Když skončily podzimní kampaně v roce 1947, William Branham se těšil domů a toužil po své rodině. Velice si potřeboval odpočinout. Když se ale vrátil do Jeffersonville, s překvapením zjistil, že jeho domek byl po obou stranách doslova v sevření automobilů tak, že nemohl najít prostor k zaparkování svého vozidla. Jeden pohled na svůj dům mu dovolil pochopit důvod. Všude bylo plno lidí — motali se všude, na předním dvorku a na chodníku, seděli v autech a postávali na verandě. Bylo patrné, že všichni tito neznámí lidé očekávali na jeho návrat domů. Avšak Bill už neměl sílu ani na to, aby se zastavil a promluvil s nimi. Pokračoval s vozidlem dál.
Pět dnů se Bill zdržoval u jedné rodiny ze svého sboru, zatímco uvažoval a modlil se za to, co by měl udělat dál. Nakonec za těmito lidmi, kteří nezákonně obsadili jeho dům, zašel jeden z diakonů Branhamovy modlitebny a vysvětlil jim Billovu potřebu odpočinku a soukromí. Dav se tedy rozešel a Bill se mohl konečně vrátit domů.
Uběhl už více než rok od doby, kdy se s ním setkal anděl Páně a dal mu pověření k tomu, aby nesl dar Božského uzdravení lidem na světě. Výsledky tohoto pověření předstihly jeho nejsmělejší očekávání. Během jediného krátkého roku se jeho služba rozlila z těch nejpokornějších začátků ke službě, která ovlivnila desítky tisíců lidí v celé severní Americe. Tento překotný růst však nepřišel bez zaplacení vysoké ceny. Nesmírné vypětí rok trvajícího úsilí se nakonec obrátilo proti němu samotnému. Dlouhé noci modliteb, nedostatek spánku, neustálé cestování z města do města — to všechno se podílelo na Billově únavě. Ale bylo patrné, že v tom všem je zamotáno ještě něco jiného, něco duchovního, co Bill nemohl nějak postřehnout.
Během kampaní, kdy Billova ruka otékala následkem vibrací způsobených démony, se jednalo o něco víc než pouhé tělesné reakce na nemoci. Byla to duchovní válka. Ačkoliv se moc Ježíše Krista vždycky ukázala jako větší, přesto se tito démoni nevzdávali jen tak. Bill pociťoval údery každého jednotlivého souboje. Když ustaly vibrace, Bill pociťoval odčerpání své vlastní síly. Ke konci každé uzdravovací bohoslužby se potácel totálně vyčerpán. Druhý den, nehledě na to, jak dlouho se mu podařilo vyspat, se stále cítil utahaný. A když na druhý večer modlitební řada začala znovu, Bill musel strávit během své modlitby za nemocné dalších čtyři — pět hodin v utkání s démony. Neměl tedy dost času k zotavení svých sil a jeho stav vyčerpání se postupně zhoršoval. Věděl, že musí tento bezohledný pracovní rozvrh přerušit. Možná, že kdyby si udělal několikaměsíční přestávku, jeho životní síly by se tím obnovily. Celé září věnoval plánování svého nového domu. Kvůli tomu koupil stavební pozemek č. 208 na ulici Ewing Lane v Jeffersonville a pak s místním stavitelem sjednal smlouvu o dílo ohledně výstavby domku. Po těchto opatřeních se pustil do vyřizování korespondence. Strávil též mnoho dnů v lesích, v přímluvných modlitbách za tisíce modlitebních žádostí, které se shromáždily během jeho nepřítomnosti. Obdržel také stovky dopisů od kazatelů, kteří jej prosili, aby k nim přijel pořádat shromáždění. Jako obvykle — nemohl vyhovět všem. Čím více se Bill modlil, tím více shledával, jak opodstatněný je návrh Gordona Lindsaye, který mu před několika měsíci předložil.
