Jozue a nahoru na tuto stránku načmáral:
Slibuji, že budu s Boží pomocí od dnešního dne zmužilý.
7. srpna 1957.
V říjnu Bill organizoval jako obvykle svůj podzimní lovecký výlet k řece Troublesome. Je to údolí ve skalnatých horách Colorada. Naneštěstí v té době, když dojeli na místo svého základního tábořiště, všichni v této skupině přijeli se střevní chřipkou. Trpěli bolestmi způsobenými chřipkou a horečkou a nikdo nemohl jíst, nemluvě o lovu. Dokonce ani nevytáhli z pouzder své pušky. Jednoduše se otočili a odjeli domů.
Bill se v listopadu pokusil udělat jinou dovolenou. Tentokrát naplánoval loveckou expedici do střední části státu Idaho. Chtěl k tomu využít soumary13Zvíře sloužící k nošení břemen (kůň, osel, mezek aj.), kteří by nesli jeho výbavu. A tak odjel zpět do hor Sawtooth a postavil svůj stan na louce vedle řeky Of No Return, (což znamená bez návratu). Byla to nádherná krajina plná tyčících se kostrbatých vrcholků z žul a břidlice, spolu s okolními údolími plnými smrkových, jedlových a borových porostů. Tento typ krajiny se mu líbil nejvíce. Tady se mohl uvolnit. Vnější svět tu nezasahoval — každopádně si to myslel.
Jakmile postavili svůj tábor, přistoupil k řece. Postavil se na žulovém balvanu, nahodil svoji muškařskou udici a popotahováním a krátkými švihy napodoboval mušku, jak dovádí nad hladinou. Chtěl nalákat nějakého duháka, který by po tom chňapl. Toho dne chytil velikého pstruha.14Později se ukázalo, že se jedná o největší kus duhového pstruha, který byl k tomuto datu kdy uloven. Bill si ho nechal preparovat a pověsil si ho na stěnu. Příštího dne chytal na stejnou udici a po několika hodinách uslyšel zvuk malého letadla. Pohlédl nahoru a spatřil malé sportovní letadlo, jak přelétává nad údolím a kopíruje koryto řeky. Když mu prolétávalo nad hlavou, Bill zamával. Z letadla vyletěl nějaký malý předmět připoutaný k padáčku. Předmět se snášel dolů a dopadl na nedalekou louku. Bill se tam šel podívat a zjistil, že je tam kanystr se zprávou pro něj: jeho bratr Howard zrovna zemřel. Druhý den ráno Bill naložil celou svou tábornickou výbavu na soumary a vrátil se do civilizace.
Po Howardově pohřbu odjel William Branham z Jeffersonville na krátkou kampaň do Lakeportu; je to město v severní Kalifornii. Sdružení obchodníků plného evangelia obstaralo pro tato shromáždění velikou budovu v prostorách výstaviště. Několik tisíc lidí sedělo na kovových skládacích židlích. Jednou večer Bill kázal z Písma, které měl v poslední době v oblibě:
A Ježíš jim odpověděl: „Mějte Boží víru.
Amen, říkám vám, že kdokoliv by řekl této hoře: ‚Zvedni se a vrhni se do moře,‘ a nepochyboval ve svém srdci, ale věřil by, že se děje to, co říká, bude mít, cokoli řekl.
Proto vám říkám: věřte, že všechno, o co při modlitbě prosíte, jste dostali a budete to mít.“15Marek 11:22, 24
Marek 11:23 jej obzvlášť oslovil. Nemohl se od tohoto místa odpoutat. Leželo tam něco skrytého, něco mocného, čemu ale docela nerozuměl. Každopádně však toho večera v Lakeportu zdůrazňoval 24. verš, ve kterém Ježíš povzbuzoval své následovníky k víře, když se modlí.
Fotografie 1 — Lakeport, Kalifornie
Ke konci jeho kázání udělal nějaký fotograf z jeho pravé strany několik snímků. Když vyvolal svůj barevný film, první snímek vypadal úplně normálně a ukazoval pravou stranu Williama Branhama stojícího na pódiu a gestikulujícího při kázání. Proutěný koš plný lilií byl postaven z pravé strany pódia jako dekorace hned vedle jednoduchého mikrofonu přidělaného k stojanu, stojícímu na zemi. Za ním na stropě visela hranatá krabice elektrického ohřívače. Dva muži seděli ve skládacích židlích v zadní části pódia. Za těmito muži visela záclona, která jakoby vycházela z jednoho bodu nahoře a dole se vějířovitě rozšiřovala, buď jako dekorace nebo měla zakrývat nějakou věc, která nemohla být odstraněna.
