I když William Branham byl nyní pastorem ve svém vlastním sboru a kázal každou neděli v hale Svobodných zednářů v Jeffersonville, celé léto dál navštěvoval nedělní a středeční večerní bohoslužby v Misijní baptistické církvi. Bylo to nepochybně ovlivněno spíše záminkou setkat se se svou dívkou, Hope Brumbachovou, než naslouchat kázání dr. Davise. Teď byla jeho vlastní budova před dokončením a zcela určitě musela nastat změna, protože i on měl své bohoslužby uprostřed týdne. Jak se tedy pak bude moci setkat se svou dívkou? Bill byl vždycky ostýchavý a cítil se v přítomnosti žen nejistě. Pomyšlení na to, že jeho pohotová záminka uvidět Hope se může obrátit vniveč, v něm vyvolávala úzkost a znepokojení.
Bill uchovával v paměti každou chviličku, kterou mohl prožít v přítomnosti Hope. Když se usmála, usmál se i on. Když se radovala, radoval se i on. Bylo v ní nějaké kouzlo, jemuž on sice nerozuměl, ale miloval ho. Připadala mu jako vše, co na tomto světě bylo pro něj hodnotné a krásné — jako vzduch, déšť, letní kvítí a upřímnost, a touha… Čím více se nacházel v její společnosti, tím více cítil touhu v této společnosti zůstat. Co by se stalo s jejich vztahem, kdyby neměl nějaký důvod, aby se s ní mohl každou středu vidět? Zdali by se mu neodcizila? Při tom pomyšlení se Bill zachvěl. Co kdyby si našla jiného chlapce? Jen myšlenka na to mu vyrážela dech. Nemohl si dovolit riskovat její ztrátu. Jak by pak mohl žít? Ne, musel přijít s nějakou jinou záminkou, aby se s ní mohl pravidelně vídávat. Když Bill omílal tento problém znovu a znovu ve svých myšlenkách, přišel na nápad, že nejlepším východiskem, jak by mohl strávit více času s Hope Brumbachovou, by bylo, kdyby ji přiměl změnit její příjmení na Branhamová.
V okamžiku, kdy se rozhodl požádat ji, aby se stala jeho ženou, pochybnosti jím zmítaly z jiné strany. Její otec vydělával 500 dolarů měsíčně jako předseda Odborového hnutí místní skupiny Bratrstva pensylvánské železnice. Na druhé straně Bill vydělával 20 centů na hodinu jako zaměstnanec Technických služeb a z tohoto skromného příjmu ještě pomáhal matce, otci, sedmero bratrům a sestře. Mohl by se pak ještě postarat o manželku? Vše, co by jí mohl obětovat, byla jeho láska a zbožnost. Kdo byl on, že si ji troufal vzít z domu plného pohodlí a vystavit ji nebezpečí potýkání se s chudobou? Ona si přece zaslouží něco lepšího. Po dlouhých mukách duše a přemýšlení se Bill rozhodl, že Hope o ruku požádat nemůže. Příliš ji miloval, než aby jí teď mohl pokazit život.
Toto rozhodnutí však jeho utrpení neukončilo; pouze se před ním otevřelo další dilema. Jestliže nikdy nepožádá Hope o ruku, jak může omluvit to, že ji okrádá o její čas? Nebylo by lepší, kdyby raději přerušil jejich vztah úplně? Čím dříve se s ní přestane setkávat, tím dříve si ona najde někoho jiného — nějakého muže, který jí zajistí dostačující životní podmínky. Ano, to bylo to správné řešení. A právě to teď musí udělat. Ale…
I když o tom Bill sebevíc přemýšlel, že to bude v zájmu Hope, aby jí řekl na shledanou, nemohl se k tomu odhodlat. Překalkuloval znovu svoji finanční situaci a své možnosti. Někteří z jeho bratrů už byli dost staří na to, že by mohli mamince rovněž pomáhat finančně. To byl tedy plus. A zbývající bratři už dorůstali. Během několika let budou i oni moci vnést svůj podíl práce — další plus. Snad bude Bill postupně schopen omezit svou pomoc, aniž by tím způsobil další strádání mamince. Kdyby usilovně pracoval, pak by snad přece jen mohl zajistit Hope slušné živobytí. Jeho rozhodnutí rostlo, když porovnával tyto možnosti z různých úhlů. Ano, měl dojem, že by to finančně nějak dokázal. Má se o to pokusit? Ano — ano, udělá to. Požádá Hope Brumbachovou o ruku!