Kazatel Lindsay mu předložil uspořádání okružní cesty v Pacifické zóně po severozápadních státech. Lindsay navrhoval, aby se shromáždění organizovala podle celkem nové a odvážné koncepce. Usoudil, že Billova ojedinělá služba svého druhu může přitáhnout křesťany ze širokého okruhu denominací, a tak kazatel Lindsay považoval za správné vtáhnout co nejvíce denominací do úzké spolupráce a sponzorování akce. Tato myšlenka Billa přímo uchvátila, neboť od doby, kdy se s ním setkal anděl Páně a předal mu pověření, doufal, že jeho služba pomůže k sjednocení rozděleného křesťanského společenství. Uvažoval o vidění z roku 1933, jak stál mezi dvěma sady a shromažďoval jablíčka a švestky z obou sadů. To bylo tehdy, když jej Bůh povolal ke „konání služby evangelisty“. Bill to vždycky chápal tak, že jeho úkolem je kázat Evangelium ve všech denominacích a nikdy se nepřipojit k žádné z nich. A tak se radoval, že nyní umožní kazateli Lindsayovi uspořádat sérii shromáždění v Pacifické zóně na severozápadě.
V říjnu roku 1947 odjel Bill na dovolenou. Cestoval na západ do státu Colorado, kde si půjčil soumary a jel daleko do Skalnatých hor, kde strávil v táboře několik týdnů na lovu a měl obecenství se svým Stvořitelem. Ačkoliv se v minulém roce dostal do styku s desítkami tisíc lidí, ve svém srdci zůstal člověkem divočiny. Zde uprostřed hlubokých údolí a horských velikánů, a skal Colorada tyčících se do výšky, se Bill mohl klidně pohybovat, aniž by byl rušen lidskými zástupy a naléhavými situacemi. Noční mrazíky kolem táboráku jej posilnily a teplá odpoledne se slabým vánkem ševelícím uprostřed borových větví konejšily jeho rozdrásané nervy. Jednoho dne Bill zpozoroval vysoko na skalním útesu orlí hnízdo vklíněné do skalní rozsedliny. Skrze svůj desetinásobně zvětšující dalekohled pozoroval orlí maminku, jak poučuje svá mláďata o věcech potřebných pro jejich přežití. Pět ochmýřených mláďat se vyškrábalo na její záda. Zachytilo se zobáky za její křídla. Musela se pevně držet, jinak jim hrozila smrt. Ona se pak s nimi povznesla z hnízda a bezpečně snesla na zelenou louku pět set metrů níže. Setřásla je ze sebe a dovolila jim, aby si dováděla, zatímco ona se vznesla ve větrných proudech na nejvyšší skálu v okolí. Těch pět orlíčat si zatím radostně skotačilo v měkké trávě. Pobíhala kolem dokola a švitořila, klovala červíky a kutálela se jedno přes druhé. Vypadala tak bezstarostně a šťastně.