Fotografie 2 — Lakeport, Kalifornie
Na další fotografii vypadalo pódium jako nějaký neobyčejný obraz, se sálajícími ohnivými jazyky a skvrnami s jantarově zabarvenými mlhavými záplatami. Anděl Páně stál po Billově pravé straně a vypadal jako oblak asi dva metry vysoký. Stál mezi evangelistou a lidmi, kteří se formovali do modlitební řady po levé straně budovy. (Bill vždy přiměl lidi v modlitebních řadách, aby přistupovali z jeho pravé strany tak, aby se zastavili a stáli v přítomnosti anděla.) Na této fotografii nebyl anděl jedinou podivuhodnou věcí, která byla viditelná. Bezprostředně za Billem se nacházel Ježíšův profil (tvář, brada, krk) s prodlouženými rameny a ohnivými jazyky šlehajícími z jeho rukou — sedm zřetelných ohnivých pruhů, které se jako pochodující poslové řinuli kupředu k muži, který zrovna káže. Billovo tělo jako kdyby bylo tímto žárem nadpřirozeného ohně pohlceno. (Když se Bill později na tuto fotografii podíval, řekl, že mu to připomíná scénu z proroků popsanou u Ezechiela 1 a ve Zjevení 4:5.) V takové atmosféře nebyla o zázraky nouze, a byla to toho večera obzvlášť šťastná chvíle pro slepou ženu, jež tady v Lakeportu byla někým přivedena do modlitební řady. Byla americkou Indiánkou. Její oči vypadaly, jakoby byly celé bílé. Nelze ani říct, že duhovka a oční panenky byly pokryty bělmem — duhovky tam jednoduše nebyly. Bill s ní chvilku hovořil, dokud se nezkontaktoval s jejím duchem. Skrze vidění pak řekl: „Před devíti lety tě embolie mozku částečně ochrnula. Z větší části ses z toho zotavila, ale ta mrtvice vtáhla tvé oči hluboko do lebky a od té doby jsi byla slepá a neustále, dnem i nocí, jsi trpěla bolestmi a nenalézala jsi úlevu ani na chvíli.“
Bill pocítil k této ženě zvláštní břemeno soucitu, protože mu připomínala jeho matku, která byla rovněž míšencem z indiánského kmene Cherokee. Když se za ní v Ježíšově jménu pomodlil, Ten, který se postaral o vidění, nyní vztáhl ruku a dotknul se této ženy. Její oči se vrátily zpět do původní polohy a spatřila znovu tento svět takový, jaký byl, ač zastřen slzami radostí. Z pódia odešla o vlastních možnostech a odmítla pomoc osoby, která ji tam přivedla.
Tento zázrak podnítil víru postaršího luteránského gentlemana sedícího na pódiu vzadu za Billem. Manželka onoho muže trpěla krvácejícím žaludečním vředem, který se za poslední čtyři roky neustále zhoršoval. V současné době nemohla vůbec jíst pevný pokrm a stala se anemickou, takže jí lékař chtěl dát krevní transfúzi a do týdne ji operovat. Tento starý luteránský gentleman se tiše modlil: „Pane, jestli bratru Branhamovi dovolíš vyvolat problém mé manželky a jestli jí dnes večer uzdravíš, vezmu těch 500 dolarů, které jsem odložil na její operaci a dám to na stavbu luteránského kostela v Ukiah.“
Bill se v tu chvíli otočil, poukázal na onoho luterána a řekl: „Vy, pane, vy jste se právě modlil, aby Bůh uzdravil vaši manželku a prohlásil jste, že darujete 500 dolarů na stavbu luteránského kostela, místo na její operaci.“
Muž padl do mdlob, ale stačil ještě říct: „Přátelé, to je pravda.“
„Bůh nepotřebuje vaše peníze,“ řekl Bill, „ale potřebuje vaši víru. Pane, vaše manželka je uzdravena. Je to: ‚Tak praví Pán!‘“
Příštího dne navštívil tento muž se svou osmdesátiletou manželkou snídani Křesťanských obchodníků. Bill ji pozoroval, jak baští šunku s vejci s takovým elánem, jako kdyby byla dvakrát mladší.