Ale to rozhodnutí, že ji požádá, a samotné požádání, to byly dvě naprosto rozdílné věci. Když se měsíc srpen přehoupl do září, Bill zápasil s tím, aby se vnitřně sebral k této rozhodující otázce. Hleděl do jejích temných očí se zářivým úsměvem a pomyslel si. Aj, nebyli bychom spolu šťastni? Ale pokaždé, když se chtěl o to pokusit, jeho ústa vyschla a v hrdle mu naskočila taková boule, že byl sotva schopen polknout slinu, nemluvě o tom, že by mohl říct nějakou rozumnou větu. Každý večer, když se s ní opět setkal, se o to znovu pokoušel. Ale slova prostě odmítala poslechnout. A proto si sám pro sebe opakoval, dnes večer to udělám! Na mých hodinkách neuplyne ani deset minut a požádám ji o to. Ale ani to nebylo k ničemu. Čas klidně ubíhal dál a on se k tomuto kroku nemohl odhodlat.
Tento problém se stal pro Billa nekonečným. Někdy se stávalo, že během své práce přestal kopat, opřel si bradu o rukojeť lopaty a zíral do neznáma, zatímco jeho mozek byl trýzněn a hlodán, aby našel odpověď. Jak se odhodlat, aby jí oznámil, že se s ní chce oženit, jestliže nemá dostatek odvahy na to, aby to vyjádřil slovem? Nějakou dobu si pohrával s myšlenkou, že by o to mohl požádat svého přítele, Georga DeArca. Ale to mu nepřipadalo rozumné. Hope jej mohla za takových okolností odmítnout. Jak to tedy udělat? Jak? Najednou přišel na nápad. To bude ono! Napíšu jí dopis.
Jednou v neděli odpoledne seděl Bill dlouho nad listem papíru s perem v ruce a namáhal se nad každičkou větou při jejím sestavování a přepisování, potil se, dokud ten dvojrozměrný list papíru nevyjádřil jeho city tak dobře, jak to jen bylo možné. Když měl tento herkuleský hrdinský čin za sebou, přišla řada na to, jak tento dopis doručit osobně Hope. Přemítal o tom, jak bude Hope ten dopis soustředěně číst, zatímco on bude stát vedle, nervózně si hrát s prsty a kousat se do rtů, div se nezhroutí v mdlobách. Ne, tak to nemůže udělat. Kdyby ten dopis odeslal v pondělí, Hope jej dostane v úterý a ve středu večer, když se pro ni zastaví cestou do kostela, mu dá odpověď. Připadalo mu to jako dobré východisko z této situace.
V pondělí Bill naslinil poštovní známku, přilepil ji na obálku a cestou do práce ji vhodil do poštovní schránky. Později pak, během směny, když byl ve výkopu, napadla ho zdrcující myšlenka: co když se tento dopis dostane do ruky její matky? Na Billově čele se ukázaly krůpěje potu a v kolenou pocítil takovou slabost, že se musel opřít o jednu ze stran výkopu. Pomyslel si, pokud si to přečte její matka, tak jsem ztracen.
Pokud se jednalo o otce Hope, Charlese, s tím Bill vycházel dobře, ale její matka, to už byla jiná historie. Hubená, upjatá paní Brumbachová se pyšnila svým vysokým společenským postavením. Bydlela v nádherném domě, nosila drahé šaty, navštěvovala velkou formální církev a patřila k početné a vlivné organizaci. Billa Branhama považovala za obyčejného námezdního dělníka — rozhodně ne takového původu, aby se mohl oženit s jejich dcerou. A pokud se jednalo o Billovy úzkoprsé duchovní názory, ty viděla rovněž černě. Kdyby tento dopis uviděla, měla by k němu určitě zásadní výhrady. Tyto výhrady by se mohly prohloubit až natolik, že by mohla přerušit Billovu známost s Hope. Bill se při této myšlence zachvěl.
Ve středu večer zaparkoval své auto za zbrusu novým Buickem Brumbachových. Ve své Fordce — rachotině nechal pootevřené dveře pro případ, že by paní Brumbachová přečetla jeho dopis a vyrazila by s ním dveře.
Hope přišla na jeho zaklepání otevřít: „Nazdar, Bille, pojď dál.“
„Ó, ne,“ pomyslel si v duchu Bill. „Přivedeš mě ke své matce, zavřeš za mnou dveře, a já se ocitnu v úzkých.“ Pousmál se a řekl: „Díky, Hope, ale je vedro, víš. Raději počkám na verandě, dokud nebudeš hotová.“
„Jen pojď dál. Matka a otec by tě rádi viděli.“
Bill si v duchu povzdechl: „Aj, aj!“ Už se to všechno provalilo. Nervózně vstoupil dovnitř, sundal si klobouk, postavil se ve dveřích, připraven, aby mohl snadno uniknout.