„To mi připomíná letniční probuzení,“ uvažoval Bill. „Je to podobno muži žijícímu ve starém hnízdě tohoto světa: on nezná nic kromě toho, co mu podá ďábel. Ale jednoho dne přijme lásku Ježíše Krista. Ihned poté jej Bůh pozdvihne a posadí na stinné zelené pastvině. Je svobodný a plesá radostí.“
Bill pozoroval dalekohledem dál ty malé ptáky a jejich bezstarostné skotačení. Pomyslel si: „Proč se ničeho nebojí? Copak neví, že tam jsou kojoti?“
Vzpomněl si na orlí maminku a přehoupl dalekohled na její bidýlko. Ona se ani nepohnula, možná ano, občas jen pohnula krátce hlavou, zatímco svým bystrým zrakem pozorovala celé dění v údolí. „Vidím,“ říkal si Bill, „že kdyby kojot vyslídil jednoho z těch orlíčků, maminka by ho ihned tak spráskala, že by to nepřežil.“
Tehdy Bill poznal duchovní význam této scény. „Dobrá, sláva Bohu! Tak je to. Ježíš Kristus mne vzal z hnízda toho světa, pak vstoupil na nebeskou hradbu a nyní sedí na výsostech a pozoruje své dědictví. Věřící se nemusí ničeho bát.“
Paroží Coloradského jelena
Když Bill pozoroval tuto orlí maminku, všiml si, že najednou vztyčila svoji hlavu, jako by se jí něco nelíbilo. Bill začal pozorovat obzor a spatřil, čím byla znepokojena. Ze severu se rychle přibližovala bouřka. Při prvním úderu hromu orlí maminka vydala skřek a vrhla se střemhlav ze svého bidýlka dolů na zelenou louku. Když přistála na zemi, rozprostřela svá křídla a vydala další skřek. Orlíčata se ihned seběhla k ní a zachytila se zobáčky a drápy v jejím peří. Vítr byl každou chvíli silnější a silnější. Těžce obtížená svými mláďátky se orlí maminka vznesla do vzduchu a dovedně využívajíc proudění větru vznášela se výš a výš ke svému hnízdu a ještě dál. Pak prudce prorazila vichřici ženoucí se osmdesátikilometrovou rychlostí a přistála rovnou ve své skalní skrýši.
Bill spustil dalekohled na hruď a plakal. Uvažoval: „Jednoho slavného dne, když skončí probuzení, přijde Ježíš ze Slávy a rozprostře svá veliká křídla moci tak, aby se Jej všechna jeho orlíčata mohla svými zobáky uchopit, a odnese je do věčného bezpečí.“
Toho večera si Bill při světle táboráku ve své konkordanci prohlížel slovo „orel“ a vyhledával všechny odkazy v celé Bibli. Jedno místo jej obzvláštním způsobem upoutalo — v 2. Mojžíšově 19:4 Hospodin přirovnal službu Mojžíše k orlím křídlům. Proč vlastně Bůh přirovnal své proroky k orlům? Možná proto, že orel se dokáže vznášet výš a vidět dál než jiná stvoření na zemi. Ano, to bylo povolání všech Božích proroků. Hospodin je opatřil schopností v té duchovní oblasti vznést se výš a vidět dál než ti ostatní, dovolil jim spatřit nejen minulost, ale i budoucnost, stejně tak jako poznat pravdu od napodobeniny.
Bill rovněž mohl uvidět části budoucna — a ty jednotlivé záblesky se vždycky splnily. Copak to neznamená, že má s Mojžíšem něco společného? Když se s ním setkal anděl v jeskyni, řekl mu: „Jako prorokovi Mojžíšovi byla dána dvě znamení jako důkazy, že byl poslán Bohem, tak i tobě budou dána dvě znamení.“
Bill otevřel 2. Mojžíšovu a četl místo, kde se Bůh setkal s pastýřem Mojžíšem a přikázal mu, aby zanesl poselství vysvobození zpět k Izraelitům, kteří nadále byli v egyptském otroctví. V Exodu 4 si Bill přečetl:
Mojžíš znovu namítl: „Pohleď, neuvěří mi a neposlechnou mě. Určitě řeknou: ‚Žádný Hospodin se ti neukázal!‘“
Hospodin se ho zeptal: „Co to máš v ruce?“ „Hůl,“ odpověděl.
Řekl mu: „Hoď ji na zem.“ Hodil ji tedy na zem a proměnila se v hada! Mojžíš se před ním dal na útěk, ale Hospodin ho vyzval: „Natáhni ruku, a chyť ho za ocas.“ Mojžíš tedy natáhl ruku, chytil ho a had se mu v ruce proměnil v hůl!
„To, aby uvěřili, že se ti ukázal Hospodin, Bůh jejich otců — Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“
Poté Hospodin řekl: „Vlož si ruku do podpaždí.“ Vložil si tedy ruku do podpaždí, a když ji vytáhl, jeho ruka byla malomocná, bílá jako sníh.