Jen co se William Branham vrátil z Kalifornie, paní Bosworthová telefonovala z Floridy a řekla, že její manžel umírá. Bill ji sdělil, že okamžitě přijede. Zatímco Meda znovu balila jeho kufry, Bill připravoval automobil a netrvalo dlouho a uháněl směrem na východ, na Floridu. Když vešel do nemocničního pokoje, Fred Bosworth pozvedl svou plešatou hlavu z polštáře a vytáhl svou kostnatou ruku. Bill objal svého starého přítele a volal: „Otče můj, Otče můj! Vozové Izraelští i jezdci jeho!“16Královská 2:12 Čímž citoval poslední Elizeova slova k Eliášovi.
Fred Bosworth tichým hlasem řekl: „Synu, buď vždy pamětlivý svého poslání, ty kážeš opravdové Evangelium.“
Bill se svalil do křesla a uchopil ruku svého přítele. „Je mi čtyřicet osm a jsem už unaven. Moje služba je už možná u konce.“
„To je nesmysl, ty jsi mladý. Tvá služba se ještě nedostala do té výše, jakou bude mít v budoucnosti. Zůstávej na pracovním poli; nedovol těm letničním kazatelům, aby kalili vodu svým fanatismem. Jdi a nes Evangelium, které jsi obdržel. Věřím, že jsi apoštol a prorok Pána Boha.“
„Bratře Bosworthe, ty jsi kázal Evangelium, než mé oči spatřily světlo světa. Jaký byl nejšťastnější okamžik tvého života za celá ta dlouhá léta?“
Fred Bosworth ani na okamžik nezaváhal: „Největší chvíle mého života probíhá zrovna teď. Za chvíli Ten, kterého jsem kázal po celá ta léta, Ten, kterého miluji, vstoupí těmito dveřmi a já odejdu spolu s Ním.“
Bill měl pocit, jako kdyby se díval na někoho rovného Abrahamovi, Izákovi nebo Jákobovi. „Bratře Bosworthe, oba věříme té stejné věci. Z Boží milosti budu kázat Evangelium až do posledního dechu mého těla. Nebudu dělat kompromis se Slovem. Setrvám tak věrně, jak jen budu moci, v Ježíši Kristu. Jednoho dne se s tebou setkám v Té lepší zemi, kde budeme navěky mladí.“
Bosworth se slabě usmál: „Ty tam budeš, bratře Branhame, nestarej se.“
Asi za měsíc upadl Fred Bosworth na dva dny do kómatu. Pak najednou otevřel oči, posadil se na posteli, natáhl pravou ruku, potřásal s ní na prázdno, jako kdyby někomu podával ruku a říkal: „Bratře Jime, tebe jsem neviděl od tvé smrti, ty jsi jedním z těch, kteří se mou službou obrátili ve shromáždění v Joliet, Illinois. Sestro Julie, tebe jsem přivedl k Pánu ve shromáždění ve Winnipegu.“ Celé dvě hodiny se vítal s lidmi (v tom pokoji), kteří přišli k Pánu skrze jeho službu, ale zemřeli před ním. Nakonec ulehl na polštář a usnul v Ježíšově objetí. Fredu Bosworthovi na jeho cestě do věčnosti bylo osmdesát čtyři let.
Poznámky
- Deuteronomium 18:15−22 ↩
- Jan 1:44−51; 4:5−29 ↩
- Petrova 1:16−18 ↩
- Lukáš 5:1−7 ↩
- Marek 11:12−23 ↩
- Exodus 13:21 ↩
- Jan 16:28 ↩
- Skutky 9:3−5 ↩
- Skutky 12:5−11 ↩
- Jan 1:40−42 ↩
- Jozue 1:5, 6, 9 ↩
- Jan 8:32 ↩
- Zvíře sloužící k nošení břemen (kůň, osel, mezek aj.) ↩
- Později se ukázalo, že se jedná o největší kus duhového pstruha, který byl k tomuto datu kdy uloven. Bill si ho nechal preparovat a pověsil si ho na stěnu. ↩
- Marek 11:22, 24 ↩
- Královská 2:12 ↩