Hope řekla: „Jen pojď dál, máma s tátou jsou v kuchyni. Budu hotová během několika minut.“
Bill vešel do kuchyně. Rodiče Hope seděli u kuchyňského stolu. „Dobrý den, paní Brumbachová. Dobrý den, pane Brumbachu.“
Vždy srdečný Charlie Brumbach, řekl: „Nazdar, Bille. Pojď, dej si skleničku ledového čaje.“
„Ne, díky, nemám žízeň.“
„Dobře, tak aspoň pojď a posaď se.“
Nepříznivých okolností začalo přibývat. Billovo srdce se divoce rozbušilo. „Ne, děkuji, pokud proti tomu nic nenamítáte, zůstanu tady. Máme krásné počasí.“
Paní Brumbachová řekla: „Ano, je pěkně.“
Všichni tři si povídali o počasí a různých věcech, dokud Hope nepřišla dolů. Bill byl v napětí, dokud Hope nestála na verandě a dveře nebyly za nimi bezpečně zavřené.
„Bille, je tak krásný večer, pojď, projdeme se do sboru pěšky.“
Znovu pocítil na zádech mrazení. Pomyslel si: „A je to tu.“ Chce mi říct, že tím jsme skončili. Raději si ji ještě dobře prohlédnu, protože to může být naposledy.
Ale Hope se cestou do sboru o dopise ani nezmínila a nechala ho trápit během celé bohoslužby. Bill byl jako ve vodním víru. Nebyl schopen vnímat ani jediné slovo z kázání dr. Davise. Místo toho strávil celý ten čas nenápadným pokukováním po Hope a přemýšlením o tom, jak nerad se s ní rozejde. Ona přece byla počestná dívka. Dnes večer mu připadala, že září ještě více než kdykoliv předtím. Doufal tedy, že dostane dobrého muže. Zaslouží si v životě jen to nejlepší.
Když Bill a Hope vyšli ze sboru a vydali se na cestu domů, už se smrákalo. Čtvrtka měsíce visela na obloze jako pouliční lampa. Kdykoliv vyšli ze stínu stromů, měsíční svit působil ostrý kontrast mezi tmavými vlasy Hope a jejíma tmavýma očima na jejím bílém obličeji. Billovo nitro se chvělo láskou a touhou.
„Bille, jak se ti dnes líbila bohoslužba?“ zeptala se jen tak Hope.
„Ó, myslím si, že bylo vše v pořádku.“ Bill měl pocit, že jeho čelist je z kartónu; připadala mu tak strnulá a neužitečná. Hleděl Hope do tváře a chtěl z ní vyčíst nějakou vrásku nebo jinou známku, jako náznak varující ho před příchodem té hrozné chvíle. Pokaždé, když pohnula svými rty, aby něco řekla, Bill si byl jist tím, že nadešel konec. Ale ona místo toho utrousila vždy nějakou bezvýznamnou poznámku, jako kdyby v jejím úmyslu opravdu nebylo nic, kromě obdivu k tomuto babímu létu.
Jelikož se blížili k domovu a ona se ještě o dopise nezmínila, Bill začal mít obavy, jestli ho vůbec dostala. Možná uvázl někde v poštovní schránce nebo se ztratil na poště. Něco se zkrátka muselo stát. Kdyby jej Hope přečetla, jistě by se o něm už zmínila. Billovi se vrátila klidná mysl a jeho jazyk se rozvázal. Uchopil Hope za ruku. Cítil se dobře.
Byli už téměř doma. Během nenucené přestávky v rozhovoru najednou Hope řekla: „Bille, dostala jsem tvůj dopis.“
Billovi přeběhl mráz po zádech; boule se znovu zasekla v jeho hrtanu, začal se dusit, sotva dýchal. S obtížemi spolkl slinu a zachroptěl: „Ano?“
Hope řekla: „Hmm,“ a šla dál.
Billovo napětí bylo nesnesitelné. Pomyslel si: „Ženo, řekni nějaké slovo předtím, než omdlím!“ Ale Hope se viditelně těšila z toho, že to, co řekla, uvázlo takhle ve vzduchu bez dalšího komentáře. Bill si pomyslel; musím tedy něco říci já, protože jsme pouze několik kroků od jejího domu. Sebral tedy v sobě všechnu odvahu a řekl: „Četla jsi ho?“
Odpověděla: „Ano,“ a to bylo vše.
Bill cítil, jako by se měl pod vlivem napětí, které prožíval, každým okamžikem zbláznit. „Jak se ti líbil?“
„Líbil se mi.“ Její rty se nevýrázně šibalsky usmály.