„Vlož si ruku znovu do podpaždí, řekl mu potom. Mojžíš si tedy znovu vložil ruku do podpaždí, a když ji odtud vytáhl, byla znovu zdravá jako zbytek jeho těla!
„Když ti neuvěří a neposlechnou první znamení, uvěří druhému znamení.“
Bůh patrně věděl, jak nerozhodní budou Izraelité ohledně uvěření, že Mojžíš je prorokem poslaným tím velikým „JÁ JSEM“. Tato dvě nadpřirozená znamení byla určena především kvůli tomu, aby na ně zapůsobila a přesvědčila je. Je přece očividné, že nikdo nemůže takové věci konat sám od sebe. To znamení mělo být projevem Boží moci.
Bill obdobně jako Mojžíš pohlížel na svou neschopnost, když mu anděl sdělil, že má nést dar Božského uzdravení lidem na světě. Obdobně jako Mojžíši i jemu byla zaslíbena dvě znamení, která budou provázet jeho pověření. Pohleděl na svou ruku. Každý večer během svých shromáždění pozoroval horní stranu své ruky, jak otéká následkem vibrací různých nemocí. Když pak Ježíš vyhnal tyto démony, Bill mohl pozorovat, jak se jeho ruka vrací do normálního stavu. Nikdy nebyl svědkem toho, že by to selhalo. Anděl přece řekl: „Zůstaneš-li pokorný a upřímný, stane se, že budeš schopen na základě vidění odhalit tajemství lidských srdcí. Pak ti lidé opravdu uvěří.“ Co to mělo znamenat? Kdy se to stane?
Bill přihodil další poleno do ohně, opřel se zády o strom a uvažoval o tom, jestli mezi Mojžíšovým životem a jeho vlastním existují ještě nějaká další pojítka. Když si Bůh použil Mojžíše k vysvobození Izraele z egyptského otroctví, zjevoval se mu ve dne v oblaku a v noci v ohnivém sloupu. V dějinách se Bůh skutečně zjevoval mnoha různými způsoby; a přesto oblak a ohnivý sloup se zdály být těmi dvěma nejběžnějšími plášti, do nichž se zahaloval. Ve skutečnosti to byl sám Hospodin ve formě ohnivého sloupu, který nejprve upoutal pozornost Mojžíše na poušti — Mojžíš Ho spatřil v ohni, ale ten keř neshořel. Může být tento ohnivý sloup totožný s tou hvězdou provázející mudrce z Persie do Betléma, kde nalezli dítě — krále, Ježíše? Rozhodně to však bylo ono oslnivé světlo, které obrátilo Saule z Tarsu na apoštola Pavla. Byl tento ohnivý sloup totožný s tím světlem, které se ukázalo onoho rána v chatrči při Billově narození? A byla to ta planoucí hvězda, která se v roce 1933 ukázala nad ním během křtu těch prvních lidí, kteří se skrze něj obrátili? A co s tím světlem v jeskyni? Když se s ním setkal anděl v jeskyni, vystoupil zprostřed ohnivého sloupu. Jaké je tedy pojítko mezi ohnivým sloupem a andělem Páně? Pokaždé, když se anděl Billovi ukázal v lidské podobě, to nadpřirozené světlo kroužilo několik stop nad hlavou toho anděla.
Když Bill uvažoval o andělu Páně, najednou pocítil znepokojení. Během prvního roku Billovy služby uzdravování se mu anděl ukazoval poměrně často. Nyní již uběhlo šest měsíců od doby, kdy jej navštívil naposled. Bill neviděl anděla od jeho poslední návštěvy ve Vandalii, v Illinois, kdy ho anděl varoval před přílišným zdůrazňováním zázraků. Bill návštěvu anděla postrádal. Proč se více neukázal? Copak stále ještě není něco v pořádku?