Bill pocítil příliv adrenalinu. Zastavil se a otočil se k ní: „Hope…“
„Bille, chci se stát tvojí ženou,“ řekla. „Miluji tě.“
Druhý den jeli Bill s Hope do města navštívit obchod s klenoty. Bill zaplatil 8 dolarů za pár svatebních prstenů. Svůj prsten si přišpendlil v kapse, aby jej náhodou neztratil. Pak uchopil půvabný prst Hope do své mozolnaté dlaně a chtěl jí navléknout zásnubní prsten.
Hope ho však zadržela: „Bille, nemyslíš si, že by se nejdříve slušelo zeptat se matky a otce?“
Bill se cítil, jako kdyby jeho srdeční sval vynechal jeden úder. Znovu jsme v tom. Bál se, že když se paní Brumbachová postaví proti, Hope může couvnout. Pomalu a váhavě procedil tato slova: „Ano. Myslím si, že ano.“ Ale potom dostal nápad. „Dívej, Hope, když se vezmeme, vždycky to bude fifty-fifty, že ano?“
„Jistě. Já budu zastávat svou úlohu.“
„A já svou. Co bys řekla na to, kdybychom s tím začali už teď — ty se zeptej své maminky a já se zeptám tvého tatínka!“
Hope pokrčila rameny. „Nemám nic proti.“
„Dovol tedy, že já se nejdřív zeptám tvého tatínka,“ se lstí navrhoval Bill. Chtěl obdržet Charlieho příslib ještě předtím, než se o tom dozví paní Brumbachová. Viděl v tom svoji nejlepší příležitost.
„Bude to brzy?“
„Zeptám se ho v neděli večer.“
Příští neděli večer, když Bill přivedl Hope z kostela, oba seděli v obývacím pokoji a poslouchali gramofon. Charlie Brumbach seděl za psacím stolem a psal něco na stroji. Paní Brumbachová seděla pohodlně v Morrisově křesle a pletla. Hope svraštila čelo a pohledem na otce naznačovala Billovi… Bill zavrtěl hlavou a ukázal na mámu. Nemůže o to požádat jejího otce, pokud je matka v pokoji. To by jej stavělo do situace, jako by se ptal obou. Matka by z toho mohla udělat povyk a Billa ponechat s nepořízenou.
Bill se postavil. „Je už půl desáté. Myslím, že bych měl jít domů.“ Hope ho vyprovodila ke dveřím a držela jej za ruku. On řekl dobrou noc a chtěl odejít, ale ona se jeho ruky nepustila.
Zašeptala mu: „Nezeptáš se ho na to?“
„Nemohu, dokud tady sedí tvoje matka.“
„Půjdu tedy a přivedu ho sem.“
Billovi to připadalo nešikovné, ale nenapadalo ho žádné vhodnější řešení. „Dobře.“
Hope vešla do obývacího pokoje.
Bill si odkašlal: „Pane Brumbachu, mohl bych si s vámi na chvilku promluvit?“
Charlie nechal psaní a otočil se v křesle: „Jistě, Bille, copak si přeješ?“
„Rád bych si s vámi promluvil na verandě.“
Paní Brumbachová zvedla hlavu od svého pletení a překvapeně pozvedla obočí. Charlie řekl: „Jistě,“ vyšel za Billem na verandu a zavřel za sebou dveře.
Bill koukal na měsíc, který zrovna stál nad korunami stromů. „Máme hezký večer, že?“
„Jistě,“ přisvědčil Charlie.
„V poslední době jsme zažili pěkná vedra.“
„Jistě, ano.“
Bill koktal, chtěl najít vhodná slova. „Víte, no, byl jsem, a jsem zvědav…“
„Můžeš si ji vzít, Bille.“
Billovi se v tu chvíli ulevilo. Chtěl pana Brumbacha políbit, ale spokojil se pouze s tím, že mu stiskl ruku. „Charlie, víte, že jsem chudý. Nedovedu se o ni postarat tak jako vy. Vydělávám pouze 20 centů na hodinu. Ale, Charlie, ona nenajde nikoho, kdo by ji měl tak rád jako já. Budu tak usilovně pracovat, až moje ruce budou samý mozol, abych jí zajistil živobytí. A udělám vše pro to, aby byla šťastná.“
Charlie položil svou těžkou ruku na Billovo rameno. „Bille, vím, že ji máš rád a ona miluje tebe; a raději ji budu vidět v takových podmínkách, než aby si vzala někoho, kdo by s ní hrubě zacházel, i kdyby měl nevím kolik peněz. A koneckonců, to není vše, co se v životě počítá; záleží na tom, jak jsi spokojen s tím, co ti bylo dopřáno.“
„Děkuji, Charlie. Nikdy na to nezapomenu.“
Bill se nikdy nezeptal Hope, co řekla matka, když se jí zeptala; stačilo mu, že pan Brumbach nebyl proti tomu. Datum svatby bylo stanoveno na měsíc červen následujícího roku.